Iron Maiden - The Book of Souls

Iron Maiden – The Book of Souls

Iron Maiden - The Book of Souls
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Parlophone

Tracklist:
Disc I:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. The Great Unknown
04. The Red and the Black
05. When the River Runs Deep
06. The Book of Souls

Disc II:
01. Death or Glory
02. Shadows of the Valley
03. Tears of a Clown
04. The Man of Sorrows
05. Empire of the Clouds

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi nikdo se nebude přít o tom, že Iron Maiden patří k největším metalovým kapelám, které se kdy na naší planetě objevily. Není tedy divu, že kdykoliv tihle legendární Britové vydávají novou desku, jedná se o jednu z nejočekávanějších událostí daného roku. A úplně stejná očekávání samozřejmě neminula ani nejnovější, celkově již 16. dlouhohrající počin s názvem „The Book of Souls“, který je venku od začátku září…

Iron Maiden jsou v jedné věci výjimeční – na rozdíl od většiny legendárních skupin nemají potřebu stále dokola točit variace na své několik desítek let staré klasiky a žít ze své minulosti. „Železné panně“ se totiž povedlo to, co se povede jen málokomu – aniž by se zpronevěřili svému stylu, typickému rukopisu a charakteristickému zvuku, dokázali utéct vyčpělosti, díky čemuž jsou i alba z jejich současné éry (čímž mám na mysli od návratu Bruce Dickinsona a zavedení tří kytar) životaschopná a mnohdy i konkurenceschopná starým deskám.

Onen recept, díky němuž se Iron Maiden povedlo se nezačít točit v bludném kruhu, je docela zřejmý – kapela si v posledních letech začala libovat v čím dál rozmáchlejších a epičtějších kompozicích. Na jednu stranu to v jejich tvorbě není úplná novinka, protože již na svých klasických deskách se Britové nebáli tu a tam zajít i do delších stopáží, ale až nejpozději od „A Matter of Life and Death“ začali právě na těchto rozsáhlejších opusech své nahrávky stavět. A právě „The Book of Souls“ se v tomto ohledu zdá být doposud nejambicióznějším počinem Iron Maiden

V rámci novinky si totiž britská legenda vůbec poprvé ve své 40leté kariéře vyšlápla na dvojalbum, díky čemuž se hrací doba vyšplhala nad 90 minut. Navíc hned ve třech skladbách Iron Maiden překonali hranici desíti minut a v rámci finální „Empire of the Clouds“ dokonce pokořili i metu 18 minut, což je – pokud se nemýlím – doposud nejdelší píseň v celé historii skupiny. To jsou relativně úctyhodná čísla, která však před vydáním u mnoha lidí budila jistou skepsi – přece jen se vkrádala myšlenka, zdali si heavy metaloví titáni neukousli příliš velké sousto. Zvláště při vzpomínce na předcházející desku „The Final Frontier“, která sice nebyla vyloženě špatná, ale v našlapané diskografii Iron Maiden patří spíše do spodní poloviny tabulky.

Musím se přiznat, že i já jsem se neskromné délky „The Book of Souls“ lehce obával, ale nakonec – několika menším výhradám navzdory – musím říct, že jsem s novinkou navýsost spokojen a že mě opravdu tuze baví. A tím myslím skutečně upřímně baví, protože „The Book of Souls“ je nakonec vážně paráda a ani těch 90 minut tomu vůbec neškodí. Budeme-li se bavit čistě o Iron Maiden ve 21. století, pak si nejnovější nahrávky bez rozmýšlení cením více než „The Final Frontier“ a „Dance of Death“; kvalitou bych ji viděl cca na úrovni „A Matter of Life and Death“ (i když spíš o kousek nižší, jelikož „A Matter of Life and Death“ přece jen bylo o něco lepší), což v překladu znamená, že na hodně, hodně vysoké úrovni. Snad jen na geniální „Brave New World“ novinka nemá, to si zase přiznejme.

Nicméně, zmiňoval jsem, že k „The Book of Souls“ nějaké menší výhrady přece jenom mám. Paradoxně však nejsou mířeny na ty dlouhé skladby, ale na ty kratší a hitovější. Z toho, jak Iron Maiden v současnosti hrají, já osobně cítím, že právě v rozmáchlých opusech a dlouhých stopážích se nyní cítí nejpohodlněji a na „The Book of Souls“ je to znát. Naopak některé písničky standardních délek – přestože jsou samy o sobě vlastně stále dobré – se mi zdají jakoby trochu z povinnosti. Klidně bych se nebál postavit album třeba jen na pěti desetiminutových kusech, když tahle poloha kapele evidentně sedí nejvíce, a bez nějakého singlu bych se naprosto v pohodě obešel.

