Top5 2015:
1. Ghost – Meliora
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
3. Iron Maiden – The Book of Souls
4. Disturbed – Immortalized
5. Civil War – Gods and Generals
CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria
2. Kabát – Do pekla / Do nebe
1. Ghost – Meliora Ghost už potřetí nezklamali a zdá se, že ani neumí šlápnout vedle. Album „Infestissumam“ z roku 2013 sice nakonec zůstalo nepřekonané, ale „Meliora“ byla setsakra blízko k tomu, aby vysoko nastavenou laťku přeskočila. Vůbec jsem nečekal, že se Ghost vytasí s tak parádní deskou. Tihle pánové prostě umí.
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil! Oproti Ghost diametrálně odlišná muzika. Zato ale energická, vtipná, zábavná a těžce návyková. Ani po více než půl roce mě „Wieder geil!“ nepřestává bavit. Deset skvěle vyvážených songů prostě dokáže udělat svoje.
3. Iron Maiden – The Book of Souls Od heavy metalových matadorů Iron Maiden jsem toho ani moc nečekal, protože jejich novodobější tvorba mě už začíná trošku míjet. Jak jsem byl překvapen, že i přes svou délku dokáže „The Book of Souls“ výborně bavit. A ono je i neuvěřitelně dobře napsané a vyvážené! Jdu si hned pustit „Empire of the Clouds“, protože jestli si nějaká loňská skladba zaslouží velké uznání, je to přesně tahle.
4. Disturbed – Immortalized Disturbed se v létě vynořili odnikud s oznámením dalšího alba a dokázali tím dokonale rozhodit celou scénu, protože tohle fakt nikdo nečekal. Řekl bych, že je dnes docela umění nahrávat rok nový materiál a tvářit se, že jako kapela vlastně ani nefungujeme. Amíkům se to ale přeci jen povedlo a výsledek stál za to.
5. Civil War – Gods and Generals Podle mě jedno z největších překvapení posledních let pomalu, ale jistě nabírá na síle. Jestli tahle skupiny nikdy nebude těžkotonážní, tak asi emigruji do Nepálu a budu se živit horskými kořínky. Odpadlíci ze Sabaton by si úspěch zasloužili, protože na rozdíl od své původní kapely (v poslední době) přišli s něčím, co se dnes už tolik nevidí – nepřetékají nudným hevíkovým klišé.
CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria K „Panoptikarii“ jsem se vlastně dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že se tak stalo. Nejenže jsem po letech znovu objevil zaprášený klenot, jakým Dark Gamballe bezesporu jsou, ale tahle nadupaná deska mě ještě přesvědčila o tom, že kvalitní český rock má k úpadku zatím hodně daleko.
2. Kabát – Do pekla / Do nebe Co dál? Daniel Landa a jeho „Žito“? Divná a nedomyšlená hloupost. Cocotte Minute s live deskou plnou nového matroše? Ne, ne, taky ne. Nebo snad identitu hledající Škwor? Nenechte se vysmát, druhé místo u mě s přehledem obsazují noví Kabáti. I když se tahle skupina stala symbolem naší vidlákovosti, jedno se jí musí nechat – muziku dělat umí. A já se nestydím za to, že jsem se u jejich aktuální desky dobře bavil.
Artwork roku:
Celldweller – End of an Empire „End of an Empire“ je chytře vymyšlené elektronické album tematicky navazující na „Wish Upon a Blackstar“. Pojednává o fiktivním světě jménem Atiria a konci jedné civilizace (kdo by to řekl). Nejvíce mě na něm ale baví jeho přebal. Klayton sice není kdovíjaký fešák, ale na artwork zapózovat umí, to jo.
Shit roku:
Five Finger Death Punch – Got Your Six Snad každý musí uznat, že tohle byl hodně nepříjemný průser. Když i dlouholetí fanoušci začnou nespokojeně pískat, je něco dost špatně. A když se dokonce i mně (jsem v redakci nejvíce agro) líbí všehovšudy jen dva songy… radši už nebudu sprostej.
