Archiv štítku: Testament

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Cnuk

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Cnuk.

Cnuk

Cnuk:

Kabát – Colorado
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.9.1994
Label: Monitor-EMI

Kabát – Colorado

Svou posluchačskou pouť jsem začal prakticky od narození. Moje první kontakty s hudbou se odvíjely od mého okolí, to znamená rodičů nebo bratra. Těžko se rozhoduje co určit za první zásadní kapelu či dokonce album. Nepamatuji si, jestli jsem poslouchal více české nebo zahraniční kapely (řekl bych tak nastejno), ale nakonec jsem si řekl, že tím prvním by mělo být něco českého. To už se mi výběr o něco ztenčil, protože jsem určitě neměl tolik kazet věnovaných jedné kapele jako právě Kabátu.

Všechny řadovky z let devadesátých, snad až na „Má jí motorovou“, jsem měl pečlivě nahrané, vždy na jedné straně kazety, tak jak jdou za sebou. Vlastně si vzpomínám, že jsem je neměl kompletní, jelikož songy se sprostými výrazy se na kazetu nedostaly, hehe. Nejvíce jsem točil kazetu, kde se na jedné straně nacházelo „Colorado“ a na druhé „Země plná trpaslíků“. A právě „Colorado“ bych označil za album, které mě ve své době bavilo asi nejvíc. Všechny texty a melodie mám v hlavě už nadosmrti a pecky jako „Rohypnol po tetě“, „Starej bar“ nebo „Až pro mě přijdou“ na mě fungujou stále. Dodnes si ho rád pustím, i když si teda nevzpomenu, kdy se tak stalo naposledy. V souvislosti s Kabátem si ještě pamatuji, jak jsem ve školce zpíval „Wondera“ a také jak jsem nedočkavě čekal na vydání „Go Satane Go“. To mě hned od prvních poslechů vzalo, což se mi s touhle kapelou stalo naposledy.

Co se týče dalších českých kapel, na kazetách jsem měl „Lži, sex & prachy“ od Wanastovek (mimochodem ta kazeta je v tom kazeťáku stále strčená, z druhé strany je domácí „výběr“ devadesátkové Metallicy) a „Kalíme“ od DeBill Heads, to už bylo trochu později. Na žádnou jinou si nevzpomínám, k dalším jsem se dostal až s příchodem prvního počítače.


Kiss – Psycho Circus
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 22.9.1998
Label: Mercury Records

Kiss – Psycho Circus

Zbytek kazetové sbírky tvořily skupiny zahraniční. Tady se dostávám už k muzice, která se mě drží dodnes opravdu pevně. Základy, na kterých je postaven můj současný vkus a ke kterým se nejen vracím, ale prostě je normálně stále poslouchám. Tou nejvýznamnější kapelou mého života (asi se to už těžko změní) jsou bezesporu Kiss. Pro někoho pouhá show bez špetky hudebního umu, pro jiné modla. To oni mě přiměli mít rád hudbu a zajímat se o ní. A nejenom mě, ale především spoustu muzikantů napříč žánry a dekádami, což mě jen utvrzuje v nesporném vlivu těchto Američanů.

Desku „Psycho Circus“ jsem vybral jednoduše z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíce. I proto ji mám dodnes rád, přestože není v diskografii Kiss obecně moc oblíbená. To samé předchozí „Carnival of Souls: The Final Sessions“, což je mezi fanoušky dílo široce nenáviděné. Ke všem starým albům mám vypracovaný vztah a není mezi nimi žádné, kterým bych opovrhoval. „Psycho Circus“ není tím nejlepším, ale přestože jeho nahrávání provázely problémy a ve skutečnosti není tak úplně reuniovým albem původní sestavy, jak bylo avizováno, má pro mě svoje kouzlo a působí daleko lépe než poslední výtvory Kiss.

Nepamatuji si, jestli mě zaujala dříve hudba nebo image, ale prvně jsem viděl Kiss na VHSce „Exposed“. Netroufám si odhadovat, kolikrát jsem ji pouštěl či přetáčel sem a tam, ale znám ji nazpaměť.  Obsahovala rozhovory, kterým jsem prd rozuměl, ale hlavně videoklipy a záznamy ze starých koncertů, což na mě působilo jako zjevení. Když jsem jako malý koukal na Simmonse, jak blije krev, šla z toho na mě regulérně hrůza. Nadobro si mě získali. I když dnes díky knihám a internetu vím víc, než bych si snad jako fanoušek přál, stále sleduji jejich počínání a můj obdiv se nikterak nezmenšil. Srdcová záležitost.

