Archiv štítku: Iperyt

Redakční eintopf – prosinec 2017

Morbid Angel – Kingdoms Disdained
Nejočekávanější deska měsíce:
Morbid Angel – Kingdoms Disdained


H.:
1. Iperyt – The Patchwork Gehinnom
2. Deathcult – Cult of the Goat
3. Thaw – Grains

Zajus:
1. Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
2. Brockhampton – Saturation III

Onotius:
1. The Faceless – In Becoming a Ghost
2. Thaw – Grains
3. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Metacyclosynchrotron:
1. Obscure Burial – Obscure Burial
2. Morbid Angel – Kingdoms Disdained
3. Iperyt – The Patchwork Gehinnom

Cnuk:
1. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Mythago:
1. Jess and The Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

H.

H.:

Letošní prosinec sice vyloženě slabý není, ale nevyhlížím tu nic, co by mě vyloženě zvedalo ze židle, jako tomu bylo třeba v listopadu. Asi nejzajímavější mi přijde novinka komanda Iperyt. Poláci svými nahrávkami dost šetří, ale „Particular Hatred“ a „Totalitarian Love Pulse“ jsou památné zlo-násery. „No State of Grace“ bylo svého času zklamání, protože se zde Iperyt vydali přístupnější cestou, ale postupem času jsem si i k téhle fošně našel cestu a dnes ji vlastním na LP i CD. Poslech „The Patchwork Gehinnom“ mě rovněž nemine, tím jsem si docela jist.

Na druhé místo mohu s klidným srdcem jebnout druhou desku norského projektu Deathcult, v němž se angažují Hoest, Skagg a Thurzur. Debut „Cult of the Dragon“ byl, vzpomínám-li si dobře, v cajku. Po „Kultu draka“ přichází „Kult kozy“, tak snad to nebude žádná… hm, kozovina a Deathcult se představí v dobré formě.

Do třetice zahlasuju pro další Poláky. U Thaw se mi nejvíc líbil eponymní debut, jenž přinesl dobrou směsici black metalu a hluku. Druhé album bylo zbytečně moc blackmetalové a třetímu ambientnímu také něco scházelo, tak doufejme, že se „Grains“ konečně plně zužitkuje velký potenciál a talent, který zde nesporně dřímá.

Zajus

Zajus:

Stejně jako v listopadu jsem po velkém úsilí našel jediná dvě zajímavá alba. Vyhnu se tedy veškerým okolkům a půjdu rovnou na věc.

Diablo Swing Orchestra nepatří mezi moje srdcovky. Dnes již pětileté „Pandora’s Piñata“ mě sice při občasném poslechu baví dodnes, k náhledu do minulosti kapely mě však nemotivovalo. „Pacifisticuffs“ si ovšem poslechnu rád, a pokud udrží solidní úroveň svého předchůdce, bude to nejspíš i dobrým důvodem se konečně navrátit k prvním deskám.

To v případě Brockhampton znám historii skupiny velice dobře, ostatně to není příliš těžké, neboť debut „Saturation“ vyšel teprve v červnu letošního roku. Jak název nadcházející desky „Saturation III” napovídá, stihli Brockhampton vydat letos již dvě alba, na nichž poměrně odvážně ukázali, jak se dělá hip-hop v době Tinderu a neochoty čekat více než dvacet sekund na první chytlavý motiv. Pokud Brockhampton uzavřou trilogii stejně vlezle, povrchně a barvitě, jak ji začali, půjde o jeden ze zajímavějších prosincových počinů.

Onotius

Onotius:

Zatímco se nekompromisně blíží tradiční čas kapří genocidy, svou zprávu o tom, jak spletitý a komplikovaný je svět lidské fantazie, nabídnou progresivně deathmetaloví The Faceless. Obal desky, tracklist i výtečné první ukázky napovídají, že zřejmě půjde o další krok směrem od tradičního technického deathu k progresi a svébytnému přístupu k muzice. A ten název „In Becoming a Ghost“… není to pro vánoční čas náhodou naprosto ideální? Nezbývá než napjatě čekat, jak nakonec nahrávka zapůsobí jako celek. Očekávaní nejsou malá a deska vychází už dnes [teď už včera – pozn. H.].

