Ihsahn - After

Ihsahn – After

Ihsahn - After
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 26.1.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Barren Lands
02. A Grave Inversed
03. After
04. Frozen Lakes on Mars
05. Undercurrent
06. Austere
07. Heaven’s Black Sea
08. On the Shores

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek.

Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky „In the Nightside Eclipse“ (1994) a „Anthems to the Welkin at Dusk“ (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metalu byli trochu jiní, s příchodem „IX Equilibrium“ (1999) a „Prometheus: The Disciple of Fire & Demise“ (2001) jsem však začal cítit, že je v jejich hudbě to progrese chvílemi „trochu moc“. Pořád však oba počiny považuji za skvělé a čas od času si je s ohromnou chutí poslechnu. Kdyby však dále šli tímto směrem, možná bych už jejich další počiny nerozdýchal. A v jakém duchu by Emperor s největší pravděpodobností pokračovali, ukazuje právě kontinuálně navazující Ihsahnova sólová alba. Není totiž žádným velkým tajemstvím, že to byl právě on, kdo měl v Emperor hlavní slovo.

Trojice nahrávek „The Adversary“, „AngL“ a nejnovější přírůstek do rodiny „After“ nám když ne ukazují, tak alespoň simulují, jak by to mohlo vypadat, kdyby Emperor svou činnost nepřerušili. Jenže, má prognóza se naneštěstí naplnila a já osobně už Ihsahnovu současnou tvorbu prostě nedávám. Netvrdím, že je špatná. Když zapojím zbytky své objektivity, tak ty nadšené ohlasy, které se na Ihsahna valí ze všech stran, chápu a kvality všech tří desek samozřejmě uznávám, dál jsem se ale ještě nedostal. Slyším to tam a vím, že by mi můj mozek měl říkat: „Ty vole, vždyť je to našlapaná muzika. To se ti líbí jak cyp,“ přesto mi ten parchant tvrdí něco jiného. To se holt stává. Teď vás ale jistě napadne otázka, proč to já kretén recenzuju. Důvod je prozaicky jednoduchý – ostatní členové naší slavné redakce jsou holt vypráskaní lenoši, tak to zbylo zase na mě.

Pokleslý stav naší redakce vás ale, předpokládám, nezajímá, tak hurá zpátky k tomu, proč jsme dnes tady – „After“. Žhavím ony zbytky své objektivity a musím alespoň uznat, že ze všech tří inkriminovaných sólovek je právě ta nejnovější tou nejpovedenější. Nebudu zastírat, co má na tom tu největší zásluhu, a vybalím to hned ze začátku (no dobře, tohle možná není „hned ze začátku“, ale „hned zprostředka“ už mi snad uznáte) – saxofon. Je to až neuvěřitelné, jak moc tenhle jediný nástroj dokázal zamíchat kartami. Ke slovu se naplno dostává ve druhé „A Grave Inversed“ a hned je to lahůdka. Saxofonista Jørgen Munkeby z norských experimentátorů Shining jednoznačně dokazuje, že důvěru, kterou do něj Ihsahn vložil, si plně zaslouží (pokud jsem správně pochopil promo materiály, tak Jørgen dostal při tvorbě saxofonových partů v podstatě volnou ruku).

Aby to ale nevypadalo, že „After“ stojí a padá jen s Jørgenovým výkonem a že Ihsahn pouze šumaří na druhých houslích, tak to není pravda ani v nejmenším. I některé nesaxofonové skladby jsou potěchou sluch posluchačův. Důkazem budiž klidná titulka „After“ a hned po ní následující „Frozen Lakes on Mars“ s velmi povedeným refrénem. Stále se však nejedná o ten absolutní top desky.

Vrcholy alba na vás totiž čekají až v druhé polovině. Jde o totiž závěrečnou dvojičku – trochu ostřejší „Heaven Black Sea“, kterou opět pročesává čistě saxofonová pasáž; a úplně poslední, mírně smutná a melancholická „On the Shores“ (opět body za saxofon). A teď již konečně ten absolutně absolutní vrchol – na vteřinu přesně desetiminutová nádhera „Undercurrent“. Chvílemi lehká, chvílemi tvrdší a chvílemi bezmála geniální (opět ten prokletý saxík).

Ihsahn

Když tak zpětně pročítám poslední tři odstavce, tak to nakonec nedopadlo tak špatně, jak se mohlo ze začátku zdát. Ale vždyť jsem říkal, že Ihsahnovu muziku uznávám a že ji nepovažuji za špatnou. A je to právě „After“, které považuji z jeho tří dosavadních počinů za nejlepší. Takže velice solidní 7 je v konečném důsledku naprosto odpovídajícím hodnocením… za tu spoustu skvostných momentů, za ten geniální saxofon… za objektivní kvality.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.