Archiv štítku: Lunatic Gods

Lunatic Gods majú nový klip a chystajú nový album

Slovenský folk/blackmetalový LUNATIC GODS prichádzajú s novým klipom a na rok 2016 chystajú album inšpirovaný ich rodným Turcom…

LUNATIC GODS aktuálne pracujú na novom albume a pred pár dňami, v čase zimného Slnovratu predstavili svoj nový videoklip k piesni “Kračúň”.

Hovorí gitarista Luboslav “Zimný Slnovrat – tajomný čas, ktorí nás núti aspoň na chvíľku sa zamyslieť a zastaviť. Mám tieto dni veľmi rád. Naši predkovia a Slovanské národy práve v tieto dni slávili životodarnú energiu Slnka, prestali mať strach zo zimy a tešili sa z pribúdajúcich lúčov. A či chceme alebo nie, ich energia v nás pretrváva dodnes. Preto v tieto sviatočné dni, kedy sa rodí nová podoba Slnka cítime akési silnejšie puto k rodine, tíšime hádky a spory, a máme k sebe akosi bližšie. A náš spevák Emko, kráčajúci v klipe lesmi a chotármi nášho rodného kraja, akoby toto všetko vyjadil. V tých záberoch je priam stelesneným pokoja a radosti zo života…”

Luboslav pridáva pár slov aj k chystanej dlhohrajúcej novinke s pracovným názvom “Muzika z Turčianskych lesov a lúk”:“Nápadov je veľa, v kapele aktuálne vládne úžasná tvorivá atmosféra, piesne nám rastú pod rukami a ja mám z toho obrovskú radosť. Do tej muziky sa snažím dostať všetky svoje pocity, ktoré mnou hýbu zakaždým, keď sa hrdo pozriem na kopce Veľkej i Malej Fatry. Kraj v ktorom je žijeme, je pre nás tá najsilnejšia inšpirácia! Táto zem je naša matka, bez nej by nebolo národa ani nás…”.

Po úspešnom v koži balenom cd “Slnovraty” kapela chystá opäť niečo špeciálne. “Áno, chystáme knihu fotiek, ktorá bude súčasťou nového albumu a bude plná prác od nášho Janíka (perkusie a tympány), z jeho potuliek po Turčianskej záhradke. Pár záberov bude aj od ostatných členov kapely. Všetci sa radi túlame po horách. Je v nich ukrytá naša minulosť a púť našich predkov. A práve tí verili, že skaly sú kosti matky zeme, tráva jej vlasy a rieka jej žily…”. CD kapela plánuje nahravať v priebehu roka 2016. “Uvidíme jak to pojde, nie je sa kam náhliť. Po všetkých tých rokoch naháňania sa za najlepším zvukom gitár, bicích či masteringom ktorí tlačí:), som si uvedomil, že najdôležitejšia je práve atmosféra. A tú nedosiahneš ani v najdrahších profi štúdiách – prichádza len s pokorou, pokojom a keď v kapele panuje atmosféra priateľstva. Vtedy sa aj hviezdy zvyknú spojiť do správneho znamenia a muzikantské duše sa rozozvučia a súznia. Pevne verím, že na siedmom albume Lunatic Gods práve toto budú fanúšikovia cítiť…”.

[tisková zpráva]

Lunatic Gods


Lunatic Gods – Slnovraty

Lunatic Gods - Slnovraty
Země: Slovensko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)
02. Part II. Kupalo (Slnovrat letný)

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,4/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Lunatic Gods pro mě vždy bývali jednou z nejzajímavějších slovenských kapel… vlastně bych se je společně s Algor v žádném případě nebál označit za svou nejoblíbenější formaci od našich východních sousedů. A čím pozdější období, tím víc se mi jejich nahrávky líbí – aniž bych chtěl snižovat kvality starších počinů, které jsou samozřejmě také velice dobré, obzvláště poslední dvě desky “Ante Portas” (2007) a “Vlnobytie” (2012) jsou z mého pohledu – nebojím se říct – skvosty natřískané fantastickými momenty.

O to větší byl ovšem šok, když začátkem loňského roku skupinu opustil kytarista Hirax, zakladatel a dosavadní hlavní skladatel i textař. Například obě výše zmiňovaná alba stála především na jeho materiálu, takže rozhodně vyvstala otázka, jakou budou Lunatic Gods bez něj hudebně fungovat…

Osamostatněný Hirax dal dohromady novou formaci Ramchat, v jejímž rámci se pustil do přímočařejší muziky z hájemství pagan black metalu. Na sklonku roku skupina vydala debutové EP “Bes”, na němž se ukázalo, že Hirax prostě umí a je to pan hudebník. Jemu samotnému tedy rozdělení cest nijak zvlášť neuškodilo, protože prokázal, že jeho nové působiště smysl má. Nyní ovšem přišel čas, aby to samé prokázali rovněž samotní Lunatic Gods

Podobně jako Ramchat,Lunatic Gods jako první počin nové éry zvolili krátké, +/- čtvrthodinové minialbum, které se jmenuje “Slnovraty”. Předně je v případě této nahrávky nutno zmínit jednu věc, jež je podle mého názoru naprosto úžasná – samozřejmě mám na mysli formu, v níž EP vychází. Lunatic Gods totiž “Slnovraty” vydali v nádherné, ručně vyráběné knize z pravé kůže a navrch přihodili i plakát a amulet. Sice by si někdo mohl stěžovat, že je to díky větším rozměrům trochu neskladné, ale to mi nevadí, protože jsem si na podobně atypické počiny už dávno založil speciální polici… jednoduše řečeno, co do balení se jedná o naprostou pecku, protože to vypadá skvěle. Pokud bychom tedy hodnotili formu, bylo by to pomalu i na deset bodů, ale tou stěžejní otázkou naší recenze je to, zdali se podobnými superlativy dá častovat také samotný obsah…

Z materiálu je ihned na první poslech cítit několik věcí. První z nich je to, že se kapela snažila si udržet svůj sound v tom smyslu, že “Slnovraty” jsou podobně nejednoduchá a poměrně členitá záležitost, ačkoliv v trochu jiném smyslu a přece jenom už to není taková avantgarda. Není to takový vodopád nápadů, jako byly třeba některé skladby na “Vlnobytie”, z jistého úhlu pohledu to snad je i trochu usedlejší, ale stále se nejedná o vyloženě triviální muziku a je chvályhodné, že je stále poznat, že to jsou Lunatic Gods.

Druhá věc se týká celkové nálady materiálu. Již na “Vlnobytie” byl hodně cítit znatelný příklon k jistému folklórnímu výrazivu a motivům. Samotný Hirax tento směr v rámci Ramchat dotáhl ještě o kousek dál a zbytek Lunatic Gods se taktéž vydal podobným směrem, akorát ne k pagan black metalu, nýbrž k folk metalu. “Slnovraty” jsou prostě folkovější… rozhodně to nejfolkovější, co kdy pod hlavičkou skupiny vyšlo, hudebně i tematicky, až bych se u nich vůbec poprvé nezdráhal vytáhnout škatulku folk metal (samozřejmě ne úplně čistokrevný, ale pořád smíchaný s black metalem, nějakou tou netradičností atd., což ostatně souvisí s tím, co padlo v předešlém odstavci).