Koncert roku:
Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015 Nakonec to vyšlo a po tom, co jsem se v loňském souhrnu vybrečel, jsem se na Hellfest přeci jen podíval. Řeknu vám – jestli něco, tak tohle stojí fakt za to. Stačí si zjistit, jaké tam hrály kapely… a také přihlédnout k faktu, že lépe organizovanou a ošéfenou akci jsem doposud nenavštívil. Letos znovu!
Videoklip roku:
Ghost – From the Pinnacle to the Pit A podruhé Ghost. Na to, že klipy moc nesleduji, jsem jich v loňském roce viděl překvapivě dost a měl jsem tak výjimečně z čeho vybírat. Retro styl „From the Pinnacle to the Pit“ mi zkrátka sedl nejvíce.
Potěšení roku:
nová deska Marilyna Mansona… …není taková sračka jako ty tři předchozí! No povězte, čekal to někdo? Já tedy ne a výstřednímu Marilynovi přeju, aby se i případné další počiny nesly minimálně v podobném duchu.
Zklamání roku:
konec Motörhead Je jasné, že všechno musí jednou skončit. A při pohledu na Lemmyho Kilmistera fanoušci léta hádali, že nám už dlouho hrát nebude. Zpráva o jeho náhlé smrti krátce po 70. narozeninách ale překvapila kdekoho. Tak odpočívej v pokoji, Lemmy!
Zhodnocení roku:
Jak se zdá, rok od roku mě hudební scéna baví víc. Sice jsem neviděl tolik koncertů, ale ty, které se mi podařilo navštívit, stály bezezbytku za to. Jsem spokojen i s vydanými alby, a když zapomenu na fiasko s Five Finger Death Punch a Landou, byl loňský rok hodně solidní.
Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock
CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
1. Armored Saint – Win Hands Down V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.
5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden s „The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.
CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.
Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.
Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile s „Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.
Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.
Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.
Videoklip roku:
Slayer – Repentless Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.
Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.
Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.
Zhodnocení roku:
Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.
Lemmy Kilmister, legendární frontman Motörhead, zemřel 28. prosince. Stalo se tak ve věku 70 let po krátkém boji s rakovinou, o níž se dozvěděl teprve 26. prosince.
UPDATE: Bubeník Mikkey Dee potvrdil vcelku očekávatelnou informaci, že Motörhead se smrtí Lemmyho končí. Žádné další koncerty ani nové nahrávky už nebudou. Poslední vystoupení Motörhead odehráli 11. prosince letošního roku v Berlíně v Německu. Poslední řadovou deskou skupiny zůstane „Bad Magic“ z letošního srpna.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Victory or Die
02. Thunder and Lightning
03. Fire Storm Hotel
04. Shoot Out All of Your Lights
05. The Devil
06. Electricity
07. Evil Eye
08. Teach Them How to Bleed
09. Till the End
10. Tell Me Who to Kill
11. Choking on Your Screams
12. When The Sky Comes Looking for You
13. Sympathy for The Devil
Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky.
Tahle parta si drží již dlouhá léta své osvědčené postupy, které se nijak zásadně nemění, a protože se tady bavíme o kapele, již by měl znát každý, kdo se alespoň v základním měřítku zajímá o metalovou hudbu, tak si tentokrát odpustím nějaké hlubší představování toho, jak „Bad Magic“ zní, protože když řeknu, že zní jako Motörhead, tak to je výmluvné až na půdu. A přestože si člověk u 22. řadového alba může říkat, že už toho bylo fakt dost a těch dvouminutových vypalovaček už se dávno přejedl, tak mě osobně vždycky jednou za dva roky popadne Lemmy se svými kumpány s novým albem v zádech do svých spárů a hezkých pár týdnů mě nepustí.
