Archiv štítku: Iron Maiden

Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.


Koncertní eintopf – červen 2018

Nachash, Kringa, Pergamen

H.:
1. Iron Maiden, Killswitch Engage – Praha, 20.6. (web)
2. Nachash, Kringa, Pergamen – Praha, 24.6. (event)
3. Djevelkult, Naurrakar – Praha, 6.6. (event)

Onotius:
1. Neurosis, DeafKids – Praha, 15.6. (event)
2. Baroness – Praha, 4.6. (event)
3. Meshuggah – Praha, 13.6. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Nachash, Kringa, Pergamen – Praha, 24.6. (event)
2. Black Silesia Open Air – Biskupice (Polsko), 8.-9.6 (event)

Cnuk:
1. Judas Priest, Megadeth – Plzeň, 12.6. (event)
2. King Crimson – Praha, 26.6. + 27.6. (event)
3. The War Goes On, Baraka Face Junta, Kovadlina – Praha, 28.6. (event)

H.

H.:

Já tentokrát půjdu jen na jeden koncert, ale o to větší legenda to bude. Iron Maiden jsou povinnost, to se nedá svítit. Moje první oblíbená kapela, která se ve velké míře podepsala na tom, že jsem propadnul metalové muzice. Tentokrát přijede s výběrem hitů převážně z 80. let doplněných o několik novějších kousků a zdá se, že dojde i na některé méně očekávané fláky – osobně se těším zejména na „Sign of the Cross“. Každopádně, budu tam, protože tahle britská klasika nikdy neomrzí.

Pro úplnost doplním dvě blackmetalové akce. Ta první bude o gigu Nachash a Kringa, které v Modré Vopici doplní domácí Pergamen. I když je to trochu na hraně, jestli si něco zaslouží propagaci s takhle ohavným plakátem, ten font je snad nějaký humor, ty vole… Oukej, dělám si prdel, muzika je v cajku, takže na to klidně běžte i navzdory nevkusnému fontu na plakátě…

Fans black metalu by také mohlo zajímat miniturné Djevelkult, kteří začátkem měsíce navštíví Plzeň, Prahu a Brno. Společnost jim budou dělat Naurrakar.

Onotius

Onotius:

Koncertním vrcholem června pro mne bude jednoznačně koncert Neurosis. Tihle oaklandští nestoři post-metalu, jejichž žánrový vliv je nedozírný, jsou moje srdeční záležitost. Uběhne pět let od té doby, co mne poprvé paralyzovali naživo – tehdy v Lucerna Music Baru v doprovodu Terra Tenebrosa. Nyní je na turné doprovází DeafKids a zahrají pro změnu ve větším prostoru MeetFactory. Co čekat? Intenzivní hypnózu, co jiného!

To ale není jediná akce, jež v následujícím měsíci stojí za zmínku. Čtvrtého zahrají v Lucerna Music Baru Baroness. Na stejném místě jako před dvěma lety – doufejme, že i se stejným elánem. Pokud budete mít čas, určitě zaskočte. Stejně tak nelze než doporučit matematickou groovy rubanici v podání Meshuggah. Středa 13. v Roxy.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Po slušném množství navštívených koncertů v první třetině roku si momentálně dávám oraz, co ale zvážím, bude koncert norských Nachash a rakouských Kringa v Modré Vopici. Rakušáky jsem viděl už dvakrát. Poprvé to bylo fajn, napodruhé super, takže jsem zvědavý, co se bude dít do třetice. Ale hlavním tahákem jsou Nachash, jejichž dlouhohrající debut „Phantasmal Triunity“ netrpělivě očekávám, protože první EP „Conjuring the Red Death Eclipse“ bylo skvělé a to absolutní hodnocení, co dostalo na archivech, není až tak přestřelené. Výborný, načernalý METAL. Předskakují domácí Pergamen, pro které to bude první koncert po delší pauze.

Pokud preferujete metal té „nejopravdovější“ sorty a troufáte si na stádo intoxikovaných jacků, tak byste mohli zvážit výlet na Black Silesia Open Air, který se koná v areálu jakéhosi hradu u Biskupic (strašná prdel). Já se po důkladné úvaze na výlet vybodnul, ale sestavička čítající Blasphemy, Nifelheim, Satan, Anima Damnata, Throneum a další, by určitě mohla dobrodruhy zaujmout.

Cnuk

Cnuk:

Dvanáctého června se vydávám do Plzně na koncert legendy Judas Priest za doprovodu další legendy Megadeth. Jediným škraloupem na turné k novince „Firepower“ je absence Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci přesunul do ústraní a s Priest občas zahraje pouze pár písniček. Jeho náhradou je producent poslední desky Andy Sneap, který má také samozřejmě koncertní zkušenosti, ať už se Sabbat nebo Hell. Jinak je „Firepower“ skvělým albem, takže doufám, že se mu budou po právu věnovat a dojde na mé oblíbené fláky. Zbytek kapely se zdá být ve formě, takže není důvod mít nějaké obavy. Stejně tak Megadeth, kteří stále jedou turné rovněž k povedené desce „Dystopia“, doufám odvedou na pódiu dobrou práci. Dvě velká jména v jednom večeru, těším se.

Zajímavý zážitek také slibuje Forum Karlín v Praze, kde 26. a 27. června vystoupí King Crimson, což jistě bude stát za to. Nové desky sice nevydávají, ale koncertně aktivní jsou stále. Lákavý je také koncert The War Goes On v Sedmičce na Strahově. Jejich debut z roku 2016 má dobrou energii, kterou se určitě daří dobře přenášet také na pódia. Tyhle punkery z Dánska doplní domácí Kovadlina a Poláci Baraka Face Junta.


Filmový eintopf – duben 2018

Scream for Me Sarajevo

H.:
1. Scream for Me Sarajevo
2. Truth or Dare
3. Wildling

H.

H.:

Musím říct, že dubnový filmový výběr je dost slabý. Což o to, ani první čtvrtletí letošního roku pro mě nenabídlo žádné vyložené pecky, ale tentokrát je to fakticky totální bída.

