Archiv štítku: Borgne

Redakční eintopf – duben 2018

Altar of Perversion - Intra naos
Nejočekávanější deska měsíce:
Altar of Perversion – Intra naos


H.:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Borgne – [∞]
3. Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Zajus:
1. Wiegedood – De doden hebben het goed III
2. Panopticon – The Scars of Man on the Once Nameless Wilderness
3. Totalselfhatred – Solitude

Onotius:
1. Glorior Belli – The Apostates
2. Wiegedood – De doden hebben het goed III
3. God Is an Astronaut – Epitaph

Metacyclosynchrotron:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Saltas – Parasites
3. Oksennus – Kolme toista

Cnuk:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Mythago:
1. Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá
2. Grift – Vilsna andars boning
3. Saltas – Parasites

H.

H.:

V dubnu je to jasná věc, vážení. Po dlouhých sedmnácti letech konečně druhá řadovka italského kultu Altar of Perversion. Na první pohled se může zdát, že „Intra naos“ je se svými 114 minutami na ploše pouhých šesti písní přespříliš ambiciózní, ale já se toho nebojím. První ukázka v podobě „She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates“ dosahuje takových kvalit, že jsem začal věřit, že si Altar of Perversion s takhle obrovskou plochou poradí jak nic.

Druhé místo – a taktéž bez většího zaváhání – putuje za Borgne. Bornyhake / Ormenos je fest aktivní tejpek, ale právě Borgne je dle mého jeho nejzajímavější projekt. Tahle věc mě baví dlouhodobě, tudíž asi nepřekvapí, že ani „[∞]“ nehodlám minout – zvlášť když i v tomhle případě znějí ukázky nanejvýš slibně!

Zato nad třetí pozicí už jsem přemýšlet musel a nakonec jsem vymyslel, že tu zmíním společný projekt Ivara Bjørnsona (Enslaved) a Einara Selvika (Wardruna). Ti si dva roky po prvním povedeném projektu Skuggsjá nachystali jeho pokračování s názvem „Hugsjá“ a i zde mě ukázka v podobě titulní skladby na poslech celého alba příjemně navnadila.

Zajus

Zajus:

Loňský počin Wiegedood, „De doden hebben het goed II“ byl sice pouhým pokračovatelem téměř stejně znějící jedničky, jenže komu by záleželo na originalitě, když je mu servírován tak povedený black metal oplývající skvělými riffy i solidní atmosférou. Třetí díl „De doden hebben het goed III“ nás svou přítomností poctí již v druhé polovině dubna a podle obalu i tracklistu půjde závěr trilogie ve šlépějích svých předchůdců. O nejočekávanějším albu měsíce nemám žádných pochyb.

I zbylé dvě příčky však poputují blackmetalovým směrem. Panopticon by papírově měli dělat hudbu přímo mně na míru, jenže ani po několikátém pokusu jsem se pro jejich předchozí počiny nedokázal nadchnout. „The Scars of Man on the Once Nameless Wilderness“ bude podle všeho rozsáhlým dvojalbem a já si říkám, že pokud mě Panopticon nezaujmou teď, tak už nikdy. To s Totalselfhatred mám poněkud přátelštější vztah, hlavně s jejich dnes již desetiletým debutem, který je i přes svůj žánrový štítek překvapivě příjemný na poslech. V obou případech nejsem vyloženě nadšený, ovšem zvědavý jsem rozhodně.

Onotius

Onotius:

Co do nových desek bude duben poměrně slaboučkým předskokanem nadupaného května. Jistě, několik zajímavých nahrávek vyjde, nicméně není toho příliš a ani u jedné se nedostavuje nějaká neutuchající nedočkavost. Tak či tak si určitě poslechnu novou desku black metalových Glorior Belli. První ukázka z chystaného alba pojmenovaná „Deserters of Eden“ docela fajnově odsýpala a v druhé půlce předvedla i pár pro kapelu neobvyklých, až stonerových pasáží. Tak uvidíme, jak bude znít kompletní placka, jejíž vydání je naplánováno na pátek šestého. Dále ze stejné žánrové škatulky je třeba zmínit novinku Wiegedood, jejíž loňský předchůdce byl nahrávkou víc jak obstojnou. Doufám tedy, že ve stejné formě bude navazovat i „De doden hebben het goed III“. Žebříček pak nechám uzavřít osvědčenými God Is an Astronaut, jejichž „Epitaph“ by mohl být o poznání ponuřejší variací na jejich klasický elektronikou nasáklý post-rock. Nahrávka vyjde koncem měsíce, tentokrát pod labelem Napalm Records.

