Archiv štítku: Wiegedood

Wiegedood – De doden hebben het goed II

Wiegedood - De doden hebben het goed II

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Ontzielling
02. Cataract
03. De doden hebben het goed II
04. Smeekbede

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

Syndrom náhlého úmrtí kojenců je příčinou smrti 0,22 promile všech živě narozených dětí. V České republice to je okolo 25 dětí ročně a na celém světě více než 20 000. V počtu úmrtí tedy může konkurovat třeba terorismu, byť se o něm na předních stránek novin kupodivu nepíše. Syndrom náhlého úmrtí kojenců je však ještě něco jiného – je to pěkně blbé jméno pro kapelu. Pokud si ho však přeložíme do nizozemštiny, dostaneme opravdu pekelné slovo, které se k metalu výborně hodí: Wiegedood.

Wiegedood nejsou žádní nováčci, i když dlouholetou historii také zrovna nemají. Jako kapela na kontě mají jediné album (a není těžké uhodnout jak se jmenovalo, vzhledem k názvu dnes recenzované desky), ovšem její členové jsou na nizozemské scéně zkušenými mazáky. Gilles Demolder basuje v Oathbreaker, kam si přetáhl i bubeníka Wima Sreppoca. Druhý kytarista (a zpěvák) Levy Seynaeve pro změnu obsluhuje baskytaru v sludgeové Amenře. Pokud byste však z těchto formací chtěli vyvozovat něco o hudbě Wiegedood, budete jistě úplně mimo. Nejsou zde ani stopy sludge metalu a už vůbec ne hardcoru. Wiegedood totiž hrají poctivý black metal.

Možná i proto, že ve svých domovských formacích hrají oba kytaristé na basu, rozhodli se do řad Wiegedood baskytaristu nepouštět, a byť je to na výsledném zvuku poznat, nemůžu vyloženě tvrdit, že by mi zvonivá čtyřstrunka chyběla. Demolder a Seynaeve působí jako perfektně sehraný pár, díky čemuž dokáží Wiegedood i v malé sestavě a bez pomoci výpočetní techniky malovat barvité obrazy plné zkázy a smutku.

Základní ingrediencí skladeb z „De doden hebben het goed II“ je rychlost. Tempo je opravdu pekelné a nemilosrdné zejména k pravačkám obou kytaristů, účelem však není ani tak ohromit technickou zručností, jako spíše posluchače přikovat k reproduktorům alespoň do té doby, než tlak povolí, což bývá obvykle jen mezi jednotlivými skladbami. Hned otvírák „Otzieling“ zaútočí zcela nevybíravě od prvních sekund mohutným riffem, který si vás omotá kolem prstu na první poslech. „Otzieling“ je perfektním příkladem toho, že pokud jsou podmínky správné, není třeba usilovat o „atmosféru“, neboť ta přijde sama. Přestože je totiž úvodní skladba rychlá, založená na propracovaných riffech a hráčsky jistě velmi náročná, z pohledu posluchače je v první řadě náladotvorná. Wiegedood nehrají atmosferický black metal, jak se na mnohých místech tvrdí. Wiegedood hrají jednoduše black metal, který někde po cestě mezi hudebníkem a posluchačem obalí temný mrak nabitý emocemi.

Wiegedood

Po úvodním přetlaku přijde krátké uvolnění ve formě tichého úvodu „Cataract“. Jednoduchou melodii jediné kytary však rychle přebere celá kapela a následných několik minut ji v hypnotickém opojení opakuje, aby v druhé půli písně přešla do již tradičního útoku a posluchači na jedenáctiminutové ploše předvedla několik takřka dokonalých momentů. Bohužel po nabité „Cataract“ přijde drobné škobrtnutí v podobě titulní písně. Ne snad, že by „De doden hebben het goed II“ kazila vysokou úroveň celé desky, přesto za svými předchůdci zaostává. Úvod v podobě vazbení kytar a Seynaevova řevu není špatný, jenže po něm následuje pomalejší tempo a pochodový rytmus, který mi k Wiegedood příliš nesedí. I tak má titulní skladba pár dobrých momentů a práce kytar je jako vždy solidní. Závěrečná „Smeekbede“ pak podtrhuje vysokou kvalitu nahrávky a doplňuje ho o několik perfektních momentů (hluboký riff opakovaný několikrát v průběhu kompozice je rozhodně jedním z nich), ovšem kazí ji nenápaditý závěr.

Dovolil jsem si napsat pár slov o každé ze čtveřice písní, neboť „De doden hebben het goed II“ rozhodně není počin zbytečně dlouhý. Co však postrádá na kvantitě, kompenzuje kvalitou a hlubokou atmosférou. Netuším sice, zda texty opravdu pojednávají o náhlých úmrtí kojenců a nepochybném utrpení jejich rodičů, ale možná je to nakonec dobře, neboť tak mohu sílu hudby nasměrovat zrovna na to téma, které mě momentálně trápí. „De doden hebben het goed II“ je v každém případě ohromné album, a pokud jeho síla neochabne, ještě o něm ode mě ke konci roku uslyšíte.

Mimochodem, pokud vám 33 minut hrací doby přijde málo, neváhejte si před „dvojkou“ pustit i „jedničku“, která je o pár minut delší, a přitom v podstatě stejně povedená. Získáte tak více než 70minutový zážitek, na jehož konci z vás bude když už ne znovuzrozený, tak tedy alespoň příjemně odpočatý člověk.