U německých Leaves’ Eyes došlo k výměně na postu zpěvačky. Prý z „osobních důvodů“ kapelu opustila zakládající frontwoman Liv Kristine. Mikrofonu se nově ujala finská vokalistka Elina Siirala a svůj živý debut s Leaves’ Eyes odzpívala už včera, 17. dubna, na koncertě v Indonésii.
Archiv štítku: Leaves’ Eyes
Leaves’ Eyes: nový videoklip
Symphonic metalová formace Leaves’ Eyes vypustila nový videoklip k písničce „The Waking Eye“ – sledujte na YouTube. Song pochází z novinky „King of Kings“, která vyjde 11. září.
Novinky 13-6-15
>>> Avatarium prozradili, že jejich druhá deska vyjde v říjnu letošní roku. Stejně jako debut, i novinku zaštítí Nuclear Blast.
>>> Slavný britský muzikant David Gilmour, který je známý především jako kytarista Pink Floyd, letos vydá novou sólovou desku po devíti letech. Počin by se měl jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde v září.
>>> Krisiun pojmenovali svůj další studiový počin „Forged in Fury“. Nahrávka vyjde 7. srpna pod značkou Century Media Records. Obal prohlížejte na odkazu.
>>> Lamb of God zveřejnili videoklip na podporu nového alba, a to k songu „512“. Sledujte na YouTube.
>>> Leaves’ Eyes ohlašují vydání dalšího studiového alba. Jeho název zní „King of Kings“ a do prodeje se dostane v září. Artwork prohlížejte zde.
>>> Mark Tremonti, známý především jako kytarista kapel Creed a Alter Bridge, vydal před několika dny své druhé sólové album “Cauterize“. Nyní na jeho podporu zveřejnil živé video s titulním songem – sledujte na YouTube.
>>> Portugalští Moonspell hlásí, že prodloužili kontrakt s rakouským labelem Napalm Records, pod jehož křídly vyšla dvě poslední alba. Aktuální deska kapely se jmenuje „Extinct“ a je venku od letošního března.
>>> Singapurští grindeři Wormrot hlásí příchod nového bubeníka – je jím Vijesh, který již prošel kapelami jako Oshiego nebo Absence of the Sacred. Wormrot tím pádem také obnovili práce na své další dlouhohrající fošně.
Leaves’ Eyes – Symphonies of the Night
 |
| Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 15.11.2013 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy:
|
Když se Leaves’ Eyes před dvěma lety vytasili s deskou “Meredead”, bylo to velice příjemné překvapení pro všechny, kteří po mírně řečeno vyčpělém “Njord” čekali novinku s obavami. “Meredead” byla a pořád je svěží a velmi zdařilá odbočka od krapet kýčovitého symfonického gothic metalu k mnohem folkovějšímu výrazu a Leaves’ Eyes tehdy vrátila zpět do zorného pole i těch posluchačů, kteří nejsou fanatickými příznivci žánru respektive kapely. S takovým albem na kontě by pak nebylo nijak překvapivé, kdyby se Leaves’ Eyes na jeho nástupci buď rozhodli folkovou složku ještě víc zdůraznit, nebo se naopak vydat zase někam jinam a svůj výraz zase posunout trochu dál…
… jenže těžkou ránu těmto spekulacím zasadilo už zveřejnění názvu alba a později i jeho obálky. Titul “Symphonies of the Night” a kýčovitý artwork, kterému dominuje nelidsky vyprsená a Photoshopem náležitě prohnaná Liv Kristine, totiž působí jako ukázkový obrat o 180° a návrat ke všem klišé dnes již prakticky vyčerpaného symphonic/gothic metalového žánru. A když vezmete v úvahu, jak dopadl pokus o návrat k oldchoolu u personálně spřízněných Atrocity, je to už docela obstojný důvod k obavám. No a věřte nebo ne, Leaves’ Eyes skutečně otočili kormidlem a nahráli desku, na kterou škatulka symphonic/gothic metal dříve tolik oblíbeného “beauty and the beast” ražení pasuje takřka dokonale. Překvapení? Vzhledem k výše řečenému vlastně ani ne. Velké překvapení ale přichází v okamžiku, kdy si uvědomíte, že je “Symphonies of the Night” vlastně nečekaně povedený počin!
