Archiv štítku: Dimmu Borgir

Dimmu Borgir – Interdimensional Summit

Dimmu Borgir - Interdimensional Summit

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Nuclear Blast

Hrací doba: 07:40

Odkazy:
facebook / twitter

Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.

Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio ShagrathSilenozGalder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.

Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.

„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.

V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.

Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.

Dimmu Borgir

Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.


Dimmu Borgir: nové DVD

Na novou desku norských symfoniků Dimmu Borgir se stále čeká, ale vypadá to, že se její vydání pomalu začíná blížit. Kapela hlásí prodloužení smlouvy s Nuclear Blast a info o novince prý bude následovat v dohledné době.

Nicméně, už teď je jisté, že nejbližším vydaným počinem Dimmu Borgir bude živé DVD s názvem „Forces of the Northern Night“. Jde o záznam koncertu, který Norové odehráli v květnu 2011 v Oslu v doprovodu orchestru a sboru.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #1 (H.)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od H…

H.

H.:

Daniel Landa - Chcíply dobrý víly
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1995
Label: EMI

Daniel Landa – Chcíply dobrý víly

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku – a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času – a obzvláště to platí o “Chcíply dobrý víly”.

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek “Pozdrav z fronty” (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a “Konec”, nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil “Chcíply dobrý víly”, zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že – a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu – se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší (“Včera mě někdo…”, “Andílek” a hlavně hovadina “Zombice” – asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul “Holky a mašiny”, “Tradice”, “Zapalte hranici” nebo “Ztracení hoši”.

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není – zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?


Iron Maiden - Brave New World
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 30.5.2000
Label: EMI Records

Iron Maiden – Brave New World

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret – Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo “Brave New World”, a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky “The X Factor” a “Virtual XI”Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako “Iron Maiden”, “Seventh Son of a Seventh Son” nebo “Fear of the Dark”, přesto je to právě “Brave New World”, které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv… vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý – i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až “Brave New World”, které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně – a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. “Brave New World” zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.


Theatre of Tragedy - Aégis
Země: Norsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 18.8.1998
Label: Massacre Records

Theatre of Tragedy – Aégis

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb – šlo o dvojici “Theli” a “Vovin” od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

“Aégis” je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na “Aégis” nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s “Aégis”, a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první “Aégis” – a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě “Aégis”, jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné “Aégis” není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové – ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by “Aégis” mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem – jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po “Aégis” vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.


Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Dimmu Borgir – Stormblåst

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP “From the Cradle to Enslave”, s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde…

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě “Stormblåst” od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném “From the Cradle to Enslave” bylo právě “Stormblåst” druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. “Stormblåst” je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň – a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je “Stormblåst” stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes – stačí jen vzpomenout na kusy jako “Da den kristne satte livet til”, “Dødsferd” či “Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag”.

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.


Combichrist - Today We Are All Demons
Země: USA / Norsko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 20.1.2009
Label: Out of Line

Combichrist – Today We Are All Demons

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich “Today We Are All Demons” bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho – “Today We Are All Demons” je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit – a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy – jmenovitě se jedná především o nášlehy jako “I Want Your Blood”, “Sent to Destroy” nebo “Scarred” – ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že “Everybody Hates You” nebo “What the Fuck Is Wrong With You People?” jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni – a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě “Today We Are All Demons”, protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…


Redakční eintopf #14.4 – speciál 2010 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2010:
1. Ihsahn – After
2. Iron Maiden – The Final Frontier
3. Blind Guardian – At the Edge of Time
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!

Neřadový počin roku:
Hypnos – Halfway to Hell

Koncert roku:
Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010

Zklamání roku:
černý rok metalu

Top5 2010:

1. Ihsahn – After
Skromný génius Ihsahn letos světu opět dokázal, kdo že to stojí za kultovním statutem blackové legendy Emperor. Jeho třetí sólové album je snad v každém ohledu dokonalé a jeho poslech je pro mne určitou formou mše. Ano, tak moc se mi “After” líbí…

2. Iron Maiden – The Final Frontier
Pánové umějí stárnout s grácií! Novinka sice zní úplně jinak než klasická alba z let osmdesátých, ale přesto (nebo snad právě proto) je svěží, nápaditá, progresivní a nebojím se říct epická. Přes to všechno je na první poslech poznat, že jde o Iron Maiden. Tleskám a uctivě se klaním!

