Arckanum - Den förstfödde

Arckanum – Den förstfödde

Arckanum - Den förstfödde

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Den förstfödde
02. Nedom etterböljorna
03. Likt utgårds himmel
04. Ofjättrad
05. Ginnmors drott
06. Låt fjalarr gala
07. Du grymme smed
08. Kittelns beska

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Může se zdát, že rekapitulace celé tvorby kapely je v recenzi zbytečné plýtvání místem a že by bylo vhodnější daný prostor věnovat spíše rozboru aktuálního alba případně recenzi zkrátit, je-li rozbor postačující i tak. Jsou ovšem případy, kdy se něco takového hodí a vůbec to není na škodu. Zrovna u „Den förstfödde“ je na místě trochu bilancovat. Jde totiž o poslední dlouhohrající desku Arckanum.

Vím, že to tu rozhodně nepíšu poprvé, ale Arckanum je pro mě kult jak čuně. Možná nejde o legendu áčkové velikosti, ale snad není sporu o tom, že Shamaatae, jediný člen projektu, do kroniky black metalu nějakým způsobem promluvil. Tvorbu Arckanum lze vcelku jednoduše rozdělit na dvě období. To první spadá do 90. let, kdy dal Shamaatae světu trojici alba, která lze jistě považovat za klasiku. „Fran marder“, „Kostogher“ a „Kampen“ jsou skvělé věci, jejichž prostřednictvím tehdejší specifická atmosféra skandinávského black metalu dodnes přesvědčivě ožívá. Zejména druhý jmenovaný počin je skvost jak hovado, u něhož se nestydím přiznat, že má v mém srdci speciální místo.

Po vydání „Kampen“, což se stalo v roce 1998, se ovšem Shamaatae trochu odmlčel. Jméno Arckanum nikdy nepřestalo existovat, nikdy nedošlo k rozpadu. Vlastně by bylo příliš melodramatické tvrdit, že v tomhle období o kapele nebylo slyšet, protože sem tam se objevilo nějaké EPčko či splitko. Zůstává ovšem faktem, že na další řadovou desku se muselo čekat celou dekádu. A právě od „Antikosmos“ počítám cosi jako druhé období Arckanum. Zde se Shamaatae dle všeho nechal unést tvůrčím přetlakem a během čtyř let vydal čtyři alba, následně se na rok odmlčel a pak v roce 2013 vydal další fošnu „Fenris kindir“.

V téhle nové éře je ovšem kvalita jednotlivých nahrávek kolísavá. Vyloženým průserem sice není ani jedna, ale lhal bych si do kapsy, kdybych tvrdil, že třeba „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“ nejsou slabší. Na druhou stranu, i zde lze nalézt výborné kousky v čele s „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“. Tak či onak, na každou další nahrávku Arckanum jsem osobně vždy vyčkával a poctivě ji poslouchal. Po „Fenris kindir“ jsem však musel čekat nezvykle dlouho (na poměry poslední dekády).

Shamaatae se na posledních pár let opět lehce vytratil a o Arckanum nebylo čtyři roky slyšet – až doteď, kdy vyšlo „Den förstfödde“. To mělo být původně jen minialbem, ale postupně se rozrostlo na velkou desku, což mi přijde v pořádku, protože jestli má jít skutečně o poslední počin Arckanum – a vypadá to, že ano – tak se sluší loučit se s řadovkou.

Arckanum

Na jednu stranu „Den förstfödde“ pracuje s charakteristickým rukopisem Arckanum. Na druhou si ale v rámci diskografie skupiny udržuje určitou tvář, díky níž novinka není vyloženě zaměnitelná se staršími kusy. V porovnání s neotesaným, hrubým a agresivnějším „Fenris kindir“ sází „Den förstfödde“ mnohem víc na různorodost, aniž by na agresi rezignovalo úplně. Podobně se objevují i četná střední tempa, ale ne v takové míře jako třeba na „Sviga læ“. Přijde mi, že svým výrazem má nový počin nejblíže asi k „Helvítismyrkr“. Na druhou stranu, skoro by se snad dalo říct, jako kdyby „Den förstfödde“ do určité míry rekapitulovalo různé tváře Arckanum.

Osobně jsem si však v té nové éře oblíbil víc ty desky, které upřednostňovaly ucelený dojem nad větší rozmanitostí – proto mám radši „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“, „Sviga læ“ a „Fenris kindir“ než „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“. „Den förstfödde“ počty obou těchto pomyslných kategorií vyrovnává a řadí se k té druhé, z mého pohledu slabší.

Nicméně jsem už řekl, že vyloženě špatné album Shamaatae ještě nevydal, a to platí stále. Z novinky jsou dobré obě dlouhé skladby na začátku a konci, tedy titulní skoro-desetiminutovka a finální devítiminutová „Kittelns beska“ (i když její závěrečná třetina je trochu nadbytečná). V pohodě jsou kousky „Likt utgårds himmel“, „Låt fjalarr gala“ nebo „Du grymme smed“ a vcelku zajímavá je i minimalistická mezihra „Ginnmors drott“, v níž vystupuje folklórní feeling (což ale také není novinka – vzpomeňme třeba na geniální vstupy houslí na „Kostogher“). Naopak hodně zbytečná a nudná mi přijde „Nedom etterböljorna“ postavená pouze na jednoduchých kytarových akordech a příliš mě nebere ani „Ofjättrad“, byť se jedná o jednu ze čtyř písní, do nichž kytarovými sóly přispěl Set Teitan (Watain). Nicméně ani jeden z osmi přítomných songů není skutečně strhující a neutkví v hlavě na delší dobu.

Celkový dojem z „Den förstfödde“ bohužel není úplně nejlepší. Jakkoliv by bylo skvělé říct, že se Arckanum loučí na vrcholu, pravda je taková, že novinka patří k těm slabším počinům v diskografii. Jistě, bezesporu je stále poslouchatelná, ale k čemu to je, když už nyní je zřejmé, že zpětně budou dostávat přednost jiné nahrávky skupiny. A to platí i pouze v rámci té novější éry, o starých kultech z devadesátek snad ani nemá cenu mluvit.

Arckanum


1 komentář u „Arckanum – Den förstfödde“

  1. Líbí se mi ta zvuková špína, třetí a šestá skladba, občasné sóla Seta, ale jinak je to mlácení prázdné slámy. Je tam spousta nudných ploch a zbytečných natahovaček času. Působí to hrozně těžkopádně a unaveně. Nejlepší jejich album v mých očích tak zůstane ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ a pak asi Sviga læ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.