Archiv štítku: Decapitated

Brutal Assault: nové kapely

Brutal Assault potvrdil další várku kapel na svůj nadcházející ročník, který proběhne ve dnech 9.-12. srpna 2017 v Josefově. Abecední seznam je následující:

Chelsea Grin, Cough, Decapitated, Deserted Fear, KMFDM, Opeth, Prong, Rotting Christ, Sikth, The Amity Affliction, Tsjuder, While She Sleeps, Wrekmeister Harmonies


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Decapitated – Blood Mantra

Decapitated - Blood Mantra
Země: Polsko
Žánr: death / groove metal
Datum vydání: 31.9.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Exiled in Flesh
02. The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation
03. Veins
04. Blood Mantra
05. Nest
06. Instinct
07. Blindness
08. Red Sun
09. Moth Defect

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak Decapitated nepatřili v minulosti k mým oblíbencům a jejich tvorbu jsem dlouhá léta vcelku úspěšně ignoroval. Pravda, nepatří mezi ně ani nyní, nicméně menší změna nastala s vydáním předposlední placky „Carnival Is Forever“, k níž mě zlákalo pozitivní přijetí hudební kritikou, takže jsem jí dal šanci a k mému vlastnímu překvapení se mi album časem zalíbilo natolik, že následující placku „Blood Mantra“ už jsem vynechat nemohl, protože kombinace hrubého death metalu s groove skočnými prvky se ukázala jako perfektní energická záležitost, což se mi potvrdilo i při doposud jediném živém setkání na Zimním Masters of Rock před dvěma lety.

Přestože „Blood Mantra“, jemuž patří v diskografii kapely pořadové číslo pět, vyšlo už v loňském roce, tak Decapitated jsou na evropské death metalové mapě natolik výrazným jménem, že se nehodí je plně ignorovat, takže si dnes dáme takovou menší retro-recenzi, ačkoli s tím retrem to není pochopitelně tak žhavé.

Několikrát tady padlo označení death metal, takže je jasné, kudy se další řádky budou ubírat, ovšem o postupné cestě od čistokrevnému technického death metalu k moderněji střiženému death metalu míchaným s groove metalem už se v souvislosti s Decapitated napsalo nemálo, takže to řešit nebudu, zvlášť když starší tvorbu znám jen velmi zběžně. Hlavní je, že jejich aktuální podoba je z jistého pohledu takřka ideální death metalovou polohou, protože jí nechybí spousta energie, hudba jako taková je v pohodě, a přestože je z toho cítit cílené mainstreamové (v rámci možností) zaměření, tak se to prostě a jednoduše poslouchá nenásilně. „Blood Mantra“ je však tomto ohledu za „Carnival Is Forever“ v dalekém závěsu, protože si myslím, že naposledy jednotlivé kompozice fungovaly jako celek o něco lépe, ale na druhou stranu, loňskou placku nelze jen tak bez milosti odstřelit.

Ono totiž z profesionálního hlediska je „Blood Montra“ v naprostém pořádku. Skvělý zvuk. Našlapané songy, drtivý nástup, nepolevující atmosféra a výkony jednotlivých hráčů jsou dohromady jako kladivo, avšak navzdory počátečnímu nadšení, který mi způsobily úvodní vály „Exiled in Flesh“ a „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“, se s přibývajícími poslechy začnou Decapitated lehce zajídat. Album jsem prvně slyšel již před několika měsíci a vrátil se k němu až nyní a názor jsem nijak nezměnil. Snad jen „Blindness“, jež mi tenkrát přišla úplně nijaká, mi nyní nečiní zas takové problémy, ačkoli ji řadím k tomu slabšímu, co může „Blood Mantra“ nabídnout. Pokud se budeme bavit o skladbách jednotlivě, tak v první půli nemám vlastně žádných výhrad, protože krom prvních dvou kousků se mi líbí i našlapaná titulka, která láme kosti. Již zmíněná „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“ je při své krátké stopáži neurvale brutálním atakem, jemuž není radno se stavět do cesty.

S následujícími skladbami už to ale tak růžové není. Určitě v tom hraje roli fakt, že se v několika případech natáhla stopáž až na šest minut, což je pro takto úderný a ve své podstatě jednoduchý death metalový nářez až moc. Určitě to nijak neprospělo „Nest“, která nejpozději od třetí minuty jede jen tak ze setrvačnosti a vlastně opakuje strukturu první poloviny. „Moth Defect“ ze samého závěru je spolu s „Blindness“ o kus lepší, ovšem taky to není žádná hitparáda. Jakmile začnou Decapitated jen tak od ničeho k ničemu sekat pořád dokola jedny a tytéž pasáže, což je příklad zmíněné „Moth Defect“, tak to není to pravé ořechové. Netvrdím, že se tento počin nedá poslouchat, ale „Blood Mantra“ při té jednotvárné brutalitě a navzdory silnému nasazení není tak silné, jako bylo „Carnival Is Forever“, kde byl stejný problém negován silnějšími skladbami, jež lépe držely pohromadě.

