Vydání páté desky norských Ram-Zet provázelo několik odkladů, díky čemuž nakonec “Freaks in Wonderland” vyšlo o pár týdnů později, než bylo původně plánováno, ale nakonec to klaplo u jakési italské firmičky, o níž jsem já osobně jaktěživ neslyšel. Nicméně i tak jsem se na nový materiál těšil, ostatně jako vždy, jelikož se nijak netajím tím, že Ram-Zet patří již dlouhé roky mezi mé oblíbence. Objevil jsem je kdysi pomocí jedné náhodné V/A kompilačky (ani nevím, zdali se jednalo o něco oficiálního, tak moc už mi paměť neslouží), kde se vyskytovala skladba “Sense” z debutu “Pure Therapy”, a od té doby jejich kroky sleduji. O všech čtyřech předchozích albech mohu s klidem prohlásit, že se mi opravdu líbí, sem tam třeba něco není až zas tak dechberoucí (viz “Intra”), ale to už je holt úděl těch skupin, jež na žádných dvou deskách neznějí stejně. Rozhodně se však nedá tvrdit, že by Ram-Zet měli na kontě nějakou špatnou nebo slabou nahrávku, což je také důvod, proč od každé další fošny nečekám nic menšího, než že to bude skvělá věc…
Po prvním poslechu mi ovšem “Freaks in Wonderland” přišlo bez přehánění jako velké zklamání. Ne vyloženě špatná věc, ale v porovnání s předchozím “Neutralized”, které je s odstupem času možná ta nejlepší placka Ram-Zet hned po doposud nepřekonaném “Pure Therapy”, působící malinko nevýrazně. Musím říct, že možná nebýt recenze, jež je zpravidla doprovázena patřičným náslechem nahrávky, nejspíš bych asi “Freaks in Wonderland” moc neposlouchal. Jistě bych se k němu zkusil vrátit časem, to ano, desky oblíbených kapel se přece jen tak nezahazují, ale v současné době bych to asi mockrát neotočil, jelikož prvních pár poslechů bylo malinko rozpačitých.
Naštěstí se zanedlouho po vícero posleších ukázalo, že “Freaks in Wonderland” tak trochu klame tělem a nakonec se v žádném případě nejedná o zklamání. Už jen z toho asi vcelku jasně vyplývá, že se jedná o počin, který si žádá svůj čas, než mu člověk přijde na kobylku. Jenže když se mu to povede, ihned záhy přijde na to, že ani na “Freaks in Wonderland”Ram-Zet neztratili nic z toho, v čem v minulosti vynikali a co dělalo jejich muziku tak dobrou. Kapela vždy dokázala do své muziky napasovat opravdu extázní momenty na hranici hudební dokonalosti – ne, že by tam byly neustále, ale objevovaly se. Na “Freaks in Wonderland” jsou trochu více zahrabané a skryté, nejsou až tak na očích (resp. uších), ale dřív či později se vyloupnou – a opět je to opravdu excelentní. Dalším výrazným rysem muziky Ram-Zet vždy bylo to, že skupina doslova plýtvá nápady a dokáže na ploše několika minut v rámci jedné písně vystřídat tolik motivů, že by s tím jiní borci vystačili na celé dlouhohrající album. Ani to na nejnovějším albu nechybí, což je také super.
Stylově je “Freaks in Wonderland” rozkročeno někde na půl cesty mezi deskami “Intra” a “Neutralized”. Od té první si bere především agresivitu, kytarovější vyznění a s tím spojenou velkou dávku riffů, které svou krkolomností a zasekaností připomínají právě některé momenty “Intra”. Od “Neutralized” si pak novinka půjčuje pestrost a znatelný avantgardní nádech. Zajímavé je také v rámci celé diskografie Ram-Zet sledovat vývoj vokálů – na “Freaks in Wonderland” se totiž zase potvrzuje, že Ram-Zet se již definitivně stali kapelou se zpěvačkou, kytarista Zet už v podstatě jen přicmrndává, přestože mi jeho hlas přijde využit o něco více než na “Neutralized”, hlavní slovo má už zpěvačka SfinX… když to srovnáme se staršími počiny, které celé nazpíval Zet a ženské vokály zde byly jen jako koření, role se v podstatě obrátila. Ne k horšímu, ani ne k lepšímu, prostě jen k něčemu jinému.