Celé toto folklórnější vyznění ve velké míře podporuje i fakt, že Lunatic Gods do své sestavy vyjma nového kytaristy Míry přibrali rovněž houslistku Evaliu, což je podle mého názoru dobrý tah, protože housle v novém materiálu nehrají bezvýznamnou roli a odvádějí velký kus práce. Také to značí to, že tímhle folkovým směrem Lunatic Gods nejspíš hodlají jít i do budoucna, což mi nijak nevadí. Klidně bych se nebál dát příště houslím ještě trochu větší prostor, protože tenhle nástroj dokáže v metalové hudbě dělat vážně divy, když se to s ním umí.

Pochvalu si rozhodně zaslouží ještě jedna věc, a sice to, v co jsem v případě tohoto EP doufal především – Lunatic Gods ukázali, že ani bez Hiraxe nejsou odepsaní a dokážou složit smysluplnou a kvalitní nahrávku. A to “Slnovraty” rozhodně jsou. V žádném případě se minialbu nedá upírat fakt, že se na něm nachází nemalé množství hodně výtečných nápadů, a to ve všech vrstvách a složkách hudby. Najdou se tu skvělé klávesové motivy, naprosto parádní vokální linky, baví mě i záblesky ryzích black metalových sypaček, na nichž to sice nestojí, ale celý materiál to příjemně osvěžuje. Líbí se mi, že to trvá 15 minut, ale děje se tam toho opravdu hodně, je to členité, je to vysoce zábavné a ani po dvojciferném počtu poslechů se to nijak zvlášť neoposlouchalo, což je věc, kterou v dnešní době bohužel nemohu říct o obrovské spoustě dlouhohrajících desek, natožpak čtvrthodinových kraťasů. To všechno je super, já to uznávám a zcela upřímně říkám, že se mi výsledek líbí.

Přesto tohle všechno, přes všechny nesporné kvality novinky a i přesto, že se bezesporu podařilo navázat důstojně, si ovšem říkám, že tomu ještě kousíček chybí, že starší počiny prostě měly ještě něco navíc, co z nich pro mě dělá cosi lepšího. Samozřejmě, je to první nahrávka bez dosavadního výhradního skladatele, takže se dá ještě leccos odpustit, stejně tak na rovinu říkám, že “Slnovraty” dopadly lépe, než jsem doufal a než se mi zdálo po prvním poslechu, ani nepopírám, že díky tomu až plnohodnotná řadovka opravdu ukáže, ale i tak se prostě neubráním pocitu, že Hiraxův rukopis mi možná trochu chybí.

Opakuji znovu, že se mi “Slnovraty” stále hodně líbí, ostatně 7/10 je výborná známka… ale “Vlnobytie” jsem svého času dal 9/10 a stále si myslím, že oprávněně, takže asi tak… Nicméně i tak jsem zvědavý na další pokračování a rozhodně jsem na Lunatic Gods po odchodu Hiraxe nezanevřel…


Další názory:

Koncepční EP “Slnovraty”, se kterým Lunatic Gods otevírají novou kapitolu své existence, je rozhodně žhavým tématem, protože po Hiraxově odchodu se na kapelu upíraly nejedny zraky plné otazníků. A i když se nový materiál od svého ceněného předchůdce “Vlnobytie” rozhodně liší, dobrou zprávou je, že Lunatic Gods jsou i bez Hiraxe více než schopni vdechnout život kvalitní hudbě. “Slnovraty” jsou oproti “Vlnobytie” rozhodně tvrdší a metalovější, a to tak trochu na úkor avantgardního rozměru, který předchozí řadovku z velké části definoval. Co naopak zůstává, to je silné zapracování folklórních motivů (byť zde kvůli posunu v celkovém výrazu hudby vyznívají poněkud odlišně než posledně) a hlavně nápaditá kompozice, díky níž není o původu “Slnovratů” nejmenších pochyb. Osobně mi k srdci přirostla víc skladba “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)”, protože ve skladbě druhé mě maličko irituje pár drobností, ale přesto nemám důvod se o EP vyjadřovat jinak než pochvalně. Lunatic Gods na “Slnovratech” přinášejí vysoce kvalitní hudbu, které nečiní problém sebe samu obhájit i před náročným posluchačem, a i když ve srovnání se skvostem, jakým “Vlnobytie” bezesporu je, rozhodně ztrácí, není sporu o tom, že Lunatic Gods ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Tahle jednohubka je velice výživná, takže jsem náramně zvědavý, co se urodí dále…
Ježura

Lunatic Gods

Asi jako všichni ostatní jsem byl i já zvědavý, jak se Lunatic Gods poperou s odchodem Hiraxe, který s “Bes” ukázal, že si poradí i sám, a musím říct, že jeho bývalým kolegům to nejde o nic hůř. “Slnovraty” jsou k mému vlastnímu překvapení rezolutním prohlášením, že s touhle partou je třeba i nadále počítat. Hirax – neHirax. Stále jsou to Lunatic Gods, jaké jsem si oblíbil díky “Vlnobytie”, i když jsou na “Slnovraty” slovansky folkovější. To však není výtka, protože výsledek je vynikající. Skvělé housle v “Part II. Kupalo (Slnovrat letný)” bych dokonce označil za můj nejoblíbenější moment z celého EP. Propracovanější “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)” je mi sice díky propojení agrese a melodie o něco bližší, ale není nutno dělat mezi oběma skladbami nějaké zásadní rozdíly, protože jako celek je na malé ploše plno skvělých momentů. Ke stopáži snad jen tolik, že 15 minut je mi málo, ale co se dá dělat. Jako upoutávka věcí budoucích jsou “Slnovraty” přesně tím, čím být mají, takže se těším na plnohodnotnou řadovku.
Kaša

