Dødheimsgard - A Umbra Omega

Dødheimsgard – A Umbra Omega

Dødheimsgard - A Umbra Omega
Země: Norsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Love Divine
02. Aphelion Void
03. God Protocol Axiom
04. The Unlocking
05. Architect of Darkness
06. Blue Moon Duel

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Dødheimsgard je kapela, která se svými počiny vždy docela šetřila, obzvláště v pozdějších fázích své historie. Už jen pouhý fakt, že novinka „A Umbra Omega“ je teprve pátou dlouhohrající nahrávkou, přestože kapela v loňském roce dovršila druhou dekádu od svého založení a po celou tu dobu fungovala nepřetržitě, toho budiž dostatečným důkazem. První dvě, z dnešního pohledu už poměrně stařičká alba „Kronet til konge“ (1995) a „Monumental Possession“ (1996) ještě vyšla jen s roční mezerou, ale od té doby se už rozestupy mezi nahrávkami Dødheimsgard jen navyšují. A zdá se, že perioda tvorby jedné desky těchto pošahaných Norů ustálila na počtu osmi let, protože přesně takhle dlouho trvalo, než svého času vyšlo „Supervillain Outcast“ (2006), a přesně takhle dlouho se čekalo i na letošní opus „A Umbra Omega“.

Nicméně na druhou stranu… je tohle špatně? Vlastně bych řekl, že není, spíš naopak. Zatímco většina kapel plive alba v pravidelných intervalech dvou nebo tří let, postupně pomalu upadá do tvůrčího stereotypu a pro mnohé z nich ty studiové nahrávky slouží spíše jen jako důvod k tomu, aby se mohlo opětovně vyrazit na nekonečné turné, které generuje ten kýžený bakšiš, Dødheimsgard na to jdou jinak – dalo by se říct, že snad úplně opačným způsobem. Tihle Norové sice vydávají desky jednou za uherský rok, ale když už to nastane, člověk si může být skutečně jistý, že to bude stát sakra za to a že to neskutečná šleha, jež smete všechny žebříčky o nejlepší undergroundová alba roku. Nemá cenu to nijak prodlužovat – o novince „A Umbra Omega“ to platí naprosto stejně jako o jejích dvou předchůdcích.

Rozhodně se však nedá tvrdit, že by to novinka měla předem jisté a že by její pozice byla nějaká lehká, protože je tomu právě naopak. Stačí si jen uvědomit, jaká dvě alba „A Umbra Omega“ v diskografii Dødheimsgard předcházejí… „666 International“ z roku 1999 je stylotvorný monument a jedna z mála nahrávek, které pomohly vytvarovat industriální odnož black metalu do její současné podoby. A navíc ani věk tomuhle počinu neubral ani zbla z jeho ohromné síly – Dødheimsgard tehdy jednoduše stvořily nadčasový počin. Poté následoval již jmenovaný „Supervillain Outcast“, s nímž Norové z extrémně vysoko nasazené laťky nijak neslevili, pokračovali v industriálním hávu, ale zároveň si to namířili po stezce šílenosti k mnohem větší avantgardnosti, navíc ve famózní kvalitě.

A do toho přichází „A Umbra Omega“, jež opětovně potvrzuje, že Dødheimsgard prostě jsou výjimečnou formací, jakých po světě moc neběhá. Vlastně by šlo říct, že novinka zase nabízí to, kvůli čemu jsem si třeba já tuhle skupinu tak oblíbil, akorát se hned vzápětí musí dodat, že v tomhle případě to neznamená, že Dødheimsgard hrají nějakou tu svoji klasiku. Naopak, jedna z věcí, díky nimž jsou Norové unikátní, je to, že jsou pokaždé jiní a pokaždé sví – ať už vůči ostatním nebo vůči minulosti sebe sama.

„A Umbra Omega“ je zase někde jinde, než byly předchozí nahrávky Dødheimsgard, a v rámci tvorby kapely zní novinka – stejně jako všechny další desky – svojsky a v žádném případě neopakuje již vyřčené. Přesto tam je cítit zřetelná a logická vývojová linka. Zatímco mezi „666 International“ a „Supervillain Outcast“ Dødheimsgard citelně přidali na čiré avantgardě kombinované s industrialem, mezi „Supervillain Outcast“ a „A Umbra Omega“ kapela dokonala svou pouť k čistokrevně avantgardnímu pojetí black metalu a naopak takřka opustila elektroniku. Netvrdím, že Dødheimsgard hodili za hlavu vše, co dříve stvořili, ono třeba některé pasáže takové „Blue Moon Duel“ dají vzpomenout na „666 International“… jednoduše je novinka svá, ale není problém poznat, o jakou skupinu se jedná. Neutuchající vývoj bez popření dřívějšího zvuku.