Jediné, co dle mého názoru bude skutečně stát za zhlédnutí, je dokumentární snímek „Scream for Me Sarajevo“, který byl sice uveden již v loňském roce na některých filmových festivalech, ale až teď v dubnu se ukáže v českých kinech. Jedná se o dokument vyprávějící, jak Bruce Dickinson, frontman legendárních Iron Maiden toho času na sólové dráze, odjel v roce 1994 do obléhaného Sarajeva a uprostřed bosenské války za nezávislost zde pro místní příznivce odehrál koncert. A to je rozhodně příběh hodný filmového pomníku a zároveň jediná věc, na niž se v letošním dubnovém kině těším.

Dál už to bude jen takového šolíchání, vlastně ani jeden z následujících snímků nijak nevyhlížím a píšu je sem spíš kvůli tomu, abych měl čím rozumně naplnit filmový eintopf. Od „Truth or Dare“ a.k.a. „Vadí nevadí“ čekám jen „takzvaný horor“, čili horůrek do kin pro náctileté publikum, nikoliv vypalovák pro skutečné příznivce hororového žánru. Což o to, třeba z loňského „Happy Death Day“ díky nadhledu nakonec vylezla fajn kravinka na jedno podívání, ale myslím, že „Truth or Dare“ se bude snažit hrát na serióznější notu… a že to bude o ničem. Ale všechno lepší než chodit do kina na zkurvenou fotrovu volhu.

Zázraky myslím nelze očekávat ani od „Wildling“. Nějaký kořen (Brad Dourif) drží malou holku pod zámkem a straší ji nějakým bubákem (od něj název bijáku), ale navzdory tomuhle začátku se nemá jednat o nějaký Fritzl-horor. Mařku totiž osvobodí místní šerifka (Liv Tyler) a rovnou se jí i ujme (kdeže vole sociálka). Holku nicméně pohodová budoucnost nečeká, protože se evidentně ukáže, že zavřená nebyla náhodou. Ona to sice nejspíš bude tak jako tak kravina, ale ten, kdo na tohle vyráběl trailer, by zasloužil okamžitě vyrazit, protože mi přijde, že pointu vyzrazuje už upoutávka. A jestli to ve filmu bude opravdu tak, jak to z ukázky vypadá, tak se tomuhle veledílu prudce vysměju. Ale asi to furt bude lepší než chodit do kina na zkurvenou fotrovu volhu.


Bruce Dickinson: sólo tvorba na vinylech

Sólo desky Bruce Dickinsona, zpěváka legendárních Iron Maiden, vyjdou na vinylech. Každé ze šesti alb lze zakoupit samostatně, anebo všechny společně v boxu „Soloworks“. Seznam reedic:

„Tattooed Millionaire“ (1990) – 1LP
„Balls to Picasso“ (1994) – 1LP
„Skunkworks“ (1996) – 2LP
„Accident of Birth“ (1997) – 2LP
„The Chemical Wedding“ (1998) – 2LP *
„Tyranny of Souls“ (2005) – 1LP *

• na LP vůbec poprvé

Bruce Dickinson


Iron Maiden, The Raven Age

Iron Maiden, The Raven Age

Datum: 5.7.2016
Místo: Praha, Eden Aréna
Účinkující: Iron Maiden, The Raven Age

Psát o tom, jak jsou Iron Maiden skvělá a legendární kapela, je asi zbytečné, protože to každý ví a každý je uctívá… a kdo ne, tak je kripl bez vkusu a vy máte moje oficiální povolení mu vlepit facku (ocelovou tyčí). Proto se tentokrát na začátek omezme jen na několik málo suchých faktů.

Na místo činu – tedy do vršovické Eden Arény (ačkoliv posledně se to tu ještě jmenovalo Synot Tip Aréna), jinak také domovský stadion fotbalové Slavie – se Iron Maiden vrátili po třech letech (nicméně to nebylo poslední poslední vystoupení v České republice – v mezičase, před dvěma lety, se objevili též v Brně). Tehdy se jednalo o retro turné, na němž se vzpomínalo především na desku „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988. Nyní však heavymetaloví titáni přijeli živě představit své nejnovější studiové album s názvem „The Book of Souls“, které vyšlo loni v září. A hned na začátek nutno dodat, že je velmi sympatické, že Iron Maiden novince dali velký prostor, tudíž se nejednalo o takzvaně turné na podporu nové nahrávky, z níž pak zazní ledva dva songy, jako to občas dělají jiní střelci.

To ovšem trochu předbíháme běh událostí, jelikož ještě předtím, než na scénu vyběhli legendární Britové, jala se publikum rozehřívat předkapela. Jak jsou Iron Maiden hudební bohové, tak zrovna na výběr předskokanů šťastnou ruku nemají. Naopak vládnou excelentním talentem vybírat si před sebe ty úplně nejvíc vymrdané předskupiny, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Chtělo by se říct, že kdyby kytarista The Raven Age nebyl synátor samotného Stevea Harrise, tak by se na takovou pozici neměli šanci dostat, ale oni Iron Maiden mají dementní předskokany vlastně vždycky, tudíž je to asi jedno.

Tak jako tak, The Raven Age byli fakt brutálně příšerní, už v půlce první písničky (!) mě to začalo mocně srát a těšil jsem se, až konečně vypadnou do hajzlu, protože i ticho by se mi líbilo víc. Šlo o brutálně tuctový a předvídatelný moderní metálek, jaký by možná čistě co do instrumentální stránky šel strávit (ale furt by nešlo si to užít), ačkoliv je mi jasné, že z desky to určitě zní jak vyměklá sračka. Korunu však tomu nasazoval zpěv. Vystajlovaný zpěvák se tam, ty vole, zatoulal snad z nějaké poprockové mrdky, tvářil se drsně jak šmirgl a pak vždycky spustil slaďoučký cajdák, z něhož možná zvlhne patnáctka bez vkusu nebo dramaturgové Óčka, ale jinak nevím, kdo by to jako poslouchal. Nikdy víc!

