Nové album švýcarských Borgne, „Temps morts“, vyjde 21. května u Les acteurs de l’ombre Productions a singlovku „The Swords of the Headless Angels“ můžete prubnout níže. K dispozici budou CD a vinyly.
Archiv štítku: Borgne
Borgne: album v květnu
Další album Borgne se jmenuje „Temps morts“ a vyjde 21. května u Les acteurs de l’ombre Productions. První ukázku „Vers des horizons aux teintes ardentes“ najdete v přiloženém přehrávači.
Borgne – Y
 |
|
Země: Švýcarsko Tracklist: Hrací doba: 65:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
V dobové recenzi na „[∞]“ jsem o tomhle nyní již minulém počinu Borgne hovořil relativně smířlivě. Už tehdy mi sice bylo jasné, že to není úplně ono a že jakýsi posun k větší melodičnosti mi úplně nevoní, což jsem také v onom článku diskutoval, ale úplně ostře jsem desku nevypičoval. Přesto je evidentní – a s odstupem času obzvlášť – že o mírné zklamání šlo. Letošní novinka s opětovně úsporným názvem „Y“ sice do určité míry navazuje na vyznění „[∞]“, ale naštěstí to dělá o dost zajímavěji a zábavněji.
Nebo ještě lépe řečeno: „Y“ staví primárně na tom, co bylo na „[∞]“ dobré, a prakticky úplně vynechává to, co mě na předešlé řadovce nebavilo. Novinka už tedy nenabízí zbytečně melodické pasáže, ani se nesnaží o jemnější chvilky nebo zapracování pasáží s čistým zpěvem. Toho zbylo jen stopové množství (čistý zpěv se objeví třeba v „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“), které jsou ovšem mnohem snesitelnější a smysluplnější než minule. Naštěstí, protože právě tohle mě na „[∞]“ fakt nudilo.
Může to vypadat, že občas pokusy o melodičtější podání u všech kapel pojebavám už z principu, ale není to pravda. Vlastně je tomu právě naopak – dobré a vkusné melodie mám ve skutečnosti dost rád. Když si to provedení sedne a dává mi to smysl, tak si melodie hodně užívám. Stejně tak si myslím, že své místo mají i v black metalu. Akorát nemůžu za to, že to hromada skupin dělá tak kýčovitě. „[∞]“ v tomhle nebyl ještě takový fail (teď mě píchla nepříjemná vzpomínka na „Brownfields“ od Gorgonea Prima, což byl také industrial black metal, jenž se pokusil o trochu větší „umění“, a občas to fakt bolelo), ale i tak nic moc. Minule jsem si dělal srandu, jestli za to nemůže příchod klávesistky Lady Kaos do stálé, do té doby jednočlenné sestavy (vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla Bornyhakeho holka, haha), ale jestli tomu tak bylo, na „Y“ se to projevuje výrazně méně.
„Y“ celkově prezentuje industriálnější a misantropičtější tvář Borgne. Hovořit o návratu ke kořenům však nelze, poněvadž ten posun oproti albům před „[∞]“ jako „Règne des morts“ nebo „Royaume des ombres“ je stále značný, ani nemluvě o starých zlo-ambient-black hnusech od „III“ dozadu. Nicméně se najdou odkazy i do těch starších epoch diskografie Borgne. Třeba jedna pasáž v „Je deviens mon propre abysse“ mi přijde prakticky odcitovaná z „IV“.
Sice i na „Y“ se najdou slabší momenty. Jako příklad mohu uvést třeba „Qui serais-je si je ne le tentais pas?“, která mě místy dost nudí. Naštěstí se ale jedná spíš o výjimku, dojmy jsou převážně pozitivní. V úvodní „As Far as My Eyes Can See“ sice kope do prdele jen jedna rychlejší pasáž ve třech čtvrtinách, ale song jinak neurazí, což platí také o druhé „Je deviens mon propre abysse“. Ty rozmáchlejší věci „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“, „Derrière les yeux de la création“ a „A Voice in the Land of Stars“ jsou ale vystavěné dobře a i ty řekněme „progresivnější“ výstřelky v nich mají své opodstatnění. Možná paradoxně mě ale úplně nejvíc baví čistě industriální devítiminutovka „Paraclesium“.
Nějaké mouchy se tedy na „Y“ určitě dají nalézt – jeden song je slabší, dva nijak zvláštní a i v těch dlouhých se sem tam objeví pasáž, která by mohla být lepší. Obecně vzato se oproti „[∞]“ přesto jedná o krok správným směrem a výrazně zajímavější album.