Za nejsilnější část “Freaks in Wonderland” považuji hlavně střed desky, počínaje rozmanitou “Mojo” s až hitovým (rozuměj snadno zapamatovatelným) refrénem, pokračuje trochu ostřejší “Land of Fury” (právě v ní dostává o něco větší prostor Zet), konče výtečnou “Madre”. Samozřejmě i další songy jsou opravdu dobré, avšak s vyjmenováváním kompletního tracklistu se netřeba zdržovat. Speciální zmínku by si snad zasloužila už jen závěrečná “As the Carpet Silent Falls”, jež je na poměry Ram-Zet docela netypická, taková relativně poklidná, vybuchující jen v jistých momentech.
V konečném součtu vychází verdikt vcelku jednoznačně – “Freaks in Wonderland” je určitě výborná nahrávka, která stojí za slyšení, obzvláště je doporučení na místě pro příznivce toho druhu avantgardy, jež ještě není “neposlouchatelná” pod nánosem šíleností a mimožánrových výletů. Ram-Zet se stále více méně drží v metalových mantinelech (až na několik málo výjimek, to jsou ovšem pouze několikavteřinové záležitosti), ale činí tak s o poznání větší kreativitou a chutí znít rozpoznatelně, že to mezi běžnými metalovými skupinami běžné není ani náhodou. Sice je poslech “Freaks in Wonderland” trochu běh na dlouhou trať, ale nakonec to za ten čas stojí…
Další názory:
K Ram-Zet chovám podivný vztah. Většinou když si od nich něco pustím, nějak to nefunguje a za chvíli to zase vypnu, i když vím, že je to opravdu výjimečná muzika. Jednou za čas ale přijde vzácný okamžik, kdy se mlhy rozestoupí, já jim žeru naprosto všechno a rozplývám se u toho blahem. A novinka “Freaks in Wonderland” v tohle zajetém trendu pokračuje. Je sice trochu hravější než předchozí počiny, ale šílená a naprosto jedinečná schizofrenní nátura přetrvala, což je jedině dobře. Když má ale dojít na hodnocení, jsem v koncích. Na číselné vyjádření kvality tohoto alba jsem prostě malý pán, takže se ho protentokrát alibisticky zřeknu a nechám verdikt na každém z posluchačů. Každopádně však platí, že pokud hledáte opravdu neotřelou muziku a s Ram-Zet jste ještě nepřišli do styku, honem to napravte – klidně prostřednictvím “Freaks in Wonderland”, protože pokud se vám poštěstí a budete při tom ve správném duševním rozpoložení, čeká vás mimořádný zážitek… Ježura
Už jsem vám někdy říkala, jak nesnáším škatulkování? Člověk si někde přečte, že kapela je taková a taková, pak si poslechne desku a je úplně někde jinde. Tím jsem chtěla naznačit asi tak to, že bych se opravdu vyvarovala tvrzení, že nová deska Ram-Zet, “Freaks in Wonderland”, je avantgarda (snad je to jen úhel pohledu, jakým tenhle pojem specifikujeme, ale na mě jsou prostě moc “uhlazení”). Možná, že je to nějaká extrémní věcička. Možná je to něco industriálního. Já nevím, asi bych se na ty škatulky v tomhle případě vykašlala úplně. Nemá to žádný význam. “Freaks in Wonderland” je totiž v důsledku všechno, co si můžete přát a ještě něco navíc. Jako by to byl průřez všemi styly, které by vás v minutě napadly, a nakonec jsou tam i ty, co by vás nenapadly. A pak nakonec i ty, o kterých jste v životě neslyšeli. Ale uznejte, že v tuhle chvíli tady začíná umění Ram-Zet. Stejně jako je umění tvořit power metal, který by měl v určitém smyslu svůj vlastní rukopis (to není zrovna dobré přirovnání, protože tady už umění přechází v nadlidský výkon), stejně tak geniální je namixovat všechny styly dohromady a udělat z toho tak slušně stravitelnou desku, jako je právě tahle. A v tom je ten můj celý háček s avantgardou, pro mě to vždycky bude něco šíleného a nestravitelného na pár prvních poslechů. U zmiňovaných Norů je právě opak pravdou. Na albu najdete osm songů, které se tváří, že spolu nemají nic společného. Tedy, alespoň mně se to tak zdá. Zvláštní je, že mi to tak nějak vůbec nevadilo. Prostě si poslechnete jeden, druhý a ty další, a stejně tak si to můžete dát od posledního k prvnímu. Občas si položíte otázku: Co je zas tohle? A chvíli přemýšlíte, co by vlastně mohlo vydávat takový zvuk, a jediná věc, kterou si můžete být 100% jistí, že ji rozeznáte, jsou vokály. Zet zní šíleně psychedelicky, na můj vkus někdy až moc (i když je to nejspíš záměr). Ovšem se SfinX se báječně doplňují. Jako ostatně všechno na “Freaks in Wonderland”. Zakončila bych to tím, že pochybovat o tom, zda je to kvalitní deska, by byla drzost. Je dobře a detailně provedená. A je to dobrá cesta, jak se cítit jako Alenka v Říši divů, a přitom si ze sebe nenechat vymlátit duši nebo nepřijít o rozum. Mnohem přijatelnější i pro trochu ortodoxnější a mírnější duše. Madeleine Ailyn