Na rozdíl od kolegů jsem spíše než se zvědavostí k novému kráťasu Lunatic Gods přistupoval s nedůvěrou. Představa, že kapela po odchodu hlavního skladatele udrží nesmírně vysokou laťku předchozích alb, vůbec nepřicházela na mysl. První poslechy toto tušení ostatně potvrdily, “Slnovraty” na mě působily jako skořápka, která se sice navenek tváří jako neporušené vejce, ovšem při prvním tlaku se zhroutí do své vnitřní prázdnoty. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Lunatic Gods jen imitují svůj vlastní zvuk, a ani to nedělají moc dobře. Jenže jak poslechy přibývaly, začínal jsem “Slnovratům” přicházet na kloub a někdy okolo desátého poslechu se vše změnilo a já konečně dokázal jeho kvality docenit. Rázem se mi zjevily i nové prvky, které při prvních posleších zůstaly skryty – výraznější klávesy, folkovější nádech a hlavně skvělé housle. Menší důraz na kytary kapele nakonec vůbec neuškodil, i když zde i tak hrají mnoho zajímavých a nepostradatelných motivů. Abych však nezakončil hodnocení příliš pozitivně, musím podotknout, že mi na “Slnovratech”, stejně jako kolegům, něco chybí. Pocit prázdnoty uvnitř alba již po mnoha posleších zeslábnul, ale pořád mi chybí to, co dělalo z “Vlnobytie” a “Ante Portas” skvělá alba. Asi je to však jen náznak Hiraxova šíleného génia, bez něhož se Lunatic Gods a jejich posluchači budou muset naučit žít.
Zajus


Ramchat – Bes

Ramchat - Bes
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 2013
Label: Hladohlas

Tracklist:
01. Mor ho!
02. Mogdaneč
03. Údolie šialenstva
04. Bes
05. Posledný pohan

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7,5/10
Atreides – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

Asi jsem nebyl sám, koho hodně překvapilo, když začátkem loňského roku opustil řady slovenských veteránů Lunatic Gods kytarista Pavel Baričák alias Hirax, který kapelu hluboko v 90. letech zakládal a byl hlavním autorem muziky. Jen na posledních dvou deskách “Vlnobytie” (2012) a “Ante Portas” (2007) složil drtivou většinu hudby a napsal veškeré texty. Ačkoliv těsně potom, co se tato zpráva dostala na veřejnost, jsem si říkal, jak asi budou znít Lunatic Gods bez Hiraxe v budoucnu, netrvalo dlouho a objevila se druhá otázka – jak bude znít Hirax bez Lunatic Gods?

Zatímco Lunatic Gods na oficiální vydání prvního počinu nové éry, minialba s názvem “Slnovraty”, teprve čekají, ačkoliv už je online k dispozici k poslechu, Hirax již debut své nové kapely stihl vydat v prosinci. Ta kapela dostala jméno Ramchat a onen debut, jímž je shodou okolností rovněž minialbum, dostal název “Bes”. Jak to tedy dopadlo?

Hned na začátek se samozřejmě přímo nabízí se zeptat, jak a jestli se vůbec se hudební produkce Ramchat liší od toho, co Hirax páchal pod hlavičkou Lunatic Gods. Záměrně neříkám jen od Lunatic Gods, protože “Bes” a “Slnovraty” porovnávat nebudu – jednoduše už jen z toho důvodu, že “Slnovraty” nemám doposud najeté, jelikož odmítám poslouchat alba z přehrávače na Bandzone a v záchvatu staromódnosti si počkám až na originální nosič. Když se ale vrátíme k porovnání “Bes” a desek Lunatic Gods posledních let, je odpověď hodně jednoduchá a jasná – Ramchat v žádném případě není Lunatic Gods 2.

Oproti “Ante Portas” a “Vlnobytie”, které obě zdobila velká otevřenost, kladný vztah k různorodosti a avantgardnosti, je materiál, jaký se nachází na “Bes”, mnohem přímočařejší a agresivnější. Nenazval bych to přímo nějakým oldschoolem, který by se měl vracet o dvacet roků nazpět, nicméně čistě z hudebního hlediska se Ramchat na své prvotině představují jako čistě pagan black metalová skupina… pagan i v textech, protože právě pohanství a nelibost ke křesťanství je z lyrické stránky cítit opravdu silně.

Méně avantgardní přístup však nemusí nutně znamenat méně zajímavou hudbu, což je naštěstí i právě tento případ, neboť “Bes” je i přes velmi krátkou hrací dobu hodně kvalitním materiálem. EP obsahuje tři regulérní skladby “Mor ho!”, “Údolie šialenstva” a “Posledný Pohan” a všechny tři všechny jsou opravdu výborné. Ve skutečnosti nejde o nějakou vyloženě originální záležitosti, ale ty songy prostě fungují, jsou zábavné, relativně pestré, mají hlavu a patu, jsou uvěřitelné a mají dobrý odpich. Ačkoliv třeba takový bubeník Mišo “Golbiško” Goldberger sype také zodpovědně, materiál pro mě táhnou především kytary v podání Hiraxe a Viťo Kotríka a také zpěvák Tomáš “Lečo” Jakubec, jehož death metalový chropot i black metalový skřehot se mi opravdu líbí – a mimo jiné si také cením toho, že je mu naprosto parádně rozumět každé slovo. Asi nejotevřenějším kusem z těchto tří je ten závěrečný, tedy “Posledný Pohan”, v němž se ozve také čistý zpěv (předpokládám, že jde o dílo hosta) nebo housle, ale když tak o tom přemýšlím, neoznačil bych tuto píseň za vrchol alba, i když by to k tomu díky oné větší rozmanitosti mohlo svádět. Důvodem je to, že si u mě všechny tři písně stojí na úplně stejné pozici.

O malinko horší je to s mluvenými intry (nebo chcete-li mezihrami), které jsou také tři (pokud by vám nevycházely počty, první z nich je součástí “Mor ho!”). Ne, že by mě při poslechu vyloženě obtěžovaly nebo bych je musel přeskakovat, to ne, ale opravdu zajímavé pro mě byly možná tak během prvních dvou, tří poslechů, při pozdějších posleších nahrávku trošku brzdí. Samozřejmě to není žádný průser, který by dojem z EP jakkoliv snižoval, ale osobně by mi asi tyto mluvené pasáže pro dokreslení příběhu stačily jen jako text v bookletu.

Nicméně i přes tuto malinkou mušku, která ve výsledku zas tolik nevadí, na mě “Bes” zanechalo výborný dojem. Jak vidno, Hirax prostě dobrou muziku napsat umí, díky čemuž Ramchat oproti jeho předchozímu působišti i přes změnu stylu laťku nesnižuje. Finální resumé je tedy jednoduché – “Bes” je hodně povedená nahrávka a není sebemenší důvod se netěšit na další pokračování (snad už v podobě dlouhohrající desky)…


Další názory:

Slovenští Lunatic Gods vydali předloni hodně silné album “Vlnobytie”, kterým navázali na velice plodnou kariéru. Shodou okolností bylo “Vlnobytie” mým prvním setkáním s kapelou, a o to víc mě tak mrzela zpráva o odchodu jejich nejvýraznějšího člena, kytaristy Hiraxe. EP “Bes” pro mě tak bylo možná očekávanějším počinem než další tvorba samotných Lunatic Gods a moje očekávání byla do puntíku vyplněna. “Bes” představuje tvrdší a přímočařejší stránku Hiraxovy tvorby. Stojí převážně na klasických metalových instrumentech, a přesto v sobě nese přesně ten charakter, který jsem na posledních albech Lunatic Gods obdivoval. Ze tří plnohodnotných skladeb mě nejvíce zaujala rozmanitá píseň “Posledný Pohan” se skvělým dvojhlasným refrénem. Co naopak musím mírně zkritizovat, je přehršel mluvených inter – pokud by se ve stejném množství nacházely na dlouhohrajícím albu, bylo by vše v naprostém pořádku, ovšem mezi třemi skladbami tvoří značnou část hrací doby, kvůli čemuž EP ztrácí souvislý tok a posluchač koncentraci. I tak je ale “Bes” hodně silným prvním počinem, jsem velice zvědav na dlouhohrající album.
Zajus