3. Blind Guardian – At the Edge of Time
Po sérii “Nightfall in Middle-Earth”“A Night at the Opera”“A Twist in the Myth”, kde bylo každé album úplně jiné a ne každému to vyhovovalo, stvořili Blind Guardian desku, která kombinuje většinu předchozích směrů a ve výsledku je vyvážená, komplexní a mimořádně kvalitní. Bravo, bardi!

4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
Čtvrtá příčka patří Kamelot. O kvalitách alba jsem se trochu obšírněji rozepsal v recenzi, takže moje argumenty hledejte tam. Jen bych dodal, že kdybych Kamelot miloval stejně fanaticky jako Blind Guardian, asi by si odnesli o stupeň lepší umístění, takže výsledné pořadí berte trochu s nadhledem…

5. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Teď se na mou hlavu asi snese déšť nepěkných výrazů, ale mně se “Abrahadabra” skutečně hodně líbí! Určitě by se našla alba, která by tento počin svými kvalitami dost možná i zesměšnila, ale moje rozhodnutí má na svědomí především fakt, jak moc je “Abrahadabra” zábavné a kvalitní album oproti svému jalovému předchůdci “In Sorte Diaboli”. Dimmu Borgir vsadili na razantní změnu a já jim to žeru i s navijákem. Amen.

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neser!
I přes to, že jsem původně chtěl tento titul přidělit albu “IVO” od Morbivodovy Umbrtky, nakonec musím dát přednost mimoňům Dymytry. Jejich “Neser!” je totiž na české poměry skutečně nevídaně chytlavé a našlapané dílo. Jsem skutečně zvědavý, co se okolo bude okolo téhle party dít v budoucnu…

Hypnos - Halfway to Hell

Neřadový počin roku:

Hypnos – Halfway to Hell
Ano, letos vyšla DVD takovým veličinám jako Immortal a Behemoth a já nepochybuji o jejich kvalitách. Bohužel, neměl jsem možnost zhlédnout ani “The Seventh Date of Blashyrk”, ani “Evangelia Heretika”, tak musím při svém výběru zalovit v jiných vodách. Hypnos mě uchvátili na Brutal Assaultu, a tak jsem se rozhodl podívat se jejich hudbě na zoubek. K mému překvapení jsem objevil skutečně kvalitní materiál, který se může směle měřit s nejrůznějšími zahraničními kapelami. “Halfway to Hell” mě neskutečně namlsala na plnohodnotné album, které doufám přijde co nejdřív, a na můj osobní piedestal tak patří plným právem.

Koncert roku:

Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010
Ještě na začátku října bych zcela jednoznačně volil květnový koncert Аркона v Praze. Ovšem to, co předvedli na Flédě Blind Guardian, se mi z paměti nevymaže snad do smrti – dokonalost a nic než dokonalost! Má volba je tedy zřejmá…

Zklamání roku:

černý rok metalu
Tohle bude složitější, protože všechny desky, na které jsem se v uplynulém roce těšil, dopadly přinejhorším chvalitebně. Snad jediné album, které mi není moc po chuti, je novinka Cradle of Filth, i když lze jen sotva mluvit o zklamání, když vydání desky nepředcházelo žádné nadšené očekávání. Skutečně zklamaný jsem tak jen z vysokého počtu úmrtí na rock metalové scéně, stejně jako Earthworm…


Redakční eintopf #14.6 – speciál 2010 (Theorrow)

Theorrow

Theorrow:

Top5 2010:
1. Parkway Drive – Deep Blue
2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
3. Bleeding Through – Bleeding Through
4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
5. Avenged Sevenfold – Nightmare

CZ/SVK deska roku:
Black Alert – Demo

Neřadový počin roku:
Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh

Koncert roku:
Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010

Zklamání roku:

Top5 2010:

1. Parkway Drive – Deep Blue
Letošní rok jsou pro mě číslo jedna Parkway Drive. Jejich poslední řadové album obsahuje vše, co by mělo takovéhle album mít – chytlavé riffy, kvalitní growling atp. A hlavně to podtrhli kvalitním vystoupením v Praze. Tudíž číslo jedna pro rok 2010 jsou Australani Parkway Drive se svým posledním počinem “Deep Blue”.