Setlist Iron Maiden:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. Children of the Damned
04. Tears of a Clown
05. The Red and the Black
06. The Trooper
07. Powerslave
08. Death or Glory
09. The Book of Souls
10. Hallowed Be Thy Name
11. Fear of the Dark
12. Iron Maiden
– – – – –
13. The Number of the Beast
14. Blood Brothers
15. Wasted Years

Na druhou stranu, mohlo být i hůře. Třeba o den později v Žilině se před Iron Maiden vedle The Raven Age ukázali i militantní píčové ze Sabaton, které nesnáším takovým způsobem, že kdyby se měli objevit i v Praze, tak bych zcela vážně uvažoval o prodeji lístku. Takhle stačilo přetrpět jenom (no… „jenom“) 40 minut a už se začalo schylovat k tomu hlavnímu.

Krátce před osmou se rozeznělo očekávané intro v podobě songu „Doctor, Doctor“ od UFO, po němž byla odhalena výpravná scéna ve stylu mayských ruin. Jako první se na vyvýšené rampě v zadní části pódia objevil Bruce Dickinson zahalený mlhou a započal tajemný nástup „If Eternity Should Fail“, otvíráku posledního alba. S rozjezdem skladby na pódium vtrhnul i zbytek kapely a začala heavymetalová show par excellence. Samozřejmě se může nabídnout otázka, nakolik se jedná o rutinu, když Britové hrají jeden a ten samý setlist beze změny už nevím kolik měsíců, ale přímo na místě nad tím asi nikdo nedumal a všichni jim to žrali. Iron Maiden jsou skvělí studiově a jsou skvělí i živě. Ten jejich epický heavy metal je prostě nádhera a obzvlášť ve světle koncertní megalomanie (v tomto případě však vysoce sympatické) je to kombinace, kterou si nejde neužívat.

Do celé té výpravnosti ostatně spadá i zapojení tří kytaristů, ačkoliv, ruku na srdce, klidně by to šlo uhrát i ve dvou. Však je tam také jeden vždy víc na show než na hraní a na posledních turné tuhle roli plní Janick Gers. Jeho tancování a máchání kytarou mi ovšem místy přijde až trochu nedůstojné a takové přehrávané. A také je to asi jediná věc, jež mě na samotných Iron Maiden trochu štvala. Na druhou stranu, když v některých jiných momentech všichni tři sváděli kytarové souboje, tak to vypadalo a znělo mocně.

Naopak divadélko a opičky, jaké předváděl Bruce Dickinson, ten večer jen tak mimochodem v dobré formě i hlasově, fungovaly naprosto bez problémů a celý koncert dokázaly příjemně odlehčit. A to nejen co se týče těch připravených, ale včetně evidentně improvizovaných scének jako třeba s plyšákem, který přiletěl na pódiu, anebo s  maskou opice v „Death or Glory“, již také hodil kdosi z publika. Vedle toho nechyběly i očekávaná čísla jako třeba klasické mávání britskou vlajkou při „The Trooper“ nebo velký chodící Eddie, který se tentokrát zjevil při „The Books of Souls“. Nejdříve si dal minisouboj s Janickem a posléze i s Brucem, jenž mu vyrval srdce a posléze jej zahodil do publika. Inu, jeden šťastlivec si odnesl velmi pěkný suvenýr.

V základní části setu se Iron Maiden věnovali především „The Book of Souls“, jejíž skladby (celkem šest) prokládali s dávno prověřenými hity jako „Children of the Damned“, „The Trooper“ nebo „Powerslave“. V momentě, kdy už tak trochu pominulo ono nadšení, že o kousek vedle hraje jedna z největších žánrových legend, a dostavila se taková ta koncertní letargie, jaká u delších vystoupení tu a tam přijde, to Iron Maiden opět nakopli pásmem kultovních písní, jež patří do zlatého fondu heavy metalu. Temné intro ohlásilo geniální „Hallowed Be Thy Name“, po níž následovala ultimátní hymna „Fear of the Dark“ a nakonec letitá „Iron Maiden“ z debutového alba, při níž za kapelou vyrostl obrovský nafukovací Eddie.

Následovala krátká pauzička, nicméně všem bylo jasné, že konec ještě není. Nová plachta (jen tak na okraj – ta se měnila s každou písní) s plameny, rudá světla a velký kozel v pravé části pódia ohlásily, že nemůže následovat nic jiného než „The Number of the Beast“, což ihned potvrdilo ikonické intro songu. Zbytek přídavku pak obstarala nádherná „Blood Brothers“ z fenomenální desky „Brave New World“ (trochu škoda, že toto období Iron Maiden v posledních letech až na výjimky jako tato poněkud zanedbávají) a „Wasted Years“. Někdo by asi mohl plkat, že Iron Maiden mají v portfoliu ještě slavnější, až zlidovělé skladby, které tentokrát nezazněly a s nimiž by šlo koncert uzavřít (třebas „Aces High“ nebo „Wrathchild“), ale zrovna tahle kapela má na kontě tohle výtečných věcí, že moc nelze sáhnout vedle, čili za mě to bylo v pořádku. Naopak je super, že se to občas (byť jen lehce) prostřídá… a jen tak mezi námi, zrovna „Wrathchild“ mi jako až taková palba nikdy nepřišla.

Poté už ale konec skutečně následoval. Snad jediné, co z mého pohledu nebylo úplně košer, je skutečnost, že Iron Maiden drtivou většinu svého setu odehráli za světla. Což je jednoduše dáno tím, v jakou hodinu se musí začít a hlavně skončit. S tím se moc nedá něco dělat, ale ve tmě by to mělo ještě větší grády. Jinak si ovšem nemám na co stěžovat. Zvuk byl dle mého úplně v pohodě, možná jen v některých pasážích vystoupení mohla být jedna kytara méně upozaděna, ale to je nakonec jen detail. Měl jsem lístek na stání pod pódiem a tady to znělo pohodově, takže u mě spokojenost. Co jsem ale slyšel, v jiných částech stadionu to zvukově bylo mnohem horší­… ale to se holt stává, před třemi lety byl zase sound na hovno vepředu. Jinak v kotli byla fantastická atmosféra, a dokonce se nikde kolem mě tentokrát nevyskytoval ani žádný čurák s chováním řeznického psa (když tedy pominu jednoho kořena, co smrděl potem jak čuně, haha). Já jsem si to vážně užil – snad ještě o kousek víc než posledně.

