Archiv štítku: A Forest of Stars

Redakční eintopf #85.6 – speciál 2015 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Thy Catafalque – Sgùrr
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
5. Marriages – Salome

CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel

Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015

Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann

Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.

3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.

4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.

Misþyrming

5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, NileLeporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!

CZ/SVK deska roku:

1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada InfernalaCult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.

Heiden

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.

Neřadový počin roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.

Artwork roku:

Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost  nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.

Abigail Williams – The Accuser

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?

Koncert roku:

Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.

Videoklip roku:

Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.

Potěšení roku:

obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.

Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.

Zhodnocení roku:

Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.

A Forest of Stars


Redakční eintopf #85.5 – speciál 2015 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Rimbaud – Rimbaud
4. Jaga Jazzist – Starfire
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara
2. Kittchen – Kontakt

Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg

Artwork roku:
Mastery – Valis

Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum

Potěšení roku:
polská scéna

Zklamání roku:
muzika a internety

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.

2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.

3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův „Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.

4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…

5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See
Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Komara – Komara
Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.

2. Kittchen – Kontakt
„Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…

Kittchen

Neřadový počin roku:

The Body & Krieg – The Body & Krieg
The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!

Artwork roku:

Mastery – Valis
Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.

Mastery – Valis

Shit roku:

Seventh Genocide – Breeze of Memories
Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
„Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.

Videoklip roku:

Ricardo Donoso – Matutinum
Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.

Potěšení roku:

polská scéna
Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek KomaraKittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.

Dødheimsgard

Zklamání roku:

muzika a internety
Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.

Zhodnocení roku:

O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.

Thy Catafalque


Redakční eintopf #85.4 – speciál 2015 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
3. Euzen – Metamorph
4. Corrections House – How to Carry a Whip
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes

Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:
Periphery – The Juggernaut

Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015

Videoklip roku:
Kittchen – Sudety

Potěšení roku:
domácí sludge

Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky

Top5 2015:

1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.

2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.

3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.

4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.

5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See
Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes
Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů, „Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.

Artwork roku:

Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu

Shit roku:

Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.

Koncert roku:

Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara SelvikaWardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.

Videoklip roku:

Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.

Potěšení roku:

domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.

Florence + the Machine

Zklamání roku:

úmrtí Jany Grygarové aka Apačky
Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!

Zhodnocení roku:

Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.

Euzen

Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.

Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.

Sufjan Stevens


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen


A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
Beware the Sword You Cannot See:
01. Drawing Down the Rain
02. Hive Mindless
03. A Blaze of Hammers
04. Virtus sola invicta
05. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs
Pawn on the Universal Chessboard:
06. Part I: Mindslide
07. Part II: Have You Got a Light, Boy?
08. Part III: Perdurabo
09. Part IV: An Automaton Adrift
10. Part V: Lowly Worm
11. Part VI: Let There Be No Light

Valley of Desolation:
01. Gestation
02. Catafalque Caravan Quandary
03. Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Recenzi na A Forest of Stars snad ani nejde začít jinak než vyznáním lásky – bez jakékoliv ironie, vy cyničtí pacholci! Tahle kapela pro mě osobně totiž přes počáteční zvědavost před seznámením a prvotní zaujetí při prvním seznámení vyrostla v jednu z nejvíc srdcových skupin. Je jen málo kapel, od nichž se snažím sbírat naprosto vše, co vydají, a skupina, od níž bych měl doma skutečně vše, na čem se kdy její logo objevilo, je jen jedna a jsou jí právě A Forest of Stars (dobrá, pomineme-li případy, které zatím vydaly jen jednu placku a v jednom formátu).

Je mi naprosto jasné, co vás asi napadlo – že na vás čeká naprosto nekritická recenze od člověka, jenž bude tuhle formaci vynášet do nebes stůj co stůj bez ohledu na skutečnou kvalitu novinkového alba. Možná takový jsem, aniž bych si to sám uvědomoval, ale já sám naivně věřím, že mi ještě zbylo tolik soudnosti, že bych to dokázal neocenit, kdyby mi to připadalo na draka. Jedno z největších kouzel letošní desky „Beware the Sword You Cannot See“ však tkví v tom, že (opětovně) nedává sebemenší důvod takové věci řešit, protože A Forest of Stars jsou stále stejně úžasní. Je rok 1895 a gentlemanský klub opětovně zve do svého unikátního a nenapodobitelného světa…

„He said ‘Let there be light’.
Oh, and there WAS light.“
(Pawn on the Universal Chessboard Part II: Have You Got a Light, Boy?)