Mimoto „A Umbra Omega“ přináší obrovskou změnu co do kompozice samotné nahrávky. Ne snad, že by Dødheimsgard v minulosti nestvořili některé delší skladby, už se ostatně dostali i přes hranici desíti minut, ale až doposud byla jejich alba takříkajíc vždy „písničková“ (nepřehlédněte prosím ty uvozovky) a vyskytovaly se zde relativně kratší kusy. „A Umbra Omega“ však – a ono to ostatně plně koresponduje s onou cestou k čím dál větší avantgardě – volí jiný přístup a sází na malý počet dlouhých kompozic. S výjimkou krátkého intra „The Love Divine“ neklesne žádná skladba pod hranici 11 minut… a celková hrací doba nemá daleko k 70 minutám. To jsou ambiciózní čísla, nicméně Dødheimsgard si je mohou dovolit a navíc jim to v takových stopážích evidentně skutečně sedí.

Takto dlouhé monumenty mají „nevýhodu“ v tom, že už tak složitou muziku ještě znepřehledňují, díky čemuž se „A Umbra Omega“ stává nahrávkou, již skutečně nelze pochopit po pár sezeních. Je to přesně ten druh alba, k jehož plnému docenění se počet poslechů musí počítat spíše na desítky než na jednotky, zároveň jde však o desku, u níž se tak obrovská časová investice opravdu vyplatí. Na „A Umbra Omega“ se totiž v plné míře projevuje ona obrovská výhoda toho, když vychází jedna nahrávka za dlouhé časové období. Za osm roků se totiž stihne nahromadit velká masa nápadů, což je na „A Umbra Omega“ vážně znát.

Ve své podstatě by se dalo říct, že Dødheimsgard s těmi nápady takřka plýtvají. Místy je to skutečně vodopád motivů, různých detailů a hudebních kliček. Navíc je „A Umbra Omega“ chvílemi (v tom dobrém slova smyslu) chaotická, zejména kytarové labyrinty jsou občas velice spletité, nicméně to vše jen prodlužuje už tak extrémně vysokou životnost alba. Musím ovšem upozornit, že ačkoliv jsem řekl, že je „A Umbra Omega“ občas nepřehledná, než v posluchačových uších vše zapadne na své místo, rozhodně se nejedná o takový ten typický avantgardně black metalový chaos, jejž nastartovali zejména Blut aus NordDeathspell Omega. Dødheimsgard znějí jinak, znějí po svém…

Dødheimsgard

Avšak proudy black metalové avantgardy nejsou tím jediným, co lze na „A Umbra Omega“ nalézt. Dødheimsgard dokážou i zvolnit a nabídnout neuvěřitelné nádherné uklidňující momenty, které však nepůsobí jako pěst na oko a do celku jsou zapuštěné zcela organicky. Jako jeden z příkladů může posloužit třeba střední pasáž v „Aphelion Void“, která mě osobně položí při každém poslechu. Když se ale bavíme o takových vybočeních, nelze opomenout kupříkladu ani progové hrátky v „The Unlocking“ nebo dechberoucí klávesy v „Architect of Darkness“.

Každopádně, výsledek je jasný – Dødheimsgard dokázali vybudovat další monumentální desku, které se drtivá většina žánrové konkurence kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Norové si stále drží svou neuvěřitelně vysokou laťku kvality a nabízejí naprosto lahůdkový počin, jenž patří mezi horké kandidáty na album roku. Poslech je povinností – „A Umbra Omega“ je prostě záležitost, již by si člověk neměl nechat za žádnou cenu utéct.