Je snad jasné, že Decapitated jsou velcí profíci na to, aby vydali vyloženě špatnou desku, protože ačkoli té kritiky na hlavu jednotlivých písní nepadlo zrovna málo, tak na žánrový průměr mají tihle borci stále ještě malý náskok. Nebýt toho, že v druhé půli začne „Blood Mantra“ oproti skvěle rozjetému úvodu ztrácet dech a vlastně jedinou skladbou, která se mi líbí v celé délce je „Instinct“, tak nemám důvod nepět na polskou čtveřici chválu všemi směry, protože pocitově je mi ten jejich masakr velmi blízký, nicméně jako celek představuje „Blood Mantra“ jen lehce nadprůměrnou nahrávku.


Winter Masters of Rock 2013

Winter Masters of Rock 2013

Datum: 23.11.2013
Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics
Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed

Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.

Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.

Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening”“Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.

Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.

Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.

Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.

Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.

To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-GluzThe Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.

Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.

Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.


Decapitated – Carnival Is Forever

Decapitated - Carnival Is Forever
Země: Polsko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Knife
02. United
03. Carnival Is Forever
04. Homo Sum
05. 404
06. A View from a Hole
07. Pest
08. Silence

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si zas jednou nadrobil. Veden představou, že proniknu do technického death metalu skrze zástupce mnou velebené polské školy, jsem vzal tuhle příležitost a pustil se do odpovědného náslechu. Uplynul měsíc a nejsem o moc chytřejší než dřív, takže následující řádky berte s rezervou a notnou dávkou shovívavosti. Bude to totiž potřeba…

Stěžejním kamenem celé téhle prekérní situace je fakt, že snad s výjimkou Nile si technický death doma nepustím, protože i přesto, že vím nebo snad nějak vnitřně cítím, že jde o dobrý materiál, tohle odvětví mi prostě nic neříká a jeho poslech mě ani za mák nebaví. Zrovna od Decapitated jsem si sliboval, že když mě jejich loňské vystoupení na plzeňském Metalfestu dost bavilo, bude jejich novinka vhodnou vstupní branou k dalšímu rozšíření obzorů. Jenže tohle mi asi není souzeno, protože se historie už poněkolikáté zopakovala. Abych tu ale jenom nežvanil o tom, co poslouchám a co ne, zkusím vám alespoň vzdáleně nastínit, co jsem na albu našel a byl schopen nějak dekódovat.

Ke zvuku “Carnival Is Forever”, jak Krosenští svoji novinku pojmenovali, nemám sebemenších výhrad. Jako břitva ostré kytary, výtečné bicí, cokoli vás jen napadne. Ovšem zvuk kytar exceluje i v nezkreslených a svým charakterem značně tajuplných a atmosférických intrech a mezihrách, která alespoň mně definují náladu celé desky. A když už jsem to nakousl, tu bych asi nejblíže vystihl pojmem “zneklidňující”. Prostě takové ty ne až tak příjemné snové stavy, šedá krajina, opuštěné dětské hřiště s točícím se kolotočem a možná ještě něco k tomu, nevím sám. Pro dokonalou představu o tom, co se vám tu snažím předestřít, si stačí pustit závěrečnou skladbu “Silence”, ta to vystihuje dokonale. A je docela zajímavé, že se i přes tu povšechnou a všudypřítomnou rubanici muzikantům povedlo tyhle nálady i do jednotlivých skladeb. Tu je na vině riff, tu nějaká ta vyhrávka, v případě titulní skladby dokonce “akustické” vsuvky ve stylu proklamované “Silence”. Všechno dohromady to působí pěkně kompaktně, organicky a přirozeně – žádné násilné propojování nebo snad zhudebněné oslí můstky.

Když bych měl mluvit o samotném materiálu, mysl mi naplňuje především jeden dojem – tuhle desku nenahráli žádní amatéři. Všechno, co je na desce k nalezení, je strojově přesné a ve své přesnosti brutální. Umím si živě představit, že kulometná bicí, sekané riffy, kontinuální vyhrávky a zběsilá sóla, kterým zdatně sekunduje brázdy vyrývající vokál dredatého maniaka Rafała Piotrowskiho, dovedou přivodit milovníkům žánru dost příjemné chvilky. A abych pravdu řekl, po nekončících listening sessions se některé momenty “Carnival Is Forever” proti všem předpokladům dostali i mně, heretikovi a negativistovi, pod kůži. Když opomenu všemožné riffy, rozhozené napříč albem, myslím tím titulní skladbu “Carnival Is Forever” a “A View from a Hole”. Obě jsou na albu suverénně nejdelší a oběma pomáhá proklamované intro a co se riffů a pěvcova frázování týče, obzvlášť v případě té druhé jmenované jde o skutečně zničující záležitosti s minimem slabých míst. Že bych konečně sedl na lep? Možná, ale nechci předbíhat událostem budoucích dní…

Na samotný závěr bych se ještě krátce pověnoval textové stránce alba. Docela mě překvapilo, s jak aktuálními motivy textař Jarosław Szubrycht pracuje a s jakou bravurou je dovedl přetavit v texty. Tady se nevraždí křesťané ani neonanuje nad vlastní úchvatností, texty na “Carnival Is Forever” jako zrcadlo odrážejí strasti současného světa jak na globální, tak na ryze osobní úrovni a věřím, že se v nich nejeden posluchač (nebo snad čtenář?) zhlédne.