2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Velice dobrá deska. Dimmu Borgir, bych řekl, tak trochu zpomalili, ale i přesto je to velice kvalitní deska. Snad nejlepší písnička z celého alba je předělávka “Perfect Strangers” od Deep Purple, kterou mě velice překvapili. Je to prostě nahrávka, která má atmosféru.

3. Bleeding Through – Bleeding Through
Tohle je moje srdcová záležitost. Nevím, co bych o tomhle skvostu napsal. Pro ně jsem měl vždycky slabost. Moc slabých chvilek jsem na CD opravdu nenašel. Pražský koncert byla třešnička na dortu!

4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
Abych řekl upřímně, čekal jsem od této desky více. As I Lay Dying velice ubrali melodického zpěvu, ale když už tam je, tak stojí za to, například v “Parallels”. Též mi chybí melodické riffy. Desku “An Ocean Between Us” rozhodně nepřekonali. I přes všechny tyhle nedostatky tato deska stojí za poslechnutí.

5. Avenged Sevenfold – Nightmare
Od téhle desky jsem nevěděl, co mám čekat. Po poslechu videoklipu “Nightmare” jsem byl velice rád, že Avenged Sevenfold jedou ten svůj klasický styl, ale při poslechu CD jsem byl velice zklamán. Je tu více pomalých písní, než by bylo záhodno. Dále jejich některé refrény bych spíš přiřadil do punku než k Avenged Sevenfold. Neříkám, že celé CD je bez ostřejší věci, ale i přesto tohle CD nedosahuje kvalit jejich předchozích desek.

CZ/SVK deska roku:

Black Alert – Demo
Jelikož Black Alert jsou mí kamarádi a já českou scénu vůbec nesleduji, padla jasná volba na ně.

Neřadový počin roku:

Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh
Já, jakožto velký milovník Immortal, jsem po zkouknutí tohoto DVD měl druhé Vánoce. Skvělá show až na to, že mi tam chybí písně z nového CD, jinak bezchyby.

Koncert roku:

Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010
Jelikož na tomto turné vystupovali mí dva favorité, Bleeding Through a Parkway Drive, bylo jasné, že tohle bude číslo jedna. Též jsem přemýšlel o festivalu Sonisphere, ale nedosahoval takových kvalit, které předvedli Parkway Drive a Bleeding Through v Praze. Nevím, jestli mě za to někdo nevykostí, ale myslím si, že Metallica za Parkway Drive trošku pokulhávala. Je to můj osobní názor, tak mě nechte žít.

Zklamání roku:

V letošním roce mě nic nezklamalo.


Dimmu Borgir – Abrahadabra

Dimmu Borgir - Abrahadabra
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Xibir
02. Born Treacherous
03. Gateways
04. Chess with the Abyss
05. Dimmu Borgir
06. Ritualist
07. The Demiurge Molecule
08. A Jewel Traced Through Coal
09. Renewal
10. Endings and Continuations

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevím, jaké pomatení mysli mne postihlo, když jsem dal v zářijovém eintopfu přednost Dimmu Borgir v konkurenci takových Enslaved, Vulture Industries či Angantyr, ale stalo se. Možná v tom nebylo nic jiného než jen prachsprostá zvědavost, s čím že to osiřelé trio ShagrathSilenozGalder přijde potom, co je (evidentně však nedobrovolně) opustila zbylá část stálé sestavy. Zvláště pak zamrzel odchod ICS Vortexe, jehož krystalicky čistý vokál perlil na nahrávkách Dimmu Borgir celých deset let.

