Archiv štítku: Wiegedood

Redakční eintopf – speciál 2017: Zajus

Zajus

Zajus:

Top5 2017:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Converge – The Dusk in Us
3. Wiegedood – De doden hebben het goed II
4. Algiers – The Underside of Power
5. Blanck Mass – World Eater

Neřadový počin roku:
1. Converge – I Can Tell You About Pain
2. Ulver – Sic transit gloria mundi
3. David Bowie – No Plan

Artwork roku:
The National – Sleep Well Beast

Objev roku:
Brockhampton

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Videoklip roku:
Linkin Park – One More Light

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
black metal

Zklamání roku:
hip-hop

Top5 2017:

1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre

„Finisterre”, konec světa, ne v onom apokalyptickém, nýbrž geografickém významu, hlásají Der Weg einer Freiheit, ovšem já hrubě nesouhlasím. Tak jako bylo pro cestovatele z východu Finisterre koncem světa, mohlo být pro potenciální cestovatele ze západu jeho začátkem, a přesně tak je třeba se na desku dívat. Ano, je to atmosferický black metal, ale nemá v sobě ani špetku deprese či nihilismu, naopak překypuje nečekaně pozitivní energií i ve chvílích největších bouří. „Finisterre” není ani přehnaně zapamatovatelné, vlastně nyní, když jsem ho už dobrý týden neslyšel, si toho z něj mnoho nevybavuji, a přesto vím, že stačí ho spustit, a vše se okamžitě vrátí na své místo. Chtělo to pár poslechů, nakonec si mě však album získalo.

2. Converge – The Dusk in Us

Converge jsou v neuvěřitelné formě. Těžko věřit, že Američané už dvacet let zdokonalují stejný recept a stále ještě nedosáhli na svůj strop. Dobrá, možná že bych v jejich diskografii našel pár přelomovějších kousků, „The Dusk in Us“ asi nebude inspirovat zástupy kapel, jako to dokázali Converge v minulosti, přesto je jeho místo ve světě jasné. Doufám, že budou Kurt Ballou a spol. v nastolené cestě pokračovat a že z ní neuhnou. Zajímá mě totiž, kam je ona pomalá, ale stálá evoluce dovede za nějakých deset alb. Tipnu si, že budou mít stále obrovský náskok před konkurencí.

3. Wiegedood – De doden hebben het goed II

Málokdy a neochotně píši recenze na black metal. Na ten tu ostatně máme jiné odborníky, tak proč jim fušovat to řemesla. O Wiegedood se však mlčet nedá. Úvodní pekelný riff „Ontzielling“ mi v hlavě visí dodnes, Belgičané totiž mají výbornou schopnost kombinovat nekompromisní s chytlavým. S třicetiminutovou hrací dobou je „De doden hebben het goed II“ tak trochu jednohubka, nikdo však neříká, že si ho nesmíte pustit dvakrát. Přesně to byste totiž měli udělat. A pak ještě jednou.

4. Algiers – The Underside of Power

Že bude druhé album Algiers zajímavé a důležité album, jsem očekával, že však skončí v mé top 5 rozhodně ne. Američané vychytali chybičky obstojného, ale nevyrovnaného debutu a navrch přidali velkou porci temnoty, deprese a naštvanosti. Ať už jde chytlavou titulní skladbu, hypnotickou „Death March“ či dojemnou „Me rieux“, všemu vévodí úžasný hlas Franklina Jamese Fishera, jehož skvěle doplňuje instrumentálně rozmanitá hudba. Pokud bych měl doporučit jedno letošní nemetalové album, bylo by to právě „The Underside of Power“.

Algiers

5. Blanck Mass – World Eater

Benjamin Power je sice známý jak svými sólovkami, tak jako polovina dua Fuck Buttons, já ho však na „World Eater“ slyšel poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejsem zrovna znalec elektronické hudby, takže mohu říci snad jen že „World Eater“ všelijak rachotí a bouchá, vše to je hrozně nahlas a šlape to v pochodovém rytmu. Většina z toho se však děje s chladnou vypočítavostí a jen občas Powerův stroj zešílí a pozře svět. Jindy se naopak zklidní a jen tiše si vrní a připravuje se pro další výbuch bezhlavé agrese. Tedy vše, jak má být.