Účinkující (obsažení v reportu): Benighted, Cannabis Corpse, Cathedral, Debustrol, Decapitated, Dew-Scented, Dordeduh, Einherjer, Excrementory Grindfuckers, Exodus, Hail of Bullets, Katatonia, Курск, Mayhem, Ram-Zet, Satyricon, Scar Symmetry, Soilwork, Svart Crown, The Dillinger Escape Plan, The Exploited, Your Demise
H.: Ráno rychle vstát a honem na grindovou srandu Excrementory Grindfuckers z Německa. Tohle byl jeden z těch koncertů, kde se toho dělo tolik, že to prostě a jednoduše nejde všechno vypsat, takže ve zkratce – grindový bordel, disco rytmy, šílený zpěvák/klávesista/flétnista/trumpetista ve slušivém leopardím oblečku, minimálně desítka rolí toaletního papíru lítajícího v kotli a hlavně obrovská porce zábavy zakončená dosti svérázným coverem “The Final Countdown” od Europe… ona slavná klávesová melodie byla zahraná na trubku s grindovou šupanicí nehrubšího zrna jako podkladem. Tomu říkám probuzení!
H.: I když ani Cannabis Corpse nejsou zrovna úplně na sto procent vážní (už jen ten název…), s Excrementory Grindfuckers se v tomto ohledu rovnat nemohli. Přesto se jejich půlhodinka nesla ve znamení příjemného death metalu, který zapáchal špinavostí, starou školou a hulením. I samotný frontman působil dojmem, jako kdyby si před vystoupením nějakého toho špeka s chutí dal (spíš bych se divil, kdyby ne). Ale bylo to dobré.
H.: Na úplně jinou notu uhodili rumunští mystici Dordeduh, alias současné působiště dvou bývalých kytaristů Negură Bunget, kteří by si čistě po hudební stránce zasloužili čas tak kolem půlnoci, ale na to se bohužel nehraje. Přesto se s ranní hodinou kapela poprala na výbornou (jak prohodil Hupogrammos, za světla hráli vůbec poprvé) a nakonec všechny ty předlouhé zvukomalebné a náladotvorné plochy fungovaly. A pak že se nedá dělat atmosféra v době oběda! Nezasvěcené přihlížející ale asi víc než samotná hudební produkce udivovaly trouby obdivuhodných rozměrů a dřevěná destička, jež sice na první pohled vypadala spíše jen na ozdobu, ale taktéž se na ni hrálo.
H.: Další stylový skok přichází s Your Demise. Oblečení sice byli opravdu strašně (ty kšiltovky mi prostě hlava nepobírá – holt jsem ortodoxní (smích)), ale z nějakého důvodu – a hlavně se mě neptejte proč – to bavilo i mne. Jako žádný extrémní zázrak to nebyl, ale živě podobná muzika funguje, hlavně ve spojitosti s oním energickým vystupováním, jak už jsem to jednou nakousnul v předchozím dni. I Your Demise tam po pódiu běhali a skákali, seč jim síly stačily, dokonce mi občas i přišlo, že více skáčou než hrají, ale zábavné to bylo. A to je myslím to hlavní.
Ježura: Trochu delší vyspávání, než jaké jsem původně zamýšlel, mělo za následek, že se mou první páteční kapelou stali právě Your Demise. A musím říct, že mě takhle rozespalého dovedli nakopnout slušně. Ne, že bych tenhle styl jakkoli vyznával, ale tady mi nečinilo problém trochu zahulákat ani řepou hodit. Korunou všeho budiž velmi sympatický a v závěru i fyzický kontakt s fanoušky. Ano, tohle se mi líbilo.
Ježura: Ještě lépe mohu hovořit o následujících francouzských death/grinderech Benighted. Grind není moje gusto (pro změnu), ale tahle show mě bavila skutečně nesmírně a lituji ty, kteří se na ni vykašlali. Ani jeden z muzikantů si nehrál na žádnou superstar a celé vystoupení se neslo v příjemně odlehčeném duchu. A hlášky typu “Následující skladbu věnuji svému zubaři!” se mi vryly do paměti na dost dlouho.