Iron Maiden


Koncertní eintopf #13 – červenec 2016

Iron Maiden
Nejočekávanější koncert:
Iron Maiden, The Raven Age – Praha, 5.7.


H.:
1. Iron Maiden, The Raven Age – Praha, 5.7. (event)
2. Mueran Humanos, Nesbitts – Praha, 18.7. (web)

Červenec je co do koncertů vždycky tak trochu bída. Kluby zejí prázdnotou a veškeré dění se přesouvá na letní festivaly. Jenže pozor, my jsme pěkně vykutálená redakce a open air festivaly máme až na naprosto čestné výjimky těžce v prdeli. No, a vzhledem k tomu, že se tyto čestné výjimky nekonají v červenci, tak koncertní eintopf na tento měsíc zeje prázdnotou. Situaci zachraňuje pouze (fanfáry!) šéfredaktor (konec fanfár), protože prostě Iron Maiden


Koncertní volba na červenec prostě nemůže být jiná. Iron Maiden jsou srdcovka, je to vlastně úplně první kapela, jakou jsem kdy skutečně poslouchal, a na to se prostě nezapomíná. Pražský koncert je tedy naprostá povinnost. Na stejném místě před třemi lety, kdy britská legenda jela retro turné vzpomínající na album „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988, to bylo i navzdory trochu nevyrovnanému soundu a špatnému počasí skvělé. A hodně bych se divil, kdybych při letošním repete odcházel s pocitem, že to bylo o hovnu. Iron Maiden tentokrát přijedou s posledním albem „The Book of Souls“, které mě (a klidně si říkejte, že jsem zaujatý – jsem) velmi baví a vidím jej jako další důkaz toho, že existence heavymetalových titánů je smysluplná i po tolika letech. Není důvodu se na 5. července netěšit.

Abyste ale neřekli, že jsem taková předvídatelná kunda, přihodím tip ještě na jednu akci o poznání komornějšího rázu. Na strahovskou Sedmičku totiž přijede argentinsko-německá dvojice Mueran Humanos. Loni jim vyšla výtečná a navýsost zajímavá deska „Miseress“ (škoda, že nám už na ni nezbylo místo v recenzích, vážně doporučuju!), jež je sama o sobě dostatečným důvodem k návštěvě koncertu. Tak koukejte dorazit, ať to tam 18. července není prázdné!


Iron Maiden: videoklip

Světové turné Iron Maiden na podporu jejich posledního alba „The Book of Souls“ je v plném proudu a již za měsíc, 5. července, se kapela zastaví i v pražském Edenu. Pokud byste rádi ochutnávku toho, na co se můžete těšit, pak byl zveřejněn nový koncertní videoklip k songu „Death or Glory“. Sledovat můžete na YouTube.


Redakční eintopf #85.3 – speciál 2015 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2015:
1. Ghost – Meliora
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
3. Iron Maiden – The Book of Souls
4. Disturbed – Immortalized
5. Civil War – Gods and Generals

CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria
2. Kabát – Do pekla / Do nebe

Neřadový počin roku:

Artwork roku:
Celldweller – End of an Empire

Shit roku:
Five Finger Death Punch – Got Your Six

Koncert roku:
Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015

Videoklip roku:
Ghost – From the Pinnacle to the Pit

Potěšení roku:
nová deska Marilyna Mansona

Zklamání roku:
konec Motörhead

Top5 2015:

1. Ghost – Meliora
Ghost už potřetí nezklamali a zdá se, že ani neumí šlápnout vedle. Album „Infestissumam“ z roku 2013 sice nakonec zůstalo nepřekonané, ale „Meliora“ byla setsakra blízko k tomu, aby vysoko nastavenou laťku přeskočila. Vůbec jsem nečekal, že se Ghost vytasí s tak parádní deskou. Tihle pánové prostě umí.

2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
Oproti Ghost diametrálně odlišná muzika. Zato ale energická, vtipná, zábavná a těžce návyková. Ani po více než půl roce mě „Wieder geil!“ nepřestává bavit. Deset skvěle vyvážených songů prostě dokáže udělat svoje.

3. Iron Maiden – The Book of Souls
Od heavy metalových matadorů Iron Maiden jsem toho ani moc nečekal, protože jejich novodobější tvorba mě už začíná trošku míjet. Jak jsem byl překvapen, že i přes svou délku dokáže „The Book of Souls“ výborně bavit. A ono je i neuvěřitelně dobře napsané a vyvážené! Jdu si hned pustit „Empire of the Clouds“, protože jestli si nějaká loňská skladba zaslouží velké uznání, je to přesně tahle.

4. Disturbed – Immortalized
Disturbed se v létě vynořili odnikud s oznámením dalšího alba a dokázali tím dokonale rozhodit celou scénu, protože tohle fakt nikdo nečekal. Řekl bych, že je dnes docela umění nahrávat rok nový materiál a tvářit se, že jako kapela vlastně ani nefungujeme. Amíkům se to ale přeci jen povedlo a výsledek stál za to.

5. Civil War – Gods and Generals
Podle mě jedno z největších překvapení posledních let pomalu, ale jistě nabírá na síle. Jestli tahle skupiny nikdy nebude těžkotonážní, tak asi emigruji do Nepálu a budu se živit horskými kořínky. Odpadlíci ze Sabaton by si úspěch zasloužili, protože na rozdíl od své původní kapely (v poslední době) přišli s něčím, co se dnes už tolik nevidí – nepřetékají nudným hevíkovým klišé.

CZ/SVK deska roku:

1. Dark Gamballe – Panoptikaria
K „Panoptikarii“ jsem se vlastně dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že se tak stalo. Nejenže jsem po letech znovu objevil zaprášený klenot, jakým Dark Gamballe bezesporu jsou, ale tahle nadupaná deska mě ještě přesvědčila o tom, že kvalitní český rock má k úpadku zatím hodně daleko.

