Nejočekávanější album měsíce: Locrian – Infinite Dissolution

H.: 1. Locrian – Infinite Dissolution 2. Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows) Ježura: 1. Madchild – Silver Tongue Devil Kaša: 1. Lamb of God – VII: Sturm und Drang 2. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic 3. Symphony X – Underworld nK_!: 1. Oomph! – XXV 2. Lamb of God – VII: Sturm und Drang 3. Cradle of Filth – Hammer of the Witches Atreides: 1. Locrian – Infinite Dissolution Zajus: 1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic 2. Locrian – Infinite Dissolution Skvrn: 1. Locrian – Infinite Dissolution 2. Alda – Passage 3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic Onotius: 1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic 2. Symphony X – Underworld

Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.

Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God s „VII: Sturm und Drang“.

P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.

H.:

Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.

Ježura:

Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…

Kaša:

Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.

nK_!:

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.

Atreides:

Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.

Zajus:

Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.

Skvrn:

Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.

Onotius:

Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.

---