Archiv štítku: David Bowie

David Bowie – No Plan

David Bowie - No Plan

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 8.1.2017
Label: Columbia/Sony

Tracklist:
01. Lazarus
02. No Plan
03. Killing a Little Time
04. When I Met You

Hrací doba: 17:59

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem se v lednu zamýšlel nad seznamem svých nejoblíbenějších alb předešlých dvanácti měsíců, nebylo pro mě vůbec jednoduché vybrat pouhou pětici z jinak velice silného roku. Bylo to složité i proto, že číslo jedna bylo jasné již s dlouhým předstihem – Bowieho labutí píseň „Blackstar“ totiž názorně ukázala, že opravdový umělec je schopen originální a silné tvorby i v pokročilém věku, zatímco jeho tělo čelí rychle se šířící smrtelné chorobě. „Blackstar“ předvedlo Bowieho ve vrcholné formě (či minimálně v jedné z vrcholných forem) a dobrým dojmem působilo dost možná i díky své krátké stopáži, na níž byla zjevná snaha vybrat na desku jen ty kousky, jež na ni opravdu zapadnou. Obava, že se po Bowieho smrti okamžitě vynoří ohromné množství béčkového materiálu a dalších přebytků z nahrávání alba, tak byla na místě.

Ke cti vydavatelům slouží, že s „No Plan“ nepřišli hned po umělcově smrti, nýbrž si počkali přesně jeden rok od vydání „Blackstar“, byť skladby samotné vyšly již v loňském říjnu přilepené za Bowieho muzikál „Lazarus“ (což jsem trestuhodně přehlédl a budu se tedy tvářit, že EP „No Plan“ je jejich prvním zveřejněním). Co tedy na krátkém počinu nalezneme? Předně je to skladba „Lazarus“, která nechyběla před rokem v tracklistu „Blackstar“, a její umístění na „No Plan“ je tak pro mě trochu záhadou. Propojení se zbylou trojicí totiž nalézt nedokáži, a tak mám dojem, že zde slouží pouze jako vábnička na zákazníky, jimž by jedenáct minut hudby přišlo jako nedostatečný důvod k utrácení. Palec dolu za nedostatek odvahy!

Novinková trojice se však bohužel ke kvalitě skladeb z „Blackstar“ jen přibližuje. Titulní „No Plan“ je meditativní, smutná, introspektivní. Snadno by zapadla mezi pomalejší kousky loňského alba, snad by ho mohla i na sentimentální vlně uzavírat. Bowie zde pracuje s minimem a snaží se o snovou atmosféru. Výsledek funguje, ale stačilo málo a asi bych musel skladbu nazvat unylou, což se mi u podobných písní z loňské nahrávky nestalo ani náhodou. „Killing a Little Time“ patří mezi Bowieho agresivnější kousky a vedle výrazného kytarového motivu potěší svižným tempem bicích a mírně chaotickým vrstvením nástrojů. Nemá sice takový dopad jako „Sue (Or in a Season of Crime)“, ani nespoutanou energii „’Tis a Pity She Was a Whore“, má však od obojího dostatek a je tak pro mě nejsilnějším kouskem na celém EP.

Jestliže bych si tedy tuto dvojici dovedl na „Blackstar“ představit, pak o závěrečné „When I Met You“ to bohužel prohlásit nemůžu. Kolovrátkové opakování refrénu bych jí ještě odpustil výměnou za povedený duet Bowieho se sebou samým, více mi však vadí vlezlá basová linka na pozadí jinak nepříliš harmonické písně. Zdá se, jako by se zde Bowie snažil spojit nespojitelné a to se mu již z principu bohužel nepovedlo.

Vydat přebytečný materiál z „Blackstar“ rozhodně mělo smysl, a i když bych si alespoň druhou a třetí skladbu dovedl na loňském počinu představit, jsem docela rád, že k jejich zveřejnění došlo až s odkladem. „Blackstar“ je album těsně semknuté a pečlivě vyvážené, šíří se ve vlnách, v nichž každý vrchol plynule navazuje na vrcholy okolní, docela jiné, a přitom všechny jako celek jednotné. Přestože jsou „nové“ skladby dobré, na loňské album by nezapadly a tříštily by ho. Samy o sobě však za slyšení stojí a já vás k tomu mohu jen vybídnout, tedy pokud jste již Bowieho poslední dlouhé album slyšeli. Pokud ne, bylo by zbytečné začínat právě u „No Plan“.