Oukej, zase nečekejte zázraky, protože na tvorbu zázraků jsou Leaves’ Eyes při vší úctě malí páni. I tak je ale na novém materiálu znát skladatelská pohoda, která jeho vznik zřejmě doprovázela, a výsledkem je tak muzika, která sice plně odpovídá výrazivu typickému jak pro žánr, tak pro kapelu, ale přesto působí sympaticky a relativně svěže – a to i v případech, kdy se hudebně nijak zvlášť nezadařilo. “Symphonies of the Night” je dlouhá deska a není tedy divu, že padesát jedna minut, na které narostla stopáž základní verze alba, neoplývá jen samými skvělými songy. Místy by se zajisté dalo hovořit o nudě a vatě, ale zajímavé je, že když jsem přemýšlel, o jaké songy desku proškrtat, aby jí to pomohlo zbavit se jisté utahanosti, která se přes obstojnou kvalitu materiálu dostavuje, zjistil jsem, že žádný není proti zbytku o tolik horší, aby s ním album nepřišlo i o nějaké pěkné momenty. Kdyby mě k tomu někdo nutil, nakonec asi sáhnu po “Éléonore de Provence” a úplně jisté by to neměly ani “Saint Cecilia” nebo “Nightshade”. A byli by tu i jiní adepti, ale jak člověku záhy dojde, nijak zvlášť oslnivé skladby jako “Hymn to the Lone Sands” a koneckonců i obě zmiňované “Saint Cecelia” a “Nightshade” i přes pokulhávající hudební přitažlivost bodují zase tím, že desku příjemně ozvláštňují, takže se nenese celou dobu na jedné vlně (čehož jsem se také dost obával) a jejich absence by albu nakonec možná spíš uškodila než prospěla.
Už zde padlo, že “Symphonies of the Night” je počin, který nevybočuje z klasických žánrových mantinelů ani nijak nepopírá poměrně originální zvuk, kterým se Leaves’ Eyes už nějaký ten rok pyšní. Dočkáte se tedy spousty kláves, poměrně hutné kytarové práce a také jemně, leč nepřehlédnutelně zapracovaného tradičního západo/severoevropského folklóru, a když bychom měli tento mix prohlásit za gró celé desky, určitě bychom se nespletli. Důvod, proč z toho nakonec není další žánrové album zastydlé někdy okolo přelomu tisíciletí, je pak jediný a velmi prostý – je to zkrátka složeně dost dobře a citlivě na to, aby to spolu fungovalo a aby to ctilo tradice, ale přitom znělo relativně současně. A pak tomu pomáhá také zmiňovaná pestrost, která sice není nijak zvlášť výrazná, ale ve výsledku dělá docela hodně. V tomto směru zcela určitě vyniká “Galswintha” (která je spolu s “Angel and the Ghost” a možná ještě titulkou asi tím nejlepším, co deska nabízí), protože zní skoro jako by vznikla při skládání “Meredead” a tady jen dostala navíc pár aranží, “Hymn to the Lone Sands”, jež se rozvine v překvapivě agresivní nářez, a dvojice “Saint Cecelia” a “Nightshade”, což jsou skladby, které naopak platí za ty nejklidnější ze “Symphonies of the Night”. Mimo kritérium pestrosti pak ještě zmíním slušné “Fading Earth” a “Maid of Lorraine”, jež kvalitou asi přeci jen o kousek převyšují zbytek.
