Nejočekávanější alba měsíce: Blackfield – Blackfield V Overkill – The Grinding Wheel

H.: 1. Goatmoon – Stella Polaris 2. De magia veterum – Naked Swords into the Wombs of the Enemy 3. Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale) Kaša: 1. Blackfield – Blackfield V 2. Overkill – The Grinding Wheel Zajus: 1. Lupe Fiasco – Drogas Light 2. Lethe – The First Corpse on the Moon 3. Amy Macdonald – Under Stars Skvrn: 1. Mord’A’Stigmata – Hope 2. The Necks – Vertigo 3. Xiu Xiu – Forget Onotius: 1. Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven 2. Blackfield – Blackfield V 3. Mord’A’Stigmata – Hope Metacyclosynchrotron: 1. Engulfed – Engulfed in Obscurity 2. White Death – White Death 3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – split Cnuk: 1. Overkill – The Grinding Wheel 2. Power Trip – Nightmare Logic 3. Iron Reagan – Crossover Ministry

H.:

Únor se tentokrát netváří špatně. Když ovšem půjdu do hardcore verze eintopfu a frajersky si zakážu psát všechno, co už nám v předstihu přistálo v redakci a měl jsem možnost to slyšet předem, zas tolik věcí, které by mě zajímaly, tu nezbude. Něco málo se však přece jenom najde a přinejmenším v případě prvního místa mohu s jistotou tvrdit, že by tahle placka byla v očekávání hodně vysoko i v plné „neproškrtané“ konkurenci.

Samozřejmě tím mám na mysli syrový severský black metal v podání kontroverzního finského projektu Goatmoon. Hajlovačky na koncertech jsou mi vcelku u prdele, hudebně je Goatmoon zasraný kult a fest mě to baví. Od novinky „Stella Polaris“ tedy neočekávám nic menšího, než že vysokou formu kapely opětovně potvrdí a půjde o důstojného nástupce starší tvorby. Akorát teda jen ten obal mohl být o něco méně gay, tohle se dle mého příliš nepovedlo…

Mories je k nezastavení a svoje nahrávky sype dost rychle, ale jsou to pořád parádní hnusy, tak si zatím nemám nač stěžovat. Zrovna De magia veterum jsem mezi všemi jeho projekty věnoval méně pozornosti, než by si tohle jméno asi zasloužilo, vždy jsem byl spíš na Gnaw Their Tongues a dost mi chutnal třeba i debut Pyriphlegethon. Což je trochu paradox, poněvadž vše, co jsem od De magia veterum slyšel, mě dost bavilo. Novou fošnu „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“, která je první po pěti letech, si však ujít rozhodně nenechám a snad se hecnu, abych si díky příchodu novinky konečně dostudoval poslední chybějící kousky z minulosti.

Do třetice všeho zlometalového svůj hlas hodím po polských neznabozích Ritual Lair. Ti v poslední době docela mlčeli, takže nové ípko „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ bude jejich prvním zásekem po pěti letech. Vypuštěná ukázka mě zaujala, takže si fošnu rád pustím celou.

Kaša:

Únorový eintopf se v mém podání nese na vlnách souboje podmanivých melodií s energickým přívalem agrese. Jak jinak taky popsat vnitřní dilema při volbě nejočekávanější desky měsíce mezi dvojicí Blackfield a Overkill. Obě tyhle skupiny mám zatraceně rád, ovšem každou trochu jinak a každou z úplně jiného důvodu.

Americký thrashový uragán Overkill poslední roky dokazuje, že je v životní formě, a chystaná novinka „The Grinding Wheel“ jistě dostojí svému názvu a bude lámat kosti. Bobby Ellsworth a jeho kumpáni jsou od vydání „Immortalis“ velmi přesvědčiví v tom, co dělají, a chytře vystavěnými, leč přímočarými skladbami předvádí, jak vypadá pravověrný thrash v moderním hávu. Na rovinu říkám, že nečekám žádnou revoluci, a spokojím se s pravidelným přísunem tvrdých riffů a ostrého Bobbyho vokálu. Pokud tohle dostanu v kvalitě, která je pro Overkill aktuálním standardem, tak to nebude vůbec málo.

