Archiv štítku: Misery Index

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Brutal Assault 19 (čtvrtek)

Brutal Assault 19
Datum: 7.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation

Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.

Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.

Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.

Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.

Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.

Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.

Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…

Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.

Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.

Setlist Red Fang:
01. DOEN
02. Throw Up
03. Malverde
04. Crows in Swine
05. Blood Like Cream
06. Into the Eye
07. Wires
08. No Hope
09. Prehistoric Dog

Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.

Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.

Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.

Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.

Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.

Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.

Setlist Slayer:
01. Hell Awaits
02. The Antichrist
03. Necrophiliac
04. Mandatory Suicide
05. Hate Worldwide
06. War Ensemble
07. Postmortem
08. Captor of Sin
09. Disciple
10. Seasons in the Abyss
11. Dead Skin Mask
12. Raining Blood
13. Black Magic
14. South of Heaven
15. Angel of Death

Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…

Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.

Setlist God Is an Astronaut:
01. Echoes
02. The End of the Beginning
03. Calistoga
04. Forever Lost
05. Worlds in Collision
06. From Dust to the Beyond
07. Dark Passenger
08. Red Moon Lagoon
09. Suicide by Star
10. Route 666

Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.

Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.

Setlist Children of Bodom:
01. Silent Night, Bodom Night
02. Hate Me!
03. Bodom Beach Terror
04. Halo of Blood
05. Living Dead Beat
06. In Your Face
07. Angels Don’t Kill
08. Are You Dead Yet?
09. Lake Bodom
10. Hate Crew Deathroll
11. Downfall

Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.

Setlist Architects:
01. Gravedigger
02. C.A.N.C.E.R.
03. Naysayer
04. Early Grave
05. The Devil Is Near
06. Youth Is Wasted on the Young
07. Broken Cross
08. Dead Man Talking
09. These Colours Don’t Run

Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Forsaker
03. Dead Letters
04. Ghost of the Sun
05. Soil’s Song
06. My Twin
07. Lethean

Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).

Setlist Gehenna:
01. The Shivering Voice of the Ghost
02. Death Enters
03. Flames of the Pit
04. Death to Them All
05. Pallbearer
06. Devils Work
07. The Decision

Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.

Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.

Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.


Misery Index – The Killing Gods

Misery Index - The Killing Gods
Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 23.5.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Urfaust
02. The Calling
03. The Oath
04. Conjuring the Cull
05. The Harrowing
06. The Killing Gods
07. Cross to Bear
08. Gallows Humor
09. The Weakener
10. Sentinels
11. Colony Collapse
12. Heretics

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl Misery Index nějak extra zmapované a jejich muziku naposlouchanou. Aktuální fošna “The Killing Gods” je vlastně vůbec první studiový počin, který jsem od nich soustředěně poslouchal, a jinak se moje zkušenost s touhle death/grindovou mlátičkou z Baltimore (stát Maryland) omezuje na dvě živá vystoupení a pak už jen letmé zprávy o tom, že něco natočili, někde zahráli, případně že se to někomu líbilo. Navzdory jen povrchní informovanosti jsem ale měl vždycky dojem, že Misery Index poctivě makají a pomalu se jim to začíná vyplácet, protože na ně zejména v poslední době nahlíženo jako na osvědčenou a zavedenou kapelu, od které se očekávají solidní výkony. No, a “The Killing Gods” mi konečně poskytla něco hmatatelného, čím mohu ty svoje domněnky podložit.

Začněme ale překvapením. Jak jsem už říkal a jak se můžete dočíst všude po internetu, Misery Index jsou považováni za kapelu, která hraje mix death metalu a grindcoru. Jenže na “The Killing Gods” je toho grindu tak málo, že mi nečiní prohlásit desku za de facto čistý death metal, a ta grindová zběsilost je tam přítomna spíš pocitově než fakticky – a to ještě jenom výjimečně. To, že je zde grindu jen stopové množství, ale rozhodně není nic, za co bych sázel mínus body. Death metal mám totiž hodně rád, a jak jsem zjistil, Misery Index si s ním na “The Killing Gods” v žádném případě neutrhli ostudu. Ta deska je totiž nakonec dost povedená záležitost.

