Země: USA Žánr: crossover thrash Datum vydání: 7.9.2018 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. I Love Destruction
02. F.U.B.A.R.
03. All Kinda Crazy
04. Sippin’ from the Insanitea
05. It’s Always Something
06. Lost My Brain… Once Again
07. Nothin’ to Lose
08. Gonna Be Alright
09. Ain’t Gonna Get Me
10. All I Ever Get
11. Save a Peace for Me
Takhle čerstvou recenzi jsme tu ještě asi neměli, ale brzo pochopíte proč tomu tak v případě dnešního počtení je. Když jsem zde psal recenzi na EP „Get Your Fight On!“, které vyšlo pár měsíců před novinkou „STill Cyco Punk After All These Years“, tak jsem ji končil slovy o tom, že doufám, že nemá nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu, protože jsem byl zklamaný z nových písní, jelikož víc než ke crossover thrashy směřují k funku. No a nebyl jsem daleko od pravdy, jen mě Suicidal Tendencies trochu převezli. Po zjištění, co za skladby se nachází na „STill Cyco Punk After All These Years“, bych snad za ten funk byl i rád. Ale koho má napadnout se na novém EP nesoustředit na nové skladby.
Na „Get Your Fight On!“ se nacházely také dvě předělávky z prvního sólového alba Mikea Muira, které jsem bral celou dobu jenom jako výplň, aby na té nahrávce bylo taky něco jiného než čtyři verze titulního songu, cover a tři nepříliš zajímavé a vlastně i šuplíkové záležitosti. Ale chyba lávky, právě tyto dva kusy byly nakonec vodítkem k „STill Cyco Punk After All These Years“. Na něm se totiž nachází zbytek sólovky „Lost My Brain! (Once Again)“, kterou Muir vydal v roce 1995, tehdy pod pseudonymem Cyco Miko.
Než si tady vyleju srdéčko, ještě pro úplnost doplním, že jednu skladbu nepředělali, a to sice „Cyco Miko Wants You“, asi snad, aby to neznalé předchozí tvorby nedovedlo díky názvu až k oné sólové tvorbě, protože věřím, že spousta lidí se bez vlastního dohledání informaci o původu všech skladeb nedozví. Onen debut Cyco Mika popravdě zůstal od dob vydání docela zapomenut a vůbec by nevadilo, kdyby ho ani nikdo znovu takto neoprašoval, ne snad protože by stál za starou belu, ale protože prostě není důvod. Zároveň se na „STill Cyco Punk After All These Years“ nachází jedna věc, jež na „Lost My Brain! (Once Again)“ není. Tím je „Sippin’ from the Insanitea“, o níž jsem zjistil pouze to, že je označována jako dosud nezveřejněný materiál, ovšem nevím z které doby. Hádám ale, že to bude z období nahrávání první desky Cyco Miko.
Ale chápete to někdo? Ty vole, kolikátá takováhle placka už to je? Vlastně mě ani tento krok nepřekvapuje, jelikož Suicidal Tendencies si v tomhle doslova libují. Název „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě odkazuje na „Still Cyco After All These Years“, což je album z 93., které obsahuje předělaný celý debut „Suicidal Tendencies“ plus dva kousky z následujícího „Join the Army“. Takže už ze samotného názvu se dalo něco podobného očekávat. Ještě předtím vydali EPčko „Controlled by Hatred / Feel Like Shit… Deja-Vu“, na němž je několik skladeb z desky „Widespread Bloodshed Love Runs Red“ od skupiny No Mercy, v níž se setkal Muir s bývalým, v té době budoucím, kytaristou Suicidal Tendencies, Mikem Clarkem. Dále mají na kontě „No Mercy Fool! / The Suicidal Family“. To obsahuje v podstatě zbytek z „Join the Army“ a většinu zbylých písní z „Widespread Bloodshed Love Runs Red“. Další se nachází na různých kompilačkách, ale takhle hluboko až zacházet nechci. Zkrátka Suicidal Tendencies předělávají svou starší tvorbu často a zřejmě moc rádi.