Dark Gamballe

2. Kabát – Do pekla / Do nebe
Co dál? Daniel Landa a jeho „Žito“? Divná a nedomyšlená hloupost. Cocotte Minute s live deskou plnou nového matroše? Ne, ne, taky ne. Nebo snad identitu hledající Škwor? Nenechte se vysmát, druhé místo u mě s přehledem obsazují noví Kabáti. I když se tahle skupina stala symbolem naší vidlákovosti, jedno se jí musí nechat – muziku dělat umí. A já se nestydím za to, že jsem se u jejich aktuální desky dobře bavil.

Artwork roku:

Celldweller – End of an Empire
„End of an Empire“
je chytře vymyšlené elektronické album tematicky navazující na „Wish Upon a Blackstar“. Pojednává o fiktivním světě jménem Atiria a konci jedné civilizace (kdo by to řekl). Nejvíce mě na něm ale baví jeho přebal. Klayton sice není kdovíjaký fešák, ale na artwork zapózovat umí, to jo.

Celldweller – End of an Empire

Shit roku:

Five Finger Death Punch – Got Your Six
Snad každý musí uznat, že tohle byl hodně nepříjemný průser. Když i dlouholetí fanoušci začnou nespokojeně pískat, je něco dost špatně. A když se dokonce i mně (jsem v redakci nejvíce agro) líbí všehovšudy jen dva songy… radši už nebudu sprostej.

Koncert roku:

Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015
Nakonec to vyšlo a po tom, co jsem se v loňském souhrnu vybrečel, jsem se na Hellfest přeci jen podíval. Řeknu vám – jestli něco, tak tohle stojí fakt za to. Stačí si zjistit, jaké tam hrály kapely… a také přihlédnout k faktu, že lépe organizovanou a ošéfenou akci jsem doposud nenavštívil. Letos znovu!

Videoklip roku:

Ghost – From the Pinnacle to the Pit
A podruhé Ghost. Na to, že klipy moc nesleduji, jsem jich v loňském roce viděl překvapivě dost a měl jsem tak výjimečně z čeho vybírat. Retro styl „From the Pinnacle to the Pit“ mi zkrátka sedl nejvíce.

Potěšení roku:

nová deska Marilyna Mansona…
…není taková sračka jako ty tři předchozí! No povězte, čekal to někdo? Já tedy ne a výstřednímu Marilynovi přeju, aby se i případné další počiny nesly minimálně v podobném duchu.

Zklamání roku:

konec Motörhead
Je jasné, že všechno musí jednou skončit. A při pohledu na Lemmyho Kilmistera fanoušci léta hádali, že nám už dlouho hrát nebude. Zpráva o jeho náhlé smrti krátce po 70. narozeninách ale překvapila kdekoho. Tak odpočívej v pokoji, Lemmy!

Ghost

Zhodnocení roku:

Jak se zdá, rok od roku mě hudební scéna baví víc. Sice jsem neviděl tolik koncertů, ale ty, které se mi podařilo navštívit, stály bezezbytku za to. Jsem spokojen i s vydanými alby, a když zapomenu na fiasko s Five Finger Death Punch a Landou, byl loňský rok hodně solidní.


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Iron Maiden – The Book of Souls

Iron Maiden - The Book of Souls
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Parlophone

Tracklist:
Disc I:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. The Great Unknown
04. The Red and the Black
05. When the River Runs Deep
06. The Book of Souls

Disc II:
01. Death or Glory
02. Shadows of the Valley
03. Tears of a Clown
04. The Man of Sorrows
05. Empire of the Clouds

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Asi nikdo se nebude přít o tom, že Iron Maiden patří k největším metalovým kapelám, které se kdy na naší planetě objevily. Není tedy divu, že kdykoliv tihle legendární Britové vydávají novou desku, jedná se o jednu z nejočekávanějších událostí daného roku. A úplně stejná očekávání samozřejmě neminula ani nejnovější, celkově již 16. dlouhohrající počin s názvem „The Book of Souls“, který je venku od začátku září…

Iron Maiden jsou v jedné věci výjimeční – na rozdíl od většiny legendárních skupin nemají potřebu stále dokola točit variace na své několik desítek let staré klasiky a žít ze své minulosti. „Železné panně“ se totiž povedlo to, co se povede jen málokomu – aniž by se zpronevěřili svému stylu, typickému rukopisu a charakteristickému zvuku, dokázali utéct vyčpělosti, díky čemuž jsou i alba z jejich současné éry (čímž mám na mysli od návratu Bruce Dickinsona a zavedení tří kytar) životaschopná a mnohdy i konkurenceschopná starým deskám.

Onen recept, díky němuž se Iron Maiden povedlo se nezačít točit v bludném kruhu, je docela zřejmý – kapela si v posledních letech začala libovat v čím dál rozmáchlejších a epičtějších kompozicích. Na jednu stranu to v jejich tvorbě není úplná novinka, protože již na svých klasických deskách se Britové nebáli tu a tam zajít i do delších stopáží, ale až nejpozději od „A Matter of Life and Death“ začali právě na těchto rozsáhlejších opusech své nahrávky stavět. A právě „The Book of Souls“ se v tomto ohledu zdá být doposud nejambicióznějším počinem Iron Maiden

V rámci novinky si totiž britská legenda vůbec poprvé ve své 40leté kariéře vyšlápla na dvojalbum, díky čemuž se hrací doba vyšplhala nad 90 minut. Navíc hned ve třech skladbách Iron Maiden překonali hranici desíti minut a v rámci finální „Empire of the Clouds“ dokonce pokořili i metu 18 minut, což je – pokud se nemýlím – doposud nejdelší píseň v celé historii skupiny. To jsou relativně úctyhodná čísla, která však před vydáním u mnoha lidí budila jistou skepsi – přece jen se vkrádala myšlenka, zdali si heavy metaloví titáni neukousli příliš velké sousto. Zvláště při vzpomínce na předcházející desku „The Final Frontier“, která sice nebyla vyloženě špatná, ale v našlapané diskografii Iron Maiden patří spíše do spodní poloviny tabulky.

