Archiv štítku: Iron Reagan

Iron Reagan – Crossover Ministry

Iron Reagan - Crossover Ministry

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. A Dying World
02. You Never Learn
03. Grim Business
04. Dead with My Friends
05. No Sell
06. Condition Evolution
07. Fuck the Neighbors
08. Power of the Skull
09. Crossover Ministry
10. More War
11. Blatant Violence
12. Parents of Tomorrow
13. Bleed the Fifth
14. Megachurch
15. Shame Spiral
16. Dogsnotgods
17. Eat or Be Eaten
18. Twist Your Fate

Hrací doba: 28:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Představu o Američanech Iron Reagan si lze snadno udělat zjištěním domovských kapel všech členů. Další možností je použití termínu revival a k němu dosazení osmdesátkový crossover thrash. Iron Reagan rozhodně nerozšiřují hudební hranice, pouze praktikují již stanovené a osvědčené postupy. Předešlá dvě alba se setkala se slušnou odezvou fanoušků, a co se původně mohlo jevit jako vedlejší projekt, vyrostlo v regulérní kapelu. Mou pozornost si získali až s druhým počinem, k němuž jsem zprvu přistupoval skepticky, hlavně kvůli spojitosti hned dvou členů s Municipal Waste, kteří mě svou tvorbou z posledních let spíš nudí. K mému překvapení je však „The Tyranny of Will“ záživné a rychle jsem si zde našel své favority, které si s radostí pouštím dodnes. Ani debutová deska není špatná. Později jsem tuhle partičku viděl také na pódiu, kde bylo podle předpokladů zcela zjevné, že hudba je směrována především na živá vystoupení. Z toho usuzuji, že studiové počiny svůj účel splnily. Crossover, co nefunguje naživo, je prostě špatně.

Asi nemá moc smysl u takovéto kapely podrobně rozebírat jednotlivé skladby. Jestli je vám blízký osmdesátkový thrash a hardcore, zřejmě víte co čekat. Těží se zde hlavně z odkazu D.R.I. nebo S.O.D., a to jak muzikou, tak texty. To znamená rychle, stručně, o politice, sociálních problémech nebo černé budoucnosti. Samozřejmě nemohou chybět vtípky v podobě několika málo vteřinových skladeb či titulů typu „Fuck the Neighbors“. Instrumentálně je vše na úrovni, je zde několik chytlavých pasáží, riffů, nejrůznějších přechodů, dobrých vokálů Tonyho Foresta, střídajících se temp. Z toho všeho výrazně vyniká čtrnáctá „Megachurch“. První věc, jež vytane na mysli, jsou Suicidal Tendencies, konkrétněji čistý zpěv napodobující Mikea Muira a téma podobné klasice „Send Me Your Money“. Trochu to na mě působí jako nutnost odškrtnout si další žánrovou legendu, na niž bylo nějakým způsobem vzpomenuto, abychom to měli všechno pěkně po kupě. Přeci jenom tuto polohu Iron Reagan dosud neodhalili a nutno říct, že snad ani nemuseli, vlastně to celé zní spíš jako parodie a jedná se o nejslabší část alba. Mezi to naopak nejlepší bych zařadil „Grim Business“, „Condition Evolution“, „More War“ a „Dogsnotgods“. Všechno jsou to přímočaré písně stojící na silné rytmice a důrazných refrénech, tedy tak jak by to mělo být.

Vše je takřka do puntíku dobře provedeno, řemeslně bezchybné, je to vlastně precizně udělaný úkol z lekce crossover thrashe. Co tomu ale chybí, je něco ze sebe. Nějaká duše, kterou by do toho členové vložili. Jsem si jistý, že naživo to opět bude fungovat výborně, však i samotný poslech desky je vcelku v pohodě, ovšem člověk na to musí mít náladu a náležitě se soustředit. Jako pouhá kulisa se písně slévají do sebe a není tu nic, co by vzbudilo pozornost. Zkrátka chybí přidaná hodnota. Není to sice ten případ, kdy by to ve mně evokovalo starší vzory takovým způsobem, až bych si raději pustil právě je, ale odvařený z „Crossover Ministry“ také nejsem.

Iron Reagan

Na obranu Iron Reagan je třeba napsat, že rozhodně patří k tomu lepšímu, co lze mezi novějším thrashem vyhrabat. Přeci jenom ona reinkarnace na začátku tohoto tisíciletí přinesla tolik kapel a bohužel tolik průměrných a ještě horších kapel, že se v tom jednu chvíli nedalo orientovat. V současné době žánr opět spíše stagnuje a formace jako Iron Reagan ho zřejmě nevytáhnou zpět do výšin, ale na druhou stranu ani neurazí a nové fanoušky by mohly přilákat. Kromě solidní skladatelské zručnosti dělá také velký rozdíl jejich stáj Relapse Records, díky níž mají luxusní zázemí a možnost nabídnout hezký merch, vyvedený obal (mimochodem jeden z nejlepších za poslední dobu), profesionální videoklipy a vůbec všechno tohle kolem.

