Země: Švýcarsko Žánr: industrial black metal Datum vydání: 6.3.2020 Label: Les acteurs de l’ombre Productions
Tracklist:
01. As Far as My Eyes Can See
02. Je deviens mon propre abysse
03. A Hypnotizing Perpetual Movement That Buries Me in Silence
04. Derrière les yeux de la création
05. Qui serais-je si je ne le tentais pas?
06. Paraclesium
07. A Voice in the Land of Stars
V dobové recenzi na „[∞]“ jsem o tomhle nyní již minulém počinu Borgne hovořil relativně smířlivě. Už tehdy mi sice bylo jasné, že to není úplně ono a že jakýsi posun k větší melodičnosti mi úplně nevoní, což jsem také v onom článku diskutoval, ale úplně ostře jsem desku nevypičoval. Přesto je evidentní – a s odstupem času obzvlášť – že o mírné zklamání šlo. Letošní novinka s opětovně úsporným názvem „Y“ sice do určité míry navazuje na vyznění „[∞]“, ale naštěstí to dělá o dost zajímavěji a zábavněji.
Nebo ještě lépe řečeno: „Y“ staví primárně na tom, co bylo na „[∞]“ dobré, a prakticky úplně vynechává to, co mě na předešlé řadovce nebavilo. Novinka už tedy nenabízí zbytečně melodické pasáže, ani se nesnaží o jemnější chvilky nebo zapracování pasáží s čistým zpěvem. Toho zbylo jen stopové množství (čistý zpěv se objeví třeba v „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“), které jsou ovšem mnohem snesitelnější a smysluplnější než minule. Naštěstí, protože právě tohle mě na „[∞]“ fakt nudilo.
Může to vypadat, že občas pokusy o melodičtější podání u všech kapel pojebavám už z principu, ale není to pravda. Vlastně je tomu právě naopak – dobré a vkusné melodie mám ve skutečnosti dost rád. Když si to provedení sedne a dává mi to smysl, tak si melodie hodně užívám. Stejně tak si myslím, že své místo mají i v black metalu. Akorát nemůžu za to, že to hromada skupin dělá tak kýčovitě. „[∞]“ v tomhle nebyl ještě takový fail (teď mě píchla nepříjemná vzpomínka na „Brownfields“ od Gorgonea Prima, což byl také industrial black metal, jenž se pokusil o trochu větší „umění“, a občas to fakt bolelo), ale i tak nic moc. Minule jsem si dělal srandu, jestli za to nemůže příchod klávesistky Lady Kaos do stálé, do té doby jednočlenné sestavy (vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla Bornyhakeho holka, haha), ale jestli tomu tak bylo, na „Y“ se to projevuje výrazně méně.
„Y“ celkově prezentuje industriálnější a misantropičtější tvář Borgne. Hovořit o návratu ke kořenům však nelze, poněvadž ten posun oproti albům před „[∞]“ jako „Règne des morts“ nebo „Royaume des ombres“ je stále značný, ani nemluvě o starých zlo-ambient-black hnusech od „III“ dozadu. Nicméně se najdou odkazy i do těch starších epoch diskografie Borgne. Třeba jedna pasáž v „Je deviens mon propre abysse“ mi přijde prakticky odcitovaná z „IV“.
Sice i na „Y“ se najdou slabší momenty. Jako příklad mohu uvést třeba „Qui serais-je si je ne le tentais pas?“, která mě místy dost nudí. Naštěstí se ale jedná spíš o výjimku, dojmy jsou převážně pozitivní. V úvodní „As Far as My Eyes Can See“ sice kope do prdele jen jedna rychlejší pasáž ve třech čtvrtinách, ale song jinak neurazí, což platí také o druhé „Je deviens mon propre abysse“. Ty rozmáchlejší věci „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“, „Derrière les yeux de la création“ a „A Voice in the Land of Stars“ jsou ale vystavěné dobře a i ty řekněme „progresivnější“ výstřelky v nich mají své opodstatnění. Možná paradoxně mě ale úplně nejvíc baví čistě industriální devítiminutovka „Paraclesium“.
Nějaké mouchy se tedy na „Y“ určitě dají nalézt – jeden song je slabší, dva nijak zvláštní a i v těch dlouhých se sem tam objeví pasáž, která by mohla být lepší. Obecně vzato se oproti „[∞]“ přesto jedná o krok správným směrem a výrazně zajímavější album.
Taktéž už je nyní evidentní, že prostřednictvím aktuální a předešlé dlouhohrající nahrávky vstoupila muzika Borgne do další, opět trochu jiné éry, která zní dost odlišně oproti období prvních tří desek a následné fázi mezi deskami „IV“ a „Règne des morts“. Ten aktuální sound mi prozatím přijde asi nejméně uhrančivý, ale musím uznat, že s fošnami jako „Y“ si Borgne ostudu nedělají, plus odvahu přicházet s tak zásadními posuny po tolika letech a tolika albech taky nutno ocenit. Celkově tím pádem ok placka, i když místy její kvality docela kolísají.
Industrial black metal mám sice v poměrně velké oblibě a nějakou novou smečku z tohohle stylu si poslechnu vždycky rád, ale zrovna do poslechu „Threnody“ bych se za normálních okolností moc nehnal. Ukázky mi totiž zněly hodně slabě. Na druhou stranu, zároveň se docela vyžívám v poslechu různých divností z atypických koutů zeměkoule. A právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodnul Dusk zkusit. Pocházejí totiž z Kostariky, která k takovým ne úplně běžným metalovým destinacím určitě patří.
