Archiv štítku: Deathstars

Recenze

Deathstars – The Perfect Cult

Komentáře: 8
Deathstars - The Perfect Cult
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Explode
02. Fire Galore
03. All the Devil’s Toys
04. Ghost Reviver
05. The Perfect Cult
06. Asphalt Wings
07. Bodies
08. Temple of the Insects
09. Track, Crush & Prevail
10. Noise Cuts

Hodnocení:
H. – 3/10
Ježura – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Recept Deathstars je a vždycky byl ve své podstatě vlastně docela jednoduchý – smíchat gotiku s industrialem, nadupat to pořádnou dávkou instantní chytlavosti a navrch přihodit starou známou a léty prověřenou image “vypadám jak děvka”. Podle muziky by sice asi nikdo z fleku netipnul, že kapela vznikla na základech dnes už zapomenuté (docela i právem) extrémně metalové smečky Swordmaster a že jejím skladatelským lídrem je mladší bratr Jona Nödtveidta z kultovních Dissection (navíc se tenhle mladší brácha Emil Nödtveidt v samotných Dissection také mihnul), ale nakonec proč ne, když to vlastně funguje… nebo spíš fungovalo?

Nebudeme se zdržovat s pravěkou historií před samotnými Deathstars a pojďme rovnou k samotné kapele. Nejpozději druhé album “Termination Bliss” z roku 2006 už šlapalo jak hodinky, stejně tak i jeho o tři roky mladší následovník “Night Electric Night”… nikdy to sice nebylo nic extra inteligentního, ale rozhodně se Deathstars nedalo upírat, že jejich muzika nepostrádá poměrně výrazný “ass-kicking” faktor. Nicméně už na “Night Electric Night” se pomalu začalo projevovat, že ten jednoduchý recept kapele nevydrží donekonečna – právě s tím albem jsem si totiž definitivně uvědomil, že Švédové vlastně drhnou jeden a ten samý song pořád dokola. Sice to ještě pořád docela bavilo, ale už tehdy jsem si říkal, že by s další deskou neškodil nějaký výrazný impuls, díky němuž by se Deathstars ve svém výrazu mohli posunout o kousek dál, jinak by totiž mohla hrozit nuda…

Na nástupce “Night Electric Night” se nakonec čekalo dost dlouho – Deathstars se s novinkou “The Perfect Cult” patlali celých pět roků, což už není úplně nejkratší doba, takže jsem doufal právě v to, co jsem naznačil výše, a sice že nepůjde opětovně o tu samou odrhovačku s deseti různými jmény. Jenže bohužel, přesně tohle se stalo. A tedy ne, že bych se chtěl nějak chlubit, ale výsledek je právě takový, jak jsem svého času předpokládal, tedy že pokud Deathstars opětovně vstoupí do stejné řeky, nebude to už fungovat.

Jakkoliv byla předcházející alba jenom pohodové a chytlavé nahrávky, nic extra úžasného a žádné supernovy, tak pořád se jedná o počiny, které jsou o několik tříd výš než “The Perfect Cult”. Ať se na to podívám z jakékoliv stránky, na téhle desce je špatně vlastně téměř všechno. A ten největší problém se přímo nabízí – sice to může znít hnusně, ale “The Perfect Cult” je jen výluh a recyklát předcházející tvorby. “Termination Bliss” bylo oukej, na “Night Electric Night” už to sem tam začínalo být na hraně, ale tehdy to Deathstars vynahradili silnější skladatelskou chvilkou a vysokou koncentrací parádních hitovek. “The Perfect Cult” už tu hranu překročilo.

Již jsem s nadsázkou řekl, že Deathstars hrají jednu a tu samou písničku pořád dokola, jenže ona to ve výsledku až zas tak velká nadsázka není. Všechny songy kapely plynou v jednom neměnném přímočarém tempu, kytarové riffy jsou snad ctrl+c, ctrl+v, protože to zní pořád na chlup stejně jako na minulých nahrávkách – v těchto dvou ohledech jsou Deathstars na “The Perfect Cult” už proklatě nudní. Zpěvák Whiplasher Bernadotte je na tom sice už o trochu lépe, ale ani ten tomu nijak zvlášť nepřidává… jeho vokál je sice pořád cool, ale zase – i on se zaseknul na jednom konkrétním projevu a stylizaci a podle všeho se odsud nehodlá hnout ani o píď, čímž onen pocit, že všechno, co se na “The Perfect Cult” nachází, jsme už v minulosti slyšeli, jenom umocňuje. Nejlíp z toho tedy nakonec vycházejí samply, které sice Deathstars rovněž používají dost šablonovitým způsobem, ale aspoň se ty melodie trochu mění a člověku u nich na rozdíl od kytar nepřipadá, jako kdyby si kapela na novinku půjčovala stopy nahrané už pro “Night Electric Night”. O samotné struktuře tracků ani nemluvě – i zde je to všechno pořád na jedno brdo.