„Crossover Ministry“ mohu doporučit všem nadšencům crossover thrashe. Jestli patříte mezi ty, kteří nad thrashem dávno zlomili hůl a chtěli by tu hůl třeba slepit zpátky dohromady, tak si to raději nepouštějte. Možná byste zlomili ještě další. Opravdu zde není nic nového, žádný nový impuls, jen dobře zahrané skladby, sice schopné roztočit solidní moshové tanečky pod pódiem, ale na plotně vašeho přehrávače se pravděpodobně příliš neohřejí. Chybí mi hlavně vyložené pecky, jichž se na předchozím albu dalo najít hned několik. Je to škoda, skupině dál fandím, ale raději sáhnu po debutu nebo ještě lépe po „The Tyranny of Will“.


Redakční eintopf – únor 2017

Blackfield – Blackfield V
Nejočekávanější alba měsíce:
Blackfield – Blackfield V
Overkill – The Grinding Wheel


H.:
1. Goatmoon – Stella Polaris
2. De magia veterum – Naked Swords into the Wombs of the Enemy
3. Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Kaša:
1. Blackfield – Blackfield V
2. Overkill – The Grinding Wheel

Zajus:
1. Lupe Fiasco – Drogas Light
2. Lethe – The First Corpse on the Moon
3. Amy Macdonald – Under Stars

Skvrn:
1. Mord’A’Stigmata – Hope
2. The Necks – Vertigo
3. Xiu Xiu – Forget

Onotius:
1. Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven
2. Blackfield – Blackfield V
3. Mord’A’Stigmata – Hope

Metacyclosynchrotron:
1. Engulfed – Engulfed in Obscurity
2. White Death – White Death
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – split

Cnuk:
1. Overkill – The Grinding Wheel
2. Power Trip – Nightmare Logic
3. Iron Reagan – Crossover Ministry

H.

H.:

Únor se tentokrát netváří špatně. Když ovšem půjdu do hardcore verze eintopfu a frajersky si zakážu psát všechno, co už nám v předstihu přistálo v redakci a měl jsem možnost to slyšet předem, zas tolik věcí, které by mě zajímaly, tu nezbude. Něco málo se však přece jenom najde a přinejmenším v případě prvního místa mohu s jistotou tvrdit, že by tahle placka byla v očekávání hodně vysoko i v plné „neproškrtané“ konkurenci.

Samozřejmě tím mám na mysli syrový severský black metal v podání kontroverzního finského projektu Goatmoon. Hajlovačky na koncertech jsou mi vcelku u prdele, hudebně je Goatmoon zasraný kult a fest mě to baví. Od novinky „Stella Polaris“ tedy neočekávám nic menšího, než že vysokou formu kapely opětovně potvrdí a půjde o důstojného nástupce starší tvorby. Akorát teda jen ten obal mohl být o něco méně gay, tohle se dle mého příliš nepovedlo…

Mories je k nezastavení a svoje nahrávky sype dost rychle, ale jsou to pořád parádní hnusy, tak si zatím nemám nač stěžovat. Zrovna De magia veterum jsem mezi všemi jeho projekty věnoval méně pozornosti, než by si tohle jméno asi zasloužilo, vždy jsem byl spíš na Gnaw Their Tongues a dost mi chutnal třeba i debut Pyriphlegethon. Což je trochu paradox, poněvadž vše, co jsem od De magia veterum slyšel, mě dost bavilo. Novou fošnu „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“, která je první po pěti letech, si však ujít rozhodně nenechám a snad se hecnu, abych si díky příchodu novinky konečně dostudoval poslední chybějící kousky z minulosti.

Do třetice všeho zlometalového svůj hlas hodím po polských neznabozích Ritual Lair. Ti v poslední době docela mlčeli, takže nové ípko „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ bude jejich prvním zásekem po pěti letech. Vypuštěná ukázka mě zaujala, takže si fošnu rád pustím celou.

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf se v mém podání nese na vlnách souboje podmanivých melodií s energickým přívalem agrese. Jak jinak taky popsat vnitřní dilema při volbě nejočekávanější desky měsíce mezi dvojicí Blackfield a Overkill. Obě tyhle skupiny mám zatraceně rád, ovšem každou trochu jinak a každou z úplně jiného důvodu.