První dvě desky A Forest of Stars, „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“, byly – a vlastně stále ještě jsou – bez přehánění dechberoucí záležitosti, které hraničí s genialitou. Z naprostého minima na těchto dvou počinech Britové vytřískali absolutní maximum a stvořili monumentální kus umění, jehož síla nijak neochabla ani sedm respektive pět let po jeho vydání. A přesto obě ty nahrávky zněly odlišným způsobem. A opět odlišně znělo i třetí album „A Shadowplay for Yesterdays“, byť nezaměnitelný rukopis zůstal, zároveň však šlo o desku, jež laťku oproti svým dvěma předchůdcům snížila. Nicméně, A Forest of Stars jsou natolik výlučnou kapelou, že i v této „slabší“ chvilce byli stále fantastičtí a poutaví takovým způsobem, že jim všichni okolo mohou koukat na záda z velmi uctivé dálky, protože to, co je v jejich podání zdánlivě „horší“, je obecně stále na úrovni, na niž drtivá většina hudebních skupin nedosáhne za celou svou kariéru.

Pokud bychom chtěli bodovat, pomyslná pozice „Beware the Sword You Cannot See“ v portfoliu A Forest of Stars je pro mě osobně jednoznačná – novinka je o kousek úžasnější než „A Shadowplay for Yesterdays“, první dvě alba však zůstala nepokořena. Ačkoliv kvalitativní rozdíly mezi všemi těmi počiny jsou ve skutečnosti tak minoritní, že kdybychom číselně hodnotili, ve všech čtyřech případech se bavíme o nejvyšší možné známce.

Zvukem a náladou materiálu má „Beware the Sword You Cannot See“ nejblíže ke svému přímému předchůdci „A Shadowplay for Yesterdays“, až by se s jistou dávkou tolerance dalo říct, že novinka pokračuje tam, kde předcházející počin skončil. Rozhodně tím však nechci ani náhodou naznačit, že by se A Forest of Stars opakovali – prozatím každá jejich deska byla výlučná a svá, a jakkoliv každá z nich naprosto přirozeně zapadá do světa této groteskní viktoriánské Anglie, všechny mezi sebou byly nezaměnitelné a trochu jiné. A bezezbytku to platí i po vydání „Beware the Sword You Cannot See“.

„This double vision is dividing all thought.
If this cortex is remotely cerebral,
I’ll eat the mind from under your hat.“
(A Blaze of Hammers)

Ačkoliv zde A Forest of Stars – nutno dodat, že z velké části to má na svědomí právě moje maličkost – již drahně let protlačujeme, nevěřím tomu, že nás všichni sledujete již od doby, kdy vyšla recenze „A Shadowplay for Yesterdays“, a že musí být nutně všichni s tvorbou této skupiny obeznámeni z jiných zdrojů. Právě proto bych si dovolil se na chvíli zastavit u toho, co od hudby na „Beware the Sword You Cannot See“ co do stylu očekávat. Šestice gentlemanů a jedna dáma produkují avantgardní formu black metalu, která je v jejich podání, dovolím si tvrdit, skutečně unikátní – ostatně jako takřka vše okolo A Forest of Stars. Základem je samozřejmě stále black metal, do něhož Britové přidávají další nástrojové ingredience jako housle či flétnu, což vám možná nemusí znít jako něco, z čeho byste si okamžitě měli sednout na zadek, jenže ten výsledek neobyčejný skutečně je.

A Forest of Stars jsou totiž zvláštní i zvukem kytar, na čemž nic nemění ani to, že právě na tomto probíhají jediné změny v sestavě – na „Beware the Sword You Cannot See“ se po jednoalbové pauze vrátil Mr. T.S. Kettleburner, po jehož boku se poprvé představuje nováček Mr. William Wight-Barrow. Uhrančivá je v jejich podání i rytmika – nevím, jak to Mr. John „The Resurrectionist“ Bishop dělá, ale jeho hra na bicí prostě nezní jako všichni ostatní bubeníci všude okolo, nicméně stejnou pochvalu zaslouží i Mr. Titus Lungbutter, jehož předoucí baskytara byla ozdobou již posledně a stejně parádní je i na novince. Stále ještě nejsme ve finiši, protože i práce dalších členů je pro celou mozaiku nepostradatelná – bez klávesových kliček a hrátek v pozadí v podání The Gentlemana (na „Beware the Sword You Cannot See“ jen tak mimochodem vytáhne z rukávu hned několik nádherných vintage zvuků) bych si už A Forest of Stars nedokázal představit stejně jako bez Katheryne, Queen of the Ghosts (což není nikdo jiný než Katie Stone, již si mnozí z vás budou pamatovat jako někdejší houslistku My Dying Bride), která obstarává zmiňované housle a flétnu a navrch přidává také skvělý vokál. A když už jsme u těch vokálů, přímo se nabízí vypíchnout posledního člena – Mister Curse a jeho bestiální řev si totiž s výkony svých kolegů nijak nezadá a i on je fenomenální.

Důvod, proč jsem považoval za nutné to takto otrocky vyjmenovat, je následují: Většina dobrých kapel v něčem vyniká – tahle banda má skvělou kytarovou práci, zatímco bicí jen drží prosté tempo, jinde zase muziku táhne skvělý zpěvák. U A Forest of Stars nikoliv – u nich je totiž každá složka hudby nejlepší a takřka bezchybná, nic není do počtu anebo snad navíc. Zatímco u spousty metalových kapel mi přijde, že mají baskytaru jen proto, že je to prostě zvyk, aby v metalu byla baskytara, ačkoliv tam hraje s prominutím hovno, u A Forest of Stars něco takového neexistuje, protože vše je dotaženo k dokonalosti. A to není řečnický obrat – skutečně k dokonalosti.