Musím se přiznat, že i já jsem se neskromné délky „The Book of Souls“ lehce obával, ale nakonec – několika menším výhradám navzdory – musím říct, že jsem s novinkou navýsost spokojen a že mě opravdu tuze baví. A tím myslím skutečně upřímně baví, protože „The Book of Souls“ je nakonec vážně paráda a ani těch 90 minut tomu vůbec neškodí. Budeme-li se bavit čistě o Iron Maiden ve 21. století, pak si nejnovější nahrávky bez rozmýšlení cením více než „The Final Frontier“ a „Dance of Death“; kvalitou bych ji viděl cca na úrovni „A Matter of Life and Death“ (i když spíš o kousek nižší, jelikož „A Matter of Life and Death“ přece jen bylo o něco lepší), což v překladu znamená, že na hodně, hodně vysoké úrovni. Snad jen na geniální „Brave New World“ novinka nemá, to si zase přiznejme.

Nicméně, zmiňoval jsem, že k „The Book of Souls“ nějaké menší výhrady přece jenom mám. Paradoxně však nejsou mířeny na ty dlouhé skladby, ale na ty kratší a hitovější. Z toho, jak Iron Maiden v současnosti hrají, já osobně cítím, že právě v rozmáchlých opusech a dlouhých stopážích se nyní cítí nejpohodlněji a na „The Book of Souls“ je to znát. Naopak některé písničky standardních délek – přestože jsou samy o sobě vlastně stále dobré – se mi zdají jakoby trochu z povinnosti. Klidně bych se nebál postavit album třeba jen na pěti desetiminutových kusech, když tahle poloha kapele evidentně sedí nejvíce, a bez nějakého singlu bych se naprosto v pohodě obešel.

Naprosto ukázkovým příkladem, proč by tahle varianta stála za zvážení, je totiž právě první singl alba, „Speed of Light“. Ten totiž vnímám podobně jako třeba „Can I Play with Madness“ ze „Seventh Son of a Seventh Son“ – ve své podstatě je to naprosto pohodová písnička, taková typická Maidenovská hitovka a jako samostatný singl ji vnímám pozitivně. Pekelně chytlavé sloky, výborné melodie, tradičně excelentní Dickinson, výtečný refrén – nemám námitek. Nicméně v kontextu desky mi „Speed of Light“ už tolik nesedí a mezi dvěma rozmáchlejšími kompozicemi mi připadá trochu nepatřičná… příliš „veselá“, abych tak řekl.

Úplně stejně bych se v rámci celku obešel i bez „When the River Runs Deep“ taktéž z prvního disku a pak bez „Death or Glory“ z druhého disku. Ani v jednom případě sice nejde o nějaké špatné kousky, jde mi prostě jen o ten koncept desky. Nechápejte mě ovšem zle – stále to není tak „hrozné“, aby bylo nutné to při poslechu přeskakovat nebo aby to dojem z nahrávky ničilo. A navíc – nechci, aby to vypadalo, že bych a priori proškrtal všechno, co má pod deset minut, protože se na „The Book of Souls“ nachází i několik skvělých kratších písní, které svou náladou do kontextu těch dlouhých odyseí zapadají bez sebemenších problémů.

To se týká kupříkladu „Tears of a Clown“, jež mě převelice baví. Naprosto úžasné jsou pak i „The Great Unknown“, „Shadows of the Valley“ a „The Man of Sorrows“, které jsou vlastně vystavěny na stejné epické bázi jako ty nejdelší kusy, jen nedosahují tak ukrutné stopáže. Například poslední zmiňovaná je vysloveně úžasná a její refrén je zkrátka skvost. To samé lze ostatně tvrdit i třeba o úvodní gradaci „The Great Unknown“.

Ty úplně největší vrcholy se však přece jen skrývají v těch úplně nejdelších kompozicích, k nimž nemám sebemenších výhrad a které se v některých momentech takřka dotýkají dokonalosti. Těmito vrcholy mám jmenovitě na mysli fantastický rozjezd celého dvojalba v podání „If Eternity Should Fail“, „The Red and the Black“, „The Book of Souls“ a „Empire of the Clouds“.

„If Eternity Should Fail“ celé dvojalbum otevře ve velkém stylu… nejprve rozvážný atmosférický začátek, po němž se rozjede naprosto krystalicky čistá maidenovská jízda se vším, co jsme kdy na téhle skupině milovali. Perličkou je, že byl tento song původně určen pro další sólový počin Bruce Dickinsona. „The Red and the Black“ zase nabídne naprosto odzbrojující kytarové vyhrávky, které jsou pro Iron Maiden tolik typické stejně jako sborové „Uoh! Uoh!“. Titulní „The Book of Souls“ zase dýchne lehce temnější náladou a ohromně jí pomáhají klávesy, jež skladbě dodávají krásně epický feeling. 18minutový kolos „Empire of the Clouds“ v samém závěru desky je pak možná úplným vrcholem a třešničkou na dortu celé kolekce… fantastické aranže, nádherná atmosféra, procítěný zpěv. Fenomenálně gradujících prvních sedm minut kompozice je absolutní dokonalost, která se snad nedá oposlouchat. A právě to je ten důvod, proč takhle ambiciózní stopáže nijak nevadí – ta píseň má 18 minut, a přitom je tak zábavná, že uběhne takřka ihned a člověku ani nepřijde, že to vážně hrálo tak dlouho. Inu, čas je prostě relativní…

Iron Maiden - The Book of Souls

Na jednu stranu „The Book of Souls“ obsahuje vše, co je pro Iron Maiden typické… skvělé a výrazné baskytarové linky Stevea Harrise, charakteristické kytarové souboje a dávka nepřekonatelných maidenovských melodií, úžasný zpěv… všechno tam je. A přesto má novinka v rámci diskografie skupiny stále svoji tvář, je hodna legendárního jména svých autorů a v neposlední řadě opětovně ukazuje, jak moc jsou Iron Maiden i se svými roky napřed oproti vší žánrové konkurenci. Stačí srovnat s podobně starými pardály – třeba takový „Redeemer of Souls“ od Judas Priest vypadá vedle „The Book of Souls“ jen jako vtip.

