Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 15.1.2015 Label: Hell, etc. Tracklist: 01. Killing Strangers 02. Deep Six 03. Third Day of a Seven Day Binge 04. The Mephistopheles of Los Angeles 05. Warship My Wreck 06. Slave Only Dreams to Be King 07. The Devil Beneath My Feet 08. Birds of Hell Awaiting 09. Cupid Carries a Gun 10. Odds of Even Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Marilyn Manson byl vždy poměrně svéráznou postavičkou, pro jedny jistě kontroverzní, pro jiné třeba jen laciný a prvoplánový tahák na peníze. Ať už si o něm ale myslíte cokoliv, nelze mu upřít, že přišel s něčím zajímavým, našel díru na trhu a skutečně nějakým způsobem do dění v rockové hudbě promluvil. Mansona však šlechtí, že svou kariéru nepostavil pouze na sjetém vizuálu a rádoby skandálech, ale měl vždy co nabídnout i hudebně… tedy, vždy vlastně ne.

Vlastně ani nevím proč, ale mě osobně Mansonova muzika nějakým způsobem prostě baví – muzika na prvních pěti albech, abychom byli přesní. Ačkoliv znám lidi, kteří třeba takové “The Golden Age of Grotesque” (2003) považují za hovadinu (což nechápu, podle mě je to album super), já si myslím, že až do období této desky si Manson stále dokázal držet svůj vlastní specifický ksicht grotesknosti a dekadence. O to větší pak bylo zklamání, když se po čtyřleté odmlce vrátil a vypustil do světa “Eat Me, Drink Me”. Vypalovačky na pomezí industrial rocku a alternative metalu vystřídala umírněnost, v níž si Manson nevěděl moc rady, výsledkem čehož byla přetěžká nuda.

Situace se však ukázala být ještě horší, jelikož “Eat Me, Drink Me” nebylo jen jednorázovým přešlapem, naopak se stalo odrazovým můstkem směrem do hudební žumpy. Jestli se totiž tohle album ještě dalo s velkým sebezapřením jednou poslechnout, následující dvě nahrávky “The High End of Low” a “Born Villain” dotáhly kvalitativní mizérii a hudební prázdnotu k naprosté dokonalosti. Obzvláště první jmenovaná deska si nezaslouží nic jiného než titul naprosté sračky, protože takhle jalovou záležitost aby člověk pohledal. “Born Villain” na tom bylo jen o chloupek lépe, ale stále šlo o absolutní muzikální vakuum bez jediného slušného nápadu a těžko se věřilo tomu, že je pod tou deskou fakt podepsaný ten samý Marilyn Manson, který má na kontě šlehy jako třeba “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, o takovém “Antichrist Superstar” ani nemluvě. Jednoduše řečeno, Mansonova tvorba v letech 2007 – 2012 není ničím jiným než naprostým zmarem.

“Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. (…) Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.”

Přesně těmito slovy jsem svého času zakončil dobovou recenzi na “Born Villain”. A ačkoliv jsem řekl, že rád přijmu protiargument v podobě dobrého alba, už tehdy, když jsem to psal, jsem věděl, že nevěřím tomu, že se něčeho takového ještě někdy dočkám. Když Manson na letošní rok ohlásil nový, celkově již devátý dlouhohrající počin “The Pale Emperor”, ani náhodou jsem nepočítal s tím, že by tento snad měl onu mnohaletou mizérií v podobě prachbídné studiové tvorby nějakým způsobem zvrátit – jak jsem řekl, hůl již byla zlomena. O to větší je překvapení, jakým způsobem “The Pale Emperor” dopadlo – ne snad, že bych byl z toho alba absolutně na větvi, ale pokud bude vzestupná tendence pokračovat, možná bych mohl začít přemýšlet o koupi lepidla na slepení zlomené hole.

Na “Eat Me, Drink Me” Manson uhnul ze svého nastoleného hudebního výraziva a snažil zahrát na pomalejší notu, jako kdyby chtěl dát přednost depresi před dřívějším explicitním šokováním – a výsledek byl rozpačitý. Na “The High End of Low” a “Born Villain” jako kdyby se snažil naskočit zpátky do původních kolejí, ale ne a ne se to povést, na čemž nic nezměnil ani návrat Twiggyho Ramireze, někdejšího parťáka ze starých časů kapely. Nedá se však úplně tvrdit, že by se to na “The Pale Emperor” tentokrát povedlo, a to z toho důvodu, že pocitově mi novinka přijde nejblíže paradoxně k “Eat Me, Drink Me”. Snad ani ne proto, že by ta alba byla hudebně vyloženě podobná, jako spíš proto, že i na “The Pale Emperor” se moc nehraje na nějaké velké vypalováky. To dejme tomu nejvýbušnější, co nové album nabízí, je singlová “Deep Six”, již žene kupředu především odpichový kytarový refrén. Jen na něm však song nestojí, protože i rytmické sloky jsou hodně povedené – snad jedině předrefrénovou pasáž, která díky kvílející sólové kytaře působí až příliš odlehčeným dojmem, bych si klidně odpustil.

Jinak se ovšem Manson drží buď v pomalejším anebo rockově šlapavém tempu a do žádných kytarových nájezdů se s kapelou nepouští. Možná ještě tak “Slave Only Dreams to Be King” má trochu větší drajv, ale prostě to není nějaký nářez – žádné šlupky typu “Rock Is Dead” se prostě nekonají. Zato kapela hned na začátek nabídne relativně zatěžkanou (přinejmenším na své poměry) skladbu “Killing Strangers” s výraznou baskytarovou linkou. Naopak onu rockovější polohu reprezentuje kupříkladu třetí “Third Day of a Seven Day Binge”, jež dle mého názoru patří k vrcholným momentům “The Pale Emperor” – a pak, že to prý nejde! Je pravda, že to dávno není ten Marilyn Manson, jakého si většina z nás kdysi dávno oblíbila, časům “Antichrist Superstar” již dávno odzvonilo, ale jak vidno, i takhle písničková forma má v podání někdejšího krále úchylnosti smysl – jsou-li ty písničky povedené jako právě “Third Day of a Seven Day Binge”.