„All our ears are open / all our eyes are smiling
Gracelessly receiving empty threats of heaven.“
(Drawing Down the Rain)

„Beware the Sword You Cannot See“ je pomyslně rozděleno na dvě části… no, z jistého úhlu pohledu vlastně na tři. Tu první tvoří pětice úvodních skladeb, z nichž každá – sice to už může znít jako klišé, ale prostě to tak sakra je! – je famózní. Původně jsem plánoval to tu rozebírat podrobně a skutečně se snažit vypíchnout vše, co by si za zmínku zasloužilo, jenže nechci, aby ta recenze byla neúnosně dlouhá, kromě toho to prostě ani není možné, protože bych vážně musel vyjmenovat všech těch pět skladeb a v podstatě bez nadsázky je rozebrat od začátku do konce. Tam prostě není vteřina špatně, každá dechberoucí pasáž končí jen proto, aby mohla pustit ke slovu další podobně působivou a jiné než takhle působivé A Forest of Stars v nabídce nemají. Není to vtip, však si to pusťte a uslyšíte sami… akorát se nedivte, až budete muset sbírat čelist z podlahy, varováni jste byli.

>

Druhou částí alba je pak 21minutový opus „Pawn on the Universal Chessboard“, který byl sice na desce rozdělen do šesti samostatných stop, ty však dohromady tvoří jeden velký celek a osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby šlo skutečně jen o jednu dlouho skladbu. A Forest of Stars totiž ani zde nijak neslevují ze své vysoko nastavené laťky a tahají jeden krásný moment za druhým, tudíž nemám pochyb o tom, že kdyby to nebylo nasekané do šesti menších podcelků, tak by se ta síla někam vytratila. Když totiž Britové vytáhnou tak ohromující nápady jako třeba v rozjezdu „Part III: Perdurabo“ nebo ve finále „Part VI: Let There Be No Light“ či snad nepopsatelnou extázi v závěru „Part IV: An Automaton Adrift“, není co řešit. Rovná hodina neobyčejné muziky je za námi a o tom, že A Forest of Stars naservírovali další neobyčejnou desku, nemůže být pochyb.

Vzhledem k tomu, že razím filozofii, že A Forest of Stars není NIKDY dost, jsem rád, že můžu říct, že i přes konec „Beware the Sword You Cannot See“ stále nejsme u konce „Beware the Sword You Cannot See“. Nedává vám to smysl? Právě zde nastupuje ona třetí část alba. K limitované dvoudiskové krabicové edici nahrávky totiž skupina přidala další hudbu navíc v podobě EP „Valley of Desolation“. To ve svých útrobách ukrývá další tři skladby na ploše 14 minut, jež se ovšem nesou v odlišném duchu. Pamatujete si, jak jsem výše říkal, že základem hudby A Forest of Stars je stále black metal? Inu, tak na „Valley of Desolation“ tomu tak není, protože zde se Britové vydali do nemetalových vod. V hlavní roli jsou housle, klávesy, vokál a perkuse a až v závěrečné „Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)“ se ozve (stále nemetalová kytara) s baskytarou. Fenomenální úroveň je ale stále na svém místě a ani v této podobě nejsou A Forest of Stars o nic méně poutaví.

Vyrábět nějaké epické závěry a shrnutí na konec snad ani nemá cenu. „Beware the Sword You Cannot See“ je jedním ze žhavých kandidátů na album roku a v současné době na první pozici bez váhání stojí. Není ale nutné si hrát na žebříčky, protože to je jen berlička – hlavní je to, že A Forest of Stars nabízejí hudbu, jaká se jinde neslyší. Mají svůj vlastní svět a ten je vážně geniální. Ještě víc než meče, který nemůžete vidět, se střežte závislosti, protože jakmile jednou člověk tomu světu propadne, už nikdy se nebude chtít z viktoriánské Anglie konce 19. století vrátit.

„So, the colour drained from the last of days.
Nothing ever after.“
(Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December))


Druhý pohled (Kaša):

Dámy a pánové, mám před sebou album roku! A nebojím se to říct již nyní, začátkem dubna. Ačkoli jsem před nějakou dobu v našem redakčním eintopfu upřednostnil Stevena Wilsona, tak nyní, když už mám obě alba hluboce pod kůží, můžu říct, že A Forest of Stars britskému prog rockerovi pěkně nařezali, a to prosím nepovažuji „Hand. Cannot. Erase.“ za nějaký slabý póvl. S každým dalším albem se britský klub gentlemanů a jedné sličné lady posouvá směrem od black metalové psychedelie k ještě více neuchopitelné avantgardní hudbě, v níž anglické folkové prvky promlouvají se stále většími ambicemi. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že nic lepšího než naprosto geniální „A Shadowplay for Yesterdays“ už tahle parta vymyslet nemůže, ovšem tito Angličané mě naprosto uzemnili ještě dokonalejší novinkou se záhadným titulem „Beware the Sword You Cannot See“.

