Archiv štítku: Ragnarok

RAGNAROK reveal album details for “Psychopathology”

Ragnarok - Psychopathology

Iconic Norwegian black metallers RAGNAROK have announced album details of their eagerly anticipated eighth studio installment, “Psychopathology”The record is set for release on 25th of March on Agonia Records and is now available to pre-order via the label’s webshop. The band that has been active for over twenty years on the metal scene, have completed work on their new album in Endarker Studio (Sweden) with MARDUK‘s bassist Devo behind the console. Cover artwork made by Marcelo Vasco (Slayer, Machine Head, Dimmu Borgir) and track listing are available below.

RAGNAROK took everyone by surprise announcing a bold role-swap in their line-up. “Psychopathology” will be the first album in RAGNAROK‘s history that doesn’t feature founder Jontho on drums. Having taken over the role of frontman, his place behind the drum kit is taken by DAUDEN drummer Malignant, who joined the band in 2014. Bolverk, is on guitars, and DezeptiCunt makes his swansong appearance with the band on bass as he leaves to concentrate on new projects.

Founder and frontman Jontho had this to say about fans can expect from the album:“Your wait will finally come to an end in 2016 when we release “Psychopathology”, our eighth full-length album. I can say with absolute certainty that this album will be the best in RAGNAROK’s career to date. It is the result of dedication, hard work, and the musical skills of our lineup, and is the next stage in the band’s development, both musically and lyrically. “Psychopathology” is about to unleash total chaos upon you as it invites you to dive deeper into the dark recesses of the human mind”.

“Psychopathology” track listing:
1. Dominance and Submission
2. I Hate
3. Psychopathology
4. My Creator
5. Infernal Majesty
6. Heretic
7. Into The Abyss
8. The Eighth Of The Seven Plagues
9. Lies
10. Blood
11. Where Dreams Come To Die

“Psychopathology” formats:
 Jewelcase CD.
– Limited black vinyl.
– Limited to 133 handnumbrered copies transparent brown vinyl with red, yellow, white and blue splatter.
– Limited to 666 numbered copies CD BOX including the new album in CD format, a pin with a logo, poster, booklet with rare footage and old interview, and a bonus compilation CD “Chaos and insanity between 1994-2004” (featuring all of the band’s early demos and EP’s).


On March 25th RAGNAROK will also release a special compilation album titled “Chaos and insanity between 1994-2004”, featuring a rare collection of the band’s early demos and EPs.

“Chaos and insanity between 1994-2004” track listing:
I.Pagan Land demo 1994*
1. Intro
2. Pagan Land
3. From The Darkest Deep
4. Et Vinterland I Nord
5. Hammerens Slag
6. Ragnarok
II.Various Unreleased tracks:
7. Et Vinterland I Nord**
8 .Under The Wings of Satan (demo)***
9. Fainted Eyes****
10. Live 2004*****

*Recorded in Haga audio in October 1994;
**Recorded in Sarpsborg , September 1994 and taken from the compilation cd called Ørevox;
***Pre-production for the album In Nomine Satanas, recorded in Attic studio in Sarpsborg in 2001;
****Celtic Frost cover taken from the tribute album Order of The Tyrants 2003, Black Lotus Records;
*****Live is from the Blackdoor Miracle Tour in 2004 with Behemoth, Krisiun and Incantation somewhere in Europe. Included only in the CD version.

Ragnarok - Chaos and Insanity Between 1994-2004

“Chaos and insanity between 1994-2004” formats:
– Limited to 666 copies CD BOX (including a pin with a logo, poster, booklet with rare footage and old interview, and the band’s new album, “Psychopathology”).
– Limited black vinyl.
– Limited to 133 handnumbered copies red vinyl.
– T-shirt.

RAGNAROK‘s next shows:
05.03.2016 – Sequane Fest VIII, France
20-21.05.2016 – Steelfest Open Air, Finland
01-03.07.2016 – With Full Force Festival, Germany

RAGNAROK on-line:

Management Contact:

Agonia Records:

[tisková zpráva]

RAGNAROK complete work on new album

Norway’s RAGNAROK, a band that has been active for over twenty years on the Black Metal scene, have completed work on their eighth full-length album, which is set to be released in early 2016 on Agonia Records. Recorded, mixed and mastered at the Endarker Studio in Sweden by MARDUK‘s Devo, the album will be titled “Psychopathology”.