H.: Před pódium jsem se vrátil až o více jak hodinu později (kromě Benighted jsem ještě vypustil HC v podání First Blood) na domácí veterány Debustrol, jedinou tuzemskou kapelu, která v letošním roce v hlavním programu vystupovala. Kolinsovci přehrávali kompletní kultovní demáč “Vyznání smrti”, což jistě potěšilo všechny pamětníky, ale mám-li mluvit pouze za sebe, mně se to zdálo jako úplně klasické vystoupení Debustrolu jen s jiným setlistem, takže sice dobré, ale nic speciálního. Ale možná to bude tím, že jsem vydání dema nezažil, tak k němu nemám ten potřebný vztah.
H.: Ohledně hodnocení Ram-Zet mi asi kalí zrak fakt, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž hudbu poslouchám už dlouhé roky a u níž jsem čekal opravdu strašně dlouho, abych ji mohl vůbec vidět živě, ale nemůžu si pomoct, v mých očích byli Norové jedním z vrcholů Brutal Assaultu. Oháknutí ve slušivé černobílé kombinaci (s vínovými kravatami) josefovskému publiku předvedli severskou avantgardu v té nejlepší podobě. Uznávám sice, že ze studia je jejich hudba ještě působivější, ale ani to nic nezmění na tom, že to bylo natolik skvělé, že jsem Ram-Zet nakonec napsal do festivalové ankety jako jednu ze tří nejlepších skupin. Sice jsem už na jejich set zaslechl i dost negativních ohlasů, ale nevěřte tomu, bylo to vážně super. Celý dojem z kapely navíc ještě později vylepšil velice příjemný pokec s několika členy v areálu o pár hodin později. A že chcete názvy nějakých songů? Takhle z hlavy se mi vybavuje, že zazněly například “King” a “The Fall” z debutu nebo “Addict” z poslední desky “Neutralized”.
Ježura: V okruhu mých známých asi největší kontroverze celého festivalu. O Ram-Zet jsem toho před Brutalem věděl stejně málo jako o Unexpect a stejně, jako Kanaďané mě i Norové rozsekali na prvočinitele. Ať si kdo chce říká co chce, tohle bylo naprosto fantastické a já jsem neskutečně rád, že jsem tuhle unikátní možnost nepropásl. Čert ví, jestli Ram-Zet ještě někdy uvidím…
H.: Na druhou stranu od Francouzů Svart Crown jsem toho čekal o malinko více. Slyšel jsem, že prý na svých koncertech dokážou rozpoutat pořádné peklo, ale v Josefově na něj bohužel nějak zapomněli. Když pomineme denní světlo, které přece jenom black/death metalové formaci moc nepřidá, bylo trochu vidět, že ne úplně všem skupinám velké pódium vyhovuje. Jsem však přesvědčen, že v klubu to tihle čtyři francouzští chasníci opravdu dokážou rozjet a až k tomu bude opět příležitost, s chutí se o tom půjdu přesvědčit, jelikož posledně mi utekli. To by v tom byl čert, aby autoři takového majstrštyku jako “Witnessing the Fall”, z něhož ten den padl nejeden song, hráli živě na prd…
Ježura: A to mně se to teda líbilo dost. I když jsem od Svart Crown nečekal zhola nic a k pódiu jsem se přišoural jenom z nedostatku jiné zábavy, tihle pánové mě dostali. Předvedli neskutečně poctivou show bez zbytečných póz a dav je za to náležitě odměňoval. Jak říká H., jakmile to bude možné, nehodlám si je nechat ujít.
Ježura: Co si však příště rozhodně ujít nechám, to budou Scar Symmetry. Když jsem je před rokem a půl viděl poprvé, naznal jsem, že je to uslintaná nuda bez koulí. Na Brutal Assaultu jsem je vydržel sledovat akorát tak dlouho, abych se ve svém předchozím dojmu utvrdil a následně se radši vydal hledat něco k snědku. Rozhodně lépe strávený čas…
H.: Já Scar Symmetry vynechal, což se mi málem vymstilo, protože jsem to s tím vynecháváním trochu přehnal a málem zazdil i celé Hail of Bullets, z nichž jsem nakonec viděl jen závěrečných 15-20 minut. No, nevadí, alespoň zabijácké “Tokyo Napalm Holocaust” a “Ordered Eastward” jsem stihl. Jinak vás ale mohu odkázat na to, co jsem napsal už předchozí den u Asphyx – nechyběl maximálně drtivý oldschool death metal s typickým holandským zvukem a opět se samotným Martinen van Drunenem chrlícím do mikrofonu osobně. Ten chlap má v hrdle dynamit!
