Archiv štítku: Zhrine

Brutal Assault 22 (sobota)

Brutal Assault 22

Datum: 12.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Artillery, Decapitated, Demolition Hammer, Devin Townsend, Furia, Incantation, Mantar, Mayhem, Monolithe, Oathbreaker, Prong, Sikth, Svart Crown, Troum, Tsjuder, Vallenfyre, Zhrine

Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.

Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.

Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.

Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.

Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.

Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.

Mantar

Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.

Onotius: Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.

Oathbreaker

Cnuk:Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.

Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?

Onotius: Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!  

Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.

Vallenfyre

Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.

Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.

Incantation

Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.

Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!

Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět EmperorMayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.

Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.

Mayhem

Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.

Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.

Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.

Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

Hail Spirit Noir

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Floex

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Aluk Todolo – Voix

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Supersilent

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší  Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Ulver

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.


Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.