Takže jsme se dopracovali až sem, a když se podívám zpět na první řádky, musím chtě nechtě přiznat, že se v mém postoji k Decapitated a jejich poslední desce něco změnilo. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že se jedná o skvělou desku, která má potenciál stát se klasikou anebo dokonce tím, v co jsem doufal v úvodu a čeho se mi tou dobou ještě nedostávalo. Recenzi, kterou právě dočítáte, tak můžete brát i jako přímý přenos změny názoru nebo snad jistého druhu přilnutí k určité nahrávce. Tento proces ale ještě pořád nedostoupil tak daleko, abych si troufl “Carnival Is Forever” odpovědně hodnotit a nutně tak ovlivňovat jeho přijetí některými z vás. S přihlédnutím k výše napsanému tak dodám jen to, že kdybych přeci jen hodnotil, skóre by se pohybovalo vysoko, byť ne úplně nejvýše – něco na způsob chytré Horákyně. Přirovnání alba k téhle pohádkové postavě nakonec není úplně marné…


Brutal Assault 16 (pátek)

Brutal Assault 16
Datum: 12.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Benighted, Cannabis Corpse, Cathedral, Debustrol, Decapitated, Dew-Scented, Dordeduh, Einherjer, Excrementory Grindfuckers, Exodus, Hail of Bullets, Katatonia, Курск, Mayhem, Ram-Zet, Satyricon, Scar Symmetry, Soilwork, Svart Crown, The Dillinger Escape Plan, The Exploited, Your Demise

H.: Ráno rychle vstát a honem na grindovou srandu Excrementory Grindfuckers z Německa. Tohle byl jeden z těch koncertů, kde se toho dělo tolik, že to prostě a jednoduše nejde všechno vypsat, takže ve zkratce – grindový bordel, disco rytmy, šílený zpěvák/klávesista/flétnista/trumpetista ve slušivém leopardím oblečku, minimálně desítka rolí toaletního papíru lítajícího v kotli a hlavně obrovská porce zábavy zakončená dosti svérázným coverem “The Final Countdown” od Europe… ona slavná klávesová melodie byla zahraná na trubku s grindovou šupanicí nehrubšího zrna jako podkladem. Tomu říkám probuzení!

H.: I když ani Cannabis Corpse nejsou zrovna úplně na sto procent vážní (už jen ten název…), s Excrementory Grindfuckers se v tomto ohledu rovnat nemohli. Přesto se jejich půlhodinka nesla ve znamení příjemného death metalu, který zapáchal špinavostí, starou školou a hulením. I samotný frontman působil dojmem, jako kdyby si před vystoupením nějakého toho špeka s chutí dal (spíš bych se divil, kdyby ne). Ale bylo to dobré.

H.: Na úplně jinou notu uhodili rumunští mystici Dordeduh, alias současné působiště dvou bývalých kytaristů Negură Bunget, kteří by si čistě po hudební stránce zasloužili čas tak kolem půlnoci, ale na to se bohužel nehraje. Přesto se s ranní hodinou kapela poprala na výbornou (jak prohodil Hupogrammos, za světla hráli vůbec poprvé) a nakonec všechny ty předlouhé zvukomalebné a náladotvorné plochy fungovaly. A pak že se nedá dělat atmosféra v době oběda! Nezasvěcené přihlížející ale asi víc než samotná hudební produkce udivovaly trouby obdivuhodných rozměrů a dřevěná destička, jež sice na první pohled vypadala spíše jen na ozdobu, ale taktéž se na ni hrálo.

H.: Další stylový skok přichází s Your Demise. Oblečení sice byli opravdu strašně (ty kšiltovky mi prostě hlava nepobírá – holt jsem ortodoxní (smích)), ale z nějakého důvodu – a hlavně se mě neptejte proč – to bavilo i mne. Jako žádný extrémní zázrak to nebyl, ale živě podobná muzika funguje, hlavně ve spojitosti s oním energickým vystupováním, jak už jsem to jednou nakousnul v předchozím dni. I Your Demise tam po pódiu běhali a skákali, seč jim síly stačily, dokonce mi občas i přišlo, že více skáčou než hrají, ale zábavné to bylo. A to je myslím to hlavní.

Ježura: Trochu delší vyspávání, než jaké jsem původně zamýšlel, mělo za následek, že se mou první páteční kapelou stali právě Your Demise. A musím říct, že mě takhle rozespalého dovedli nakopnout slušně. Ne, že bych tenhle styl jakkoli vyznával, ale tady mi nečinilo problém trochu zahulákat ani řepou hodit. Korunou všeho budiž velmi sympatický a v závěru i fyzický kontakt s fanoušky. Ano, tohle se mi líbilo.

Ježura: Ještě lépe mohu hovořit o následujících francouzských death/grinderech Benighted. Grind není moje gusto (pro změnu), ale tahle show mě bavila skutečně nesmírně a lituji ty, kteří se na ni vykašlali. Ani jeden z muzikantů si nehrál na žádnou superstar a celé vystoupení se neslo v příjemně odlehčeném duchu. A hlášky typu “Následující skladbu věnuji svému zubaři!” se mi vryly do paměti na dost dlouho.