Druhý pohled (Atreides):

Frekvence, s jakou Dødheimsgard vydávají alba, by se dala bez nadsázky přirovnat k intenzitě sexuálního života pandy velké. Netřeba pak příliš vysvětlovat, že každý počin oprávněně provází četná očekávání – a nejinak tomu bylo ani v případě „A Umbra Omega“. Dødheimsgard si prošli dlouhou cestou a Vicotnik, mající na svědomí naprostou většinu hudby, co tahle smečka složila, se na své pouti nezastavuje ani tentokrát. Tam, kde je „666 International“ industriálním peklem a „Supervillain Outcast“ spíše přímočarým útokem, novinka svým charakterem ponejvíce připomíná rozbité zrcadlo.

Na prvních několik poslechů tak působí snad až nepříjemně. Neustálé přecházení mezi zběsilou sypanicí a uvolněnými momenty, jež jsou prodchnuty kytarovými či basovými vyhrávkami, jazzem či ambientem, minimálně zpočátku budí dojem mnohačetné poruchy osobnosti. Vicotnikovy hyperprostorové skoky do jiných realit se jeví jako dost náhodné, za víc než dvacet poslechů jsem si nevšiml žádného řádu, kterým by se chaotické změny řídily. Ve většině případů jsem došel k tomu, že nastanou, až nastane ta správná chvíle, kterou posluchač pokud možno nečeká – avšak ne vždy jsou tyto přechody zrovna uhlazené a v několika místech působí docela násilně. Nezbývá než postupně sbírat střepy a lepit z nich ucelenější obraz, protože jinak se touhle deskou nejspíš neprokoušete.

Perfektní je souhra kytar a basy, která svým významem a výrazností mnohdy uzurpuje prostor kytarám a nastupuje na jejich místo – zejména v klidnějších částech, které mě svojí rozmanitostí baví z celé desky snad nejvíc. Riffy tu a tam dost výrazně připomínají zásadní „666 International“, ale náladové pasáže přelévající se mezi zběsilostmi Aldrahnova vokálu a barevné palety hudebních prvků jsou naprosto excelentní. Aldrahnovy party se vyznačují širokým spektrem řevu a skřeků, pohybujících se od relativně střízlivého zpěvu až po recitál jak vystřižený z ústavu pro duševně choré. Pravda, není to Aldrahn z prvních desek, není to ani Khvost ze „Supervillain Outcast“, ale zatraceně, tohle je i tak vážně dobré. A když se to spojí s živou prezentací, tak je to ještě o něco lepší.

„A Umbra Omega“ naštěstí není jen souborem rozkouskovaných částí, ale funguje především jako celek, byť se to tak zpočátku opravdu nemusí zdát. Jakmile ale do alba zabřednete hlouběji, už vás nejspíš nepustí. Dødheimsgard si s touhle deskou ostudu rozhodně neudělali.

Dødheimsgard


Třetí pohled (Skvrn):

Bedlivě čekat na návrat avantgardní libůstky typu Dødheimsgard a zároveň tiše doufat v nepříliš výrazný stylový odklon je, co si budeme povídat, trochu bláhové. Jakmile se ten či onen do milé avantgardy namočí, uklouzne a zabředne do ní hezky po kolena. V tu chvíli zjišťuje, že není cesty zpět. Ostatně hrajete-li black metal, začnete do něj cpát pekelně nazlobený industrial a ještě k tomu všemu jste z Norska, je jasné, že na návrat do zaplivané garáže pomyslíte jen stěží. Příkladů je jen v samotném Norsku přehršel. Stačí se držet výše zmíněné šablony a místo industrialu dosadit jiné ingredience. Heslovitá nápověda – kytarová progrese, experimenty s elektronikou a koketování s trip-hopem – není ani zdaleka kompletní. Sem tam sice někdo vsadí na jistotu, připouštím, nicméně letošních Dødheimsgard se to netýká ani v nejmenším.

Z „A Umbra Omega“ se mohlo vyklubat úplně cokoliv – svébytné pokračování ve stylu posledních dvou řadovek nebo něco zhola nového. Pravda je již tradičně někde uprostřed. I přes zachování metalových dard jsou Dødheimsgard rozvážnější a přemýšlivější. I díky absenci industrialových kopanců, charakteristickými to znaky nejposlednější tvorby. Co do hmotných výrazových prostředků jsou Norové tentokrát za tradicionalisty, avšak v hloubi duše je „A Umbra Omega“ avantgarda jako blázen. Dødheimsgard jsou nadále nezaměnitelní, a když už by se nějaká ta reminiscence objevila, došli bychom maximálně k Ved Buens Ende, což svojskost kapely v mých očích nikterak nesnižuje, ba naopak ukazuje na unikátnost Vicotnikova rukopisu.