Základní stavební prvky jsou z mého pohledu neměnné, takže za psychedelickým black metalem, který diriguje Mr. Curse, jenž zní opět jako kdyby se měl každou chvíli nervově zhroutit, ale je to celková atmosféra a propojení psychedelicky kytarových momentů se smyčcovými party a špetkou ambientu, jež činí hudbu této originální party opravdu jedinečnou. Možná právě proto považuji za nejsilnější momenty úvodní klipovku „Drawing Down the Rain“, která se v půli zlomí a po black metalovém ataku si hlavní slovo přebírá nádherně podmanivá vokální melodie Kathryne, Queen of the Ghosts. Při výčtu nejlepších skladeb nesmím v žádném případě opomenout „A Blaze of Hammers“ a čtvrtou část místy až progrockové hexalogie „Pawn on the Universal Chessboard“ s podtitulem „An Automaton Adrift“, jejíž druhá polovina je dechberoucí a ve všech ohledech geniální, a kdybych měl vybrat jediný moment z desky, který si budu pamatovat snad už navždy, tak je to právě melodie, jež vyhrává s blížícím se koncem této kompozice.

Když to vezmu kolem, tak není na „Beware the Sword You Cannot See“ jediné slabé místo a to poslouchám pravidelně verzi s trojicí bonusů, jejichž poklidná folková atmosféra bez black metalových výjezdů je neméně působivá jízda, až se člověku vkládá do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, kdyby viktoriánští vizionáři představili celou desku v podobném stylu. Vzhledem k dlouhodobě rostoucí kvalitě (mluvím samozřejmě sám za sebe, protože s každým dalším albem pro mě A Forest of Stars rostou a zvedají si už tak vysokou laťku) by to nemusel být vůbec žádný průser. Naopak. Proč nezkusit něco jiného. Tenhle klub totiž ještě určitě neřekl poslední slovo a já jsem rád, že můžu být u toho, protože takhle skvělé desky, jako „Beware the Sword You Cannot See“ se nerodí často. Jedním slovem fantazie.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See


Třetí pohled (Atreides):

Poslední počin gentlemanského klubu (s jednou dámou na palubě) A Forest of Stars, „A Shadowplay for Yesterdays“ (zároveň jediný, který jsem doposud hlouběji prozkoumal), ve mně zanechal nezaměnitelný otisk psychiatrického oddělení a duševní narušenosti. Čistokrevná black metalová psychedelie linoucí se z hodinového alba pro mě byla při prvním seznámením něčím do té doby neslýchaným a byl jsem zvědav, co se mnou udělá čtvrtý zářez do vypolstrované stěny. A upřímně, nemá cenu to nijak zakrývat – za tajemným názvem „Beware the Sword You Cannot See“ se nachází jedno z nejlepších alb letošního roku.

Mezi několik naprostých zběsilostí, které již letošního roku vyšly, vstupují A Forest of Stars na první pohled decentně, ve fešácké vestičce, cylindru a s Nekronomikonem v podpaží. Vzhledem k tomu, že jeho charakteristiku alba tu již dostatečně vystihl vrchní kazatel H., vyjádřím se spíše k tomu, jak na mě působí, než abych jej dále popisoval. Pokud bych měl vytáhnout nějaký konkrétní pocit, stejně jako u předchozího alba ani omylem nepochodím. Nicméně tam, kde „A Shadowplay for Yesterday“ vyvolávalo čistokrevnou nejistotu, „Beware the Sword You Cannot See“ přidává všeobjímající hřejivý pocit přijetí, pochopení. Bezpečí? Možná. Není vůbec těžké se nechat unášet na křídlech z kytar, smyčců, spadnout do objetí měkkého zpěvu Katheryne, položit se do procítěného neurotického řevu Mr. Curse.

Jakoby mimoděk si při poslechu promítám hrdinskou epiku Moonsorrow, žalozpěvy Primordial, vypjatost houslí, jakou umí vedle A Forest of Stars už jen Dornenreich. Z každého kusu sálá zašlá sláva a vznešenost Britského impéria, a když dojde na nádhernou, šestidílnou kompozici „Pawn on the Universal Chessboard“, v níž se proplétá černý kov, progresivní postupy a odkaz osmdesátkové gotiky, mám pocit, že víc už k životu nepotřebuji. V mysli zůstává symbol ourobora s ocasem ve svých ústech, jenž neskrývaně ponouká k tomu, abych v přítomnosti alba vydržel na věčné časy. Čirá esence dokonalosti.