H.: Před pódium jsem se vrátil až o více jak hodinu později (kromě Benighted jsem ještě vypustil HC v podání First Blood) na domácí veterány Debustrol, jedinou tuzemskou kapelu, která v letošním roce v hlavním programu vystupovala. Kolinsovci přehrávali kompletní kultovní demáč “Vyznání smrti”, což jistě potěšilo všechny pamětníky, ale mám-li mluvit pouze za sebe, mně se to zdálo jako úplně klasické vystoupení Debustrolu jen s jiným setlistem, takže sice dobré, ale nic speciálního. Ale možná to bude tím, že jsem vydání dema nezažil, tak k němu nemám ten potřebný vztah.

H.: Ohledně hodnocení Ram-Zet mi asi kalí zrak fakt, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž hudbu poslouchám už dlouhé roky a u níž jsem čekal opravdu strašně dlouho, abych ji mohl vůbec vidět živě, ale nemůžu si pomoct, v mých očích byli Norové jedním z vrcholů Brutal Assaultu. Oháknutí ve slušivé černobílé kombinaci (s vínovými kravatami) josefovskému publiku předvedli severskou avantgardu v té nejlepší podobě. Uznávám sice, že ze studia je jejich hudba ještě působivější, ale ani to nic nezmění na tom, že to bylo natolik skvělé, že jsem Ram-Zet nakonec napsal do festivalové ankety jako jednu ze tří nejlepších skupin. Sice jsem už na jejich set zaslechl i dost negativních ohlasů, ale nevěřte tomu, bylo to vážně super. Celý dojem z kapely navíc ještě později vylepšil velice příjemný pokec s několika členy v areálu o pár hodin později. A že chcete názvy nějakých songů? Takhle z hlavy se mi vybavuje, že zazněly například “King” a “The Fall” z debutu nebo “Addict” z poslední desky “Neutralized”.

Ježura: V okruhu mých známých asi největší kontroverze celého festivalu. O Ram-Zet jsem toho před Brutalem věděl stejně málo jako o Unexpect a stejně, jako Kanaďané mě i Norové rozsekali na prvočinitele. Ať si kdo chce říká co chce, tohle bylo naprosto fantastické a já jsem neskutečně rád, že jsem tuhle unikátní možnost nepropásl. Čert ví, jestli Ram-Zet ještě někdy uvidím…

H.: Na druhou stranu od Francouzů Svart Crown jsem toho čekal o malinko více. Slyšel jsem, že prý na svých koncertech dokážou rozpoutat pořádné peklo, ale v Josefově na něj bohužel nějak zapomněli. Když pomineme denní světlo, které přece jenom black/death metalové formaci moc nepřidá, bylo trochu vidět, že ne úplně všem skupinám velké pódium vyhovuje. Jsem však přesvědčen, že v klubu to tihle čtyři francouzští chasníci opravdu dokážou rozjet a až k tomu bude opět příležitost, s chutí se o tom půjdu přesvědčit, jelikož posledně mi utekli. To by v tom byl čert, aby autoři takového majstrštyku jako “Witnessing the Fall”, z něhož ten den padl nejeden song, hráli živě na prd…

Ježura: A to mně se to teda líbilo dost. I když jsem od Svart Crown nečekal zhola nic a k pódiu jsem se přišoural jenom z nedostatku jiné zábavy, tihle pánové mě dostali. Předvedli neskutečně poctivou show bez zbytečných póz a dav je za to náležitě odměňoval. Jak říká H., jakmile to bude možné, nehodlám si je nechat ujít.

Ježura: Co si však příště rozhodně ujít nechám, to budou Scar Symmetry. Když jsem je před rokem a půl viděl poprvé, naznal jsem, že je to uslintaná nuda bez koulí. Na Brutal Assaultu jsem je vydržel sledovat akorát tak dlouho, abych se ve svém předchozím dojmu utvrdil a následně se radši vydal hledat něco k snědku. Rozhodně lépe strávený čas…

H.:Scar Symmetry vynechal, což se mi málem vymstilo, protože jsem to s tím vynecháváním trochu přehnal a málem zazdil i celé Hail of Bullets, z nichž jsem nakonec viděl jen závěrečných 15-20 minut. No, nevadí, alespoň zabijácké “Tokyo Napalm Holocaust” a “Ordered Eastward” jsem stihl. Jinak vás ale mohu odkázat na to, co jsem napsal už předchozí den u Asphyx – nechyběl maximálně drtivý oldschool death metal s typickým holandským zvukem a opět se samotným Martinen van Drunenem chrlícím do mikrofonu osobně. Ten chlap má v hrdle dynamit!

Ježura: Mí páteční černí koně, nizozemští Hail of Bullets, nezklamali. Setlist rovnoměrně vybíral z obou alb, kapela zahrála precizně a Drunen, který na mě působil lehce podnapilým dojmem, opět svým hlasem rozkládal všechno v okolí. A závěrečná “Ordered Eastward” zničila vše, co po předcházejícím nájezdu ještě zůstalo v celku. Výborně a doufám, že ne naposled!

