Archiv štítku: Armored Saint

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Armored Saint – Win Hands Down

Armored Saint - Win Hands Down
Země: USA
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Win Hands Down
02. Mess
03. An Exercise in Debauchery
04. Muscle Memory
05. That Was Then, Way Back When
06. With a Full Head of Steam
07. In an Instant
08. A Dive
09. Up Yours

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby se vyhlašovala anketa o nejnedoceněnější kapelu na metalové scéně, tak Armored Saint by se dle mého skromného názoru umístili vcelku vysoko. Tahle parta z Los Angeles během své historie, jejíž první kapitola se začala psát již v roce 1982, nikdy nevystoupala na širší vrchol metalového Olympu a vždy zůstávala co do věhlasu někde v základním táboře. Je fakt, že si za to může částečně i sama, protože roky její aktivní kariéry jsou celkem slušně ořezané v závislosti na působení pěvce Johna Bushe v řadách thrash metalových velikánů Anthrax, a právě tady tedy začnu dnešní pojednání o sedmém albu veličiny amerického power / heavy metalu.

V průběhu 80. let se vše zdálo být v naprostém pořádku a skupina pomalu a jistě směřovala ke svému nejdůležitějšímu opusu, jímž se stalo „Symbol of Salvation“ z roku 1991. Skvělé album, které je dodnes esencí toho, co Armored Saint pro americkou heavy metalovou scénu znamenají. Po skončení turné k této desce však dostal John Bush nabídku od zmíněných Anthrax, již přijal, zbytek kapely odmítl pokračovat a Armored Saint se oficiálně rozpadli. Trvalo dalších osm let, tedy do roku 1999, než se nad budoucností Anthrax vznášel velký otazní, a basák Joey VeraJohnem Bushem se rozhodli oživit své vlastní dítě. Ve studiu se sešla stará sestava a výsledkem byla deska „Revelation“, jež sice na famózního předchůdce nedokázala navázat, ale přesto se jedná o skvělou heavy metalovou nahrávku, která si přešlapů vybrala jen opravdové minimum.

V té době se však schylovalo k návratu Anthrax do studia a natáčení nové desky, takže Armored Saint se v roce 2003 opět na několik let rozešli. No, a třetí „začátek“ této pětice na sebe nenechal čekat dlouho poté, co se John Bush pakoval z řad velkých thrash metalistů z New Yorku. V roce 2010 tak vyšlo album „La Raza“, jemuž se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích nahrávek, a přestože jednotlivé písně nebyly špatné, tak pro mě osobně tohle album bylo zklamáním, protože dřívější chemie jednotlivých členů nějak záhadně nefungovala, čímž se dostáváme do letošního roku, kdy vychází sedmá řadovka, která se jmenuje „Win Hands Down“ a která by měla napravit reputaci po předešlém škobrtnutí.

Od minula se personálně nic nezměnilo a Armored Saint tak opět stojí ve své nejsilnější možné sestavě čítající famózního Johna Bushe za mikrofonem, kytarový tandem Phil Sandoval a Jeff Duncan a rytmickou sekci v obsazení Joey Vera u baskytary a Gonzo Sandoval za bicí soupravou. Co to znamená? Fanoušci se můžou těšit na příval charakteristických melodií a kytarových riffů a sól, díky nimž tolik tuhle partu milují. A zásadní otázka, jestli se Armored Saint podařilo navázat na své nejsilnější desky, si zaslouží zcela jistě kladnou odpověď. „Win Hands Down“ je totiž fantastická nahrávka, která dýchá na krk i takovému opusu, jakým je „Symbol of Salvation“, protože načasování skladatelské formy se Armored Saint vydařilo opravdu na jedničku a během celých 50 minut nešlápla tahle pětice vedle.

