Archiv štítku: Ahab

Novinky 30-5-15

Ahab - The Boats of the Glen Carrig

>>> Němci Ahab odtajnili konkrétní detaily o svém nadcházejícím čtvrtém albu, jež se bude jmenovat „The Boats of the Glen Carrig“ a vyjde 28. srpna u Napalm Records. Obálku prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. The Isle 02. The Thing That Made Search 03. Like Red Foam (The Storm) 04. The Weedmen 05. To Mourn Job 06. The Light in The Weed (Mary Madison) [bonus]

>>> Populární Finové Children of Bodom hlásí změnu ve své sestavě. Kapelu po 12 letech opustil kytarista Roope Latvala. Vydání chystané desky, která by již měla být kompletně hotová, ani nadcházející koncerty by odchod neměl ohrozit.

>>> Švédové Ghost ukázali podobu své třetí desky „Meliora“, která vyjde 21. srpna. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:

01. Spirit 02. From the Pinnacle to the Pit 03. Cirice 04. Spöksonat 05. He Is 06. Mummy Dust 07. Majesty 08. Devil Church 09. Absolution 10. Deus in Absentia

>>> Norové Gorgoroth vypustili do světa song ze svého dlouho připravovaného alba, které pod názvem „Instinctus bestialis“ konečně vyjde 8. června. „Ad omnipotens aeterne diabolus“ poslouchejte na webu Terrorizer.

>>> Gorguts se nechali slyšet, že pracují na své další desce, která bude druhá po obnově činnosti v roce 2008. Více detailů prozatím není k dispozici.

>>> Hate Eternal pojmenovali svůj další řadový počin „Infernus“. Datum vydání bylo firmou Season of Mist stanoveno na 24. srpna.

>>> Projekt Lindemann, v němž spojili své síly Till Lindemann (Rammstein) a Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přichází s první plnohodnotnou ukázkou své tvorby. Videoklip „Praise Abort“ sledujte na YouTube. Album „Skills in Pills“ vyjde 23. června.

>>> Kanadský rapper Madchild vydá své další album 24. července. Jmenovat se bude „Silver Tongue Devil“.

>>> Britští veteráni Saxon ohlásili, že jejich další nahrávka ponese název „Battering Ram“. Počin by se podle všeho mohl objevit v říjnu.


Novinky 15-5-15

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic

>>> Němečtí funeral doomaři Ahab ohlásili, že jejich dosud nepojmenovaná čtvrtá deska vyjde někdy v srpnu nebo září. Průběžný náhled rozpracovaného artworku najdete tady.

>>> Nové album Američanů Between the Buried and Me, „Coma Ecliptic“, vyjde 7. července a kapela na to nyní upozorňuje videoklipem ke skladbě „The Coma Machine“. Sledujte na YouTube.

>>> Němečtí black metalisté Carn Dûm vydají svou eponymní debutovou desku 6. června u Dominance of Darkness Records. Obálka se nachází na odkazu, tracklist následuje:

01. Duath 02. Burz 03. Und es ward Winter… 04. Morgul – Metamorphose des Seins 05. Wandelnd im Dämmerlicht 06. Eine neue Macht erhebt sich… 07. Marsch auf Fornost 08. Begraben in Dunkelheit 09. Dämmerung 10. Nacht

>>> Američané Coal Chamber vypustili do světa nový klip ke své comebackové nahrávce „Rivals“. „I.O.U. Nothing“ sledujte na YouTube.

>>> Nové video mají na kontě taktéž britští raraši Cradle of Filth. Song „Right Wing of the Garden Triptych“ se objeví na chystaném albu „Hammer of the Witches“ a poslouchat jej můžete na YouTube.

>>> Legendární kytarista Joe Satriani ohlásil vydání nové sólové nahrávky. „Shockwave Supernova“ vyjde 24. července s následujícím obalem a tracklistem:

01. Shockwave Supernova 02. Lost in a Memory 03. Crazy Joey 04. In My Pocket 05. On Peregrine Wings 06. Cataclysmic 07. San Francisco Blue 08. Keep on Movin’ 09. All of My Life 10. A Phase I’m Going Through 11. Scarborough Stomp 12. Butterfly and Zebra 13. If There Is No Heaven 14. Stars Race Across the Sky 15. Goodbye Supernova

>>> Řecký black metalový projekt Spectral Lore právě dnes vydává nové instrumentální EP s názvem „Voyager“, které se nese v electro/ambientním duchu. Poslouchat jej můžete na Bandcampu, obal vypadá takto, seznam písní následuje:

01. Experimental Spectroscopy (Light Years Away) 02. Voyager (Mission Launch) 03. Relic Radiation (Remnants of History) 04. Destination (Arrival & Terraforming) 05. Trespassing into the Event Horizon (The Calling) 06. Asteroid Mining (Abandoned Space) 07. Interstellar Cloud Attraction (A Dialogue) 08. Sun Drone (Warrior of Light)