H.: Decapitated je s prominutím kapela, kterou si doma nepustím ani náhodou, protože technický death metal vážně nebyl vymyšlen pro moje uši (ačkoliv výjimky se jako vždy najdou, Decapitated to však nejsou), ale naživo tihle Poláci neskutečně zabíjí. Strhující tempo, krkolomné riffy, rotující dredy zpěváka Rafała – nic z toho nechybělo. Právě Rafał Piotrowski na sebe strhával veškerou pozornost a takříkajíc “dělal show”; navíc se do řevu svých partů vkládal tak obětavě, že měl natolik rudý obličej, až jsem myslel, že mu ta hlava praskne. Sice nakonec nepraskla, ale i tak to bylo jedničku. Návrat Decapitated na scénu zjevně nebyl zbytečný ani náhodou.

H.: Absolutní bomba byli Курск – ti mě svým doomem totálně zdělali. Sice jsem se trochu u takovéhle skupiny obával světelných podmínek, ale kapela svou muziku prožívala s takovou vervou, že to snad ani nemohlo nestrhnout. Osobně bych možná uvítal o jeden kousek více z debutové fošny “Черно” na úkor songu “Бардак”, avšak na druhou stranu všechno totálně rozmetala geniální “Товарищам” z novinky “Ниже”, cover “Black Sabbath” (nazvaný krásně “Chernyi Sabbath”) a samozřejmě finální hymna “Сталинград”. A kytara ve tvaru AK-47 a jednostrunná baskytara? Ano, ani ty nechyběly.

H.: Kupodivu se mi hodně líbili i punkeři The Exploited. Hudebně mi to sice neříká zhola nic, ale na koncertě to mělo obrovské koule. Docela dost mne ovšem zklamala následující Katatonia. Je pravda, že jsem jejich hudbě na chuť přece jenom nikdy moc nepřišel, ale doufal jsem, že s koncertech se to spraví a že by mi konečně mohli zachutnat. Nestalo se. Určitě se našli tací, kteří si je užili, na můj vkus to však bylo moc ubrečené.

Ježura: Tak třeba já si vystoupení Katatonia nadmíru užil. I když jsem neměl ponětí, co od toho čekat, dostalo se mi melancholického, oduševnělého ale přesto nikoli patetického výkonu, který pasoval Katatonii do pozice mého nového průvodce depresivními stavy. Nemám, co bych vytkl.

H.: Exodus byla thrash metalová pumelice přímo do držky! Nekompromisní mela od začátku do konce. Všichni kapelníci třepali palicemi jako blázni, zpěvák Rob Dukes řval, nadával a fuckoval vše okolo a šílenstvím stižený kotel se mohl pozabíjet. Bez debaty nejlepší thrash metal ročníku!

H.: Na The Dillinger Escape Plan jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti, jestli jsou to doopravdy takoví blázni, jak se o nich říká. Jsou. Hlava mi nebere, jak jsou schopni hrát v takovém obrovském nasazení (až jsem si říkal, jestli někoho z nich třeba nestihl epileptický záchvat nebo tak něco) tak technicky a zároveň tak precizně. Vezměte si všechno, co si jen dokážete představit pod úslovím “ten nejenergetičtější koncert na světě”, vynásobte to dvěma a budete možná tak na polovině toho, co The Dillinger Escape Plan předvedli. Skoky do lidí a výlet po konstrukci pódia patřil ještě k těm konvenčnějším a normálnějším kratochvílím. Srovnání s podobně bláznivými Converge minulý rok se přímo nabízí.

H.: Satyricon taktéž zahráli opravdu skvěle, což však nic nemění na tom, že jsem už od nich viděl i o třídu lepší koncerty. Jenže zrovna Satyricon jsou ten typ kapely, u níž i méně povedená a do jisté míry rutinní show znamená hodně silný prožitek; ten, kdo je ten večer viděl poprvé, musel být jistě nadšen minimálně dvakrát tolik jako já. Avšak nemohu zapírat, že mi udělal opravdu velkou radost navolený setlist, v němž kromě výtečné “To the Mountains” a těch nejznámějších hitovek jako “Fuel for Hatred”, “The Pentagram Burns” či “Black Crow on a Tombstone” nechyběly ani opravdové vykopávky, čímž nemám na mysli jen povinnou “Mother North”, ale ještě starší skladby. Hned na úvod svého setu Satyr & spol. vystřihli kultovní “Walk the Path of Sorrow” z 18 let starého debutu “Dark Medieval Times” a v polovině koncertu zazněla ještě ukázka druhé desky “The Shadowthrone”, song “Hvite krists død”. Tleskám! Okolo mne stálo spoustu lidí s trikem Satyricon a řeknu vám, že čučeli jak sůvy z nudlí, co že to tam hrají za pekla (smích). Tak to holt vypadá, když někdo zná jen “Mother North” a ten nový rock’n’roll…

Ježura: Od The Dillinger Escape Plan jsem naživo vydržel jednu písničku a radši jsem šel čekat na následující Satyricon. A věřte nebo ne, norská legenda mi na oplátku předvedla naprosto geniální koncert, jaký jsem s bídnou znalostí její diskografie vůbec nečekal. Naprosto profesionální, precizně odehrané, se zápalem prožité a co je důležité – k fanouškům uctivé vystoupení (ještě jsem neviděl, aby živoucí black metalová legenda tleskala davu)! Za mě jeden ze dvou vrcholů celého Brutal Assaultu!

