Archiv štítku: Deafheaven

Redakční eintopf – červenec 2018

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
Nejočekávanější deska měsíce:
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator


H.:
1. Runespell – Order of Vengeance
2. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
3. Decline of the I – Escape

Zajus:
1. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
2. Between the Buried and Me – Automata II
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Onotius:
1. Obscura – Diluvium
2. Immortal – Northern Chaos Gods
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Metacyclosynchrotron:
1. Imperial Triumphant – Vile Luxury
2. Burial Invocation – Abiogenesis
3. Dispirit – Enantiodromian Birth

Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal

H.

H.:

Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…

Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.

Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.

Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.

Zajus

Zajus:

Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven„Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.

Onotius

Onotius:

V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.

Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.

Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.

Deafheaven

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.

Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.

V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.

Daron Malakian and Scars on Broadway

Cnuk

Cnuk:

V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).

Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.


Redakční eintopf #81 – říjen 2015

Thy Catafalque - Sgùrr
Nejočekávanější album měsíce:
Thy Catafalque – Sgùrr


H.:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Hades Almighty – Pyre Era, Black!
3. Corrections House – Know How to Carry a Whip

Ježura:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Shining – International Blackjazz Society
3. Queensrÿche – Condition Hüman

Kaša:
1. Avatarium – The Girl with the Raven Mask
2. Saxon – Battering Ram
3. The Winery Dogs – Hot Streak

nK_!:
1. Children of Bodom – I Worship Chaos
2. Blue Stahli – The Devil

Atreides:
1. Corrections House – Know How to Carry a Whip
2. Thaw – St. Phenome Alley
3. Kauan – Sorni nai

Skvrn:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Kauan – Sorni nai
3. Shining – International Blackjazz Society

Onotius:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Deafheaven – New Bermuda
3. Abigail Williams – The Accuser

Příval nových nahrávek pokračuje a zajímavá alba se na posluchače sypou jedno za druhým. Suverénně největší očekávání v naší redakci však budí jen jedno. Hudebním králem v měsíci říjnu v naší redakci evidentně bude Tamás Kátai. Tvorbu tohoto maďarského chlapíka, jenž aktuálně žije ve Skotsku, opravdu milujeme, takže není divu, že když vychází novinka jeho projektu Thy Catafalque, tak nám z toho všem už teď vibrují chlupy v nose, jak čucháme další hudební závislost.

Avšak i bez „Sgùrr“, jak se ona novinka Thy Catafalque jmenuje, říjnový výběr rozhodně není chudý. Z toho, co naši redakci zjevně zajímá nejvíce (tedy získalo nejvyšší počet bodů v neveřejném eintopfovém sčítání hlasů), za zmínku určitě stojí ještě „Know How to Carry a Whip“ od zámořského experimentálního projektu Corrections House, v němž se potkávají členové kapel jako Neurosis, Eyehategod, Yakuza nebo Buried at Sea… a kromě něj samozřejmě i všech dalších 12 níže zmíněných věcí, protože už jen dostat se do vybrané společnosti našeho eintopfu je čest!

H.

H.:

Vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září, by nebylo nijak překvapující, kdyby byl říjen co do počtu nahrávek, na něž se člověk těší, o něco chudší, nicméně i tenhle měsíc drží laťku vysoko. I tentokrát toho bude dost k poslouchání, zvlášť když vám právě v říjnu vychází jedna z nejočekávanějších desek roku. O volbě na tento měsíc jsem nemusel nijak přemýšlet, protože ta byla zcela zřejmá již od doby, kdy bylo ohlášeno, že 16. října vyjde nové album Thy Catafalque. Tamás Kátai, jenž za tímto projektem stojí, je pohříchu nedoceněný hudební génius. To, co předvedl na posledních třech deskách, je čistá a ničím neředěná dokonalost, což je přesně ten důvod, proč i na „Sgùrr“ budu mít ty úplně nejvyšší nároky. Přesto věřím, že zklamán nebudu. A těším se tak hodně, že toto album odsunulo na druhé místo i jednu z mých největších srdcovek, a to dokonce i přes fakt, že tato vydává první nový materiál po 14 letech. Sice je pravda, že jde jen o EP, ale i tak – po 14 letech! Hades Almighty bezvýhradně uctívám a jejich tvorbu považuji za naprostý klenot, tudíž i v případě „Pyre Era, Black!“ mám nejvyšší nároky a jsem natěšený jako ďas, přestože to bude bohužel poprvé bez Janto Garmanslunda. Hodně zvědavý jsem ovšem i na „Know How to Carry a Whip“ od experimentální superskupiny Corrections Hosue, jejíž debut „Last City Zero“ jsem svého času pomalu nedokázal vyndat z přehrávače, tak snad spolupráce členů kapel jako Neurosis, Eyehategod nebo Yakuza vyjde i tentokrát.