K této kapitole si můžete doplnit spoustu dalších kapel ze zahraničí. Asi je nemá cenu jmenovat, prostě všechna ta klasická velká jména plus možná něco méně obvyklého, napadá mě třeba kazeta „Theli“ od Therion. Jinak v této době přelomu tisíciletí se mi zdálo, že vychází samá skvělá alba. A když se ohlédnu zpět, tak jsem měl pravdu. Stále nedám dopustit na „Better Than Raw“ od Helloween, „Knights of the Cross“ od Grave Digger, „Metalhead“ od Saxon, „Virtual XI“ od Iron Maiden či „Resurrection“ od Halforda.


Testament – The Formation of Damnation
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.4.2008
Label: Nuclear Blast

Testament – The Formation of Damnation

Následující album reprezentuje kapitolu objevování. Tady jsem již nebyl pouhým strávníkem toho, co se hrálo doma, ale s přístupem k internetu a neutuchající zvědavosti jsem se začínal rozkoukávat, co dalšího mi může hudba nabídnout. Vytáhnul jsem „The Formation of Damnation“ od Testament, i když kandidátů bylo více. K tomuto albu jsem se dostal díky YouTube a videoklipu „More Than Meets the Eye“. Bavilo mě na něm vše a především hudba.

Vokál Chucka Billyho střídal několik poloh včetně té hrubší, čemuž jsem do té doby nemohl přijít na chuť. O death metalu jsem neměl ponětí. Rozuměj, v dřívější době jsem o škatulkách neměl moc pojem a všechno pro mě byl jednoduše hard rock. Bylo jedno, jestli to byli Slayer nebo Sex Pistols. Slayer byli po dlouhou dobu to nejextrémnější, co jsem poslouchal, a to ještě pouze pár písniček. Někde v této době jsem začal rozlišovat pojmy jako thrash a death, přičemž thrash se mi zdál o dost lepší.

Právě kolem roku 2008 jsem se začal pídit po jménech, co neznám. Takže na řadu přišli Testament, Exodus, Voivod nebo Death Angel se skvostným „Killing Season“. Právě Testament mě se svojí novinkou semlel nejvíc a vím, že to bylo první album, u kterého jsem si říkal, že si ho koupím. Nakonec se tak nestalo a dodnes nevlastním originální kopii, hehe. Tenhle úděl nakonec připadl o dva roky později placce „Ironbound“ od Overkill. Tu tvrdost Testamentu jsem přirovnával ke mně známé Sepultuře, jinak jsem nic podobného neposlouchal, předtím, ani nějakou dobu po tom.


Suicidal Tendencies – Prime Cuts
Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.6.1997
Label: Epic Records

Suicidal Tendencies – Prime Cuts

Zhruba v době pořízení „Ironbound“ jsem poprvé slyšel Suicidal Tendencies, a sice prostřednictvím výběrovky „Prime Cuts“. Po ní jsem sáhl, jelikož jsem měl pár oblíbených písniček a tenhle kus je všechny obsahoval. Vliv thrashe je tu zjevný, avšak hudba Suicidal Tendencies je daleko bohatší, což je ještě znásobeno na tomto výběru, jelikož obsahuje tvorbu od hardcorových začátků až po funky uvolněné devadesátky. Těžko jsem si tak mohl přát lepšího průvodce do dosud neprobádaných sfér.

Hardcore jsem neslyšel poprvé, ale zamiloval jsem si ho právě tady. Již dříve jsem měl v oblibě několik podobně laděných kapel, a to zejména díky soundtracku ke hře „Grand Theft Auto IV“, ostatně muzika k této herní sérii je kapitolou samo pro sebe, a to ne zdaleka pouze z hlediska metalu.

Punk jako takový jsem poté prozkoumával až do dávných časů jeho formování a objevoval všechny jeho proto a post formy. Crossover thrash u mě na nějakou dobu začal vítězit nad klasickým thrashem, u něhož mi scházela ta nespoutaná divokost. A to nejen díky Suicidal Tendencies. Dobře si pamatuji na první poslechy alba „Among the Living“ od Anthrax, které do sebe nasáklo vlivy vedlejšího projektu S.O.D. Z toho jsem byl úplně paf.