Naprosto ukázkovým příkladem, proč by tahle varianta stála za zvážení, je totiž právě první singl alba, „Speed of Light“. Ten totiž vnímám podobně jako třeba „Can I Play with Madness“ ze „Seventh Son of a Seventh Son“ – ve své podstatě je to naprosto pohodová písnička, taková typická Maidenovská hitovka a jako samostatný singl ji vnímám pozitivně. Pekelně chytlavé sloky, výborné melodie, tradičně excelentní Dickinson, výtečný refrén – nemám námitek. Nicméně v kontextu desky mi „Speed of Light“ už tolik nesedí a mezi dvěma rozmáchlejšími kompozicemi mi připadá trochu nepatřičná… příliš „veselá“, abych tak řekl.

Úplně stejně bych se v rámci celku obešel i bez „When the River Runs Deep“ taktéž z prvního disku a pak bez „Death or Glory“ z druhého disku. Ani v jednom případě sice nejde o nějaké špatné kousky, jde mi prostě jen o ten koncept desky. Nechápejte mě ovšem zle – stále to není tak „hrozné“, aby bylo nutné to při poslechu přeskakovat nebo aby to dojem z nahrávky ničilo. A navíc – nechci, aby to vypadalo, že bych a priori proškrtal všechno, co má pod deset minut, protože se na „The Book of Souls“ nachází i několik skvělých kratších písní, které svou náladou do kontextu těch dlouhých odyseí zapadají bez sebemenších problémů.

To se týká kupříkladu „Tears of a Clown“, jež mě převelice baví. Naprosto úžasné jsou pak i „The Great Unknown“, „Shadows of the Valley“ a „The Man of Sorrows“, které jsou vlastně vystavěny na stejné epické bázi jako ty nejdelší kusy, jen nedosahují tak ukrutné stopáže. Například poslední zmiňovaná je vysloveně úžasná a její refrén je zkrátka skvost. To samé lze ostatně tvrdit i třeba o úvodní gradaci „The Great Unknown“.

Ty úplně největší vrcholy se však přece jen skrývají v těch úplně nejdelších kompozicích, k nimž nemám sebemenších výhrad a které se v některých momentech takřka dotýkají dokonalosti. Těmito vrcholy mám jmenovitě na mysli fantastický rozjezd celého dvojalba v podání „If Eternity Should Fail“, „The Red and the Black“, „The Book of Souls“ a „Empire of the Clouds“.

„If Eternity Should Fail“ celé dvojalbum otevře ve velkém stylu… nejprve rozvážný atmosférický začátek, po němž se rozjede naprosto krystalicky čistá maidenovská jízda se vším, co jsme kdy na téhle skupině milovali. Perličkou je, že byl tento song původně určen pro další sólový počin Bruce Dickinsona. „The Red and the Black“ zase nabídne naprosto odzbrojující kytarové vyhrávky, které jsou pro Iron Maiden tolik typické stejně jako sborové „Uoh! Uoh!“. Titulní „The Book of Souls“ zase dýchne lehce temnější náladou a ohromně jí pomáhají klávesy, jež skladbě dodávají krásně epický feeling. 18minutový kolos „Empire of the Clouds“ v samém závěru desky je pak možná úplným vrcholem a třešničkou na dortu celé kolekce… fantastické aranže, nádherná atmosféra, procítěný zpěv. Fenomenálně gradujících prvních sedm minut kompozice je absolutní dokonalost, která se snad nedá oposlouchat. A právě to je ten důvod, proč takhle ambiciózní stopáže nijak nevadí – ta píseň má 18 minut, a přitom je tak zábavná, že uběhne takřka ihned a člověku ani nepřijde, že to vážně hrálo tak dlouho. Inu, čas je prostě relativní…

Iron Maiden - The Book of Souls

Na jednu stranu „The Book of Souls“ obsahuje vše, co je pro Iron Maiden typické… skvělé a výrazné baskytarové linky Stevea Harrise, charakteristické kytarové souboje a dávka nepřekonatelných maidenovských melodií, úžasný zpěv… všechno tam je. A přesto má novinka v rámci diskografie skupiny stále svoji tvář, je hodna legendárního jména svých autorů a v neposlední řadě opětovně ukazuje, jak moc jsou Iron Maiden i se svými roky napřed oproti vší žánrové konkurenci. Stačí srovnat s podobně starými pardály – třeba takový „Redeemer of Souls“ od Judas Priest vypadá vedle „The Book of Souls“ jen jako vtip.

