Archiv štítku: Diablo Swing Orchestra

Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata

Diablo Swing Orchestra - Pandora's Piñata
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 22.5.2012
Label: Sensory Records / Candlelight Records

Tracklist:
01. Voodoo Mon Amour
02. Guerilla Laments
03. Kevlar Sweethearts
04. How to Organize a Lynch Mob
05. Black Box Messiah
06. Exit Strategy of a Wrecking Ball
07. Aurora
08. Mass Rapture
09. Honey Trap Aftermath
10. Of Kali Ma Calibre
11. Justice for Saint Mary

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8,5/10
Zajus – 9/10
Ellrohir – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Určitě to znáte. Zbožňuje nějaký žánr, ale jednoho krásného dne vám dojde, že jste toho přesycení, že vás to nebaví a že zoufale potřebujete nějakou změnu – čím ujetější, tím lépe. Přesně v takových případech se vyplatí zalovit v širých a nevyzpytatelných vodách avantgardy, a když tak učiníte, většinou kápnete na muziku, kterou jste buď doposud neznali a naprosto vás odrovná, nebo se vám zatím nepodařilo té které kapele přijít na chuť a odrovná vás i tak. No, a přesně takhle jsem před několika lety objevil Diablo Swing Orchestra, kteří nějakým záhadným způsobem dovedli namíchat metal s hříšnou hudbou let třicátých, pro zpestření přidali parádní mystifikaci o vzniku kapely, a výsledek byl fenomenální. Nyní se vrací s nahrávkou, která nese jméno “Pandora’s Piñata” a kterou vyhlíželi mnozí netrpělivěji než příští výplatu – mě nevyjímaje…

Je zřejmé, že se novinka nevyhne nekonečnému srovnávání s jejími dvěma předchůdci, a mě vyloženě fascinuje, jak má na tohle každý úplně jiný názor. Jeden staví “Pandora’s Piñata” na úplný vrchol diskografie Diablo Swing Orchestra, jiný tvrdí, že napotřetí už to není ono a na “The Butcher’s Ballroom” se nechytá ani omylem, další nade vše glorifikuje “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious”, které v očích některých dalších nestálo za nic a tak dále a tak dále… Co se mě týče, na přímé a hloubkové srovnání si netroufnu, protože jakkoli jsem na Diablo Swing Orchestra ujížděl už dříve, obě předchozí desky mě přes všechny jejich nezpochybnitelné kvality většinou přestaly okolo přelomu druhé a třetí třetiny bavit, takže je nemám až tak moc naposlouchané. I tak ale mohu říct, že vzato s velkou rezervou zněly jak “The Butcher’s Ballroom”, tak “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” z jistého úhlu pohledu poměrně jednotvárně (čímž pochopitelně nechci říct, že by to byla jednotvárná nebo snad, pámbu chraň, nudná alba!).

V případě “Pandora’s Piñata” na to kapela jde jinak a při zachování vlastní tváře dovedli muzikanti posunout výrazivo trochu jinam, než jak činili dříve. Takže ano, pořád to jsou na kytaru hrané swingové rytmy, podpořené neméně swingovými žesti a smyčci a to vše přikryto lehkým operním závojem. Jenže tam, kde jsem dřív slyšel londýnskou tančírnu nebo chicagský noční podnik, tam nyní exceluje atmosféra jak vystřižená z přelomu 19. a 20. století v Brazílii nebo Argentině. Není tak ovšem činěno násilně, takže se tahle melodika albem všemožně proplétá, je více či méně zřetelná prakticky všude, ale přesto ponechává ohromný prostor pro variabilitu, kterou mě Diablo Swing Orchestra na novince dokonale uzemnili. Jsou tu snad jen dvě (shodou okolností hned první) skladby, které by se daly popsat podobnými slovy. Na zbytek třiapadesátiminutové stopáže pak platí okřídlené heslo co kus – to originál.