„Bad Magic“ je v kontextu alb posledních dvou dekád průměrnějším počinem a nemůže se rovnat s takovými opusy jako „1916“, „Bastards“ nebo předchozím „Aftershock“, které vyčnívalo z delší linie klasických alb Motörhead. V tomto ohledu novinka spadá spíše někam k „Motörizer“ a „The Wörld Is Yours“ (ačkoli oba tyto počiny svou kvalitou novinka předčila), takže to znamená, že je oproti minulejšku rychlejší, jednotvárnější a postrádá vyloženě pamětihodné momenty, jež by vás vyfackovaly hned při prvním poslechu, což byl naposledy famózní otvírák „Heartbreaker“ nebo pomalejší „Lost Woman Blues“. Na „Bad Magic“ jsou k naleznutí až na jednu výjimku výhradně skladby spadající k prvně jmenované, takže rychlejší fláky s Lemmyho burácející basou, přesně uhánějícími bicími Mikkeyho Dee a klasickou heavy metalovou kytarou Phila Campbella. Trojice je to za ty dlouhé roky bezpečně sehraná a jejich uvěřitelnost dokáže vyvážit slabší přísun opravdu znamenitých skladeb.
A právě to je tak trochu příklad „Bad Magic“. Netvrdím, že to je špatné album, to v žádném případě, jen si myslím, že tentokrát Lemmy Kilmister natočil standardní desku, která je sice hodná jména Motörhead, ale která si plyne až zatraceně rychle a místy až bez nutkání zaujmout. Jasně, energie má na rozdávání, ale totéž by se dalo říct o všech albech, jež pod logem „Motorové hlavy“ vyšla, a právě proto si budu vždy cenit víc desek jako „1916“ než „Sacrifice“. Alespoň zdánlivá barvitost a hitovost Lemmymu vždy slušela a v tomto ohledu tak z „Bad Magic“ vyčnívá jen baladická „Till the End“, která se svou posmutnělou náladou a až nostalgicky znějícím Lemmym, patří k tomu nejlepšímu, co novinka nabízí.
Samozřejmě by nebylo něco v pořádku, kdyby jedinou písní na albu Motörhead, která by stála za vypíchnutí nad rámec celku, byla balada. Nebojte, pro milovníky rychlejších písní je tady hned celá řada zástupců. Někteří mi sice přijdou méně zdařilí a více tuctoví, kam bych přiřadil „Electricity“ a „Tell Me Who to Kill“ z druhé poloviny „Bad Magic“, ale naproti nim jsou tady vyvedené hitové rychlopalby typu „Victory or Die“ a „Thunder & Lighting“, v nichž Lemmy cedí skrze zuby v rychlejším tempu své klasické texty na podkladu upleteném z kytarových riffů Phila Campbella, jenž si pravidelně zasóluje, a dovolím si tvrdit, že v současné formě se Motörhead nacházejí z velké části díky jeho kytarovému příspěvku, protože ty jeho riffy se jen tak neoposlouchají.
Mezi další silné momenty novinkové kolekce patří natlakovaná „Shoot Out All of Your Lights“ s explozivní prací Mikkeyho Dee a sborovým halekáním v refrénu, který má sílu probudit v posluchači touhu si s anglickými legendami zapět i navzdory své zjevné triviálnosti.
Střed alba je posluchačsky méně záživný, protože krom hitové „The Devil“ nestojí na vyložené pecce. Jak zmíněná „Electricity“, tak následující „Evil Eye“, která překvapí hrubým vokálem ve slokách, nepatří do zlatého fondu Lemmyho skladatelského umu. „Teach Them How to Bleed“ je typická halekačka, již částečně zachraňuje skvělý titulní riff a dostatek energie, jež tuhle záležitost žene kupředu, a je sympatické, že i když se jedná vlastně už o desátou desku stávající trojčlenné sestavy za posledních 20 let, tak se daří Motörhead a jejich letitému producentovi Cameronu Webbovi daří udržovat tuhle neměnící se bárku posluchačsky atraktivní a zvukově svěží.