Varovných signálů, že z hudebního hlediska nepůjde o žádný velký zázrak, tu jistě bylo více. Už jen takhle neoriginální a klišovitý název odrazuje docela úspěšně. Kapela samotná sice úplně nezačíná a pár nahrávek už vydala, ale třeba první řadovka „Epoka“ se objevila u ruských GS Productions, kteří pustí do světa jakoukoliv kokotinu, takže ani to na očekávání úplně nepřidá. Podrobněji snad nemusím hovořit ani o obalech jednotlivých počinů, protože se stačí podívat a uvidíte sami, že jsou fakt blbé. To „Threnody“ je na tom v tomhle ohledu ještě nejlépe, ale motiv mi zase moc nesedí k industrial blacku, plus název přidělaný na barák a strašák před barákem pořád spadají do kategorie photoshop failů.
Samotná muzika nic moc nezachraňuje. Z „Threnody“ jsem si odnesl především jeden pocit, jenž naprosto nemilosrdně přebíjí vše ostatní, což se ostatně děje i ve vlastní hudbě. Jestli jste si už pustili ukázky, tak jistě víte, že mám na mysli bicí. Tady totiž někomu fakt krutě ujela ruka s automatem, který zde sype v nelidských rychlostech, ale opravdu to nemyslím jako klad. Ve finále je totiž automat místy tak zběsile rychlý, až to působí spíš směšně. Prostě je to regulérně vtipný. Když jsem tu rychtu (sama kapela se chlubí, že rychlost občas vyhrotí až na 600 BPM) slyšel poprvé, tak jsem se fakt rozesmál.
No, a zbytek EP je mi vlastně úplně jedno. S trochou soudnosti ze strany kapely by v tom možná mohl být i potenciál, ale koho to vlastně zajímá? I kdyby tam něco skutečně znělo slibně, těch záporů se okolo toho vznáší prostě moc. Přepáleným bicím automatem počínaje, prezentací Dusk konče (kapela se snaží hrát seriózně a snad se i tvářit hlouběji, ale zároveň na Facebook postuje meme… s tím prostě jděte do hajzlu). Dá se to jednou poslechnout ze zvědavosti, aby člověk mohl machrovat, že slyšel industrial black metal z Kostariky, ale jinak to vlastně za nic nestojí.
Nameless Void je docela nová formace, kterou tvoří SN (instrumentální stránka věci) a RM (vokály). Ačkoliv jsem to nikde nenašel explicitně napsané, jsem si docela jistý, že borci pocházejí z Itálie. Stejně tak jsem si docela jistý, že název jejich kapely nebude mít žádnou přímou spojitost s lídrem Negative Plane, jenž si říká úplně stejně.
Každopádně, Nameless Void letos vysrali do světa svou debutovou bezejmennou nahrávku. Jedná se o půlhodinový materiál, který skupinu představuje jako chladně industriální blackmetalový binec. Samozřejmostí je zastřený misantropický sound, z něhož nejvýrazněji vystupují klávesy a ambientní zvuky, možná i trochu vokál. Zbytek se slévá do neforemné černé díry, ale to bych za zápor nutně nepovažoval. K nastavenému pojetí odtažitého kosmického black metalu se takový přístup docela hodí a nějakou tu atmosféru vesmírného majestátu to má, takže za mě asi v pořádku. Což platí také o poměrně monotónním vyznění, které k tomuhle snad tak trochu patří.
Zatímco při metalovém běsnění působí muzika Nameless Void uspokojivě extrémně i navzdory prakticky všudypřítomným klávesám, čistě klávesové plochy možná až překvapí svou přístupností. Intra obou stěžejních skladeb „Where Stars Forever Die“ a „The Flash“ zavánějí nějakým dungeon synthem, ale naštěstí spíš formálně, než aby se jednalo o vyslovenou kýčovitou fantasy pičovinu. V prostřední šestiminutovce „Black Wormhole“ se pak Nameless Void stočí víc k dronu, což mi přijde jako adekvátní řešení.
Řekl bych, že hudba Nameless Void by (samozřejmě) mohla zaujmout ty z vás, kdo si myslíte, že Darkspace už nepříjemně dlouho nic nevydali. Vzdáleněji lze vzpomenout třeba i na Arkhtinn. Asi úplně nejblíže má ale zvuk Nameless Void k desce „III“ od švýcarských Borgne, byť musím jedním dechem dodat, že podání Borgne bylo ještě působivější a nihilističtější.
Z toho vyplývá, že danou žánrovou formuli lze vymyslet a zahrát v lepším (sugestivnější, ohavnějším, monolitičtějším,… dosaďte dle libosti) podání. Neznamená to nutně, že by to Nameless Void dělali vyloženě špatně, spíš tím chci říct, že i navzdory sympatickému směřování a dobře navolenému přístupu mají určité rezervy a do kvalit zásadních kapel / nahrávek jim leccos schází. Pro fans chladného kosmického industrial black metalu by se přesto mohlo jednat o poměrně příjemnou jednohubku, která na pár poslechů vydrží. O životnosti debutu Nameless Void v dlouhodobém horizontu mám však docela jasno – nemyslím si, že bych měl někdy v budoucnu náladu si to znovu pustit nebo snad dokonce intenzivněji pouštět. Na druhou stranu se ale nebudu bránit poslechu budoucích nahrávek Nameless Void, což ve finále není tak špatná vizitka.
