Archiv štítku: Alter Bridge

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“ je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth

Recenze

Alter Bridge – The Last Hero

Napsat komentář
Alter Bridge - The Last Hero

Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Caroline Records / Napalm Records

Tracklist:
01. Show Me a Leader
02. The Writing on the Wall
03. The Other Side
04. My Champion
05. Poison in Your Veins
06. Cradle to the Grave
07. Losing Patience
08. This Side of Fate
09. You Will Be Remembered
10. Crows on a Wire
11. Twilight
12. Island of Fools
13. The Last Hero

Hrací doba: 66:04

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příběh zámořských hardrockerů Alter Bridge je vcelku jednoduchý. Na jedné straně barikády stáli koncem 90. let megaúspěšní Creed, přičemž na té druhé paběrkovali jistí The Mayfield Four. A jak už to tak bývá, nefungovalo to ani v jednom případě. Creed se rozpadli na pozadí vnitřních sporů mezi zpěvákem Scottem Stappem, jemuž sláva stoupla do hlavy až příliš, se zbytkem kapely, kdežto The Mayfield Four po dvojici vydaných alb neviděli svou budoucnost nijak zářivěji, než jaká do té doby byla, a rozpad tak přišel záhy po druhém studiovém albu. A právě někdy v tuto dobu, tedy po skončení Creed v roce 2004 se začíná psát příběh Alter Bridge.

Když se Mark Tremonti se svými původními spoluhráči rozhodl zformovat novou kapelu, padl jim do oka talentovaný vokalista Myles Kennedy z The Mayfield Four a ten zbytek už je současností. Alter Bridge sice můžou zapomenout na milionové prodeje, jimiž se honosili Creed, během doby svého působení na scéně si ovšem vybudovali silnou fanouškovskou základnu a obecné uznání hudební kritiky, jež oceňuje jak vokální projev Mylese Kennedyho, tak instrumentální zručnost a sehranost jeho kumpánů. Dalo by se říct, že právě Kennedy z tohoto spojení získal nejvíc, protože od zrodu Alter Bridge si vybudoval pozici jednoho z nejlepších rockových vokalistů současnosti, a krom své domovské kapely v posledních letech vystupoval po boku kytaristy Slashe, nicméně hlavní devízou Alter Bridge je jejich semknutost.

Tato čtveřice vydává své alba v pravidelném sledu a musím přiznat, že jakmile byl oznámen nástupce poslední „Fortress“, „The Last Hero“, tak jsem se velmi těšil. Dosavadní počiny spojuje relativně vysoká kvalitativní laťka, a přestože třeba „AB III“ je v porovnání s ostatním alby o něco slabší, tak se pořád jedná o slušnou rockovou desku moderního mainstreamového střihu. Když tedy Mark Tremonti oznámil, že „The Last Hero“ bude podobné „Blackbird“ a „Fortress“, jen bude ozdobeno temnějším zvukem, neměl jsem důvod borcům nevěřit a do „The Last Hero“ jsem vkládal nemalá očekávání. A jestli se ptáte, zda se tato naplnila, tak musím bohužel říct, že nikoli.

Nechápejte mě špatně, „The Last Hero“ je dobrá nahrávka, má všechny poznávací atributy, díky nimž jsou Alter Bridge tam, kde jsou; včetně zvuku a produkce Michaela Basketta, jenž s kapelou již dlouhá léta spolupracuje. A „The Last Hero“ podle toho taky zní. Ten člověk přesně ví, co kapele sluší, a kytary jsou tak nazvučeny opravdu skvěle, explozivní rytmika rezonuje na všechny strany a Kennedy s Tremontim navrch přidali texty, jež jsou oproti minulosti datované k aktuálním událostem a tváří se tak jako nejvyspělejší a nejtemnější album. Bohužel je však z „The Last Hero“ cítit nepříjemná pachuť přestřelené stopáže. Najdete na něm totiž hned několik písní, které by zde být neměly, protože kazí pozitivní dojem z celistvého poslechu.