Founder and frontman Jontho had this to say about fans can expect from it: “Your wait will finally come to an end in 2016 when we release “Psychopathology”, our eighth full-length album. I can say with absolute certainty that this album will be the best in RAGNAROK’s career to date. It is the result of dedication, hard work, and the musical skills of our lineup, and is the next stage in the band’s development, both musically and lyrically. “Psychopathology” is about to unleash total chaos upon you as it invites you to dive deeper into the dark recesses of the human mind”.

This will be the first album in RAGNAROK‘s history that doesn’t feature founder Jontho  on drums. Having taken over the role of frontman, his place behind the drum kit is taken by DAUDEN drummer Malignant, who joined the band in 2014. Bolverk, is on guitars, and DezeptiCunt makes his swansong appearance with the band on bass as he leaves to concentrate on new projects.

Commenting about the band’s future plans and DezeptiCunt‘s departure, Jontho said: “Shortly after completing the recording of our latest album, our bass player  DezeptiCunt informed us that he would be leaving the band to concentrate on a new project. As a recording and touring band, RAGNAROK requires 100% commitment from its members and at this point neither he nor RAGNAROK felt that he would be able to give both bands that necessary commitment. We would  like to thank him for the eight years he was with us and wish him all the best for the future. 


“Going forward we will be concentrating all our energies on promoting the new album, and plan to take our time choosing the right bass player to take his place, so in the meantime we will be using a session musician for the upcoming live shows”.

DezeptiCunt himself explained: “I have had eight good years with RAGNAROK, both in the studio and live, but the time has come, as indeed it does for many musicians,  to  move on and explore new avenues.  I know it might seem strange that I announced my departure from the band just as they are about to release their new album, but the opportunity came up for me to join a brand new project whose music I liked immediately, and whose ideas greatly appealed to me, and of course,  being able to join them  right at the start just as they begin rehearsals to take the band live was something I very much wanted to be a part of.

“At the same time I felt that I wouldn’t be able to give 100% of my attention to each of the two demanding projects, and therefore I decided that it would be fairer for all concerned if I was to cut my ties with RAGNAROK straight away, so that they can move forward without any uncertainty. I would therefore like to take this opportunity to wish RAGNAROK all the best for the future, and much success  for the new album”. 

RAGNAROK‘s next confirmed live appearances:
05.03.2016 – Sequane Fest VIII, France
20-21.05.2016 – Steelfest Open Air, Finland

RAGNAROK on-line:
Management Contact:

Agonia Records:

[tisková zpráva]

Ragnarok – Malediction

Ragnarok - Malediction
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Agonia Records

01. Blood of Saints
02. Demon in My View
03. Necromantic Summoning Ritual
04. Divide et Impera
05. (Dolce et decorum est) Pro patria mori
06. Dystocratic
07. Iron Cross – Posthumous
08. The Elevenfold Seal
09. Fade into Obscurity
10. Sword of Damocles

H. – 6/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

web / facebook

Ragnarok již dávno patří mezi léty prověřené stálice pravověrného norského black metalu, nikdy se sice nevyhřívali mezi těmi nejznámějšími smečkami, které lze bez debat považovat za legendární, nicméně se téhle kapele v žádném případě nedá upřít, že měla slušný podíl na dnešní podobě toho, čemu se nyní říká black metal, a že za sebou zanechala pěknou řádku více než dobrých nahrávek. Osobně mám nejradši to “střední” období okolo roku 2000, zejména desky “Diabolical Age” (2000) a především “In Nomine Satanas” (2002), které jsou nádhernou ukázkou výborného sypacího black metalu v klasickém stylu. Nicméně se mi líbí i ta předcházející alba, “Nattferd” (1995) a “Arising Realm” (1997), i to následující, “Blackdoor Miracle” z roku 2004, na němž se hlasivky trápil kultovní HoestTaake. Poté se ovšem nad Ragnarok na čas zavřela voda, a přestože se skupina oficiálně nerozpadla, nějakou dobu nevykazovala v podstatě žádnou aktivitu a v sestavě de facto zbyl pouze bubeník Jontho. Ledy se začaly lámat až v roce 2008, kdy dal Jontho dohromady novou stálou sestavu a Ragnarok se opět rozjeli. Návratová deska “Collectors of the King” nebyla ve své podstatě špatná, ale měla jeden zásadní problém – na staré majstrštyky to jednoduše ani zdaleka nemělo…