Na závěr mohu říct, že „Nameless Void“ vyšlo na audiokazetě v limitaci pouhých 50 kusů rozdělených svorně mezi Grey Matter Productions pro Severní Ameriku a Xenoglossy Productions pro Evropu. Ačkoliv recenze vychází s více jak půlročním odstupem od data vydání, aktuálně stále ještě není vyprodáno, takže pokud by vás muzika zaujala a dostali byste chuť si to do sbírky zařadit, pořád ještě máte možnost.
Existuje hned několik důvodů, proč byste „Acéphale & Arkhé Tenebre“ měli chtít slyšet. Jedním z nich je určitě to, že S.E.K.H. je vedlejší projekt borců ze Suspiral. Obě jejich desky „Delve into the Mysteries of Transcendence“ a „Chasm“ jsme zde v dobových recenzích dost chválili, takže je jasné, že M.S. a A.T. hrát a skládat umějí, a to ani nemusíme zmiňovat jejich další boční aktivity čítající třeba Arkaik Excruciation, Sheidim nebo Black Earth.
V druhé řadě by vás mohl zaujmout i žánr, poněvadž v rámci S.E.K.H. se duo pustilo na pole misantropického industriálního black metalu s lehkou příměsí noisu. Mysli na věci jako Mysticum, Spektr, staří Aborym, Thorns, ale úplně od věci nebude zmínit i záležitosti jako Sutekh Hexen nebo Vessel of Iniquity, a také si myslím, že v náladových rovinách by muzikou S.E.K.H. nemuseli pohrdnout ani příznivci Leviathan. Jednoduše vybraná společnost.
Pokud si navíc potrpíte na fyzické nosiče a máte úchylku na audiokazety, určitě oceníte také formát, v jakém „Acéphale & Arkhé Tenebre“ vyšlo. Sentient Ruin Laboratories totiž nachystali double MC v kapse a jen na fotkách to vypadá dost cool na to, abych měl hned chuť si to objednat (což asi v dohledné době i udělám a vy byste v případě zájmu měli taky, protože bylo vyrobeno jen sto kusů). Dvě kazety mohou vypadat jako zbytečný luxus, když každá má vlastní program opakující se na obou stranách, ale tohle rozdělení smysl dává…
„Acéphale & Arkhé Tenebre“ totiž není úplně deska, nýbrž kompilace dvou samostatných minialb. „Acéphale“ vyšlo na kazetě už v loňském roce na značce The Hierophant. „Arkhé Tenebre“ je pak zbrusu nové EP, které doposud nevyšlo a prozatím je k dispozici exkluzivně jenom v rámci „Acéphale & Arkhé Tenebre“.
„Acéphale“ tvoří jediná stejnojmenná skladba, zatímco „Arkhé Tenebre“ nabízí čtyři, ale délka obou minialb je přibližně stejná. „Acéphale“ je sedmnáctiminutové peklo, které by mělo uspokojit i fandy posluchačsky náročného extrémního metalu. Kompozici lze rozdělit na tři části. Prvních několik minut tvoří plíživý dark ambient, který postupně vyšponuje očekávání, aby se na posluchače posléze vyvalil industrial-blackmetalový chaos tvořící většinu vyhrazené doby. Závěrečné minuty pak opět otočí kormidlem a song končí v dronovém duchu. Palec nahoru, je to pořádný humus!
„Arkhé Tenebre“ působí trochu hudebněji, ale naštěstí jen v rámci mezí a v přímém srovnání s neuspořádaností „Acéphale“, protože jinak se taky jedná důstojný binec, který se v jistých momentech nebojí vyhrotit intenzitu do pěkně vysokých obrátek. Úvodní píseň „Neshamah“ je opět temným ambientem, který se později vrací už jen v rámci dílčích pasáží jinak metalových stop. Zvuk „Arkhé Tenebre“ není tak přidušený, ale zase víc řeže a působí možná o trochu agresivněji. Hudebně je to každopádně patřičný chlívek, a to i navzdory jedné „chytlavé“ pasáži v „An Abyss of Excrements and Broken Teeth“.
„Acéphale & Arkhé Tenebre“ jako celek je určitě super nahrávka, kterou by neměli minout fandové industriálního black metalu a možná i extrémně metalového hnusu obecně. Fošna jako tahle dělá svému žánru čest.
„La fin de l’ère sauvage“, debut francouzské formace Woest, patří k těm albům, která vám v době jejich čerstvosti připadají docela slušná, dokonce si i zapamatujete, že jste je slyšeli, také název kapely budete nosit někde podvědomí, a když na ni náhodou za čas opět narazíte, bude vám to celé povědomé. Že byste ale měli potřebu se k takové desce zpětně vracet? To vůbec, protože zas tak dobrá určitě nebyla. Ta vzpomínka na poměrně pohodový počin je tak všechno, co člověku stačí a k čemu je hlavně svévolný, a jakýkoliv hlubší vztah nad rámec uložení v paměti není žádoucí.
„La fin de l’ère sauvage“ je přesně taková nahrávka. Vím, že nebyla špatná a že jsem s ní ve své době nějaký ten poslech strávil, ale nikdy poté jsem nedostal chuť to cédéčko vytáhnout z police, vrazit jej do přehrávače, zběsile si zahrozit a chytat imaginární Satanáše za koule. Nebyl důvod. Dojmy z prvotiny Woest přece jenom nebyly tak zásadní, abych se k ní musel vracet, když je toho všude okolo přehršel k poslechu.
Popsaný stav věcí nicméně neznamená, že by si člověk už nikdy v životě nechtěl pustit samotnou kapelu. Jak bylo řečeno, pořád zůstává vzpomínka, která není úplně negativní, takže když daná formace za nějakou dobu vypustí do světa nový počin, většinou v takových případech bývá motivace si jej pustit. Vždyť se někdy povede i to, že dojde k výraznému zlepšení a skupina povýší na záležitost, k níž stojí za to se vracet.