Po poslechu novinky „Abrahadabra“ to ale vypadá, že odchod dvou členů kapele zřejmě prospěl, vzduch se vyčistil a Dimmu Borgir mohli začít skládat s chladnou hlavou. Alespoň tak nová deska na první poslech působí na mne. První poznatek z „Abrahadabra“ je totiž takový, že se určitě jedná o lepší nahrávku, než bylo lehce sterilní „In sorte Diaboli“… neříkám, že mě “In sorte Diaboli” v době vydání nebavilo, ale v současnosti už jen leží na polici a neslyšel jsem jej ani nepamatuji… když dostanu chuť na nějakou BM-měkotinu, sáhnu radši po jiné desce Dimmu Borgir

Právě v porovnání s „In sorte Diaboli“ cítím u „Abrahadabra“ zlepšení takřka po všech stránkách. Jednak to jsou jistě orchestrální linky, které jsou chvílemi opravdu vydařené, a konečně se dá říct, že Dimmu Borgir smysluplně využívají orchestr po celou hrací délku alba. Mnohem nápaditěji vyznívá také struktura jednotlivých skladeb, kde většina z nich dokáže udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. A nakonec, nadmíru dobře vyznívá také Shagrathův vokál, jenž střídá relativně pestrou škálu poloh. Samozřejmě mu se zpěvem pomohli i další (třeba Snowyho Shawa by nepoznal jen hluchoň, a to i přesto, že Dimmu Borgir jeho účast stále ještě odmítají oficiálně potvrdit), ale i tak lze Shagratha za jeho výkon jen chválit. Přiznám se, že přece jen mi tam možná chybí ten ICS Vortex (do některých pasáží by jeho hlas sednul jak prdel na hrnec), ale co se dá dělat, když ho vykopli…

Úvod obstarává velmi povedené instrumentální intro „Xibir“ s mrazivou atmosférou. Tady Dimmu Borgir opravdu zabodovali. První pořádný otvírak „Born Treacherous“ zní celkem obstojně, na zadní kapsy kalhot to však neposadí, prostě žádné terno, jen vcelku povedený kousek, kde vyčnívá zejména orchestr a refrén.

Oproti tomu hned následující „Gateways“ představuje asi úplný vrchol desky. Tříští se v ní veškeré silné stránky, jež jsem popsal v jednom z předchozích odstavců – skvělé orchestrální i klávesové pasáže, dobře promyšlená struktura, velice variabilní vokální party (včetně hostující Agnete KjølsrudDjerv a jejího nervního hlasu), pár luxusních kytarových vyhrávek (02:30-02:46 – mňam). Celkově opravdu hodně povedená kompozice.

Dost mě také zaujala „Dimmu Borgir“ se zajímavým sborem a výborným začátkem nebo „Ritualist“, kde opět nastupují zajímavě pojaté kytary a dobrý refrén. Poté už se ale naneštěstí deska dostává do jakési slepé uličky, z níž se do konce v podstatě nevyhrabe. V následujících písničkách (hlavně to platí o „The Demiurge Molecule“ a „A Jewel Traced Through Coal“) když už tak baví spíše klávesy s orchestrem (bez něj by bylo „Abrahadabra“ opravdu poloviční), ale samotná kapela už méně.

„Abrahadabra“ je však přesto podle mého názoru oproti minulému „In sorte Diaboli“ určitě lepší nahrávkou a zatím to vypadá, že i trvanlivější, což je určitě dobré znamení. Pro mě je to vlastně i docela překvapení, že z Dimmu Borgir vypadla takhle solidní věc. Ne, není to nějaká extrémní bomba ani trhák roku, jen vcelku dobře poslouchatelná záležitost a to mi v současné chvíli stačí dost na to, abych za fošnu nějakých těch pár stováků vysypal.