A Forest of Stars


Čtvrtý pohled (Zajus):

Tady u nás na Sicmaggotu jsou A Forest of Stars takovým malým zázrakem, polobozi v gentlemanském ustrojení. Snad jen já stále vzdoruji. Poslední dvě alba mi přišla mírně nevyrovnaná – perfektní (a to při použití těch nejnáročnějších měřítek) skladby se zde mísily s těmi, které mě prostě nedokázaly ani po letech nadchnout. S „Beware the Sword You Cannot See“ se však situace konečně zlomila a já ho s radostí prohlašuji za výborné album od začátku do konce.

Než abych zde vychvaloval každou píseň (a všechny by si to opravdu zasloužily), zmíním se o jediné výhradě, kterou k albu mám. I po množství poslechů se mi „Beware the Sword You Cannot See“ zdá jako velice nečitelné album. Znám ho do posledního detailu a přesto většinou nedokážu identifikovat, ze které písně daný moment pochází. Zejména v prvních skladbách je výsledkem nepřístupnost, jež jde v protikladu vůči zábavnosti většiny (včetně těch nejtvrdších) pasáží. „Beware the Sword You Cannot See“ působí jako mozaika, v níž je každý dílek sám o sobě dokonalý, mozaika samotná však postrádá smysl. Nejspíš prozatím jen nevidím obraz z dostatečné vzdálenosti a další poslechy mi pomohou k jeho lepšímu pochopení. Do té doby bude ale čtvrté album A Forest of Stars pouhý stupínek od bezchybnosti.


Pátý pohled (Skvrn):

Víte, já to mám na rozdíl od expertů přes tvorbu A Forest of Stars enormně ulehčené. Veškerého srovnávání jsem vzhledem k neznalosti minulosti kapely ušetřen a jednodušší to mám nejen já, ale i samotné „Beware the Sword You Cannot See“. Jelikož jsem pozvání klubu gentlemanů přijal vůbec poprvé, starosti, zda servírovaný cider nebyl před těmi třemi či pěti lety snad o něco lepší, odpadly. A je to moc příjemný pocit. Bez předsudků, se sklenkou v ruce, co víc si přát. Hodinové unášení viktoriánskou Anglií začíná.

A Forest of Stars, to není jen hudba, je to obraz doby, do hloubky promyšlený koncept, který lze s posmutnělým povzdechnutím označit za ojedinělý. Jakmile začnete o čemkoliv ze světa gentlemanů začnete pochybovat, zanedlouho zjistíte, že i to je přirozenou součástí celé koncepce. Viz letošní obal, který by mě za jiných okolností výrazně nezaujal. Tím nejdůležitějším je ale hudební vyjádření, jehož kvalita umožnila celé to kolem brát smrtelně vážně a ne jen jako bezcenný polotovar postrádající tu nejpodstatnější ingredienci.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Sáhodlouhý počet myšlenek na toto téma je již zvěčněn nade mnou, ale jen pro připomenutí vzkazuji, že „Beware the Sword You Cannot See“ je z největší části o black metalu. Blackový podklad je přítomný všude, i tam, kde by jej posluchač standardně neočekával. A Forest of Stars totiž nepřistoupili na laciné schéma „bugr – instrumentální výplň – bugr“, ale veškeré neblackové prvky propletli skrz kytarový základ. Housle, flétna, klávesy i kytary jsou vyrovnány na linii značící jejich absolutní rovnocennost. Kompaktnost tak lze v případě A Forest of Stars vnímat jak na makroskopické (obal, hudba a všechno „to okolo“), tak i mikroskopické úrovni (jednotlivé složky samotné muziky). Unikát, jiné slovo mě nenapadá. Jmenovat jednotlivé písně se tak logicky rovná nošení dříví do hvězdného lesa. Gentlemani sice sáhli po dělení na kratší celky, nicméně stejně tak jsme se mohli dočkat jedné, hodinu plynoucí skladby. Jednotlivé části do sebe zapadají bez jakéhokoliv zádrhele a spíš než jako písně, lze oněch jedenáct ploch brát jako tematicky ucelené díly.

„Beware the Sword You Cannot See“ nějaké mouchy? Jediné, co mě napadá, je zvuk, který mohl být o něco čitelnější. Jinak ale dokonalost sama. S jistotou vám povím, že lepší metalové album jsem již nějaký ten pátek neslyšel a jeho překonávání bude pro letošní (nejen metalovou) konkurenci úkolem po čertech složitým. Hodinka ve společnosti gentlemanského klubu končí a zbývá se už jen rozloučit. Potřásám pravicí, na tváři úsměv a ve dveřích děkuji za doposud nejlepší hudební zážitek roku 2015.