Muir se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že důvodem tohoto alba je fakt, že když měl materiál tehdy nahraný, přišlo mu blbý ho vydávat pod jménem Suicidal Tendencies, protože byl moc punkový a prostě se nehodil. Nyní asi dospěl k názoru, že už se to snese, protože změn tu opravdu moc není. K lepšímu už vůbec ne, naopak dokonce se povedlo několik mých oblíbených songů dokonale dokurvit jako třeba hned první „I Love Destruction“, v níž došlo k obohacení o vlezlé „ooohou“, jež tahá za uši.
Kdybych měl všechny výše vyjmenované desky porovnat, tak z nich „STill Cyco Punk After All These Years“ vychází nejhůře, protože dřívější verzi nic pozitivního nepřináší. Podobně jako u „Still Cyco After All These Years“ šlo tedy asi hlavně o to dát původně ryze punkovému stylu taky něco z metalu, což tu vyšlo vniveč. Zvolená produkce je tak plochá a nevýrazná, že to stejně zní zastarale, a ani hráčské výkony nejsou ničím extra, kvůli čemu bych si tohle měl pustit raději než originální „Lost My Brain! (Once Again)“, které má sice zvuk a stylizaci poplatnou době, ale alespoň působí autenticky.
Už takhle je recenze delší, než by si takováhle deska zasloužila, takže to utnu. „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě nestojí za poslech, je naprosto zbytečné, a jestli chcete slyšet přímočarý skate punk rock z devadesátek, tak vezměte původní „Lost My Brain! (Once Again)“. Je na něm několik opravdu dobrých pecek (navíc tam na kytaru hraje Steve Jones ze Sex Pistols), které bohatě stačí slyšet v originálním znění a ne skrze „STill Cyco Punk After All These Years“. Po očekávání nového materiálu velké zklamání, tak snad je nenapadne předělat zase něco dalšího, třeba druhou sólovku Muira, která je teda už hrozná, nebo třeba znova tu první, co když ani tohle není definitivní verze.
Do areálu festivalu se se dostávám něco po šesté. Odbavení a projití bránou bylo bez front, takže vše šlo krásně hladce. Trochu jsem se porozhlédl, abych zjistil, že do zadních prostor se ještě nedá během zahřívacího kola jít. To už spustili Root a já se odebral občerstvit. Nakonec jsem se zašel podívat na posledních pár písniček, takže jsem viděl část BigBossova kázání s obligátními řečmi o Vatikánu a zakončení s klasikami „Píseň pro Satana“ a „666“.
Po malé pauze se na pódiu objevili jihočeští patroni Gride. O moudra se tu staral namísto BigBosseOtec Inyus, tak nějak po vzoru Napalm Death. Vystoupení mě bavilo, lidí oproti Root dost ubylo, ale za tu chvilku, co Gride měli, do nás stihli napumpovat dost prověřených fláků. Tenhle grindcore se povedl.
Hlavní hvězdou byli Suicidal Tendencies, pro mě jedno z největších lákadel celého Brutal Assaultu, ostatně přilákali dle dostupných informací na deset tisíc fanoušků, což je na nultý den úctyhodné číslo. Poprvé jsem je viděl právě tady, před sedmi lety. Za tu dobu zůstaly v kapele jenom základní kameny – Mike Muir a Dean Pleasants. Ty již dva roky doplňují Dave Lombardo a Ra Díaz a nově také jako záskok na koncerty Ben Weinnman. Vlastně ze všech účastníků festivalu dostali největší prostor, přes hodinu a půl, což bylo uskutečnitelné asi jenom díky jejich zařazení na warm-up party.
A to je jenom dobře, protože jsou ve skvělé formě. V této sestavě opět daleko více směřují k metalu, takže se věnovali především materiálu z konce osmdesátých let. K mému překvapení zazněla třeba taková „Lost Again“ nebo „Send Me Your Money“, ale i jeden zástupce nového materiálu „Clap Like Ozzy“. Z povinností se nedostalo snad jen na „Institutionalized“, jinak z eponymní desky došlo na všechny klasiky, takže na festivalový výběr písní si rozhodně nešlo stěžovat.