Když budu konkrétní, tak nejslabší songy, jimž nemůžu přijít ani po mnoha posleších na chuť, jsou patetická semi-balada „Cradle to the Grave“, další přeslazená věc jménem „You Will Be Remembered“ a konečně obyčejná rocková vycpávka „Crowns on a Wire“, kterou nezachrání ani vypjatý Kennedyho vokál a tvrdý Tremontiho riff. Netvrdím, že nebýt těchto tří slabých kusů, tak by mohlo „The Last Hero“ útočit na pozice nadupaného „Fortress“, ale poslech by byl přinejmenším ucelenější a daleko lépe by odsýpal.

Přesto se na „The Last Hero“ nachází dostatečné množství poctivých rockových písní, jež jsou jako stvořené na koncertní pódia velkých stadionů a hal. Při výčtu toho nejlepšího nelze opomenout úvodní singl „Show Me a Leader“, který má obrovský hitový potenciál a díky energickému riffu je to asi nejlepší úvodní píseň, již dosud Alter Bridge na svou desku nacpali. Pozitivní dojem z úvodu je umocněn následující „The Writing on the Wall“ s velkým rockovým refrénem a další hymnou v podobě „My Champion“. Z ní přímo vyzařují pozitivní vibrace a věřím, že se stane jedním z dalších singlů, protože refrén je dost vlezlý (v dobrém) a odlehčený zvuk kytar je jako stvořený pro rádiové stanice. Na druhou stranu taková „Poison in Your Veins“ jako by vypadla z Tremontiho sólovky a drsné kytary v úvodu naplňují příslib tvrdší desky. V refrénu si pro sebe veškerou pozornost uzme Myles Kennedy, jenž dávkuje melodie a energii plnými hrstmi, díky čemuž se jedná o píseň, která snadno vyčnívá.

Alter Bridge

Druhá polovina je díky třem slabším kompozicím zmíněným výše horší, ale i tak obsahuje pozitivní momenty v podobě rozmáchlejší „The Side of Fate“ a povedla se i kytarovka jménem „Islands of Fools“, jež si nic nezadá s tvrdšími skladbami z dosavadního katalogu Alter Bridge, čímž myslím zejména „Metalingus“ z debutu. Špetku odlehčení v závěru pak zajišťuje nenápadná „Twilight“ s Tremontiho povedeným sólem. Ten se jen tak mimochodem při nahrávání pěkně vyřádil, protože i přes některé nedostatky alba jako celku stojí písně na velkých kytarových riffech a mnohá sóla z jeho pera jsou velmi povedená (viz závěrečná „The Last Hero“).

Je škoda, že Alter Bridge podlehli snaze předvést na jednom albu co nejvíce ze své aktuální skladatelské formy, protože díky tomu, i přes zjevně povedené skladby, není výsledek tak silný, jak mohl být. „The Last Hero“ sice nenaváže na „Blackbird“ a našlapané „Fortress“, jak bylo avizováno, ovšem „AB III“ je ještě o malý kus horší, takže i když jsem zklamán, dostal jsem v rámci tvorby skupiny poctivou práci, na níž většina konkurence v dané váhové kategorii pořád ztrácí.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #94 – říjen 2016

Komentáře: 2
Wardruna - Runaljod - Ragnarok
Nejočekávanější album měsíce:
Wardruna – Runaljod – Ragnarok

H.:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
3. Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Kaša:
1. Alter Bridge – The Last Hero
2. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
3. Testament – The Brotherhood of the Snake

Atreides:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Priessnitz – Beztíže
3. Albez Duz – Wings of Tzinacan

Skvrn:
1. Wardruna – Runaljod – Ragnarok
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

Onotius:
1. Ulcerate – Shrines of Paralysis
2. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
3. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

Metacyclosynchrotron:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Urfaust – Empty Space Meditation
3. Anaal Nathrakh – The Whole of the Law
H.

H.:

První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?

Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!

Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.

Kaša

Kaša:

Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.

Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.

To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…

No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.

Atreides

Atreides:

Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.

Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.

V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.

Skvrn

Skvrn:

Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.

Onotius

Onotius:

V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…

Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali  – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.