H.: Soilwork mě absolutně nijak nezaujali. Neříkám, že byli úplně na draka – protože kdyby ano, tak bych tam celý set nevydržel ani náhodou, což jsem vydržel -, ale i tak mě nijak výrazně nebavili. Možná hrály roli i okolnosti jako moje už trochu vygumovaná hlava po velké spoustě koncertů, únava nebo také tak minimální znalost tvorby Soilwork, že ji snad ani nelze vydávat za znalost. Výsledek je ale každopádně takový, že tak za měsíc už si z toho nebudu pamatovat lautr nic (popravdě už teď, pár dní potom, mám docela problém vyštrachat v paměti, jak to tam v průběhu Soilwork vlastně vypadalo). Nejzábavnějším momentem vystoupení tak bylo, když chtěl Björn Strid po lidech, aby skákali do vzduchu, a oni si začali sedat na zem, pročež je zpěvák opět zvedal se slovy: “This is no fucking Slipknot!” To mě věru pobavilo.

Ježura: Co se Soilwork týče, jsem na tom dost podobně jako H. Znám od nich jednu písničku a o celý žánr se zajímám jen okrajově, takže jsem celé vystoupení strávil klimbajíc na tribuně. Většinu jsem ale jakž takž vnímal a proto můžu říct, že to nebylo špatné, ale zároveň nic, co by mě zvedlo ze židle. Jsem holt špatný materiál…

H.: I když se to může zdát divné, po zívačce Soilwork, která by papírově měla být energická, mě opět do rauše nakopli doom metaloví matadoři Cathedral, kteří by naopak papírově měli uspávat. Jenže veskrze primitivní riffy v kombinaci s mocným psychedelickým odérem – mnohem hustším než mlha, jež se v průběhu celého setu linula z pódia – se zadíraly do hlavy s takovou neodbytností, že se nedalo ubránit. O rozmanitost se postaral výběr songů ze všech období – od rockovějších kousků až po ultra pomalé umíráčky – přičemž to tam všechno originálním způsobem dirigoval sám Lee Dorian, jedna z kultovních persón svého žánru… toho chlapa byste prostě museli vidět, co on tam vyváděl. Návod, jak udělat hodně muziky za málo peněz nebo také jak vytřískat z absolutního minimalismu totální maximum v přímém přenosu. Jestli tohle bylo opravdu poslední vystoupení Cathedral na našem území, jakože bylo, tak to byla rozlučka jak hovado.

Ježura: Pokud jsem si před Brutalem nedovedl představit, co znamená pojem stoner doom, tak teď už je mi to nad slunce jasné. Bohužel, není to nic, co by mi bylo nějak extra po chuti. Kytarová práce sice vcelku zajímavá, ale dost zvláštní vokální projev mi moc po chuti nebyl. Tahle labutí píseň legendy mě prostě nudila.

H.: Netvrdil bych, že Mayhem zahráli dobře. Ale to podle mě ani oni sami nechtěli. Zahráli, řekněme, kontroverzně, což je pro někoho jako oni mnohem větší pochvala. Veškerá proklamovaná speciálnost show sice spočívala pouze a jenom v tom, že Attila Csihar vyváděl podobné obskurní blbosti jako vždycky (tentokráte celou dobu požitkářsky máchal dvojící lebek, jež “čirou náhodou” našel na malém připraveném oltáři se svíčkami), zvěsti o přehrávání kompletního “De mysteriis dom Sathanas”, které jsem zaslechl, byly rozhodně liché. Ale i tak to bylo vystoupení hodné Mayhem. Nějaké to ouchylné divadélko k Attilovi prostě patří, na to si už asi všichni zvykli, ale skupina tu svou kontroverznost proklamuje spíše skrze vpravdě extrémní muziku, což ovšem ne každý byl schopen vydýchat, takže spousta lidí znechuceně odcházela. Jak totiž spustí takovou primitivní nenávistnou sbíječku typu “Ancient Skin”, i otrlému grinderovi se může udělat mdlo (smích). Já jsem byl však spokojen. Jak říkám, nebylo to vyloženě dobré, ale bylo to Mayhem. A to není málo. Nejvíce mě zničila “My Death”, která je v živém podání stokrát chorobnější než z CDčka!

Ježura: Další black metalová legenda pátečního večera, slovutní Mayhem, mě donutili zhlédnout jejich vystoupení už jen díky statutu, který je provází. Co na tom, že jejich tvorbu trestuhodně opomíjím už nějaký ten pátek. Při téhle konstelaci podmínek jsem si z vystoupení odnesl vesměs pozitivní dojmy a naprostou konsternovanost nad vokálním extempore Atilly Csihara. Ten člověk je totální maniak!