Altar of Perversion

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Těší mě, že zde mohu konečně uvést tak zásadní a dlouhá léta očekávanou desku, jakou je „Intra naos“ italských Altar of Perversion. Nic vám to jméno neříká? No, to je vaše chyba, že kapelu a jejich veskrze zlovolný debut „From Dead Temples (Towards the Ast‘ral Path)“ ještě neuctíváte! Dvouhodinovou novinku navíc v Evropě vydávají Norma evangelium diaboli. Větší záruky kvality není.

Ještě mi z paměti ani nevyprchala slovní spojení užitá v popisu prvotiny švédských Saltas a brzy budu moci absorbovat demo druhé pojmenované „Parasites“. Další porci materiálu ve stylu „Currents“ se pochopitelně bránit nebudu, ale líbilo by se mi, kdyby mi pánové znásilnili mysl zase trochu jinak.

A když ne oni, tak to zřejmě dokáží Oksennus, finská deathmetalová kapela, kterou jsem ještě před pár týdny vůbec neznal. V listopadu je ale uvidím naživo a před pár dny zveřejnili první song ze svého třetího alba „Kolme toista“, nebyl tedy důvod se neseznámit. No a hned první letmý poslech byl natolik zvláštní, aby mě přesvědčil, že tuhle narušenou podivnost bude nutné řádně prozkoumat.

Cnuk

Cnuk:

V dubnu jsem nenašel nic moc zajímavého, ale jeden kousek tu přeci jenom mám. Už delší dobu pokukuji po Brňácích Nikander. Ti v dubnu konečně vydají první dlouhohrající výtvor pod zajímavým názvem „Sekyra prohnaná kolenem“. Zemitý sludge metal vedený blackovým rykem zpěvačky zní z jedné ukázky na Bandcampu hodně dobře, tak snad se v podobném duchu ponese i zbytek. Baví mě hudba, ale i věci okolo jako názvy skladeb a hlavně výborně zpracovaná obálka. Očekávání jsou veliká.

Ivar Bjornson and Einar Selvik

Mythago

Mythago:

V dubnu to nevypadá nijak bledě.

Tím hlavním, na co se lze těšit, je určitě druhé album dvojice Bjørnson/Selvik pojmenované „Hugsjá“, které vychází pouhé dva roky po svém předchůdci, což je oproti Wardruně příjemná změna. Skuggsjá sice její hloubky nedosahovalo, na druhou stranu ukázalo, jak kvalitně a na úrovni propojit metal a folk, čehož si maximálně cením. A jsem si jist, že „Hugsjá“ na tom nebude jinak.

Další počin, na nějž se docela těším, se skrývá pod křídly labelu, jenž se může pochlubit mnohými zajímavými seskupeními, tedy Nordvis. Právě u nich vyjde nové, bohužel jen dvouskladbové, EP Grift, „Vilsna andars boning“. I když krátké, bude se dozajista jednat o příjemné zpestření při čekání na další regulérní počin tohoto jednočlenného projektu.

Nakonec za zmínku určitě stojí také další demo od Saltas vycházející pouze tři měsíce po předcházejícím. Death metal sice normálně zrovna dvakrát neposlouchám, ale „Currents“ mne svou archaickou primitivností a syrovostí poměrně zaujalo, a následovníka „Parasites“ si tak určitě nenechám ujít.


Borgne: nový song

Venku je první ukázka z nadcházejícího alba „[∞]“ od Borgne, které vyjde začátkem nového roku u Avantgarde Music. „La porte du chaos“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.


Enoid: nové album

Švýcarská formace Enoid, což je jeden z jednočlenných projektů Ormenose / Bornyhakeho (dále Borgne, PureRavnkald, ex-Kawir ad.), má nachystanou novou, celkově již šestou desku. Ta nese název „Exilé aux confins des tourments“ a vyjde 5. května v kooperaci Satanath RecordsBlack Plague Records jako jewelcase CD v limitaci 1000 kusů. Venku už jsou dvě ukázky – „Je t’arracherai les cieux“ najdete na Bandcampu a „La croix de mon existence“ na YouTube. Obal tady, tracklist následuje:

01. Je t’arracherai les cieux 02. Ces cicatrices dans mon âme 03. Mangez ma chair, prenez ma douleur 04. La croix de mon existence 05. Nouveau cycle destructeur 06. Sourire éternel sur mes lèvres 07. La lumière disparaît 08. Ode à la haine