Ježura: Mí páteční černí koně, nizozemští Hail of Bullets, nezklamali. Setlist rovnoměrně vybíral z obou alb, kapela zahrála precizně a Drunen, který na mě působil lehce podnapilým dojmem, opět svým hlasem rozkládal všechno v okolí. A závěrečná “Ordered Eastward” zničila vše, co po předcházejícím nájezdu ještě zůstalo v celku. Výborně a doufám, že ne naposled!
H.: Decapitated je s prominutím kapela, kterou si doma nepustím ani náhodou, protože technický death metal vážně nebyl vymyšlen pro moje uši (ačkoliv výjimky se jako vždy najdou, Decapitated to však nejsou), ale naživo tihle Poláci neskutečně zabíjí. Strhující tempo, krkolomné riffy, rotující dredy zpěváka Rafała – nic z toho nechybělo. Právě Rafał Piotrowski na sebe strhával veškerou pozornost a takříkajíc “dělal show”; navíc se do řevu svých partů vkládal tak obětavě, že měl natolik rudý obličej, až jsem myslel, že mu ta hlava praskne. Sice nakonec nepraskla, ale i tak to bylo jedničku. Návrat Decapitated na scénu zjevně nebyl zbytečný ani náhodou.
H.: Absolutní bomba byli Курск – ti mě svým doomem totálně zdělali. Sice jsem se trochu u takovéhle skupiny obával světelných podmínek, ale kapela svou muziku prožívala s takovou vervou, že to snad ani nemohlo nestrhnout. Osobně bych možná uvítal o jeden kousek více z debutové fošny “Черно” na úkor songu “Бардак”, avšak na druhou stranu všechno totálně rozmetala geniální “Товарищам” z novinky “Ниже”, cover “Black Sabbath” (nazvaný krásně “Chernyi Sabbath”) a samozřejmě finální hymna “Сталинград”. A kytara ve tvaru AK-47 a jednostrunná baskytara? Ano, ani ty nechyběly.
H.: Kupodivu se mi hodně líbili i punkeři The Exploited. Hudebně mi to sice neříká zhola nic, ale na koncertě to mělo obrovské koule. Docela dost mne ovšem zklamala následující Katatonia. Je pravda, že jsem jejich hudbě na chuť přece jenom nikdy moc nepřišel, ale doufal jsem, že s koncertech se to spraví a že by mi konečně mohli zachutnat. Nestalo se. Určitě se našli tací, kteří si je užili, na můj vkus to však bylo moc ubrečené.
Ježura: Tak třeba já si vystoupení Katatonia nadmíru užil. I když jsem neměl ponětí, co od toho čekat, dostalo se mi melancholického, oduševnělého ale přesto nikoli patetického výkonu, který pasoval Katatonii do pozice mého nového průvodce depresivními stavy. Nemám, co bych vytkl.
H.: Exodus byla thrash metalová pumelice přímo do držky! Nekompromisní mela od začátku do konce. Všichni kapelníci třepali palicemi jako blázni, zpěvák Rob Dukes řval, nadával a fuckoval vše okolo a šílenstvím stižený kotel se mohl pozabíjet. Bez debaty nejlepší thrash metal ročníku!
H.: Na The Dillinger Escape Plan jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti, jestli jsou to doopravdy takoví blázni, jak se o nich říká. Jsou. Hlava mi nebere, jak jsou schopni hrát v takovém obrovském nasazení (až jsem si říkal, jestli někoho z nich třeba nestihl epileptický záchvat nebo tak něco) tak technicky a zároveň tak precizně. Vezměte si všechno, co si jen dokážete představit pod úslovím “ten nejenergetičtější koncert na světě”, vynásobte to dvěma a budete možná tak na polovině toho, co The Dillinger Escape Plan předvedli. Skoky do lidí a výlet po konstrukci pódia patřil ještě k těm konvenčnějším a normálnějším kratochvílím. Srovnání s podobně bláznivými Converge minulý rok se přímo nabízí.