Na úplný závěr recenze si nemůžu odpustit to, co ode mě stejně všichni čekáte už od začátku – ne, “Stormblåst” to vážně nepřekonalo. Ale tak to se ani čekat nedalo…


Redakční eintopf #10 – září 2010

Dimmu Borgir - Abrahadabra
Nejočekávanější alba měsíce:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven


H.:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Index očekávání: 8/10

Earthworm:
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven
Index očekávání: 8/10

Seda:
Serj Tankian – Imperfect Harmonies
Index očekávání: 7/10

H.

H.:

Já to v nedávné recenzi na Accept říkal, že září bude tak plné pecek, že člověk nebude vědět, co do toho eintopfu dřív strčit (smích). Výběr je tentokrát opravdu veliký, no považte sami – když thrash, tak jedině Death Angel; když black, tak jenom Drudkh; když avantgardu, tak nic jiného než Vulture Industries; je libo power? – vycházejí noví Kamelot; nebo to bude něco progresivního? – v tom případě nelze nesáhnout po Enslaved. Prostě je toho opravdu dost a dost a volba v mém případě byla tudíž vskutku těžká. Nakonec ale – a musím říct, že sám se tomu divím – vyhrává deska, na jejíž dosazení do eintopfu bych si ještě tak před měsícem nevsadil ani vindru. Jenže čím víc se vydání “Abrahadabra” od Dimmu Borgir blíží, tím víc se na něj nejenže těším, ale tím víc ve mně roste i přesvědčení, že tentokrát to bude stát opravdu za to. Zaprvé, singl “Gateways” mě prostě neskutečně chytnul – víc než bych byl čekal, zní to vážně až nečekaně dobře; zadruhé, každý, kdo měl tu možnost slyšet z “Abrahadabra” něco víc, nešetří superlativy, což řadového posluchače, jako jsem já, občas dokáže navnadit. Nevím jak vy, ale já začínám být pomalu opravdu zvědav. Snad se má důvěra v podobě vypíchnutí Dimmu Borgir na post toho nejočekávanějšího v měsíci vyplatí. Uvidíme, uvidíme…

Earthworm

Earthworm:

Jak jste již slyšeli a ještě uslyšíte, září nabízí něco snad pro každého metalistu či rockera. Od novinek Lordi a Blackmore’s Night přes Stone Sour nebo Volbeat až k Dimmu Borgir a Enslaved. Poslední dobou mne ale ze zmíněných kapel srdce táhne nejvíc právě k tzv. “heavy rock ‘n’ rollovým” Volbeat. Další nálož chytlavých a skočných riffů a melodií snad nebude příliš repetitivní a další zářez těchto Dánů ovládne spoustu ušních bubínků.

Seda

Seda:

Výběr desek na září je poměrně pestrý. Dočkáme se konečně první studiovky System Divide, nových Dimmu Borgir anebo legendy Halforda. Mou přízeň ale dostává Serj Tankian. Už jeho prvotina mezi sólovými deskami byla velice dobrá. Tento rok Serj rád experimentoval i s orchestrem, se kterým udělal turné. Těším se hlavně na to, jestli se opět zvukově oddálí od System of a Down a bude už brán jako sólový zpěvák, anebo bude s kapelou stále srovnáván.


Dimmu Borgir – Stormblåst

Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen
02. Broderskapets ring
03. Når sjelen hentes til helvete
04. Sorgens kammer
05. Da den kristne satte livet til
06. Stormblåst
07. Dødsferd
08. Antikrist
09. Vinder fra en ensom grav
10. Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Téměř každá kapela má nějakou tu svou zásadní nahrávku. Pokud chceme zůstat u žánru, kterému se dnes budeme věnovat, tak například Immortal mají „Battles in the North“, Darkthrone mají „Transilvanian Hunger“ a Mayhem zase „De mysteriis dom Sathanas“. Výjimkou nejsou ani Dimmu Borgir, kteří dávno předtím, než se stali „zmalovanými komerčňáky“, vydali svůj opus no.1 – „Stormblåst“.