Zemřel David Bowie

Jen nedlouho po LemmymMotörhead opustila hudební svět jeho další ikona. 10. ledna zemřel po rok a půl dlouhém boji s rakovinou legendární britský zpěvák David Bowie. Těsně před svou smrtí, 8. ledna, hudebník oslavil 69. narozeniny, na něž zároveň vydal svou poslední studiovou desku „Blackstar“.


David Bowie – The Next Day

David Bowie - The Next Day
Země: Velká Británie
Žánr: pop / rock
Datum vydání: 8.3.2013
Label: ISO Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Davida Bowieho jsem si dlouho řadil mezi umělce, kterým bych měl věnovat pozornost, ale stále jsem se k poslechu jejich tvorby nějak neměl. To jsem prolomil až krátce před vydáním “The Next Day” a nutno podotknout, že mě legendární Ziggy Stardust hodně potěšil. Bez dalšího zkoumání Bowieho diskografie jsem se pustil rovnou do desky nejnovější a stejně jako v případě více než čtyři desetiletí starého alba jsem si odnesl zejména pozitivní dojmy. Těžko uvěřit, že Bowie za pár let oslaví sedmdesátku, protože jeho hudba na novince šlape jako hodinky. Album odstartuje titulní skladba “The Next Day”, nekomplikovaná pop/rocková hitovka se silným refrénem, výraznou rytmikou, silným Bowieho hlasem a množstvím drobných zvuků a melodií.

Tato definice ostatně sedí na většinu skladeb, jakkoliv rozmanitých. Přesto je zde několik pamětihodných míst. Minimalistická “Dirty Boys” představí v poslední minutě krásné sólo na saxofon, který navíc po celou délku písně elegantně spolupracuje s baskytarou. “The Stars (Are Out Tonight)”, zaslouženě zvolená jako singl, potěší vrstvenými kytarami, gradujícími smyčci i takovými drobnostmi, jakými je rytmické tleskání v refrénu. “Love Is Lost” je prvním z mých favoritů, představuje poněkud odlišnou atmosféru než předchozí písně a její jednoduchý kytarový motiv zní spíše jako zacyklená elektronická smyčka. “Where Are We Now?” je křehká, dojemná a její konec se zlomeným, hlubokým Bowieho hlasem jako by vyzýval k tiché melancholii. Podobný důsledek tvoří i “Valentine’s Day”, a to přesto, že hudební prostředky využívá výrazně jiné. “If You Can See Me” je naopak energická, pozitivní a jednoduše zábavná, stejně jako “I’d Rather Be High” s chytlavým popěvkem v refrénu. V “Boss of Me” se vrací saxofon, tentokrát doprovázený “funky” baskytarou, a spolu s “Dancing Out in Space” a “How Does the Grass Grow?” tvoří tato trojice nejpozitivnějších deset minut alba. Nejrockovější skladbou je bez váhání “(You Will) Set the World on Fire” nepostrádající šlapající bicí či kytarové sólo. Ve zkratce – na “The Next Day” není pro nudu prostor. Ostatně jsem původně chtěl zmínit jen několik málo klíčových skladeb a popsal jsem takřka celé album.

Bowieho hlas je výborný, silný a energický když je potřeba, zároveň však vyzrálý a důstojný pro pána jeho věku. O skladatelských schopnostech vůbec nemá cenu pochybovat, co mě však zaráží, je síla celého alba. Po dvaceti třech dlouhohrajících počinech by člověk čekal, že Bowiemu dojdou nápady, ovšem nic takového se ani náhodou nestalo. Vše je navíc zahráno výbornou kapelou, zejména baskytara mě velice bavila v průběhu naprosté většiny skladeb. O “The Next Day” tak nelze mluvit jen jako o kvalitním řemeslném počinu zkušeného hudebníka, “The Next Day” je skvělé album ať už na něj nasadíme jakákoliv měřítka. Po výborném albu Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds je David Bowie další legendou, která v roce 2013 nezklamala.