Řekněme si to na rovinu. Iron Maiden jednoduše hrají mnohem vyšší ligu a svojí vlastní ligu než kdokoliv jiný a „The Book of Souls“ to jen potvrzuje – a to se stále nejedná o vrcholné dílo aktuální éry skupiny, natožpak celé historie. Původně jsem se bez podobných velkohubých prohlášení chtěl obejít, aby to nepůsobilo příliš pateticky, ale ono to tak vážně je – Iron Maiden jsou jednoduše největší a asi i nejlepší heavy metalovou kapelou vůbec, neotřesitelně sedí na žánrovém trůnu a „The Book of Souls“ to do puntíku potvrzuje. Možná, že novinka není úplně bezchybná, ale veškeré výhrady jsou vlastně jen detaily, protože ve finále je to stejně úžasná deska, jež mě ohromně baví.


Druhý pohled (Kaša):

Asi jako v každém fanouškovi Iron Maiden, i ve mně nové album „The Book of Souls“ vzbuzovalo nadšení i obavy. O tom nadšení asi netřeba nijak zvlášť žvatlat, protože… ale no tak, jsou to přece Iron Maiden. Jedna z největších a nejlegendárnějších kapel, která i po 40 letech své aktivní kariéry ukazuje, že takhle velká skupina nemusí žít za každou cenu ze své minulosti, a jejich postupná orientace směrem k dlouhým a čistě papírově nehitovým opusům je svým způsobem obdivuhodná. V tomto ohledu taky šestnácté studiové album budilo již v úvodu zmíněné obavy, protože pokus o dvojalbum tady od Iron Maiden ještě nebyl a nebudu lhát, tohoto formátu jsem se i s ohledem na delší strukturu písní zatraceně bál.

Neříkám, že by mi aktuální forma Iron Maiden nevyhovovala, ale prostě jsem si nebyl jistý, jestli šestice dokáže utáhnout hrací dobu o délce 90 minut a jestli nebude výsledek spíše rozmělněná nuda. Vypuštěná hitovka „Speed of Light“ mě nijak nenavnadila, protože jako většina kratších a prvoplánově myšlených songů z posledních let mi prostě a jednoduše nic nedává a nyní s odstupem ji spolu s „Death or Glory“ řadím k tomu slabšímu, co Iron Maiden ve studiu pro účely své novinky zhmotnili.

Jako celek mě však „The Book of Souls“ odzbrojilo hned prvním poslechem, kdy ze mě opadly ty největší obavy, jestli na dvojité album Iron Maiden mají, protože ANO, mají. Neříkám, že celých 90 minut je bez chyby, ale pozitiva jasně převažují. Úvodní „If Eternity Should Fail“ s nádherně košatou svatbou a fantastickou melodií v refrénu je pro mě asi tou úplně nejlepší písní na albu. Na paty jí šlape rozmáchlá, melodicky skvěle vystavená „The Red and the Black“, na níž bych neměnil jedinou vteřinu z její jinak dlouhé hrací doby, a zejména kytary nemají chybu. Mezi další povedené momenty prvního disku patří velmi hezky vygradovaná „The Great Unknown“ a závěrečná titulka, na níž mě nejvíc baví práce s klávesami, jež nepatrně vystrkují drápky a připravují půdu pro explozi v podobě melodického refrénu.

Iron Maiden

Druhý disk je odpálen slabší „Death or Glory“, jíž chybí zajímavější stavba nebo melodie, kterými se může pyšnit další kratší záležitost „Tears of a Clown“. Takhle totiž „Death or Glory“ zní jako píseň z povinnosti, kterou si prostě fanoušci starých válů neústále žádají a Iron Maiden se jim snaží je servírovat, což platí částečně i o „When the River Runs Deep“, která mě však na rozdíl od jiných relativně baví. To lepší z druhého dějství „The Book of Souls“ přichází tak až se „Shadow of the Valley“, na níž mě nechytl jen ten úvod ve stylu „Wasted Years“, nicméně ten zbytek je v naprostém pořádku. Třešnička na závěr v podobě „Empire of the Clouds“ pak už jen prodlužuje nadšení, které se u mě dostavilo s teatrální „The Man of Sorrows“. Právě závěrečná „Empire of the Clouds“ je asi tím úplně největším převapením, protože Bruceovi Dickinsonovi se tahle věc povedla na jedničku. Famózně vygradovaná první polovina postupně přechází až k progovým postupům v druhé polovině a já nestačím valit oči.