Prvním důvodem úspěchu je rozhodně technická úroveň hráčů. Jason Netherton, jehož basa v tom nářezu klasicky zaniká, promine, když tu budu vyzdvihovat kytary a bicí, jejichž party jsou vážně super a je na nic zřetelně znát, že je nenahrála žádná ořezávátka, ale zkušení a vyhraní mazáci. Nechybí tomu lehkost a jistota, se nimiž se Misery Index pouštějí do promakaných instrumentálních hrátek, a desce to na každý pád přidává na kreditu.

Další věc je pak skladatelské umění, které se do výsledné podoby “The Killing Gods” – kdo by to byl řekl – promítlo. Sice nemůžu tvrdit, že to je excelentní záležitost po celých 43 minut, ale i ty “slabší” kusy mají rozhodně co říct, a když se zabrousí rovnou k těm nejlepším, tak už je to vážně paráda. Misery Index jsou totiž schopni naservírovat celou řadu velice zdařilých nápadů, které v kombinaci se smrtící rytmikou a onou technickou zručností vážně drtí. Celé to je zabalené tak šikovně, že to působí naprosto přirozeně, prostě to funguje a navíc je deska i relativně pestrá. Misery Index se nebojí přecházet mezi agresivním náserem, zlověstnou atmosférou, houpavým kvapíkem i dalšími polohami, případně sem tam zapracovat nějaké drobné ozvláštnění; no, a tohle všechno i při zachování jednotného soundu dělá z “The Killing Gods” na poměry žánru relativně barvitou a na poslech dost zábavnou desku.

Mluvil jsem tu o nejlepších skladbách a teď je čas na ně ukázat. Absolutní top pro mě představuje čtyřka “Conjuring the Cull”, což je majestátní a zlověstná death metalová hymna, která mě sebrala hned na první poslech, a fakt hodně mě baví i osmička “Gallows Humor”, jejíž šlapavý refrén zkrátka nakopává prdele. Zbylé skladby pak sice zdánlivě nenabízejí nic zvláštního, ale právě u nich se plně projevuje to, o čem jsem už mluvil – i ony jsou totiž narvané parádní muzikou a nenapadá mě jediná, která by dopadla hůř než dost dobře. No, a když si tohle dáte do kontextu oné relativní pestrosti a zejména příjemně nepřepálené délky, ortel nad “The Killing Gods” začíná nabírat dost zřetelné rysy.

Říkal jsem to už zkraje a teď to klidně zopakuji – Misery Index nahráli fakt hodně podařenou desku. Nenapadá mě vůbec nic, co by bylo na “The Killing Gods” špatně a toho dobrého je tam naopak více než dost, takže posílám do Marylandu pozdravy a přání, ať pánům tahle forma aspoň vydrží. Za mě naprostá spokojenost.


Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned

Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned
Datum: 23.2.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Behemoth, Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index, Nexus Inferis, Suicidal Angels

Koncem února zavítal do Prahy putovní festival Full of Hate a připravil si pro fanoušky tvrdé muziky opravdu velmi hezkou sestavu. Největším tahákem byli dle mých předpokladů Behemoth, kteří se u nás představili poprvé od Nergalova vážného onemocnění. Ovšem prostory KC Vltavská se mohly těšit i na vystoupení Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index a Suicidal Angels. Kdo zná prostředí KC Vltavská, tak mi určitě potvrdí, že stačí pár desítek minut a vzduch se pomalu stává těžce dýchatelným. Ale nebudu si na to stěžovat, protože jsem tam přišel poslouchat hudbu a ne dýchat čerstvý vzduch. Za celý večer jsem si snad jen dvakrát loknul piva, takže můj pohled nebyl nijak zvlášť zkreslený a kupodivu si z vystoupení všech kapel něco pamatuji. Což je věc, která se při psaní reportu celkem hodí (smích). Do klubu jsem vniknul něco po páté hodině, a tak bylo dost času si prohlédnout trička a další zboží kapel, které měly ten večer vystoupit.

Po několika minutách sál potemněl a zaznělo intro první skupiny, konkrétně šlo o kapelu Nexus Inferis z Velké Británie. Jejich industial death/black metal byl vinou špatného zvuku dost nečitelný a bylo znát, že jde o první zahřívačku. Jejich vystoupení jsem zhlédl celé z balkónu, ale moc jsem si z něj neodnesl. Osobně jsem se totiž už těšil na druhou kapelu v pořadí, thrash metalové Suicidal Angels. Řekové publikum rozpálili titulní písní z nového alba “Bloodbath” a ihned se rozjel první mosh pit. Já to nevydržel a musel jsem se taky začít trochu hýbat. Jako druhou píseň si nachystali “Bleeding Holocaust” z alba “Dead Again” a hned poté i song “Apokathilosis”. To bylo od Suicidal Angels ze starší tvorby všechno, poté už hráli písně jen z aktuální novinky. Jmenovitě “Face of God”, pomalejší “Chaos (The Curse Is Burning Inside)”, “Torment Payback” a jako poslední pecku “Moshing Crew”, při které si zpěvák vyžádal wall of death a naštěstí si jej pěkně dirigoval, protože už to vypadalo, že půlka lidí vyběhne dřív, než by měla. Nakonec to tedy dopadlo tak, že spokojena byla jak kapela, tak i publikum. Pecky z alba “Bloodbath” se naživo osvědčily a já se těším, až k nám Suicidal Angels dorazí znovu.

Setlist Suicidal Angels:
01. Bloodbath
02. Bleeding Holocaust
03. Apokathilosis
04. Face of God
05. Chaos (The Curse Is Burning Inside)
06. Torment Payback
07. Moshing Crew

Setlist Legion of the Damned:
01. Legion of the Damned
02. Death’s Head March
03. Bleed for Me
04. Pray and Suffer
05. Son of the Jackal
06. Malevolent Rapture
07. Werewolf Corpse
08. Night of the Sabbat
09. Cult of the Dead
10. Taste of the Whip

Vystoupení třetí kapely Misery Index jsem začal vnímat až v jeho polovině, protože do té doby mne otravoval podnapilý chlápek, kterému jsem stejně nerozumněl ani slovo. Ale zas tak mne to netrápilo, protože tvorbu Misery Index nijak zvlášť neprožívám. Ale uznávám, že koncert měl energii, a kdybych některé písně znal, tak by mne kapela vtáhla do atmosféry. Takže mou nejzásadnější vzpomínkou na Misery Index byl vtípek baskytaristy mezi písněmi, když směrem k balkónům prohlásil “Jestli se nezačnete trochu hýbat, tak příjde zpěvák Cannibal Corpse a všechny vás zabije!” což vyvolalo úsměv na tváři většině již celkem zaplněného sálu. Další kapelou byli nizozemští Legion of the Damned, kteří načali svůj set stejnojmennou peckou. Kotel se stále držel a vlastně se zdálo, že od první písně Suicidal Angels ani nikam nezmizel. Legion of the Damned do nás rvali zejména písně z desky “Malevolent Rapture”, konkrétně jich zaznělo šest. Párkrát to vypadalo, že zpěvák Maurice Swinkels svůj hlas dost šetří a například u písně “Werewolf Corpse” jednou úplně vynechal refrén. Takže z kapel, na které jsem se nejvíce těšil, se mi výkon Legion of the Damned líbil nejméně. Přesto jsem si jejich koncert dostatečně užil.

