Archiv štítku: Cannibal Corpse

Obscure oznamuje: CANNIBAL CORPSE v únoru 2018 v Praze a Bratislavě

Cannibal Corpse (USA), The Black Dahlia Murder (USA), No Return (FRA)
21. 2. 2018 – Palác Akropolis, Praha
22. 2. 2018 – Majestic Music Club, Bratislava

Američtí řezníci Cannibal Corpse přivezou další porci vnitřností, krve a prvotřídní death metalu! Legenda žánru v únoru v Praze a Bratislavě představí novou už čtrnáctou desku Red Before Black. Na turné je doprovodí američtí The Black Dahlia Murder a francouzští No Return.

Cannibal Corpse

Nová deska kabinalů, která navazuje na tři roky zdařilou kolekci A Skeletal Domain z roku 2014, vychází 3. listopadu. Z novinky zatím vyšel singl “Code of the Slashers”.

https://www.youtube.com/watch?v=afrGiaxOorc

Vstupenky jsou k dispozici od pátku 22. září od 11:00 v běžných předprodejních sítích a na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

[tisková zpráva]


Nový projekt Serpentine Dominion

Serpentine Dominion je nový metalový projekt, v němž se potkává zajímavá sestava. Vokálu se ujal George „Corpsegrinder“ FisherCannibal Corpse, na kytaru hraje Adam DutkiewiczKillswitch Engage a za bicí usedl Shannon Lucas, bývalý člen The Black Dahlia Murder a All That Remains a také člen jiné nové superkapely Asphalt Graves. První ukázka tvorby Serpentine Dominion by se mezi lidi měla dostat 11. srpna. Debutové album vyjde na podzim u Metal Blade Records.


Cannibal Corpse a Krisiun zamíří do MeetFactory

Cannibal Corpse, Krisiun

Cannibal Corpse (USA), Krisiun (BRA), Hideous Divinity (I)
27. 4. 2016
MeetFactory, Praha 

Dvě velká jména death metalu zamíří koncem dubna do Prahy. Smíchovský klub MeetFactory se otřese pod náporem amerických Cannibal Corpse a brazilských Krisiun. Na turné je doplní italský death metal Hideous Divinity.

Cannibal Corpse patří mezi nejznámější death metalové interprety vůbec. Kapela je proslulá gore tématikou v textech a velmi kontroverzní grafikou. Zatím posledním albem v bohaté diskografii je album A Skeletal Domain (2014).

Brazilští Krisiun patří rovněž ke stálicím death metalu. V roce 1990 založili kapelu tři bratři, kteří jsou v sestavě dosud. Trio loni vydalo album Forged In Fury.

Vstupenky na koncert Cannibal Corpse, Krisiun a Hideous Divinity jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

FB event:
https://www.facebook.com/events/956888364364279/

Další související linky:
https://www.facebook.com/cannibalcorpse/
https://www.facebook.com/krisiun.official/
https://www.facebook.com/hideousdivinity/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Cannibal Corpse – A Skeletal Domain

Cannibal Corpse - A Skeletal Domain
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.9.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. High Velocity Impact Spatter
02. Sadistic Embodiment
03. Kill or Become
04. A Skeletal Domain
05. Headlong into Carnage
06. The Murderer’s Pact
07. Funeral Cremation
08. Icepick Lobotomy
09. Vector of Cruelty
10. Bloodstained Cement
11. Asphyxiate to Resuscitate
12. Hollowed Bodies

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, “A Skleletal Domain”, vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, je jako šafránu.

Když se podíváte do metalové encyklopedie na stránku Cannibal Corpse, zjistíte, že novinka “A Skeletal Domain” vévodí uživatelskému hodnocení a momentálně se drží (společně s “Bloodthirst” z roku 1999) na prvním místě. A myslím si, že zcela zaslouženě. Osobně si nepamatuji, kdy mě za posledních deset let (vyjma “The Wretched Spawn” a “Kill”) Cannibal Corpse tak moc bavili. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění – “Kanibalové” hrají vlastně pořád to samé, a pokud se vám to nelíbilo na jakémkoliv libovolném předchozím albu, nebude se vám jejich muzika líbit ani teď. Sice to samé, ale pokaždé trochu jinak, řekl by klasik – a také, že ano. “A Skeletal Domain” disponuje nepřekonatelnou energií a takovým hráčským uměním, jaký u jiných (i o dost mladších) kapel hned tak nenajdete. No, kdo někdy viděl Alexe Webstera hrát živě, musí mi dát za pravdu. Jestli tedy hledáte tu nejkrystaličtější verzi poctivéhu deathu, jste u Cannibal Corpse (jako obvykle) správně.

Ono na první poslech zase o žádné ultra terno nejde. Zní to dobře, třičtvrtěhodinová stopáž pěkně odsýpá a vše je, jak má být. Taková klasika. Od toho druhého už ale začínáte pociťovat lehké mrazení v zádech a po třetím už nepochybujete o tom, že tihle maníci prostě nikdy nezestárnou. Nevím, v čem přesně spočívá kouzlo “A Skeletal Domain”, ale mohu celkem zodpovědně prohlásit, že se opravdu jedná o jedno z nejlepších alb v historii kapely. Jednotlivé songy jsou dobře napsané, ještě lépe zahrané a skvělě odprodukované. Ačkoliv mohou nezkušenému uchu znít zpočátku trochu jednotvárně, není tomu tak. Každá píseň má vlastní identitu a její místo v tracklistu bylo zvoleno s nejvyšší pečlivostí, Cannibal Corpse vlastní. Zní možná až trochu paradoxně, že kapela, jejíž texty pojednávají převážně o vyhřezlých střevech a masturbaci motorovou pilou, je tak moc perfekcionistická a působí dojmem, že by nikdy nevydala jen napůl promyšlenou fošnu. Tak by to mělo být vždycky, i když realita je samozřejmě jiná. Stačí se zaposlouchat do toho obrovského množství průjmových rychlokvašek.

Jak jsem už zmínil o odstavec výše, nejvíce mě na novince dostává ta brutální porce výbušné energie. Té je docíleno hlavně tím, že Cannibal Corpse prostě po těch letech už přesně ví, co a jak zahrát, aby to znělo minimálně nadprůměrně. Vedle Webstera jsou i ostatní členové kapely takoví malí géniové. Co všechno dokážou Rob Barrett a Pat O’Brien vykouzlit na pražcích svých kytar, tomu by jeden občas nebyl schopen uvěřit. Po každém dalším albu Cannibal Corpse si vždycky tak říkám, že v rovině riffování se už snad nedá nic lepšího vymyslet a vždycky jsem potom znovu překvapen. Klobouček. Bicí Paula Mazurkiewicze neurazí a výborně doplňuje kytarové party. Kapitolou samou o sobě je frontman George “Corpsegrinder” Fisher. Nikdy jsem nedokázal úplně pochopit, jak tenhle chlápek dokáže tak strašně rychle a precizně growlovat. Šílenost. Řekl bych, že jsem ani nikdy nenarazil na někoho podobného. Na “A Skeletal Domain”Fisher pěje v nejlepší možné formě a upřímně už si ani nedovedu představit, že by jeho projev na poli extrémní muziky mohl být ještě někde dál.

Myslím, že popisování jednotlivých písniček by bylo jako pumpovat krev do týden staré mrtvoly, takže bych rád vypíchl jen několik nejzajímavějších kousků. Především jde o “Sadistic Embodiment”, která je tak šíleně brutální, až nevíte, na co se soustředit dříve. Tempo? Melodie? Vokál? Text? Vše najednou. Vrcholem je výborný refrén. Hned následující “Kill or Become” (někde kolem klip) vyniká nejvíce cool textem, který jsem od Cannibal Corpse od dob “Kill” slyšel. “Fire up the chainsaw! Hack all their heads off!” Další chuťovky: “The Murderer’s Pact”, “Icepick Lobotomy” (to si snad v reálu ani nechci představovat) nebo “Asphyxiate to Resuscitate”.

Na “A Skeletal Domain” jsem nenašel vůbec nic špatného. V rámci diskografie Cannibal Corpse se jedná o jednu z nejlepších placiček a v rámci death metalové škatulky taktéž. Co si v roce 2014 ještě více přát?


Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!


Cannibal Corpse – Torture

Cannibal Corpse - Torture
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Demented Aggression
02. Sarcophagic Frenzy
03. Scourge of Iron
04. Encased in Concrete
05. As Deep as the Knife Will Go
06. Intestinal Crank
07. Followed Home Then Killed
08. The Strangulation Chair
09. Caged… Contorted
10. Crucifier Avenged
11. Rabid
12. Torn Through

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cannibal Corpse to měli odjakživa těžké. Na počátku všeho byli sežráni a zmasakrováni při porodu. Byli ve hrobce zohavených, krváceli, v galerii sebevražd viděli všelijaké ohavnosti, byli žízniví po krvi a posedlí násilím. Jejich nové zrození bylo žalostné a tak vraždili a způsobili epidemii vyvrhování vnitřností. A nyní, v roce 2012, přicházejí již po dvanácté. Aby nás mučili.

Podle obalu novinky “Torture” by se však mohlo zdát, že Cannibal Corpse měknou. Opravdu drsným obalem však tato kapela obdařila naposledy album “The Wretched Spawn” z roku 2004. Je tedy na čase zvykat si na jemnější, modernější a kultivovanější Cannibal Corpse? Je snad kapela, jejímž zpěvákem je člověk, který si říká Corpsegrinder a který by v časopise Muscle mohl být snadno zvolen za vítěze v soutěži “nejsvalnatější krk desetiletí”, umírněnější? Samozřejmě, že ne. “Torture” navazuje přesně tam, kde “Evisceration Plague” skončilo – v masakrování sluchových ústrojí těch nejotrlejších posluchačů. Navíc ani obal alba není nakonec tak nenásilný, jak se na první pohled může zdát.

Už při úvodním poslechu vás asi napadne, že je zde vše, jak jste čekali, a žádná revoluce se nestala. Úvodní “Demented Agression” i druhá “Sarcophagic Frenzy” nasadí pekelné tempo, zatímco následující “Scourge of Iron” pokračuje mnohem pomaleji. Její monotónní riff se na vás nezastavitelně valí a vy nemáte kam uhnout, dokud ovšem nepřijde skvělé sólo, skrývající se v druhé polovině skladby. Ostatně všechna sóla nacházející se na “Torture” jsou výjimečně povedená. Pro čtyřku “Encased in Concrete” kapela natočila výstižný videoklip, díky němuž pointu skladby pochopí i anglicky nemluvící člověk.

Cannibal Corpse pravidelně střídají pomalejší tempo s rychlejším nářezem, čímž ovšem variabilita desky víceméně končí. “Torture” je bezchybně zahrané, je však poměrně přímočaré a jen těžko by se dalo zařadit do škatulky technického death metalu. Instrumentálně nejsložitější skladba je osmá “The Strangulation Chair” a já se nemohu zbavit dojmu, že to kanibalům v této poloze moc nesedí. Na druhou stranu píseň obsahuje jeden naprosto famózní moment v podání Alexe Webstera a jeho baskytary. Jeho hra je precizní a právě kvůli němu jsem se k desce často vracel. Zbytek kapely mu zdatně sekunduje, Cannibal Corpse znějí semknutě a pracují jako jeden tým. George Fisher předvádí, proč je právě on považován za jednoho z nejlepších death metalových zpěváků všech dob. Dvojice Pat O’Brien a Rob Barret tvoří dlouhodobě jedny z nejbrutálnější riffů a ani v případě “Torture” tomu není jinak. A nechybí zde ani Paul Mazurkiewicz a jeho pekelné škopky, připraveny z vás vyklepat duši, bohužel stále ve stejném rytmu.

Textově mě album trošku zklamalo. Ne že by jindy šlo o “filozofickou” záležitost, tentokrát je to ovšem až příliš jednoduché. Stačí se podívat na názvy některých skladeb (“As Deep as the Knife Will Go”, “Followed Home Then Killed”, “The Strangulation Chair”…). Chvílemi mi přijde jako by Cannibal Corpse nechali psát své texty děti z vyšších ročníků základní školy. Zábavu při poslechu alba mi to však nezkazí.