Recenze

Alter Bridge – Fortress

Napsat komentář
Alter Bridge - Fortress
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Cry of Achilles
02. Addicted to Pain
03. Bleed It Dry
04. Lover
05. The Uninvited
06. Peace Is Broken
07. Calm the Fire
08. Waters Rising
09. Farther Than the Sun
10. All Ends Well
11. Cry a River
12. Fortress

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Alter Bridge sice vznikli “pouze” jako pohrobci megaúspěšných Creed, ale velmi rychle se dokázali vymanit z jejich patetického stínu a bez problémů žijí svým vlastním životem. Nakonec to netrvalo tak dlouho, protože hned druhé album “Blackbird” s přehledem překonalo vše, co Mark Tremonti, Scott Philips a Brian Marshall doprovázeni Scottem Stappem ve své předchozí domovině dokázali. Debut “One Day Remains” byl ve své druhé půli ještě zbytečně přebaladizován, ale zmíněné “Blackbird” bylo trefou do černého. Myles Kennedy se (oproti debutu, kde nazpíval již složený materiál) stal pevnou součástí kapely a spolu s Tremontim od té doby představují velmi silné skladatelské duo, které už má svůj zaběhlý styl, jenž už není tak překvapivý (třetí album “AB III”), ale pořád se v rámci mainstreamového hard rocku jedná o prvotřídní práci, což potvrzují i se svou novinkou, která nese titul “Fortress”.

“Fortress” se pro mne již daleko před vydáním stalo albem, které by mohlo nakopnout Alter Bridge zpět do hard rockovějších vod, protože poslední počin “AB III” byl sice dobrý, ačkoli na můj vkus mírně přeslazený. Mark Tremonti se kytarově vyřádil na svém debutovém sólovém počinu “All I Was”, které mi bylo velice po chuti. Zhmotnil na něm svou zálibu v metalu, a přestože výsledek dopadl jako ostřejší Alter Bridge s hutnějším kytarami a horším zpěvákem, tak se jedná o album, který si rád občas pustím a dobře se bavím. To Myles Kennedy se v mezidobí spojil se Slashem na jeho druhém sólovém albu a bylo tak zajímavé sledovat pomyslný souboj mezi dvěma hlavními mozky kapely při počínání mimo své hlavní působiště, z nějž nakonec vyšel vítězně Kennedy, ale ten v tom nebyl sám, takže to není úplně relevantní srovnání. “Fortress” ve svém jádru navazuje na tradici předchozích alb kapely. Opět produkoval Michael “Elvis” Baskette, jenž už dávno ke kapele přiřadil ten správný zvuk, který dává naplno vyniknout kytarovým riffům Tremontiho, vzletnému hard rockovému vokálu Kennedyho a dvojici Phillips–Marshall, kteří své dva parťáky dle potřeby doplňují. Opět se jedná o album plné velkých rockových písní, které jsou už předem skládány pro velká publika a je to na nich znát. Melodické zpěvné linky, přímočaré kytarové riffy a kytarová sóla jako pomyslné vyvrcholení skladby jsou prostě osvědčené ingredience a pokud se to s nimi moc nepřežene, dopadne to sakra dobře.

