Brutal Assault 24

Brutal Assault 24 (pátek)

Brutal Assault 24

Datum: 9.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Electric Wizard, Godflesh, Heilung, Hellhammer, Immolation, Iron Reagan, Prurient, Vulvodynia, Wolfbrigade, Wormed

Dantez: Pátek nakopávám pár minut po dvanácté pravé stage, kde se pomalu chystají hoblovat svätojurští Čad. Hraje se téměř exkluzivně z posledních třech desek. Ze starých klasik zazněla pouze „Rabovačka“ a „Sekery a budzogáne“. Čad se pomalu, ale jistě transformují do rockovější podoby a vlastně to zas tak moc nevadí. Pořád jim to totiž šlape na jedničku. Absence věcí jako „Varič pika“ nebo „Konflikty“ pořád trochu bolí, ale jinak to mělo vše, co by mohl člověk od Čad očekávat: posedlého Valéra za bicíma, debilně vtipné prupovídky a tradiční Pištovu děkovačku s frází “Hoveda a hovedice”. Pod pódiem se sešla početná skupina fanoušků, a tak se i v tomto čase kapela dočkala solidního ohlasu a vracení textů. Prostě příjemná polední siesta.

Dantez: Ihned po Čad dosvědčuji vystoupení extraterestriálních Wormed. A čumím na to jak Bulhar do mlátičky. Tenhle přetechnizovaný death metal se strukturou free jazzu jde totálně mimo můj vkus i mozkovou kapacitu. Celé to zní, jako kdyby někdo sestříhal nahodilé tech-death výstřelky do dlouhého YouTube videa. Logické přechody mezi jednotlivými pasážemi nebo nějaká ucelenější rytmická linka se tady fakt nekoná. Házejíc rukama do stran s výrazem à la „Co se to tu kurva děje?“ rotuju v circle pitu až do konce vystoupení. Wormed určitě hrát umí a některé z těch náhodně vypálených momentů zněly dost hutně. Celkově, žel, ale nic pro mě.

Dantez: Po delší pauze se do centra dění vracím v momentě, kdy Destruction završují svůj set. Netrvá to ani minutu a na druhém pódiu startují Immolation. Zvukový kontrast mezi oběma vystoupeními značí, že je něco špatně. Immolation jsou oproti Destruction až příliš potichu. Někteří lidé si posléze stěžovali na zvuk obecně, ale z mojí pozice to až na nízkou hlasitost bylo v pohodě. I přes tuhle nepřízeň do toho kapela dávala všechno. Z důvodu krytí s Wolfbrigade jsem neabsolvoval celý set, ale aspoň ta „Father, You’re Not a Father“ byla majestátní jako háro Rosse Dolana a kytarové kreace, které na levé straně vysekával Robert Vigna.

Dantez: Fakt, že Discharge nudili, mě zas tolik nesral, protože jsem se chtěl rozjebat na vlně ortodoxního d-beatu právě během Wolfbrigade. Sázka se vyplatila. Už při úvodní „Basic Urge to Kill“ bylo jasné, že následující čtyřicetiminutovka bude vraždit. Circle pit rychle nabyl rozměrů, kterých se fanoušci často nedočkají ani pod hlavní stagí. Agrese neupadala. Naopak. Chuť lidí se rozbít sílila ve chvílích, kdy Wolfbrigade zavdali nějaký novější track. Při „Feed the Flames“, „From Beyond“ nebo „The Nomad Pack“ to vřelo na maximum. Zásadní moment přišel, když jsem se v kotli rozbil při snaze opřít se do nějakého stotřicetikilového řízka. Poslední „Outlaw Vagabond“ pak už byla jenom taková šupa z milosti. Intenzita vystoupení Wolfbrigade je pohlcující. Člověk má pocit, že by se měl něčeho chytnout, aby ho ten masivní klusot nerozerval jako nasrané tornádo. Tomu neodpovídá jenom muzika, ale i působení kapely, která většinu času na pódiu stojí, jako by odolávala nějakému divokému vichru. Prostě příjemné násilí.