Celkově vzato je „The Book of Souls“ asi nejlepším možným albem, které Iron Maiden mohli natočit, ačkoli kdyby se vzdali těch několika povinných skladeb, které mi malinko kazí výsledný dojem, tak bych byl ještě spokojenější. Nevidím důvod diskutovat o tom, jestli byl formát dvojitého alba nutný, protože si myslím, že zas tak moc ne, ale na druhou stranu uznávám, že se s tím Iron Maiden poprali velmi chlapsky a ze souboje odešli jako vítězové s hlavou vztyčenou, ačkoli nějakou tu ránu si odnesli. „The Final Frontier“ je překonáno, ovšem na „A Matter of Life and Death“ to z mého pohledu nestačí. Každopádně jedno z nejlepších alb, která jsem letos slyšel, a to je mnohem víc, než jsem původně čekal.


Třetí pohled (nK_!):

Z více než hodinu a půl dlouhého opusu „The Book of Souls“ jsem měl zpočátku silné obavy. Preferuji spíše kratší desky a už minulé „The Final Frontier“ u mě stálo na hranici doposlouchatelnosti. Ne, že by byla nějak výrazně špatné (i když kvalit „A Matter of Life and Death“ nedosahovalo), jako spíše pořádně utahané. První zveřejněný singl „Speed of Light“ mě také moc neoslovil a začátkem září jsem čekal pořádný průser…

…který se naštěstí a trochu překvapivě nedostavil. I když jsem měl během prvních poslechů trochu problém s výše uvedenou délkou, nejde nakonec o nic dramaticky nestravitelného. Jednoduše proto, že se těm starým pardálům Iron Maiden podařilo do té devadesátiminutovky nacpat převážně vynikající materiál, který předčil vše, v co jsem původně jen doufal.

Jedinými slabšími skladbami se tak v mých očích stala zmíněná klipovka „Speed of Light“, spíše umírněná „The Great Unknown“ a hudebně nezajímavá „Death or Glory“. Ještě možná „Shadows of the Valley“ zpočátku silně připomínající starší hit „Wasted Years“, ale to už je čisté hnidopišství. Zbytek dvojalba tyto přešlapy spolehlivě vyvažuje.

Iron Maiden

V rámci kontrastu vypíchnu také podle mého úplně nejlepší písně. Téměř čtvrthodinová „The Red and the Black“ mě baví pohodovým rozjezdem, vynikající nosnou melodií a především výborným sborovým refrénem. „When the River Runs Deep“ potěšila svou přímočarostí mé srdce fanouška starší tvorby a závěr patřící 18minutovému opusu „Empire of the Clouds“ je prostě bezchybný. Na té písní je boží takřka vše od instrumentálního úvodu, přes klávesové vyhrávky až po kytarová sóla ve druhé polovině. Nemám slov. Geniální.

O „The Book of Souls“ by se daly popsat stohy papíru a i přesto bych k němu měl stále co říct. Na závěr alespoň ve stručnosti – tahle deska je především sakra dobře napsaná. Je variabilní, správně gradující, nechybí jí chytré otextování a co píšu ze všeho nejraději – je velmi zábavná. Své si zde najde každý, kdo kdy přišel do pozitivního styku s libovolnou érou tvorby Iron Maiden. Tohle jsem nečekal. Jedna z nejlepších desek letoška a velké nadšení.


Čtvrtý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že s každým dalším pokusem napsat něco smysluplného na adresu nového alba britských Iron Maiden je to těžší a těžší. Navzdory počátečnímu zklamání, jež vyústilo v neuvážené soudy charakterizující desku jako rozvláčnou a epickou variaci na tisíckrát vyřčené, můj názor na ní nyní osciluje mezi střízlivým respektem a naprostou spokojeností. Je sice pravda, že k nějakým glorifikacím mám stále daleko, ale „The Book of Souls“ nakonec bylo schopno vyrůst tak, že bych se neostýchal použití přívlastků svěží, výpravné, povedené.