Skladby provázelo samozřejmě také Muirovo průvodní „kázání“ nebo spíše motivační řeči a rovněž tak nekonečné variace na vykřikování jména Suicidal Tendencies, tak jak to k nim už patří. Nejvíc mě potěšily pecky „Trip at the Brain“ a „How Will I Laugh Tomorrow“ a zjevně jsem nebyl sám. Dav se rychle dostával do tempa a brzo se to mlelo hlava nehlava, zkrátka jedno z nejlepších vystoupení, co jsem na Brutal Assaultu zažil.
Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.
Cnuk:
Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 7.9.1994 Label: Monitor-EMI
Kabát – Colorado
Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.
Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.
Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.
Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 22.9.1998 Label: Mercury Records
Kiss – Psycho Circus
Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.
Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.
Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť. Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.
K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 29.4.2008 Label: Nuclear Blast
Testament – The Formation of Damnation
Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.
Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.
Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.
Země: USA Žánr: crossover thrash Datum vydání: 3.6.1997 Label: Epic Records
Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.
Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.
Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.
Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.5.1987 Label: Under One Flag / New Renaissance Records
Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.
„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.
Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.
Země: USA Žánr: crossover thrash / funk metal Datum vydání: 9.3.2018 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. Nothing to Lose (Cyco Miko cover)
02. Get United
03. iAuthority
04. Ain’t Mess’n Around (Cyco Miko cover)
05. S.E.D.
06. I Got a Right (The Stooges cover)
07. Get Your Right On! (Acoustic Version)
08. Get Your Bass On! (Bass Instrumental)
09. Get Your Shred On! (Guitar Instrumental)
10. Get Your Fight On! (LP Version)
Ještě předtím než nám Suicidal Tendencies představí v létě novou řadovou desku „Styl Cyco Punk After All These Years“, přichystali si předkrm v podobě EP s názvem „Get Your Fight On!“. To navazuje na poslední studiovou práci „World Gone Mad“ z roku 2016. Trošku kuriózním faktem je skutečnost, že je to teprve podruhé, co vydali dvě nahrávky ve stejné sestavě. Ano, takhle konstantní Suicidal Tendenceis za 37 let fungování jsou.
Nové EPčko nejenže chronologicky navazuje na svého studiového předchůdce, ale svým názvem k němu přímo odkazuje. Znalí vědí, že „Get Your Fight On!“ je čtvrtou skladbou „World Gone Mad“. Tato píseň se na novince nachází hned ve čtyřech různých verzích, vždy pod trochu jiným jménem. Mezi zbývajícími šesti kusy najdeme tři předělávky, takže bavíme-li se o skutečně nové hudbě, máme tu všehovšudy pouze tři nové fláky.
Možná si právě říkáte, v čem je vůbec smysl něco takového vydávat. Inu, říkal jsem si to samé, ale je jasné, že podobná placka má význam jenom pro skalní fanoušky, jimž chtěli jejich oblíbenci pouze zkrátit dlouhé čekání na nové album. Takže rovnou říkám, jestliže se mezi toto jádro nepočítáte, nemá pro vás „Get Your Fight On!“ asi žádný význam. Ostatně i já, který by se tam asi dal zařadit, shledávám tohle ípko docela zbytečným a jednoduše bych se bez něj obešel.
To co mě zde zajímalo především, jsou právě nové skladby. Ty jsou tu tedy tři a nejedná se vskutku o nic světoborného. Co mě na nich zaujalo je jejich celkové vyznění, protože to je trochu někde jinde než třeba na „World Gone Mad“. Mike Muir a.k.a. Cyco Miko kdysi vydal desku „Schizophrenic Born Again Problem Child“, na které byli pod jedním příspěvkem uvedeni jacísi „Suicidal Grooves“ – no a tohle označení by sedělo právě i na tyhle tři novinky. Kdo zná Infectious Grooves, je doma.