Borgne: info o novince

Švýcarský projekt Borgne, v jehož čele stojí Bornyhake (Enoid, Deathrow, ex-Kawir), zveřejnil detaily své šesté dlouhohrající desky. Ta se bude jmenovat „Règne des morts“ a vyjde 28. září jako standardní CD a digipack CD u Those Opposed Records. Venku už jsou dvě skladby – „Fear“ a „Αιώνιοι Φόβοι“. Obal prohlížejte zde, tracklist následuje:

01. Void Miasma 02. Αιώνιοι Φόβοι 03. When Swans Are Choking 04. Everything Is a Fallacy 05. Abysmal Existence 06. Fear 07. L’odeur de la mort

Mimoto je ještě na příští rok plánován luxusní vinylový box, který bude obsahovat 2LP „Règne des morts“, 2LP „Royaume des ombres“ (2012) a LP „Entraves de l’âme“ (2010). Limitace bude 200 barevných vinylů a 300 černých.


Borgne – Royaume des ombres

Borgne - Royaume des ombres
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: červen 2012
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Fall of the Lost Souls
02. Suffer as I Paid My Grave
03. In the Realm of the Living I’m Dead
04. Only the Dead Can Be Heard
05. All These Screams Through Me
06. The Last Things You Will See

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl vždy rád obskurní jednočlenné projekty hrající hudbu, která je pro většinu populace neposlouchatelný bordel. Možná, že tomu tak i doopravdy je, přesto mne na podobných záležitostech vždy něco fascinovalo, nejspíš taková ta tajemná atmosféra mimo rámec toho, co je považováno za běžné, což se projevuje i v samotné hudbě. Právě z tohoto samého důvodu jsem se před nějakými lety – už ani nevím kolika – dostal ke švýcarskému projektu Borgne a z úplně stejného důvodu jsem si jeho muziku i oblíbil. Kapelu má na svědomí člověk známý pod mnoha jmény, aktuálně by si měl podle všeho říkat Ormenos, ale pokud byste narazili na někoho se jmény jako Bornyhake, Sergio da Silva, Sergio Moplat nebo dokonce Sergio Moplat Rifis Bornyhake, vždy jde o toho samého hudebníka, nutno dodat, že na švýcarské podzemní scéně opravdu činorodého hudebníka, jenž se pohybuje ve dvou poněkud odlišných rybníčcích – grindcoru/brutal death metalu a black metalu. Právě ten druhý styl je předmětem našeho dnešního povídání, neboť právě sem spadá i Borgne, mimo jiné má však Ormenos v rámci black metalu na svědomí i další výbornou věc Enoid (asi jeho nejznámější projekt) či další kapely/projekty jako Haine, Krigar nebo Organ Trails – ty jsou/byly ovšem aktivní jen minimálně, to hlavní se děje právě v Enoid a Borgne.

Původním zaměřením Borgne byl značně syrový black metal opravdu hodně garážového rázu. V tomto duchu se nesl dlouhohrající debut “II” (pokud byste hledali “I”, jde pouze o demosnímek), jenže zatímco ten se nesl ještě relativně v rámci mezí normálního raw black metalu (v rámci stylu, otázky, zdali něco jako normální raw black metal existuje, ponechme stranou), pokračování “III” už ale do toho hupslo přímo po hlavě, zvuk byl ještě mnohem (mnohem!) podzemnější a špinavější, takřka na hranici mezi “hudba” a “nějakej neposlouchatelnej brajgl”, smíchaný s hororovými ambientními klávesami. Přestože polovinu této desky tvoří opravdu hodně špatný ambient, oba black metalové vypalováky se mi i přes zmíněnou zvukovou prasárnu a obrovskou monotónnost velice líbí a mají opravdu silnou atmosféru. Ještě citelnější změna ovšem přišla s “IV”, kde Ormenos uhnul úplně jiným směrem, na místě sice stále zůstal misantropický black metal, ale mnohem členitější, propracovanější, na první poslech poslouchatelnější a zcela jasně hrající na atmosféru – a výsledkem je opravdu výtečná deska, kterou s odstupem považuji za to nejlepší, co kdy Ormenos stvořil (společně s “Livssyklus” od Enoid). Následující – už nečíslované – “Entraves de l’âme” mě z nějakého prapodivného důvodu příliš nevzalo, a přestože je na tom albu relativně vše v pořádku a jen rozvíjí to, co začalo na “IV”, příliš času jsem s ním nestrávil, i když by si to možná zasloužilo (ostatně, už nějaký ten pátek mám v plánu se k nahrávce zase vrátit a zkusit to znovu). Nicméně i tak to bylo právě na novince “Royaume des ombres”, aby napravila reputaci. Podařilo se jí to?