Kdo ví, možná to bylo tím, že jsem v době vydání desky zrovna ujížděl na tvrdších subžánrech, ale zpočátku jsem měl celkem potíže desku doposlouchat do konce. Prohlašoval jsem, že to nějak nemá drive – je to unavené a nové nápady jsou jen rozpačitou variací na dříve vyřčené, což se snaží maskovat forma. Nicméně jsem tomu dal další šanci a vyplatilo se.

Iron Maiden

Novinka formátem skutečně dohání do extrému všechny snahy této stálice vymanit se z typizované představy o NWOBHM a nabídnout dlouhé kompoziční celky snoubící epičnost, komplexnost a propracovanost s klasickou melodičností. Přesto – nebo spíš právě proto – jsou na místě obavy, zda „Mejdni“ nepřišli o poslední kousíček autocenzury a nenaplácali do dlouhých kompozic každý nápad, který jim přelétl přes nos, bez jakékoliv rozvahy. Není tomu naštěstí tak, skladby jsou promyšlené a koherentní. Místy však možná až zbytečně homogenní.

Za příklad bych mohl uvést například „The Red and the Black“, jež navzdory svému postu druhé nejdelší písně na albu je v průběhu založena spíše na variování a postupném rozvíjení než na nějaké závratné diverzitě. Ačkoliv nabízí jeden z nejchytlavějších refrénů, neustále se pohybuje v navzájem podobných postupech, což místy nechává daný hlavní motiv gradovat, často ho ovšem taky nesmyslně rozmělňuje. Především se většina skladby nese v jednom rytmickém mustru. Nicméně je na konci velmi šikovně vygradovaná a asi nejlépe zde funguje onen stadiónový potenciál, který obvykle zastávají spíše kratší singlovky. Těch tu samozřejmě také pár je – jednak první zveřejněná pecka „Speed of Light“ a dále první dvě skladby z druhého disku, „Death or Glory“ a zesnulému komikovi Robinu Williamsovi věnovaná „Tears of a Clown“. Na jednu stranu pomáhají vyrovnávat jinak komplikovanější celek a disponují solidními melodiemi, na druhou ale ilustrují fakt, že co se týče úderných chytlavých věcí mají Iron Maiden svůj zenit už za sebou. To však rozhodně neznamená, že by se měla snad kapela za co stydět, jedná se o velmi příjemné kousky, jež naživo budou fungovat jistě skvěle.

Už jen z pohledu na jednotlivých stopáží skladeb musí být ale jasné, že hlavní gró desky jsou spíš ty skladby v rozmezí od sedmi do osmnácti minut. Často začínající klidným úvodem a postupně navazující střednětempým hevíkem, který postupně nápady rozvíjí, a přidávají se různé instrumentální kejkle a vyhrávky. Zatímco úvod a závěr otvíráku „If Eternity Should Fail“ se snaží navodit patřičně výpravnou atmosféru prostřednictvím kláves a akustik a průběh skladby je vlastně relativně monotématický, to závěrečná osmnáctiminutovka „Empire of the Clouds“ složená Brucem Dickinsonem nám nabídne pestrou škálu nálad a nápadů. Klavírní úvod doprovozený houslemi je jedním z nejatmosferičtějších momentů v tvorbě kapely vůbec. Jenomže místy se zkrátka nemohu ubránit pocitu, že jsou stopáže skladeb navyšovány uměle a tříští solidní nápady, jimž by kratší stopáž posílila celistvost. Nicméně tahle slabina je často vyrovnávána kvalitou samotných motivů a zajímavými vyhrávkami, riffy i chytlavými refrény (kdo si nepíská „The Red and the Black“, ať hodí kamenem).

Iron Maiden

I přes těch pár much nakonec tedy desku považuji za velmi povedenou. Je ukázkou toho, že kapela nestojí na místě a i po těch letech je schopna přijít s něčím dovádějící její vizi hudby zase o kus dál. Navíc přihlédneme-li k tomu, že vznikala v podmínkách, kdy Bruce Dickonson bojoval s rakovinou jazyka a Steve Harris s tvůrčí krizí v důsledku úmrtí blízké osoby, je skutečně obdivuhodné, že na nás Iron Maiden vyrukovali s takhle zajímavou a propracovanou deskou. Death or Glory? Navzdory počáteční skepsi volím opět Glory.