Šestý pohled (Onotius):

Jsou desky, jež s dalšími poslechy přinášejí vystřízlivění a zjištění, že by mnoho věcí mohlo být jinak a lépe. Také jsou však alba, která jakkoliv se mohou na první poslech zdát nenápadná, s každým dalším poslechem zrají jak víno, aby se nakonec mohla suverénně umístit mezi nejlepšími dekami roku. Asi není překvapením, že nový počin britských A Forest of Stars u mě patří právě do druhé zmíněné kategorie. Ačkoliv jsem z prvního poslechu byl potěšen, co se týče atmosféry, tentokrát na mě novinka působila poněkud civilněji, než jak tomu bylo v případě předchůdce – méně syrově i tajemně, následující poslechy mě však vyvedly z omylu. Jakmile se člověk naladí na správnou vlnu, atmosféra pracuje přesně jak má a podporuje skvěle fungující nápady. Především díky jim (ať už jejich kvalitě či kvantitě) se deska stala mým oblíbeným objektem zkoumání. A je stále co objevovat.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Když tak album poslouchám, není divu, že se kapela v poslední době těší čím dál tím větší pozornosti.  Jedná se totiž o hudbu, jež kombinuje prvky atmosféry, tvrdosti, ovšem i melodiky a vše to spojuje a vrství v inteligentních kompozicích, které působí kompaktně a pestře zároveň. Zatímco úvodní a asi nejlépe vstřebatelná „Drawing Down the Rain“ disponuje především perfektními houslovými party a nádhernými pasážemi se zpěvem v druhé polovině, specificky poskládanou kompozicí je hned následující „Hive Mindless“, jež pro melodičtější části prozměnu využívá zvuku fléten. Z psychedeličtějších pak funguje skvěle „A Blaze of Hammers“ či „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“. To, co je ovšem nejzajímavější, je sledovat metamorfózy nápadů v závěru desky – tedy onom v šestidílném hudebním příběhu plném skvělých partů, emocí a atmosféry, že mi z toho jde hlava kolem.

Už jen na základě množství zmíněných skladeb je asi jasný další klad desky a to je vyrovnanost. Skvělých motivů je zde jako stromů v lese a jsou skvěle rozmístěny, navázány, vygradovány i variovány a výsledný pocit je po každém poslechu lepší a lepší. Já jsem tedy nakonec nejen spokojen, nýbrž i uchvácen. Nevím, kdy jsem naposledy měl v rukou desku, kdy jsem se bezprostředně po doposlouchání měl chuť hned desku protočit znovu. A přesně to se mi stalo i teď.


Redakční eintopf #73 – únor 2015

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
Nejočekávanější album měsíce:
A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See


H.:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

Ježura:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud

Kaša:
1. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

nK_!:
1. The Agonist – Eye of Providence
2. Scorpions – Return to Forever
3. 36 Crazyfists – Time and Trauma

Atreides:
1. Kraków – amaran
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud

Zajus:
1. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Neal Morse – The Grand Experiment

Skvrn:
1. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

Únor léta Páně 2015 se již s velkým předstihem tvářil jako vysoce zajímavý měsíc, což náš skromný redakční eintopf jen potvrzuje. U nejednoho redaktora totiž natěšenost atakuje nejvyšší meze a u některých z nás to dokonce platí i pro víc než jedno album. Nicméně vítěz prestižního ocenění (ehm) nejočekávanější desky měsíce v redakci Sicmaggot může být jen jeden a v tomto případě jsou jím britští gentlemani A Forest of Stars, jejichž čtvrtý retrospektivní výlet do avantgardní viktoriánské Anglie v podobě “Beware the Sword You Cannot See” nedočkavě vyhlíží hned šest redaktorů ze sedmi. Dost vysoko v očekávácích indexech však vystoupal i britský progresivní velikán Steven Wilson se svou čtvrtou sólovou nahrávkou “Hand. Cannot. Erase.” nebo norská avantgardní stálice Solefald se svou novinkou “World Metal. Kosmopolis sud”.

Zároveň by se slušela dodat ještě jedna věc – od aktuálního eintopfu jsme zrušili původní indexovaní na desetibodové stupnici. Od nynějška každý redaktor volí jedno až tři alba, která seřadí podle výše očekávání, přičemž za první místo jsou tři body, za druhé dva a za třetí jeden a právě podle těchto bodů se pak počítá pořadí do tabulky na konci. Důvod je jednoduše ten, že nám to přijde jednodušší a přehlednější :)

H.

H.:

Jsou měsíce, kdy se člověk při psaní eintopfu musí skutečně rozmýšlet, co tam má napsat. A pak jsou měsíce, kdy je všechno naprosto jasné už dlouho dopředu. Únor 2015 je ten druhý případ. Když vydává novou desku jedna z nejvíc srdcových skupin vůbec, pak není co řešit a není o čem diskutovat – a britští gentlemani A Forest of Stars mezi takové zcela jistě patří. Prozatím doposud vše, co z jejich klubu vzešlo, je naprostá fantazie, a pokud by na tom “Beware the Sword You Cannot See” něco změnilo, bylo by to velice bolestivé zklamání, věřím však tomu, že tito avantgardně black metaloví mágové opětovně potvrdí svou pozici naprosto výjimečné formace. Natěšenost je obrovská, očekávaní nejvyšší, předobjednáno je, první vypuštěná skladba je naprosto boží a 27. únor, kdy vyjde má suverénně nejočekávanější deska roku 2015, se blíží!