Výjimečně se mé očekávání vyplnilo a “Fortress” skutečně obsahuje méně balad a hluchých míst, než minule a ve spoustě skladeb hrají kytarové riffy tu hlavní roli, což je samozřejmě dobře, protože deska parádně odsýpá i přes relativně větší počet skladeb, který se tentokrát při hodinové stopáži zastavil na rovném tuctu. Z dosavadního povídání je zřejmé, že se mi borci zavděčí spíš rockovějšími kousky, takže jsem samozřejmě nadšený z úvodu desky. “Cry of Achilles” je určitě jedním z vrcholů celé nahrávky. Její – na poměry rádiového rocku, který Alter Bridge běžně produkují – ne úplně typická stavba z ní automaticky činí skladbu, která se od zbytku odliší, a vůbec bych se nebál ji v kontextu celé desky označit za progresivní kousek. Jejím top momentem je bezpochyby parádní refrén, který se mi zabořil hluboko do paměti a vygradovaný závěr pod taktovkou Tremontiho hbitých prstů. První singl “Addicted to Pain” je už klasická rocková vyřvávačka s výmluvným sloganem “You’re addicted to pain”, což sice není lyrický zázrak, ale údernost mu upřít nelze. Totéž platí o hutných “Farther Than the Sun” a “Cry a River”, které asi nejvíc dávají vzpomenout na zmíněnou Tremontiho sólovku. Z dalších skladeb mne zaujala závěrečná “Fortress” se sedmiminutovou stopáží, tvrdou pasáží a skvělým kytarovým sólem v jejím středu, které se táhne takřka až k závěru. I přes delší hrací dobu se úspěšně drží formulky střídání slok a refrénu, takže nemůže být navozen dojem toho, že by se v ní posluchač mohl ztratit.

Často jsem zde zmiňoval balady a většinou to nevyznívalo moc lichotivě, ovšem tím nechci říct, že by je kapela neuměla. Jen se jí v minulosti nedařilo je dramaturgicky na desku poskládat tak, abych z nich měl přesně ten pocit, který by si asi tvůrci přáli. Naprosto skvělým baladickým zástupcem je “Lover” s Kennedyho zasmutnělým vokálem a velmi křehkou atmosférou, jež se jako domino sesype ve chvíli, kdy se do toho kapela v refrénu opře. Na opačné straně barikády stojí “All Ends Well”, která je obyčejný rádiový oplodňovák, kterých již vznikly tisíce a zrovna tohle není jeden z těch pokusů, který by stál vyloženě za řeč, takže ji berte spíš jako píseň, která se při poslechu jinak soudržné desky dá bez obav vypustit. Za zmínku však stojí “Burning Bridge”, v níž vůbec poprvé převzal pěvecké otěže Mark Tremonti, a přestože jeho vokál není tak výrazný jako Kennedyho, tak díky jejich vzájemnému spojení tato píseň zcela určitě vynikne. A protože zbytek čtvrté řadovky této superskupiny (ale jo, jsou jí) je nadprůměr, tak to není málo.

Jsem schopný pochopit důvody, že někomu bude “Fortress” připadat jako běžné, nepřekvapivé rockové album, na kterém se prostě dohromady poskládal tucet skladeb, z nichž každá může samostatně fungovat v rockovém éteru a dohromady se nejedná o nic, co tady ještě nebylo. Je to tak, nemá důvod si nalhávat, že někdy v případě Alter Bridge šlo o hlubokomyslné desky zasahující samotné nitro posluchačovy duše, ale jako pohodový počin plný melodických a šlapavých písní si v současné době lze jen těžko představit lépe odvedenou práci. Mně “Fortress” nezklamalo, a protože mi přineslo pod nos přesně to, co jsem si přál, tak nemám důvod být nespokojený. Pokud se běžně říká, že třetí album je pro kapelu tím zásadním počinem, tak pro mne je to v případě Alter Bridge až jejich čtvrtý počin, protože se jim podařilo skvěle vyvážit to, co se jim v minulosti ne vždy povedlo na jedničku. V rámci stylu se za mě jedná o nejlepší album letošního roku, které se povede překonat jen málokomu.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #54 – září 2013

Komentáře: 2
Satyricon - Satyricon
Nejočekávanější album měsíce:
Satyricon – Satyricon
H.:
Otargos – Apex Terror
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Alter Bridge – Fortress
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Carcass – Surgical Steel
Index očekávání: 7/10

Stick:
God Is an Astronaut – Origins
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Mael Mórdha – Damned When Dead
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Haken – The Mountain
Index očekávání: 10/10