Také už jsem řekl, že se toto přílišné opakování sebe sama začalo poprvé projevovat již na “Night Electric Night”, ale že tahle deska to nakonec přebila množstvím výtečných skladeb, díky nimž se nakonec jedná o asi nejlepší počin Deathstars. Jsem ochoten věřit tomu, že něco podobného by mohlo zachránit i “The Perfect Cult” – asi bych už si neodpustil kritiku na omílání toho samého dokola, ale kdyby mě ty písničky bavily, rozhodně bych nebyl tak tvrdý (žádné dvojsmysly) a nestřílel do Deathstars takovým způsobem. Jenže tady je možná ještě větší kámen úrazu nového alba – i samotné songy jsou jednoduše… no, slabé.

Deathstars nikdy nebyli mojí srdcovkou, tudíž jejich placky opravdu netočím pravidelně, jenže i když jsem “Night Electric Night” neslyšel pár roků, refrény písniček jako “Mark of the Gun”, “Night Electric Night” nebo “Babylon” si bez sebemenších problémů vybavím dodnes. “Termination Bliss” jsem neslyšel ještě déle, ale stejně si pamatuju, jak zní taková “Blitzkrieg”, “Cyanide” nebo “Motherzone”. Z debutu “Synthetic Generation” mám minimálně titulní kus také pořád v paměti. Ale “The Perfect Cult”? Upřímně řečeno, to album poslouchám právě teď, poslední dobou jsem jej přehrál poměrně dostkrát, ale pět minut po dohrání si nevybavím jediný refrén, jediný riff, ani žádnou melodii. A to je u skupiny jako Deathstars jasná známka toho, že je tu něco kurevsky špatně.

Popravdě řečeno jsem tušil, že tady nejspíš bude něco smrdět už po obou písničkách vypuštěných v předstihu. “Explode” a “All the Devil’s Toys” jsou prostě nic moc… a takovéhle songy mají nalákat na poslech celé placky? “Explode” se navíc později ukáže být ještě jednou z nejposlouchatelnějších věcí na albu – asi společně s “Fire Galore”, titulní “The Perfect Cult” a ještě “Bodies”, což je asi jediná skladba, jež mě trošku zaujala, především díky o něco výraznější elektronice. Jenže ani tyhle právě jmenované “vrcholy” nejsou žádné pecky a něco skvělého, jsou to spíš takoví jednoocí králové v zástupu slepých… Obecně jsou to pořád dost hluché záležitosti.

Oproti tomu “All the Devil’s Toys” nádherně prezentuje druhou početnou skupinu songů na “The Perfect Cult” – nudné, vyčichlé a totálně zbytečné odrhovačky o ničem. A to jsou v podstatě všechny zbývající, které jsem doposud nejmenoval. Nejvíce znát je to především v úplném závěru alba, protože po zmiňované “Bodies” nahrávce absolutně dojde dech (a opět připomínám, že ani před ní to není zrovna hitparáda), takže závěrečné tři kusy “Temple of the Insects”, “Track, Crush & Prevail” a “Noise Cuts” jsou těžce nepovedené. Zejména “Temple of the Insects” s vyloženě otravným refrénem je docela kvalitní blábol. À propos – fakt, že některé refrény mě vyloženě obtěžují, je dalším nemilým překvapením.

Zatím to tedy vypadá na pořádný průser, že ano? No, bohužel to tak vypadá zcela správně, protože “The Perfect Cult” bych se průserem opravdu nebál nazvat. Samozřejmě, v žádném případě od kapely jako Deathstars nečekám patnáctiminutové hudební eposy, avantgardní hrátky a dechberoucí atmosféru… ale i tak mě ta absolutní bezzubost, nevýraznost, nuda a nulová invence “The Perfect Cult” až zaskočila. Skoro si i říkám, jestli to samotným muzikantům není trapné vydávat po pěti letech takhle slaboučkou kopírku své předchozí tvorby. Prostě a jednoduše, tohle je obrovské zklamání… Inu, i přes název alba má tenhle kult do něčeho perfektního hodně daleko…

Další názory:

Deathstars mi před lety, kdy jsem se na metalové scéně teprve začínal orientovat, poměrně dost učarovali a jejich muziku jsem tehdy dost žral. Přesto (anebo spíš právě proto) jsem se dost bál, co po pěti letech vyplodí za dílo, neboť ani starší alba nejsou střízlivou optikou nijak extra úchvatná. Jak říká kolega, “The Perfect Cult” se od svých předchůdců formálně vlastně vůbec neliší (i když jistý posun ve zvuku kláves tam stejně vidím), ale na rozdíl od něj to nevidím zdaleka tak tragicky. Songy “Explode”, “Ghost Reviver”, “The Perfect Cult”, “Asphalt Wings” nebo “Bodies” mě úplně normálně baví a ten zbytek… Oukej, poslední trio fakt není nic moc, ale jako celek mě “The Perfect Cult” vlastně celkem potěšilo, protože to alespoň podle mě rozhodně není taková žumpa, jak se vám snaží namluvit H.. Nic chytrého to samozřejmě také není, ale to od Deathstars nemůže nikdo čekat, takže vlastně všechno v normě. Žádný zázrak se nekoná a nic nového to také nepřináší, ale na lehký nadprůměr “The Perfect Cult” má. Silnějších 5,5 a je možné, že si to ještě někdy poslechnu.
Ježura

Reporty

Masters of Rock 2012 (sobota)

Napsat komentář
Masters of Rock 2012
Datum: 14.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Citron, Deathstars, Firewind, Kissin’ Dynamite, Korpiklaani, Milking the Goatmachine, Nightwish, Sebastien

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo Papathanasia z Firewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.

Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.

Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.

Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.

Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.

Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.

Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.

Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.

Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.

Reporty

Metalfest Open Air 2010 (sobota)

Komentáře: 3
Metalfest Open Air 2010
Datum: 22.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Deathstars, Eluveitie, Leaves’ Eyes, Nevermore, Powerwolf, Sonata Arctica, Varg

Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne.
Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”

To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích).
Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”

Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami.
Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”

Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky.
Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”

Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :)
Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”

Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí.
Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”

Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání.
Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #3.1 – speciál 2009 (Corey(8))

Komentáře: 3
Corey(8)

Corey(8):
Top5 2009:
1. The Prodigy – Invaders Must Die
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
3. Deathstars – Night Electric Night
4. Three Days Grace – Life Starts Now
5. Mudvayne – Mudvayne

CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco

Koncert roku:
Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. The Prodigy – Invaders Must Die
The Prodigy byli dávno odepsaní. Stárnoucí chlápci za zenitem, kteří nedokázali navázat na legendární počin “The Fat of the Land” z roku 1997 a svou zašlou slávu uchovávali výhradně skrze výborná live vystoupení. Ha, pak přišel leden léta Páně 2009 a magazíny se začaly předhánět v titulcích o triumfálním návratu zpět na vrchol. Troufalé? Rozhodně ne! Podobně vyvážená a hity napěchovaná deska tu už dlouho nebyla!

2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
Král je mrtev, ať žije král! Je nesmírná škoda, že v případě Alice in Chains můžeme tuto vyčpělou formulku použít v doslovném významu. Jerry Cantrell a jeho kumpáni nahráli album, které svou produkcí a zvukem žije současností, avšak srdcem leží hluboko v 90. letech. Nonšalance a lehkost, s jakou dokáží Alice in Chains i po tolika letech vtáhnout do svého světa bolesti a melancholie, je skutečně neskutečná.

3. Deathstars – Night Electric Night
Tahle švédská parta má něco do sebe. Teď nemyslím image prostitutek nejlevnější cenové kategorie, ani příšernou koncertní gay stylizaci. Jejich hudba má prostě koule (ač to zní zrovna v případě této kapely jakkoliv podivně) a poslední deska “Night Electric Night” je toho jasným důkazem. Silnějšího hráče na goticko-industriálním poli aby člověk pohledal.

4. Three Days Grace – Life Starts Now
Bramborový flek mého žebříčku je etalonem všech letošních hard rockových (chcete-li post-grunge) desek. Ať už to byli romanťáci z Three Days Grace, tentokrát netradičně uřvaní Breaking Benjamin nebo aktuální Puddle of Mudd, americké party předvedly, proč se jim za oceánem toliko daří. Aneb návod jak hezky zasadit do pětimístného žebříčku sedm kapel ;)

5. Mudvayne – Mudvayne
Kolosální renonc v podobě “The New Game” se naštěstí neopakoval. Kdo má rád kapelu Mudvayne, bude mít rád desku “Mudvayne” – tak prosté to je. Jedná se totiž o dokonalou fúzi všeho, s čím Mudvayne za dekádu svého muzicírování na posluchače vyrukovali. Budiž vám odpuštěno!