Tvorbu slovenských Lunatic Gods, předchozího působiště Hiraxe, neznám (a to ani v případě vyzdvihovaného “Vlnobytie”), takže v podstatě nemám ani první EPko “Bes” s čím srovnávat v rámci tvorby, v níž má Hirax prsty. Začnu tím lepším, a to hudební stránkou. Solidně zahraný black metal disponuje dostatkem agresivity, správně odsýpá a chrlí jeden povedený riff za druhým, občas přidá melodickou nebo folkovou vložku. Sic jde o žánrový standard, jde o zatraceně dobrý standard, který se rozhodně řadí do toho lepšího, co v žánru vzniklo. Zejména “Údolie šialenstva” je parádní řežba, která se neštítí vám vyhnat maz z uší. V tomto ohledu Hiraxovi náleží všechna čest, stejně jako drsnému projevu Tomáše Jakubce, jenž do hudby prostě sedne. Skvělý growl, dobré frázování, zejména silný refrén v “Posledném Pohanovi” za doprovodu Janky Thomkové je skvostný, až člověka pomalu mrazí v zádech. Tím se pomalu dostávám k prvnímu problému, který mi trhá uši – nesmírně klišovité texty. Prostý střet nepochopených pohanů a zlých křesťanů snad ani klišovitější být nemůže, a ač je mi pohanství v mnoha ohledech velmi blízké, přes tohle se prostě nepřenést nedokážu, v mých očích (uších) to zkrátka sráží desku dobře bod, bod a půl níže. A tím se dostávám k problému číslo dvě: obšírné vyprávění, které tříští desku na tři skladby, mezi nimiž působí proslovy téměř jako vystřižené z dokumentárního filmu – je sice odvedeno opravdu na úrovni, ale jinak je docela mimo a úspěšně likviduje atmosféru budouvanou ve skladbách. A to je ještě horší než první výtka, protože když Ramchat hrají, hrají vážně dobře a to se nějaká klišovitost textů dá sem tam odpustit. Ale když nehrají a jen se žvaní, stojí to za pendrek, a proto nezbývá, než ještě o trochu ubrat na hodnocení, které by jinak mohlo být výrazně vyšší.
Atreides


Redakční eintopf #45.2 – speciál 2012 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Borknagar – Urd
3. Ihsahn – Eremita
4. Mgła – With Hearts Toward None
5. Enslaved – RIITIIR

CZ/SVK deska roku:
1. Avenger – Bohemian Dark Metal
2. Lunatic Gods – Vlnobytie

Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes

Artwork roku:
Stolen Babies – Naught

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012

Videoklip roku:
Sólstafir – Fjara

Potěšení roku:
mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek

Zklamání roku:
osobní rozkol v Queensrÿche

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska “A Shadowplay for Yesterdays” vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.

2. Borknagar – Urd
Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě “Urd” se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.

3. Ihsahn – Eremita
Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít “Eremita” na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale “Eremita” jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.

4. Mgła – With Hearts Toward None
Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.

5. Enslaved – RIITIIR
Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska “RIITIIR” to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.

Avenger - Bohemian Dark Metal

CZ/SVK deska roku:

1. Avenger – Bohemian Dark Metal
Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě “Bohemian Dark Metal” dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.

2. Lunatic Gods – Vlnobytie
S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master’s Hammer se svými “Konvemi”, ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od “Vracejte konve na místo” dostala každá jedna skladba, kterou “Vlnobytie” nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník…

Neřadový počin roku:

Agalloch – Faustian Echoes
Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. “Faustian Echoes” je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech – přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.

Stolen Babies - Naught

Artwork roku:

Stolen Babies – Naught
Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi “777 – Cosmosophy” (Blut aus Nord), “The Acausal Mass” (Merrimack), “Jacob’s Ladder” (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem “Unsung Heroes”? Deska “Guten Tag” z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na “Unsung Heroes” je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku – navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.

Koncert roku:

Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012
Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají…

Videoklip roku:

Sólstafir – Fjara
Tady není co řešit. Poslední album “Svartir sandar” možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě “Fjara” je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!

Potěšení roku:

mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek
Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master’s Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.

Zklamání roku:

osobní rozkol v Queensrÿche
Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle…

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále – jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě – zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídka kdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní…


Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.


Lunatic Gods

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Hirax
Počet otázek: 19

Odkazy:
facebook / bandzone

Až se bude na konci letošního roku bilancovat skóre na česko-slovenské metalové scéně, “Vlnobytie” bude bezesporu patřit mezi ty počiny, na něž si člověk vzpomene mezi prvními. Důvod je jednoduchý – právě zde totiž kapela dovedla svůj originální mix experimentu, extrémního metalu a nyní už i folklóru takřka k dokonalosti. Výsledkem je opravdu vynikající dílko, které vydrží po mnoho poslechů – tím spíš, že ona zajímavost není dána pouze hudební složkou, ale ostatními okolnostmi, především texty. Není tedy divu, že jsem využili možnosti zeptat se na pár otázek, na něž se jal odpovídat kytarista Hirax…


Zdravím na Slovensko! Dovolil bych si přeskočit formality typu gratulací k nové desce a spustil bych rovnou zostra. Proč to trvalo tak dlouho, než “Vlnobytie” vyšlo? Pokud mne paměť nešálí, mělo být CD původně venku již v září, nebo ne? Kromě toho, první skladbu “Duša plná ozvien” jste zveřejnili v polovině června, tudíž předpokládám, že již tehdy bylo album hotové. Jenže nakonec se objevilo až v únoru dalšího roku. Proč? Není to trochu frustrující, dodělat desku a čekat tolik měsíců?

Hľadali sme vydavateľa. S postupujúcou krízou, ktorá pochovala veľa malých labelov a veľké oslabila, som bol rád, že nám aspoň kde-tu odpisovali. Nakoniec sa však našla agentúra Duna, slovenská silná firma zaoberajúca sa skôr organizovaním obrovských konecertných podujatí a “Vlnobytie” vydala. Frustrujúce? Keď meškáte dva roky, nejaký ten mesiac vás už netrápi…

Předpokládám, že v onom odkladu hrálo jistou roli hledání firmy, která by “Vlnobytie” vydala. Proč nakonec padla volba právě na agenturu DUNA? Pokud se nemýlím, předchozí “Ante Portas” vyšlo u tvé vlastní firmy… nebylo by tedy lehčí to zopakovat a i “Vlnobytie” vydat tímto způsobem?