Taktéž už je nyní evidentní, že prostřednictvím aktuální a předešlé dlouhohrající nahrávky vstoupila muzika Borgne do další, opět trochu jiné éry, která zní dost odlišně oproti období prvních tří desek a následné fázi mezi deskami „IV“ a „Règne des morts“. Ten aktuální sound mi prozatím přijde asi nejméně uhrančivý, ale musím uznat, že s fošnami jako „Y“ si Borgne ostudu nedělají, plus odvahu přicházet s tak zásadními posuny po tolika letech a tolika albech taky nutno ocenit. Celkově tím pádem ok placka, i když místy její kvality docela kolísají.
Borgne: album v březnu
Nová deska švýcarských Borgne ponese název „Y“ a vyjde 6. března na značce Les acteurs de l’ombre Productions. Obal a první ukázku „Qui serais-je si je ne le tentais pas ?“ najdete v přiloženém přehrávači.
Borgne – [∞]
 |
|
Země: Švýcarsko Tracklist: Hrací doba: 61:53
|
K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.
Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.
Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.
Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.
A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.
Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.
Redakční eintopf – duben 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Altar of Perversion – Intra naos |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
V dubnu je to jasná věc, vážení. Po dlouhých sedmnácti letech konečně druhá řadovka italského kultu Altar of Perversion. Na první pohled se může zdát, že „Intra naos“ je se svými 114 minutami na ploše pouhých šesti písní přespříliš ambiciózní, ale já se toho nebojím. První ukázka v podobě „She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates“ dosahuje takových kvalit, že jsem začal věřit, že si Altar of Perversion s takhle obrovskou plochou poradí jak nic.
Druhé místo – a taktéž bez většího zaváhání – putuje za Borgne. Bornyhake / Ormenos je fest aktivní tejpek, ale právě Borgne je dle mého jeho nejzajímavější projekt. Tahle věc mě baví dlouhodobě, tudíž asi nepřekvapí, že ani „[∞]“ nehodlám minout – zvlášť když i v tomhle případě znějí ukázky nanejvýš slibně!
Zato nad třetí pozicí už jsem přemýšlet musel a nakonec jsem vymyslel, že tu zmíním společný projekt Ivara Bjørnsona (Enslaved) a Einara Selvika (Wardruna). Ti si dva roky po prvním povedeném projektu Skuggsjá nachystali jeho pokračování s názvem „Hugsjá“ a i zde mě ukázka v podobě titulní skladby na poslech celého alba příjemně navnadila.
Zajus:
Loňský počin Wiegedood, „De doden hebben het goed II“ byl sice pouhým pokračovatelem téměř stejně znějící jedničky, jenže komu by záleželo na originalitě, když je mu servírován tak povedený black metal oplývající skvělými riffy i solidní atmosférou. Třetí díl „De doden hebben het goed III“ nás svou přítomností poctí již v druhé polovině dubna a podle obalu i tracklistu půjde závěr trilogie ve šlépějích svých předchůdců. O nejočekávanějším albu měsíce nemám žádných pochyb.
I zbylé dvě příčky však poputují blackmetalovým směrem. Panopticon by papírově měli dělat hudbu přímo mně na míru, jenže ani po několikátém pokusu jsem se pro jejich předchozí počiny nedokázal nadchnout. „The Scars of Man on the Once Nameless Wilderness“ bude podle všeho rozsáhlým dvojalbem a já si říkám, že pokud mě Panopticon nezaujmou teď, tak už nikdy. To s Totalselfhatred mám poněkud přátelštější vztah, hlavně s jejich dnes již desetiletým debutem, který je i přes svůj žánrový štítek překvapivě příjemný na poslech. V obou případech nejsem vyloženě nadšený, ovšem zvědavý jsem rozhodně.
Onotius:
Co do nových desek bude duben poměrně slaboučkým předskokanem nadupaného května. Jistě, několik zajímavých nahrávek vyjde, nicméně není toho příliš a ani u jedné se nedostavuje nějaká neutuchající nedočkavost. Tak či tak si určitě poslechnu novou desku black metalových Glorior Belli. První ukázka z chystaného alba pojmenovaná „Deserters of Eden“ docela fajnově odsýpala a v druhé půlce předvedla i pár pro kapelu neobvyklých, až stonerových pasáží. Tak uvidíme, jak bude znít kompletní placka, jejíž vydání je naplánováno na pátek šestého. Dále ze stejné žánrové škatulky je třeba zmínit novinku Wiegedood, jejíž loňský předchůdce byl nahrávkou víc jak obstojnou. Doufám tedy, že ve stejné formě bude navazovat i „De doden hebben het goed III“. Žebříček pak nechám uzavřít osvědčenými God Is an Astronaut, jejichž „Epitaph“ by mohl být o poznání ponuřejší variací na jejich klasický elektronikou nasáklý post-rock. Nahrávka vyjde koncem měsíce, tentokrát pod labelem Napalm Records.