Cocotte Minute - Sado Disco

CZ/SVK deska roku:

Cocotte Minute – Sado Disco
Jsou to pozéři, sprostí vykradači KoRn, komerční žumpa a dalších 1586 mládeži nepřístupných sprostot. Toliko pro ochránce ryze antikomerčních vod (aneb co je to za českou kapelu, která své klipy nenatáčí na hajzlech nebo v tělocvičně před polámanými ribstoly – spalte to!). Zároveň jim však z mého pohledu lze jen těžko upřít smysl pro chytlavou linku, na české poměry mimořádně vypilovanou produkci a v neposlední řadě i schopnost nahrát neurážející a solidně poslouchatelé album. Proto si Cocotte Minute drží status jedné z nejposlouchanějších metalových kapel u nás, a proto si s chutí čas od času vypláchnu mozek u jedné z jejich desek.

Koncert roku:

Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009
Když je miluješ, není co řešit. Jsou kapely, které respektujete. Jsou kapely, které máte rádi. Na místo srdcové záležitosti se však může dostat pouze jedna. Když s sebou navíc srdcovka doveze dvě žhavá želízka typu Trivium a DevilDriver, nemůže být o koncertní události roku pochyb! DevilDriver si svůj ostravský slot evidentně užili (existuje snad show, kterou by si Fafarovci nevychutnali?), Trivium bojovali statečně s nepřízní zvukaře a Slipknot… zhmotněný, nikoliv mokrý, sen! Třikrát si nevěřícně promnout oči a jde se na to!

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Připisovat to mimořádně plodnému roku nebo stařecké dobrosrdečnosti, sám nevím, výsledkem ale budiž fakt, že letos nevyšla snad jediná deska, která by mne vyloženě zklamala (mluvím o těch, ne které jsem se vyloženě těšil). Alibisticky se tak svezu s větší částí redakce a vypíchnu poslední desku Marilyna Mansona. “The High End of Low” bylo cítit zatuchlinou už od prvních ukázek a konečný produkt toho příliš nezměnil. Někoho čistě rockový Manson možná oslovil, já už dvakrát zůstal pouze v roli nezainteresovaného pozorovatele. Házení mikrofonu po členech kapely mu jde podstatně lépe…

Reporty

Masters of Rock 2009 (čtvrtek, pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2009
Datum: 9.-10.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa

Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani

Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.

Čtvrtek:

Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…

Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.

Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.

Na In Extremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.

Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. Schmier z Destruction nebo Manni Schmidt z Grave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura – “Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.

O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…

Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…

Pátek:

Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…

Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus

Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.

Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání Death Angel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!

Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.

Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).

Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.

Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.

Minirecenze

Deathstars – Night Electric Night

Komentáře: 5
Deathstars - Night Electric Night
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se (a dost často to dokonce i platí), že právě třetí album je pro kapelu to nejdůležitější. Tuhle myšlenku sice poslední dobou používá ve spojitosti k Deathstars a jejich novince spousta lidí, ale občas neuškodí ukrást cizí nápady, zvlášť když je to tak pěkný začátek recenze. Ať je to ale pravda nebo ne, nemění to nic na tom, že Deathstars právě přicházejí s novou fošnou…

Kdo čekal, že na “Night Electric Night” přehodí skupina stylovou výhybku jiným směrem, nedočkal se, ale našel se ale vůbec někdo takový? Aktuální deska hudebně navazuje a rozvíjí předchozí “Termination Bliss”. Je napěchována dobře zapamatovatelnými a chytlavými songy (podupávání nožkou do rytmu zaručeno hned během prvního poslechu). Minimálně tak polovina nových písniček by mohla v budoucnu patřit k zaručeným koncertním tutovkám (a některé z nich se jimi určitě stanou).

Každá věc na “Night Electric Night” má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný ústřední motiv, vlastní refrén, prostě všechno co k pořádnému songu patří. Přesto to ale není bez chyby. Titul “shit alba” si u mě získala v pořadí pátá “Via the End”, což je pokus o baladu, který se vážně nepovedl. Něco podobného příště radši nezkoušet. Kamarád “skip” to řeší. Zbytek desky už se ale poslouchá náramně. Za zmínku stojí například taková “Babylon”, která zní chvílemi skoro jako James Bond. Ale jak říkám, všechny písničky (až na tu jednu výjimku) jsou v pohodě (vypisovat názvy nemá cenu, dole je tracklist). Jen mě občas zatahali za uši jednotvárně využité kopáky (hlavně v částech bez kytar to je dobře slyšet). To už ale není vyložený zápor, jen takové rýpnutí…

Deathstars natočili dobře se poslouchající, nenáročné album. Nic geniálního, ale má to svoje kouzlo. V porovnání s předchozími řadovkami je u mě novinka na prvním místě. Pokud se vám líbilo předchozí “Termination Bliss”, jděte do toho, “Night Electric Night” vás nezklame.