Země: Itálie Žánr: industrial / experimental black metal Datum vydání: 8.11.2010 Label: Season of Mist Tracklist: 01. I 02. II 03. III 04. IV 05. V 06. VI 07. VII 08. VIII 09. IX 10. X 11. XI Hodnocení: H. – 9/10 Earthworm – 9/10 Průměrné hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.