Wolfbrigade

Dantez: Před desátou jdu kolem hlavní stage, kde se připravuje vystoupení Heilung. Ze zvědavosti zůstávám. Zasmrdí kadidlo a vystoupení začíná úvodní pohanskou modlitbou o jednotě člověka a přírody. Musím říct, že to bylo převážně celkem fajn. Když uskupení sázelo na chorály a primitivní vybubnovávání, tak člověk získával chuť se otočit a jít do nejbližšího lesa zakousnout srnu. Stejně efektivně si to dávala hlavní parohatá vokalistka, které se dařilo vysokými a táhlými tóny prostory pevnosti příjemně rozechvět. Horší byly momenty, kdy si ansámbl pomáhal hudebním pozadím z repráků; hned to totiž koncertu ubralo na kýženém pohanském fluidu. Občas bych také ocenil, kdyby se ubralo na okolním divadélku, které působilo spíše groteskně. Opravdu není třeba, aby na stage vybíhala smečka divošských kopiníku, kteří měli primárně za úkol házet bojové grimasy do publika. Chápu, že se Heilung snaží vyšponovat tu epičnost do maxima, ale myslím, že právě větší skromnost by posílila pointu. To ostatně potvrdila minulý rok velmi podobně laděná Wardruna.

Dantez: Po desáté chvíli šaškujeme na setu Vulvodynia. Snažíme se chytit si pár tučných slamz předtím, než na ambient stage začne Final. Dobíháme k pódiu a vzápětí se dozvídáme, že Broadrick bude mít zhruba 40 minut sekeru. Nedá se nic dělat, Electric Wizard vítězí. Jejich vystoupení se na Brutal Assaultu uskutečnilo na tom samém místě dva roky předtím a letos to bylo o kus lepší. Vše nabralo na hutnosti; jak zvuk, tak okolní smrad z trávy. Těch zapálených brk tam muselo svítit více než blesků z mobilů. Vtipně působil týpek, který se zhruba v polovině setu pokoušel o crowdsurfing s vírou v asistenci všudypřítomných zkuřek. Ani hovno, haha. Zvuk se vyvedl a masíroval přesně tak, jak si to na podobně laděném vystouopení představuji: žádné přestřelené a nepříjemné výšky, jen hutné a táhlé bahno. Setem Wizard nijak nepřekvapili. A je to vlastně jen dobře. Kdo by si chtěl snad střihnout něco jiného než finální triumvirát v pořadí „Satanic Rites of Drugula“, „The Chosen Few“ a samozřejmě „Funeralopolis“? Není tedy moc co vytknout. Odcházím spokojený, vykývaný a lehce přihulený z periferního dýmu.

Electric Wizard

Dantez: Bez zbytečného zdržování běžím zpět do ambientu, kde přichází na řadu Prurient. Moc jsem nevěděl, co Fernow na Brutal Assault přichystá. Stačí trochu ohrát epos „Frozen Niagara Falls“, aby člověk věděl, že toho může dostat hodně: od ambientnějších ploch, přes tvrdší elektroniku až po čistý hluk. Všechny varianty bych vlastně uvítal. Na to, co se ale v závěru dělo, jsem úplně připraven nebyl. Troufám si říct, že ambientní prostor ještě nezažil tak intenzivní, smyslově vyčerpávající a místy až fyzicky bolestivou show. Do extrému vytočené, řezavé, ale stále dostatečně pevně uchopené elektricko-noisové vzorky nutily už v prvních vteřinách lidi sahat po uších a odcházet. I já jsem popravdě párkrát uši zacpal; spíš ale kvůli toho, abych chytl i nenápadnější nuance (byly tam!). Sonický nátlak doprovázela mlha porcovaná splašenými stroboskopy a Fernow, který se během frenetického řevu zmítal ve šňůrách hned dvou mikrofonů. Prurient byl fascinující hlavně z toho důvodu, jak dokázal ten téměř nesnesitelný bordel kočírovat. Geniální ukázka strukturovaného chaosu. Ten, kdo to ustál, má zážitek na hodně dlouhou dobu. Absolutní konsternace. Sofistikované smyslové přepadení, ze kterého jsem se vzpamatovával po zbytek festivalu.

Cnuk: Svoji letošní, notně zkrácenou pouť Brutal Assaultem jsem započal v pátek večer. Za doprovodu Emperor jsem se potuloval areálem, až jsem po zhlédnutí všech výstav a jiných zákoutí zaparkoval ve stanu na Iron Reagan. Na jejich poslední festivalové vystoupení mám jen dobré vzpomínky a nejinak tomu bude i nyní. Solidních crossover thrashů je v dnešní době absolutní minimum a právě tito rodáci z Richmondu mezi ně patří. Opět vysoce zábavná a energetická palba, bohužel k mému nepochopení dost krátká. I podle programu ještě měli dobrých deset minut prostoru. Nicméně malé pódium jim slušelo a jejich hudbu vystihovalo více než minulá hlavní stage, avšak i letní svit slunce k nim sedí. Že jsou naživo daleko zajímavější než z desek, je samozřejmost, prostě sázka na jistotu, která vyšla.