Skvrn:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 7/10

Po delší době je to poprvé, kdy snad nikdo nebrečí, jaký je to slabý měsíc. Většina redakce ovšem pořád dokola omílá jen několik málo jmen – s nejčastější kadenci padají Satyricon, Vulture Industries, Twilight of the Gods nebo Carcass, s o něco menší pak třeba The Vision Bleak, Otargos, Sarke, God Is an Astronaut, Haken nebo Dream Theater. Jak už to tak ale bývá, vítěz může být jen jeden a je jím hned první jmenovaná kapela – Satyricon. Nedá se sice tvrdit, že by norská black metalová legenda všechno okolo převálcovala na plné čáře, nicméně v poměrně pestré nabídce byla jediná, koho hned dva redaktoři zvolili jako svého nejočekávanějšího koně září. Jestli šlo o volbu oprávněnou, to se nejen naše redakce, ale i posluchačská obec dozví 9. dne v měsíci, kdy eponymní nahrávka oficiálně vyjde…

H.

H.:

Po suchém létě to konečně začne být trochu zajímavé! Hned z fleku by se na září nabízela eponymní novinka Satyricon, kterou si skutečně nenechám ujít ani náhodou, nicméně první singl “Our World, It Rumbles Tonight” mě příliš nenadchl, a i kdyby nadchl, stejně tam mám ještě žhavější želízka v ohni. Přibližně stejně jako Satyricon vyhlížím i novinky avantgardních Norů Vulture Industries, debut superskupiny Twilight of the Gods nebo album francouzských funeral doomařů Ataraxie. Nejočekávanější trojka je ovšem ještě jiná. Zcela jistě sem patří “Aruagint”, třetí fošna norského black metalu od Sarke, jejichž sestava je poskládána z výkvětu severské scény. Minulé album “Oldarhian” sice bylo mírné zklamání, ale debut “Vorunah” je pořád skvost a já věřím, že s “Aruagint” se Sarke opět vytáhnou. Další deska, na kterou nesmím ani náhodou zapomenout, je “Technodiktator” od finských šílenců Turmion Kätilöt. Tahle kapela svým pošukaným disco black metalem prostě zabíjí. Minulé “Perstechnique” bylo po trochu slabším “U.S.C.H!” zase nářez, tak snad forma vydrží. Na konec jsem si pak samozřejmě nechal album, které můj aktuální redakční eintopf nakonec i vyhrálo – “Apex Terror” od Otargos. Francouzský black metal mám rád opravdu hodně a Otargos stejně tak, protože oni patří k těm kapelám, jež jsou zosobněním toho, proč je black metal z téhle země tak výjimečný. Tak neuvěřitelně chorobná a nemocná atmosféra, jakou se povedlo vytvořit na předcházejícím opusu “No God, No Satan”, se hned tak nevidí. “Apex Terror” má prý ovšem znamenat novou kapitolu Otargos, čemuž odpovídá i razantní proměna image a prezentace, tudíž jsem hodně zvědavý, co z toho vyleze… ale tak nějak tuším, že se mi to bude líbit. Pokud ne, bylo by to obrovské zklamání…

Ježura

Ježura:

Řeknu vám, je to pech zjistit, že v září vydá album jedna z vašich srdcovek, pak kapela, od které už nějakou dobu žerete totálně všechno, a nakonec kultovka, ke které chováte ohromný respekt. A teď babo raď… Jenže protože žádnou rady rozhazující babu, která by měla jakýs takýs přehled o metalu, nemám zrovna po ruce [kecá, radil jsem mu Otargos (smích) – pozn. H.], zbude to zase na mně. Takže pěkně postupně – na The Vision Bleak a jejich čarodějnické dílo “Witching Hour” se po tříletém albovém půstu těším opravdu hodně, ale ačkoli mám tuhle kapelu vážně moc rád, nečekám od ní žádný über geniální opus a tohle vědomí se podepisuje i na indexu očekávání. Bohužel, The Vision Bleak musí z kola ven. Další na řadě jsou norští avantgardisté Vulture Industries s albem “The Tower” a tady už začíná jít do tuhého, protože od nich už opravdu výbornou muziku čekám a nemám nejmenších pochyb, že ji opravdu dostanu. No, a nakonec tu máme legendární Satyricon s jejich eponymním počinem. Sakra, i když mě první uvolněná skladba moc nepřesvědčila, stejně mi nikdo nevymluví, že to bude pecka! A tahle neochvějná důvěra v Satyra a Frosta nakonec rozhodne, protože je to až moc silná emoce na to, aby se nechala zdupat poklidným očekáváním dalšího skvělého alba od Vulture Industries. Ať jsou to tedy Satyricon a běda, jestli mě zklamou…