Svátky bez black metalu? Vyloučeno. Z téhle sorty tady mám připravenou černotu s notnou dávkou ambientu, noisu či postu. Nová deska Thaw ponese název „Grains“ a vyjde osmého. Tak to už máme morbidního Mikuláše, morbidního čerta – a kdo nám ještě chybí? Morbid Angel! Pravda, artwork je neskutečně šeredný, ale o to větší zvědavost budí hudební obsah. Jak kapela naváže na kontroverzně přijaté „Illud divinum insanus“?

Thaw

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Úplně špatně na tom prosinec není, ale po hojném období opět přichází eintopf, kdy sem pár desek nasekám, jen aby se neřeklo. Určitě jsem zvědavý na návrat Morbid Angel k muzice, která se dá brát vážně, ale pokud náhodou bude „Kingdoms Disdained“ nuda, tak snad potěší debut finských Obscure Burial, který nabídne metal smrti v surově nesvaté formě, kterou vytvořili výše zmiňovaní společně s Necrovore a Death. Teda pokud se kapela od prvního dema a koncertu na Prague Death Mass II nějak výrazně nezměnila. Ukázky jsem totiž neslyšel.

Minulá deska Iperyt „No State of Grace“ byla záležitostí pouhých několika poslechů a následného nezájmu, ale na „The Patchwork Gehinnom“ zvědavý jsem, protože pořádný elektro-blackový námrd typu „Totalitarian Love Pulse“ nebo „Particular Hatred“ mi už trochu chybí a v další nekompromisně intenzivní desku můžu aspoň doufat.

Prosincová trojka je uzavřena, dovolím si jen malou myšlenku. Němečtí blackmetalisti Ascension vydali své předchozí dvě desky 24. prosince a v posledních týdnech na svém facebooku párkrát naznačili, že se chystá něco nového. Na druhou stranu, vánočnímu vydání vždy předcházelo EP, kterého jsme se tentokrát nedočkali…

Iperyt

Cnuk

Cnuk:

Ve značně pozměněné sestavě se vrací legenda deathmetalového žánru, Morbid Angel. Z klasických členů zůstal pouze Trey Azagthoth, na post basisty/zpěváka se vrátil Steve Tucker a bicí a druhou kytaru obsluhují úplní novicové. Novinka nese jméno „Kingdoms Disdained“ a vychází hned prvního prosince, takže žádné dlouhé čekání. Je to výzva, na kterou je upřena spousta pozornosti. Těžko lze po odezvě na „Illud divinum insanus“ očekávat další experimentování. Je úplně jedno, že nějaké kusy byly docela povedené, tohle album bylo jednoduše šlápnutím vedle a ortodoxní fanoušci ho budou trávit ještě dlouho. Od „Kingdoms Disdained“ lze tak spíše čekat návrat ke klasickému floridskému death metalu, kterému vtiskli tvář právě Morbid Angel. Jestliže se povede navázat například na placku „Gateways to Annihilation“, jen stěží si někdo bude stěžovat.

Mythago

Mythago:

Tentokrát budu poměrně stručný. V prosinci se totiž opravdu těším jen na jednu věc a tou je finská okultní psychedelie jménem Jess and the Ancient Ones v čele se, jak již jméno kapely napovídá, skvělehlasou divou Jess. Venku už je i jedna ukázková skladba, ale já jsem se pro změnu rozhodl, že si raději počkám až na celé album a nechám se překvapit.

Morbid Angel


Iperyt: info o albu

Očekávaná třetí deska polského komanda Iperyt ponese název „The Patchwork Gehinnom“ a vyjde 15. prosince u Pagan Records. Tracklist a přebal následují.

01. Phantom Black Dogs 02. From Nowhere to Nowhere 03. What Man Creates 04. With Eyes Wide Shut 05. Devil’s Violent Breed 06. These Walls (Have Seen) 07. Scars Are Still Sexy 08. Primitive Darkness 09. Mindtaker 10. Worms of the Modern World 11. Checkmate, God!