H.: Satyricon taktéž zahráli opravdu skvěle, což však nic nemění na tom, že jsem už od nich viděl i o třídu lepší koncerty. Jenže zrovna Satyricon jsou ten typ kapely, u níž i méně povedená a do jisté míry rutinní show znamená hodně silný prožitek; ten, kdo je ten večer viděl poprvé, musel být jistě nadšen minimálně dvakrát tolik jako já. Avšak nemohu zapírat, že mi udělal opravdu velkou radost navolený setlist, v němž kromě výtečné “To the Mountains” a těch nejznámějších hitovek jako “Fuel for Hatred”, “The Pentagram Burns” či “Black Crow on a Tombstone” nechyběly ani opravdové vykopávky, čímž nemám na mysli jen povinnou “Mother North”, ale ještě starší skladby. Hned na úvod svého setu Satyr & spol. vystřihli kultovní “Walk the Path of Sorrow” z 18 let starého debutu “Dark Medieval Times” a v polovině koncertu zazněla ještě ukázka druhé desky “The Shadowthrone”, song “Hvite krists død”. Tleskám! Okolo mne stálo spoustu lidí s trikem Satyricon a řeknu vám, že čučeli jak sůvy z nudlí, co že to tam hrají za pekla (smích). Tak to holt vypadá, když někdo zná jen “Mother North” a ten nový rock’n’roll…
Ježura: Od The Dillinger Escape Plan jsem naživo vydržel jednu písničku a radši jsem šel čekat na následující Satyricon. A věřte nebo ne, norská legenda mi na oplátku předvedla naprosto geniální koncert, jaký jsem s bídnou znalostí její diskografie vůbec nečekal. Naprosto profesionální, precizně odehrané, se zápalem prožité a co je důležité – k fanouškům uctivé vystoupení (ještě jsem neviděl, aby živoucí black metalová legenda tleskala davu)! Za mě jeden ze dvou vrcholů celého Brutal Assaultu!
H.: Soilwork mě absolutně nijak nezaujali. Neříkám, že byli úplně na draka – protože kdyby ano, tak bych tam celý set nevydržel ani náhodou, což jsem vydržel -, ale i tak mě nijak výrazně nebavili. Možná hrály roli i okolnosti jako moje už trochu vygumovaná hlava po velké spoustě koncertů, únava nebo také tak minimální znalost tvorby Soilwork, že ji snad ani nelze vydávat za znalost. Výsledek je ale každopádně takový, že tak za měsíc už si z toho nebudu pamatovat lautr nic (popravdě už teď, pár dní potom, mám docela problém vyštrachat v paměti, jak to tam v průběhu Soilwork vlastně vypadalo). Nejzábavnějším momentem vystoupení tak bylo, když chtěl Björn Strid po lidech, aby skákali do vzduchu, a oni si začali sedat na zem, pročež je zpěvák opět zvedal se slovy: “This is no fucking Slipknot!” To mě věru pobavilo.
Ježura: Co se Soilwork týče, jsem na tom dost podobně jako H. Znám od nich jednu písničku a o celý žánr se zajímám jen okrajově, takže jsem celé vystoupení strávil klimbajíc na tribuně. Většinu jsem ale jakž takž vnímal a proto můžu říct, že to nebylo špatné, ale zároveň nic, co by mě zvedlo ze židle. Jsem holt špatný materiál…
H.: I když se to může zdát divné, po zívačce Soilwork, která by papírově měla být energická, mě opět do rauše nakopli doom metaloví matadoři Cathedral, kteří by naopak papírově měli uspávat. Jenže veskrze primitivní riffy v kombinaci s mocným psychedelickým odérem – mnohem hustším než mlha, jež se v průběhu celého setu linula z pódia – se zadíraly do hlavy s takovou neodbytností, že se nedalo ubránit. O rozmanitost se postaral výběr songů ze všech období – od rockovějších kousků až po ultra pomalé umíráčky – přičemž to tam všechno originálním způsobem dirigoval sám Lee Dorian, jedna z kultovních persón svého žánru… toho chlapa byste prostě museli vidět, co on tam vyváděl. Návod, jak udělat hodně muziky za málo peněz nebo také jak vytřískat z absolutního minimalismu totální maximum v přímém přenosu. Jestli tohle bylo opravdu poslední vystoupení Cathedral na našem území, jakože bylo, tak to byla rozlučka jak hovado.
Ježura: Pokud jsem si před Brutalem nedovedl představit, co znamená pojem stoner doom, tak teď už je mi to nad slunce jasné. Bohužel, není to nic, co by mi bylo nějak extra po chuti. Kytarová práce sice vcelku zajímavá, ale dost zvláštní vokální projev mi moc po chuti nebyl. Tahle labutí píseň legendy mě prostě nudila.