Kaša

Kaša:

Po dvou slabších měsících je tady konečně září, které přináší řadu zajímavých alb, co si rozhodně nemůžu nechat ujít a mezi nimiž mám stále problém vybrat si to, na nějž se těším nejvíc. Normálně bych neměl problém, jenže “Aftershock” legendárních Motörhead nemá stále určený konkrétní termín vydání, takže jsem se musel poohlédnout jinde. Carcass a jejich “Surgical Steel” už jsem slyšel a je to pecka, takže musím zase o dům dál. Velké věci očekávám od Haken a jejich “The Mountain”, protože pokud se pánům povede navázat na “Visions”, máme se na co těšit. Ani Satyricon se svou eponymní novinkou určitě nezůstanou pozadu (i když první ukázka mě moc nezaujala) a hodně se těším na debut hvězdných Twilight of the Gods. Dalším zajímavým jménem jsou pro mě thrashoví veteráni Onslaught. Ti jsou sázkou na jistotu, takže od nich nečekám nic jiného než pořádný nářez hodný jejich jména. Určitě si poslechnu taky Dream Theater, kteří už sice nejlepší léta mají dávno za sebou, ale stejnojmenná novinka by podle prvního singlu nemusela být úplně mimo. Na konec jsem si záměrně nechal Alter Bridge a jejich “Fortress”, který vychází v poslední zářijový den. Mám pro tuhle partu vážně slabost, a protože všechna dosavadní alba byla skvělá, tak doufám, že ani tentokrát mě dvojice Kennedy/Tremonti nezklame, a proto volím právě tyto hard rockové hvězdy.

nK_!

nK_!:

Oproti plodnému srpnu je pro mě září maličko zklamáním. Jelikož nemá momentálně druhá půlka novinky Five Finger Death Punch stanoveno jakékoliv datum vydání, můžeme pouze spekulovat a věřit, že se kapele podaří dostat své dítko ven ještě během devátého měsíce. Kdyby to nevyšlo, mám v záloze pouze Carcass, které jsem proto zvolil coby aspiranty na nejočekávanější událost měsíce. Přeci jen nějakých sedmnáct let od poslední desky je hodně dlouhá doba a vše nasvědčuje tomu, že půjde o něco velkého. Nechme se překvapit, co nám tito angličtí řezníci naservírují tentokrát.

Stick

Stick:

Ať si kdo chce jak chce prská, že post-rock je vyčpělý styl, ve kterém se většina kapel vozí na stupidním trendu, God Is an Astronaut patří k jedněm z nejzásadnějších spolků žánru. Když jsem zahlédl, že jejich nové album spatří světlo světa zrovna v září, měl jsem pro eintopf jasno. Neignoruji zásadní kousky, jakými bude novinka Satyricon, jejichž hudební směřování budí v posledních letech obrovské diskuze, či nadočekávanou comebackovou fošnu zabijáků Carcass, která bude rozhodně taky stát za to. Stejně tak se budu těšit na Nocturnovo Sarke, kteří dokážou oživit ducha zašlých časů, či druhou akvizici Mikea Manginiho s Dream Theater, protože na předchozím albu to vypadalo, že dokázal zatuchlé vody progresivních onanistů dost slušně oživit. Nelze opomenout ani “nenápadné” novinky typu thrashových Onslaught či projektu Twilight of the Gods. Avšak nad tím vším se pro mě tyčí netypická tvorba irských mágů God Is an Astronaut. Jejich předchozí eponymní album mě sice příliš nepřesvědčilo, ale na mém očekávání další atmosférické bomby to nic nemění. Doufám, že mě přesvědčí o tom, že je s nimi třeba stále počítat.