Ahab – The Giant

Ahab - The Giant
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 25.5.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Further South
02. Aeons Elapse
03. Deliverance (Shouting at the Dead)
04. Antarctica the Polymorphess
05. Fathoms Deep Below
06. The Giant

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ahab původně vznikli pouze jakožto boční projekt několika členů Midnattsol; jejich snažení následně vyústilo v první desku “The Call of the Wretched Sea”, kterou já osobně dodnes považuji za obrovský klenot a jedno z nejlepších funeral doom metalových alb, která znám. Což je o to více s podivem, že toho času hlavní působiště hudebníků, tedy Midnattsol, je (a vždy byl) naprosto neškodný bezzubý čajíček, pro nějž je i průměrné hodnocení pochvalou. Zjevně to časem došlo i kytarové dvojici Daniel Droste Chris Hector, pánové Midnattsol jeden po druhém opustili a začali se spolu s ostatními kolegy z Ahab naplno věnovat plavbě po pohřebním moři, v němž se ukrývalo až podivuhodně mnoho potenciálu. Zatímco z “The Call of the Wretched Sea” dodnes naskakuje husí kůže, z pokračování “The Divinity of Oceans” jsem byl opravdu nadšený pouze krátce po vydání, postupem času můj postoj k albu poněkud ochladl. Byť se bezesporu jedná o dobrou záležitost, na svého předchůdce jednoduše neměla – což byl možná její úplně největší prohřešek, jinak se totiž také jednalo o velmi kvalitní funeral doom, který výrazivo Ahab posunul mílovými kroky kupředu. A co na to aktuální “The Giant”?

Nutno hned zpočátku říct, že mezi “The Divinity of Oceans” a “The Giant” ani zdaleka není tak velký posun, jaký byl mezi “The Call of the Wretched Sea” a “The Divinity of Oceans”; přijde mi, že novinka spíše dále rozvíjí cestu nastolenou jejím starším bratříčkem. Nutno ovšem také dodat, že se jí to tentokrát opravdu daří po všech stránkách lépe. Zatímco “The Divinity of Oceans” bylo v některých pasážích až přespříliš rozvleklé, na “The Giant” jsem si něčeho takového nevšiml ani v nejmenším, ba právě naopak, třetí dlouhohrající počin Ahab je opět opravdu skvělou záležitostí, která je plná výtečných momentů. Ačkoliv famózní kolos “The Call of the Wretched Sea” zůstal stále nepokořen, pranic to nemění na faktu, že “The Giant” má toho hodně co říct.

Co tedy vlastně “The Giant” nabízí? Vzhledem k faktu, že jde o pohřební doom metal, asi by bylo nošením vody do moře, kdybych řekl, že by měl posluchač očekávat pomalé tempo. Nejedná se už ovšem o takový surový a hutný doom, jaký Ahab nabízeli na “The Call of the Wretched Sea”, stejně jako v případě “The Divinity of Oceans”, i na nejnovějším albu najdete kromě masivní kytarové stěny také (byť to na první pohled může vzhledem k žánru vypadat trochu divně) spoustu vyloženě oddychových pasáží s čistým zpěvem. Právě na nich je jen tak mimochodem opravdu znatelné, v jak kvalitního zpěváka se Daniel Droste za těch pár let vypracoval. Zatímco na debutu se prezentoval pouze obhroublým growlingem (který však do té muziky pasoval, netvrdím, že ne), nyní je jeho projev mnohem pestřejší. Taktéž celková nálada a atmosféra “The Giant” pokračuje ve stopách druhého alba – stále je značně neveselá, nicméně už to není vyložená depka jako na první desce. Přesto je myslím vcelku jasné, že příznivci veselé muziky by se od “The Giant” měli držet dál… ale tak už to holt u doomu bývá – ocení jej povětšinou pouze ti posluchači, jimž podobné umíračky nejsou cizí od přírody.

I tak je ale nutné zmínit, že sem tam Ahab i na “The Giant” pořádně zahrozí hlubokými monumentálními rify, které dají vzpomenout právě na “The Call of the Wretched Sea”. Příkladem mohou být třeba hned obě první skladby “Further South” a “Aeons Elapse”, jež obě začínají v poklidném duchu, ale právě díky tomuto kontrastu poté kytarová hradba vynikne ještě více. V “Aeons Elapse” – když už jsme u toho – stojí za zmínku také velice výrazná sólová kytara v poslední třetině písně. Celkově se dá říct, že všechny skladby jsou na “The Giant” na poměry svého žánru dost dynamické a proměnlivé, přelévají se z klidnějších momentů do těch tvrdších a zase zpátky, což má za následek jednu velmi příjemnou věc – posluchač se ani na chvíli nenudí. A to je dle mého názoru právě to důležité. Pokud bych měl vyzdvihnout jednu konkrétní položku, asi bych po mírném váhání (přece jenom se v tomto případě nedá hovořit o nějakých hitovkách) sáhnul po čtvrté “Antarctica the Polymorphess” s fantastickým rozjezdem a ještě fantastičtějším závěrem, v němž se ke slovu opět dostává úžasná sólová kytara.