Leaves’ Eyes se tedy podařil vlastně dost husarský kousek. Namísto nějakého progresu se obrátili takřka ke kořenům žánru a stvořili nahrávku, která tyto kořeny nepopírá, ale přitom nezní ani naivně, ani zastarale a naopak dokáže posluchači zprostředkovat nejeden příjemný zážitek. Jistě, není to žádné veledílo a má své mouchy. Bez debat je to však sympatická nahrávka, která se dá poslouchat naprosto v pohodě a člověk u toho ani nemusí vypínat mozek. Předchozí “Meredead” sice svou pozici uhájila, ale kdyby drtivá většina současné žánrové tvorby zněla aspoň tak dobře jako “Symphonies of the Night”, sotvakdo by mohl hovořit o krizi žánru.
Další názory:
Leaves’ Eyes je už dávno kapela, od níž toho člověk moc nečeká… jestli tedy od nich vůbec někdy něco čekal. I když se náhodou někdy stane, že vydají docela solidní album, jež relativně překvapí, jako tomu bylo v případě předcházejícího “Meredead”, ani tak od další nahrávky nečekáte nějaké zázraky – a když pak ta další nahrávka v podobě “Symphonies of the Night” doputuje do vašeho přehrávače, ukáže se, že to byl správný přístup. Jasně, Leaves’ Eyes pořád mají na kontě ještě horší desky, čímž mám samozřejmě na mysli především über-kýčovité “Njord”, ale to nic nemění na faktu, že ani “Symphonies of the Night” není zrovna kdovíjaký zázrak. Na první poslech mi to přišlo dost v pohodě, až jsem byl docela překvapený, jak se to dalo poslouchat, ale při dalších otočeních šel dojem sešupem dolů – jednoduše se ta deska obehrála tak rychle, až je to s podivem. Ale když si uvědomím, o čem ta fošna vlastně je, není to až takové překvapení – “Symphonies of the Night” je totiž pekelná sázka na jistotu, rutina, vlastně téměř vše, co se zde nachází, už někdy v předcházející diskografii Leaves’ Eyes zaznělo, při některých skladbách mi okamžitě naskočily songy z minulých alb. “Symphonies of the Night” je nejzajímavější v těch momentech, kdy kapela navazuje na minulé “Meredead” a vytasí se s folk metalovým nádechem, který Leaves’ Eyes docela slušel, což je například případ třeba čtvrté “Galswintha”. Jakmile se však muzika nese v duchu už dávno objeveného a nyní už tudíž neobjevného symphonic metalu, tak mě to až na naprosté výjimky, jakou je třeba skoro-titulní “Symphony of the Night”, spíš nudí. Jasně, rozhodně má to album hodně daleko do sračky, ta úroveň tam stále je a v tomhle ranku Leaves’ Eyes stále platí za skupinu, která mi vůbec nevadí a do jisté míry mi je i relativně sympatická, ale o to víc mě mrzí, že čím déle hrají, tím víc jsou jejich počiny předvídatelnější a z mého subjektivního pohledu méně záživné. Doby hodně příjemného a velmi povedeného debutu “Lovelorn” z roku 2004, jehož pozici na prvním místě v tvorbě Leaves’ Eyes nemá novinka sebemenší šanci ohrozit, už jsou zjevně bohužel dávno pryč.
H.
Leaves’ Eyes – Meredead
 |
| Země: Německo Žánr: symphonic / folk metal Datum vydání: 22.4.2011 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy:
|
Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).
“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.
“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.
Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.
Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.
I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.
Další názory:
Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura
Metalfest Open Air 2010 (sobota)
 |
| Datum: 22.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Deathstars, Eluveitie, Leaves’ Eyes, Nevermore, Powerwolf, Sonata Arctica, Varg
|
Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne.
Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”
To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích).
Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”
Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami.
Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”
Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky.
Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”
Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :)
Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”
Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí.
Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”
Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání.
Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”
Leaves’ Eyes – Njord
 |
| Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 26.8.2009 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Kýč. Toto slovo mě napadá vždycky, když poslouchám nové album Leaves’ Eyes – také to bude asi nejfrekventovanější výraz recenze. Nechápejte mě špatně, není to ani tak nějaké negativum, spíš to tady zmiňuji, abyste si dokázali představit, jak „Njord“ zní. Ale nebývalo tomu tak vždycky, právě naopak. Pět let starý debut „Lovelorn“ byl svěží, symfonický metálek, nic objevného nebo výjimečného, ale příjemně se poslouchající album na dobrou náladu. Do kýče začali padat paradoxně až s příchodem druhého vokálu Alexandera Krulla (Atrocity) a druhou deskou „Vinland Saga“. Chvílemi až mírně trapné hraní si na vikingy (já si teda vikinga nepředstavuju jako blondýnku v korzetu, i když je to docela luxusní blondýnka :)) a věčné opěvování severu (už zase nebo ještě pořád? dneska to dělá každá druhá kapela), přestože pocházejí z Německa (no dobře, zpěvačka je Norka, ale co ten zbytek?). I když se asi zdá, že Leaves’ Eyes hodně kritizuju, zas tak žhavé to nebude. Nic z výše řečeného, ani chvílemi přehnaná kýčovitost, nic nemění na tom, že se stále jedná o kýč na vysoké úrovni, který nikoho neurazí.
„Njord“ by se sice dala přiřknout stejná definice, jakou jsem použil v předchozím odstavci pro první album „Lovelorn“, čili že se dobře poslouchá a klidně zvedne náladu, ale sráží jej právě ona zmiňovaná kýčovitost (nebo také klišovitost, ať neříkáte, že znám jenom jedno slovo) a „středoproudovitost“. Současní Leaves’ Eyes si v klidu plují mainstreamem dnešního gotického metalu (nebo, chcete-li, symfonického metalu, abychom byli úplně přesní), to znamená na první poslech chytlavé a zapamatovatelné melodie (ale ne tolik, abyste si je pamatovali do druhého dne). Podobně jako u popu se klade hlavní důraz na zpěv; Leaves’ Eyes disponují zpěvačkou s velice pěkným hláskem a kouzlí s ním vskutku hezké melodické linky. Na druhou stranu, onen zmiňovaný druhý zpěvák s chrčákem jen přicmrndává. Ani zrovna nepatří mezi nějaké excelentní chrliče. Kdyby to nebyl manžel oné zpěvačky (ty dva si rozhodně nemůžou stěžovat, že se jim na turné stýská po rodině), tak by v kapele ani být nemusel, jeho party by klidně utáhnul některý z kytaristů.
Důkaz toho, co jsem vyřkl v předchozích řádcích (myšleno důkaz všech těch pěkných melodií, ne toho manželství) podává hned první a zároveň titulní kousek „Njord“. Ještě patrnější to je ve druhé „My Destiny“, kterou bez sebemenšího zapření skousnou i komerční rádia. Ne nadarmo je právě tohle první singl z novinky. Podobně je na tom i většina ostatních songů. Tu jistou „komerčnost“ ale stále ještě neberte jako negativum, to totiž přijde až teď. Za těžké seky totiž považuji songy „Irish Rain“ a „Morgenland“. Jestli ostatní písničky nazývám dobře poslouchatelným a neurážejícím kýčem, tak tady už nemám slov. Jsou to dvě utahané a „uchcané“ rádoby balady. Tady nemůžu říct nic jiného než: nuda! Ještěže v dnešní době máme vymoženosti typu přeskakování jednotlivých tracků.
Jak to jen říct… pokud v hudbě striktně vyžadujete originalitu a jedinečnost, tak ruce pryč. Jestli si ale občas s chutí odfrknete u nějaké nenáročné oddechovky, která vámi bez vážnějších střevních potíží prolítne a zanechá dojem typu „nebylo to nejhorší“, s novinkou Leaves’ Eyes byste nemuseli šáhnout vedle. Ale dávkovat s rozvahou, nebo se překýčujete a ještě se vám to začne doopravdy líbit…