Podobným problémem bohužel trpí i nejnovější “Malediction”. V žádném případě to není zlá nahrávka (ve smyslu kvality, po obsahové stránce je samozřejmě zlá, až se hory zelenají), ale od jména jako Ragnarok jednoduše očekávám trochu více, neboť v minulých letech jsem byl zvyklý na o poznání drtivější počiny. Což o to, pokud by kapela uhnula jiným směrem, pak bych si na nedostatečnou kvalitu oproti starším věcem moc nestěžoval, jelikož patřím mezi lidi, kteří s vývojem jednotlivých skupin nemají problém, jenže díky tomu, že se Ragnarok neustále pohybují v mantinelech čistokrevného black metalu (pravda, na novince s občasnými výjezdy k thrash metalem načichlým riffům, ale nutno říct, že je to změna víceméně jen kosmetického rázu), nedá se tomu prostě vyhnout. “Malediction” je jednoduše deska, která nikterak nevyčnívá nad současnou black metalovou produkcí – a to je pro mě od kapely velikosti Ragnarok setsakra málo.

Hlavním poznávacím znamením “Malediction” je, že sype, sype a sype. Jenom proti tomuhle bych samozřejmě neměl vůbec nic, znám i mnohem zběsilejší alba, která mám opravdu hodně rád. Nicméně tohle se prostě musí umět a podobná muzika není jen o tom, jak rychle dokáže bubeník drtit kopáky své bicí soupravy a jak rychle dokáže zpěvák štěkat svým krkavčím vokálem, pořád to musí mít nějakou myšlenku a nosné nápady – stačí se ostatně podívat na staré nahrávky samotných Ragnarok, jak se to má dělat. Pár takových písní se objeví i na samotném “Malediction”, mezi nejžárnější příklady patří asi “Necromantic Summoning Ritual”, “Dystocratic” (s výjimkou jejího začátku, ale k tomu se ještě dostaneme) nebo “The Elevenfold Seal”, tím to ale pomalu končí. Celkový dojem z placky tedy zůstává ne tak silný, jak bych si představoval.

Asi nejrozporuplnější položkou “Malediction” je již zmiňovaná “Dystocractic”. Sama o sobě špatná není, naopak ve své podstatě patří mezi nejvýraznější kusy alba, paradoxně však obsahuje naprosto debilní úvod, který zní, jako kdyby se na “Malediction” zatoulal z nějaké power metalové nahrávky. Nemám tušení, co tím Ragnarok sledovali, ale je to úlet jako prase, mnohem radši bych poslouchal sypačku beze změny, než na desce slyšel podobná ozvláštnění, která při poslechu neuvěřitelně ruší, až doslova iritují. Čistě z principu proti ozvláštněním celku samozřejmě nic nemám, je ovšem nutné to provést trochu méně násilným způsobem – a opět bych tu mohl vytáhnout staré fošny Ragnarok. Když si vzpomenu, jak třeba takové “Blackdoor Miracle” dokázala nakopnout fenomenální chytlavá jízda “Murder”, zní to jak úplně od jiné kapely. Vlastně pokud celé “Malediction” (a i “Collectors of the King”) porovnám právě s “Blackdoor Miracle”, které je té nové éře na časové ose nejblíže, je to neskutečně propastný rozdíl. Od naprosto zabijácké a kulervoucí nahrávky, kterou bych se pomalu nebál označit za jeden z klenotů klasického black metalu po roce 2000, se Ragnarok dostali k relativně obyčejnému black metalu. Ten sice ve své aktuální podobě boduje agresivním tahem na branku, ale to je prostě zoufale málo…

Z technického hlediska nelze “Malediction”, potažmo celým “novým” Ragnarok vytknout vlastně nic. Žánrová pravidla jsou dodržována zodpovědně a na obstojné úrovni. Kytara nasraně pálí jeden riff za druhým, kulometná palba bicí artilerie je rovněž slušná, zpěvák HansFyrste je nepochybně ďábel, jak se patří, ačkoliv v domovské smečce Svarttjern jeho vokál dle mého názoru zabíjí s větší razancí, ale to všechno dohromady dává jen “pohodovou” desku, jež se poslouchá úplně bez problému, během těch 45 minut si člověk s radostí klepe do zběsilého rytmu, ale víc “Malediction” prostě nenabízí. Z mého pohledu se tedy jedná o zklamání, byť stále dobře poslouchatelné, a vzhledem k faktu, kolik bodů bych udělil starším nahrávkám, nemohu jít v případě novinky nad 6 bodů.