Ja už som nechcel vydávať CD vlastnej kapele a vysvetľovať spoluhráčom, že CD nosiče sa vôbec nepredávajú. Poznáš to určite sám z vlastnej životnej skúsenosti – človek si bude neustále namýšľať, že mu bolo odobraté. Takto som mimo hry a je to tak dobré.

Jestli správně počítám, před samotným vydáním “Vlnobytie” jste na svůj Bandzone nahráli celkem šest písní, což je více jak polovina alba. Chápu, že nějaká ta propagace být musí, ale není to v takovém počtu až kontraproduktivní? Třeba já osobně jsem na nahrávku opravdu těšil, ale ty později zveřejněné písničky už jsem si ani nepouštěl, abych měl také nějaké překvapení na plnohodnotný poslech. (smích) Nebo si naopak myslíš, že je to lepší, aby si poté fanoušek nekupoval zajíce v pytli?

V tejto dobe to ináč nejde. My tie skladby zverejníme všetky, veď kto chce, album si stiahne aj teraz raz-dva. Som ale rád, že veľa ľudí pochopilo, že držať digipack “Vlnobytie” v ruke je disponovať jedným rozmerom naviac. Cez obal, texty a predslovy k piesňam sa uzatvorí celý kruh. “Vlnobytie” nie je len o tónoch, je to celá jedna veľká nálada. Kto si album iba stiahne, minimálne tretina diela mu ujde.

Pojďme už k samotnému materiálu. Zdá se mi, že čím dál tím více se ve vaší muzice objevují folkové motivy. Na takovém “Mythus” byly v podstatě minimální, na “Ante Portas” jich znatelně přibylo, ale v případě “Vlnobytie” už se v některých pasážích stávají doslova tím hlavním, což dříve nebývalo. Souhlasil bys s tím? Považuješ to spíš za přirozený vývoj hudby, nebo tak činíte záměrně? Je tohle cesta, po níž Lunatic Gods hodlají do budoucna kráčet? Dle mého soudu s tím souvisí i posun v textech, kde se více než kdy jindy objevují, řekněme, slovenská témata…

Keby sme to vedeli, spravili by som to tak aj na “Ante Portas”. Ale vtedy sme to tak ešte necítili a hlavne by sme to nespravili od srdca. Teraz je to všetko v rovnováhe, v takejto miere sme usúdili, že tam tie národné motívy majú byť. S príklonom k folklóru som sa pri písaní textov automaticky prikláňal k truhlici pamäti národa, ináč to nešlo. Nemôžeš hrať country a spievať proti prírode. Teda môžeš, ale nikto ťa nebude počúvať…

S tím se ostatně pojí i využití houslí nebo cimbálu. Rozhodli jste se tyto nástroje na desku zakomponovat právě pro posílení té lidové složky? Myslíš, že i v budoucnu bude v muzice Lunatic Gods místo pro podobné nástroje, které nejsou pro metal zrovna typické? Nemám na mysli jen instrumenty typu cimbál nebo housle, ale třeba i saxofon, který se na “Vlnobytie” rovněž objevuje…

Ja som už dávno vyhlasoval, že si Lunatic Gods predstavujem ako cimbálovku prepojenú s metalistami. Upotení cigáni mastiaci na husliach a cimbál pekelné motívy a my do toho ako kavaléria riforezačov. Nádhera. Melodika spojená s extrémom. Vždy som chcel spájať peklo s nebom.

Lunatic Gods

Mezi ty nejzajímavější kousky desky jistě patří i skladby “Od priadok po zimný čas” a “Na krížnych cestách”, alias Dobšínského povídka “O krásnej Ibronke” v hudební formě. Mohl bys nám říct, proč jste se rozhodli inspirovat se právě u Pavola Dobšínského a proč jste si od něj vybrali právě o “O krásnej Ibronke”? Osobně mne až překvapilo, že se jedná doslova o zhudebnění povídky, nikoliv jen její převyprávění, že text obou písní je v podstatě poskládán z úryvků ze samotné předlohy. Lze to tedy chápat tak, že vám šlo především o co nejvěrnější ztvárnění? Šlo v tomto případě o ojedinělou záležitost, nebo si myslíš, že byste se do něčeho podobného mohli pustit i na dalších albech?

Tip na zhudobnenie tejto poviedky nám dal náš grafik Mišo Šesták. Dobšínsky je naozaj morbídny, určite ho budem čítať mojej malej Sárke. Ale skutočne neviem, čo príde do budúcnosti. Možno zhudobníme nejakú jeho ďalšiu povesť, možno nejakú trávnicu a možno nič. Neviem, snažíme sa nerobiť muziku prvoplánovo.

Dále bych se rád také zeptal podrobněji na text “Zbojnícka”, vyprávějící o zbojníkovi Emilu Malatném. Jedná se smyšlenou postavu nebo má nějaký reálný základ? Osobně se mi nějaké bližší informace dohledat nepodařilo, tudíž předpokládám, že první možnost je správně… mýlím se? Ať tak či onak, můžeš nám o něm povědět něco víc? Když se řekne “Slovensko” a “zbojník” v jedné větě, každému se automaticky vybaví Juraj Jánošík – je zde nějaká souvislost?

Slovensko malo veľmi veľa zbojníkov, len sa o nich nevie. Také sú zákony hostórie. Prežije len pár mien, nad ktorými svietia hviezdy zviditeľnenia. Emil Malatný určite raz žil, veď o ňom spievame.

Podobně se musím zeptat i na skladbu “Starecká” – je příběh o staříkovi, který vyvraždí svou rodinu, smyšlený nebo je postaven na nějaké konkrétní události? Tady je ta otázka jistě na místě, protože vím o tom, že alespoň u nás v Čechách se minimálně jeden podobný případ v roce 1968 opravdu odehrál… Takové otázky realita nebo výmysl mi u “Vlnobytie” přijdou důležité vzhledem k faktu, že u popisu písní jsou uvedeny i roky, kdy se jejich děj odehrává, tudíž si člověk nemůže být jistý, zdali se jedná o historický základ nebo “jen” do detailů propracovanou fikci – jak to tedy je?