Dalším důležitým faktorem byla basa Roberta Trujilla, opět prvek do té doby neslyšený. Funk byl podobně jako death jedním ze stylů, jimž jsem dlouho nemohl přijít na chuť (o blacku nemluvě), avšak s častým posloucháním této kapely se mi zaryl automaticky do hlavy a začal jsem pátrat po něčem podobném. Samozřejmě, že na řadu přišel vedlejšák Infectious Grooves, ten mě ale paradoxně nikdy výrazněji neoslovil. Daleko větší vliv nakonec měli Faith No More, u kterých jsem začal obdobně výběrovkou a později jim definitivně propadl. Kdybych to měl vzít hodně do hloubky, tak jsem se díky Trujillově base dostal přes Mr. Bungle až k šílenostem typu PainKiller. Tím se ve mně projevila záliba ve všem divném a ujetém, jinak řečeno originálním.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Bathory – Under the Sign of the Black Mark

Posledním albem, které významně otřáslo mým vkusem, je dílko „Under the Sign of the Black Mark“. Přes tento opus jsem se konečně prodral k extrémnímu metalu. Nebylo to ani moc dlouho po omámení Suicidal Tendencies, věci v této době měly zkrátka rychlý spád. Jinak je důležité zmínit, že takové Bathory jsem slyšel už dávno předtím, jen jsem o nich neměl žádné tušení a nevěnoval tomuto jménu větší pozornost. To bych ostatně mohl říci o spoustě jiných kapel. No, nebylo to ničím jiným než opět Kiss, jimž vzdalo hold na různých tribute albech už hodně interpretů.

„Under the Sign of the Black Mark“ jsem slyšel poprvé v horečkách se sluchátky na hlavě, v přítmí doma sám v obýváku. K poslechu do neznáma jsem se rozhodl při čtení knížky „Ďáblův hlas“ od Iana Christe, ostatně tato publikace je sama o sobě důležitým mezníkem v mém putování. Při úvodní „Nocternal Obeisance / Massacre“ jsem neměl vůbec tušení, co se to sakra děje, a snad nevědomky jsem hlasitost o něco snížil. „Tohle se jmenuje masakr, jo, tak to docela chápu,“ řekl jsem si v duchu. Quorthonovy skřeky, hlasité bicí a magické riffy v sobě měly neuvěřitelně tajemnou atmosféru, že netrvalo dlouho a nechal jsem se zcela unést. Pravdou je, že jsem se na další přehrání musel trochu osmělit a oklepat, jelikož jsem pořád cítil, že tohle je něco extra a choval jsem k tomu respekt.

Brány do světa black a death metalu se mi tak otevřely dokořán a já mohl směle pokračovat dál. Za chvíli už mě provázeli jak souputníci Bathory, tak jejich norští pokračovatelé. Když nad tím zapřemýšlím, tak jsem se k blacku nakonec dostal dříve než k death metalu, což jsem, uznávám, vzal trochu oklikou. Obdiv k death metalu však zůstal dodnes silnější.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Testament – Brotherhood of the Snake

Testament - Brotherhood of the Snake

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brotherhood of the Snake
02. The Pale King
03. Stronghold
04. Seven Seals
05. Born in a Rut
06. Centuries of Suffering
07. Black Jack
08. Neptune’s Spear
09. Canna-Business
10. The Number Game

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice SkolnickPeterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

Testament

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.


Redakční eintopf #94 – říjen 2016

Wardruna - Runaljod - Ragnarok
Nejočekávanější album měsíce:
Wardruna – Runaljod – Ragnarok


H.:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
3. Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Kaša:
1. Alter Bridge – The Last Hero
2. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
3. Testament – The Brotherhood of the Snake

Atreides:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Priessnitz – Beztíže
3. Albez Duz – Wings of Tzinacan

Skvrn:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

Onotius:
1. Ulcerate – Shrines of Paralysis
2. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
3. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

Metacyclosynchrotron:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Anaal Nathrakh – The Whole of the Law

H.

H.:

První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?

Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!

Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.


Kaša

Kaša:

Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.

Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.

To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…

No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.


Atreides

Atreides:

Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.

Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.

V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.


Skvrn

Skvrn:

Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.


Onotius

Onotius:

V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…

Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali  – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.


Brutal Assault 18 (středa)

Brutal Assault 18
Datum: 7.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Beast Within the Sound, Dying Passion, Hentai Corporation, Jungle Rot, Malignant Tumour, Testament

Intro:

H.: Brutal Assault už je každoroční zastávkou nejednoho českého fanouška tvrdé muziky, což platí i o nejednom článku naší redakce. Tentokrát se nás do Josefova vydalo celkem pět z řadových redaktorů a ještě jeden člen externího týmu. V reportu vám tentokrát přinášíme pohledy tří lidí – H., Ježury a Prdovouse. Jak už to tak bývá, na některých kapelách jsme byli všichni tři, na jiných byl třeba jeden, na nějakých zase nebyl, ale všechno se stihnout nedá a občas se přihodí, že člověk z nějakého důvodu nevidí ani to, co vidět chtěl. Každopádně, snad půjde o alespoň trochu zajímavé čtení i tak.