To vám byly časy, kdy dnes tak profláklá norská scéna fungovala pouze na bázi totálního undergroundu, kdy každá kapela byla originální a svá. A originalita Dimmu Borgir spočívala v implantování kláves do black metalu. To jim to tehdá ještě ortodoxní žrali, na rozdíl ode dneška. Samozřejmě nebyli jediní, vzpomeňme třeba na Emperor nebo Covenant, přesto byli v té době však z mála. A i když už jejich debut „For all tid“ byl velice vyvedeným počinem, právě až „Stormblåst“ je naprostý vrchol celé diskografie Dimmu Borgir, který se jim, při vší úctě k jejich současné produkci, ještě nepodařilo a zřejmě ani nikdy nepodaří překonat. I když to je samozřejmě věc názoru, znám lidi, kteří už i „Stormblåst“ považují za komerci a jediná poslouchatelná deska Dimmu Borgir je pro ně právě „For all tid“. To nic ale nemění na faktu, že právě „Stormblåst“ má z celé diskografie skupiny ten nejkultovnější status.

A že si jej právem zaslouží, jen co je pravda. Není to otázka skvělého zvuku, ani hráčské ekvilibristiky. Ve své podstatě je celý „Stormblåst“ jen dřevním black metalem své doby, na nějž byla inteligentně naroubována rozumná dávka kláves (nechce se mi říkat symfoniky, protože nevím, jak bych pak musel nazvat jejich současnou tvorbu). Celý vtip je v tom, že tohle album je prostě a jednoduše skvělé.

Úvodní „Alt lys er svunnet hen“ je sice dobrou písničkou, pro mě osobně však plní „jen“ úlohu velmi chutného předkrmu, neboť hned následující pomalá kompozice „Broderskapets ring“ ukazuje největší sílu alba – neodolatelnou a těžkou atmosféru, která vás od teď neopustí až do samotného konce desky, a to i přesto, že se zbytek skladeb nese v rychlejším duchu (snad až na další pomalou a nádherně obasovanou „Antikrist“ a procítěnou instrumentálku „Sorgens kammer“). Epicentrem je titulní „Stormblåst“, která začíná těžce oldschoolově, aby se po chvíli zvrhla v klasicky nádhernou střednětempou atmosféru korunovanou působivým závěrem. Třešničkou dortu je poslední song „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“, v níž probleskne takřka geniální klávesový part a vytvoří tak opravdu lahodnou tečku za těmito výživnými 50 minutami výborné hudby.

Nejen hudbou je však „Stormblåst“ zajímavý. Přes všechny jeho nesporné kvality se nad ním vznáší také pach vykradačství. Není žádným tajemstvím, že již jednou zmiňovanou „Sorgens kammer“ obšlehl tehdejší klávesák Stian Aarstad z prehistorické hry „Agony“ na Amigu a nikomu o tom samozřejmě neřekl. Intro k „Alt lys er svunnet hen“ je zase vykradené z písničky “Sacred Hour” od britské rockové skupiny Magnum. A ještě jednou, intro k písni „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“ je zase částí symfonie „Novosvětská“ od Antonína Dvořáka, ta již však byla použita záměrně. Na druhou stranu, i samotný „Stormblåst“ se stal předmětem kopírování, neboť německý rapper (!) Bushido si do jedné své písně přivlastnil melodie ze songu „Alt lys er svunnet hen“ (a do jiného svého songu ještě vykradl pozdější hit Dimmu Borgir„Mourning Palace“).

Když se dnes bavíme o desce „Stormblåst“, není možné také nezmínit její remake z roku 2005. Musím uznat, že obě nové pecky „Sorgens kammer – Del II“ a „Avmaktslave“ jsou výborné, přesto si já osobně myslím, že do tak kultovního díla neměli Dimmu Borgir vůbec zasahovat, protože znovunahrané verze starých písniček těm původním nesahají ani po kotníky. Jako důvod předělávání kapela uvádí velmi špatný zvuk originální nahrávky. Pravda, sound „Stormblåst“ je dosti archaický, ale i v tom spočívá jeho kouzlo. Samo o sobě je totiž album obrazem své doby, který má co říct i dnes. „Stormblåst“ z roku 1996 bych se nebál označit svým způsobem za nadčasový.


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.