Dødheimsgard přesedlali na moře. Mají vážnou tvář, působí zamyšleně a zprvu nepřístupně. Ve svém nitru jsou však nesmírně hraví a toužící po rozmluvě. Všemu vévodí Aldrahn, okolím zavrhnutý mořeplavec, který pro svou ztřeštěnost nebyl kolegy námořníky nikdy pochopen, a své výpravy z cest tak líčí vždy jen několika věrným. Je to poutavý vypravěč, a i když toho občas dost nakecá, poslouchám ho moc rád. Dá se mu totiž věřit. Příběhy z cest líčí tak, jako by je právě prožíval. Možná mě občas tahá za nos, ale buď jak buď, stejně je bezva.

Neexceluje jen Aldrahn. Skvěle mu sekunduje především výrazná baskytara, která se to všechno cestování nebojí rozhoupat, a i když to většinou nemívá v popisu práce, na „A Umbra Omega“ se nejednou ujímá hlavního slova. A proč jí ho taky brát, třeba v poslední třetině „Aphelion Void“ je neskutečná. Výborný je i bubeník Sekaran, který příkladně ukazuje, že intenzita a rychlost ani v metalu neznamená vše. Tady je to vlastně úplně obráceně. Zejména skvostnou práci s činely jsem si totiž užil spíš v tišších a pomalejších pasážích. Všechny instrumentální dílky jsou navíc díky vyváženému zvuku maximálně čitelné a je pak radost poslouchat, jak jeden nástroj pro druhý věrně tepe.

Největší uznání však zasluhuje Vicotnikova skladatelská práce, bez níž by se loď Dødheimsgard potopila pár minut po vyplutí. Díky nevídané cykličnosti a pozoruhodným obměnám podobně znějících motivů je „A Umbra Omega“ jedním kompaktním organismem bez slabin. Není jen tím, nese i jasné poselství. Pořádná black metalová avantgarda se obejde i bez eletkroniky, saxofonu a nánosu kláves. Nemá cenu to prodlužovat, „A Umbra Omega“ je zkrátka skvost. A vážný aspirant na desku roku, to jen tak mimochodem.


Čtvrtý pohled (Onotius):

S norskými Dødheimsgard se jsem se poprvé setkal ještě v časech, kdy jsem se podobné hudbě věnoval spíše rekreačně. Ačkoliv mě tedy dnes již kultovní EP „Satanic Art“ bavilo, na dlouhou dobu jsem je nechával pouze v letmém povědomí, jež jsem narušil až poslechem letošní novinky. O to víc jsem si pak trhal vlasy, že jsem se kapele pořádně nezačal věnovat mnohem dříve, neboť letošní deska „A Umbra Omega“ je opravdu famózní záležitost.

Pokud jsem u Enslaved psal, že nabourávají klišé o konzervativismu na norské black metalové scéně, stačí jediný poslech novinky Dødheimsgard, aby bylo jasné, že pro tyhle to platí nejméně dvojnásob. Mezi instrumentálně propracovanými blackovými náklepy se tu vloudí melancholická progresivní mezihra, saxofon, tu elektronika, tady zase akustická kytara, jeden nápad střídá druhý a skladby v průměru čítající kolem třinácti minut se vyvíjejí a nenudí. Zároveň jsou kompozice obdivuhodně vyrovnané a oproti industriálněji pojatým předchůdcům disponují čitelnějším zvukem, jenž ačkoliv nabourává syrový naturalismus, jímž disponovalo například skvělé „666 International“, více člověku pomáhá se orientovat v dlouhých strukturách skladeb. Deska zachovává tradiční postupy, zároveň zní však neskutečně moderně a předvádí Dødheimsgard jako skladatele v tom nejlepším světle. S citem pro změny nálad, instrumentální finesy, kořenící odbočky, melodie a komplexní struktury.

A když už jsem u nové desky A Forest of Stars začínal se svými nominacemi na desku roku, zde nemohu jinak než opět přidat položku na seznam. Výtečná deska, kde má člověk stále co objevovat. Taková black metalová vážná hudba.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.