Řekněme si to na rovinu. Iron Maiden jednoduše hrají mnohem vyšší ligu a svojí vlastní ligu než kdokoliv jiný a „The Book of Souls“ to jen potvrzuje – a to se stále nejedná o vrcholné dílo aktuální éry skupiny, natožpak celé historie. Původně jsem se bez podobných velkohubých prohlášení chtěl obejít, aby to nepůsobilo příliš pateticky, ale ono to tak vážně je – Iron Maiden jsou jednoduše největší a asi i nejlepší heavy metalovou kapelou vůbec, neotřesitelně sedí na žánrovém trůnu a „The Book of Souls“ to do puntíku potvrzuje. Možná, že novinka není úplně bezchybná, ale veškeré výhrady jsou vlastně jen detaily, protože ve finále je to stejně úžasná deska, jež mě ohromně baví.


Druhý pohled (Kaša):

Asi jako v každém fanouškovi Iron Maiden, i ve mně nové album „The Book of Souls“ vzbuzovalo nadšení i obavy. O tom nadšení asi netřeba nijak zvlášť žvatlat, protože… ale no tak, jsou to přece Iron Maiden. Jedna z největších a nejlegendárnějších kapel, která i po 40 letech své aktivní kariéry ukazuje, že takhle velká skupina nemusí žít za každou cenu ze své minulosti, a jejich postupná orientace směrem k dlouhým a čistě papírově nehitovým opusům je svým způsobem obdivuhodná. V tomto ohledu taky šestnácté studiové album budilo již v úvodu zmíněné obavy, protože pokus o dvojalbum tady od Iron Maiden ještě nebyl a nebudu lhát, tohoto formátu jsem se i s ohledem na delší strukturu písní zatraceně bál.

Neříkám, že by mi aktuální forma Iron Maiden nevyhovovala, ale prostě jsem si nebyl jistý, jestli šestice dokáže utáhnout hrací dobu o délce 90 minut a jestli nebude výsledek spíše rozmělněná nuda. Vypuštěná hitovka „Speed of Light“ mě nijak nenavnadila, protože jako většina kratších a prvoplánově myšlených songů z posledních let mi prostě a jednoduše nic nedává a nyní s odstupem ji spolu s „Death or Glory“ řadím k tomu slabšímu, co Iron Maiden ve studiu pro účely své novinky zhmotnili.

Jako celek mě však „The Book of Souls“ odzbrojilo hned prvním poslechem, kdy ze mě opadly ty největší obavy, jestli na dvojité album Iron Maiden mají, protože ANO, mají. Neříkám, že celých 90 minut je bez chyby, ale pozitiva jasně převažují. Úvodní „If Eternity Should Fail“ s nádherně košatou svatbou a fantastickou melodií v refrénu je pro mě asi tou úplně nejlepší písní na albu. Na paty jí šlape rozmáchlá, melodicky skvěle vystavená „The Red and the Black“, na níž bych neměnil jedinou vteřinu z její jinak dlouhé hrací doby, a zejména kytary nemají chybu. Mezi další povedené momenty prvního disku patří velmi hezky vygradovaná „The Great Unknown“ a závěrečná titulka, na níž mě nejvíc baví práce s klávesami, jež nepatrně vystrkují drápky a připravují půdu pro explozi v podobě melodického refrénu.

Iron Maiden

Druhý disk je odpálen slabší „Death or Glory“, jíž chybí zajímavější stavba nebo melodie, kterými se může pyšnit další kratší záležitost „Tears of a Clown“. Takhle totiž „Death or Glory“ zní jako píseň z povinnosti, kterou si prostě fanoušci starých válů neústále žádají a Iron Maiden se jim snaží je servírovat, což platí částečně i o „When the River Runs Deep“, která mě však na rozdíl od jiných relativně baví. To lepší z druhého dějství „The Book of Souls“ přichází tak až se „Shadow of the Valley“, na níž mě nechytl jen ten úvod ve stylu „Wasted Years“, nicméně ten zbytek je v naprostém pořádku. Třešnička na závěr v podobě „Empire of the Clouds“ pak už jen prodlužuje nadšení, které se u mě dostavilo s teatrální „The Man of Sorrows“. Právě závěrečná „Empire of the Clouds“ je asi tím úplně největším převapením, protože Bruceovi Dickinsonovi se tahle věc povedla na jedničku. Famózně vygradovaná první polovina postupně přechází až k progovým postupům v druhé polovině a já nestačím valit oči.

Celkově vzato je „The Book of Souls“ asi nejlepším možným albem, které Iron Maiden mohli natočit, ačkoli kdyby se vzdali těch několika povinných skladeb, které mi malinko kazí výsledný dojem, tak bych byl ještě spokojenější. Nevidím důvod diskutovat o tom, jestli byl formát dvojitého alba nutný, protože si myslím, že zas tak moc ne, ale na druhou stranu uznávám, že se s tím Iron Maiden poprali velmi chlapsky a ze souboje odešli jako vítězové s hlavou vztyčenou, ačkoli nějakou tu ránu si odnesli. „The Final Frontier“ je překonáno, ovšem na „A Matter of Life and Death“ to z mého pohledu nestačí. Každopádně jedno z nejlepších alb, která jsem letos slyšel, a to je mnohem víc, než jsem původně čekal.


Třetí pohled (nK_!):

Z více než hodinu a půl dlouhého opusu „The Book of Souls“ jsem měl zpočátku silné obavy. Preferuji spíše kratší desky a už minulé „The Final Frontier“ u mě stálo na hranici doposlouchatelnosti. Ne, že by byla nějak výrazně špatné (i když kvalit „A Matter of Life and Death“ nedosahovalo), jako spíše pořádně utahané. První zveřejněný singl „Speed of Light“ mě také moc neoslovil a začátkem září jsem čekal pořádný průser…

…který se naštěstí a trochu překvapivě nedostavil. I když jsem měl během prvních poslechů trochu problém s výše uvedenou délkou, nejde nakonec o nic dramaticky nestravitelného. Jednoduše proto, že se těm starým pardálům Iron Maiden podařilo do té devadesátiminutovky nacpat převážně vynikající materiál, který předčil vše, v co jsem původně jen doufal.

Jedinými slabšími skladbami se tak v mých očích stala zmíněná klipovka „Speed of Light“, spíše umírněná „The Great Unknown“ a hudebně nezajímavá „Death or Glory“. Ještě možná „Shadows of the Valley“ zpočátku silně připomínající starší hit „Wasted Years“, ale to už je čisté hnidopišství. Zbytek dvojalba tyto přešlapy spolehlivě vyvažuje.