Neřadový počin roku:

1. Converge – I Can Tell You About Pain

Converge letos měli povedený rok a zaslouží si tak ještě jednu zmínku. „I Can Tell You About Pain“ se stalo domovem pro „Eve“, jednu z nejlepší skladeb kapely za hodně dlouhou dobu. V recenzi „The Dusk in Us“ jsem si postěžoval, že by „Eve“ mohla být jeho výborným závěrem. Alespoň však Converge vynesla první místo mezi mými letošními neřadovými počiny, a to je jistě také velice hodnotné ocenění.

Converge

2. Ulver – Sic transit gloria mundi

Stejně jako v případě Converge je EP od Ulver vlastně jen přebytkem z natáčení dlouhohrajícího počinu. „The Assassination of Julius Caesar“ je povedené album, byť na nejlepší pětku to nestačilo. Skladby na „Sic transit gloria mundi“ drží podobnou úroveň, ovšem v slabší kategorii neřadových počinů to na umístění stačí, přestože nad cover verzí „The Power of Love“ jsem se spíše zarazil. První dvě skladby jsou však dalším poctivým zářezem do neuvěřitelně nabité diskografie kapely.

3. David Bowie – No Plan

Do třetice toho, co se na dlouhohrající alba nevešlo, se přidává David Bowie, jehož „Blackstar“ ho předvedlo (bohužel naposledy) ve vrcholné formě. „No Plan“ a „Killing a Little Time“, dvě ze čtyř skladeb EP „No Plan“, se úrovni „Blackstar“ blíží. Nemají sice jeho atmosféru, Bowieho kouzlo však působí i zde. Komu se líbilo „Blackstar“, neměl by si „No Plan“ rozhodně nechat ujít.

The National – Sleep Well Beast

Artwork roku:

The National – Sleep Well Beast

Jednoduché, ale působivé. The National neměli na obaly v minulosti zrovna šťastnou ruku, vše to však vynahradili nejdříve prapodivným „Trouble Will Find Me“ a hlavně nyní elegantním „Sleep Well Beast“. Těžko vysvětlit proč na mě „Sleep Well Beast“ působí tak uklidňujícím dojmem, zejména když je výjev na něm zobrazený vlastně dost obyčejný. Úplně to samé se však dá prohlásit i hudbě na albu obsažené, a přesto ji s chutí poslouchám překvapivě často.

Objev roku:

Brockhampton

Těžko vybrat kohokoli jiného než Brockhampton. Americké uskupení, které se z pro mě doposud neznámého důvodu označuje jako boy band, vtrhlo na scénu a během několika měsíců vtisklo hip-hopu novou, vlezlejší tvář. To vše sice zvládli již v červnu na „Saturation I“, ovšem v průběhu roku stihli vydat ještě dvě alba a svou pozici jasně potvrdili. Skrz „Saturation III“ se stále ještě prokousávám, ovšem už teď mohu Američany pochválit. Jako obvykle zde sice platí, že by z trilogie mohla být jedna našlapaná hodina hudby, spíše než tři nevyrovnané, ovšem vzhledem k tomu, že tady jde spíše o hity a singly než o nějakou celistvost desky, klidně si po několika posleších namíchejte svoje „Saturation“. Takové album bych zařadil možná i do nejlepší pětky.

Ghost Bath

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Tady není co řešit. Ghost Bath jsem se vysmál už v recenzi a o devět měsíců později se stále směji, přestože jsem „Starmourner“ od té doby neslyšel. „Starmourner“ je jedním z těch poměrně vzácných případů alb, která jsou špatná takřka na všech frontách, přestože jeho tvůrci bezpochyby mají na víc, jak již v minulosti ukázali. Třetí řadovka Ghost Bath není špatná v onom relativním pojetí, kdy je jen zklamáním po solidním předchůdci, mluvíme zde o albu které je špatné v absolutním měřítku a snad nejhorší na něm je pocit, že to jeho tvůrci berou opravdu vážně.