Iron Reagan

Cnuk: Díky předčasnému konci Iron Reagan alespoň v poklidu stíhám začátek Hellhammer, tedy Triumph of Death. Upřímně mě nikdy dříve nenapadlo, že by kdy mohlo dojít k oživení právě této kapely, ale asi proč ne. Vystoupení to bylo dost dobré, určitě potěšilo všechny vyznavače jejich kultovních demíček, nutno ale napsat, že vidět takto Hellhammer je prostě zvláštní. Mám je zapamatované jako partu mladíků, kteří někde v garáži v Nürensdorfu drhnou ten svůj kravál bez větších vyhlídek na zářnou kariéru, takže slyšet „Maniac“ nebo „Messiah“ s profi zvukem na obrovském pódiu je… zvláštní, ale ne špatné. Tom. G. Warrior byl ve skvělé náladě, vtipkoval, utahoval si ze svého signifikantního „ugh!“, a zbytek kapely šlapal, jak měl. Vše v pořádku. Atmosférou a charismatem se to od Triptykon příliš nelišilo, jen to mělo navíc ten krásně dřevní odér.

Dantez: Z reinkarnace Hellhammer jsem mohl stihnout zhruba dvacet minut. A teda nevím. Na mě to působilo asi až moc rozjuchaně. Chápu, že si chce Warrior prostřednictvím projektu asi jenom odfrknout, ale ničemu by neuškodilo, kdyby to bylo aspoň o kousek více „grim“. Hudba jinak byla, včetně zvuku, výborná. Basa drhla precizně a dobře utvrzovala kultovní riffy. Trochu mě vlastně i mrzí, že jsem si to nemohl užít více, ale za to přejetí Prurientem absence beztak stála.

Hellhammer

Cnuk: Do zadního stanu přicházím s malým zpožděním na Godflesh. Poznávám skladby z poslední řadovky „Post Self“, ale marně čekám na vály z eponymního EP či „Streetcleaner“. Nejspíše mě dostihla karma za to moje kafrání na kapely, které neustále hrají pouze svoje povinnosti, jež zná většina přihlížejících. Tady bych to ocenil, jelikož jsem Godflesh dosud nikdy neviděl. Avšak nejen kvůli tomu odcházím z areálu s rozpačitými dojmy. Tak nějak jsem totiž čekal, že mě ta jejich zvuková hráz rozemele na kusy ať hrají, co hrají. Žádný nepříjemný tlak či pocity stísnění se ale nedostavily. Výsledkem je tak spíše zklamání.

Dantez:Triumph of Death se odbelhávám dříve, aby mi neunikla ani vteřina ze setu Godflesh. Nerad se oháním frázemi jako „spirituální zkušenost“, ale k popsání koncertu Godflesh z 20. ročníku na hlavní stagi bych něco podobného asi použil. Jsem tedy velmi zvědav, co zažiju teď. Vím, že BroadrickGreenem na posledním turné volí netradiční setlist, který neobsahuje nic z prvního EP a ani ze „Streetcleaner“. Na jednu stranu jsem rád, že dojde na méně známé kusy. Na tu druhou absolutně chápu kolegu Cnuka. Být tohle moje první dostavení s Godflesh, chtěl bych vrátit alespoň 15 % ze vstupenky. Koncert každopádně začíná Broadrickovou prosbou o vypnutí světel a následným syntetickým odklepáním „Sterile Prophet“. Kytara, basa i mechanický bubeník zní v mezích možností víceméně dokonale. O povznesení zvukem, které jsem zažil minule, se ale opravdu nejedná. I přesto jsem si ale koncert i navzdory notné vyčerpanosti užil. Věci jako „Anything Is Mine“, „Merciless“ a hlavně finální „Defeated“ zněly mocně a strhly do meditativního kývání většinu lidí. Příště bych si ale raději zopakoval „klasiku“ na největších možných aparátech. V takovém případě totiž Godflesh nehrají „jenom“ koncert, jako tomu bylo letos.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.