Další názory:

Ragnarok a jejich druhé album po oživení. Řekl bych, že od minulého alba trochu upustili od rezolutního black metalu a nechali nasáknout svou muzikou fortelným thrash metalem. Producent Devo (Marduk) album opět ošperkoval výborným zvukem. Desku bych rozhodně nenazýval průšvihem, je rychlá, je agresivní a obsahuje silné momenty. Nicméně má slabší začátek, první dvě skladby prostě nějak nedokážu vnímat, jak jsou nevýrazné. Většinou se začnu soustředit až u třetí “Necromantic Summoning Ritual”. Obsahuje taky občasné úlety, které zní opravdu hrozně, například úvod “Dystocratic”, která jinak patří k lepším skladbám desky. Pozornost bych zaměřil především na sedmou skladbu “The Elevenfold Seal”. Fakt to není blbé, pro méně zkušené metalisty by mohlo jít i o celkem nenásilný úvodní vstup na pole téhle hudby, nicméně je to oproti klenotu “Blackdoor Miracle” celkem neškodný hevík.

Brutal Assault 15 (sobota)

Brutal Assault 15
Datum: 14.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain

H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.

H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.

H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.

H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.

H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…

H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.

H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.

H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.

H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).

Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.

H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.

Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.

H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.

Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.

H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.

H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).

H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?

Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.

H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.

H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.

H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).

H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.

Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.

H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire” (“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.

Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.

H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno CultoDarkthrone a SarkeKhold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.

H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.

H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).

Další názory:

H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).

H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying BrideSarkeWatainBarren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…

Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.

Ragnarok – Collectors of the King

Ragnarok - Collectors of the King
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

web / facebook

True norwegian black metal. Lépe se asi nová deska Ragnarok, “Collectors of the King”, a vlastně i celá diskografie Ragnarok, popsat nedá. True norwegian black metal se všemi klady i zápory, které tomuto specifickému black metalovému subžánru náleží.

Rychlost se pohybuje na stupni “sypačka” od začátku do konce, jak je však u tnbm zvykem, přítomny jsou typické výrazné kytarové melodie, které tvoří onu specifickou atmosféru a činí tuto festovní porci blasfemie vskutku zábavou mozaikou.

“Collectors of the King” je první nahrávka Ragnarok po menší pauzičce , konkrétně celkem šest let od předchozího výtečného počinu “Blackdoor Miracle”. Od minula kapela docela brutálně pozměnila sestavu, z níž zbyl jen bubeník Jontho. Ten opět roztáčí blastbeatové závody jako o život. Do party si k sobě přibral například HansFyrsteho ze Svarttjern na post ploditele hrdelních běsů. Svou práci odvádí bez debat na jedničku a jeho pěvecké kvality jsou nesporné, přesto mi však vokální linky na předcházejících počinech přišly o něco pestřejší.

To však neplatí jen o vokálech, celý materiál “Collectors of the King” je v porovnání s minulými nahrávkami a zejména s tou poslední o chloupek méně dobrý. Nese se sice ve stejných intencích, jaké posluchači od Ragnarok očekávají, a je to pořád hodně dobrý nářez (!), ale minule mě to holt bralo o kousíček více.

Co však “Collectors of the King” upřít nelze, je opravdu zabijácký tah na bránu. Skladby do sebe možná lehce splývají, ale jako celek to má pořád onu pověstnou sílu. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o propadák, přestože nedosahuje kvalit “Blackdoor Miracle” (a ani “In Nomine Satanas” nebo “Diabolical Age”), stále však jde o důstojného nástupce starší tvorby. Z jednotlivých songů bych každopádně vyzdvihnul třetí hitovku “Burning the Earth”, titulní nakládačku “Collectors of the King” a také předposlední, velmi povedenou “May Madness Hunt You Down”.

Řekl bych, že to má na svědomí právě ona v podstatě kompletní obměna sestavy. Teď už je ale vše vyřešené, takže příště to bude určitě opět atomová bomba do posluchačova sluchu. I tak ale zdůrazňuji, že “Collectors of the King” je pořád dobrá fošna, která jakéhokoliv příznivce black metalu minimálně alespoň na chvíli zabaví a která si svou solidní sedmičku zaslouží.