Laťku nastaví zatraceně vysoko úvodní singl „Win Hands Down“. Tahle skladba se mi ihned po zveřejnění dostala hluboko pod kůži a v osobním žebříčku nejoblíbenějších písní kapely se postupně usadila na předních příčkách. Tohle je přesně ta skladba, která naplno odhaluje kouzlo Armored Saint, takže krom v životní formě zpívajícího Johna Bushe přináší tahle energická záležitost v rychlejším tempu ukázku kytarové souhry dvojice Duncan/Sandoval. „Win Hands Down“ vrcholí ve skvělém kytarovém sólu, jemuž předchází krátká jazzová pasáž, jež opravdu překvapila. Následující „Mess“ za titulní kompozicí nijak nezaostává a svým tahem na branku se jí i vyrovná. Nedostalo se jí sice tak hitového potenciálu, ale Armored Saint nejsou od toho, aby účelně tvořili hity. Právě tato píseň by se asi nejvíce vyjímala na „Symbol of Salvation“, protože si drží jeho kytarovou i vokální nabroušenost, která ostatní položkám schází.

Není pochyb o tom, že hlavní postavou „Win Hands Down“ je John Bush. Jeho zemitý vokál zní i po padesátce skvěle a hudbě Armored Saint dodává opět obrovskou porci energie a dynamiky, což je slyšet v zprvu nenápadné kytarovce „That Was Then, Way Back When“, jíž chybí vyložený moment oživení, protože po většinu doby šlape v rychlejším tempu, ale zpěvák ji pozvedl minimálně o třídu výš. Totéž by se dalo říct o „Dive“, ačkoli v tomto případě to neplatí s tou dynamikou, protože se jedná o pomalou baladu s melancholickou atmosférou, v níž se k Bushovi přidali ostatní členové jen jako takový letmý doprovod, protože minimálně v průběhu její první poloviny patří hlavní slovo právě zpěvákovi. Postupně se nabalují ostatní nástroje a teskné kytarové sólo s piánem trochu zboří grungeovou atmosféru, již si “Dive” pomalu buduje, a jak balady nemusím, tak tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

Pokud se nepletu, tak „Win Hands Down“ přináší vůbec poprvé vokální hostovačku a děje se tak prostřednictvím energické riffové jízdy „With a Full Head of Steam“, v níž se vedle Bushe postaví za mikrofon Pearl Aday, což je manželka Scotta IanaAnthrax, o níž jsme již letos mohli slyšet v souvislosti s Motor Sister a jejich debutovou deskou. Tahle píseň je natlakovaná hitovka, jíž vokální odpovídačky obou pěvců sluší a díky rychlému tempu si ji určitě zapamatujete. Oproti ostatním písním je svou jednoduchostí a zpěvností trochu odlišná. Přeci jen, delší kompozice typu „An Exercise in Debauchery“, „Muscle Memory“ a „In an Instant“ operují s něčím jiným než jen přímočarou drzostí. Prvně jmenovaná power metalovými kytarami s epickým refrénem, „Muscle Memory“ košatou stavbou, kdy se ubralo na rychlosti a přidalo na dramatičnosti, a „In an Instant“ zase gradací, kdy Armored Saint přecházejí od akusticky odlehčených pasáží ke klasickým heavy metalovým pořádkům. Ačkoli se poslední dva kousky natáhly za hranici sedmi minut, tak nelze říct, že by to bylo ke škodě věci, protože i přes delší hrací dobu ty písně mají stále takový ten zdravý tah na branku a neplácají se v bezradnosti skladatelské neschopnosti a všechny prvky do sebe zapadly.

Od „Win Hands Down“ jsem čekal hodně, nebudu lhát, že tomu tak nebylo. První zveřejněné písně mě hodně slušně navnadily, ale nyní musím říct, že výsledek ještě předčil moje optimistické očekávání. Armored Saint se podařilo natočit jednu z nejlepších desek své dosavadní kariéry, ne-li vůbec tu nejlepší. „Win Hands Down“ sice nelze přišít takový ten punc léty prověřené kvality, jímž se může „Symbol of Salvation“ pyšnit již čtvrt století, ale slabého místa byste na této desce hledali marně. Všechny písně jsou provázány se skladatelskou jistotou velmi těsně, a výsledkem je tak metalová nahrávka ryzí čistoty, která letos ve své váhové kategorii jen těžko najde přemožitele. Hodně překvapivý aspirant na album roku!


