Pátá deska francouzských Mortis Mutilati se jmenuje „The Fate of Flight 800“ a vyjde 11. září vlastním nákladem. Níže najdete dva songy „Vultures of Steel“ a „Flames Behind You“.
Archiv štítku: Mortis Mutilati
Mortis Mutilati: videoklip
Francouzští Mortis Mutilati pustili do světa videoklip k songu „Invocation à la momie“, který se objevil na aktuálním albu „The Stench of Death“. Sledujte v přiloženém přehrávači.
Mortis Mutilati – The Stench of Death
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 50:21 K recenzi poskytl:
|
Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost.
Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a sympatický standard se smyslem pro atmosféru a dobře vystavěné skladby.
Vzhledem k tomu, že ani následující „Mélopée funèbre“ z května 2015 nepřineslo žádné velké zklamání, nemusel jsem se nijak zásadně přemlouvat ani k poslechu další řadovky „The Stench of Death“, která je někdy uváděna jako třetí, někdy jako čtvrté řadové album (předmětem sporu je v tomto případě „Sombre neurasthénie“ z roku 2012, jež je někde vedeno jako debut, jinde jako demosnímek… mám dojem, snad ne mylný, že sama kapela se nyní zpětně kloní spíš k tomu, že jde o demo).
I o „The Stench of Death“ lze velmi jednoduše prohlásit, že pokračuje v cestě, již vytyčily oba předchozí počiny. Což asi nepřekvapí, vždyť jen málokterá skupina je skutečně nevyzpytatelná a s každou další nahrávkou uhýbá odlišným směrem. Mortis Mutilati k takovým evidentně nepatří, tudíž se opětovně můžete těšit na lehce zašpiněný black metal ve středních tempech, který znatelně čerpá i ze stravitelnějšího pojetí depressive black metalu (ale nejen odsud).
Což mi připomíná, že by jistě stálo za zmínku, že Mortis Mutilati nehrají žádné velké hnusy nebo divočiny. Jejich black metal je naprosto bezproblémově poslouchatelný i pro lidi, kteří tomuto žánru běžně neholdují, ale zrovna v tomto případě to nemusíte automaticky chápat v pejorativním významu. Přinejmenším já jsem tím nic takového nemyslel. Jednoduše to tak je a já to pouze dávám na vědomí. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit, jak sami uznáte za vhodné.
Osobně si ovšem myslím, že nějaké opovržení si Mortis Mutilati nezaslouží. Je to nakonec dost příjemná muzika. „The Stench of Death“ (a platí to nejen o něm, ale i o jeho předchůdcích) sice nedokáže předat nějaký hluboký zážitek, nezanechá jizvy na duši, ani se nejedná o nahrávku, na niž byste za několik let vzpomínali. Přesto zvládne poskytnout pár poslechů, u nichž se člověk nenudí, a její autoři se za své autorství stydět rozhodně nemusí. V rámci své odnože se jedná o důstojnou práci, která své kvality bezesporu má, stejně jako kousek nějaké té atmošky.
S onou „stravitelností“ se pojí i melodická stránka. „The Stench of Death“ se melodií skutečně nebojí a hojně jich využívá. Naštěstí se nejedná o nic vlezlého nebo kýčovitého, vše je provedeno vkusně a nenásilně. Navíc v době, kdy žánru vládnou okultní rituály a chaotické znásilňování nástrojů, má takhle melodická blackmetalová nahrávka, která zároveň nesklouzává k symfonickým cajdákům, své kouzlo.
Nechci „The Stench of Death“ prezentovat jako nějaký zázrak, když jím evidentně není. I přesto se ale jedná o solidní počin, u něhož je na místě mírná spokojenost, a to i s vědomím, že nejde o záležitost na dlouhodobé poslechy.
Mortis Mutilati: info o albu
Francouzští Mortis Mutilati zveřejnili info ke svému nadcházejícímu albu. To se jmenuje „The Stench of Death“ a vyjde 1. ledna. Tracklist s obalem prohlížejte níže. Ukázky teprve budou následovat.
01. Nekro 02. Echoes from the Coffin 03. Crevant-laveine 04. Regards d’outre tombe 05. Onguent mortuaire 06. Portrait ovale 07. Homicidal Conscience 08. Invocation à la momie 09. L’odeur du mort 10. Ecchymoses
Mortis Mutilati: album na cestě
Francouzská formace Mortis Mutilati hlásí, že za tři týdny začne s nahráváním svého nového alba. To se bude jmenovat „The Stench of Death“.
Mortis Mutilati – Mélopée funèbre
 |
| Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 31.5.2015 Label: Naturmacht Productions Tracklist: Hrací doba: 44:50 K recenzi poskytl:
|
Sice nepředpokládám, že by si to někdo nějak podrobněji pamatoval a živě si to po těch x měsících vybavoval, ale se jménem Mortis Mutilati jsme tu již na naší stránce čest měli. Stalo se tak prostřednictvím loňské recenze na předloňské album „Nameless Here for Evermore“. Na něm tento francouzský jednočlenný projekt vlastně nepředváděl vůbec nic zvláštního nebo snad originálního, což jsme tehdy fištrónsky pojmenoval jako „prostě black metal“. Jenže i navzdory všem předpokladům a očekáváním a všem formálním výtkám, jaké vůči „Nameless Here for Evermore“ rozhodně šlo mít, mě to nějakým způsobem prostě bavilo a líbilo se mi to. A to dokonce do té míry, že jsem si jméno Mortis Mutilati skutečně zapamatoval, a když letos Macabre – jak se onen jediný člen formace jmenuje – vydal novou, celkově už třetí desku „Mélopée funèbre“, tak jsem si na to počíhal…
Než se ale pustíme do nějakého toho letmého povídání „Mélopée funèbre“, pojďme si pro začátek Mortis Mutilati zlehka představit, i když pár informací již vlastně bylo nesměle sděleno. Jak už padlo, projekt pochází z Francie a včetně aktuálního počinu má na kontě celkem tři dlouhohrající zářezy, přičemž ten první, „Sombre neurasthénie“, vyšel v roce 2012. Rok předtím se objevily ještě nějaké demosnímky a to je vše, co se pod praporem Mortis Mutilati prozatím událo, takže je asi zřejmé, že nejde o nijak starý nebo obzvlášť zavedený spolek.
Sám Macabre je ovšem docela činorodý uličník, a ačkoliv se jedná o poměrně mladého muzikanta (dle dostupných zdrojů narozen v roce 1993), těch jednočlenných projektů už měl větší množství a vedle nich dále působil i v několika regulérních kapelách, většinou jako baskytarista. Ve všech případech to jsou ale neznámá jména, takže se tím moc zdržovat nebudeme – za zmínku stojí snad jen to, že se v letošním roce přidal od sestavy Azziard, jejichž loňskou nahrávku „Vésanie“ jsme tu v recenzích také svého času propírali.
Vraťme se ovšem k tomu hlavnímu, co nás dnes zajímá, čímž je samozřejmě letošní počin „Mélopée funèbre“. Na něm Macabre pokračuje ve stejném duchu jako na „Nameless Here for Evermore“, čili se opětovně jedná o lehce špinavější (ne však úplně do extrému) black metal ve středním až pomalejším tempu, jenž se to snaží hrát především do atmosféry. Tu a tam bych si dokonce dovolil i tvrdit, že se v té hudbě vyskytují prvky typické pro DSBM, nicméně obecně vzato bych Mortis Mutilati depressive black metalem nenazýval.
Mimoto má ale „Mélopée funèbre“ se svým předchůdcem společnou ještě jednu věc – nepříliš velkou originalitu. Nějakým vlastním ksichtem nebo čímkoliv podobným Mortis Mutilati bohužel moc nedisponuje a co do soundu je to jednoduše vcelku standardní black metal. Na druhou stranu, stejně jako na „Nameless Here for Evermore“, i tady to i navzdory tomuto nepříliš lichotivému prohlášení prostě funguje. V mnoha recenzích už jsem prohlašoval, že neoriginalita nemusí nutně být překážkou k vytvoření dobrého alba, a „Mélopée funèbre“ je právě takový případ. Nedokážu to přesně pojmenovat, čím to je, že právě Mortis Mutilati mě mezi všemi těmi zdánlivě zaměnitelnými black metaly tak baví, ale něco v tom prostě je, že ta atmosféra a celkově ta hudba funguje. Když na to přijde, klidně tomu můžeme říkat třeba feeling…
I navzdory příslušnosti metalovému podzemí a špinavější stylizaci na „Mélopée funèbre“ nechybí náladotvorné melodie ani doteky kláves, přičemž zrovna u nich mi připadá, že jich v porovnání s „Nameless Here for Evermore“ mírně přibylo. Rozhodně to ale není na škodu, jelikož jsou stále využívány poměrně s citem buď ke gradaci anebo čistě k podpoře atmosféry, přičemž v obou těchto polohách jsou velice funkční. A to samé vlastně platí i o melodiích obecně, tedy i těch kytarových. Jak říkám, ten recept Mortis Mutilati je ve své podstatě strašně neoriginální, skoro až ohraný, ale jak vidno, ona kombinace pomalého tempa, ušpiněné kytary, zastřeného vokálu a výborných melodií je asi nesmrtelná. Když totiž Macabre vytáhne kusy jako „Ophélia“, „Reliquiae“ či „Fingers of Death“, tak prostě navzdory všem formálním nedostatkům nemůžu být nespokojen, protože mě to strašně baví a funguje to na mě.
Nenechte se ale zmýlit tím, že jsem vypíchnul jen tři konkrétní songy. Macabre tu laťku s přehledem drží ve všech osmi skladbách – ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych se tu oháněl termíny jako funkční atmosféra nebo povedené album. Samozřejmě, „Mélopée funèbre“ není žádný velký zázrak, nechci to zase zveličovat a přechvalovat, to by bylo zbytečné, ale prostě se mi to líbí a dle mého skromného názoru se jedná o hodně příjemných 45 minut. Jak se to říká – sice ne výjimečná, ale rozhodně poctivá žánrová nahrávka. A jestli je to dost na to, aby „Mélopée funèbre“ stálo za koupi? Hele, v tomhle případě podle mě ano… a to není tak úplně málo…
Redakční eintopf #76 – květen 2015
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Arcturus – Arcturian |
| H.: 1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression 2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Onotius:
|
Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.
Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…
H.:
Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.
Kaša:
Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.
nK_!:
Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.
Atreides:
Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.
Zajus:
Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.
Skvrn:
Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.
Onotius:
Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.
Mortis Mutilati – Nameless Here for Evermore
 |
| Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Naturmacht Productions Tracklist: Hodnocení: 7/10 K recenzi poskytl:
|
Když se tu u nás bavíme o black metalu z Francie, většinou jde o onu unikátní avantgardní větev nebo alespoň o kapely, jež do své tvorby vkládají jakýsi nezaměnitelný francouzský feeling, který je odlišuje od žánrových uskupení z okolních zemí. Vedle toho ovšem ve francouzském podzemí existuje i poměrně početná black metalová scéna, jež se drží čistokrevného black metalového kopyta a páchá nefalšované hudební zlo (myšleno co do obsahu, ne nutně co do kvality, ačkoliv i takové případy samozřejmě jsou a bohužel jich není zas tak málo). A přesně do téhle sorty spadá rovněž projekt s názvem Mortis Mutilati…
Mortis Mutilati je jednočlennou formací, kterou má na svědomí jistý Macabre. Nejedná se o žádného veterána, naopak – jestli dostupné informace nelžou, mělo by mu být 21 let. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že ani Mortis Mutilati není jméno, jež by zas sebou mělo dvacet roků fungování. Založení se datuje do března 2011, ale od té doby se Macabre rozhodně neflákal, jelikož už během tohoto roku stihly vyjít hned tři neřadové počiny, jmenovitě dva demosnímky a rovněž jeden split s brazilskou smečkou Satanic Forest, která už jenom podle názvu jistě hraje sluníčkový melodický metal. V následujícím roce se objevil první řadový počin “Sombre Neurasthénie”, který byl vydán stylově jenom na kazetě a v neskromné limitaci celých 50 kousků…
Když k tomu ovšem připočteme, že se Macabre dále podílí i na několika dalších black metalových skupinách (nemá cenu je jmenovat, beztak by to nikomu neřeklo vůbec nic – všechno jména maximálně lokálního významu), vychází nám z toho, že během těch několika málo let, co je tenhle člověk na scéně aktivní, již stojí za poměrně solidní řádkou různých počinů. Možná je to předsudek, ale když já osobně vidím takovou nadprodukci (ačkoliv nutno uznat, že zde to ještě není tak extrémně šílené, existují zase i mnohem větší borci – kdybychom chtěli zůstat ve Francii, stačí vzpomenout kolegu ze Zarach ‘Baal’ Tharagh, který byl v některých letech schopen vysypat i víc jak dvě desítky nahrávek), okamžitě začínám větřit cosi nekalého a začínám předpokládat, že se to promítne do kvality. Ostatně, jako krásný příklad může opět posloužit zmiňovaný Luc Mertz a jeho Zarach ‘Baal’ Tharagh, jenž stihl od roku 2000 do loňska vystřílet naprosto neskutečných 164 počinů, přičemž snad všechno z toho je totální žumpa.
Samozřejmě netvrdím, že jsem k Mortis Mutilati přistupoval automaticky s tím, že to bude žumpa, přesto nemohu tvrdit, že jsem se poslechu “Nameless Here for Evermore”, jak se jmenuje druhé velké album formace, nemohl dočkat. Nakonec se ovšem ukázalo, že i přes absenci nějaké velké originality se z tohoto počinu z července loňského roku naštěstí vyklubala mnohem příjemnější záležitost, než jsem vůbec doufal.
Jak jsem již naznačil, od Mortis Mutilati určitě neočekávejte nějakou unikátnost, vlastní ksicht nebo snad dokonce snahu o posouvání hranic svého žánru – kdo by šel do poslechu s tímhle očekáváním, docela tvrdě by narazil. Na “Nameless Here for Evermore” se totiž ve své podstatě neurodilo vůbec nic, co byste již v minulosti neměli možnost slyšet jinde – je to takový “prostě black metal”. Ale – a to se autorovi rozhodně musí nechat – i přesto je to vlastně docela zábavná nahrávka, jakkoliv nepřichází s čímkoliv novým, nestrhne vás neprostupnou hypnotickou atmosférou ani na ní technicky vzato nenajdete cokoliv dalšího, co by tento počin a s ním i jméno Mortis Mutilati mělo vytáhnout z davu totálně zaměnitelných undergroundových black metalových projektů. Nicméně i přesto všechno je to dost sympatická a povedená žánrovka.
Základní ingredience je naprosto zřejmá – black metal podzemního ražení. Nejedná se sice o vyložený kanál na hranici poslouchatelnosti, ale i tak bych se nebál hovořit o špinavosti a syrovém soundu. Hned vzápětí je ovšem nutno dodat, že ve skutečnosti je “Nameless Here for Evermore” o poznání melodičtější nahrávka, než byste při takovém popisu čekali. Na první pohled to vyznívá jako klasická black metalová špína, ale když se do toho člověk zaposlouchá podruhé, uvědomí si, že se zde nachází na žánrové poměry dost velké množství melodií a vyhrávek, které jsou – a to je na tom to hlavní – v podstatě ve všech případech povedené. Nechápejte mě ovšem špatně – Mortis Mutilati stále nemá vůbec nic společného s nějakým melodic black metalem. Další věc, jež potěší, je i to, že se nejedná o rubanici bez hlavy a paty a skladby mají ve své podstatě relativně proměnlivou strukturu (nicméně i zde – v rámci svého stylu, do nějakých Unexpect to má hodně daleko).
Přejděme už ovšem k samotným jednotlivým písním. Sice se nedá tvrdit, že by z těch osmi kousků (vlastně šesti regulérních, protože “Intro” je už podle jména jenom intro a poklidná “La lanterne des morts” zase souží jakou outro) byl nějaký vyloženě slabý nebo navíc, přesto bych si dovolil heslovitě vypíchnout jen tři z nich, abychom tu nebyli do zítřka. Klidně tomu můžeme říkat i moje osobní vrcholy, proti tomu nemám nic, ale ať tak či onak, bez váhání bych sem zařadil čtvrtou devítiminutovku “Way to End Your Useless Life I”, jež nevybočuje pouze nejdelší stopáží, ale především naprosto skvělým kytarovým sólem, které zní, jako kdyby se sem zatoulalo z úplně jiného žánru, ale funguje jako výborné ozvláštnění a do kontextu v pohodě pasuje.
Těmi dvěma dalšími kusy, jež bych tu zmínil, jsou “Obsèques” a “Quoth the Raven, Nevermore”, které sice neobsahují takový prvek, který by je odlišoval, tak jako ono sólo odlišuje “Way to End Your Useless Life I”, ale prostě mě tam ty melodie, jimiž je jinak prošpikované celé album, baví o chlup více než třeba v “Neige de sang” či “Way to End Your Useless Life II”.
Ve finále se samozřejmě nejedná o žádný zázrak, to ani v nejmenším netvrdím, přesto je to hodně moc pohodová deska, kterou příznivcům žánru nemám sebemenší problém doporučit. Sám jsem od “Nameless Here for Evermore” nečekal zhola nic, ale výsledek mě překvapil natolik, že nemám problém vytáhnout tak solidní hodnocení, jakým sedm bodů bezesporu je…