V celém dalším průběhu “The Pale Emperor” se vlastně nenachází song, u něhož bych měl potřebu tvrdit, že bych byl radši, kdyby tam nebyl. Samozřejmě je zde několik silnějších věcí, mezi něž bych jistě zařadil třeba “Warship My Wreck”, s níž se dostaví i kousek atmosféry, další šlapavou záležitost “The Devil Beneath My Feet” nebo finální “Odds of Even”, v jejímž rámci se Manson se svou skupinou pustí do rozmáchlejší struktury (zejména vrcholný vygradovaný moment skladby, který začne krátce před polovinou šesté minuty, patří jednoznačně k tomu nejsilnějšímu z novinky). Nicméně ani jeden z těch dalších kusů, které jsem nejmenoval, není vyloženě špatný a i ty nejslabší věci z “The Pale Emperor” (což je třeba onen úvod v podání “Killing Strangers” – jednoduše proto, že tenhle track nemá zas tak velkou trvanlivost a poměrně rychle se oposlouchá) minimálně o třídu převyšují takřka vše ze tří předchozích nahrávek. Jasně, mohli byste říct, že překonávat takovou blitku jako “The High End of Low” není nic těžkého, jenže pro Mansona se i tohle až donedávna zdálo nemožné.

Ačkoliv, je zase nutno zmínit, kdo přesně vlastně za kvalitu “The Pale Emperor” může – samotného Mansona totiž náhle neosvítila múza, spíše měl jen šťastnou ruku na výběr parťáka. Vzhledem k tomu, že se na albu (ani na skládání, ani na nahrávání) žádným způsobem nepodílel Twiggy Ramirez, totiž kompletní hudbu na desce složil nový kytarista Tyler Bates, což není žádný cucák, protože má za sebou celou řádku filmových, seriálových i videoherních soundtracků. Nejspíš i tohle je důvodem odklonu od industrial rockového soundu na úkor výletu do vod, kde bychom mohli operovat s pojmy jako alternative rock nebo hard rock. Největší a vlastně jediné pořádné pojítko se starší tvorbou Marilyn Mansona je sám Marilyn Manson, jehož charakteristický vokál je stále na svém místě a nutno uznat – to zase všechna čest – že mu to pořád zpívá dobře. Přinejmenším ve studiu.

Nechci zase tvrdit, že je “The Pale Emperor” albem, které Mansona nakopává zpátky do nejvyšší ligy kytarové hudby, protože to by bylo značně přehnané prohlášení. “The Pale Emperor” totiž ani zdaleka není geniální nahrávka – je to však nahrávka velice příjemná a není sebemenší problém ji poslechnout, doposlouchat a poslouchat a také není problém se u ní vcelku solidně bavit. A to je mnohonásobně víc, než jsem před vydáním očekával… dokonce mnohonásobně víc, než v co jsem vůbec doufal. Jinými slovy řečeno, “The Pale Emperor” je první poslouchatelné album Marilyna Mansona po dlouhých dvanácti letech od “The Golden Age of Grotesque”. A to je velmi příjemné překvapení.

Druhý pohled (Kaša):

No konečně! Přesně tohle jsem si říkal po poslechu “The Pale Emperor” extravagantního Marilyna Mansona. Ten nás v posledních letech zásoboval natolik špatnými deskami, že jen doposlouchat ty jeho “klenoty” byl úkol takřka nadlidský. To je, zdá se, s příchodem “The Pale Emperor” pryč, protože ačkoli se pořád nemůže rovnat klasickému kousku jako “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, tak poslední tři alba strčí hravě do kapsy. Marilyn Manson se jako by zklidnil (ne, že by předchozí počiny byly divočárny, ale novinka je v jistém smyslu sázkou na jistotu), do své tvorby přimíchal špetku špinavě dekadentního blues, songy jsou písničkově jednodušší a najednou i pomalejší kousky jako “Killing Strangers” a “Third Day of a Seven Day Binge” mají dostatek energie na to, aby si udržely mou pozornost. A to i navzdory přibývajícím poslechům, kterých jsem deváté řadovce Mansona věnoval opravdu nemálo.

Je jasné, že velkou mírou se do výsledku promítl nový element jeho instrumentálního doprovodu jménem Tyler Bates, jenž má skladatelsky nový materiál na svědomí, a zdá se, že Mansona pokropil živou vodou, tak snad se nebude ihned pakovat a jejich spolupráce bude pokračovat i do budoucna, protože by byla škoda vrátit se zpět na úroveň “Born Villain”. Nebudu to s tou chválou přehánět a jedním dechem dodávám, že i tentokrát se Manson neubránil před několika vatovitými momenty jako “Odds of Even” a “The Devil Beneath My Feet”, ale ve srovnání s jeho nedávnou tvorbou je “The Pale Emperor” až nezvykle šťavnaté a zábavné. Ona jen taková “Deep Six” je v kontextu unylého a nudou přetékajícího materiálu z minulých alb jako rána pěstí mezi oči. Skvělá věc.

Vím, že vynášet podobné soudy v únoru není zrovna moudré, ale nebál bych se pasovat “The Pale Emeror” do křesla největšího letošního překvapení, protože místo podprůměrného balastu jsem konečně po letech dostal nečekaně silnou kolekci písní, za které se Marilyn Manson nemusí vůbec stydět.