Ježura

Ježura:

Ti Solefald mají vážně smůlu. Nejdřív u mě s ípkem “Norrønasongen. Kosmopolis nord” těsně nedosáhnou na vítězství v kategorii neřadový počin roku, a aby toho nebylo málo, tak jejich “World Metal. Kosmopolis sud” (nebo jak přesně se ta deska vlastně jmenuje, těch verzí už tu bylo) nakonec o prsa prohraje v únorovém eintopfu navzdory tomu, že se na tu desku těším od chvíle, kdy začala nabírat jasnější kontury, a patří mezi mé vůbec největší naděje roku 2015… Solefald totiž v únoru našli přemožitele v A Forest of Stars, tedy kapele, která zatím nenahrála nic jiného, než nějaké tři a půl hodiny naprosto geniální muziky, a od jejich čtvrtého řadového počinu “Beware the Sword You Cannot See” nečekám nic menšího. Jako upřímně, i když podle všeho letos vyjdou krom Solefald a A Forest of Stars desky takovým veličinám jako Thy Catafalque, Enslaved a nejspíš i Arcturus, právě A Forest of Stars předem aspirují na post toho úplně nejlepšího, co nám rok 2015 nabídne. A to se, uznejte, prostě překonává blbě.

Kaša

Kaša:

Když si tak procházím ten předlouhý seznam alb, která nás v únoru čekají, tak vedle několika titulů, které si ze zvědavosti určitě poslechnu, se únorový eintopf stal pomyslným soubojem mezi pouhými dvěma záležitostmi, nicméně jedná se o umělce ze spolku mých nejoblíbenějších, takže očekávání jsou v obou případech na úrovni plného anticipačního indexu. O A Forest of Stars a jejich “Beware the Sword You Cannot See” už padla řeč v povídání našeho redakčního kápa a já věřím, že to bude vskutku unikátní a geniální nahrávka, ale kdo mě zná, tak ví, že tentokrát musím dát spolku britských gentlemanů vale. Jasně, může za to Steven Wilson, který má s chystanou novinku “Hand. Cannot. Erase.” opravdu na co navazovat, protože “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se od doby svého vydání stalo jedním z mých nejoblíbenějších alb vůbec. Jestli v recenzi čtvrté sólovky progrockového vizionáře nebudu předpovídat album roku, tak budu sakra zklamaný!

nK_!

nK_!:

Únor se nenechá od ledna zahanbit a vypadá překvapivě našlapaně. 36 Crazyfists jsem už hodně dlouho neposlouchal a je to ještě déle, co naposledy vydali nějaké album. Snad nám chlapci na té Aljašce nepřimrzli k zábradlím ke zkušebně. Další album Scorpions je tak trochu povinnost. Už “Sting in the Tail” mělo být posledním zářezem a rozlučkou s bohatou kariérou. Nepovedlo se a “Return to Forever” vyjde jako plnohodnotná řadovka s vlastním turné. Zajímalo by mě, jestli tihle dědci opravdu někdy skončí, nebo budou hrát, dokud jim nevypadají vlasy, zuby a struny. Zlato si pro sebe tentokrát urvali The Agonist. Výměna zpěvačky jim pravděpodobně neprospěla, ale o to více jsem zvědav, jak se s novinkou popasují.

Atreides

Atreides:

Oproti lednu je únor o pár dní kratší… a taky podstatně našlapanější. Já osobně mám hned tři černé koně, kterým se chci podívat na zub, a musím říct, že na všechny se těším stejně. Však považte sami, protože všechny tři jsou bez nadsázky zárukou kvality: Nová deska avantgardních harcovníků Solefald, “World Metal. Kosmpolis sud”, která spatří světlo světa již na začátku února. “amaran” od jejich soukmenovců Kraków, která mě nalákala předešlou velice podařenou deskou “diin” a krom toho i excelentním vystoupením na Brutal Assaultu. Naposledy pak novinka Britů A Forest of Stars, “Beware the Sword You Cannot See”, která měsíc takřka uzavírá. Nakonec volím Kraków – hlavně proto, že již dříve vypuštěná skladba “atom” mě nalákala ze všech tří počinů přece jen o trochu víc.

Zajus

Zajus:

Vlastně bych mohl napsat jen tři slova, která by řekla vše za mě: “Hand. Cannot. Erase.” Jenže to by asi jaksi nebylo úplně fér, neboť Steven Wilson není jediný, kdo vydává v únoru zajímavou novinku. Tak v první řadě tu máme A Forest of Stars. Nejsem zdaleka největší fanoušek této britské n-tice (nikdy se mi pořádně nepodařilo spočítat, kolik je v kapele gentlemanů a dam dohromady), a to ani ve skromně velké redakci Sicmaggotu. Že ale produkují navýsost kvalitní hudbu, není pochyb, a tak i kdyby jen dodrželi laťku stanovenou posledním albem, rozhodně se máme na co těšit. A pak je tu slavný vynálezce Morseovy abecedy Neal Morse, který letos oslaví dvousté dvacáté čtvrté narozeniny, což si osladí prvním progrockovým albem (nebudeme-li počítat to loňské pod hlavičkou Transatlantic) od velice povedeného “Momentum”. Jenže ať dělají A Forest of StarsNeal Morse co chtějí, Stevenu Wilsonovi, který opět sestoupí z nebes, aby nás ovečky poctil špetkou své všemohoucnosti, se prostě rovnat nemohou.