V konečném součtu je myslím vcelku jasné, že Ahab nahráli výborné album – opět. Ne sice tak působivé a hypnotické jako geniální debut, který už dle mého názoru nebude překonán, ale rozhodně působivější a zábavnější než “The Divinity of Oceans”. Verdikt je tedy zřejmý – “The Giant” lze doporučit každému milovníkovi pořádného doomu. Zklamán podle mě rozhodně nebude…


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!


Ahab – The Divinity of Oceans

Ahab - The Divinity of Oceans
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 22.7.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Yet Another Raft of the Medusa (Pollard’s Weakness)
02. The Divinity of Oceans
03. O Father Sea
04. Redemption Lost
05. Tombstone Carousal
06. Gnawing Bones (Coffin’s Lost)
07. Nickerson’s Theme

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abyste správně pochopili smysl této recenze, musím vám nejdříve objasnit můj vztah k Ahab a jejich hudbě. Novinka „The Divinity of Oceans“ byla pro mě jednou z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku, což je vzhledem k opravdu velké konkurenci samo o sobě úspěchem. Důvod je jednoduchý. Debut „The Call of the Wretched Sea“ mi k srdci přirostl jako málokteré album a postupem času jsem si k němu vypěstoval až osobní vztah. Mé nároky vůči „The Divinity of Oceans“ byly více než hodně vysoké. Očekával jsem, že mě novinka naprosto uzemní, že se z ní ještě dlouho nevzpamatuju, očekával jsem čirou dokonalost. Jenže vzrušení při prvním stisku „play“ bylo záhy vystřídáno zklamáním…

Naštěstí jsem si byl vědom faktu, že Ahab prostě nehrají hudbu na jeden nebo dva poslechy. Ještě teď si vzpomínám, že i „The Call of the Wretched Sea“ se mi zpočátku nelíbilo a v současné době je to pro mě absolutní srdeční záležitost. Proto jsem „The Divinity of Oceans“ nezatracoval, ale poslouchal dál a dál a dál… Ani prsty všech mých končetin by mi nestačily na spočítání, kolikrát jsem nové Ahab již slyšel. Snad proto se mi nakonec povedlo alespoň částečně do desky proniknout a oblíbit si ji.

Je nezbytně nutné podotknout, že Ahab pracují s konceptem vodní hladiny a oceánu (což by mohlo být jasné i z názvů jejich alb). „The Call of the Wretched Sea“ je jedna velká, neprostupná vodní stěna. Jako obluda z těch nejtemnějších hlubin moře se celým albem proplétá zmar a zoufalství. A hladinu bičují těžké kapky z černých mraků, které nepropustí ani kousek světla. Přesně takhle debut působí. Nátlaková hudba, před kterou není úniku. Proto jsem byl trochu zklamán, že „The Divinity of Oceans“ se ubírá odlišnou cestou. Jak mi ale později došlo, právě to, že novinka není jen kopírkou „The Call of the Wretched Sea“ patří k jejímu kouzlu.

„The Divinity of Oceans“ je jednoznačně méně depresivní záležitostí než jednička. Mořská bouře se chvílemi utiší a rozbouřené vlny střídá klidná hladina, která ale nevěstí nic dobrého. Mezi těžkými mraky občas prosvitne několik slunečních paprsků. Mnohem více je využíván čistý zpěv na úkor growlingu (zpěvák Daniel Droste se vokálně hodně vypracoval, na debutu chvílemi bylo poznat, že je to především kytarista a zpěv dělá „jen tak bokem“). Celkově se jedná o dost klidnější záležitost (ale ne pomalejší, Ahab přece jenom produkují funeral doom, takže vzhledem ke svému žánru mohli jen opravdu těžko zpomalit). Rozhodně se ale pořád nejedná o nic veselého, pro střední metalovou vrstvu to stále bude nepochopitelná šílenost.

Ahab

I přes počáteční zklamání mohu nakonec prohlásit, že podobně jako „The Call of the Wretched Sea“, i „The Divinity of Oceans“ je famózním albem, jen jde na to jiným způsobem. Ještě jsem nestačil proniknout do všech jeho zákoutí (oceán bývá přece jenom rozlehlý), ale již teď mohu s jistotou prohlásit, že do této desky se vyplatí investovat. Ve svém žánru je to naprostá špička. Jenže co je to kapele platné, když je jejich žánr zřejmě ten úplně nejméně oblíbený na světě, na samém okraji posluchačského zájmu. A proto se bude muset i přes své nesporné kvality tato skvělá záležitost neustále plácat pouze jako velmi sporadicky a nestále fungující projekt.