H.: Jelikož norští ďáblové vyhrazený čas hodně přetáhli, stejně jako Soilwork, dostal se program v závěru do velkého skluzu, díky čemuž pořadatelé vyháněli následující Dew-Scented z pódia dřív, než si stihli odehrát to svoje. Zpěvák Leif Jensen však není žádné ořezávátko, takže je hezky na férovku poslal do prdele s tím, že si prostě zahrají všechno, co slíbili, takže nakonec tu svou thrash-deathovou káru tlačili dále než do třetí hodiny ranní. Ale i přes pozdní čas jasně ukázali, zač je toho loket, a zcela po právu nejednoho přihlížejícího dokázali svojí hoblovačkou rozhýbat. Kdyby hráli poslední, tak bych prohlásil, že to byl super nářez na dobrou noc, jenže na programu byl ještě jeden účinkující…

H.: Skluz v programu nakonec odnesl norský viking metalový kult Einherjer, což mě opravdu mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se na ně obzvláště těšil, neboť je už roky považuji za absolutně to nejlepší, co v žánru hraje, jednak protože jejich set byl z mého pohledu bez přehánění geniální. Opět to byl jeden z těch koncertů, který byť působí minimalisticky, má neskutečně hypnotickou a nepopsatelnou atmosféru, již umocňoval ještě lehký déšť. Einherjer však bylo dovoleno kromě inter zahrát pouhopouhé čtyři skladby (“Dragons of the North” ze stejnojmenného skvostného debutu, novou “Norrøn kraft” a dvojici nejznámějších “Far Far North” a “Ironbound”) a byl konec. Tohle chce zopakovat! A ne jednou!


Metalfest Open Air 2010 (pátek)

Metalfest Open Air 2010
Datum: 21.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Amon Amarth, Аркона, Cauldron, Death Angel, Decapitated, Korpiklaani, Twilight of the Gods, Vitacit

První ročník Metalfestu, prvního letošního open air festivalu v České republice, je již minulostí a na mně teď je, abych jeho průběh ze svého pohledu pro vás nějak sesumíroval. Rádoby vtipné historky z cesty protentokrát necháme stranou (shrňme to do té podoby, že v autě jsem byl DJ já a zbylému osazenstvu vozu se to zrovna moc nelíbilo… nechápu, co všichni mají proti funeral doomu) a pojďme rovnou na kapely.

U každé skupiny jsou uvedeny některé písničky, které během setu zazněly. Vše je řazeno podle mé paměti, takže jsou to pouze “setlisty na ukázku”, co se hrálo, a rozhodně nejsou kompletní. Počet uvedených skladeb nezáleží ani tak na tom, jak mám co naposloucháno, ale spíš na samotném koncertu. Občas člověka strhne celkové vyznění a nepamatuje si hrané písničky přestože zná desky nazpaměť (viz například Bathory tribute, ale o tom až později…). Tak či tak, songy jsou uvedeny v abecedním pořadí.

Původně avizovaný program vzal hodně rychle za své, konkrétně už s první kapelou Virrasztók z Maďarska, které se porouchal autobus a na místo dorazila až s Korpiklaani o pár hodin později. Jejich vystoupení tedy padá, což mi zrovna radost neudělalo, neboť právě na ně jsem se opravdu těšil. Alespoň že pak hodili do stánku svůj oficiální merch, kde mimo jiné nabízeli pěknou raritku – speciální Virrasztók pálenku, jíž jsem jako správný fanoušek neodolal. Ještě jsem ji sice neotevřel, ale dám krk na to, že to bude dryják jako prase (smích).

Metalfest tedy začíná až o hodinu později oproti původnímu plánu s Kanaďany Cauldron. Ti předvedli heavy metal v té nejdřevnější podobě, a to jak hudebně, tak i svou image. Nechybělo rovněž sólo na bicí a posléze i kytaru (aneb nástrojové onanie vládnou světu), že by však jejich set nějak výrazněji zaujal, to vážně ne.

Teď měla přijít ruská Аркона, ale i ta má zpoždění, takže nastávají další čachry s programem a nastupuje domácí Vitacit. Křížkovce zrovna nemusím, takže se ani nedalo předpokládat, že by mne nějak bavili… a světe div se, nebavili. Fandové ale vypadali spokojeně a názor jednoho kazišuka (mě) na tom nic nezmění. Jedeme dál, protože teď už to začne být zajímavé.

Konečně něco libozvučného pro má ouška – polská technical deathová smaženice Decapitated. Kapela absolvuje jedny z prvních koncertů od oné osudné autonehody, při níž zemřel bubeník Vitek a zpěvák Covan se z ní stále zotavuje. Z původní sestavy zbyl tedy už jen kytarista Vogg, který s novými kumpány opět obráží koncertní pódia. Pokračování je to důstojné, což dokázal i nadupaný náser na Metalfestu, a Decapitated tak zůstávají stále nekompromisní, avšak promyšlenou drtičkou hodnou potlesku i vydatného headbangingu. Kapela jako první začala využívat betonový plácek, který dělil hudebníky od diváků, zvláště pak nový frontman Rafał Piotrowski si tam udělal pěkných pár výletů spojených s protáčením svých “chobotnicových” dredů. Celkově hodně dobré.
Zaznělo: “Day 69”

Аркона konečně dorazila a hned se dere na lochotínské pódium. Rusové, stejně jako předchozí Poláci, předvedli hodně energickou show, i když docela jiným způsobem, a jednoznačně ukázali, že ve svém žánru patří ke špičce. Masha řvala a zpívala jak o život a za plné podpory publika se skupina předvedla ve výborném světle, na pár desítek minut navodila patřičně ruskou náladu a zanechala výborný dojem.
Zaznělo: “Гой, Роде, гой!”, “От сердца к небу”, “Покровы небесного старца”, “Русь”, “Ярило”