Odpoveď je podobná predchádzajúcej. Podobných prípadov bolo nespočetne veľa, len sa o nich nepíše. Aj v našej dobe masovej medializácie sa informácie vyprodukované dobou za tridsať rokov stratia. Dopátra sa k nim jedine majster hľadač…

Obecně jsem si všiml, že se na “Vlnobytie” objevují nepříliš pozitivní témata textů… zbojnictví, vyvraždění rodiny, problematika práva první noci v “Právo prvej pomsty”, pohřbení zaživa v “Duša plná ozvien” (i když okrajově), ani ta Ibronka není zrovna četba pro dítka předškolního věku (a tak dále)… když si to dáme dohromady se vzrůstajícím vlivem folklóru, vychází mi, že lidovou tvorbu nevnímáte jako něco veselého. Je to tak? Pokud ano, jak se v tom případě díváš na současný stále ještě trvající trend folk metalu, který naopak folk v mnoha případech prezentuje pouze v podobě bujarých pitek a všudypřítomné zábavy? Třeba mně osobně tohle sranda pojetí přijdou absolutně mimo mísu…

Naši otcovia a matere spievali o pití, jebačke, zábave, ale hudba a spev slúžil aj na vyplakanie duše utrápenej životnými ranami, ťažkou drinou a chudobou. Národná folklór je slovenské blues pre masy. Ľudia prišli z polí, niečo pojedli, vypili a začali hrať a spievať. Bola to ich jediná cesta k uvoľneniu sa, relaxu, zábave. Nebolo kín, televízie, internetu, mobilov. Boli len umastené husličky, klobúk s pierkom, pálenka a susedia.

Lunatic Gods

Na “Vlnobytie” i na minulé “Ante Portas” se objevila jedna delší instrumentálka. Je to náhoda, nebo se, řekněme, jedná o tradici Lunatic Gods?

Na každou jednom albume už od debutu “Inhuman and Insensible” máme vždy jednu inštrumentálku. Áno, už je to taká milá tradícia. Najlepšie na tom ale je, že nikdy nevieme, ktorá pieseň sa ňou stane. Lebo mi dokážeme spraviť inštrumentálku z hociktorej skladby, do ktorej sa nenapíše text, hehe.

K minulé desce “Ante Portas” vznikl videoklip “Balada o makovom mlynčeku”. Chystáte nějaké video k “Vlnobytie”? Jestli ano, mohl bys nám k němu něco prozradit? Například k jaké skladbě, jestli půjde opět o animovanou záležitost nebo bude forma jiná, kdy by se mohl objevit finální výsledek atp.…

Chystáme klipy k obidvom Ibronkám – to by mali byť kreslené klipy. Nie animované, ale asi 200 kreslených obrázkov, ktoré poskladáme do jedného deja. No a potom taký hraný klip k “Duši plnej ozvien”. Neviem, kedy budú hotové. Dúfam, že ešte pred letom.

Malá vsuvka k předchozímu albu. Zmiňoval jsem klip “Balada a makovom mlynčeku” a právě na něj bych se rád zeptal. Jedná se totiž o opravdu zajímavý netradiční kousek. Čí to byl nápad, zpracovat celou záležitost právě tímto způsobem? Kdo se postaral o animaci? Dali jste režisérovi při zpracování volnou ruku, nebo jste si v kapele výsledek hlídali?

Klip spravil Martin Ferko, moravský klipový mág. Nie, je to človek, ktorému som nikdy nemusel nič vravieť. Klip na “Mlynček” spravil sám a dodal tak skladbe ďalší rozmer. Keď som ten klip videl, bolo to bez slov. Martin je veľký talent, ovláda veľa technológií výroby klipov. Keby sa narodil v Amerike, je milionár a robí klipy pre prvú ligu pop umelcov. My mu moc ďakujeme za jeho spoluprácu. Vždy bol kreatívny, profesionálny a zodpovedný. Žiaľ, doba sťahovania muziky uzavrela časť finančného toku pre kapely, preto sa klipy robia za pár korún a na kolene.

Co přesně vyjadřuje artwork “Vlnobytie”? Nejdominantnější je na něm onen pán – kdo to je? Vypadá, jako kdyby měl na sobě nějakou uniformu – to má nějakou souvislosti s onou inspirací v minulosti? Kromě toho se zde objevují motivy oběšence, mrtvol, stromu – ty mají jaký význam?

Tie fotografie nemajú priamu väzbu, sú to len zábery, ktoré znásobili náladu a energiu albumu. Pán na titulke je pravdepodobne kňaz. Ale má originálny výraz, vďaka ktorému sa nám zapáčil. Človek nevie, či je smutný, alebo práve v šialenstve zabil vlastného koňa rýľom.

Lunatic Gods

Opět odbočka k “Ante Portas” – co jeho přebal? Co bys nám řekl o něm? Je to asi nejúchylnější obálka v historii Lunatic Gods (smích)…

To je dielo Miša Šestáka, nášho nehrajúceho člena. My len načrtneme cestu a on to celé dotvorí. Pri “Ante Portas” sme mu do toho ale kecali najmenej, to nosil v hlave dlho. Skôr teraz, pri “Vlnobytí”, sme mu asi tri prvé návrhy zamietli.

Poslední dotaz k “Vlnobytie”. Název desky je zajímavá slovní hříčka. Mohl bys ji pro ty, kterým to třeba nedocvaklo, objasnit? Rovnou to můžeme spojit s dalším dotazem – proč jste si vybrali právě tohle jméno?

Bytie myslené ako žitie ide vo vlnách. Po prežitých ranách osudu prichádzajú dni radosti a takto dookola ako vlnobitie. Aby sme sa nabili, dočerpávame silu cez kľudné obdobia. Sme tu na učení, v bolestiach sú zabalené najväčšie dary. Škoda, že ľudia svoje pády, choroby a ublíženia neanalyzujú. Ušetrili by si veľa cesty a energie. Preto “Vlnobytie” – život vo vlnách.

Osobně se musím přiznat, že více otázek mne v této chvíli ohledně “Vlnobytie” nenapadá, proto bych si dovolil naše malé povídání zakončit několika nehudebními otázkami. Pokud vím, jsi činný i na literárním poli… považuješ sám sebe více za hudebníka nebo za spisovatele? Kolik knih máš aktuálně na kontě? Dají se sehnat i v českém jazyce? Pokud se nemýlím, nejsou ti cizí ani básně – baví tě víc próza nebo poezie?

Posledné roky som skôr spisovateľ, aj keď to slovo sa na mňa moc nehodí. Mám vydaných 6 románov, tri cestopisy a tri básnické zbierky. Dva romány a to debut “Jednou i v pekle vyjde slunce” a titul “Vteřinu před zbláznením”, vyšli aj v českom jazyku. Stačí si dať do googlu, učite vám nájde nejaký knižný web, ktorý ich ponúka. Básne? Ja nepíšem básne. Iba také krátke náladovky. Nerobím s perom nič iné, ako s gitarou či s fotoaparátom. Proste všetko prenechávam srdcu, ono sa chce vypísať, stvoriť samého seba v iných dimenziách. Keď nad vecami kalkulujete, ľudia to prekúknu, vycítia, že špekulujete. Čoraz viac sa sem rodia otvorenejšie duše, ktoré nerozumejú súťaživosti, závisti, ohováraniu. Sú láska sama, pocit je pre nich základ.