Koncert roku:

Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017

Vzhledem k mému dlouhodobému průměru jednoho navštíveného koncertu ročně je tato kategorie víceméně jasná. Tentokrát však nedošlo ani na koncert, a tak musím podvádět. Forma, uskupení pro mě dříve zcela neznámé, si totiž připravilo živý doprovod ke klasickému německému němému snímku „Metropolis“. Budoucnost pohledem z třicátých let v doprovodu elektronické hudby byla naprosto neodolatelná, i když spíše děsivá než lákavá.

Videoklip roku:

Linkin Park – One More Light

Asi poprvé jsem letos videoklip nevybíral kvůli jeho uměleckým kvalitám. „One More Light“ není krásně natočené, nemá příběh, k hudbě samotné nic nepřidává a navíc je jde o jedinou solidní skladbu z jinak jednoduše špatné nahrávky. Videoklip k „One More Light“ má čistě symbolickou hodnotu, připomíná, jak smutné je ztrácet dětské idoly, zejména ty které za dlouhé roky mezi „tehdy“ a „nyní“ vlastně nic neztratili ze své obdivuhodnosti. V tom je hodnota videoklipu k „One More Light“. Je škoda, že musel vzniknout.

Potěšení roku:

black metal

Rok 2017 nebyl zdá se hudebně nijak zvlášť povedený a tak i potěšení roku je poněkud mdlé. Mám však dojem, že zatímco v jiných žánrech se nijak zvlášť neurodilo, na poli black metalu (či spíše black metalem ovlivněného metalu) se našlo nečekané množství solidních nahrávek. Nejen výše zmínění Wiegedood a Der Weg einer Freiheit vydali letos solidní placky, hodně mě bavilo třeba i nedávno vydané album Wode, řadovka The Great Old Ones či moderněji střižená hudba Laster, Mord’A’Stigmata či White Ward. Po letech, kdy jsem černý žánr dost zanedbával, jde o příjemnou změnu.

Wiegedood

Zklamání roku:

hip-hop

Naopak kandidátů na zklamání roku je více, byť vítěz je mezi nimi jasný – hip-hop jakožto celý žánr a scéna. Na hip-hopu se začalo velice projevovat, že se stává novým popem. V předchozích letech stačilo sáhnout mezi ty největší a nejúspěšnější žánrová alba a vždy jste se dobře bavili. Letos zní ty největší desky všechny úplně stejně a člověk musí hrábnout hlouběji, ovšem ani tam jsem nenašel nic, co by mi roztáhlo úsměv tak jako pět či více loňských počinů.

Zhodnocení roku:

Z výše zmíněného už musí být jasné, že rok 2017 pro mě hudebně byl rokem nudy a zklamání. Jistě, všechna alba v mé top 5 jsou dobrá, jenže pokud by vyšla v posledních, řekněme pěti letech, nejspíše by se ani jedno z nich do top 5 nedostalo. Navíc doslova všechny desky, do kterých jsem loni vkládal naděje, mě více či méně zklamaly. Nechť je tedy rok 2018 nápravou.

Der Weg einer Freiheit


Wiegedood – De doden hebben het goed II

Wiegedood - De doden hebben het goed II

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Ontzielling
02. Cataract
03. De doden hebben het goed II
04. Smeekbede

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

Syndrom náhlého úmrtí kojenců je příčinou smrti 0,22 promile všech živě narozených dětí. V České republice to je okolo 25 dětí ročně a na celém světě více než 20 000. V počtu úmrtí tedy může konkurovat třeba terorismu, byť se o něm na předních stránek novin kupodivu nepíše. Syndrom náhlého úmrtí kojenců je však ještě něco jiného – je to pěkně blbé jméno pro kapelu. Pokud si ho však přeložíme do nizozemštiny, dostaneme opravdu pekelné slovo, které se k metalu výborně hodí: Wiegedood.

Wiegedood nejsou žádní nováčci, i když dlouholetou historii také zrovna nemají. Jako kapela na kontě mají jediné album (a není těžké uhodnout jak se jmenovalo, vzhledem k názvu dnes recenzované desky), ovšem její členové jsou na nizozemské scéně zkušenými mazáky. Gilles Demolder basuje v Oathbreaker, kam si přetáhl i bubeníka Wima Sreppoca. Druhý kytarista (a zpěvák) Levy Seynaeve pro změnu obsluhuje baskytaru v sludgeové Amenře. Pokud byste však z těchto formací chtěli vyvozovat něco o hudbě Wiegedood, budete jistě úplně mimo. Nejsou zde ani stopy sludge metalu a už vůbec ne hardcoru. Wiegedood totiž hrají poctivý black metal.