Skvrn

Skvrn:

S volbou únorové jedničky nemám sebemenší problém. Vydání “World Metal. Kosmopolis sud” se oddalovalo měsíce, vlastně roky, jenomže někdy to prostě přijít muselo. Norské avantgardní duo Solefald již v loňském roce ukázalo skrze “Norrønasongen. Kosmopolis nord”, jaká že cesta mu je aktuálně nejbližší, a onen mix folk rocku, ambientu, metalu a elektroniky nezní v podání Norů vůbec špatně. Vyjadřovací prostředky na zmiňovaném EP sice oproti minulosti doznaly nepřehlédnutelných změn, nicméně člověk žije nadále v přesvědčení, že Solefald neztratili sebemenší zlomek unikátního svérázu. V Anglii budu naopak objevovat. Gentlemanské uskupení A Forest of Stars mě do této doby úspěšně míjelo a naše dostaveníčko tak bude 27. února, kdy “Beware the Sword You Cannot See” vyjde, zcela seznamovací. O volbě nejočekávanějšího alba měsíce a možná i roku to ovšem vůbec nic nemění.


The Water Witch – The Heavens in Traction

The Water Witch - The Heavens in Traction
Země: Velká Británie
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Akashic Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Britští gentlemani A Forest of Stars se postupem času vypracovali na jednu z mých nejvíc srdcových kapel, jelikož v jejich fenomenální tvorbě jednoduše nacházím naprosto vše, co od hudby očekávám. Na druhou stranu to ale znamená i to, že jakýkoliv projekt, o nějž se kdokoliv se členů A Forest of Stars jen otře, ihned taktéž beru všemi deseti, nicméně zrovna The Water Witch mezi těmito projekty mají výsadní postavení. Kapelu totiž nemá na svědomí nikdo jiný než Jon B. Cumiskey alias Mr. T. S. Kettleburner, původní kytarista A Forest of Stars, jenž se v období mezi druhou a třetí deskou poroučel, aby se v květnu letošního roku opět vrátil. V mezičase se ovšem pustil právě do The Water Witch, přičemž – a to je obzvláště zajímavé – mu s deskou “The Heavens in Traction” vypomáhali i tři členové samotných A Forest of Stars, The Gentleman, Mr. Curse a Katheryne, díky čemuž album vzniklo v totožné sestavě a nástrojovém obsazení jako debut “The Corpse of Rebirth”. A to už je sakra velké lákadlo!

“The Heavens in Traction” ale rozhodně není druhým dílem “The Corpse of Rebirth”, přestože má hudebně k téhle nahrávce blíž než k “A Shadowplay for Yesterdays”, jedné desce A Forest of Stars bez Kettleburnera. Je ovšem stále cítit, kdo že tu desku má na svědomí, jelikož z některých momentů “The Heavens in Traction” je stále cítit to elektrizující napětí a nepopsatelná atmosféra, tolik charakteristická pro A Forest of Stars, byť je tohle myšleno spíše co do hloubky prožitku, nikoliv co do samotného pocitu, neboť The Water Witch se nepohybují v éře viktoriánské Anglie. Nic to ale nemění na tom, že “The Heavens in Traction” je další obdivuhodnou nahrávkou z dílny těchto Britů a že některé kompozice na albu jsou naprosto famózní, viz třeba “Wilderness” s uhrančivou první polovinou, hypnotická “Asomatous Reawakening”, působivá “The Soul of the World” nebo hned úvodní rozsáhlý opus “Winter’s Burden”, v němž Mr. Curse opět předvádí svůj nelidský řev, jaký si jen těžko hledá konkurenci.


Redakční eintopf #45.1 – speciál 2012 (H.)

H.

H.:

Top5 2012:
1. Aluk Todolo – Occult Rock
2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
3. Mgła – With Hearts Toward None
4. Candlemass – Psalms for the Dead
5. Furze – Psych Minus Space Control

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
2. Avenger – Bohemian Dark Metal

Neřadový počin roku:
Deathspell Omega – Drought

Artwork roku:
Aluk Todolo – Occult Rock

Shit roku:
Chernobor – Koloběh Luny

Koncert roku:
A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
A Forest of Stars

Zklamání roku:
Burzum – Umskiptar

Top5 2012:

1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

Master's Hammer - Vracejte konve na místo

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku:

Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Aluk Todolo - Occult Rock

Artwork roku:

Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Shit roku:

Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj

Koncert roku:

A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.

Potěšení roku:

A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku:

Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Aluk Todolo

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).