Woest se tohle nepovedlo, přesto si myslím, že na svém druhém albu „Le gouffre“ posunuli laťku výš. I druhou řadovku sice trápí určité neduhy a k dokonalosti má daleko, ale když jsem si v rámci přípravy před recenzí připomínal „La fin de l’ère sauvage“, zjistil jsem, že mi nyní prvotina přijde o poznání méně zajímavější, než jsem si pamatoval. „Le gouffre“ jako celek každopádně hloupé není a zvládne nabídnout i několik velmi silných momentů.
Posun od „La fin de l’ère sauvage“ je každopádně zásadní ve všech ohledech. Výrazně se proměnil už zvuk, který mi sice stále přijde divný (což nutně nemusí znamenat negativum), ale nakonec funguje lépe než přidušený a přebasovaný debut. Zvlášť když i nyní si Woest zachovali určitý chlad a odtažitost, díky němuž jejich black metal dostává příchuť industrial black metalu, jakkoliv reálně zásadně industriální není. V jistých pasážích jsem si ale na staré dobré Mysticum vzpomněl, to zase musím přiznat!
Předně je ale „Le gouffre“ skladatelsky komplexnější a vytříbenější než „La fin de l’ère sauvage“, plus také obecně rychlejší, což mi k danému stylu sedí víc. Bohužel se mi ale zdá, že některým opravdu silným nápadům dávají Francouzi zbytečně malý prostor. Jako příklad použiju titulní track, který po minutě a čtvrt spustí výtečnou půlminutu, na níž by se dle mého názoru dal vystavět celý song. Na druhou stranu, nestává se tak vždy, kupříkladu zásadní motivy devítiminutové „Tout restera carbone“ jsou rozvinuty uspokojivě.
O tom, že jsou nyní Woest skladatelsky vyzrálejší, nakonec svědčí i to, že do nahrávky dokázali smysluplně zapustit výrazně a jemnější klávesové linky („Ô vide éternel“) nebo čistší zpěvy, což jsou většinou prvky, které v industrial black metalu neslyším úplně rád. Vzpomeňte si třeba, jak si na tomhle vylámala zuby Gorgonea Prima na „Brownfields“. Ani tady to není stoprocentní (třeba jedna pasáž v „À la gloire de l’immonde“ mě právě díky zpěvu vyloženě nebaví), ale povětšinou se to dá přinejmenším tolerovat, v některých případech bych ty zpěvnější linky dokonce označil za povedené. Hlavně ale Woest ani přes takové elementy neztrácejí jakousi industriální odtažitost, která je pro mě v daném subžánru nepostradatelná.
Ani „Le gouffre“ sice není vyložený zázrak a jsem přesvědčen, že ani sem se nebudu zpětně vracet, ale mám pocit, že Woest šli oproti svému debutu nahoru a na druhé řadovce nabízejí zajímavější poslech. Jisté pasáže mi sice nelezou pod vousy, další se mi stačily nepříjemně zajíst, ale všechny slabší chvilky vyvažuje stejný počet těch povedených. Pár poslechů se tedy s „Le gouffre“ strávit určitě dá, ale musím dodat, že na víc než to zase téhle desce nevěřím. Jsem nicméně ochoten pustit si i případnou třetí řadovku Woest.
Země: Nizozemsko / USA Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal Datum vydání: 2.11.2018 Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records
Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions
Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their Tongues z Moriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.
Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.
Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.
Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.
Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.
Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.
Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.
Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.
U Khonsu se snad ani nedá začít jinak než nějakou tou obecnou úvodní otázkou, neboť – jak se později ukáže – v tomto případě bude hrát znalost mimohudebních souvislostí vcelku zásadní roli v tom, jak vnímat i debutové album “Anomalia”. Khonsu je tedy zcela nový projekt, který vzniknul v letošním roce, jistě vás ale napadne, že v jeho pozadí nebude stát jen tak někdo, když bez jediného předchozího dema či proma po kapele ihned lačně skočil label jako Season of Mist – a je to úvaha opravdu správná. Khonsu má totiž na svědomí jistý S. Grønbech. Kdo to je? Na hudební scéně vlastně docela nováček, ale tento S. Grønbech je bratrem jistého Arnt O. Grønbecha. Pořád nic? A co takhle když prozradíme, že onen druhý jmenovaný je známější spíše jako Obsidian Claw a není to nikdo jiný než kytarista ne zrovna bezvýznamných Keep of Kalessin? Samotný S. Grønbech si sice v Keep of Kalessin také střihl epizodní roličku, když se podílel na EP “Reclaim”, nicméně právě Khonsu jsou jeho první regulérní kapelou. Hodný známější bráška mu s debutem “Anomalia” samozřejmě pomohl, ujal se jeho produkce a také figuruje v koncertní sestavě Khonsu. Jako zpěváka navíc do Khonsu přitáhnul Thebona, dalšího člena Keep of Kalessin; k tomu přidejte, že v oné koncertní sestavě dále figurují jména, která měla co dočinění třeba s takovými Thorns, Absu nebo Pantheon I, a hned dostanete záležitost, která už nějaká ta očekávání vzbuzuje…
Hned zpočátku se přímo nabízí otázka, jestli jsou při takové konstelaci a takové míře propojení mezi Khonsu a Keep of Kalessin patrné nějaké podobnosti mezi oběma skupinami. Na pohled – podíváme-li se na žánrové zařazení – by tomu tak být nemělo. Zatímco Keep of Kalessin produkují řekněme vcelku přívětivou formu black metalu (dokonce natolik přívětivou, že už ji mnozí i přestávají nazývat black metalem), od Khonsu bychom měli očekávat jakousi nepříliš všední muziku, všemocnými škatulkami popisovanou jako progresivní black metal se znatelnými vlivy industrialu (a nutno dodat, že to opravdu sedí), přesto zde však vztyčné body rozhodně jsou, a to nejen v podobě Thebonova hlasu (což by bylo ostatně logické), ale někdy i v riffech a kytarové práci obecně – bohužel, říkám já. Některé momenty totiž opravdu znějí tak, že by se neztratily ani na takovém “Kolossus”, dobře je to slyšet zejména ve středu desky ve skladbách jako “Darker Days Coming” nebo “Inhuman States” (v té asi nejvíce), což mi přijde jako obrovská škoda, protože jsou to právě ty chvíle, v nichž se Khonsu doslova urvou ze řetězu a pustí do zkoumání zcela odlišných hudebních vod, kdy je “Anomalia” nejzajímavější, nejzábavnější a dovolím si říct, že i nejlepší. Zářným příkladem může být uhrančivá “The Malady” s naprosto neskutečně hutnou atmosférou. Ono při té délce, jakou většina songů má, se jistě najdou velmi povedené a neotřelé momenty i v případech jako “Inhuman States”, i tak jsem ale přesvědčen, že nebýt té chvílemi přílišné podobnosti s Keep of Kalessin, která mně osobně do projevu Khonsu příliš nesedí, bylo by “Anomalia” mnohem zajímavější.