V samém závěru desky se trojice nadýchne zase zpět k lepším výsledkům své práce, takže od agresivně temné „Choking on Your Screams“ se přechází v téměř závěrečnou hitůvku „When the Sky Comes Looking for You“ se svěžími kytarovými aranžemi na pozadí Lemmyho chrapláku. Poslední skladbou na „Bad Magic“ se nakonec stala překvapivá předělávka letitého hitu „Sympathy for the Devil“ z kuchyně dalších velikánů The Rolling Stones. Samozřejmě, že srovnávat s originálem není úplně na místě, ale Lemmyho zmetalizovaná verze se mi líbí více než pokusy od Guns n’ Roses nebo Ozzyho Osbournea.
Tvrzení, že Motörhead nahráli svou klasickou řadovou desku, která nijak nevyčnívá, může vypadat hanlivě a ano, svým způsobem to tak bylo myšleno, ale přesto je „Bad Magic“ albem dostatečně slušným na to, aby se o něm nemuselo hovořit jako o zklamání nebo dokonce jako o zbytečném počinu, který jen prodlužuje již dávno trvající tvůrčí stagnaci této velké značky. Kdepak, je to prostě a jednoduše další porce metalického rock ‘n‘ rollu z kuchyně legendárních Motörhead a já jsem za něj upřímně rád. Minule to sice byla zábavnější jízda, ale když se člověk zamyslí nad tím, že i v 69 letech to Lemmymu hraje takto dobře, tak nemám důvod na novinku plivat jedy.
Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M
Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music
Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora
Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.
A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.
Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…
H.:
Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.
Ježura:
Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…
Kaša:
Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.
nK_!:
Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.
Atreides:
Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.
Zajus:
Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.
Skvrn:
Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.
Onotius:
Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.
Legendární Motörhead vypustili do světa novou písničku „Electricity“ v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Skladba se objeví na novinkovém albu „Bad Magic“, jež bude k mání od 28. srpna.
>>> Českobudějovičtí After Rain hlásí, že jejich další album vyjde v půlce letošního roku. Jmenovat se bude „The Funeral Marches“.
>>> Britové Bring Me the Horizon mají v plánu vydání nového koncertního DVD s názvem „Live at Wembley“. Počin bude k mání od 22. června, jeho obal prohlížejte tady, ukázku v podobě songu „Drown“ najdete na YouTube.
>>> Projekt Mortal Cabinet, na němž se podílejí František Štorm (Master’s Hammer), Samir Hauser (Vanessa) a Řezník (Sodoma Gomora), zveřejnil první ukázku své tvorby. Skladbu „Crowley“ poslouchejte na Soundcloudu.
>>> Další album Motörhead vyjde 28. srpna a jeho název zní „Bad Magic“. Obal je vypadá takto, seznam skladeb zase takto:
01. Victory or Die 02. Thunder & Lightning 03. Fire Storm Hotel 04. Shoot Out All of Your Lights 05. The Devil 06. Electricity 07. Evil Eye 08. Teach Them How to Bleed 09. Till the End 10. Tell Me Who to Kill 11. Choking on Your Screams 12. When the Sky Comes Looking for You 13. Sympathy for the Devil [The Rolling Stones cover]
>>> Black metalový dámský jednočlenný projekt Myrkur bude vydávat svou první dlouhohrající desku. Bude se jmenovat prostě „M“ a k mání bude od 21. srpna u Relapse Records. Obal se nachází tady, první song „Hævnen“ najdete na YouTube, tracklist následuje:
01. Skøgen skulle dø 02. Hævnen 03. Onde børn 04. Vølvens spådom 05. Jeg er guden, i er tjenerne 06. Nordlys 07. Mordet 08. Byssan lull 09. Dybt i skoven 10. Skaði 11. Norn
>>> Soulfly zveřejnili detaily své nadcházející desky „Archangel“, jež vyjde 14. srpna. Obal se nachází tady, tracklist o kousek níže:
01. We Sold Our Souls to Metal 02. Archangel 03. Sodomites 04. Ishtar Rising 05. Live Life Hard! 06. Shamash 07. Bethlehem’s Blood 08. Titans 09. Deceiver 10. Mother of Dragons
>>> Američané The Sword vydají své další album 21. srpna u Razor & Tie. Jmenovat se bude „High Country“, mělo by se na něm nacházet 15 songů a k mání bude jako CD i 2LP.