4 komentáře u „Iron Maiden – The Book of Souls“

  1. Na jednej strane je príjemné, keď vám chvália “známych” (lebo IM sú naozaj moji dlhoroční favoriti), na druhej strane o “známych” vieme svoje, a tak sa nedá nevidieť (nepočuť), že:
    – na platni je priveľa otravného fidlikania o ničom,
    – gitarové sóla sú až na pár výnimiek dosť slabé,
    – verzie obsahujú nekonečné opakovania totožnej melódie bez gradácie,
    – kapela už bola aj v lepšej kondícii, nahrávky v lepšej produkcii,
    – človek sa o Dickinsona v záverečnej skladbe až bojí, ako ide nepríjemne vypľuť dušu (a takmer ju zaradiť do Book Of Souls!).

    Na druhej strane známym sa kadečo odpustí. IM sú IM, a zopár nápadov sa predsa len nájde; v každom prípade vynikajúce úvody !

    1. Nevím no, já jsem takový pocity z toho alba neměl… nepřišlo mi, že by tam “přespříliš otravného fidlikání”, ani jsem neměl problém se sóly :) Trochu jsem se toho před poslechem bál, ale nakonec mě to vážně baví…

  2. Vlastní recenze na novou desku Iron Maiden – The Book Of Souls. Nějak jsem se rozepsal:).Pro mě Iron Maiden je pojem, který mě nenechá v klidu sedět, když si poslechnu jakoukoli desku, kde je na obalu desky ztvárněn Eddie. Skupinu Iron Maiden poslouchám skoro každý den. Možná překvapím mnohé zaryté fanoušky Eddieho, ale nejraději poslouchám desku The X Factor a Virtual XI. Proto jsem byl velice zvědav na celou desku The Book Of Souls, jelikož obal posledního alba vypadá velice temně a s velkou chutí po pomstě všem ukázat, že na to tihle pardálové pořád mají. Chvilku jsem i doufal, že budou mít písničky stejnou šablonu jako na desce The X Factor. Jenže, když jsem slyšel singl Speed of Light, bylo to pro mě veliké zklamání, protože jsem z písničky cítil a slyšel podobnou zvukovou stopu jako na písničce El Dorado z předposlední desky The Final Frontier. V tu chvíli jsem tušil, že to nebude jako rok 1995 a 1998. To byl rok pro Iron Maiden nejhorší, co se týká úspěšnosti a prodejnosti jejich desek, ale ty desky byly něčím výjimečné a pořád jsem v tom cítil ducha NWOBHM. Sice trošku jinak, ale pořád jsem tam slyšel ten zvuk Maidenů i s jiným zpěvákem. Rád sem napíši pokaždé nějaký komentář ke každé písničce z poslední desky The Book Of Souls.Písně: If Eternity Should Fail – Hned na začátku je pomalá, rozjíždějící se atmosféra, aby dodala písni nebývalou atmosféru. Připomnělo mi to ty pomalé začátky na desce The X Factor, ale to bylo jen chvilku, než se rozjely kytarové riffy všech, co držely kytaru nebo baskytaru. Píseň je dlouhá přes 8 minut a Dickinsonův refrén nezní vůbec špatně, bude to určitě dobře fungovat na koncertech, ale píseň se mi zdá příliš zdlouhavá a velice snadno předvídatelná. Tuším, kdy budou kytarové vyhrávky a kdy bude další refrén Bruce Dickinsona. Přes to všechno je to docela dobrý otvírák, který fanoušky Iron Maiden neurazí. Jen škoda, že na konci písně, jak se chraptivě říká: ,, Good day, my name is Necropolis atd. ” bych spíše rád slyšel hned na začátku písně. To by mělo podle mě neuvěřitelný náboj a dodalo by to ještě na větší atmosféře.Speed Of Light – O písni jsem se už zmínil výše v komentáři, pokud ještě tento příspěvek někdo čte :). Jen dodám, že jsem si rád zahrál videohru od Iron Maiden ( Speed Of Light ). Hra byla velice zábavná, ale při dlouhém hraní mi pořád hrál refrén Speed Of Light ze hry a musel jsem zvuk nakonec vypnout, protože mi už lezl na nervy. Jinak videoklip k dané písni se mi velice líbí. Je to velice pěkné sledovat video a je o hodně více napínavější, jak video skončí, než poslouchat samotnou hudbu. Někde jsem četl, že singl je srovnatelný, když přišli kolem roku 2000 se singlem The