Nebudeme si nic namlouvat, stejnak jste se ještě předtím, než jste se pustili do čtení, podívali dolů na výsledné hodnocení, takže nemá cenu si hrát na nějaké napínání nebohého čtenářstva. Ano, opravdu si myslím, že “Royaume des ombres” je vážně povedená záležitost, dokonce bych si ji dovolil zařadit na druhou pozici v diskografii Borgne, hned za famózní “IV” a před bronzové “III” – i když nutno dodat, že kdyby “III” neobsahovalo onu nudnou parodii na ambient, ale jen ty dva black metalové vály, možná by “Royaume des ombres” skončilo až na třetím. Takovéhle řazení je ovšem docela bezpředmětné, takže si radši pojďme povědět, co je na tom dobré a proč je to dobré, když už jsme si řekli, že to dobré je…

Zjednodušeně se dá prohlásit, že zatímco první tři desky se nesly ve znamení prudkého vývoje a každá zněla úplně jinak, právě ta třetí, “IV”, se s odstupem času ukazuje být v historii Borgne zásadní. Právě s ní se totiž Ormenos evidentně našel a od té doby se tvorba Borgne více méně nese právě v tomto stylu – platilo to pro “Entraves de l’âme” a platí to i pro novinku “Royaume des ombres”. Jsou zde sice patrné jisté dílčí rozdíly, přesto je ten základ v případě těchto tří nahrávek stejný. Pokud by se tedy mezi vámi čistě náhodou našel někdo, kdo měl tu čest s předchozími počiny Borgne a “IV”“Entraves de l’âme” se mu líbily, ale s “Royaume des ombres” ještě neměl tu čest, může si být jistý, že se bude líbit i tato pátá deska Borgne.

Pro ty z vás, kteří doposud Borgne v malíku nemají (a kterých si myslím – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – bude většina, vzhledem k tomu, jak moc velký je to underground), si nyní pojďme v krátkosti povědět, co to tedy vlastně znamená, že Ormenos pokračuje v duchu předchozích dvou desek. Od “Royaume des ombres” neočekávejte nic menšího než black metal v pomalém až středním tempu se znatelnými ambientními vlivy a v neposlední řadě – a to je ten hlavní důvod, proč Borgne poslouchat – s nesmírně hutnou a temnou-chvílemi-až-depresivní atmosférou. Kromě mrazivých riffů a vcelku monotónního vyznění této náladě napomáhají nově třeba i skvěle fungující náznaky něčeho epičtějšího (např. v “Suffer as I Paid My Grave”), což je třeba jeden z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů; již delší dobu (konkrétně od “III”) se v hudbě Borgne vyskytují také “vesmírné” klávesové a od “IV” i kytarové melodie (na novince jasně slyšetelné třeba v průběhu celé “In the Realm of the Living I’m Dead”) – právě nejspíš díky nim bývá Borgne nezřídka přirovnáván k samotným bohům kosmického metalu, Darkspace, já osobně si však myslím, že tohle plyne spíše z původu ze stejné země a z potřeby každou skupinu k někomu přirovnávat, jinak mi BorgneDarkspace přijdou co do hudební i náladové stránky dosti vzdálení. I z toho důvodu, že od Borgne – přestože se rozhodně nejedná o příliš “user-friendly” muziku pro každého – zdaleka nemusíte očekávat takový extrém v extrému, jaký předvádějí právě bernští kosmonauti. Je pravda, že i Borgne mně osobně v mnohých momentech evokuje právě vesmírnou nekonečnost, ale jak jsem řekl – na docela jiné úrovni. A to i přes fakt, že textová i grafická stránka o nějaký kosmos ani nezavadí.

Borgne

“Royaume des ombres” otevírá ambientní intro “Fall of the Lost Souls”, nemusíte se však obávat takového průseru, který jsem zmiňoval v případě ambientu z “III”. Ormenos zjevně za těch pár let po skladatelské stránce hodně zesílil, takže se ani náhodou nejedná o takový opruz jako v případě “akt 2.3” a “akt 4.3”. Netvrdím, že bych se bez toho songu neobešel nebo že bych z pětiminutové stopáže “Fall of the Lost Souls” přinejmenším neukrojil značný kus, nicméně se to přežít dá, ačkoliv – jak se v následujících minutách ukáže – jde asi o největší slabinu “Royaume des ombres”. Následující pětici plnohodnotných skladeb už totiž takřka nemám co vytknout, jelikož všechny do puntíku oplývají tím, co od podobné hudby očekávám – působivou hypnotickou atmosférou, která se dá krájet, v hudebním kabátku, který byl letmo nastíněn výše. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by se našla spousta lidí, kteří by i přes toto mé tvrzení “Royaume des ombres” odsoudili jako neposlouchatelnou hovadinu (přece jenom je to docela extrémní hudba, navíc na první poslech dosti monotónní), nicméně to už není otázka kvality Borgne, nýbrž osobních žánrových preferencí. V rámci svého stylu si “Royaume des ombres” takto vysoké hodnocení, jaké dostalo, určitě zaslouží.