Atreides

Atreides:

Když nad tím tak přemýšlím a rekapituluji, na poli pagan metalu ještě letošní rok nezaznamenal nějakou výraznější fošnu, která by mě dokonale posadila na prdel, tedy když nepočítám překvapení roku v podobě skotského projektu Saor, které zatím vyčnívá jako jediný strom uprostřed prázdného pole. I proto doufám, že Mael Mórdha ze sousedního Irska si nebudou brát servítky ani tentokrát a stejně jako v případě předchozích dvou alb mě prostřednictvím “Damned When Dead” spláchnou kamsi do hlubin Irského moře. Ač takhle může působit moje volba na září dosti jednoznačně, rozhodně tomu tak není. Když zůstanu v Irsku, dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda zvolit Mael Mórdha, nebo post-rockové God Is an Astronaut a jejich novou desku “Origins”, na kterou se také velice těším, nakonec však padla volba na kapelu, která je mému srdci o kousek blíže. Neměl bych ani opomenout debutovou desku od Twilight of the Gods (ač z ní mám strach, že i přes hvězdnou účast to bude nic moc) a novinky od Satyricon, Otargos, The Vision Bleak, případně ještě Vulture Industries, jejichž alba rozhodně nechci minout a jsou očekávána, důvěra však nakonec padla právě na Mael Mórdha – a první vypuštěná píseň naznačuje, že ji s největší pravděpodobností nezklamou.

Zajus

Zajus:

Co si budeme povídat, září je po létě vždy návrat k většímu výběru hudby a letos, kdy vlastně ani letní měsíce nebyly úplně špatné, to platí také. Pro mě je však nejočekávanější album jasné a vyjde hned druhý zářijový den. Haken mě předloni absolutně sestřelili se svou druhou deskou “Visions”, na níž představili možná nejlepší progresivní metal, jaký jsem kdy slyšel. Zpětně naposlouchaný debut sice “Visions” v této pozici neohrožuje, obě dohromady ovšem ukazují neskutečný potenciál Haken. Od novinky tedy očekávám takřka dokonalost a ruku v ruce s tím jde i desítka v indexu očekávání. Doufejme, že i výsledné hodnocení v recenzi bude takto vysoké. Září však není jen měsíc Haken. Žánrově spříznění velikáni Dream Theater chystají vydat druhou desku po odchodu Mikea Portnoye a já jsem zvědav, zda si u mě napraví pošramocenou pověst. Do třetice velkých očekávání se připojují ještě avantgardní Vulture Indsturies s nástupcem skvělého počinu “The Malefactor’s Bloody Register”. Na závěr ještě jeden neřadový počin. Tím je koncertní DVD Anathemy, “Untouchable”, na kterém se podílel Lasse Hoile, jenž se loni vyznamenal režírováním skvělého záznamu “Get All You Deserve” Stevena Wilsona. Ve výsledku září tedy přinese čtyři velmi očekávané počiny a množství dalších zajímavých alb, která bych tu kvůli jejich počtu ani nemohl vyjmenovat.

Skvrn

Skvrn:

V minulém eintopfu jsem vítězoslavně ohlašoval, že srpen je posledním slabším měsícem v tomto roce. A ačkoli se vše ku dobrému obrací, označit září za silný měsíc je v mém případě trochu sporné. I když bylo vydání očekávané novinky Solefald předběžně stanoveno na podzim, o “Kosmopolis” se v poslední době moc nemluví a album zřejmě nevyjde ani tento rok. Přesto je září plné velkých jmen. V první řadě jsou to Satyricon, jejichž eponymní nahrávku si ujít za žádnou cenu nenechám. Z jejich novější black’n’rollové éry jsem si oblíbil především “Now, Diabolical”, a ačkoli “The Age of Nero” znamenalo jistou stagnaci, novému počinu věřím. Především pak v tom, že současnou tvorbu kapely poposune zase někam jinam. Dále tu jsou jména jako Katatonia, Carcass, Ministry, Vulture Industries nebo Týr, která se pokusím neminout. Zkrátka září slabé rozhodně nebude, ale na vrcholy roku si ještě budu muset počkat.