H.: Report bude kvůli své délce klasicky rozdělen do několika částí, jejichž počtem si doposud nejsme jisti, protože tvorba dalších dílů článku stále probíhá… Tak či onak, dnes začínáme s první částí, jež mapuje první festivalový den a polovinu druhého…


Středa:

H.: Původně pouze jako warm-up party, nyní už jako regulérní den, byť oproti následujícím třem dnům v trochu skromnější podobě na jednom pódiu. Jako první se slova ujali domácí Beast Within the Sound, kteří předvedli jakýsi technicky zahraný modernější metal, což není tak úplně můj šálek čaje. Živě to sice bylo úplně v pohodě a nemůžu tvrdit, že bych se nudil, ale do jisté míry to mohlo být i tím, že to byla první kapela a že už se člověk těšil na nějakou muziku, ale jinak to moc velký zázrak nebyl. Pánové sice své nástroje evidentně ovládali s jistotou, ale k čemu to je, když tohle dneska umí v podstatě každá podobná skupina a ve výsledku znějí všechny stejně. Hudebně mi to prostě nic nedalo. Z jejich vystoupení tedy nejvíc v paměti utkvěl parádně nalitý zpěvák, jemuž se při mluvení mezi písničkami ukázkově motal jazyk.

H.: Jako druzí na pódium nastoupili Dying Passion, kteří jsou vždycky sázkou na jistotu. Ačkoliv ani oni nejsou kapelou, kterou bych si já osobně doma nějak zvlášť pouštěl, živě mě naopak velmi baví a nevzpomínám si, že bych od nich někdy viděl set, který by mě nudil, přičemž výborná série nebyla přerušena ani tentokrát. Dying Passion tu svojí atmosféru prostě umí, je to hezky provzdušněné, přirozené a civilní, přesto pořád inteligentní a i přes sympatickou nevtíravost velmi zábavné, což všechno ještě podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka. Jasně, v menším klubu bude tahle skupina vždycky lepší než na velkém pódiu a za denního světla, ale i tak si není vůbec na co stěžovat, snad kromě zvuku, který místy na férovku vypadával, což je poměrně nemilé.

Ježura: Bývalá středeční warm up party se už loni přeměnila na regulérní festivalový den, ale i tak zůstává spíše rozjezdem pro zavčasu dorazivší účastníky. Letos se ve středu mezi půl šestou podvečerní a cca půl jednou ranní představilo sedm kapel a z nichž jsem si kvůli kombinaci nevyspání a dost šílené únavy z horka udělal čas pouze na čtyři. Mojí první kapelou Brutal Assaultu 2013 se tak stali Dying Passion z Šumperka. Že jde o kapelu mimořádných kvalit zdaleka nejen v rámci domácí scény, jsem se přesvědčil už dávno, ale na Brutal Assaultu mě v tomto dojmu Dying Passion jedině utvrdili. Jejich atmosférická progresivní hudba tentokrát zněla trochu tvrději, než jak je tomu na desce, ale nikterak jí to neuškodilo, spíše naopak. Jakkoli všichni muzikanti dělali svým výkonem i vystupováním dobrý dojem, absolutorium musím složit v první řadě zpěvačce Zuzaně Jelínkové. Ta nejenže excelovala hlasově, ale zároveň naprosto famózně zvládla roli frontwoman a já na ní mohl většinu setu oči nechat. Její projev bylo tak akorát sexy, ale přitom ani náznakem laciný, a navíc se to perfektně hodilo k samotné hudbě. Jedinou vadou na kráse jinak naprosto skvělého koncertu byly technické problémy – co chvíli totiž vypadly hlavní reproduktory nebo alespoň některé jejich kanály a minimálně kytary tak šly ven snad jen z vlastních aparátů. Tento nešvar se sice do čtvrtka podařilo eliminovat, ale Dying Passion jím ze středečních kapel utrpěli asi nejvíce.

H.: První zahraniční akvizicí se stali Jungle Rot ze Spojených států amerických se svým nepříliš objevným death metalem, který živě vlastně i docela šlapal, ale jinak se dá o Američanech říct v podstatě to stejné jako o Beast Within the Sound, byť hudebně je to o něčem jiném – na koncertě se to docela dalo a člověk se u toho nenudil, ale hudebně to bylo velmi zaměnitelné a během vystoupení nezaznělo vůbec nic, co by mě mělo donutit se po nějaké tvorbě Jungle Rot shánět. Musí se ovšem nechat, že se pánové na pódiu dost snažili a za svou šanci si na takové akci zahrát byli asi dost rádi. Jinak to ovšem mělo blíž k průměru než k extázi.