To kooperace mezi mým oblíbencem Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem slibuje dle prvních ukázek větší zapojení prvně jmenovaného a svým způsobem tak návrat k prvním dvěma počinům. Ne, že by „Welcome to My DNA“ a „Blackfield IV“ byly špatné nahrávky, ale přesto mi i díky menšímu přispění britského progresivního vizionáře nepřirostly k srdci tak jako „Blackfield“ a „Backfield II“. A právě proto se o něco víc těším na pátou řadovku Blackfield. Uhrančivé melodie a poklidná atmosféra je přesně to, co mi poslední týdny hudebně chybělo, a věřím, že Blackfield svůj úkol splní na jedničku a ukojí můj hlad.

Zajus:

Psaní eintopfu je po roce a půl příjemná změna, neboť mě donutilo nastudovat, jaká alba nás v příštích několika týdnech potkají, což jsem poslední dobou spíše zanedbával a jen čekal, až na mě novinky samy vyskočí. Při zkoumání únorových vydání jsem navíc zjistil, že se na nás chystá řádka zajímavých počinů. Asi nejvíce se těším na „Drogas Light“, nové studiové album Lupeho Fiasca, jenž byl zejména v posledních měsících mojí neodbytnou „guilty pleasure”. Předloňské „Tetsuo & Youth“ bez problémů utáhlo 80minutovou stopáž a usídlilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Očekávání jsou proto veliká.

To na „The First Corpse on the Moon“ číhám s mírnou nejistotou. Jistě, jeho předchůdce a debut projektu Lethe byl nesmírně dobrý, jenže i s několikaletým odstupem mám dojem, jako bych ho stále nedovedl uchopit. Přesto (a možná i proto) jsem na temné rytmy, jež Tor-Helge Skei tvoří za doprovodu podmanivého hlasu Anny Murphy, nesmírně zvědavý. Číslo tři pak zabírá má oblíbená Amy Macdonald. Já vím, její tvorba je sice oddechovou záležitostí, ale zato zatím nikdy nezklamala. Ale jak to u mě už bývá, nakonec mě stejně nejvíc nadchne nějaké album, na které jsem dnes ani nepomyslel.

Skvrn:

Přestože mě únorový seznam desek nepřiměl skákat bůhvíjak vysoko, rozhodně se nebudu nudit. Hned na úvod hlásím absenci řádné jistoty, která mě prostě nezklame a já si budu výskat. Objevuje se tu ale spousta desek, jež bych sem před nějakými dvěma roky s radostí vrazil ve jménu očekávání hodů. Možná je protočím, ale spíše ze zvědavosti než pro očekávání zázraků. A pak tu máme skupinu druhou – nadějně vyhlížející kapely, které sice nemám zodpovědně našprtané, ale v minulosti ve mně vzbudily dojem, že návrat je nevyhnutelný.

Tentokrát to vezměme v duchu retrospektivy, takže trojka Xiu Xiu. Nevyzpytatelné těleso lobuje za experimenty popové, rockové a nemá ve zvyku dávat něco zadarmo. „Forget“ by mělo být mostem k podrobnějšímu průzkumu diskografie. Pokusím se nezapomenout. Avantgardní jazz australských The Necks je pak dalším restem. Zkoušel jsem to předloni na „Vertigo“ a tehdy to nešlo, utopil jsem se. Od té doby se ale naše cesty opět zkřížily a tentokrát jsem již cítil náznaky vzájemného porozumění. A číslo jedna? Asi jediná deska blížící se na začátku zmiňované jistotě. Mord’A’Stigmata, psychedelií naťuklý post-black, svým „Hope“ třeba nebude přepisovat dějiny, každopádně první zveřejněný úryvek působí minimálně… nadějně.

Onotius:

Únorový výběr není přehnaně oslňující, ale najde se zde pár kousků, které rád protočím a možná budu i velmi příjemně překvapen. Na druhou stranu ale nejde o nahrávky, kvůli jejichž poslechu bych nemohl dospat nedočkavostí, až vyplují na světlo světa. V první řadě se ale určitě těším, co na nás přichystají norští Nidingr. Jakkoliv nejsem nějakým velkým znalcem jejich tvorby, poslední „Greatest of Deceivers“ jsem svého času velmi hojně točil (došlo i na starší kousky, ale ty znám až tak povrchně, že vlastně skoro vůbec) a dost jsem si to pochvaloval. Tak snad se novinka vydaří.