Ani následující Death Angel se však nijak zahanbit nenechali a rozjeli to ve velkém stylu. Zapomeňte na nějakou Metallicu nebo Megadeth, nejlepší thrash metal předvádějí právě tihle blázni. Každé jejich vystoupení je nářez a ani v Plzni tomu nebylo jinak, chlapi se opravdu nešetřili, to mi věřte. Tak by mě zajímalo, jestli Death Angel vůbec umí nějaký koncert vypustit. Každopádně, první zazněla “Lord of Hate” a dál už jsem nějaké songy přestal vnímat, protože mě strhnul neuvěřitelný tah na bránu, který skupina předvedla. Jen píseň “Kill as One” věnovali nedávno zesnulému Ronniemu J. Diovi. Na závěr rovněž hodili i ukázku z nadcházejícího alba… a víte co, zas to bude nářez! Máme se na co těšit.
Zaznělo: “Kill as One”, “Lord of Hate”

Od Death Angel už program jede, jak má, takže si svá fidlátka chystají Korpiklaani. Což o to, naživo špatní nejsou, ale vzhledem k tomu, že jsem je viděl již poněkolikáté, už mě to lehce přestává bavit, protože… ehm… je to furt to stejné. Od lidí, co je mají naposlouchané detailněji, jsem slyšel, že zahráli i nějaké ne tak provařené songy, ale já osobně jsem v tom moc velký rozdíl neviděl (smích). Ale palec nahoru za to, že dali “Tuli Kokko” (jedna z jejich nejlepších) a že nezahráli “Happy Little Boozer” (jak já ten song nesnáším). Publikum se však baví dobře, což je u takovéto kapely známka dobře odvedeného vystoupení.
Zaznělo: “Beer Beer”, “Juodaan Viinaa”, “Korpiklaani”, “Tuli Kokko”, “Vodka”

Poté přichází jeden ze tří největších headlinů celé akce – vikingové Amon Amarth ze Švédska. Ze všech jejich koncertů, které jsem zatím viděl, byl tenhle jednoznačně nejdelší a nebojím se říct, že i nejpovedenější. S pěknou světelnou show se pěkně rozkančili, Metalfest jim zobal z ruky a spokojenost tak byla jistě jak na straně samotné kapely, tak i publika. Hrálo se především z poslední fošny, jinak však samozřejmě nechyběly ani žádné zásadní štychy z minulosti. Johan Hegg ten večer chrčel vskutku monstrózně a jeho vokál je naživo o dost brutálnější než na deskách. Jsem toho názoru, že spousta lidí přijela právě na ně (už jen podle počtu triček Amon Amarth v publiku se tak dá usuzovat), přičemž kapela zahrála tak dobře, že se výlet jistě vyplatil. Jo, jo, vikingové holt táhnou…
Zaznělo: “Asator”, “Cry of the Black Birds”, “Death in Fire”, “Guardians of Asgaard”, “Live for the Kill”, “Runes to My Memory”, “Valhall Awaits Me”, “Valkyries Ride”, “Varyags of Miklagaard”, “Tattered Banners and Bloody Flags”, “The Pursuit of Vikings”, “Twilight of the Thunder God”

A na závěr prvního dne asi to nejhlavnější, díky čemu jsem na Metalfest dorazil já osobně – Twilight of the Gods, alias tribut nesmrtelné legendě Bathory. Co ale nechápu, je to, že Amon Amarth měli natřískaný kotel, ale před Bathory tribute se většina lidí na patě otočila a odešla. To mi prostě hlava nebere, to už dneska žánroví titáni nikoho nezajímají? Kdo nebyl, opravdu prohloupil, protože takto ojedinělá záležitost hned tak k vidění nebude. Pětice muzikantů, z nichž nejeden už je sám pomalu legendou, se skladeb Bathory zhostila s úctou a na necelých 80 minut se pokusila oživit ducha jedné z nejdůležitějších metalových skupin vůbec (a v rámci extrémního metalu možná té úplně nejdůležitější). Nedokážu si představit nikoho lepšího, kdo by si mohl troufnout zazpívat Quorthonovy písně, než je Alan NemtheangaPrimordial. Záda mu kryli Blasphemer (Ava Inferi, ex-Mayhem) a Patrik Lindgren (Thyrfing) na kytarách, Grimar (Einherjer) s baskytarou (co ten chlápek s tím nástrojem provádí, vyráží dech) a Nicholas Howard Barker za bicí soupravou. Za jejich počínáním není žádný kalkul, ale opravdu pouze a jenom chuť vzdát hold Bathory, což z koncertu bylo cítit. Genialitu napodobit nelze, ale Twilight of the Gods do toho dali srdce a zážitek to byl ve výsledku výjimečný. Hudbu Bathory jsem si oblíbil natolik, že už je dnes pro mě v podstatě osobní záležitostí, takže tento koncert jsem vnímal velmi citlivě, ale výsledek byl ohromující. Elektrizující atmosféra až mrazilo v zádech. Už jenom díky tomuhle stálo za to dojet. Nádhera.
Zaznělo: “A Fine Day to Die”, “Father to Son”, “One Eyed Old Man”, “Through Blood by Thunder”