>>> Vattnet Viskar vypustili do světa nový videoklip k songu „Heirs“ z chystané nahrávky „Settler“ (vyjde 16. června. Sledujte na webu Noisey.com.
Země: Velká Británie Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 18.10.2013 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Heartbreaker
02. Coup de Grace
03. Lost Woman Blues
04. End of Time
05. Do You Believe
06. Death Machine
07. Dust and Glass
08. Going to Mexico
09. Silence When You Speak to Me
10. Crying Shame
11. Queen of the Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed
Není výstižnějšího označení, které by novou desku legendárních Motörhead“Aftershock” mohlo doprovázet, než že parta kolem nezdolného Lemmyho vydala své další studiové album. Prosté jako facka a stejně je naprosto zřejmé, odkud vítr vane. V pořadí jednadvacátá řadovka by totiž klidně mohla vyjít před nějakými dvaceti lety a vůbec by na poměry tvorby tohoto seskupení nepůsobila nadčasově, protože si pořád jede to svoje. Takhle to prostě je. Lemmy nedělá žádné ústupky nebo kompromisy, svou tvorbu nijak neupravuje dle aktuálních trendů, a dokud bude tenhle skoro-sedmdesátník stát na pódiu zakloněný ve své typické póze s baskytarou v ruce, tak tomu ani jinak nebude. Jsou kapely, u nichž by byly pokusy o stylové kotrmelce spíš na obtíž a Motörhead jsou jedním z případů, kdy jejich fanoušci očekávají svojí další porci šlapavého metalického rock’n’rollu, jaký tahle legenda (připravte se, že tenhle titul použiju víckrát, protože pokud si to někdo zaslouží, tak jsou to určitě Motörhead) předvádí už bezmála čtyřicet let, a protože jim to šlape skoro stejně dobře jako za mlada, tak nemá smysl nic měnit.
Je pravda, že občas mají desky motorové hlavy vyšší, občas samozřejmě nižší kvalitativní status a občas je výsledek víc metal než rock’n’roll, ale to nemění nic na faktu, že jsou to pořád staří dobří bardi, jejichž sestava už se dávno ustálila v tříčlenném složení Phil Campbell, Mikkey Dee a Lemmy Kilmister, kteří dohromady působí jako tříhlavá bestie, jež už má něco za sebou, ale místo toho, aby působila znaveně, jsou naopak z jejího projevu patrné životní zkušenosti a vyhranost. “Aftershock” je oproti svým dvěma předchůdcům “The Wörld Is Yours” a “Motörizer” o něco víc rock’n’rollovější, vzdušnější a odlehčenější. A to i navzdory tomu, že jsou některé skladby pekelně nabroušené, tak nedopadá tak silně jako zmíněná dvojice předešlých zářezů v bohaté diskografii. Ty sice nebyly žádný metalový masakr, ale protože byly spíš jednostranně zaměřené na přímočaré pecky, působily o něco víc jednotvárně, než by bylo zdrávo. To je s příchodem “Aftershock” pryč, a přestože tracklist zdobí čtrnáct skladeb, tedy o něco víc než na předešlých počinech, tak celé album utíká mnohem přirozeněji, než tomu bylo předloni nebo ještě o pár let dříve.