Již na začátku recenze jsem předesílal, že mám podobnou muziku velice v oblibě, což jistě také hraje svou roli, neříkám, že ne, přesto si však nemyslím, že bych “Royaume des ombres” jakkoliv nadhodnocoval. Zcela upřímně mě deska oslovila a po “Entraves de l’âme”, které jsem přijal poněkud chladněji (ačkoliv netvrdím, že je to nutně zlá nahrávka), mi opět dokázala, že hudba pod nálepkou Borgne je opravdu výtečná – ve výsledku vlastně mnohem lepší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak již bylo řečeno, atmosféra je opravdu silná a na celém albu je poschovávána velká spousta skvělých nápadů a detailů, které úspěšně nabourávají onu monotónnost (nic není takové, jak to možná vypadá, a monotónní se nerovná jednotvárné) a díky nimž je “Royaume des ombres” záležitost, kterou poslouchám už hodně dlouho – a namísto toho, aby bavit přestávala, je čím dál tím lepší.


Redakční eintopf #3.2 – speciál 2009 (H.)

H.

H.:

Top5 2009:
1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
3. Ram-Zet – Neutralized
4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
5. Borgne – IV

CZ/SVK deska roku:
Heiden – Obsidian

Koncert roku:
Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. Skitliv – Skandinavisk misantropi
V tomto případě jsem čekal velké věci, ale “Skandinavisk misantropi” naprosto předčilo veškerá má očekávání. Skitliv stvořili monument deprese a misantropie, kde jsou ty nejnižší pudy uměním.

2. Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu
Pád do hlubin. Výlet ke hvězdám. Cesta vesmírem. Neuvěřitelný zážitek. Totální psycho. “Muukalainen puhuu”.

3. Ram-Zet – Neutralized
Má absolutní srdcovka. Co album, to klenot a “Neutralized” to absolutně potvrzuje. Inteligentní avantgarda, již není možné nemilovat.

4. Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Gorgoroth patří k mým oblíbeným kapelám a každé jejich album mám opravdu rád. Od novinky jsem toho ale moc nečekal, o to více mi však vyrazila dech. Návrat k chrastivému oldschool black metalu, avšak bez ztráty rafinovanosti posledních let. Bravo!

5. Borgne – IV
Vždy jsem měl slabost pro tajemné jednočlenné projekty a Borgne mezi takové jistojistě patří. S aktuálním počinem “IV” však hlavní mozek Bornyhake konečně dokázal, že si pozornost zaslouží i díky své hudbě, ne jen pro úchylné fotky. Opravdu vydatná porce misantropického black metalu.

Heiden - Obsidian

CZ/SVK deska roku:

Heiden – Obsidian
V téhle sekci jsem měl těžké rozhodování. Avenger, Heiden nebo Inferno? Všechno kvalitní kapely s výbornými novinkovými alby. Nakonec jsem si vybral Heiden, neboť jejich “Obsidian” mi k srdci svou nepřekonatelnou atmosférou přirostlo k srdci zřejmě nejvíce. Hodně povedená záležitost!

Koncert roku:

Brutal Assault: Jaroměř – vojenská pevnost Josefov, 9.-12.8.2009
Nemůžu hlasovat pro nic jiného než Brutal Assault, který je pro mě již pár let králem festivalové sezóny. Shindy zve jak mainstream extrémního metalu, tak totální lahůdky. Z roku 2009 se mimo jiné sluší vypíchnout výstupy Ulver, Anaal Nathrakh, Immortal, nebo Skepticism. Výborných koncertů však během onoho víkendu bylo přehršel.

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Tohohle kluka ušatýho jsem míval rád, pak ale vydal “Eat Me, Drink Me” a šlo to do kytek. Doufal jsem, že “The High End of Low” mu reputaci trochu vylepší, ale nestalo se. Šlo to úplně do hoven. Manson by se pro příště měl zásobit hodně velkou dávkou sebereflexe… nebo se na to rovnou vybodnout, pokud by to mělo dopadnout podobně jako “The High End of Low”.


Borgne – IV

Borgne - IV
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).

U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).

Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.

Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.

Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.