Právě touhle neuvěřitelnou pestrostí a zároveň sympatickou odlišností od svých předchůdců boduje “Pandora’s Piñata” na plné čáře. Posluchač je udržován v neustálé pozornosti a je baven 53 minut a jednu vteřinu nonstop. Tak uznejte – energickou dvojici “Voodoo Mon Amour” a “Guerilla Laments” střídá nádherně melancholická “Kevlar Sweethearts”, na kterou navazuje sice sotva minutové, ale i tak naprosto skvostně instrumentální intro “How to Organize a Lynch Mob”, které uvozuje totálně ujetou šílenost “Black Box Messiah”. To jsme v polovině alba a mohl bych pokračovat ještě jednou tak dlouho, do čehož se mi moc nechce, ale neodpustím si alespoň vypíchnutí čistokrevně operního fláku “Aurora” (Tarja Turunen za sebou trapně zavírá víko kanálu) nebo famózní závěrečné “Justice for Saint Mary”… Tady opravdu není ani minuta vaty, sebevykrádačky nebo jakkoli nudného materiálu, ale jen a jen výborná muzika, která nenechá vydechnout, a člověk se neustále těší, co přijde vzápětí. A s vědomím neustálého a všudypřítomného dění pak posluchač může věnovat pozornost detailům, všemožným v paměti utkvívajícím pasážím a užívat si jejich kvalit. Nechci spoilovat a připravovat každého z vás o radost a překvapení z jejich objevení, ale dvě takové pasáže si prostě neodpustím – dětský sbor, zpívající návykový refrén v jakémsi asijském jazyce, a špičkové dubstepové finále “Justice for Saint Mary” respektive celého alba. Zbytek ale nechám na vás…

Probírat tu dopodrobna instrumentální složku nebo zvuk mi přijde bezpředmětné. To důležité o práci nástrojů jsem už nastínil výše a zvuk nesnese sebemenší kritiku. Zkusím tedy chvíli pohovořit o tom, co na “Pandora’s Piñata” předvádí oba vokalisté. Na obou předchozích albech naprostou většinu zpěvu zastala diva Annlouice Loegdlund a i zde je na její hlas spolehnutí, neboť pěje pořád skvostně. Velice mě ovšem potěšilo, kolik prostoru dostal kytarista Daniel Håkansson, který opravdu exceluje v celé délce hned dvou skladeb – “Exit Strategy of a Wrecking Ball” a “Justice for Saint Mary”. Je to další věc, která přispívá k té nekonečné pestrosti “Pandora’s Piñata” a Daniel navíc zpívá opravdu skvěle, takže smekám a ukláním se k podlaze. Brilantní tah!

Jak vidno, Diablo Swing Orchestra mi svojí novinkou udělali nesmírnou radost, a to až takovou, že mě opravdu nenapadá nic, co bych mohl “Pandora’s Piñata” vytknout. To album je prostě skvělé a čistě pocitově mě baví mnohem více než tolik ceněný debut “The Butcher’s Ballroom”. Upřímně doufám, že nebude trvat dlouho, než se mi deska usadí na poličce, a věřím, že nebudu ani zdaleka jediný. Diablo Swing Orchestra stvořili album, které nemá daleko k dokonalosti, a pokud jste s kapelou nepřišli do styku, učiňte tak třeba právě skrze “Pandora’s Piñata”, věřím, že budete nadšeni. A i když Diablo Swing Orchestra znáte, neměli byste být o nic méně nadšeni. Koneckonců je to prostě skvělé…

Diablo Swing Orchestra


Další názory:

Já bohužel z “Pandora’s Piñata” nejsem zas až tak nadšený jako všichni moji kolegové. Ne, že by Diablo Swing Orchestra nahráli zlou desku, to v žádném případě, naopak je to hodně fajn muzika, ale ne zas až tak moc super. Technicky vzato je samozřejmě všechno v pořádku, stále je to ta nádherně ulítlá avantgarda plná horkokrevných rytmů, jejichž původ leží tisíce kilometrů od domoviny Diablo Swing Orchestra, ale… těžko to popsat. Nechci říkat, že už to není ono, protože to by zase nebyla pravda, ale už to není tak moc ono, jestli mi rozumíte. Debut “The Butcher’s Ballroom”, s nímž Diablo Swing Orchestra vtrhli na scénu, byl prostě skvost a hlavně – byl první. Následující “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” i aktuální “Pandora’s Piñata” už jen více méně opakují (i když s malinko rozdílným přístupem) to, s čím přišlo “The Butcher’s Ballroom”, jen s tím rozdílem, že “Pandora’s Piñata” mi přijde asi nejrozjuchanějším počinem skupiny vůbec – ještě více sympaticky praštěné nálady, avantgardních zvratů a dalších libůstek. Debut už však asi zůstane nepřekonán. Hlavně díky tomu, že nepůsobil až tak vesele a pozitivně, mi možná sedí nejvíce. Nicméně nechci zase vzbudit dojem, že by “Pandora’s Piñata” mělo být zklamáním, pořád je to kvalitní muzika a nepochybuji o tom, že někdy časem si i pro tuhle placku moc rád udělám místečko na poličce. Jako vrcholy se mi jeví pomalejší “Kevlar Sweethearts”, excelentním sborem okořeněná “Black Box Messiah” a skvěle gradující “Mass Rapture”.
H.