Mohl bych se zde rozepisovat o tom, zda má tvorba Cannibal Corpse po více než dvaceti letech stále smysl. Posun v hudbě této legendy je v podstatě nulový, ovšem protože jde o kapelu, která svůj zvuk takřka vytvořila, tak jim to nemám za zlé. Každá další deska Cannibal Corpse tak přinese to samé a já si to rád poslechnu znovu. Na “Torture” mě baví hlavně ty jednoduší a rychlejší písně, které se vám snadno zaryjí do mozku, kde se připomínají v těch nejnevhodnějších chvílích (jako třeba Corpsegrinder řvoucí “Cannot stop this craving for more blood” zatímco posloucháte andělskou hudbu Anathemy). I zbytek alba však není vůbec špatný. Dokonce si “Torture” jako celek troufnu nazvat nejlepší deskou Cannibal Corpse za posledních… no, minimálně osm let. A to jsem měl “Evisceration Plague” opravdu rád.


Další názory:

Co si budeme povídat, hodnocení novinky Cannibal Corpse – a vlastně nejen jí, ale všech desek Cannibal Corpse – by se dalo bez problémů sfouknout větou: “Je to kurva nářez!” A nikdo by nemohl namítnout ani slovo, neboť je to zcela jistě pravda a víc k tomu ani není moc co dodávat. Přesto ale… ne, že by nebylo vůbec o čem povídat. Opakování provařených fráziček o řeznickém materiálu a velkém množství technických fines, které Cannibal Corpse do své hudby dokáží vložit, aniž by začali znít jako strojový buchar namísto mlýnku na šťavnaté maso, by bylo nošením mrtvol do pitevny. Na druhou stranu, někdy je ten jejich nářez přece jenom ještě nářezovější – a to je přesně případ “Torture”. Myslím, že není třeba příliš polemizovat o tom, že je novinka lepší než předchozí “Evisceration Plague”, podle mého názoru však překonává dokonce i ceněný zásek “Kill” a stává se tak v mých očích nejkvalitnější fošnou od “The Wretched Spawn”, což je má nejoblíbenější placka Cannibal Corpse vůbec. Pokud ale odvrátíme zrak od mých osobních preferencí, nic nezkazím tím, když prohlásím, že je “Torture” záležitost, která nezklame žádného fanouška Cannibal Corpse. A to v případě takových kultovek rozhodně nejsou slova do větru, která by nic neznamenala…
H.


Redakční eintopf #35 – březen 2012

Borknagar - Urd
Nejočekávanější alba měsíce:
Borknagar – Urd
Devilish Impressions – Simulacra


H.:
Devilish Impressions – Simulacra
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Borknagar – Urd
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Cannibal Corpse – Torture
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Barren Earth – The Devil’s Resolve
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Overkill – The Electric Age
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Heidevolk – Batavi
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Evenoire – Vitriol
Index očekávání: 7/10

Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky Devilish Impressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra”“Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, Cannibal Corpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.

H.

H.:

Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…

Ježura

Ježura:

Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí AsphyxBorknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…

nK_!

nK_!:

“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.

Zajus

Zajus:

Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.

Beztak

Beztak:

Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.

Ellrohir

Ellrohir:

Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.


Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned

Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned
Datum: 23.2.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Behemoth, Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index, Nexus Inferis, Suicidal Angels

Koncem února zavítal do Prahy putovní festival Full of Hate a připravil si pro fanoušky tvrdé muziky opravdu velmi hezkou sestavu. Největším tahákem byli dle mých předpokladů Behemoth, kteří se u nás představili poprvé od Nergalova vážného onemocnění. Ovšem prostory KC Vltavská se mohly těšit i na vystoupení Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index a Suicidal Angels. Kdo zná prostředí KC Vltavská, tak mi určitě potvrdí, že stačí pár desítek minut a vzduch se pomalu stává těžce dýchatelným. Ale nebudu si na to stěžovat, protože jsem tam přišel poslouchat hudbu a ne dýchat čerstvý vzduch. Za celý večer jsem si snad jen dvakrát loknul piva, takže můj pohled nebyl nijak zvlášť zkreslený a kupodivu si z vystoupení všech kapel něco pamatuji. Což je věc, která se při psaní reportu celkem hodí (smích). Do klubu jsem vniknul něco po páté hodině, a tak bylo dost času si prohlédnout trička a další zboží kapel, které měly ten večer vystoupit.