H.: Chorvaty E.N.D. jsem si dovolil odpustit, takže hurá na následující Malignant Tumour. Ti jsou také sázkou na jistotu a člověk už tak nějak nepochybuje, že když na ně jde, bude se bavit pořádným špinavým rock’n’rollem. Stalo se. Od Malignant Tumour sice vždycky +/- víte, co máte očekávat, ale pořád to má kule a pořád je to sranda. Navíc oproti normálu tentokrát byla akorát výpravná pyroshow, různé prskavky a rachejtle, které si kapela na Brutal Assault připravila, což se nakonec nejvíce projevilo při předposlední “Saddam Hussein Is Rock ‘n’ Roll”, při níž pódium skoro hořelo. Jinak to ostravské čtveřici hoblovalo parádně a hrálo se samozřejmě jak z aktuální fošny “Overdose and Overdrive” (titulní věc “Overdose and Overdrive” nebo “The Secret Source”), tak i z těch předchozích, například titulní kus předchozího alba “Earthshaker”.

Ježura: Sotva dohráli Dying Passion, vybrala si na mě daň únava a k ukončení odpočinku jsem se přemluvil až okolo deváté večerní, kdy měli přijít na řadu Ostraváci Malignant Tumour. Poučen o skutečnosti, že kapela bere svou muziku i sebe sama s velkým nadhledem, jsem si pak tenhle koncert užil dosytosti. Pánové sypali jeden song za druhým a vůbec nevadilo, že je to všechno na jedno brdo. Muzika měla koule a vousáči zase stylu na rozdávání, takže náramná zábava byla nevyhnutelná. Třešničkou byly různé rachejtličky a “take fajne kurva plameny”, které ve večerní tmě pěkně vynikly. Zkrátka rokenrol jak cyp a veliká sranda k tomu, takže za mě bez ztráty kytičky.

H.: Když byla středa ještě jenom nultým dnem, vystupovaly zde pouze české kapely. Že už se nyní jedná o regulérní den festivalu, značil i fakt, že letos ve středu vystoupil i jeden z těch větších taháků Brutal Assaultu, thrash metalová legenda Testament. Musím se přiznat, že když v Josefově americká pětice vystupovala naposledy, líbila se mi o kus více, ale i tentokrát se toho pánové zhostili více než skvěle a začali vyučovat, jak se má hrát thrash metal. Zkraje vystoupení trochu zlobil zvuk a podobně jako u Dying Passion dokonce i úplně vypadával, ale naštěstí se to poměrně brzo dalo do kupy a dál už bylo všechno v pohodě. Velmi se mi líbilo, že si celá kapela vystoupení vyloženě užívala a rozhodně nepřijela zahrát jen rutinně a z povinnosti, což je u takových veteránů hodně potěšující – tím spíš, když pak jindy člověk vidí na pódiu mladé kapely, které se tam tváří znuděně. Za bicí se posadil Gene Hoglan, jenž je legendární sám o sobě, a všechno odbouchal s naprostým přehledem, což ale není žádné překvapení, protože od takového jména se snad ani nic jiného čekat nedá. Velký prostor v setlistu dostala poslední deska “Dark Roots of Earth” (“Rise Up”, “Native Blood”, “Dark Roots of Earth”, “True American Hate” – obzvláště titulka byla v živém podání skvělá), což je dobré, protože je aspoň vidět, že Testament nechtějí a ani nehodlají žít jen z minulosti a dokola přetáčet staré věci, jak je tomu bohužel u jiných kapel, byť pár klasik jako třeba “Into the Pit” nebo “Burnt Offerings” samozřejmě zaznělo. Jako vyloženě nářezový zavírák setu se pak osvědčil titulní kus desky předchozí, “The Formation of Damnation”, jejíž prostřední pasáž ve středním tempu vrcholící v perfektním sólu Alexe Skolnicka je jednoduše bomba.

Ježura: Post středečního headlinera obsadili Američané Testament a já byl docela zvědavý, copak se z jejich vystoupení vyklube, jelikož mě studiová tvorba těchto thrashových veteránů jaksi minula. A protože jsem – čert ví proč – pojal podezření, že jejich novinka “Dark Roots of Earth” patří k tomu nejlepšímu, co v thrashi za poslední roky vyšlo, čekal jsem, že mě koncert docela odrovná. Nač to protahovat, nestalo se. Přesto jsem však byl svědkem velmi solidního vystoupení, za které se Testament rozhodně stydět nemusí. No a když jsem si i já občas spokojeně poklepával do rytmu, fanoušci kapely nebo žánru asi museli být výsostně spokojení – i přes opět vypadávající reproduktory, na jejichž adresu se z davu vznesla pěkná řádka peprných výrazů.