Patříš k těm autorům, kteří se věnují čistě jenom své tvorbě, a nic dalšího je nezajímá, nebo sám patříš i mezi čtenáře? Pokud to druhé, jaký druh literatury máš rád? Zaujala tě třeba nějaká kniha v poslední době? Ostatně, na něco podobného se můžeme zeptat i ohledně muziky, čili – posloucháš také cizí hudbu? Jací jsou tvoji oblíbení interpreti (ať už z domácí nebo ze zahraniční scény?

Napriek tomu, že mám málo času, čítam veľa. Teraz som dočítal hudobné knihy o slovenských obroch, Jarovi Filipovi a Dežkovi Ursinym. Prekvapili ma úžasne fantasy sci-fi od China Miéville. Na záchode každé ráno skláňam poklonu slovenským poetom Válekovi a Mihálikovi. Dočítal som úžasnú knihu “Koncept kontinua” ohľadne toho, že všetky defekty a obavy duše vznikajú v detstve, kde americká autorka porovnáva juhoamerických Indiánov versus my, západní, civilizovaní a vystrašení roboti. To súvisí s malou Sárkou, ako aj kniha “Bez plenky”, kde som sa dozvedel, čo všetko sme pred sto rokmi považovali za bežne a prirodzené, a teraz je to zlé. Oprášil som aj Coelha “Piata hora” a Vonneguta a jeho “Galapágy”. Posledne menovaného autora vďaka jeho sarkazmu milujem.

Lunatic Gods

Jestli mne paměť nešálí, věnuješ se také cestopisům. Které exotické země už jsi navštívil? Kde se ti líbilo nejvíce? Dostal ses třeba někdy do nějaké nebezpečné situace? Kam bys čtenářům doporučil si zajet a do které oblasti bys naopak nikdy nikoho neposlal?

Ja to nerád menujem, to nie sú závody o počte. A všade mi bolo nádherne, teda ak nerátam cestu okolo sveta, kedy som bol dva mesiace preč a to mi už veľmi chýbala priateľka. Ale aspoň sa mi tam utriasli životné rozhodnutia. Každý kút našej Matičky Zeme je nádherný. Bol by hriech vyzdvihovať nejakú oblasť. Ale milujem Áziu a Strednú Ameriku, lebo ľudia sú tam šťastní, pokojní a spokojní. Chcel by som sa pozrieť ešte do Južnej Ameriky, do Peru a Venezuely, tam ma to láka. Kam zajet? Určite do Indie a Afriky, aby každý pochopil, čo všetko máme.

Na závěr bych tě namísto obligátního vzkazu čtenářům požádal, jestli bys nám nemohl převyprávět nějakou zábavnou příhodu z tvých cest po světě, je-li nějaká. Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

Hu-he, tých zážitkov je veľa. Ale najväčšie erupcie energiu sú pri strete ľudí iných kultúr. Dosť som sa zabával práve s tými, na ktorých by som to nepovedal, teda s Nemcami, Kórejcami a Japoncami. Španieli sú radosť sama, tí ma nikdy neprekvapili. A dosť crazy noc som zažil pri oslave mojich 40-tych narodením, keď som sa doslova ožral z rumu s troma moslimskými Fidžanmi a do rána preberal masturbáciu, mnohoženstvo a sex s viacerými manželkami, sex počas menštruácie a podobné témy úplne vzdialené Európanovi.

Ďakujem za podporu, dôležité stránky sú dolu… Hirax / Lunatic Gods

Stránky LUNATIC GODS:

FACEBOOK: http://www.facebook.com/lunaticgods
BANDZONE: http://bandzone.cz/lunaticgods

Distribúcia “Vlnobytia” v Čechách:
PAŘÁT: http://www.paratmagazine.com/component/k2/item/1569-lunatic-gods-vlnobytie
SHINDY: http://www.shindy.cz

Distribúcia “Vlnobytia” na Slovensku:
HIRAX Shop: http://www.hiraxshop.sk/hudobne-nosice/cd/shop-49616/lunatic-gods
SPIKESTREETShop: http://www.spikestreetshop.sk/spikestreetshop/eshop/0/3/5/6332-LUNATIC-GODS-Vlnobytie-digipack-cd


Lunatic Gods – Vlnobytie

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 9.3.2012
Label: Agentúra DUNA S.R.O.

Tracklist:
01. Zbojnícka
02. Vrany riekli
03. Starecká
04. Právo prvej pomsty
05. Duša plná ozvien
06. Tak riekol les
07. Vreskot dneška
08. Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)
09. Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)
10. Vlnožitie

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Lunatic Gods byli svého času skupinou, kterou jsem prostě nebyl schopen pochopit, natožpak alespoň nějak docenit. Bylo to z toho důvodu, že jejich hudba je jednoduše těžce stravitelná, netradiční, prostě jiná – jak už tomu tak u formací, jež ve své tvorbě míchají avantgardními až experimentálními přísadami bývá. Je ovšem známým faktem, že člověk své osobní preference a svůj vkus (a to nejen ten hudební) s postupem času mění, a stejně tak se změnil i ten můj, tudíž tam, kde jsem kdysi nebyl schopen poslouchat cokoliv jiného než jeden metalový styl klasičtějšího ražení, nastoupil větší rozhled a chuť slyšet i něco, co se vymyká zajetým kolejím.

Co s tím mají společného Lunatic Gods, to je vcelku nasnadě – nakonec jsem dokázal pochopit i jejich nevšední tvorbu, a to dokonce do takové míry, že dnes, již po letech poslouchání jejich desek, bych byl s klidným srdcem ochoten prohlásit, že právě oni jsou mou nejoblíbenější slovenskou skupinou. Jedná se však o muziku, s níž se člověk prostě musí potkat – pokud se tak stane, věřím, že si bude Lunatic Gods cenit podobně jako já (tj. přinejmenším na špičce slovenské metalové scény, pokud nechcete být tak troufalí jako já před chvilinkou); pokud ne, nejspíš si jen zakroutíte hlavou a půjdete jinam… ale tak už to prostě bývá.