Po několika minutách sál potemněl a zaznělo intro první skupiny, konkrétně šlo o kapelu Nexus Inferis z Velké Británie. Jejich industial death/black metal byl vinou špatného zvuku dost nečitelný a bylo znát, že jde o první zahřívačku. Jejich vystoupení jsem zhlédl celé z balkónu, ale moc jsem si z něj neodnesl. Osobně jsem se totiž už těšil na druhou kapelu v pořadí, thrash metalové Suicidal Angels. Řekové publikum rozpálili titulní písní z nového alba “Bloodbath” a ihned se rozjel první mosh pit. Já to nevydržel a musel jsem se taky začít trochu hýbat. Jako druhou píseň si nachystali “Bleeding Holocaust” z alba “Dead Again” a hned poté i song “Apokathilosis”. To bylo od Suicidal Angels ze starší tvorby všechno, poté už hráli písně jen z aktuální novinky. Jmenovitě “Face of God”, pomalejší “Chaos (The Curse Is Burning Inside)”, “Torment Payback” a jako poslední pecku “Moshing Crew”, při které si zpěvák vyžádal wall of death a naštěstí si jej pěkně dirigoval, protože už to vypadalo, že půlka lidí vyběhne dřív, než by měla. Nakonec to tedy dopadlo tak, že spokojena byla jak kapela, tak i publikum. Pecky z alba “Bloodbath” se naživo osvědčily a já se těším, až k nám Suicidal Angels dorazí znovu.

Setlist Suicidal Angels:
01. Bloodbath
02. Bleeding Holocaust
03. Apokathilosis
04. Face of God
05. Chaos (The Curse Is Burning Inside)
06. Torment Payback
07. Moshing Crew

Setlist Legion of the Damned:
01. Legion of the Damned
02. Death’s Head March
03. Bleed for Me
04. Pray and Suffer
05. Son of the Jackal
06. Malevolent Rapture
07. Werewolf Corpse
08. Night of the Sabbat
09. Cult of the Dead
10. Taste of the Whip

Vystoupení třetí kapely Misery Index jsem začal vnímat až v jeho polovině, protože do té doby mne otravoval podnapilý chlápek, kterému jsem stejně nerozumněl ani slovo. Ale zas tak mne to netrápilo, protože tvorbu Misery Index nijak zvlášť neprožívám. Ale uznávám, že koncert měl energii, a kdybych některé písně znal, tak by mne kapela vtáhla do atmosféry. Takže mou nejzásadnější vzpomínkou na Misery Index byl vtípek baskytaristy mezi písněmi, když směrem k balkónům prohlásil “Jestli se nezačnete trochu hýbat, tak příjde zpěvák Cannibal Corpse a všechny vás zabije!” což vyvolalo úsměv na tváři většině již celkem zaplněného sálu. Další kapelou byli nizozemští Legion of the Damned, kteří načali svůj set stejnojmennou peckou. Kotel se stále držel a vlastně se zdálo, že od první písně Suicidal Angels ani nikam nezmizel. Legion of the Damned do nás rvali zejména písně z desky “Malevolent Rapture”, konkrétně jich zaznělo šest. Párkrát to vypadalo, že zpěvák Maurice Swinkels svůj hlas dost šetří a například u písně “Werewolf Corpse” jednou úplně vynechal refrén. Takže z kapel, na které jsem se nejvíce těšil, se mi výkon Legion of the Damned líbil nejméně. Přesto jsem si jejich koncert dostatečně užil.