Nutno ovšem jedním dechem dodat, že i přes tento malinký dílčí nedostatek je “Anomalia” bezesporu stále výtečnou deskou. Klidně se upřímně přiznám, že jsem toho příliš nečekal, ale výsledek mne velmi překvapil a několik prvních poslechů mě opravdu smetlo… hodnotit po prvotním dojmu, nasázel bych s přehledem devět bodů a ještě poděkoval. Až později začaly na povrch vyplouvat výše zmiňované záležitosti, které nejsou přímo nedostatky, ale spíš věcmi, jež mně osobně moc nelezou přes uši. Když už ale za sebou máme zevrubně popsané to, co se mi nezdá, bylo by vhodné se začít věnovat i té složce, díky níž “Anomalia” pořád považuji za skvělou nahrávku…
Výhoda Khonsu tkví především v tom, že se snaží svůj žánr (pro naše potřeby to nyní zjednodušeně nazvěme třeba tím black metalem) snaží uchopit trochu jiným způsobem, neotřele a neslyšeně. Ne vždy je sice výsledkem této snahy kýžený výsledek, v mnoha případech však ano – a opět lze vypíchnout fenomenální kompozici “The Malady”, za níž bych byl ochoten z fleku dát snad 10/10. U žádné z ostatních skladeb se možná nedá tvrdit, že by byly od začátku od konce plné oněch působivých a nevšedních momentů, avšak v jistých pasážích se to daří každé z nich bez výjimky. Vezměme hned úvodní “In Otherness”, která se rozjíždí klidným intrem, ale vzápětí začne slušný rachot s neustávajícími sci-fi klávesami. Ještě stále nic výjimečného, pořád je to však velmi příjemná muzika, zvrat, jenž přijde vzápětí, už ale leccos naznačí. To, čím jsou Khonsu tak neotřelí, ale přece jenom není záležitostí nějakých stylových kolotočů nebo plácání dohromady všechno se vším (byť se zde najdou i pasáže, které by se – zcela beze srandy – uživily v třeba metalcoru, zapracované do celku jsou ovšem naprosto nenásilně a přirozeně), ale spíše v celkové náladě, vyznění a atmosféře. Důkazem toho je právě “In Otherness” a zejména její poslední dvě a půl minuty, které jsou skutečnou pastvou pro uši.
Dalo by se říct, že i zbytek “Anomalia” pokračuje ve více méně podobném duchu, čili progresivnějším black metalu, který se snaží neznít jako typický black metal, hojně podporovaný různými rejstříky kláves a lehké elektroniky. Vokály jsou také velmi variabilní, objevuje se tu typický Thebonův zpěv, jaký známe z Keep of Kalessin, ale výjimkou nejsou ani rozličné polohy čistých vokálů. A tak se to má se vším na “Anomalia” – vše je různorodé, proměnlivé, ale naprosto logicky spojené. Výsledek – bez přehánění výtečný.
V druhé “The Host” stojí za zmínku opět perfektní závěr s deklamujícím čistým hlasem, jinak ale tato píseň patří celkově k těm nejsilnějším na “Anomalia”. Naopak v “Dark Days Coming” je nejzajímavější začátek a konec, který se nese ve stejném duchu jako rozjezd skladby; střední pasáž je oproti tomu jasným příkladem toho, kdy Khonsu zní až moc jako Keep of Kalessin. Je sice pravda, že stále poněkud nápaditěji, přesto je podobnost až příliš očividná. Něčím podobným trpí i první třetina “Inhuman States”, jež zní jako “Armada” se zvukem “Kolossus”, až na konci čtvrté minuty začne song znít jako Khonsu v tom stylu, který chci slyšet, čili nápaditá a působivá muzika, bohužel za chvíli opět “Inhuman States” začne znít jako zrychlená verze “Kolossus” s klávesami. Ne že by mi Keep of Kalessin tolik vadili, že to neustále omílám, to vůbec ne, akorát je nepotřebuji mít dvakrát, zvláště když jsou Khonsu ve své vlastní poloze, dovolím si tvrdit, o třídu výše. Podobně jako “Inhuman States” je na tom i “So Cold”, kde se výtečné pasáže střídají s těmi přespříliš kalessinovskými.