Diablo Swing Orchestra jsou na hudebním nebi nezvyklý úkaz. Jedna z nejoriginálnějších kapel současnosti vydává další skvělé album “Pandora’s Piňata”, které je geniálním koktejlem tvrdého metalu, orchestrací, swingu, trošku opery, elektroniky a mnoha dalších vlivů. Když už si řeknete, že vás nemůže nic překvapit, přijde na řadu další song, se kterým toto tvrzení musíte poopravit. Už docela dlouho jsem se u poslechu metalové desky tak dobře nebavil. Annlouice Loegdlund opět válí, její nenapodobitelný a strašně podmanivý hlas mě zase dostal. Přestože předchozí album bylo o něco povedenější, nemá smysl hledat na “Pandora’s Piňata” nějaké chyby, tahle kapela se vám buď zalíbí, nebo ne. Novinka opět ukazuje, že Diablo Swing Orchestra se ničeho nebojí a jsou schopni naservírovat tak rozdílné ingredience smíchané tak chutně, že vám to vůbec nepřijde divné či nějakým způsobem nepřirozené.
Kaša

Diablo Swing Orchestra jsou jako vždy roztomile šílení a na novince tak nabízí povedenou směsici různorodých písní. Jejich starší alba jsem vždy jen tak zrychleně prolétl, ovšem “Pandora’s Piñata” mě jako jediné zcela pohltilo. Od první do poslední písně jde o roztančenou jízdu plnou šílených nápadů realizovaných velmi hladce a přirozeně. Spojení například trumpet s kytarami a metalovými bicími je zde vážně dobré, příkladem může být již úvodní “Voodoo Mon Amour”. Vrcholy alba se však podle mě nacházejí jinde (byť i první skladba je výborná). Pátá “Black Box Messiah” je jednoduše úsměvná a lze ji zařadit mezi těch pár písní, jež mě po ránu zaručeně probudí. “Exit Strategy of a Wrecking Ball” je zcela na opačném konci spektra, reprezentuje tedy vážněji znějící písně a dělá to stejně dobře. “Honey Trap Aftermath” je asi mým největším favoritem, a to zejména díky ležérnosti a samozřejmosti, s jakou se v ní prolíná skvělá baskytara, trumpety a vokály. Nelze opomenout ani “Of Kali Ma Calibre”, nejlepší death metalovou operu, co jsem kdy slyšel, a závěrečnou “Justice for Saint Mary”, která svou gradací směřující od smyčců přes kytary až po elektroniku dělá za celým albem správnou tečku. “Pandora’s Piñata” je tak skvělé album od talentované a skladatelsky vyzrálé kapely.
Zajus

Jakýsi čert mi napískal, abych si album poslechl za účelem hodnocení. Dobře udělal! Tohle album vskutku stojí za to. Proklamovaná “avantgarda” je to tedy pořádná. Předně mě zaujala neuvěřitelná proměnlivost – jeden song začne tak, že by se za něj nemusel stydět kdejaký thrash metal, ale než dojde na refrén, tak by se člověk vsadil, že poslouchá ukázkovou power metalovou baladu. V další skladbě následuje operní pěvecký výkon a dojde i na pasáže připomínající francouzský šanson. Celé album prostupují španělsky znějící rytmy a motivy a samotný závěr poslední skladby by se neztratil na nějaké přehlídce taneční hudby. To celé dohromady tvoří velmi povedený kousek, který ani trochu nenudí. Snad jen ten cover art mi zrovna dvakrát neučaroval…
Ellrohir


Redakční eintopf #37 – květen 2012

Sabaton - Carolus rex
Nejočekávanější album měsíce:
Sabaton – Carolus rex


H.:
Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Storm Corrosion – Storm Corrosion
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Ne Obliviscaris – The Portal of I
Index očekávání: 10/10