Možná i proto, že ve svých domovských formacích hrají oba kytaristé na basu, rozhodli se do řad Wiegedood baskytaristu nepouštět, a byť je to na výsledném zvuku poznat, nemůžu vyloženě tvrdit, že by mi zvonivá čtyřstrunka chyběla. Demolder a Seynaeve působí jako perfektně sehraný pár, díky čemuž dokáží Wiegedood i v malé sestavě a bez pomoci výpočetní techniky malovat barvité obrazy plné zkázy a smutku.

Základní ingrediencí skladeb z „De doden hebben het goed II“ je rychlost. Tempo je opravdu pekelné a nemilosrdné zejména k pravačkám obou kytaristů, účelem však není ani tak ohromit technickou zručností, jako spíše posluchače přikovat k reproduktorům alespoň do té doby, než tlak povolí, což bývá obvykle jen mezi jednotlivými skladbami. Hned otvírák „Otzieling“ zaútočí zcela nevybíravě od prvních sekund mohutným riffem, který si vás omotá kolem prstu na první poslech. „Otzieling“ je perfektním příkladem toho, že pokud jsou podmínky správné, není třeba usilovat o „atmosféru“, neboť ta přijde sama. Přestože je totiž úvodní skladba rychlá, založená na propracovaných riffech a hráčsky jistě velmi náročná, z pohledu posluchače je v první řadě náladotvorná. Wiegedood nehrají atmosferický black metal, jak se na mnohých místech tvrdí. Wiegedood hrají jednoduše black metal, který někde po cestě mezi hudebníkem a posluchačem obalí temný mrak nabitý emocemi.

Wiegedood

Po úvodním přetlaku přijde krátké uvolnění ve formě tichého úvodu „Cataract“. Jednoduchou melodii jediné kytary však rychle přebere celá kapela a následných několik minut ji v hypnotickém opojení opakuje, aby v druhé půli písně přešla do již tradičního útoku a posluchači na jedenáctiminutové ploše předvedla několik takřka dokonalých momentů. Bohužel po nabité „Cataract“ přijde drobné škobrtnutí v podobě titulní písně. Ne snad, že by „De doden hebben het goed II“ kazila vysokou úroveň celé desky, přesto za svými předchůdci zaostává. Úvod v podobě vazbení kytar a Seynaevova řevu není špatný, jenže po něm následuje pomalejší tempo a pochodový rytmus, který mi k Wiegedood příliš nesedí. I tak má titulní skladba pár dobrých momentů a práce kytar je jako vždy solidní. Závěrečná „Smeekbede“ pak podtrhuje vysokou kvalitu nahrávky a doplňuje ho o několik perfektních momentů (hluboký riff opakovaný několikrát v průběhu kompozice je rozhodně jedním z nich), ovšem kazí ji nenápaditý závěr.

Dovolil jsem si napsat pár slov o každé ze čtveřice písní, neboť „De doden hebben het goed II“ rozhodně není počin zbytečně dlouhý. Co však postrádá na kvantitě, kompenzuje kvalitou a hlubokou atmosférou. Netuším sice, zda texty opravdu pojednávají o náhlých úmrtí kojenců a nepochybném utrpení jejich rodičů, ale možná je to nakonec dobře, neboť tak mohu sílu hudby nasměrovat zrovna na to téma, které mě momentálně trápí. „De doden hebben het goed II“ je v každém případě ohromné album, a pokud jeho síla neochabne, ještě o něm ode mě ke konci roku uslyšíte.

Mimochodem, pokud vám 33 minut hrací doby přijde málo, neváhejte si před „dvojkou“ pustit i „jedničku“, která je o pár minut delší, a přitom v podstatě stejně povedená. Získáte tak více než 70minutový zážitek, na jehož konci z vás bude když už ne znovuzrozený, tak tedy alespoň příjemně odpočatý člověk.