Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 3.4.2020 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Children of the Next Level 02. WWIII 03. Dream Deceiver 04. Night of the Witch 05. City of Angels 06. Ishtar’s Gate 07. Symptoms 08. False Prophet 09. The Healers 10. Code of Hammurabi 11. Curse of Osiris 12. Catacombs Hrací doba: 58:34 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Určitě je vždycky plusem, když si kapela najde svůj vlastní ksicht. Testament ho bezesporu měli už od samého začátku svého počínání. Desky „The Legacy“ a „The New Order“ patří mezi klenoty thrashmetalového žánru. Daří se jim snoubit tradiční prudkou agresi s technickým fortelem a potřebným hráčským charismatem. O to víc překvapilo pozdější směřování party kolem Chucka Billyho a Erica Petersona, kdy namísto čechrání svých předností ustoupili, a zřejmě pod nátlakem vydavatelství Megaforce se začali hnát za slávou na MTV. Podobně jako ostatní začali podkuřovat stále populárnější Metallice vkládáním melodických postupů do dříve zuřivého thrashe. I toto období je z dnešního pohledu považováno za klasické, však také „Practice What You Preach“ není žádný škvár. V letech následujících je ovšem neminulo opětovné hledání sebe sama a novinka „Titans of Creation“ je důkazem toho, že se jim to povedlo.

Devadesátky nepřály v thrash metalu nikomu, Testament nevyjímaje. Zajímavostí ale je, že namísto toho, aby zvolnili a začali hrát více na rockovou strunu, jak bylo v této situaci běžné, rozhodli se naopak přitvrdit. Brzy vzali za svůj právě se rozjíždějící groove metal a v řadách s deathmetalovým nestorem Jamesem Murphym notně zhustili svůj zvuk. Výsledkem byla tři alba. To první, „Low“ je slušné, do dnešního dne asi nejodvážnější nahrávka Testament. S „Demonic“ už to však trochu přepískli. Snad to bylo tou chybějící Murphyho kytarou, každopádně ani angažování Genea Hoglana nezabránilo zabřednutí do sraček, tedy rádoby tvrdého groove-death-thrashe. Jak se ale říká, do třetice všeho dobrého. Poslední album Testament tohoto desetiletí, „The Gathering“, je dost možná tou nejdůležitější deskou v historii kapely.

Hoglan sice odešel, ale byl nahrazen Davem Lombardem. Na basu se zde poprvé představil Steve DiGiorgio a vrátil se také Murphy. V této sestavě se podařilo stvořit moderně znějící thrashmetalovou nahrávku, která položila základy současným Testament. Album oplývá tvrdostí předchozích počinů, přičemž se o onu brutalitu nesnaží tak samoúčelně. Přetrvává také nabraný groove, ale je podáván v přesných dávkách a vkusně. Náčelník Billy i nadále využívá hloubky svého hlasu, avšak nezapomíná ani na melodie, které s ním dokázal v minulosti vykouzlit. Tyto charakteristiky „The Gathering“ se dají použít i na návratové „The Formation of Damnation“ a také všechny následující studiovky včetně „Titans of Creation“.

Testament prodělali ještě několik personálních změn, ale důvod proč jsem vypsal ty výše je ten, že i v nynější sestavě působí Hoglan a DiGiorgio, kteří v minulosti sehráli svoji roli ve formování současného zvuku. Možná ještě důležitějším je návrat Alexe Skolnicka, i když jak známo, do skládání se už Petersonovi příliš nemotá, což je dle mého škoda. Jeho přítomnost je však i přesto znatelná a Testament má k původní tvorbě o něco blíže než v dobách „The Gathering“, přičemž na „Titans of Creation“ je tento posun nejvýraznější.

Začátek „Titans of Creation“ je učebnicový. První tři skladby jsou neuvěřitelné masakry patřící k tomu nejlepšímu z novodobé historie Testament. Zaujme především cválající rytmika a samozřejmě zpěv Billyho, na němž se věk evidentně nepodepisuje. Naopak, na „Titans of Creation“ mě baví jak už dlouho ne. Úderné refrény tam sází jeden za druhým, a když má zařvat z plna hrdla, není to o nic horší. Kombinace staré školy a moderního vyznění se zde protkla skvěle. Prostě jim to šlape jako kráva. K dalším povedeným momentům patří například výpravná „Ishtars Gate“, mohutná „The Healers“ nebo závěrečná klepačka „Curse of Osiris“. Formy úvodních válu ale nedosahují, čemuž se ani nedivím.

„Titans of Creation“ má však i slabší stránky. Ty nastávají zejména v případech, kdy se začne projevovat ono přílišné tlačení na pilu a snaha o implementování nových prvků, kterými jsou v poslední době blackmetalové vlivy Petersonovy druhé kapely Dragonlord. To znamená, že tu občas dojde na nějaké mrazivější polohy či Petersonovo skřehotání. K hudbě Testament mi to moc nesedí a vlastně mě to dost otravuje. Naštěstí se tak neděje příliš často, ale třeba „Night of the Witch“ jsem se naučil přeskakovat. Další výtku bych viděl v nestřídmé délce některých ze skladeb, kdy šestiminutová stopáž opravdu není zapotřebí. Příkladem může být jinak dobrá „City of Angels“. S tím ostatně souvisí celková délka nahrávky, která atakuje jednu hodinu. Vyházet nějakou tu vatu, poslech by byl příjemnější. Třeba zařazení instrumentálky „Catacombs“ na konec alba vůbec nechápu. Poslední slabinou je malé zapojení Skolnicka, ale do toho těžko někdo z nás vidí. Skolnick se po svém návratu výrazněji podílel pouze na „Dark Roots of Earth“, jinak většinou přispěje jedním, dvěma tituly, stejně jako v případě „Titans of Creation“.

Nic z výše zmíněného mi ale poslech nekazí natolik, abych nemohl mluvit o zdařilé desce. V porovnání s minulým „Brotherhood of the Snake“ novinka jednoznačně vítězí. Na jejím předchůdci jsem si toho moc neoblíbil a prakticky se k němu nevracím. S odstupem času lze mluvit o solidním, ale příliš průměrném albu. „Titans of Creation“ také občas sklouzne do méně atraktivních pasáží, ale ty povedené rozhodně převažují, a co hlavně, hned několik z nich má opravdu obrovskou sílu a baví pořád dokola. Právě díky tomu bych zařadil „Titans of Creation“ i před „Dark Roots of Earth“, přestože tahle placka působila pospolitějším dojmem, což novince schází.

Testament tak opět ukázali, že stále umí. Když se porozhlédnu po ostatních žánrových legendách a souputnících, nynější tvorba Testamentu mě baví nejvíce. „Titans of Creation“ je skvělou ukázkou toho, jak se dá hrát moderně znějící thrash metal, což se zdá být v dnešním světě velkým problémem. Zní to svěže, má to nápady a nezapomíná to ani na kořeny kapely. I přes zmiňované výtky (hlavně tu délku) parádní deska.

Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 28.10.2016 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Brotherhood of the Snake 02. The Pale King 03. Stronghold 04. Seven Seals 05. Born in a Rut 06. Centuries of Suffering 07. Black Jack 08. Neptune’s Spear 09. Canna-Business 10. The Number Game Hrací doba: 45:26 Odkazy: web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice Skolnick–Peterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.