Ellrohir:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 9/10

Madeleine Ailyn:
Sonata Arctica – Stones Grow Her Name
Index očekávání: 8/10

V květnu ty vysoké známky létají jak šavle po večírku plném alkoholu. Progresivní sekce naší redakce má těžko v gatích z debutu hvězdného projektu Storm Corrosion, na němž své síly spojili Steven Wilson (Porcupine Tree) a Mikael Åkerfeldt (Opeth). Akorát jednomu z této dvojce, konkrétně panu Zajusovi, vlhne spodní prádlo taktéž ze zatím nepříliš známého australského projektu Ne Obliviscaris, jehož muzika je (podle slov onoho inkriminovaného kolegy) geniální. Výsledkem jsou tedy dvě desítková hodnocení, přesto to ani jedno nedotáhlo na nejvyšší stupínek desky měsíce. Vedení Sicmaggot, H. a Ježura, totiž vyšlo do protiútoku s nahrávkou “Pandora’s Piñata” od švédské kabarentní avantgardy Diablo Swing Orchestra. Ačkoliv by se mohlo zdát, že nyní už je titul jasný, není tomu tak – ještě výše totiž vystoupala novinka “Carolus rex” dalších Švédů, i když v tomto případě o mnoho koňských délek populárnějších – Sabaton. Vedle toho se poslední doporučené album, “Stones Grow Her Name” od Sonata Arctica, do něhož své naděje vkládá něžná část redakce (rozuměj ta část, jíž není cizí se mýt, vonět a měnit si prádlo… ehm, tedy aspoň doufám…), docela ztratí…

H.

H.:

Zatímco v březnu a dubnu jsem byl co se eintopfu týče celkem vysmátý, jelikož jsem měl vždy jednu jasnou volbu, s květnem už je to horší. Sice tam není ani jedno album, z něhož by mi vlhly trenýrky už jen při pomyšlení na něj, ale zase zde vidím hned několik desek, na něž se těším vcelku dost a v podstatě stejně. Nebudu vás zdržovat jejich vyjmenováváním, ani srdceryvnými plky o tom, jak dramatický souboj to byl (ačkoliv za nějaký ten hrdinský epos by to samozřejmě stálo!), a prozradím vám rovnou vítěze – švédské uskupení Diablo Swing Orchestra, v jejichž podání je avantgarda neskutečně hravá a uličnická, přesto stále inteligentní. Ačkoliv předchozí album “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” zdaleka nedosahovalo kvalit takřka dokonalého debutu “The Butcher’s Ballroom” (ale stále to bylo mnohem lepší, než jsem svého času pod vlivem nějakých neidentifikovatelných psychotropních látek tvrdil v dobové recenzi), nepochybuji o tom, že “Pandora’s Piñata” bude opět pěkná dávka kvalitní muziky, kombinující všechny tři styly obsažené v samotném názvu kapely – metal (=Diablo), swing a klasiku.

Ježura

Ježura:

Kdo někdy zakusil sladké plody tvorby Diablo Swing Orchestra, ten už se z téhle závislosti dostane jen těžko. Ano, tušíte správně, jsem jedním z nich. Pokud jsem tomuhle početnému a na každý pád neortodoxnímu švédskému tělesu žral většinu jejich tvorby, tak po památném vystoupení na Brutal Assaultu 2010 jsem se do nich zblbnul tolik, že to překoná máloco. No, a když nám na květen připravili novou desku, zbytek novinek prostě musí chtě nechtě kapitulovat a potupně odtáhnout nejbližší kanalizační stokou, protože tohle bude událost! Singl “Voodoo Mon Amour” mě ujistil, že jsou Diablo Swing Orchestra ve formě, takže nezbývá, než se hodit do gala a protančit polobotky – jsem totiž neochvějně přesvědčený, že v rytmu “Pandora’s Piñata” to půjde samo…

Kaša

Kaša:

Stejně jako v dubnu nemůže být i v měsíci květnu moje volba jednodušší. 7. května se konečně dočkám a spolu se mnou příznivci progresivního rocku. Právě na tento den je totiž po několikaletém čekání naplánováno debutové album “Storm Corrosion” stejnojmenného projektu Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta. Do žádného alba jsem dlouho nevkládal tolik nadějí jako do spolupráce těchto vynikajících hudebníků (u Wilsona bych se nebál označení génius). Wilson se na své poslední sólovce “Grace for Drowing” přiblížil sedmdesátkovému prog rocku a totéž platí o poslední placce Opeth“Heritage”. Myslím si, že je celkem jasné jak bude “Storm Corrosion” znít a i přesto se těším jako malé děcko. Pokud se něco nepodělá, jeden z horkých adeptů na album roku se blíží!

nK_!

nK_!:

Kapelu Sabaton postihla v nedávné době téměř kompletní změna sestavy a osobně jsem zvědav, jak se tato promítne do právě připravovaného materiálu, jejž budeme mít tu čest poslechnout si zhruba za měsíc. Stará parta sice ještě stihla nové album nahrát, ale živě je už neuvidíme. “Carolus Rex” vyjde v angličtině i švédštině a zatím ani sám nevím, na kterou z verzí se těším více. Asi na tu švédskou :-)

Zajus

Zajus:

V dubnovém eintopfu jsem sám sebe litoval, protože jsem nevěděl, které album z dvojice AnathemaIn Mourning zvolit. To jsem ovšem ještě nevěděl, co mě čeká v květnu. Květen totiž nic moc zajímavého nepřináší až na dvě alba, která bych ovšem, měřeno indexem očekávání, oznámkoval plným počtem. Ovšem tato alba nejenže vyjdou ve stejném měsíci, ony totiž vyjdou ve stejný den. Zapiště si za uši datum 7. 5., den, kdy se hudební scéna otřese. A co jsou zač tyto dvě tajemná alba? První z nich je “Storm Corrosion”, debut stejnojmenného projektu, na němž se podílel geniální Steven Wilson a o-něco-méně-ale-stále-dost geniální Mikael Åkerfeldt. A co že mě přinutilo sesadit tento počin na druhé (ve skutečnosti vlastně neexistující) místo? “The Portal of I”, debut Ne Obliviscaris. Na to, že má tato kapela za sebou zatím jen jedno půlhodinové demo vydané před pěti lety, je kolem ní solidní rozruch. Ten má ovšem zcela logický důvod. “The Aurora Veil”, jak se zmíněné demo jmenovalo, se skládalo ze tří dlouhých skladeb a sahalo kamsi na hranici hudebního nebe. Netradiční spojení snad všech metalových vlivů do jednoho kotle, do kterého Australané navíc dokázali přimíchat ještě skvělé housle, vyvolalo zasloužený zájem. “The Portal of I” má obsahovat všechny skladby z dema (pochopitelně nově nahrané) a čtyři novinky, z nichž jednu již kapela před časem vypustila na svůj Bandcamp. I podle ní si troufnu odhadovat, že “The Portal of I” bude jedním z horkých adeptů na album roku.

Ellrohir

Ellrohir:

Překvapí to snad někoho, kdo mě aspoň trochu zná? :) Přes všechny špatné věci, co se o Sabaton říkají, a přes fakt, že před měsícem vyplul na povrch rozpad kapely, lépe řečeno nečekaný (dalo by se snad říct i “šokující”) odchod čtyř původních členů, kteří sice ještě stihli nahrát toto album, ale na obligátní turné už vyrazit odmítli (nebo byli odmítnuti?), je to jedna z mých velmi oblíbených kapel. Co si budeme povídat, nedá se čekat nějaký hudební zázrak, ale album plné chytlavých a skočných power metalových songů s atraktivní tématikou jistě ano. A to by mi mělo stačit k úplnému štěstí.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Minulý měsíc jsem si stěžovala, že jsem nenašla žádné symfonické album. No, myslím si, že na květen je volba celkem jasná, protože k nám jaksi opět zavál severský vítr. Upřímně, ne, že bych očekávala, že Sonata Arctica přijde s něčím závratným, ale pokud budou schopni si udržet alespoň tu stávající kvalitu, dá se očekávat, že to nedopadne špatně. Předchozí “The Days of Grays” se ostatně vytasilo s pár songy, které mi nepředstavitelně sedly. Přesněji řečeno, jedná se o hitovku “Flag in the Ground” a trochu komplikovanější a méně líbivou záležitost “Deathaura”, které značně prospěla zpěvačka Johanna Kurkela. Samozřejmě je jasné, že jako každá skupina se i Sonata Arctica bude snažit posunout dál, ale ať to proběhne opatrně, ne vždy je risk zisk, a řekla bych, že se pohybujeme na tenkém ledě. Takže očekávám radši spíš jejich typické a milé album než nějakou časovanou a výsledkem nejasnou bombu.