A pak už zbývaly jen největší hvězdy. Dlouhé přípravy na pódiu značily, že nám příjdou natrhnout zadnici Behemoth. Před pódiem se vytvořila slušná tlačenice a všichni fanoušci poslušně vyčkávali na příchod Nergala a spol. Snad jen jeden týpek s otřesnými dredy a vylitým obličejem evidentně nechápal, že kapela potřebuje nazvučit, a tak už dvacet minut před ohlášeným startem vystoupení, sprostě vyřvával, ať už konečně začnou hrát. Nakonec jsme se všichni dočkali a Behemoth rozjeli píseň “Ov Fire and the Void” a publikum navštívilo samotné peklo. Nedýchatelný vzduch a skvělé osvětlení jen přidávalo na atmosféře. Jediný Nergalův pohled do publika vyvolával okamžité zvednutí rukou a kdykoliv naznačil, že chce fanoušky i slyšet, okamžitě se všichni hromově ozvali. Behemoth přijeli do Prahy se stejným setlistem, který hrají na všech zastávkách tohoto turné. Takže nechyběly písně jako “Demigod”, “Alas, Lord Is Upon Me”, “Decade of Therion” nebo obstarožní song “Moonspell Rites” z EP “And the Forests Dream Eternally”. Kapela si mě získala obrovským nasazením a zejména Nergal si koncert evidentně užíval. Neustále hecoval publikum, které mu tu vynaloženou energii vracelo svým nadšením. Dokud nezazněla jako desátá píseň “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”, po které se Behemoth rozloučili. Samozřejmě se ještě vrátili a zahráli “23 (The Youth Manifesto)” a “Lucifer”, po kterých už nadobro zmizeli v zákulisí.

Setlist Cannibal Corpse:
01. Evisceration Plague
02. The Time to Kill Is Now
03. Disfigured
04. Demented Aggression
05. Scourge of Iron
06. I Cum Blood
07. Fucked With a Knife
08. Covered with Sores
09. Born in a Casket
10. The Wretched Spawn
11. I Will Kill You
12. Priests of Sodom
13. Unleashing the Bloodthirsty
14. Make Them Suffer
15. Hammer Smashed Face
16. Stripped, Raped and Strangled

Že byli Behemoth největším tahákem, se dalo vypozorovat i značným odlivem lidí po jejich koncertu. Přesto na Cannibal Corpse zůstal slušný dav. Musím přiznat, že ze studiovek mne hudba Cannibal Corpse příliš neoslovuje, ale už jednou jsem si potvrdil, že naživo je to o poznání lepší, takže jsem doufal, že se mi to zjištění potvrdí znovu. A samozřejmě ihned po příchodu zpěváka George Fishera bylo jasné, že to bude pořádný nářez. Cannibal Corpse zahráli krom osvědčených válů jako “Fucked with a Knife” nebo “Unleashing the Bloodthirsty” také dvě věci z chystáného alba “Torture”, které vyjde 13. března. Zpěvák mne dost pobavil před písní “I Cum Blood” větou “Jestli neuvidím pořádný mosh pit, tak vás všechny zabiju!” a pořádného mosh pitu se samozřejmě dočkal. Fanouška českého death metalu jistě potěšil kytarista Rob Barrett, který vystoupil s tričkem kapely Hypnos. Cannibal Corpse ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a s fanoušky se rozloučili hitovkami “Hammer Smashed Face” a “Stripped, Raped and Strangled”. Je jen škoda, že během jejich setu publikum dost prořídlo. Přesto šlo o velice zdařilý koncert.

Takže letošní Full of Hate hodnotím velice kladně. Přesně tohle moje tělo potřebovalo. Nezkazila mi to ani spousta ožralých idotů, kteří se neumí chovat. Jako jeden plešatý primitiv, který v kotli rozdával lokty za to, že se jej někdo dotkl a nehorázně prudil každého, kdo se na něj jen podíval. Ale samozřejmě jsem nemohl čekat, že všechno proběhne bez jediné chybičky. Jinak celkově vzato by se dalo říct, že atmosféra v publiku byla přátelská, takže jsem si to náramně užil.


Metalfest Open Air 2011 (neděle)

Metalfest Open Air 2011
Datum: 5.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept

H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.

H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.

H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.

H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…

H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.

H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.

nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.

H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.

nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.

H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.

nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?


Zhodnocení:

H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.

H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.

nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.

nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)

nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.