H.: Největší námrd středy byl ovšem ještě stále před námi a postarali se o něj čeští blázni Hentai Corporation. Jako jo, tahle skupina je na koncertě vždycky obrovská prdel, ale tentokrát to byl ještě větší level než obvykle. Samozřejmě, na prvním místě stojí muzika, která je v případě Hentai Corporation výtečná, ten jejich hodně neortodoxní rock’n’roll plný spousty kliček má vážně grády, všichni instrumentalisté hráli s obrovským zanícením a i jenom tohle bylo hodně super, avšak kdo někdy tuhle skupinu viděl, jistě mi dá za pravdu, že živě se z toho stává totální one-man show zpěváka Radka, jehož masivní exhibování, šílené vokální skřeky a tuny sprosťáren a oplzlých hlášek nemají na české scéně konkurenci. Tohle sice dělá vždycky, ale tentokrát to dotáhnul k naprosté dokonalosti a cokoliv z něj vypadlo, tak to byla perla, u které jsem se řezal smíchy. A to bych vážně nevěřil, že se budu takhle smát tomu, když někdo do písniček úplně náhodně vykřikuje “Do prdele!” nebo do “Píča!”. Nazývání všech přítomných kundami, vyjádření sympatií Miloši Zemanovi (“Chcípni, ty zmrde!”) nebo Michalu Davidovi a Richardu KrajčoviKryštof (“Tuto píseň bych věnoval dvou lidem, jejichž estetiku nemám rád, protože je to mrdka.”) navzdory naivním představám o tom, že by se mi v mém věku měl líbit už jen inteligentní humor, bavilo stejně tak. Naprosto chápu, když tohle někomu přijde už přes čáru, že to na pódia nepatří, ale nemůžu si pomoct, já se bavil královsky. Při vší úctě k Testament, Hentai Corporation (nebo snad Hentai Kundoration?) byli prostě jednoznačným středečním vrcholem.

Ježura: Uzavřít středeční program dostali za úkol pražští Hentai Corporation, kteří si za dobu své existence stihli vybudovat poměrně solidní pověst, a té nezůstali nic dlužni ani v Jaroměři. Eklektický mix rock’n’rollu s whatever metalem na cracku zafungoval i před žánrově vyhraněnějším publikem, než jaké asi obvykle stává Hentai Corporation pod pódiem, a i když jsem se zkraje bál, aby pánové nehráli pro dvacet lidí, kteří vědí, do čeho jdou, nakonec se k pódiu připloužila velmi početná sebranka a soudě podle randálu, který byl s každou skladbou hlasitější a hlasitější, si pošahaní Pražáci přítomné publikum naprosto omotali okolo prstu. Velkou zásluhu na tom měl jako vždy neuvěřitelný showman Radek Škarohlíd, který nejenže skvěle zpíval, ale na pódiu řádil jak stižený tancem svatého Víta a celou show prokládal geniálně oplzlými výstupy a průpovídkami. Jakkoli nejsem kdovíjakým příznivcem bezúčelných vulgarismů, tohle prostě nejde nezbožňovat, když je to taková sranda… Jediná škoda je, že jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že ačkoli všechno, co se na pódiu dělo, bylo skvělé, tak že by se to víc hodilo (nebo chcete-li víc vyniklo) na trochu menší pódium. Ale to už jenom hledám mouchy tam, kde nejsou. Hentai Corporation zkrátka opět excelovali, a ačkoli jsem si o něco víc užil Dying Passion, nemám sebemenší důvod oponovat těm, co tvrdí, že Hentai Corporation odehráli nejlepší koncert dne.