Wicker Man. To si opravdu, ale opravdu nemyslím. V té době to byla taková eufórie pro 90 % fanoušků Maidenů, že odešel zpěvák Blaze Bayley a vrátil se zpěvák, který patří neodmyslitelně k Maidenům. Britská siréna Bruce Dickinson, o kterém hodně fanoušků tvrdilo, že Iron Maiden nemůžou fungovat bez pana Dickinsona a Dickinson nemůže fungovat bez Iron Maiden.The Great Unknown – Jedna z mých oblíbených písní. Ze začátku temný, pomalý začátek a poté klasické vyhrávky plus do toho slyším pěkné cinkání do činelů od McBraina a jeho vyhrazený styl hraní, který má snad jen Nicko. Konec písně je opět pomalé zakončení, které dovypravuje svůj příběh. Zajímavá píseň.The Red and The Black – Opět pomalý a temný začátek jako u The Great Unknown. Po pomalé částí je to neuvěřitelná cesta až do vesmírných končin. Konečně píseň Iron Maiden, která podle mě je jejich krevní skupinou a splnila mé očekávání na 100 %. Píseň je douhá přes 13 minut, ale vůbec to není znát. Uteče to velice rychle. Písnička mě velice baví. Přiznám se vám, že jsem nevěděl, kdo měl největší podíl na téhle písni, ale měl jsem určitý typ, že by to mohl napsat sám Steve Harris a kupodivu jsem měl pravdu. Když jsem píseň poslouchal prvně, vzpomněl jsem si hned na písně typu Brave new world, The Clansman atd. Každá je trošku v něčem jedinečná, ale má stejný rukopis a takový ten Harrisův náladový moment překvapení. Při čtení na oficiálních stránkách Iron Maiden, se ptali fanoušků, jaká je jejich nejoblíbenější píseň z poslední desky. Asi tušíte, která zvítězila.When The River Runs Deep – Skvělá píseň, která je tak akorát dlouhá. Moc se mil líbí přechody kytarových vyhrávek, Dickinsonovo refrén a vynikající je pro mě slyšet střední tempo, které neskutečně šlape. Písnička vůbec neurazí, spíše naopak. Další silná písnička založená na Dickinsonovo refrénu ( popřípadě vyprávění ), propracovanosti, náročnosti a vyhrávkami všech tří kytar. Klasika zůstane klasikou.The Book Of Souls – Jedním slovem Vaaauuu. Nečekané. Nepředvídatelné. Elektrizující. Tak bych popsal píseň, jež jsem přes 10 minut poslouchal. Připadalo mi to jako pět minut. Při poslechu mi to velice připomínalo majestnátot písně Rime Of The Ancient Mariner ( kromě toho prostředního vypravování na Rime je to velice podobné ). Je tam opět cítit rukopis Steva Harrise a společně s Janickem Gersem tvoří na písničce neuvěřitelné kompozice. Postupné navyšování hlasu Dickinsona skvěle zapadá do rytmu a kytaristé ( Murray, Smith a Gers ) jakoby se předháněli, kdo je nejlepší, ale stejně hrají poté všichni dohromady skvěle a parádně vše zapadá. Je zajímavé, že písnička opět začíná a končí pomaleji. Je to čím dál častější aspekt a záruka, že s tímhle Ironi opět vyrukují. Cítím z toho i Mayovský nádech, která k tomu dodává ještě větší atmosféru. Navíc při pohledu na obal desky je jasnou titulní skladbou téhle desky. Zasloužila si jak název písničky, tak i název celé desky. Podle mého názoru měla být singlem Iron Maiden The Book Of Souls, než Speed of Light. Uhodili hřebíček, co hřebíček, ale pořádný hřebík na hlavičku.Konec PRVNÍ ČÁSTI DESKYPokračování DRUHÉ ČÁSTI DESKYPoznámka: Od druhé časti se očekávájí ty slabší kousky, ale to od Eddiho služebníků nemůžete očekávat. I když …Písně: Death or Glory – Lehce přeložená písnička znamená Smrt nebo Sláva. Podle mě je tahle píseň spíše smrtí, než slávou. Při prvním poslechu jsem si netroufl říci, kdo skladbu složil. Nějakým způsobem jsem pociťoval, že Harris by to nemusel být. Ale když jsem zjistil, že skladbu složil Dickinson a Smith. Bylo vše jasné. Hudba mi nepřijde vůbec nápadítá a nevtáhne vás tolik jako první část desky. Pro mě je Death Or Glory naprosto