Redakční eintopf #76 – květen 2015

Arcturus - Arcturian
Nejočekávanější album měsíce:
Arcturus – Arcturian


H.:
1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression
2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre

Ježura:
1. Arcturus – Arcturian
2. Faith No More – Sol Invictus

Kaša:
1. Faith No More – Sol Invictus
2. Armored Saint – Win Hands Down

nK_!:
1. Coal Chamber – Rivals
2. Six Feet Under – Crypt of the Devil

Atreides:
1. Arcturus – Arcturian
2. Sóley – Ask the Deep

Zajus:
1. Leprous – The Congregation
2. Nick Cave and Warren Ellis – Loin des hommes
3. Faith No More – Sol Invictus

Skvrn:
1. Arcturus – Arcturian
2. Leprous – The Congregation

Onotius:
1. Arcturus – Arcturian
2. Kamelot – Haven
3. Leprous – The Congregation

Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.

Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…

H.

H.:

Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“.  Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.

Ježura

Ježura:

Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.

Kaša

Kaša:

Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.

nK_!

nK_!:

Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.

Atreides

Atreides:

Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.

Zajus

Zajus:

Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.

Skvrn

Skvrn:

Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.

Onotius

Onotius:

Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.


Novinky 9-4-15

Agnostic Front - The American Dream Died

>>> Hardcorová úderka Agnostic Front vypustila videoklip k titulnímu songu své nové fošny “The American Dream Died” – podívat se můžete na YouTube. Samotná deska vyšla 3. dubna.

>>> Zámořští veteráni Armored Saint odhalili detaily o svém nadcházejícím studiovém počinu. Ten ponese název “Win Hands Down” a vyjde 2. června pod značkou Metal Blade Records. Artwork naleznete tady, tracklist následuje níže. Kromě toho je venku videoklip k titulní skladbě – ten sledujte na YouTube.

01. Win Hands Down 02. Mess 03. An Exercise In Debauchery 04. Muscle Memory 05. That Was Then, Way Back When 06. With a Full Head of Steam 07. In an Instant 08. Dive 09. Up Yours

>>> Poláci Behemoth vypustili další klip ke svému poslednímu albu “The Satanist”. Tentokrát padla volba na píseň “Messe noire” – výsledek se nachází na YouTube.

>>> Ukrajinští black metalisté Drudkh streamují další skladbu ze svého chystaného alba “A Furrow Cut Short”, které vyjde 20. dubna. “Cursed Sons II” poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Power metalisté Gloryhammer, v jejichž čele stojí Christopher Bowes z Alestorm, začali s natáčením svého druhého alba. Novinka se bude jmenovat “Space 1992: Rise of the Chaos Wizards”.

>>> Hard rocková stálice House of Lords si na letošní rok nachystala nové album – nahrávka se jmenuje “Indestructible” a vyjde 3. června v Evropě a 7. června v Severní Americe.

>>> Marilyn Manson se aktuálně nachází na turné na propagaci svého nového alba “The Pale Emperor”. 4. dubna po koncertě ve městě Alberta v Kanadě zašel muzikant do restaurace a během focení s fanoušky jej nějaký muž – prý bezdůvodně – udeřil do obličeje. Mansonův manažer potvrdil, že zpěvák chce, aby se napadením zabývala policie.

>>> Death metalová stálice Sectesy z Kolína zveřejnila svůj nový videoklip, a to k písničce s názvem “Self-Deterioration”. Výsledek sledujte na YouTube.

>>> Norští symphonic metalisté Sirenia zveřejnili nový videoklip “Once My Light” – najdete jej na YouTube. Skladba pochází z nové desky “The Seventh Life Path”, jež vyjde 8. května.

>>> Twisted Sister potvrdili své budoucí plány po smrti bubeníka A.J. Pera. Letos odehrají dva vzpomínkové koncerty, a to 30. května v Las Vegas a 13. června ve městě Sayreville (stát New Jersey), přičemž první z nich bude zaznamenán pro vydání na DVD a CD. Dále kapela odehraje všechny již nasmlouvané festivaly. V příštím roce se pak Twisted Sister hodlají vydat na turné Fort and Fuck It, které by mělo být posledním v kariéře legendární skupiny. Na všech vystoupeních se za bicí posadí Mike Portnoy (Transatlantic, Flying Colors, ex-Dream Theater, ex-Adrenaline Mob).