Testament – Dark Roots of Earth

Testament - Dark Roots of Earth
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Rise Up
02. Native Blood
03. Dark Roots of Earth
04. True American Hate
05. A Day in the Death
06. Cold Embrace
07. Man Kills Mankind
08. Throne of Thorns
09. Last Stand for Independence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Letošní rok měl být – alespoň na thrashové scéně – rokem druhého návratového alba Testament. Ti si dali opět načas a novinka tak vychází dlouhé čtyři roky od posledního studiového zářezu “The Formation of Damnation”. I když jej považuji za celkem dobrou desku, boom, který kolem ní nastal, jsem zas tak moc nechápal a spíše jsem jej přisuzoval velkému hladu fanoušků, kteří na tehdejší album museli čekat nekonečných devět let. Tím nechci desku nějak zpětně kritizovat, jen si myslím, že Testament tehdy nevyužili situace, která se jim naskytla, a “The Formation of Damnation” bylo klasickým či spíše na klasické postupy sázejícím, ale pouze nadprůměrným albem. V mých očích tehdy Testament se svým zpátečnickým přístupem propadli. Velké naděje jsem vkládal do návratu kytaristy Alexe Skolnicka, jehož hra mi na albech z 90. let chybí nejvíc, ale ani ten nepředvedl nic výjimečného. Po čtyřech letech se tak Testament přihlásili k vykonání reparátu vydáním (jak jinak) velmi očekávané novinky “Dark Roots of Earth”, a kdybych je měl známkovat jako ve škole, tak tentokrát jim ten proklatý zápis do indexu udělím.

Testament se na scéně pohybují už dlouhých 29 let, a když se za jejich diskografií ohlédnu, musím uznat, že za celou svou kariéru nevydali vyloženě špatné album. Jasně, pár jich bylo obecně úspěšnějších, pár zase míň, ale jedno mají společné – všechna jsou dobrou prací na téma klasický thrash metal, a to včetně toho aktuálního. Jak už je u Testament zvykem, nevyhnula se sestavě nějaká ta personální změna, tentokrát odešel/byl odejit z důvodu “vážného zranění” bubeník Paul Bostaph, na jehož místo usedl nikdo menší (věhlasem i tělesnou stavbou) než legendární bijec Gene Hoglan. Ten není v sestavě Testament žádným nováčkem, protože v minulosti se již podílel na “Demonic”, které v sobě skýtalo nejvíc death metalových vlivů v historii kapely, a podobný stylový kotrmelec jsem celkem napjatě očekával i na letošní rok, přestože Eric Peterson proklamoval něco jiného. Od minula však k jistému posunu došlo a je patrný hned na první poslech. “Dark Roots of Earth” je rozmanitějším albem, než bylo “The Formation of Damnation”, a stejně jako minule se o produkci a mix (zase jak jinak) postaral Andy Sneap, jehož práce je extratřída a kapele svědčí. Tentokrát spojení těchto elementů dopadlo ještě o chlup lépe, přestože jsem nepochopitelně na technické provedení nahrávky zaznamenal několik negativních projevů. Co se mimo hudby rozhodně povedlo, je skvělý obal, který mě zaujal hned, když jsem jej poprvé spatřil a už jenom ten, sám o sobě, byl důvodem k pořízení originálu (dobře, fakt, že se jedná o desku Testament v tom hrál roli taky).

Testament se protentokrát nezdržují žádným intrem a jde se hned na věc. Úvodní “Rise Up” sází na rychlé tempo, silný nosný riff a charismatického Chucka Billyho, který je dle mého skromného názoru nejlepším zpěvákem z celé thrash metalové scény. I když není “Rise Up” žádný převrat, tak chytlavý refrén “When I say rise up, you say war” je jako úder pěstí a snadno zapamatovatelný slogan, který donutí zapět si s Billym snad úplně každého. Následuje klipová “Native Blood”, která byla uvolněna již dříve jako ochutnávka a textově zpracovává téma indiánských kořenů Chucka Billyho, který se pěvecky zase vytáhl. Když jsem “Native Blood” spolu s ještě dříve uvolněnou palbou “True American Hate” slyšel poprvé, byl jsem zklamaný, hlavně z druhé jmenované, která se snažila navodit atmosféru “Demonic”, ale kvalitativně na to nestačila. Později, když jsem si obě zasadil do kontextu celé desky, jsem je přeřadil k nejlepším skladbám, jež se na albu nachází. Ty pravé vrcholy však teprve přijdou. Třeba taková titulní “Dark Roots of Earth”, která je zpomalována baladickými momenty a i díky tomu působí trošku epickým dojmem. Ta je prototypem skladby, která mi na posledním albu scházela, kdy se od začátku do konce jelo podle jednoho mustru bez výraznějšího momentu překvapení. Alex Skolnick předkládá jedno lepší sólo za druhým, a i když má nejlepší kreativní léta již za sebou, hraje mu to pořád náramně. Na albu dostal o něco více prostoru oproti riffování Erica Petersona, který je trošku upozaděný, takže v tomhle ohledu se Testament vrací až někam k “Souls of Black” z konce 80. let.