Iperyt - The Patchwork Gehinnom


Iperyt – No State of Grace

Iperyt - No State of Grace
Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Iperyt Productions

Tracklist:
01. No State of Grace
02. Scars Are Sexy
03. A Pocket Size of Armageddon
04. Antihuman Hate Generator
05. Blades of Malice & Scorn
06. The Antithesis
07. Keep Your Eyes Closed
08. Into the Mouth of Madness
09. Nuclear Mornings
10. The Player
11. In Morbid Rapture

Odkazy:
facebook

Dlouhých pět let to polskému komandu Iperyt trvalo, než přišla na svět druhá fošna “No State of Grace”, což už bylo docela na čase. Debut “Totalitarian Love Pulse” mě svého času opravdu odrovnal, jelikož nabídl muziku tak úchylnou, až to prostě muselo být zábavné. Žádné servítky nebo kompromisy, jen zběsilý black metal s techno podkladem. Výsledkem byl totální kulervoucí bordel – vážně dobrá věcička. Není se co divit, že člověk k poslechu dvojky “No State of Grace” přistupoval s očekáváním další brutální diskotéky. Dočkal se jí?

Ano i ne. Začátek úvodní titulky “No State of Grace” zní přesně tak, jak si to každý posluchač znalý debutu nejspíše představoval – mozek vymývající nářez s tuc-tuc podkladem. Jenže co se to tam začne po minutě dít? Ten hnus mezi tím krásným bordelem, to jsou doopravdy melodické vyhrávky? Ano, dámy a pánové, jsou… a jsou tak melodické, div se z toho člověku neorosí řiť. Nevím jak nějací z přítomných jasnovidců, ale já to tedy ani za mák nečekal. A první song v tomto ohledu rozhodně není nějakým osamoceným vojákem v poli. Celkové vyklidnění materiálu a přidání melodií je hlavním poznávacím rysem “No State of Grace” oproti “Totalitarian Love Pulse”. Když tak o tom ale přemýšlím, “vyklidnění” není to správné slovo, protože se na druhou stranu nedá říct, že by Iperyt úplně rezignovali na zběsilé industriální palby, jen mezi ně naroubovali ony klidnější pasáže. Což o to, to by nemuselo být tak špatné… jenže je. Nemůžu si pomoct, ale album mi díky tomu zní strašně nesourodě a jakoby “roztrhaně”… jako kdyby to byly dvě nahrávky v jedné. A pořád se vám nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí – je pravda, že je na “No State of Grace” slyšet jasně znatelný posun, což je samozřejmě pěkné, ale zároveň onen posun do jisté míry eliminuje to, co bylo jednou z hlavních předností “Totalitarian Love Pulse” – vyhlazovací inferno bez mozku.

Navíc se mi zdá – a opravdu nedokážu říct, je-li to objektivní výtka, či zda tento postřeh částečně pramení z mého rozčarování – ale ani ty smaženice už mi nepřijdou tak mocné, jak tomu bývalo dříve. V některých skladbách znějí vyloženě slabě a jediné, co tyhle songy zachraňuje, jsou paradoxně ty pomalejší chvíle. Když se na to ale podíváme z druhé strany, některé písničky jsou opravdu pěkný nátěr a ony klidnější polohy je srážejí dolů. Z rychlých kousků jasně vede “The Antithesis”, která není “zprasená” žádnými melodiemi a hobluje od začátku do konce; z těch pomalejších vyhrává “Keep Your Eyes Closed”, jež však na mne působí spíše dojmem intermezza o délce normálního songu. Snad jediné položky tracklistu, kde se povedlo obě tváře propojit na jedničku, je závěrečná trojice “Nuclear Mornings”, “The Player” a “In Morbid Rapture”. V ostatních skladbách se vždy najde nějaká pasáž, která mi trošičku vadí…

A teď babo raď – co s hodnocením? Ano, “Totalitarian Love Pulse” se mi líbilo o mnoho více, takže to svádí k odstřelení “No State of Grace” do odpadní mísy. Zároveň se mi ale nechce desku šmahem odsoudit, protože prostě… album poslouchám a poslouchám a poslouchám a znovu poslouchám a nemůžu říct, že by mne i přes množství negativ nebavilo. Že vám to zní lehce schizofrenně? Co se dát dělat, ono totiž samotné “No State of Grace” je svým způsobem dosti schizofrenní dílko…