Americký thrashový uragán Overkill poslední roky dokazuje, že je v životní formě, a chystaná novinka „The Grinding Wheel“ jistě dostojí svému názvu a bude lámat kosti. Bobby Ellsworth a jeho kumpáni jsou od vydání „Immortalis“ velmi přesvědčiví v tom, co dělají, a chytře vystavěnými, leč přímočarými skladbami předvádí, jak vypadá pravověrný thrash v moderním hávu. Na rovinu říkám, že nečekám žádnou revoluci, a spokojím se s pravidelným přísunem tvrdých riffů a ostrého Bobbyho vokálu. Pokud tohle dostanu v kvalitě, která je pro Overkill aktuálním standardem, tak to nebude vůbec málo.

To kooperace mezi mým oblíbencem Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem slibuje dle prvních ukázek větší zapojení prvně jmenovaného a svým způsobem tak návrat k prvním dvěma počinům. Ne, že by „Welcome to My DNA“ a „Blackfield IV“ byly špatné nahrávky, ale přesto mi i díky menšímu přispění britského progresivního vizionáře nepřirostly k srdci tak jako „Blackfield“ a „Backfield II“. A právě proto se o něco víc těším na pátou řadovku Blackfield. Uhrančivé melodie a poklidná atmosféra je přesně to, co mi poslední týdny hudebně chybělo, a věřím, že Blackfield svůj úkol splní na jedničku a ukojí můj hlad.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu je po roce a půl příjemná změna, neboť mě donutilo nastudovat, jaká alba nás v příštích několika týdnech potkají, což jsem poslední dobou spíše zanedbával a jen čekal, až na mě novinky samy vyskočí. Při zkoumání únorových vydání jsem navíc zjistil, že se na nás chystá řádka zajímavých počinů. Asi nejvíce se těším na „Drogas Light“, nové studiové album Lupeho Fiasca, jenž byl zejména v posledních měsících mojí neodbytnou „guilty pleasure”. Předloňské „Tetsuo & Youth“ bez problémů utáhlo 80minutovou stopáž a usídlilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Očekávání jsou proto veliká.

To na „The First Corpse on the Moon“ číhám s mírnou nejistotou. Jistě, jeho předchůdce a debut projektu Lethe byl nesmírně dobrý, jenže i s několikaletým odstupem mám dojem, jako bych ho stále nedovedl uchopit. Přesto (a možná i proto) jsem na temné rytmy, jež Tor-Helge Skei tvoří za doprovodu podmanivého hlasu Anny Murphy, nesmírně zvědavý. Číslo tři pak zabírá má oblíbená Amy Macdonald. Já vím, její tvorba je sice oddechovou záležitostí, ale zato zatím nikdy nezklamala. Ale jak to u mě už bývá, nakonec mě stejně nejvíc nadchne nějaké album, na které jsem dnes ani nepomyslel.

Blackfield

Skvrn

Skvrn:

Přestože mě únorový seznam desek nepřiměl skákat bůhvíjak vysoko, rozhodně se nebudu nudit. Hned na úvod hlásím absenci řádné jistoty, která mě prostě nezklame a já si budu výskat. Objevuje se tu ale spousta desek, jež bych sem před nějakými dvěma roky s radostí vrazil ve jménu očekávání hodů. Možná je protočím, ale spíše ze zvědavosti než pro očekávání zázraků. A pak tu máme skupinu druhou – nadějně vyhlížející kapely, které sice nemám zodpovědně našprtané, ale v minulosti ve mně vzbudily dojem, že návrat je nevyhnutelný.

Tentokrát to vezměme v duchu retrospektivy, takže trojka Xiu Xiu. Nevyzpytatelné těleso lobuje za experimenty popové, rockové a nemá ve zvyku dávat něco zadarmo. „Forget“ by mělo být mostem k podrobnějšímu průzkumu diskografie. Pokusím se nezapomenout. Avantgardní jazz australských The Necks je pak dalším restem. Zkoušel jsem to předloni na „Vertigo“ a tehdy to nešlo, utopil jsem se. Od té doby se ale naše cesty opět zkřížily a tentokrát jsem již cítil náznaky vzájemného porozumění. A číslo jedna? Asi jediná deska blížící se na začátku zmiňované jistotě. Mord’A’Stigmata, psychedelií naťuklý post-black, svým „Hope“ třeba nebude přepisovat dějiny, každopádně první zveřejněný úryvek působí minimálně… nadějně.