Že Testament umí balady na jedničku, není žádné tajemství, ale to, co si přichystali v podobě “Cold Embrace”, je paráda. Tklivý baladický úvod s krásným vybrnkávaným motivem a Billyho zpěvem postupně přechází v ostřejší refrén a obdobnou střední pasáž, aby se ke konci skladba opět změnila v pomalou baladu. V této skladbě Testament vstoupili na území svých slavnějších kolegů z Metallicy a dopadlo to výtečně, protože právě tuto skladbu jsem si z celého alba oblíbil ze všeho nejvíc. “Man Kills Mankind” je sice obyčejná Testamentovka, ale svou náladou, která evokuje album “The Ritual”, je mi velice sympatická. Doteď jsem ještě nezmínil dobře odvedenou práci rytmické sekce, baskytaristy Grega Christiana a samozřejmě Genea Hoglana, kteří jsou přesní jako švýcarské hodinky a na ploše celého alba se předvádí ve skvělém světle; je fakt, že basa by mohla být malinko výraznější, ale to je jen můj dojem. Gene Hoglan se nepouští do žádných větších akcí a doplňuje své spoluhráče, snad jen v “True American Hate” a “Native Blood” se trošku vymkne kontrole a předvede něco ze svých sypaček, naštěstí ale těchto momentů není tolik a nepůsobí tak rušivě. “Throne of Thrones” a “Last Stand for Independence” uzavírají celé album celkem obstojně, i když žádná hitparáda to není. Prvně jmenovaná by si možná zasloužila zkrátit stopáž, protože tolik nápadů, aby na nich ustála sedmiminutová skladba, zase neobsahuje.

Hrací doba standardní verze se zastavila na příjemných 50 minutách a celé album i díky ní slušně odsýpá. Na zvláštní edici “Dark Roots of Earth” se nám dostane ještě “rozšířené” verze “Throne of Thrones”, která mi nepřišla zas tak ozvláštněná od původní verze, abych se jí nějak blíž věnoval. Krom této bonusové skladby nás čekají ještě cover verze Queen, Scorpions a Iron Maiden. Je sympatické, že si kapela vybrala ne úplně profláklé skladby (i když věřím, že většina z vás je moc dobře zná), ale to jak se s nimi Testament popasovali, už tak pamětihodné není. Krom “Animal Magnetism” od Scorpions mě ani jeden z coverů nezaujal a nevím, jestli se na ně dívat jako na nápad kapely, nebo spíš kalkulaci vydavatelství, aby prostě byly nějaké bonusové skladby jako přidaná hodnota pro zvláštní edici alba.

Před nějakou dobou jsem se rozplýval nad novinkou Kreator a nadnesl jsem do placu myšlenku, že je možné, že do té doby thrashové album roku, bude zanedlouho překonáno právě “Dark Roots of Earth” od Testament. K této situaci bohužel nedošlo a jak Kreator, tak třeba Overkill přišli letos se silnějšími alby, kterým se v mé soukromé sbírce dostane umístění ve vyšší polici. Jsem rád, že od minula se Testament posunuli od bezhlavého riffování k trošku rozmanitější poloze své tvorby a nedopustili tak další nezáživnou, i když profesionálně odvedenou jízdu. I na “Dark Roots of Earth” se najde nějaká slabší skladba, ale z velké části se jedná o hodně dobrou desku, kterou z přehrávače ještě nějakou chvíli nevytáhnu.


Další názory:

Testament jsou již dávno kapelou, u které si můžete být bez obav jistí, že každé nové album, které od ní dostanete, bude velice dobré – “Dark Roots of Earth”, přestože dozajista má své mouchy, tento fakt hravě potvrzuje. Protože se dále zaměřím na těch pár much, musím předem upozornit, že i přesto mám Testament velmi rád a “Dark Roots of Earth” se mi jako celek i přes těch pár nedostatků líbí. Především jde o fakt, že první půle alba je výrazně lepší než ta druhá – první pět songů je prvotřídní thrash metal, proti němuž nemohu říct křivé slovo, zlom ovšem přichází s baladou “Cold Embrace”, která sice není zlá, ale je podle mého názoru až přespříliš dlouhá (slušel by jí čas možná tak poloviční), díky čemuž více než dobře rozjetou desku znatelně zabrzdí. Zbylá trojice songů, jež přichází vzápětí, také není špatná, ale na úvod “Dark Roots of Earth”, jemuž vládne především skvělá titulní věc, se prostě nechytá. Jak jsem ale řekl, i přesto se mi novinka Testament v podstatě líbí a stojím si za tím, že svým autorům, kteří mají na kontě nejednu legendární fošnu, ostudu rozhodně nedělá…
H.