zbytečná skladba. Možná bude dobrá na koncertech, ale spíše bych ji viděl pro sólový projekt Bruce Dickinsona.Shadows Of The Valley – Další klasika od Iron Maiden. Je to typická hudební šablona, kterou hrají už velice dlouhou dobu ( už od desky Brave New World ). Jako vždy zahřívací začátek. Poté další výbušnost, náladovost, lehkost a euforie při zpěvu Bruce Dickinsona. Opět musím dodat, že se sice od dob Brave New World zvuk změnil, ale to je patrné, když hrají od této desky na tři kytary a je to o něco více dynamičtější a hutnější. Pro mě je skladba Shadows Of The Valley další klasikou, která nijak nevyčnívá.Tears Of a Clown – Když jsem četl, že by skladba měla být z části věnována pro mého oblíbeného komika Robina Williamse ( Bohužel pan Williams spáchal loni sebevraždu kvůli depresím, jímž trpěl a bohužel už není mezi námi. R.I.P ) byl jsem velice zvědavý, jestli bude písnička smutná ( tudíž pomalá a baladická ) nebo středně rychlá s velkým počtem emocí. Druhá možnost zvítězila. Hudba je naprosto impozantní a okouzlující. Refrén mě skutečně dostal a už jsem i trošku natahoval slzičku, když jsem vzpomínal na mého oblíbeného komika, který měl na mé filmové dětství důležitou úlohu ( Rád bych zmínil filmy Flubber, Andrew – člen naší rodiny, Táta v sukni, Jumanji, atd. ). Pro mě je skladba nejemočnější skladbou z celého dvojalba. Ohromně citová záležitost. Obzvláště pro mě.The Man Of Sorrows – Skladba, kterou má na sólové desce Accident of Birth Bruce Dickinson ( Skladba Man Of Sorrows), která je baladická a pohodová s vysokými výškami Bruce je velmi dobrá, ale ne Maidenovská. Poprvé jsem si říkal, když jsem viděl název, jestli ji nepoužijou přímo od samotného Bruce. Jenže to by byla hloupost. Ani nebyl autorem písničky. Nevím proč, ale tahle skladba mi k Meidnům nějak nesedí. Skladba mě vůbec nezaujala a je taková nijaká… Na desce vůbec být nemusela. Spíše jako bonus k různým edicím.Empire Of The Clouds – Někde jsem četl od jednoho uživatele, jak je tato píseň epická, promyšlená, jaký je to vrchol heavy metalové legendy a že kdyby byla deska The Book Of Souls posledním počinem, tak by to bylo úspěšné završení jejich bohaté kariéry. Já si to nemyslím. Pro mě je Empire opravdu příliš dlouhá a chaotická. Poslouchal jsem ji několikrát. Velice se mi libily prvky u Maidenů dříve nevídané jako klavír, housle ( nebo čelo, nejsem si jist ) a další hudební nástroje. Zezačátku klidná a rozvážná a po dlouhých minutách střídavě svižná a pomalá. Celá skladba, kterou napsal Dickinson, je pro mě jako několik sestřihaných filmů z třicátých let, u kterého poznáte, že na plátně vidíte časové přerušení a skok s jiným záběrem a jiným dějem. Je to zajímavá skladba, ale mě se nezdá jako vrchol Iron Maiden.SHRNUTÍ: Celé dvojalbum je obsáhle dlouhé a pro fanouška Eddieho a jeho skupiny to určitě není deska, která by je zklamala. Spíše naopak. Nesmíme zapomenout, že těmhle frajerům je všem přes padesát. Někomu i přes šedesát a jak všichni víme, každý člověk se postupem času vyvíjí, mění své názory a především každý si časem poslechne to, co kdysi odsuzoval a už neposlechne to, co kdysi podporoval. U Iron Maiden je to velice těžké. Každá deska je jedinečná. Naprosto jiná a to je kouzlo Železné Panny. I když nejsem žádným profesionálním redaktorem, kritikem ani recenzentem, tak velice rád ocením desku THE BOOK OF SOULS jako hodnocení ve Sparku. Hodnotím tedy číslem 5. Pokud někdo můj příspěvěk dočetl celý a přežil to :), tak vám velice děkuji, že jste si udělali nějakou tu chvilku a budu velmi potěšen, když mi napíšete nějaký ten komentář. Děkuji.VIVA IRON MAIDEN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.