První z nich je dvojka „Get United“. Ta začíná basovým intrem, jež udává houpavý rytmus, do něhož se postupně přidává funková kytara a zpěv, což postupně vyústí ve výstřel do punkové rychlosti. Co možná zní zajímavě na papíře, není vůbec tak zajímavé ve skutečnosti. Vlastně je to docela nuda a asi tím nejzajímavějším zůstává informace, že se na skládání podílel uznávaný basista a bývalý člen Suicidal Tendencies, Steve Bruner známý jako Thundercat. Ten figuruje také u další písně „iAuthority“, kde je jako host uváděný také kytarista Tim Stewart. Zde namísto basy vyniká především akustická kytara, a to až v latinských rytmech. Opět se pohybujeme ve funky stylu a daleko od současného teritoria kapely. Asi nejklasičtěji zní poslední novinka „S.E.D.“, a to vlastně jen z toho důvodu, že je jednoduše rychlá a stojí na kytarovém riffu. Možná za to může fakt, že je to šuplíková záležitost z dob nahrávání „World Gone Mad“.
Co se tedy týče nových skladeb, není moc důvodů k radosti. Své tu odvádí také stále stejná produkce – nemastná, neslaná. Možná, že bavila poprvé, ale nyní mě už vyloženě nudí. Navíc i samotné písně zní tak nějak zastarale. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli je tohle polovina devadesátek anebo současnost, tak upřímně váhám. Proti funky jsem u Suicidal Tendencies nic neměl; jak to dokázali provázat s thrashem a punkem na začátku devadesátých let, bylo neuvěřitelně originální a svěží. Později se jim to trochu zvrtlo, no a dnes už v tom vůbec nevidím smysl. Měl jsem za to, že tohle experimentování je po posledních albech definitivně pryč, tedy alespoň v této míře, kde je thrash a hardcore silně upozaděn.
Dvě předělávky z první sólovky Muira, „Nothing to Lose“ a „Ain’t Mess’n Around“ ,jsou lepší, ale nějak u nich postrádám důvod, proč došlo k jejich znovuvzkříšení. Prvně jmenovaná je klasický punk rock, v této nové verzi trochu tvrdší a rychlejší, což ovšem neznamená lepší. Originál u mě nepřekoná. Stejně tak „Ain’t Mess’n Around“. Na té nebubnuje Lombardo, nýbrž Phil Greenwood. Je patřičně chytlavá, uvolněná, však už na oné sólovce mě bavila nejvíce. Zde se její úprava povedla, ale stejně si rovněž raději pustím originál. Když už jsem zmínil Lombarda, nemohu opomenout, jak trestuhodně málo ho tu je. Zdaleka zde nemá tolik chvilek, jako tomu bylo na minulém albu a vlastně byste ani nepoznali, že tady bubnuje někdo, jako je Dave Lombardo. Snad jen v pětce „S.E.D.“ lze trochu poznat jeho rukopis. Na druhou stranu si umím představit, že ho ty funkové úchylárny mohou bavit, už jen proto, že je to pro něj zkrátka něco jiného.
Dále zde máme poctu The Stooges v podobě, dle mě, první hardcore/punkové písně, „I Got a Right“ z roku 1977. To, co je nářez jak hovado, se podařilo Suicidal Tendencies přetvořit v docela rutinní záležitost, jež zní, jako by to nahrála kapela z vašeho sousedství. Původně se mi to vyloženě hnusilo, ale časem jsem asi pookřál a beru to. Na druhou stranu by se mi více líbilo, kdyby zvuk nahrávky zůstal jako v prvních 20 sekundách, tedy více garážový a bez oné sterilní produkce „Get Your Fight On!“.
Zbývají čtyři různé verze titulní skladby. Nejvíce se mi zamlouvá ta první, akustická. Zapadla by někam do období „The Art of Rebellion“. Její pohodová nálada působí přirozeně a poslouchá se velice lehce. Hostem zde je Travis Barker, bubeník Blink-182. Další verze jsou instrumentální, jedna zaměřená na basu a druhá na kytaru. Takže ano, v té první sóluje basák Ra Díaz a v druhé kytarista Jeff Pogan. Jako je to dobrý, poslechnu si to jednou, dvakrát, ale stačí. Poslední je klasická LP verze z „World Gone Mad“.