Brutal Assault 15 (sobota)

Brutal Assault 15
Datum: 14.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain

H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.

H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.

H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.

H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.

H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…

H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.

H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.

H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.

H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).

Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.

H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.

Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.

H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.

Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.

H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.

H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).

H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?

Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.

H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.

H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.

H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).

H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.

Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.

H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire” (“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.

Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.

H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno CultoDarkthrone a SarkeKhold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.

H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.

H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).


Další názory:

H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).

H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying BrideSarkeWatainBarren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…

Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.


Diablo Swing Orchestra – Sing-Along Songs for the Damned & Delirious

Diablo Swing Orchestra - Sing-Along Songs for the Damned & Delirious
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: říjen 2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původně jsem recenzi na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirous” psát nechtěl, neboť záležitosti jako Diablo Swing Orchestra jsou v podstatě nehodnotitelné, nebo přinejmenším opravdu špatně hodnotitelné. Protože ale kapela figuruje mezi prvními potvrzenými účastníky českého festivalu Brutal Assault v příštím roce, rozhodl jsem se jim nakonec věnovat prostor.

Diablo Swing Orchestra hrají hudbu mírně řečeno netradiční. Tím nechci říct, že špatnou, jen pro většinu lidí stěží pochopitelnou a poslouchatelnou. Je to taková ta nemasová záležitost pouze pro zapálené zasvěcence. Většinou jejich muzika dostává nálepku avantgarde metal, ale podle mého názoru je toto označení trochu zavádějící. Přesněji řečeno, mám na mysli to slovíčko “metal”. S metalem to má totiž společného jen to, že tam je kytara, basa a bicí. To je všechno. Abych to trochu vysvětlil… před nedávnem jsem psal recenzi na jinou avantgardní skupinu Ram-Zet. V jejich případě je základem (extrémní) metal, na nějž se nabalují vlivy velké spousty různých dalších stylů. U Diablo Swing Orchestra jsou všechny složky vyrovnané a metal má roli jen jako jeden z celku. A že těch složek je v jejich případě napěchováno opravdu velké množství. Nebudu si tady hrát na odborníka a řeknu to na rovinu, v nemetalových stylech se opravdu nevyznám, takže nemohu sloužit, co všechno je na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” ke slyšení. Co ale můžu říct s jistotou je to, že uši vám budou přecházet.

S přítomností tolika různých vlivů a stylů na nahrávce obsažených přichází i jeden problém – může z toho vzniknout dokonalost stejně jako totální splácanina bez hlavy a paty, která víc než umělecké dílo připomíná dort pejska a kočičky. Jenže u takového koktejlu ani nemůžete prohlásit, že má kapela slabší chvilku, jen že jste ti chvilku zrovna nebyli schopni pochopit. A na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” je to tak půl na půl. Přijde mi, že v některých momentech desky Diablo Swing Orchestra prostě sklouzli do zřejmě největšího nešvaru avantgardní hudby, čímž je podle mě samoúčelný exhibicionismus. Jako kdyby v některých kompozicích kapela nedokázala ukočírovat sama sebe a své nápady a upřednostnila formu nad samotným obsahem, což se děje například hned v úvodní “A Tapdancer’s Dilemma”. Netvrdím, že to platí o celém albu, naopak “Song-Along Songs for the Damned & Delirious” obsahuje i opravdu výborné písně, jako například “A Rancid Romance” nebo “Vodka Inferno”. Jenže z debutu “The Butcher’s Ballroom” jsem takovéto smíšené pocity neměl vůbec. Tam naopak bylo všechno na svém místě a koktejl byl vyvážený, výživný a chutný. Novinkový nápoj ale s jedním douškem chutná přímo královsky, zatímco s dalším se objevuje mírná pachuť.

Pozor, přesto všechno je ale “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” stále kvalitní záležitostí. Nepochopitelnou ano, ale kvalitní. Body strhávám v podstatě jen za onu mírnou nevyváženost materiálu a hlavně za již několikrát zmiňovanou nepřístupnost. Jinak ale velké doporučení na něco vskutku netradičního, a to i když mě jejich debut zaujal více.