H.: Netvrdil bych, že Mayhem zahráli dobře. Ale to podle mě ani oni sami nechtěli. Zahráli, řekněme, kontroverzně, což je pro někoho jako oni mnohem větší pochvala. Veškerá proklamovaná speciálnost show sice spočívala pouze a jenom v tom, že Attila Csihar vyváděl podobné obskurní blbosti jako vždycky (tentokráte celou dobu požitkářsky máchal dvojící lebek, jež “čirou náhodou” našel na malém připraveném oltáři se svíčkami), zvěsti o přehrávání kompletního “De mysteriis dom Sathanas”, které jsem zaslechl, byly rozhodně liché. Ale i tak to bylo vystoupení hodné Mayhem. Nějaké to ouchylné divadélko k Attilovi prostě patří, na to si už asi všichni zvykli, ale skupina tu svou kontroverznost proklamuje spíše skrze vpravdě extrémní muziku, což ovšem ne každý byl schopen vydýchat, takže spousta lidí znechuceně odcházela. Jak totiž spustí takovou primitivní nenávistnou sbíječku typu “Ancient Skin”, i otrlému grinderovi se může udělat mdlo (smích). Já jsem byl však spokojen. Jak říkám, nebylo to vyloženě dobré, ale bylo to Mayhem. A to není málo. Nejvíce mě zničila “My Death”, která je v živém podání stokrát chorobnější než z CDčka!
Ježura: Další black metalová legenda pátečního večera, slovutní Mayhem, mě donutili zhlédnout jejich vystoupení už jen díky statutu, který je provází. Co na tom, že jejich tvorbu trestuhodně opomíjím už nějaký ten pátek. Při téhle konstelaci podmínek jsem si z vystoupení odnesl vesměs pozitivní dojmy a naprostou konsternovanost nad vokálním extempore Atilly Csihara. Ten člověk je totální maniak!
H.: Jelikož norští ďáblové vyhrazený čas hodně přetáhli, stejně jako Soilwork, dostal se program v závěru do velkého skluzu, díky čemuž pořadatelé vyháněli následující Dew-Scented z pódia dřív, než si stihli odehrát to svoje. Zpěvák Leif Jensen však není žádné ořezávátko, takže je hezky na férovku poslal do prdele s tím, že si prostě zahrají všechno, co slíbili, takže nakonec tu svou thrash-deathovou káru tlačili dále než do třetí hodiny ranní. Ale i přes pozdní čas jasně ukázali, zač je toho loket, a zcela po právu nejednoho přihlížejícího dokázali svojí hoblovačkou rozhýbat. Kdyby hráli poslední, tak bych prohlásil, že to byl super nářez na dobrou noc, jenže na programu byl ještě jeden účinkující…
H.: Skluz v programu nakonec odnesl norský viking metalový kult Einherjer, což mě opravdu mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se na ně obzvláště těšil, neboť je už roky považuji za absolutně to nejlepší, co v žánru hraje, jednak protože jejich set byl z mého pohledu bez přehánění geniální. Opět to byl jeden z těch koncertů, který byť působí minimalisticky, má neskutečně hypnotickou a nepopsatelnou atmosféru, již umocňoval ještě lehký déšť. Einherjer však bylo dovoleno kromě inter zahrát pouhopouhé čtyři skladby (“Dragons of the North” ze stejnojmenného skvostného debutu, novou “Norrøn kraft” a dvojici nejznámějších “Far Far North” a “Ironbound”) a byl konec. Tohle chce zopakovat! A ne jednou!
1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
V tomto případě jsem čekal velké věci, ale “Skandinavisk misantropi” naprosto předčilo veškerá má očekávání. Skitliv stvořili monument deprese a misantropie, kde jsou ty nejnižší pudy uměním.
3. Ram-Zet – Neutralized
Má absolutní srdcovka. Co album, to klenot a “Neutralized” to absolutně potvrzuje. Inteligentní avantgarda, již není možné nemilovat.
4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt Gorgoroth patří k mým oblíbeným kapelám a každé jejich album mám opravdu rád. Od novinky jsem toho ale moc nečekal, o to více mi však vyrazila dech. Návrat k chrastivému oldschool black metalu, avšak bez ztráty rafinovanosti posledních let. Bravo!
5. Borgne – IV
Vždy jsem měl slabost pro tajemné jednočlenné projekty a Borgne mezi takové jistojistě patří. S aktuálním počinem “IV” však hlavní mozek Bornyhake konečně dokázal, že si pozornost zaslouží i díky své hudbě, ne jen pro úchylné fotky. Opravdu vydatná porce misantropického black metalu.