Už by se mohlo zdát, že po “Inhuman States” a “So Cold” deska začíná trochu uvadat, ale tento pocit ihned přebije již vychvalovaná “The Malady”, u níž nemám vůbec nic co vytknout. Strojové riffy se prolínají s plíživými momenty, jimž vládne nádherný čistý vokál, aby následně vybuchovaly do famózního nervního refrénu. Tenhle song je opravdu klenot, o tom není sporu. Závěrečná “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” je – při pohledu na čtrnáctiminutovou délku vcelku logicky – nejproměnlivější a nejrůznorodější skladbou “Anomalia”. Po vyčerpávající “The Malady” potěší uklidnění v podobě začátku s akustickými kytarami, díky čemuž pak ale více vynikne přechod zpátky do metalové polohy. Jinak ale “Va Shia (Into the Spectral Sphere)” nepřináší – navzdory právě řečenému – nic, co by v předchozím průběhu “Anomalia” nebylo ke slyšení, přesto jde však stále o výbornou věc někde na úrovni skvělých “In Otherness” a “The Host”.
“Anomalia” sice není úplně bez chyby, ale je z ní zcela jasně patrná jedna věc – Khonsu by mohli být opravdu velkým příslibem do budoucna. Střed alba je sice oproti jeho začátku a závěru malinko slabší, byť stále velice dobrý, ale celkově vzato kdyby všechny debuty zněly tímhle způsobem, hned by to na hudební scéně bylo o něčem jiném. Rozhodně oceňuji tu snahu vytvořit si vlastní zvuk a myslím, že pokud se Khonsu do budoucna dokážou oprostit od vlivů domovské kapely některých zúčastněných, rozhodně to možné je, protože nakročeno je k tomu prozatím velice nadějně. I tak jsem ale bez sebemenšího váhání ochoten udělit Khonsu v jejich současné podobě osm bodů a na závěr dodat, že při vší úctě k tolik propíraným Keep of Kalessin, Khonsu je vzhledem k nepříliš přesvědčivému “Reptilian” a s odstupem času dost oposlouchanému “Kolossus” s přehledem strčí do kapsy. Upřímně doufám, že se “Anomalia” někdy v budoucnu dočká svého následovníka a pokud ano, budu jej už tentokrát docela nedočkavě vyhlížet.
Země: Finsko Žánr: symphonic / industrial black metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Red Dawn Rises
02. Wings of Chaos
03. Maelstrom of Black Light
04. The Great Cosmic Serpent
05. Infected
06. A Requiem for a Lost Universe
07. Crystal Blue
08. Repulsion
09. Ragnarök Sunset
Osobně jsem se o Chaosweaver prvně dozvěděl v souvislosti s předělávkou kultovního disco válu “Crucified”, který je mnohem slavnější než jeho původní autoři Army of Lovers, na něž si dnes – zvláště co se mladších ročníků týče – asi málokdo vzpomene, snad s výjimkou zarputilých vymetačů popových archivů. Dovolím si však tvrdit, že samotný song zná úplně každý (možná s výjimkou nějakých křováků v Africe), dokonce i vám, milí kolegové metalisti, bude jistě onen slavný refrén povědomý, až si to ze zvědavosti dáte vyhledat na YouTube a vyběhne na vás příslušný ultra-gay videoklip. Chaosweaver tedy tento kousek předělali, a jak už tomu tak u podobných coverů popových písniček do metalu bývá, byla to vcelku povedená sranda. Až o něco později jsem ovšem zjistil, že ani samotná vlastní tvorba těchto Finů není tak úplně k zahození, minimálně v té formě, v jaké nám ji kapela prezentuje na svém druhém albu “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Už jenom fakt, že si tuhle chásku hned po první desce pod svá křídla stáhli Napalm Records, label ne zrovna zanedbatelné velikosti, svědčí o tom, že žádní nýmandi to nejspíš nebudou…
Pojďme však nejprve rozlousknout otázku, co že to Chaosweaver vlastně hrají. Obecně je jejich hudba v základu označována jako black metal, nicméně bych rád důrazně upozornil, že pokud byste tohle pustili nějakému fandovi Mayhem a řekli: “číhni na to vole, to je taky blek metl,” tak by si opravdu pohrdavě odplivl a utrousil něco v tom smyslu, že svět se v prdel obrací. Tím chci říct, že ačkoliv právě k tomuhle žánru mají Chaosweaver asi nejblíže a jeho prvky jsou v té hudbě zcela jistě slyšet, pořád se jedná o záležitost na míle vzdálenou tomu, co si většina z nás pod nálepkou black metal představí. Chaosweaver jsou mnohem melodičtější, objevují se zde různé elektronické pazvuky a ke slovu se dostane i nějaké to symfonično, svým způsobem by se do jisté míry dalo hovořit i o progresivnějším přístupu. Nejspíš vás napadne, že tohle jsou přece vlivy, které je možno roubovat i na klasický black metal, a jistě budete mít pravdu, ale Chaosweaver jsou přece jen trochu jinde, než aby se o nich dalo hovořit jako o melodickém (industriálním, symfonickém, progresivním, …) black metalu, Chaosweaver jsou především mnohem stravitelnější a přístupnější, což já osobně vidím jako zásadní rozpor s podstatou tak extrémního stylu. Ne, že by to byla chyba hudby Chaosweaver, to samozřejmě ne, jen se vám malinko snažím přiblížit, oč tu běží. Chaosweaver jsou asi tak stejně extrémní black metal jako současní Dimmu Borgir, jestli mi rozumíte (aniž bych chtěl tvrdit, že jsou si obě kapely hudebně blízké).