Pojďme na věc. “Aftershock” začíná jedním z nejlepším otvíráků, které v aktuálním tisíciletí Motörhead na svou desku umístili. “Heartbreaker” je koncertní tutovka, která se vyrovná našlapané “Terminal Show” z “Inferno” a v osobním žebříčku top skladeb kapely ji řadím už nyní poměrně vysoko. Lemmyho nezaměnitelný chraplák stačí rychlému tempu úplně bez problémů a klasický chytlavý refrén, jehož hlavním motivem je název skladby samotné, nenechá při poslechu ani na chvíli v klidu. Platí to i o následující “Coup de Grace”, jež se pyšní skvělým kytarovým sólem mistra Campbella. Je melodická ale hodně kytarová, což je přesně to, co tahle legenda umí nejlíp. Dalšími skladbami, které stojí za zmínku, jsou zběsilé vypalovačky “End of Time” a “Paralyzed”, v nichž se Mikkey Dee mohl trošku víc odvázat, ale celkově jsou jeho bicí přesně tím, čím mají být. Kde je potřeba, tam doplňuje své parťáky jistou hrou, jinde zase udává tempo, kterému musí Lemmy a Phil stačit. V minulosti nás už Lemmy vzal na výlet do Brazílie, nyní tady máme nepřímé pokračování “Going to Brazil” v podobě chytlavé “Going to Mexico”, která si se svou kolegyní nic nezadá a klidně by se do budoucnosti mohla stát standardní akvizicí koncertních setlistů. Snad jedinou skladbou, která mi přijde oproti zbytku slabší, je nenápadná “Knife”, které chybí alespoň povedený refrén, díky němuž by byla snáze zapamatovatelná, jako třeba “Silence When You Speak to Me”, která nejenže přináší netradiční kytarový riff, ale velmi výrazným refrénem je tažena hodně nahoru.
Poměrně překvapivými položkami seznamu skladeb jsou “Lost Woman Blues” a “Dust and Glass”. Obě jmenované jsou důkazem, že Lemmymu koluje bluesrocková krev se stejnou intenzitou jako ta rocková. Ačkoli ani jedna z těchto písní nepůsobí tak překvapivě jako třeba “Whorehouse Blues” z “Inferno”, je i díky nim první polovina nahrávky zábavnější než ta druhá, která je sice pořád na poměry kapely nadstandard, ale už mi tam chybí víc momentů jako třeba “Crying Shame”. Ta byla uvolněna jako první vlaštovka, a i když se na první pohled nezdá ničím víc než klasickou rockovou šlapavkou, tak barové piáno, které ji podkresluje, je příjemným zpestřením. Přesně tohle jsou momenty, kterých si na současných Motörhead vážně cením. Nikoho už dnes nepoloží fakt, že by byli schopní nahrát deset variací na téma “Overkill” nebo “Ace of Spades”, ale že umí vytáhnou z rukávu nějaké to eso, kterým možná úplně nevytřou zrak, ale alespoň vám nadzvednou obočí. Takových skladeb do budoucna klidně víc, nemyslím si, že by tím legendární jméno nějak utrpělo.
Motörhead jsou prostě originál, kterých tady už moc nebude, a pokud se jim bude i nadále dařit tak jako na novince, tak ať jdou všichni pověstní nástupci k šípku. Pověst Lemmyho jakožto nesmrtelného nezmara, kterého nic neskolí, sice letos dostala menší trhlinu, když se po menších zdravotních patáliích začínala vznášet ve vzduchu otázka, jestli už i pro něj nepřišel na přetřes odchod do hudebního důchodu, ale je stále tady, stejně silný a příznačně nazvaná novinka “Aftershock” je jasným prohlášením, že tahle jízda ještě nekončí. Upřímně se přiznám, že jsem takhle povedenou desku od Motörhead už vlastně ani nečekal. A to, že se mi dostane do ruky kotouček, který hravě překoná vše, co pod nesmrtelným logem vyšlo za posledních dvacet let, přesněji řečeno od neúprosného “Bastards”, to je vážně pecka. A tomuto taky odpovídá mé hodnocení, které se možná na “jen další” album v diskografii zdá příliš vysoké, ale tahle parta si to zaslouží.
H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.
H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.
H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.
H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.
H.:Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…
H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.
H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!
H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!
Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…
H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!
Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!
H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).
H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…
H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!
H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.
Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.
H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!
Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!
H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).
H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…