Metacyclosynchrotron:
Těší mě, že zde mohu konečně uvést tak zásadní a dlouhá léta očekávanou desku, jakou je „Intra naos“ italských Altar of Perversion. Nic vám to jméno neříká? No, to je vaše chyba, že kapelu a jejich veskrze zlovolný debut „From Dead Temples (Towards the Ast‘ral Path)“ ještě neuctíváte! Dvouhodinovou novinku navíc v Evropě vydávají Norma evangelium diaboli. Větší záruky kvality není.
Ještě mi z paměti ani nevyprchala slovní spojení užitá v popisu prvotiny švédských Saltas a brzy budu moci absorbovat demo druhé pojmenované „Parasites“. Další porci materiálu ve stylu „Currents“ se pochopitelně bránit nebudu, ale líbilo by se mi, kdyby mi pánové znásilnili mysl zase trochu jinak.
A když ne oni, tak to zřejmě dokáží Oksennus, finská deathmetalová kapela, kterou jsem ještě před pár týdny vůbec neznal. V listopadu je ale uvidím naživo a před pár dny zveřejnili první song ze svého třetího alba „Kolme toista“, nebyl tedy důvod se neseznámit. No a hned první letmý poslech byl natolik zvláštní, aby mě přesvědčil, že tuhle narušenou podivnost bude nutné řádně prozkoumat.
Cnuk:
V dubnu jsem nenašel nic moc zajímavého, ale jeden kousek tu přeci jenom mám. Už delší dobu pokukuji po Brňácích Nikander. Ti v dubnu konečně vydají první dlouhohrající výtvor pod zajímavým názvem „Sekyra prohnaná kolenem“. Zemitý sludge metal vedený blackovým rykem zpěvačky zní z jedné ukázky na Bandcampu hodně dobře, tak snad se v podobném duchu ponese i zbytek. Baví mě hudba, ale i věci okolo jako názvy skladeb a hlavně výborně zpracovaná obálka. Očekávání jsou veliká.
Mythago:
V dubnu to nevypadá nijak bledě.
Tím hlavním, na co se lze těšit, je určitě druhé album dvojice Bjørnson/Selvik pojmenované „Hugsjá“, které vychází pouhé dva roky po svém předchůdci, což je oproti Wardruně příjemná změna. Skuggsjá sice její hloubky nedosahovalo, na druhou stranu ukázalo, jak kvalitně a na úrovni propojit metal a folk, čehož si maximálně cením. A jsem si jist, že „Hugsjá“ na tom nebude jinak.
Další počin, na nějž se docela těším, se skrývá pod křídly labelu, jenž se může pochlubit mnohými zajímavými seskupeními, tedy Nordvis. Právě u nich vyjde nové, bohužel jen dvouskladbové, EP Grift, „Vilsna andars boning“. I když krátké, bude se dozajista jednat o příjemné zpestření při čekání na další regulérní počin tohoto jednočlenného projektu.
Nakonec za zmínku určitě stojí také další demo od Saltas vycházející pouze tři měsíce po předcházejícím. Death metal sice normálně zrovna dvakrát neposlouchám, ale „Currents“ mne svou archaickou primitivností a syrovostí poměrně zaujalo, a následovníka „Parasites“ si tak určitě nenechám ujít.
Borgne: nový song
Venku je nová skladba z nadcházejícího alba Borgne, které vyjde 8. dubna pod názvem „[∞]“ na CD i LP u Avantgarde Music. „Mis à mort, Mis à nu“ poslouchejte níže.
Borgne: nový song
Venku je první ukázka z nadcházejícího alba „[∞]“ od Borgne, které vyjde začátkem nového roku u Avantgarde Music. „La porte du chaos“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Borgne: novinka na cestě
Další deska švýcarské stálice Borgne se bude jmenovat „[∞]“ a vyjde někdy začátkem roku 2018 na CD a 2LP pod značkou italských Avantgarde Music.
Enoid: nový song
Švýcarský projekt Enoid streamuje třetí song ze svého nového alba „Exilé aux confins des tourments“, které vyjde 5. května. „Ode à la haine“ poslouchejte na YouTube.