Ježura

Ježura:

Po nářezovém září by se mohlo zdát, že už to zase taková sláva nebude, ale říjen i tak nabízí celou řadu pěkně šťavnatých novinek, které by byla chyba přejít bez povšimnutí. Začněme u té, která to u mě vyhrála… Tamás Kátai respektive jeho avantgardní projekt Thy Catafalque mě před čtyřmi lety dostal(i) do kolen, takže není divu, že od nové desky „Sgùrr“ očekávám jen to nejlepší – cokoli slabšího by bylo zklamáním. Jen nedaleko za Thy Catafalque skončili norští Shining. S těmito jazzmany mám zkušeností sice zatím jen pomálu, každá z nich je ale v pozitivním smyslu intenzivní, takže jejich nový počin „International Blackjazz Society“ netrpělivě očekávám od momentu, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá, a mám takové tušení, že to bude pekelná jízda. No, a pak tu máme Queensrÿche, kteří před časem po právu získali nárok na vlastní jméno, a tuhle milou skutečnost by se zasloužilo oslavit pořádnou šlehou. Že na to Queensrÿche s novým zpěvákem mají, to dokázali už naposledy a podle obou zatím vypuštěných ukázek to vypadá, že „Condition Hüman“ by mohla mít ještě větší grády, takže mě prosím omluvte, já jdu doufat. Víte co, srdcová kapela…

Kaša

Kaša:

Říjen je oproti silným letním měsícům co do množství zajímavých alb sice menší propad, ale nějaká ta želízka v ohni se najít dají. Já sám se těším na druhé album superskupiny The Winery Dogs, v jejíchž řadách se spojili Billy Sheenan, Mike Portnoy a Richie Kotzen. Debut byl překvapivě silný a s příchodem „Hot Streak“ věřím v další porci svižného hard rocku s bluesovým feelingem. Ujít si nenechám ani britské rutinéry Saxon, kteří sice už léta hrají totéž a nemůžou mě snad už ničím překvapit, ale ten jejich klasický heavy metal mě v aktuálním miléniu pravidelně baví, takže jestli se na „Battering Ram“ něco nepodělá a staří bardi si udrží svůj letitý standard, tak budu spokojený. Pokud se o předchozích dvou počinech dá říct, že se na jejich příchod těším, tak z „The Girl with the Raven Mask“ od švédských doom metalistů Avatarium jsem už předem připosraný, protože tahle parta kolem Leifa Edlinga svým skvostným debutem „Avatarium“ a nadcházejícím EP „All I Want“ představila hudbu, jíž se dá vytknout jen opravdu málo. Jennie-Ann Smith zpívá jako bohyně, atmosféra je správně melancholická, přesto místy rockově odlehčená, a riffy se táhnou pěkně pomalu. Vzhledem k jejich dosavadní formě čichám horkého adepta na Top5 výročního eintopfu!

nK_!

nK_!:

Na skvělou muziku bohaté září pomalu končí a je tedy potřeba vyhlížet, co nám nabídne měsíc další. Opět vychází hromada očekávaných desek, mě však zaujaly především dvě – novinky Children of Bodom a Blue Stahli. Finská parta okolo Alexiho Laiha se po dvou nemastných albech před dvěma lety blýskla povedeným „Halo of Blood“ a v případě novinky „I Worship Chaos“ nečekám o nic horší materiál. Blue Stahli je elektronická sázka na jistotu. Ačkoliv písně z „The Devil“ vychází postupně na krátkých nahrávkách už dva roky, vyčkávám raději na kompletní album a dočkat bych se měl právě začátkem října.

