Winter Masters of Rock 2012

Winter Masters of Rock 2012

Winter Masters of Rock 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.

Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.

Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.

Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.

Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.

Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.

Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.

Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.

O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.

Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.

Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.