Archiv štítku: A Forest of Stars

Redakční eintopf – speciál 2018: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
2. Mallephyr – Womb of Worms

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Minsk / Zatokrev – Bigod
3. Nachtmystium – Resilient

Artwork roku:
Daughters – You Won’t Get What You Want

Objev roku:
Depths Above

Shit roku:
Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Koncert roku:
1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys

Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Top5 2018:

1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.

2. Urfaust – The Constellatory Practice

Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.

3. Preoccupations – New Material

První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.

4. Chaos Echœs – Mouvement

Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.

5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Orient – V

Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký letošní black metal.

A Forest of Stars

2. Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.

Protomartyr

2. Minsk / Zatokrev – Bigod

Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.

3. Nachtmystium – Resilient

První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.

Artwork roku:

Daughters – You Won’t Get What You Want

Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.

Daughters – You Won't Get What You Want

Objev roku:

Depths Above

„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.

Shit roku:

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.

Depths Above

Koncert roku:

1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018

Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.

2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018

Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.

Brutal Assault

3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal Assaultu Misþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.

Videoklip roku:

Cult Leader – To: Achlys

Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.

Potěšení roku:

bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.

Zklamání roku:

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do letoška stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.

Chaos Echoes

Zhodnocení roku:

Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).

Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem letos svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.

Abigor

I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.

Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!


A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

A Forest of Stars - Grave Mounds and Grave Mistakes

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall

Hrací doba: 64:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

První pohled (H.):

Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.

Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.

K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.

Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.

A Forest of Stars

Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.

Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.

Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.

Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.

A Forest of Stars

Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?


Druhý pohled (Onotius):

Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.

Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.

Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.

A Forest of Stars

Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.

A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…

A Forest of Stars


Redakční eintopf – září 2018

Voivod – The Wake
Nejočekávanější deska měsíce:
Voivod – The Wake


H.:
1. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
2. Kommandant – Blood Eel
3. Stellar Descent – The Future Is Dark

Onotius:
1. Sumac – Love in Shadow
2. Voivod – The Wake
3. Madder Mortem – Marrow

Metacyclosynchrotron:
1. P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis
2. Archgoat – The Luciferian Crown
3. Dakhma – Hamkar Atonement

Cnuk:
1. Voivod – The Wake
2. Deicide – Overtures of Blasphemy
3. Clutch – Book of Bad Decisions

H.

H.:

Na prvním místě, samozřejmě, ty vole, nejde jinak – A Forest of Stars. Britský klub gentlemanů už sice na pozdějších nahrávkách nedosahuje geniality prvních dvou desek, přesto je jejich hudba v porovnání prakticky se vším okolo stále nadpozemská. „Grave Mounds and Grave Mistakes“ už u nás v redakci nějakou dobu zodpovědně točíme a můžu bez obav říct, že komu seděla cesta nastolená „A Shadowplay for Yesterdays“ a „Beware the Sword You Cannot See“, toho ani novinka ani v nejmenším nezklame. Atmosféra je stále unikátní, rukopis stále nezaměnitelný a fantastických momentů opět požehnaně. Rozhodně se máte na co těšit!

Zmínit musím americké Kommandant, jejichž agresivní válečný black metal s totalitní image mě poprvé rozmrdal na „The Draconian Archetype“. „Blood Eel“ sice není album, kvůli němuž bych nemohl dospat, ale jsem si jistý, že rozhodně nevynechám. A hlavně doufám, že mi zas nebude trvat dva roky, než se dokopu k poslechu, jako se mi to povedlo u minulého „The Architects of Extermination“, haha.

Sice mám na září vícero želízek v ohni, ale svůj poslední hlas pošlu zámořskému atmo-blacku Stellar Descent. Z jednoduchého důvodu. Minulé dlouhohrající album „Fading“ je prostě výtečné a moc rád – a možná až překvapivě často – jej poslouchám i zpětně. Velká očekávání k novince pak zapříčiňuje skutečnost, že i „The Future Is Dark“ nabídne pouze jednu velice dlouhou píseň (tentokrát 46 minut). Akorát obal mi připadá vhodný spíš pro DSBM, tak snad se tímhle směrem nestočí i muzika a bude se pokračovat ve stylu předchozího opusu.

Onotius

Onotius:

Ohledně zářijových desek jsem poměrně vysmátý, protože tu, na kterou bych se jinak zdaleka nejvíce těšil, jsem už díky promo kopii slyšel. Viktoriánské psychaře proto teď ponechám stranou. Ale i mimo toho vychází hodně nacpaná porce zajímavých alb, takže příčky hravě zaplním i s jejich vynecháním. Za zmínku jednoznačně stojí noví Sumac, jejichž temný sludge-metalový rámus „What Once Becomes“ byl věru výborná očista, takže do „Love In Shadow“ vkládám velké naděje.