Atreides

Atreides:

Pokud jsem v říjnu nezaznamenal až tolik akcí, které by stály vyloženě za řeč, s alby je to jiná. Po dlouhé době můžu říct, že vycházejících placek je po delší době tolik, že budu mít problém vybrat trojici, na kterou se těším nejvíce. Mít tu možnost, rozšířil bych trio alespoň na kvintet či spíš rovnou sextet. Ale dost řečí – říjnovým nahrávkám vládnou Corrections House. Scotta Kellyho (Neurosis) tu hádám nijak zvlášť představovat nemusím – dva roky zpátky s trojicí dalších hudebníků spáchal výborný debut „Last City Zero“ a já se popravdě nemůžu dočkat, až se dostanu k novince „Know How to Carry a Whip“ a s ní i k další porci experimentů na hranici několika žánrů. Experiment a vývoj trochu jiným směrem očekávám i od polských oblíbenců Thaw, kteří po loňské syrovosti „Earth Ground“ přichází s kazetovou limitkou „St. Phenome Alley“, jež má obsahovat všehovšudy dvě zhruba 20 minutové kompozice (na každé straně jednu), přičemž to vypadá, že by se noise / blackové komando mohlo tentokrát vydat spíše onou více industriální, hlukově ambientní cestou. A v neposlední řadě jsem do třetice zvolil svou další srdcovku, kterou si i přes kvality ostatních alb nemohu nechat ujít. Finsky pějící Rusové Kauan připravili po dvou letech další řadovou desku a popravdě jsem vážně zvědavý, co na „Sorni nai“ přinesou tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Tak tu zas pro jednou máme solidní albový nátřesk. Jestliže září vypadalo velmi nadějně a co do počtu očekávaných nahrávek hravě překročilo průměr, desátý měsíc kalendářního roku onu hranici průměru přeskakuje ještě ladněji. Vlastně si nevybavuji, kdy naposled jsem stál před tak silným hudebním obdobím. V říjnu totiž – při využití moc užitečné pomůcky slyšící na jméno aritmetický průměr – vychází každý třetí den deska, kterou si s jistotou a radostí pustím. Jenže eintopfových přihrádek není deset a nezbude mi nic jiného než z toho zajímavého vybrat to úplně nejzajímavější. Zvolit první místo je naproti tomu jednoduché. Na nové Thy Catafalque se čeká už čtyři roky a na rovinu říkám, že jestli se „Sgùrr“ nezařadí k letošní absolutní špičce, tak budu zklamán. Zato o další příčky se vedou ostřejší boje. Původně jsem měl v úmyslu přisoudit druhou pozici norské jazz metalové bláznivině Shining, ale vzhledem k ukázkám, které mě zatím příliš nepřesvědčily, dávám přednost ruským Kauan. Tuhle milou muziku na pomezí doomu, post-rocku a folku mám moc rád, a byť těleso kolem Antona Belova vydanými počiny nešetří, já už se opět těším. Navíc je podzim, tak co tu ještě řešíme?

Onotius

Onotius:

Při pohledu na říjnovou nadílku čerstvě vycházejících desek mé srdce plesá. Dlouho se mi nestalo, že bych měl na výběr z tolika zajímavých novinek, o to těžší bylo vybrat pouze onu trojici, na niž se těším nejvíce. První deskou z ní je určitě novinka maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který zrovna nedávno v mém přehrávači prožíval renesanci. První zveřejněná skladba i pěkný obal, ovšem především vysoká laťka nastavená skvělými předchůdci, slibují nemalý zážitek. Dále jsem pak zvědav na post-black metalové Deafheaven, jejichž poslední deska „Sunbather“ vzbudila zájem i mimo metalové kruhy, především však předváděla velmi kvalitní kombinaci zběsilého black metalu se shoegazovou zasněností. Začátkem měsíce vydávají desku „New Bermuda“ a já jsem zvědav, jak nakonec obstojí. A v black metalové škatulce zůstanu i s posledním favoritem –  tentokrát hudebníky koketujícími více s technikou, symfoničnem a občasnými core záchvěvy. Mám samozřejmě na mysli americké Abigail Williams, kteří svou novinku vydávají pro změnu koncem měsíce.


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.