Inu, poněkud abstraktnější popis hudební složky bychom za sebou horko těžko měli, ačkoliv si nedělám iluze, že byste si z něj něco odnesli (přiložený videoklip vám snad napomůže trochu více), tudíž se pojďme podívat, jak si stojí jednotlivé songy na “Enter the Realm of the Doppelgänger”…
“A Red Dawn Rises” je normální intro, které toho příliš nenapoví. Nějaký ten klavír, trocha toho šepotu, ke konci sbor, žádné velké terno. Druhá “Wings of Chaos” plní roli klasického ostrého otvíráku, jak bývá ve slušné společnosti dobrým zvykem. Z toho nepřímo vyplývá, že jde o jeden z nejtvrdších kusů “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Dosti rychlý začátek s bicí palbou bychom snad s přivřením očí mohli opravdu označit za black metal, pokud by jej ale neprznily všudypřítomné klávesy a pokud by nebyl vokál frontmana Cyphera Commandera posazen tan nízko. Rychlé to sice je, nicméně právě díky klávesám, které i tuhle (v uvozovkách) klepačku neustále změkčují, by se toho lekla možná tak vaše babička, pro širokou metalovou obec je to muzika poslouchatelná naprosto v pohodě, sem tam do toho Chaosweaver vpálí i nějaký ten chytlavější kousek – ve výsledku se to hned od začátku poslouchá dost příjemně.
Klasické schéma, jak se mají poskládat songy na albu, pokračuje i nadále a po tvrdším otvíráku přichází chytlavější singlovka “Maelstrom of Black Light”, která zdárně plní svou úlohu a v paměti posluchači uvízne opravdu hned na první setkání. Melodie jsou snadno zapamatovatelné, ale nutno dodat, že jsou tvořeny především klávesami, neboť kytary se povětšinou věnují poctivé práci na riffech. Díky tomu jsou Chaosweaver – jak již bylo několikrát řečeno – bez problému přijatelní jak pro ty, co to rádi měkčí, tak i pro ty, jimž nevadí něco tvrdšího. Nechci vzbudit dojem, že se to Chaosweaver snaží hrát na obě strany a sedět svými finskými zadnicemi na více židlích najednou, spíš mi přijde, že takhle to z nich prostě leze a čistě náhodou to funguje i tímhle způsobem. Ačkoliv to je samozřejmě jen můj pocit, do hlavy jim opravdu nevidím.
Mezi další zajímavé songy patří určitě “Infected”, která by díky největší délce mohla vzbuzovat dojem, že se od ní dočkáte něčeho epičtějšího, ve skutečnosti jde však společně s “Wings of Chaos” o nejostřejší vál, v němž se nekompromisní rychta střídá s parádními sekanými riffy, na zvolnění dojde až v samotném závěru skladby. Výborná je i pomalejší “A Requiem for a Lost Universe”, jež se docela táhne (v tom dobré slova smyslu) a obsahuje pár opravdu povedených momentů, třeba majestátní pasáž začínající v čase 2:15. Tenhle song také zaujme hezky předoucí baskytarovou linkou.
Ze zbývajících písniček bude stát za vypíchnutí už jen závěrečná “Ragnarök Sunset”, která je opět pomalejší, delší a navíc se v ní objevují dost zajímavé prvky, které v dřívějších skladbách nebyly. Ostatní songy, které jsem nejmenoval, nejsou zlé a poslouchají se stejně dobře, ale veskrze nepřinášejí nic nového a více méně tak či onak jen kombinují to, co již bylo zmíněno.
Když už teď víme, jak to zní a jak si stojí jednotlivé písničky, zbývá nám už jen jeden poslední bod před závěrem recenze – povědět si, jestli je to dobré, ačkoliv myslím, že mezi řádky už to při troše snahy vyčíst šlo. Špatné to věru není, na druhou stranu vám však “Enter the Realm of the Doppelgänger” nenabídne ani nic, z čeho byste se posadili na zadek. V dnešní záplavě vydávaných desek tahle není zrovna z těch, které by nějak výrazněji vyčnívaly muzikou (ostatně se to Chaosweaver snaží dohnat alespoň řádně jetou image), když si ji však pustíte, řekl bych, že vás bavit bude. Slušné nápady se tam určitě najdou a bez zajímavosti to svým způsobem také není, že bych si měl ale album pustit s chutí i dejme tomu za pět let, to si nemyslím.