CZ/SVK deska roku:
Heiden – Obsidian
V téhle sekci jsem měl těžké rozhodování. Avenger, Heiden nebo Inferno? Všechno kvalitní kapely s výbornými novinkovými alby. Nakonec jsem si vybral Heiden, neboť jejich “Obsidian” mi k srdci svou nepřekonatelnou atmosférou přirostlo k srdci zřejmě nejvíce. Hodně povedená záležitost!
Koncert roku:
Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009
Nemůžu hlasovat pro nic jiného než Brutal Assault, který je pro mě již pár let králem festivalové sezóny. Shindy zve jak mainstream extrémního metalu, tak totální lahůdky. Z roku 2009 se mimo jiné sluší vypíchnout výstupy Ulver, Anaal Nathrakh, Immortal, nebo Skepticism. Výborných koncertů však během onoho víkendu bylo přehršel.
Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low
Tohohle kluka ušatýho jsem míval rád, pak ale vydal “Eat Me, Drink Me” a šlo to do kytek. Doufal jsem, že “The High End of Low” mu reputaci trochu vylepší, ale nestalo se. Šlo to úplně do hoven. Manson by se pro příště měl zásobit hodně velkou dávkou sebereflexe… nebo se na to rovnou vybodnout, pokud by to mělo dopadnout podobně jako “The High End of Low”.
Norové Ram-Zet jsou jednou z těch skupin, u kterých platí přímá úměra, že čím méně jsou známější, tím je jejich hudba kvalitnější. A přestože v těchto dnech vydávají už svou čtvrtou řadovku s názvem “Neutralized”, je to stále ještě záležitost pro fajnšmekry. Avantgarda holt netáhne a v podstatě nikdy netáhla. Přitom právě Ram-Zet patří podle mého názoru mezi její nejlepší představitele.
Ram-Zet patří mezi tu hrstku hudebních skupin, o kterých si dovolím tvrdit, že jsou opravdu výjimečné. Jejich hudba má myšlenku a zároveň se vyhýbá nešvaru, jakým trpí spousta avantgardních formací – samoúčelnému exhibicionismu, kdy jejich nahrávky připomínají víc než hudbu co nejpestřejší přehlídku různých nástrojů a instrumentálních dovedností (aneb “že zahraju tohle sólo, u kterýho by si normální smrtelník polámal prsty”). Tak takhle přesně to u Ram-Zet nefunguje. Samozřejmě je jejich muzika na vysoké technické úrovni a promítá se v ní nepřeberné množství vlivů různých hudebních stylů, ale má to hlavu a patu.
“Neutralized”, stejně jako všechna předchozí alba Ram-Zet, není záležitost na jeden nebo dva poslechy. Naopak je to hudba hodně špatně stravitelná a na poslech těžká, ale jak do ní (alespoň částečně) proniknete, stane se z ní záležitost naprosto uhrančivá, od které se nejde odtrhnout. Muzika je to spíš pro “open-minded” jedince. Na “Neutralized” totiž bez problému narazíte na techno intra, bluesová sóla, ambientní klávesy, country či přímou citaci vážné hudby, a to celé zabalené velkou procí extrémního metalu. Vše je navíc podpořené vydatnou porcí houslí, které jsou u Ram-Zet plnohodnotným nástrojem už od debutu.
Výraznou složkou Ram-Zet jsou také vokály. Prvním je učebnicový blackový krákorák hlavního mozku Zeta, který obsluhuje také kytaru. Esem v rukávu je ale zpěvačka SfinX, jejíž hlas je jedním slovem neuvěřitelný! Časté používání tohoto slova možná zmírnilo jeho opravdový význam, ale teď je to ten případ, kdy neuvěřitelný znamená opravdu neuvěřitelný. Jen stěží dokážu chápat, že tolik různých hlasových poloh, výrazů a nálad takhle čistě a v takových výškách dokáže zvládnout jediný člověk.
Jen těžko se dají desky jako “Neutralized” popisovat slovy. Ten, kdo neslyšel, prostě neuvěří. A drtivá většina z těch, co slyšeli, nepochopí. Nejen novinkové album, ale celá tvorba Ram-Zet je jeden velký klenot. Tajný tip pro ty, kteří od hudby očekávají více než jen podklad k headbangingu. Pro mě osobně je tohle absolutní top letošního roku napříč všemi žánry. Při poslechu téhle skupiny mě prostě nenapadají dostatečná superlativa.