Iron Maiden

V rámci kontrastu vypíchnu také podle mého úplně nejlepší písně. Téměř čtvrthodinová „The Red and the Black“ mě baví pohodovým rozjezdem, vynikající nosnou melodií a především výborným sborovým refrénem. „When the River Runs Deep“ potěšila svou přímočarostí mé srdce fanouška starší tvorby a závěr patřící 18minutovému opusu „Empire of the Clouds“ je prostě bezchybný. Na té písní je boží takřka vše od instrumentálního úvodu, přes klávesové vyhrávky až po kytarová sóla ve druhé polovině. Nemám slov. Geniální.

O „The Book of Souls“ by se daly popsat stohy papíru a i přesto bych k němu měl stále co říct. Na závěr alespoň ve stručnosti – tahle deska je především sakra dobře napsaná. Je variabilní, správně gradující, nechybí jí chytré otextování a co píšu ze všeho nejraději – je velmi zábavná. Své si zde najde každý, kdo kdy přišel do pozitivního styku s libovolnou érou tvorby Iron Maiden. Tohle jsem nečekal. Jedna z nejlepších desek letoška a velké nadšení.


Čtvrtý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že s každým dalším pokusem napsat něco smysluplného na adresu nového alba britských Iron Maiden je to těžší a těžší. Navzdory počátečnímu zklamání, jež vyústilo v neuvážené soudy charakterizující desku jako rozvláčnou a epickou variaci na tisíckrát vyřčené, můj názor na ní nyní osciluje mezi střízlivým respektem a naprostou spokojeností. Je sice pravda, že k nějakým glorifikacím mám stále daleko, ale „The Book of Souls“ nakonec bylo schopno vyrůst tak, že bych se neostýchal použití přívlastků svěží, výpravné, povedené.

Kdo ví, možná to bylo tím, že jsem v době vydání desky zrovna ujížděl na tvrdších subžánrech, ale zpočátku jsem měl celkem potíže desku doposlouchat do konce. Prohlašoval jsem, že to nějak nemá drive – je to unavené a nové nápady jsou jen rozpačitou variací na dříve vyřčené, což se snaží maskovat forma. Nicméně jsem tomu dal další šanci a vyplatilo se.

Iron Maiden

Novinka formátem skutečně dohání do extrému všechny snahy této stálice vymanit se z typizované představy o NWOBHM a nabídnout dlouhé kompoziční celky snoubící epičnost, komplexnost a propracovanost s klasickou melodičností. Přesto – nebo spíš právě proto – jsou na místě obavy, zda „Mejdni“ nepřišli o poslední kousíček autocenzury a nenaplácali do dlouhých kompozic každý nápad, který jim přelétl přes nos, bez jakékoliv rozvahy. Není tomu naštěstí tak, skladby jsou promyšlené a koherentní. Místy však možná až zbytečně homogenní.

Za příklad bych mohl uvést například „The Red and the Black“, jež navzdory svému postu druhé nejdelší písně na albu je v průběhu založena spíše na variování a postupném rozvíjení než na nějaké závratné diverzitě. Ačkoliv nabízí jeden z nejchytlavějších refrénů, neustále se pohybuje v navzájem podobných postupech, což místy nechává daný hlavní motiv gradovat, často ho ovšem taky nesmyslně rozmělňuje. Především se většina skladby nese v jednom rytmickém mustru. Nicméně je na konci velmi šikovně vygradovaná a asi nejlépe zde funguje onen stadiónový potenciál, který obvykle zastávají spíše kratší singlovky. Těch tu samozřejmě také pár je – jednak první zveřejněná pecka „Speed of Light“ a dále první dvě skladby z druhého disku, „Death or Glory“ a zesnulému komikovi Robinu Williamsovi věnovaná „Tears of a Clown“. Na jednu stranu pomáhají vyrovnávat jinak komplikovanější celek a disponují solidními melodiemi, na druhou ale ilustrují fakt, že co se týče úderných chytlavých věcí mají Iron Maiden svůj zenit už za sebou. To však rozhodně neznamená, že by se měla snad kapela za co stydět, jedná se o velmi příjemné kousky, jež naživo budou fungovat jistě skvěle.

Už jen z pohledu na jednotlivých stopáží skladeb musí být ale jasné, že hlavní gró desky jsou spíš ty skladby v rozmezí od sedmi do osmnácti minut. Často začínající klidným úvodem a postupně navazující střednětempým hevíkem, který postupně nápady rozvíjí, a přidávají se různé instrumentální kejkle a vyhrávky. Zatímco úvod a závěr otvíráku „If Eternity Should Fail“ se snaží navodit patřičně výpravnou atmosféru prostřednictvím kláves a akustik a průběh skladby je vlastně relativně monotématický, to závěrečná osmnáctiminutovka „Empire of the Clouds“ složená Brucem Dickinsonem nám nabídne pestrou škálu nálad a nápadů. Klavírní úvod doprovozený houslemi je jedním z nejatmosferičtějších momentů v tvorbě kapely vůbec. Jenomže místy se zkrátka nemohu ubránit pocitu, že jsou stopáže skladeb navyšovány uměle a tříští solidní nápady, jimž by kratší stopáž posílila celistvost. Nicméně tahle slabina je často vyrovnávána kvalitou samotných motivů a zajímavými vyhrávkami, riffy i chytlavými refrény (kdo si nepíská „The Red and the Black“, ať hodí kamenem).

Iron Maiden

I přes těch pár much nakonec tedy desku považuji za velmi povedenou. Je ukázkou toho, že kapela nestojí na místě a i po těch letech je schopna přijít s něčím dovádějící její vizi hudby zase o kus dál. Navíc přihlédneme-li k tomu, že vznikala v podmínkách, kdy Bruce Dickonson bojoval s rakovinou jazyka a Steve Harris s tvůrčí krizí v důsledku úmrtí blízké osoby, je skutečně obdivuhodné, že na nás Iron Maiden vyrukovali s takhle zajímavou a propracovanou deskou. Death or Glory? Navzdory počáteční skepsi volím opět Glory.