Země: Francie Žánr: industrial black metal Datum vydání: 22.6.2012 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. TridenT
02. NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]
03. Neo.Black.Magic
04. Industrial Temple MysticA
05. Antichrist Ex Machina
06. Order of the Baphomet
07. Empire’s Hymn
08. All Seeing Eye
09. Culto al Sol [SolarKult]
10. The Other Side
Je obecně zažitým dogmatem, že pokud má nějaká země patent na black metal, pak je to zcela jistě Norsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda, už jen z onoho historického hlediska – byť jsou prvotní krůčky na black metalovém poli připisovány kapelám z jiných zemí, nic to nemění na tom, že to byli právě Norové, kdo na přelomu 80. a 90. let definoval to, co dnes považujeme za základní podobu žánru. Nicméně časy se mění. Pokud by se mě někdo zeptal, jaká země podle mého názoru v dnešní době určuje směr vývoje black metalu a posouvá jeho hranice, Norsko by má odpověď nebyla – nejspíše bych totiž jmenoval Francii, neboť právě zde se v současnosti nachází nejvíce skupin a projektů, v nichž spatřuji budoucnost black metalu. Asi nikomu z vás – zvláště jestli tuto stránku navštěvujete pravidelněji – nebude dělat problém si domyslet, koho mám na mysli, jenže i když odhlédneme od oněch opravdových vizionářů, je naprosto zjevné, že z objektivního hlediska se právě ve Francii nachází jedna z aktuálně nejsilnějších black metalových základen světa. A je naprosto jedno, zdali jde o onu zmiňovanou avantgardní podobu, která žánr opravdu viditelně přímo před očima/ušima posluchačů posouvá do nových končin, o podobu poněkud usedlejší a více tradičnější, či třeba o podobu industriální. A právě ta industriální je předmětem naší dnešní kritiky.
Aby po tomto úvodu nevznikla nějaká mýlka, Blacklodge z městečka Villard-de-Lans na jihovýchodě Francie mezi ty hudební vizionáře nepatří a v jejich tvorbě lze bez problémů vypozorovat vlivy jiných industriálně-black metalových veličin jako třeba Aborym, Dødheimsgard či dokonce takových geniálních projektů jako Thorns či Mysticum (jen tak na okraj – obou dnes již pohříchu opomíjených a vyjma zasvěcených znalců téměř zapomenutých), avšak to pranic nemění na faktu, že i tak je hudba Blacklodge vysoce kvalitní a každý, kdo má v oblibě chladný odlidštěný black metal s elektronickými beaty a industriálními vlivy, by této skupině rozhodně měl věnovat pozornost. Dokonce i předcházející album “T/ME [3rd Level Initiation = Chamber of Downfall]”, které bylo malinko nevyrovnané a kvalitativně poněkud kolísavé, svou konkurenci převyšovalo rozdílem třídy. Je však potěšující, že zatímco “T/ME” mělo jistě své mouchy (byť ani tak nešlo o špatnou nahrávku), čtvrtá vyhlazovací kapitola “MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]” je opět návratem k opravdu vysoké kvalitě, na níž lze také uplatňovat ty nejvyšší nároky v rámci měřítek industriálního black metalu.
“SataN… Eradicate SataN… Annihilate” (NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])
Myslím, že ani příliš není třeba se nějak dopodrobna zaobírat tím, jak vlastně “MachinatioN” zní, jelikož to již do jisté míry zaznělo v předchozím odstavci, přinejmenším ze jmenovaných vlivů by si měl čtenář jakousi hrubou představu v mysli načrtnout, avšak kvůli dodržení nějaké té nepsané formy recenze to pro jistotu zopakujme – v případě “MachinatioN” očekávejte sekaný mechanický black metal s výraznou industriální příchutí. Elektronické dunění zde ovšem není jen na efekt schované někde v pozadí, má v podstatě stejnou úlohu jako klasická rytmika… zejména tedy bicí, jež z jistého úhlu pohledu znějí téměř jen jako podpora beatů, čímž výrazně přispívají k oné misantropické náladě, baskytary se to už tolik netýká, neboť ji na desce jen sotva uslyšíte, byť se tam má kdesi vážně nacházet. Z metalových propriet si tedy nejvíce užijete zejména kytar, které jsou – nutno zdůraznit – v rámci stylu dosti nápadité, a ukřičených vokálů. Obecně bych řekl, že pokud byste chtěli předem vědět, o čem atmosféra Blacklodge je, doporučil bych zhlédnout přebal druhé desky “SolarKult [2nd Level Initiation = Chamber of Illumination]”, který celý ten postapokalyptický pocit vystihuje dokonale.
Co se týče konkrétních skladeb na “MachinatioN”, vyzdvihnul bych především kousky “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, “Neo.Black.Magic” a “Culto al Sol [SolarKult]”, které co do rytmické stránky místy znějí jako EBM kultovka Combichrist, k níž někdo přišrouboval kytary a black metalové vokály. Zajímavé jsou jistě i “Antichrist Ex Machina”, v níž se střídají vyloženě chytlavé kusy s vpravdě apokalyptickými náklepy, šlapavá “Empire’s Hymn” nebo “toxická” “The Other Side” na závěr. Celkově by se však dalo říct (navzdory tomu, že to bude znít jako klasické recenzetské klišé), že vyloženě slabý song na “MachinatioN” není a že všech deset kusů jede ve více či méně stejně dobrým industriálním mustru, který je patřičně ubíjející (myšleno v tom dobrém slova smyslu), jak se na žánr sluší a patří. To se sice na jednu stranu může stát i tím, co desce v očích některých zlomí vaz, jelikož pro někoho může téměř padesát minut podobného dunění až příliš nestravitelné, to už je však o osobním vkusu. Mě osobně to baví.
“LucifeR Humans… burn!” (NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])
Jak již jednou v recenzi padlo, “MachinatioN” je po mírně slabším “T/ME” pro Blacklodge opět návratem do vysoké formy, byť kvalit takového “SolarKult” – až doposud asi nejsilnější desky kapely – dle mého nedosahuje, pořád se jedná o velice povedenou nahrávku, kterou by si fanoušci industriálního black metalu neměli nechat proklouznout mezi prsty. Tenhle zdrogovaný SataN má totiž zase jednou pořádnou ránu!
Země: Velká Británie Žánr: industrial black metal Datum vydání: 2.5.2011 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings
Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”…
Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.
Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.
Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.
Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…