Onotius

Onotius:

Únorový výběr není přehnaně oslňující, ale najde se zde pár kousků, které rád protočím a možná budu i velmi příjemně překvapen. Na druhou stranu ale nejde o nahrávky, kvůli jejichž poslechu bych nemohl dospat nedočkavostí, až vyplují na světlo světa. V první řadě se ale určitě těším, co na nás přichystají norští Nidingr. Jakkoliv nejsem nějakým velkým znalcem jejich tvorby, poslední „Greatest of Deceivers“ jsem svého času velmi hojně točil (došlo i na starší kousky, ale ty znám až tak povrchně, že vlastně skoro vůbec) a dost jsem si to pochvaloval. Tak snad se novinka vydaří.

Steven Wilson je většinou známý prostřednictvím své sólové tvorby případně Porcupine Tree, o poznání méně lidí už registruje jeho intimnější písničkovější tvář, již nastavuje ve svém projektu Blackfield. Jeho první dvě desky mi evokují časy, kdy jsem v deváté třídě, když už jsem měl po úspěšných přijímačkách na gympl, občas vyrazil melancholicky bloumat po lese se sluchátky v uších a tohle mi tam hrálo. Od té doby jsem na Blackfield ale trochu pozapomněl. Asi trochu za to mohl i fakt, že na třetí studiovce se prodírala na povrch více skladatelská činnost Stevenova spoluhráče Aviva Geffena a to už mě tolik nebavilo.  Ale schválně jsem zvědav, jak se vydaří mé znovushledání s kapelou prostřednictvím „Blackfield V“.

Dál rozhodně nepohrdnu novinkou Mord’A’Stigmata. První dvanáctiminutová ukázka zněla velmi slušně, tak jsem zvědav, jak se podaří celá placka „Hope“, která vyjde sedmnáctého.

Overkill

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Musím se přiznat, že v minulém eintopfu jsem trochu vařil z vody a ani jednu z uvedených nahrávek si dosud nepustil. Tentokrát to bude lepší. První dvě místa zabírají kapely, které jsem dříve nesledoval, ale ukázky z jejich chystaných debutů mě zaujaly opravdu hodně, a třetí místo náleží titulu, který (ne)trpělivě očekávám skoro dva roky. Zaprvé to jsou tedy turečtí Engulfed a jejich „Engulfed in Obscurity“, protože atmosférický, propracovaný death metal, kde se nezapomíná na kvalitní riffy, si dám vždycky rád. Dokonce jsem si musel zakázat poslech vypuštěných skladeb, když hrozilo, že bych se jich mohl přežrat ještě před poslechem kompletního alba. Podobně kvalitní a přesvědčivý přístup k žánru očekávám i od finských White Death, kteří drhnou black metal severského střihu. No, a vypadá to, že hned ze startu února si už KONEČNĚ poslechnu split Abigor, Nightbringer, Thy Darkened Shade a Mortuus. Za poslední cca dekádu se všichni zúčastnění vytasili s těmi nejlepšími deskami, které jsme měli tu čest v žánru slyšet (kdo nezná a ostentativně si hraje na blackaře, ať se raději odpraví), tudíž nepochybuji, že splitko bude kruté.

Cnuk

Cnuk:

Po zkouknutí chystaných desek na další měsíc jsem měl jasno jako málokdy. Únor se u mě ponese ve znamení thrash metalu. Svá nová alba totiž představí trojlístek Iron Reagan, Power Trip a Overkill.

Iron Reagan mi je, zejména po druhém albu, daleko bližší než tvorba sourozeneckých Municipal Waste. Nevím, jestli je to silnějším punkovým odkazem v jejich zvuku, každopádně věřím, že na poslední desce dokázali rozhýbat kdekoho, což je vlastně to, co od takovéto hudby čekáte. Novinka „Crossover Ministry“ podle dostupných ukázek nabídne podobný mix pořádně rychlých fláků s notnou dávkou humoru, ostatně co také jiného. Američtí kolegové Power Trip s poslední deskou doslova ničili vše v okolí. Čtyři roky staré „Manifest Decimation“ bylo skutečně drtivou ukázkou newyorským hardcorem ovlivněného thrash metalu, který jako by přímo vylítnul z tamní scény konce 80. let. Pevně věřím, že kapela z nekompromisnosti nijak neslevila a na „Nightmare Logic“ nás čeká další masakr.

Na první příčku umísťuji stálici Overkill a jejich už v pořadí osmnácté řadové album. I tito Američané s řadou posledních výtvorů dělají jenom radost. Tempo, jaké nabrali s „Ironbound“, si obstojně drží až doposud a nejinak by tomu mělo být i na „The Grinding Wheel“. Svůj nově objevený styl mají po třech albech pevně zakořeněný a mohou z toho jenom čerpat. První singly znějí perfektně, především pak „Mean, Green, Killing Machine“ je přesně tím Overkillem, co já rád.