A jsme u konce. Je to jednoduché, jestli nemáte ve svém šatníku kšiltovku „Suicidalovku“ či jiné propriety s touto kapelou, klidně se tomu vyhněte. Jestli ano, troufám si tvrdit, že budete zklamáni podobně jako já. Naštěstí podle všeho (doufám!) nemá toto EPčko nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu a spíše souvisí s minulou deskou. A jestli přeci jenom ano, tak se pomalu rozlučte s crossover thrashem a připravte se na funky hrátky.
Země: USA Žánr: crossover thrash metal Datum vydání: 30.9.2016 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. Clap Like Ozzy
02. The New Degeneration
03. Living for Life
04. Get Your Fight On!
05. World Gone Mad
06. Happy Never After
07. One Finger Salute
08. Damage Control
09. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live
11. This World
Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.
A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.
Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.
Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.
Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.
Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.
EMP Persistence Tour 2017: Suicidal Tendencies (USA), Agnostic Front (USA), Walls Of Jericho (USA), Municipal Waste (USA), Down To Nothing (USA), Mizery (USA), Burn (USA)
20. 1. 2017 – Sono, Brno
EMP Persistence Tour 2017 hlásí kompletní sestavu. Do brněnského klubu Sono zavítá celkem sedm kapel – legendární Suicidal Tendencies a Agnostic Front coby headlineři, které doprovodí metalcoroví Walls Of Jericho, thrashcoroví Municipal Waste a hardcoroví Down To Nothing. Sestavu ještě doplňují Mizery a Burn.
Vstupenky jsou k dispozici v předprodejních sítích a také prostřednictvím webu pořadatelské agentury Obscure Promotion.
Země: USA Žánr: crossover thrash metal Datum vydání: 26.3.2013 Label: Suicidal Records
Tracklist:
01. Shake It Out
02. Smash It!
03. This Ain’t a Celebration
04. God Only Know Who I Am
05. Make Your Stand
06. Who’s Afraid?
07. Show Some Love… Tear It Down
08. Cyco Style
09. Slam City
10. Till My Last Breath
11. Living the Fight
12. Life… (Can’t Live with It, Can’t Live Without It)
13. This World
Přestože o sobě nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjaký znalec veškeré tvorby funk metalových Suicidal Tendencies, jejich klasické počiny z první poloviny devadesátých let znám jako své boty, a protože jsem této kapele dlouhá léta nic neslyšel, byl jsem celkem překvapený z ohlášení nového alba, které se pyšní jednoduchým titulem “13”. I když by se to přímo nabízelo, nejedná se o třináctou desku, nýbrž o devátou, která ale vychází po dlouhých třinácti letech od posledního řadového alba “Free Your Soul and Save My Mind”, jež považuji za vůbec nejslabší v historii kapely, protože všechno, co do té doby s neuvěřitelnou lehkostí a uvěřitelností fungovalo, se najednou ukázalo jako nemastné a neslané.
“13” tak před sebou mělo dost těžkou pozici, protože očekávání po takové době jsou vždy veliká a naplnit je není vůbec jednoduché, zvláště u kapely, jejíž klasická alba můžeme s jistotou označit za stylotvorná. Nemá smysl z toho dělat nějaké drama, takže vyzradím pointu, že Mike Muir a jeho kolegové jsou po tak dlouhé tvůrčí pauze pěkně z formy. Uznávám, že to není tak špatné jako zmíněný předchůdce, ale “13” si bohužel se svou kvalitou nemůže troufnout ani na takový průměr jako “Freedumb” z devětadevadesátého, a to už je na pováženou, protože se jedná o album, které je na jeden zátah poslouchatelné jen opravdu těžce. A totéž lze říct i o novince. Důvody, proč to ani tentokrát nevyšlo na jedničku, jsou poměrně tradiční a za aktuálním neúspěchem lze hledat zcela určitě přestřelenou stopáž, která při současné skladatelské formě na celou hodinu prostě nezabaví. Tím druhým a hlavním důvodem je nevyrovnanost, takže zatímco vedle sebe stojí šťavnaté funk metalové pecky s HC vlivy, jsou na albu hojně obsaženy taky nezáživné kousky, kterým chybí drive a které tak vlastně jen zpomalují tu trošku skutečně energických skladeb. Možná by se o nich dalo říct, že se jedná o snahu experimentovat a posunout výraz kapely trošku dál, ale bohužel se to nevyvedlo tak, jak bych si sám představoval.