Dále zopakuji to, co už jsem načal v koncertním vydání, a to upozorněním na novinku Voivod. První vypuštěná ukázka disponující překvapivě klidnějším soundem mě zprvu tolik nevzala, ale s dalšími poslechy se dojem vylepšoval, takže nakonec je natěšenost přeci jen slušná. Na třetí příčku po zvážení umístím novinku sympatických progresivců Madder Mortem, docela jsem zvědav, kam se v době blížícího se výročí debutu zase posunou. Předloni to bylo moc příjemné, tak doufejme, že novinka nezklame. No a těch zajímavých nahrávek se chystá i víc, takže určitě ještě doporučím mrknout do archivů nad rámec mých doporučení…

A Forest of Stars

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nezdržujte se čekáním na recenzi a jakmile se někde objeví k poslechu nové album P.H.O.B.O.S., jděte do něj. „Phlogiston Catharsis“ je povinností pro všechny fanoušky godfleshovské tváře Blut aus Nord, ale povrchnímu zdání navzdory to rozhodně není kopírka. Fakt to stojí za poslech! Stejně jako nový Archgoat. Obával jsem se, že „The Luciferian Crown“ bude vařit z vody jako slabé EPko „Eternal Damnation of Christ“, ale skutečnost je trochu jiná, zajímavější. Sice ještě nevím, jaký nad deskou vynesu konečný verdikt, ale album mě s prvními poslechy příjemně překvapilo. Doufám, že se tomu nakonec stane i s Anaal Nathrakh, ale vzhledem k tomu, jak slabé byly vypuštěné ukázky, tak se tady raději zmíním o debutu švýcarských Dakhma, „Hamkar Atonement“. EP „Astiwihad-Zohr“ mě nějakou dobu bavilo fest. Chaotické stěny kytar, sem tam čitelný, ale fakt hnusný riff, vyluzování divných zvuků z hrdla, atmosféra ponuré jeskyně a primitivních krvavých ceremonií… Jsem zvědav, jak to vyzní na ploše 70 minut.

Cnuk

Cnuk:

Inovátoři Voivod s novinkou „The Wake“ navazují na pět let starou výtečnou věc „Target Earth“, což jistě není lehká práce. Ale kdo jiný by to měl zvládnout než právě oni. Ohledně obálky se stále nemůžu rozhodnout, jestli je naprosto geniální, nebo naopak úplně příšerná, zato zveřejněný singl „Obsolete Beings“ mi zcela jasné říká, že opět bude co poslouchat.

Voivod

Rovněž po pěti letech hlásí studiový návrat Deicide. Tady už asi nelze čekat zázraky, ale milerád se nechám překvapit, s čím se Bentonovci na „Overtures of Blasphemy“ vytasí. Minulá placka „In the Minds of Evil“ mě vlastně docela bavila a i ukázky z novinky zní slibně.

Poslední příčku zářijového topfu obsazují další veteráni, tentokrát stonerového žánru, Clutch. Až se mi chtělo napsat, že i oni se vracejí po pěti letech, ale není tomu tak. Skoro bych zapomněl na nepříliš povedené „Psychic Warfare“ z roku 2015. Tady už jsem trochu skeptičtější, protože dosavadní ukázky z „Book of Bad Decisions“ nejsou žádné terno a vypadá to, že povedenému „Earth Rocker“ se ani toto album nepřiblíží.


A Forest of Stars: skladba z nové desky

A Forest of Stars představují své nové album „Grave Mounds & Grave Mistakes“, které vyjde 28. září léta Páně 1898 u Lupus Lounge/Prophecy Productions. Přehršle všelijakých verzí račte spatřit zde a první ukázkou v podobě „Precipice Pirouette“ se můžete oblažit níže.

01. Persistence Is All (01:41) 02. Precipice Pirouette (10:19) 03. Tombward Bound (09:53) 04. Premature Invocation (07:31) 05. Children of the Night Soil (06:39) 06. Taken by the Sea (08:07) 07. Scripturally Transmitted Disease (10:59) 08. Decomposing Deity Dancehall (08:57)


Redakční eintopf #85.6 – speciál 2015 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Thy Catafalque – Sgùrr
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
5. Marriages – Salome

CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel

Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015

Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann

Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.

3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.

4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.

Misþyrming

5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, NileLeporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!

CZ/SVK deska roku:

1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada InfernalaCult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.

Heiden

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.

Neřadový počin roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.

Artwork roku:

Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost  nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.

Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?

Koncert roku:

Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.

Videoklip roku:

Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.

Potěšení roku:

obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.

Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.

Zhodnocení roku:

Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.

A Forest of Stars


Redakční eintopf #85.5 – speciál 2015 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Rimbaud – Rimbaud
4. Jaga Jazzist – Starfire
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara
2. Kittchen – Kontakt

Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg

Artwork roku:
Mastery – Valis

Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum

Potěšení roku:
polská scéna

Zklamání roku:
muzika a internety

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.

3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův „Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.

4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…

5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See
Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Komara – Komara
Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.

2. Kittchen – Kontakt
„Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…

Kittchen

Neřadový počin roku:

The Body & Krieg – The Body & Krieg
The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!

Artwork roku:

Mastery – Valis
Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.

Mastery – Valis

Shit roku:

Seventh Genocide – Breeze of Memories
Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
„Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.

Videoklip roku:

Ricardo Donoso – Matutinum
Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.

Potěšení roku:

polská scéna
Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek KomaraKittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

muzika a internety
Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.

Zhodnocení roku:

O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.

Thy Catafalque


Redakční eintopf #85.4 – speciál 2015 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
3. Euzen – Metamorph
4. Corrections House – How to Carry a Whip
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes

Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:
Periphery – The Juggernaut

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Kittchen – Sudety

Potěšení roku:
domácí sludge

Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky

Top5 2015:

1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.

2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.

3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.

4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.

5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See
Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes
Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů, „Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.

Artwork roku:

Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:

Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara SelvikaWardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.

Videoklip roku:

Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.

Potěšení roku:

domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.

Florence + the Machine

Zklamání roku:

úmrtí Jany Grygarové aka Apačky
Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!

Zhodnocení roku:

Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.

Euzen

Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.

Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.

Sufjan Stevens


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint