Archiv štítku: Slayer

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Slayer – Repentless

Slayer - Repentless
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Delusions of Saviour
02. Repentless
03. Take Control
04. Vices
05. Cast the First Stone
06. When the Stillness Comes
07. Chasing Death
08. Implode
09. Piano Wire
10. Atrocity Vendor
11. You Against You
12. Pride in Prejudice

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Legenda. Kult. Slayer. Tři slova, která má i navzdory nepříliš přesvědčivým 90. letům a rozporuplně přijaté dvojici posledních studiových alb velká řada fanoušků spjata neodmyslitelně k sobě. I z tohoto důvodu si dovolím odpálit recenzi novinky „Repentless“ tvrzením, že jedenácté studiové album thrash metalových velikánů Slayer se ihned po svém ohlášení zařadilo mezi nejočekávanější počiny letošního roku na metalové scéně. Důvodů k tomu má „Repentless“ samozřejmě více než jen fakt, že se jedná o první album po šestileté studiové přestávce, k níž měla tahle legenda své důvody, ale k tomu se dostanu ještě před samotným rozborem nové placky prostřednictvím následujících řádků.

„Repentless“ je pro Slayer v několika ohledech změnou. Samozřejmě, že tou nejzásadnější je absence kytaristy Jeffa Hannemana, jenž v roce 2013 zemřel na selhání jater v důsledku pokročilého stádia cirhózy. Slayer tak přišli nejen o zakládajícího člena a skvělého kytaristu, ale zejména o vynikajícího skladatele, který v minulosti sypal z rukávu jeden legendární riff za druhým a při vyřknutí názvů skladeb jako „Angel of Death“, „War Ensemble“, nebo „South of Heaven“ všichni víte, o čem mluvím.

Jeffova zdravotní situace nebyla v pořádku delší dobu, takže již několik let za něj zaskakoval Gary Holt z thrashové brusky Exodus, avšak přeci jen je koncertní záskok něco jiného než plnohodnotná náhrada při skládání a nahrávání nového alba. K tomu ještě Holt nebyl bezvýhradně připuštěn, a nahrál tak pouze část sólový partů jakožto protiklad ke Kerrymu Kingovi, protože souboje kytarových sól bývaly ozdobou starších alb Slayer a jedním z poznávacích znamení kapely a jejich absenci by fanoušci jen tak nepřekousli. Jen škoda, že Holt nedostal více prostoru, protože kytarista je to znamenitý.

Když už jsem načal aktuální sestavu, která se na „Repentless“ podílela, tak je nutné říct, že se jedná o placku, jež znamená návrat Paula Bostapha zpět do skupiny na úkor odejitého Davea Lombarda, nad jehož odchodem a důvodech k němu směřujících nemám dodnes jasno. Paul je samozřejmě bijec světové třídy, o tom žádná, „God Hates us All“ je skvělou ukázkou jeho práce, nicméně i tak preferuji živelnější hru Davea Lombarda, jehož je opravdu škoda, protože ten jeho cit a drive nelze nahradit jen tak lusknutím prstu. Nemluvě o chemii, která mezi čtveřicí panovala. Paul se nakonec ukázal jako nejlogičtější a nejsprávnější volba pro záskok, protože svou agresivní hrou stvrzuje kvality „Repentless“ velmi sebejistě. Dvojice Kerry King a Tom Araya zůstává samozřejmě beze změny, a i když se noří pochybnosti nad tím, jestli jsou to ještě Slayer, tak se borci rozhodli pokračovat v načaté cestě.

Proti tomu v zásadě nic nenamítám, ale vzhledem k absenci Jeffových kompozičních příspěvků jsem byl zvědavý, jak letošní zářez dopadne. Hanneman na posledních albech přispíval v menší míře než Kerry King, nicméně když už se tak stalo, byl z toho často o jeden z majstrštyků dané desky („God Send Death“ z „God Hates Us All“, „Jihad“ a bonusová „Final Six“„Christ Illusion“, případně titulní skladba z „World Painted Blood“).

Nechci tím narážet na to, že Kerry King skládá samé sračky, to ne, jen je proslulý spíše přímočařejšími a agresivnějšími vály, které Jeffovy kusy skvěle prokládaly, a díky tomu jsem se obával přílišné jednotvárnosti „Repentless“, což nyní můžu vzít zpět. Kerry King si vybral lepší chvilku, a přestože se albu nevyhnulo nějaké to škobrtnutí, tak se jako celek kompozičně nijak výrazně neliší od posledních dvou záseků a přináší ve své podstatě překvapivě svěží, ač lehce rutinní porci thrash metalu s cejchem Slayer na čele a moderní produkcí v zádech. Oproti „World Painted Blood“, jehož zvuk byl sračka jak bič, totiž novinka láme kosti a po technické stránce je radost ji poslouchat. V tomto ohledu velký palec nahoru.

„Repentless“ začíná velmi opatrně dvouminutovým intrem „Delusions of Saviour“, které má zvuk klasických slayerovských postupů. Je sice zbytečně nataženo na dvojnásobnou hrací dobu, než by si zasloužilo, a nechápu jeho fyzické odstřihnutí od následující titulní skladby, již přirozeně a nenásilně uvádí, ale budiž. Titulka „Repentless“ prezentuje nepřekvapivou formu rychlejších skladby s chytlavým riffem, jež Slayer prostě a jednoduše umí. Nechybí samozřejmě kytarová sóla, rychle odříkávající Araya, jenž má vyřídilku jako málokdo, a přímočarý Bostaph. Ingredience, jimiž přetékají takřka všechny písně kapely a fanoušci na tento koktejl stále slyší.

Vůbec prvními zveřejněnými skladbami z desky byly „Atrocity Vendor“, jež se objevila již na limitované edici předchozí placky, a „Implode“, kterou Slayer vypustili již loni jako návnadu toho, že i bez Hannemana v sestavě jedou dál. Ačkoli se mi v době vydání ani jedna příliš nepozdávala, tak uznávám, že nyní je řadím k tomu lepšímu, co se pod pokličkou „Repentless“ skrývá. Zejména „Implode“ má v sobě typický slayerovský rukopis a po pomalejším úvodu se ukázkově rozjede parádním riffem. Nejsem sice bezmezným fanouškem recyklace starších nápadů, ale oba kousky byly znovu nahrány, minimálně u „Atrocity Vendor“ jsem zaregistroval i lehce upravený text, takže alespoň tímto se to Slayer snaží vyžehlit.

Po skončení titulky následuje silná dvojice dalších „nepřekvapivých“ válů v podobě „Take Control“ a „Vices“. Zatímco první útočí svou rychlostí, tak „Vices“ je hutnější a nikam nespěchá, díky čemuž vyznívá i s ohledem na chytlavý zasekávaný kytarový motiv hitověji než agresivní výplachy typu „Take Control“ a „Atrocity Vendor“. Zhruba v polovině alba přichází první slabší moment v podobě „Cast the First Stone“. Což o to, svou postupně gradující stavbou a poklidnému intru je to píseň, která je schopná se odlišit, ale já si v celé její čtyřminutové hrací době nedokázal najít nic, co by mě k ní mělo přitahovat opakovaně. Totéž jsem si po prvním poslechu říkal i o prvním singlu, jímž se stala „When the Stillness Comes“, která se tak nějak podivně nudně táhla jako sopel a bez jediného momentu oživení sázela jen na pomalejší strukturu a atmosféru. V kontextu celé desky jsem z výsledku rozčarovaný o dost méně, protože jako oživení a chvilka odpočinku v polovině stopáže „Repentless“ tahle položka funguje nakonec velmi dobře.

Jdeme dál k „Chasing Death”, což je taková typická slayerovská vypalovačka, která nemá potenciál, aby dokázala zaujmout. Chybí jí atmosféra pomalejších kusů i chytlavost rychlejší „Implode“, takže neurazí, ale ani nenadchne. Co se naopak velmi povedlo, je „Piano Wire“, která skáče od pomalejších pasáží k rychlejším výpadům, než si otěže vezme do svých potetovaných pracek Kerry King s dlouhou sólovou pasáží v druhé polovině. „You Against You“ mi ze všech v předstihu uvolněných písní přišla nejslabší, nicméně „Cast the First Stone“ a „Chasing Death“ strká hravě do kapsy. Pokud pominu zbytečně přibrzděnou první minutu, jež jako by připravovala půdu pro nářezový zbytek, tak je to povedený nářez hrubšího zrna, který pohání kupředu neuvěřitelný Bostaph. No, a závěrečná „Pride in Prejudice“ je z mého pohledu jednou z nejslabších písní alba. Neříkám, že nemám rád pomalejší písně z dílny Slayer, protože zatím chválím spíše ty rychlejší vály, ale „Pride in Prejudice“ prostě a jednoduše nebaví. Nemá čím. Vokální melodie Toma Arayi je taková nijaká, kytarový riff nevyniká nad rámec běžné pomalejší písně a nebýt ataku v poslední minutě, tak mi nemá co nabídnout.

I přes nějaké ty dílčí výtky není „Repentless“ vůbec tak špatným albem, jak jsem si před prvním poslechem myslel, že bude. Kerry King uchopil spolu s Tomem Arayou spadlou pochodeň a po prvním kroku se nebojím toho, že by neměli být schopni ji na svých bedrech unést. Ačkoli už takové to magické kouzlo původní sestavy nikdy na posluchače nedýchne, tak jen díky tomu nelze novinku spláchnout do záchodu jako neposlouchatelný balast. Na poměry žánrové konkurence jsou na tom Slayer stále dost dobře, a když si postavím „Repentless“ do řady k předchozí dvojici počinů, není na tom nejhůře, protože „World Painted Blood“ nechává za sebou, ačkoli na „Christ Illusion“ to nestačí. Škoda té menší nevyrovnanosti, díky níž jedenáctá placka žánrové veličiny trochu strádá na kreditu, ale jinak velmi solidní standard, který mě mile překvapil. Řeknu to asi takhle… Chtěl jsem Slayer a dostal jsem Slayer.

Slayer


Druhý pohled (nK_!):

Půlka Slayer vydala novou dlouhohrající desku. Záměrně píši půlka, protože z klasické sestavy skupiny, jak je jistě všem metalově dotčeným duším známo, zbyl pouze frontman Tom Araya a démonický kytarista Kerry King. Jak „Repentless“ dopadlo bez dvorního skladatele kapely Jeffa Hannemana a jednoho z nejlepších bubeníků světa Davea Lombarda?

Téměř třičtvrtěhodinová deska rozhodně nepatří mezi to nejlepší, co kdy Slayer natočili, ale zároveň nejde ani o nějaký extrémní propadák, jak se hodně fanoušků obávalo. Jeff a Dave jsou pryč, s tím je potřeba se smířit. Kerry stále jede svoje krkolomná sóla a Tom už možná nezpívá tak nasraně jako kdysi, ale pořád má jeho vokál šťávu. Nový bubeník Paul Bostaph hráčských kvalit Lombarda nedosahuje, ale vlastně to ani nevadí. Bicí jsou v jeho podání slušně smrtící.

Zvuk „Repentless“ je na dobré úrovni, deska zní moderně a zároveň si s sebou nese nezaměnitelný feeling starších nahrávek. Co je tady ale špatně? Zásadní problém vidím v jisté repetitivnosti nového materiálu, kdy se některé songy zkrátka pod vší tou neustávající palbou slévají dohromady. Naopak kousky jako naštvaná „Repentless“ (schválně mrkněte na klip, solidní řezničina posouvající prostředí „St. Anger“ ještě o level výše), atmosférická „Piano Wire“ a „Atrocity Vendor“ s vynikajícím ústředním riffem patří určitě mezi to lepší, co kdy Slayer složili.

Obecně jsem spokojen. „Repentless“ dokáže po jistou dobu slušně zabavit a v zásadě nenudí. Nejde také o nic objevného, ale myslím si, že Slayer si ostudu neudělali. Pokud se smíříte s faktem, že starší tvorba zůstává stále nepřekonaná, budete vesměs spokojeni.


Redakční eintopf #80 – září 2015

Iron Maiden - The Book of Souls
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls


H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, SlayerAnnihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.


Novinky 18-6-15

Amorphis - Under the Red Cloud

>>> Finové Amorphis ohlásili vydání svého dalšího studiového alba – jmenovat se bude „Under the Red Cloud“ a k mání bude od 4. září. Obal zde, tracklist následuje:

01. Under the Red Cloud 02. The Four Wise Ones 03. Bad Blood 04. The Skull 05. Death of a King 06. Sacrifice 07. Dark Path 08. Enemy at the Gates 09. Tree of Ages 10. White Night 11. Come The Spring [bonus] 12. Winter’s Sleep [bonus]

>>> Dark Tranquillity mají na kontě nový videoklip – natáčelo se k písničce „The Science of Noise“, která pochází z poslední nahrávky „Construct“ z roku 2013. Sledujte na YouTube.

>>> Fear Factory pustili do světa lyric video k songu „Soul Hacker“, jenž se objeví na nadcházející desce „Genexus“ (vychází 7. srpna). Sledujte na YouTube.

>>> Zámořská heavy metalová skupina Huntress má na programu další řadový počin – novinka ponese název „Static“ a vyjde 25. září. Obal tady, tracklist následuje:

01. Sorrow 02. Flesh 03. Brian 04. I Want to Wanna Wake Up 05. Mania 06. Four Blood Moons 07. Static 08. Harsh Times on Planet Stoked 09. Noble Savage 10. Fire in My Heart 11. Black Tongue [bonus] 12. Vultures Can Wait [bonus]

>>> Zajímavé personální rošády proběhly u death metalové legendy Morbid Angel. Skupinu (podle všeho) opustil dosavadní zpěvák a baskytarista David Vincent, na jehož místo se vrátil Steve Tucker, který zde působil již v minulosti. Vincent se ovšem nechal slyšet, že ze sestavy neodešel, ani prý „nebyl požádán, aby odešel“. Mimoto sestavu Morbid Angel opustil i bubeník Tim Yeung – údajně kvůli vzájemně neshodě ohledně finanční stránky, jak řekl ve svém prohlášení. Kytarista Trey Azagthoth už prý společně s Tuckerem pracují na dalším albu.

>>> Nové album doomových veteránů Pentagram se bude jmenovat „Curious Volume“ a k dostání bude od 28. srpna. Obal zde, tracklist níže:

01. Lay Down and Die 02. The Tempter Push 03. Dead Bury Dead 04. Earth Flight 05. Walk Alone 06. Curious Volume 07. Misunderstood 08. Close the Casket 09. Sufferin’ 10. Devil’s Playground 11. Because I Made It

>>> Thrashoví titáni Slayer odhalili přebal netrpělivě vyčkávané desky „Repentless“, jež vyjde 11. září. Prohlížejte zde.

>>> Švédové Soilwork se rozešli se svým baskytaristou Ola Finkem, na jehož místo nastupuje jistý Markus Wibom. Kapela má před vydáním svého nového alba – „The Ride Majestic“ je naplánováno na 28. srpna.


Novinky 23-5-15

Author and Punisher - Melk En Honing

>>> Zámořský industriální projekt Author & Punisher vydá 30. června u Housecore Records novou desku „Melk En Honing“. K mání bude CD, černé LP, bílé LP a černo-bílo-stříbrné LP. První song „Callous and Hoof“ poslouchejte na YouTube. Obal vpravo.

>>> Maďarští folkaři Dalriada ohlásili vydání hned dvou počinů. Prvním bude kompilace „Mesék, Álmok, Regék“, jež vyjde jako příloha letního čísla maďarské mutace časopisu Metal Hammer a bude obsahovat akustické předělávky starších písniček (obal tady). Druhou nahrávkou pak bude nová dlouhohrající deska, která se bude jmenovat „Áldás“ a vyjde v září. Objeví se zde deset skladeb.

>>> Fear Factory hlásí, že jejich chystané album ponese název „Genexus“ a vyjde 7. srpna u Nuclear Blast.

>>> Britští black metalisté Lychgate streamují druhou píseň ze své chystané desky „An Antidote for the Glass Pill“, jež vyjde 18. srpna u Blood Music. „An Acousmatic Guardian“ poslouchejte na YouTube.

>>> Společný projekt Františka Štorma (Master’s Hammer), Samira Hausera (Vanessa) a Řezníka (Sodoma Gomora) dostal název Mortal Cabinet. Trojice aktuálně pracuje na desce.

>>> Thrash metaloví titáni Slayer pojmenovali svou dlouho očekávanou novinku „Repentless“. Objeví se na ní 12 skladeb a vyjde 11. září pod značkou Nuclear Blast.

>>> Symphony X pustili do světa písničku z nadcházejícího alba „Underworld“, jež vyjde 24. července. „Nevermore“ poslouchejte na YouTube.

>>> Heavy metaloví veteráni U.D.O. vydají nové živé album – „Navy Metal Night“ bude k mání od 31. července u labelu AFM Records. Bude se na něm nacházet záznam vystoupení, které kapela odehrála v únoru 2014 za doprovodu orchestru. Obal zde.