A pak už zbývaly jen největší hvězdy. Dlouhé přípravy na pódiu značily, že nám příjdou natrhnout zadnici Behemoth. Před pódiem se vytvořila slušná tlačenice a všichni fanoušci poslušně vyčkávali na příchod Nergala a spol. Snad jen jeden týpek s otřesnými dredy a vylitým obličejem evidentně nechápal, že kapela potřebuje nazvučit, a tak už dvacet minut před ohlášeným startem vystoupení, sprostě vyřvával, ať už konečně začnou hrát. Nakonec jsme se všichni dočkali a Behemoth rozjeli píseň “Ov Fire and the Void” a publikum navštívilo samotné peklo. Nedýchatelný vzduch a skvělé osvětlení jen přidávalo na atmosféře. Jediný Nergalův pohled do publika vyvolával okamžité zvednutí rukou a kdykoliv naznačil, že chce fanoušky i slyšet, okamžitě se všichni hromově ozvali. Behemoth přijeli do Prahy se stejným setlistem, který hrají na všech zastávkách tohoto turné. Takže nechyběly písně jako “Demigod”, “Alas, Lord Is Upon Me”, “Decade of Therion” nebo obstarožní song “Moonspell Rites” z EP “And the Forests Dream Eternally”. Kapela si mě získala obrovským nasazením a zejména Nergal si koncert evidentně užíval. Neustále hecoval publikum, které mu tu vynaloženou energii vracelo svým nadšením. Dokud nezazněla jako desátá píseň “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”, po které se Behemoth rozloučili. Samozřejmě se ještě vrátili a zahráli “23 (The Youth Manifesto)” a “Lucifer”, po kterých už nadobro zmizeli v zákulisí.

Setlist Cannibal Corpse:
01. Evisceration Plague
02. The Time to Kill Is Now
03. Disfigured
04. Demented Aggression
05. Scourge of Iron
06. I Cum Blood
07. Fucked With a Knife
08. Covered with Sores
09. Born in a Casket
10. The Wretched Spawn
11. I Will Kill You
12. Priests of Sodom
13. Unleashing the Bloodthirsty
14. Make Them Suffer
15. Hammer Smashed Face
16. Stripped, Raped and Strangled

Že byli Behemoth největším tahákem, se dalo vypozorovat i značným odlivem lidí po jejich koncertu. Přesto na Cannibal Corpse zůstal slušný dav. Musím přiznat, že ze studiovek mne hudba Cannibal Corpse příliš neoslovuje, ale už jednou jsem si potvrdil, že naživo je to o poznání lepší, takže jsem doufal, že se mi to zjištění potvrdí znovu. A samozřejmě ihned po příchodu zpěváka George Fishera bylo jasné, že to bude pořádný nářez. Cannibal Corpse zahráli krom osvědčených válů jako “Fucked with a Knife” nebo “Unleashing the Bloodthirsty” také dvě věci z chystáného alba “Torture”, které vyjde 13. března. Zpěvák mne dost pobavil před písní “I Cum Blood” větou “Jestli neuvidím pořádný mosh pit, tak vás všechny zabiju!” a pořádného mosh pitu se samozřejmě dočkal. Fanouška českého death metalu jistě potěšil kytarista Rob Barrett, který vystoupil s tričkem kapely Hypnos. Cannibal Corpse ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a s fanoušky se rozloučili hitovkami “Hammer Smashed Face” a “Stripped, Raped and Strangled”. Je jen škoda, že během jejich setu publikum dost prořídlo. Přesto šlo o velice zdařilý koncert.

Takže letošní Full of Hate hodnotím velice kladně. Přesně tohle moje tělo potřebovalo. Nezkazila mi to ani spousta ožralých idotů, kteří se neumí chovat. Jako jeden plešatý primitiv, který v kotli rozdával lokty za to, že se jej někdo dotkl a nehorázně prudil každého, kdo se na něj jen podíval. Ale samozřejmě jsem nemohl čekat, že všechno proběhne bez jediné chybičky. Jinak celkově vzato by se dalo říct, že atmosféra v publiku byla přátelská, takže jsem si to náramně užil.


Brutal Assault 15 (pátek)

Brutal Assault 15
Datum: 13.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed

H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).

Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.

Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.

H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.

Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.

H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…

Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.

H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.

Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.

H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.

H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:

Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].

H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.

Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.

Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.

H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.

Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.

H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.

H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.

H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.

Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.

H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.

Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.

H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.

Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.

H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.

Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.

H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.

Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.

H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.

H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.

H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.

H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.

H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.

H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.