Steven Wilson je většinou známý prostřednictvím své sólové tvorby případně Porcupine Tree, o poznání méně lidí už registruje jeho intimnější písničkovější tvář, již nastavuje ve svém projektu Blackfield. Jeho první dvě desky mi evokují časy, kdy jsem v deváté třídě, když už jsem měl po úspěšných přijímačkách na gympl, občas vyrazil melancholicky bloumat po lese se sluchátky v uších a tohle mi tam hrálo. Od té doby jsem na Blackfield ale trochu pozapomněl. Asi trochu za to mohl i fakt, že na třetí studiovce se prodírala na povrch více skladatelská činnost Stevenova spoluhráče Aviva Geffena a to už mě tolik nebavilo.  Ale schválně jsem zvědav, jak se vydaří mé znovushledání s kapelou prostřednictvím „Blackfield V“.

Dál rozhodně nepohrdnu novinkou Mord’A’Stigmata. První dvanáctiminutová ukázka zněla velmi slušně, tak jsem zvědav, jak se podaří celá placka „Hope“, která vyjde sedmnáctého.

Metacyclosynchrotron:

Musím se přiznat, že v minulém eintopfu jsem trochu vařil z vody a ani jednu z uvedených nahrávek si dosud nepustil. Tentokrát to bude lepší. První dvě místa zabírají kapely, které jsem dříve nesledoval, ale ukázky z jejich chystaných debutů mě zaujaly opravdu hodně, a třetí místo náleží titulu, který (ne)trpělivě očekávám skoro dva roky. Zaprvé to jsou tedy turečtí Engulfed a jejich „Engulfed in Obscurity“, protože atmosférický, propracovaný death metal, kde se nezapomíná na kvalitní riffy, si dám vždycky rád. Dokonce jsem si musel zakázat poslech vypuštěných skladeb, když hrozilo, že bych se jich mohl přežrat ještě před poslechem kompletního alba. Podobně kvalitní a přesvědčivý přístup k žánru očekávám i od finských White Death, kteří drhnou black metal severského střihu. No, a vypadá to, že hned ze startu února si už KONEČNĚ poslechnu split Abigor, Nightbringer, Thy Darkened Shade a Mortuus. Za poslední cca dekádu se všichni zúčastnění vytasili s těmi nejlepšími deskami, které jsme měli tu čest v žánru slyšet (kdo nezná a ostentativně si hraje na blackaře, ať se raději odpraví), tudíž nepochybuji, že splitko bude kruté.

Cnuk:

Po zkouknutí chystaných desek na další měsíc jsem měl jasno jako málokdy. Únor se u mě ponese ve znamení thrash metalu. Svá nová alba totiž představí trojlístek Iron Reagan, Power Trip a Overkill.

Iron Reagan mi je, zejména po druhém albu, daleko bližší než tvorba sourozeneckých Municipal Waste. Nevím, jestli je to silnějším punkovým odkazem v jejich zvuku, každopádně věřím, že na poslední desce dokázali rozhýbat kdekoho, což je vlastně to, co od takovéto hudby čekáte. Novinka „Crossover Ministry“ podle dostupných ukázek nabídne podobný mix pořádně rychlých fláků s notnou dávkou humoru, ostatně co také jiného. Američtí kolegové Power Trip s poslední deskou doslova ničili vše v okolí. Čtyři roky staré „Manifest Decimation“ bylo skutečně drtivou ukázkou newyorským hardcorem ovlivněného thrash metalu, který jako by přímo vylítnul z tamní scény konce 80. let. Pevně věřím, že kapela z nekompromisnosti nijak neslevila a na „Nightmare Logic“ nás čeká další masakr.

Na první příčku umísťuji stálici Overkill a jejich už v pořadí osmnácté řadové album. I tito Američané s řadou posledních výtvorů dělají jenom radost. Tempo, jaké nabrali s „Ironbound“, si obstojně drží až doposud a nejinak by tomu mělo být i na „The Grinding Wheel“. Svůj nově objevený styl mají po třech albech pevně zakořeněný a mohou z toho jenom čerpat. První singly znějí perfektně, především pak „Mean, Green, Killing Machine“ je přesně tím Overkillem, co já rád.

---