Přitom se začíná docela nadějně, protože úvodní chytlavá rádiovka “Shake It Out”, na které se jako na jedné z mála ještě podílel bývalý kytaristy Mike Clark, jenž loni kapelu po dlouhých letech opustil, je velice chytlavá a šlapavá vypalovačka, která nakopne. “Smash It!” jsou pro mě typičtí Suicidal Tendencies, které jsem si kdysi oblíbil. Výrazná basa, thrashová kytara a sborové vokály, které kryjí záda ne vždy úplně jistému Muirovi, o němž ještě bude řeč. Hodně mě potěšila ještě čvrtá “God Only Knows Who I Am” s příjemným refrénem a melodickým hudebním doprovodem, který sice nikam nespěchá, ale rozhodně se nedá říct, že by byl utahaný. Tím pro mě ale na delší dobu opravdu silné písně skončily a musel jsem tak čekat až na oldschoolovou “Cyco Style”, která svou přímočarostí dává vzpomenout na klasický počin “The Art of Rebellion”. Právě u “Cyco Style” jsem si všiml, že je ošetřena jiným zvukem než zbytek desky a nejsem si tak jistý, zda deska vznikala na jeden zátah, nebo byly použity nahrávky z posledních třinácti let, k čemuž bych se přiklonil, protože takových zvukových odchylek jsem napočítal víc a ještě víc narušují strukturu už tak nejednotného alba. Další slušnou skladbou je “Living the Fight”, ve které si kytarista Dean Pleasants slušně zasóluje, a šlapavá rytmika jí sluší. Bohužel je těch několik slibných a vlastně i povedených písní negováno kravinami typu “Make Your Stand”, “Who’s Afraid?” nebo “Till My Last Breath”. Nedokážu si představit, že by jakákoli z těchto písní vynikla jako bonus na singlu, natož ji zařadit na řadovou desku, kde vyloženě překáží.
Zvláštní kategorií je samotný Mike Muir, jehož vokál sedne ne úplně každému. Navíc, zase se mi zdá, že je v některých momentech mimo a nedělá mu problém zabrousit do falešných poloh, jenže tohle k němu tak nějak patří a na “13” se nedá říct, že by se oproti minulosti nějak změnil, prostě je to on se všemi svými klady i zápory, které mi ale na každém dalším počinu lezou čím dál víc na nervy.
Shrnutí, že mě Suicidal Tendencies nedokázali zaujmout a jejich novou desku považuji za jednu z nejslabších v diskografii, asi překvapí jen málokoho. Ačkoli je jejich návrat příjemným překvapením, se kterým jsem už ani nepočítal, tak si myslím, že měl být pečetěn povedenějším albem, než je “13”. Zaregistroval jsem značně protichůdné názory, kde si někdo album cení jako nejlepší počin od “The Art of Rebellion”, někdo na něj zase kydá hnůj, kudy chodí. Já bych viděl pravdu někde uprostřed s přikloněním se k té druhé skupině, takže lepší čtyřka možná není nic, co by si kapela dala na nástěnku, ale v současné podobě to na víc není.
H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.
H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.
H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.
H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.
H.:Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…
H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.
H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!
H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!
Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…
H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!
Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!
H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).
H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…
H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!
H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.
Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.
H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!
Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!
H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).
H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…