Dalo by se říct, že po smrti zpěváka Horára v roce 2007 začali Lunatic Gods v podstatě novou kapitolu ve své historii, jejíž první částí byla deska “Ante Portas”, jež se pro mne postupem času stala (zatím!) tím nejlepším, co kdy Lunatic Gods nahráli. Není tedy divu, že jsem se na pokračování, které nyní přichází v podobě “Vlnobytie”, těšil opravdu hodně, zvláště když se jeho vydání nakonec tak protáhlo. Jak to ale ve výsledku dopadlo? Inu, právě od toho tu dnes jsme, abychom se na to podívali…

Hned na první poslech je zcela zřetelně slyšitelné, že “Vlnobytie” pokračuje v cestě nastolené “Ante Portas”, ovšem snad jen s tím rozdílem – a to mi přijde velice zajímavé -, že stále větší prostor dostávají folklórní prvky, což je nádherně slyšet například v “Právo prvej pomsty”, o zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” Pavola Dobšinského v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”, což také má hodně co dočinění se Slovenskem, ani nemluvě. A to vše aniž by hudba jakkoliv ztratila na avantgardně death/black metalovém ostří. To celé zní samozřejmě velice dobře a ono to ve výsledku velice dobré je, ba přímo skvělé, ale musím se přiznat, že na první poslech jsem byl vcelku zklamaný a mnohé písně mi zněly velice krkolomně. Ovšem je nutné si uvědomit jednu věc, kterou už jsem se ráčil zmínit – muzika Lunatic Gods zdaleka není záležitost na první poslech, a to ani pro člověka, jenž má jejich tvorbu nastudovanou a má ji rád. Nyní, v době, kdy se mi již na počítadle poslechů dávno skví číslo dvojciferné (navíc ještě nezačínající na jedničku), mi vlastní prohlášení o krkolomnosti přijde mimo mísu a naopak musím říct, že do sebe vše krásně zapadá a “Vlnobytie” je vpravdě úžasná deska, považoval jsem však za nutné toto zmínit, aby čtenář při případném zkoušení desky nezahazoval disk po prvním poslechu. “Vlnobytie” patří mezi ta alba, která potřebují svůj čas, než se takříkajíc usadí. Ono nadšení se pak vkrade docela nenápadně, ale najednou po nějaké době zjistíte, že je dneska blbý den, jelikož jste ještě neposlouchali “Vlnobytie”

Zcela upřímně mohu hned vyhlásit, že se nehodlám probírat detailně všemi skladbami, jež na “Vlnobytie” najdete, neboť by to dle mého názoru bylo více kontraproduktivní než užitečné, pročež si vezmu na paškál pouze tři songy, nacházející se přesně ve středu nahrávky, s tím, že ani zbylé nejsou o nic slabší. “Právo prvej pomsty” jsem již výše zmiňoval, tudíž jen dodám, že na této písni je nesmírně zajímavý obrovský kontrast nálad, které se v ní objevují. Začátek se nese ve vážnějším duchu, ale brzy se láme do výše nakousnuté folklórní podoby, jež budí optimistický pocit, poté chytlavý metalový kus, zas folklór a pak opět to samé znova. Nejlepší na tom je, že skladba tím nijak netrpí a nevyvolává roztříštěný dojem. Excelentní vokální práci, která je jednou z nejvýraznějších položek v portfoliu celého “Vlnobytie”, ale právě v “Právo prvej pomsty” promlouvá obzvlášť výrazně, snad ani není třeba zmiňovat.

“Duša plná ozvien” je asi nejtemnější a nejdepresivnější píseň desky, rovněž také nejméně rozmanitá, o to však neveselejší a smutnější. V tomto případě se Lunatic Gods povedlo vykouzlit vskutku dechberoucí atmosféru. Zejména uhrančivá předrefrénová pasáž a samotný refrén, z něhož doslova mrazí v zádech, dělá z “Duše plné ozvien” nepochybně jeden z vrcholů “Vlnobytie”.

A do slibované třetice ještě chybí instrumentální “Tak riekol les…”, která je důkazem, že Lunatic Gods zvládnou bez problému ukočírovat pět a půl minuty (druhý nejdelší čas na albu) bez toho, aby k tomu potřebovali vokály. Zde se naopak jedná o jeden z těch rozmanitějších kusů, neustále se něco děje, temnými momenty počínaje, těmi vzletnějšími konče, celková průběžná gradace “Tak riekol les…” také dělá své… a ke slovu se dostane i výtečný saxofon. Opakovat frázičky plné superlativů snad nemá cenu.

Zbytek tracklistu v ničem za zmiňovanými songy nezaostává. Tvrdší “Zbojnícka” s nádhernými čistě odzpívanými pasážemi plní stejnou úlohu ostřejšího otvíráku jako “Marnosť” na “Ante Portas” (ačkoliv na rozdíl od starší kolegyně je “Zbojnícka” hned napoprvé stravitelnější). “Vrany riekli” je jeden z těch “vypravěčských” kusů s výtečnou atmosférou, stejně tak jako “Starecká” plná odlišných nálad. Mezi vrcholy jistě bude patřit i dvoudílné chameleonské zpracování “O krásnej Ibronke”. Zbylé “Vreskot dneška” (zase trochu tvrdší věc) a “Vlnožitie” (povedený závěr) pak skóre nekazí ani v nejmenším.

Lunatic Gods

Až doposud jsem “Vlnobytie” hodnotil myslím ještě relativně střízlivě, ale vzhledem k faktu, že se již blížíme ke konci článku, bych už měl konečně vyhlásit, že se jedná o materiál opravdu až výjimečně skvělý, vlastně dokonce i sám o sobě výjimečný. Lunatic Gods jsou totiž svým způsobem vpravdě unikátní uskupení a stále pohříchu nedoceněná skupina – to první kapela se svým nejnovějším dílkem beze zbytku opětovně dokázala, to druhé se snad již brzy změní. Každopádně je “Vlnobytie” nahrávka, která by dle mého názoru neměla minout žádného příznivce neotřelé tvrdé muziky.


Druhý pohled (Zajus):

Ještě před měsícem jsem se domníval, že Lunatic Gods je jakási slovenská nu-metalová kapela nevalné kvality. A světe div se, nemohl jsem být víc vedle. Tedy mohl, trefil jsem alespoň ten slovenský původ. A nyní se tak ptám sám sebe: jak je možné, že jsem tuto kapelu ignoroval? Jak jsem si vůbec mohl dovolit myslet si o ní cokoliv špatného, zvláště když jsem ji nikdy neslyšel? “Vlnobytie”, moje první (a rozhodně ne poslední) album od Lunatic Gods, je totiž naprosto excelentní. 47 a půl minuty trvající hudební výjimečnost. Jediná kapela, která se mi ve spojitosti s hudbou Lunatic Gods vybaví, jsou izraelští Winterhorde, jenže jen v těch tvrdších momentech.Slovenské folklórní vsuvky podpořené tradičními nástroji (které ovšem z Lunatic Gods nedělají v žádném případě folk metalovou kapelu!) jsou ve spojení se skvělými texty trefou do černého.

Když jsem se pokusil o vypíchnutí několika nejlepších skladeb, skončil jsem s kompletně opsaným tracklistem. Tak dobré tohle album je. Na “Vlnobytie” všechno dokonale zapadá do sebe a nejde tak jednoduše vzít jednotlivou část alba a separovat ji od zbytku. Trešničkou na dortu je ovšem intrumentální “Tak riekol les…” (ve které miluji souhru rychlých bicích, hluboké baskytary a piana) a zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”. “Vlnobytie” nakonec však dostane jen 9,5 bodu. Ne snad, že by si nezasloužilo plný počet, ovšem doslechl jsem se, že předchozí album Lunatic Gods, “Ante Portas”, je ještě lepší. Musím si na něj tudíž ponechat rezervu.