Dymytry - Homodlak

Dymytry – Homodlak

Dymytry - Homodlak
Země: Česká republika
Žánr: metal / rock
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Alfedus Music

Tracklist:
01. Plameňáci
02. Baskerville
03. Čas nezastavíš
04. Ztracená generace
05. Zlatí hoši
06. Homodlak
07. Nora
08. Země zaslíbená
09. Občas pocit mám
10. Přichází noc!
11. Zase mi lhali
12. Arabia II
13. Eurokozomut

Hodnocení:
Ježura – 4/10
H. – 3,5/10
Kaša – 2,5/10
nk_! – 3/10

Průměrné hodnocení: 3,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Jestli bych měl ukázat na nějakou domácí metalovou kapelu, která v posledních letech na našem lokálním písečku vystoupala strmou cestou zatraceně vysoko, budou to jednoznačně Dymytry. Fanoušků mají mraky, ti jsou z nich patřičně hotoví a mezi lidem se stále dál šíří zvěst o jediné české kapele, která může konkurovat světové produkci. Že to absolutně není pravda už jen z toho důvodu, že takových kapel tu máme celou řadu, jen o nich asi dotyční myslitelé ještě asi neslyšeli, ale teď nechme stranou. Aureolu kapely, na kterou by podle některých měl být český národ být hrdý pomalu ze zákona, totiž kapku narušuje nemalý zástup takových, kteří tvorbu Dymytry naopak považují za vidláckou blbost, která se může zalíbit zase jenom vidlákovi. Že se tihle – jak se dnes s oblibou říká – haters většinou rekrutují z řad posluchačů s obecně vzato sofistikovanšjším hudebním vkusem, to je ale jen takový námět k zamyšlení. Mnohem důležitější je, že právě Dymytry se svou třetí deskou nazvanou “Homodlak” se stali námětem dnešního povídání, které si klade nikterak nízký cíl – v rámci možností objektivně zhodnotit, jak si na tom Dymytry v provedení 2014 stojí.

Vzhledem k tomu, jak polarizovaná je metalová obec, když přijde na Dymytry, ještě než se pustím do vlastního hodnocení, zkusím uvést na pravou míru můj osobní postoj k téhle kapele. Stručně řečeno patřím k těm, kteří Dymytry fakt rádi nemají, jejich hudba mi nijak neimponuje a celý ten hype okolo nich mi přijde stejně neopodstatněný, jako třeba ten okolo Sabaton – což nakonec dává celkem smysl vzhledem k tomu, že množiny fans těchto dvou kapel se v našich zeměpisných šířkách z podstatné části překrývají. Těm paralelám ale ještě není konec. I když k oběma kapelám chovám v zásadě negativní emoce, je to z větší části kvůli tomu, jak o nich davy lidí básní, i když moc o čem básnit není, a když na to přijde, vlastní muzika mi nijak zvlášť nevadí. Přítomný čas je však minimálně v případě Dymytry trochu mimo. Platilo to totiž v dobách, kdy měli na kontě akorát řadový debut “Neser”, a protože mě jeho nástupce “Neonarcis” úplně minul, popravdě jsem vůbec netušil, jak na mě “Homodlak” zapůsobí, a byl jsem ochoten připustit si kdejakou možnost. Teď už to ale vím a vizitka to není moc reprezentativní.

Dymytry na své třetí desce bohužel z velké části potvrzují, že skeptici mají opět pravdu a žádná sláva se zde nekoná – vlastně naopak. “Homodlak” je navzdory maskám a všudypřítomným řečem o výjimečnosti vlastně jen další z řady agrárního rocku/metalu, na který je česká scéna tak bohatá; jen je to navlečeno do šatů s cedulkou psy-core a servírováno jako něco nevídaného. Dobře polovinu alba tvoří prvoplánové vidlácké odrhovačky, další část se skládá z materiálu vyloženě dementního a ten zbytek, který se pohybuje mezi přívlastky “poslouchatelný” a “vlastně docela dobrý”, to zachránit ani moc nemůže. Vezměme to ale trochu detailněji.

Paradoxem je, že největší průser desky “Homodlak” spočívá v tom, na čem si Dymytry tak zakládají a čím se okázale chlubí na všechny strany – české texty a jejich náměty, se kterými se může ztotožnit každý. Nechápejte mě špatně, já mám rád, když kapely zpívají v rodném jazyce, češtinu nevyjímaje, jenže ono se to musí umět. Texty na “Homodlak” jsou až na pár výjimek poměrně hloupé, a některé skvosty jsou tak stupidní, až je z toho člověku trapně. Jejich náměty pak naprosto prvoplánově cílí asi na frustrované jedince bez fantazie, kteří samozřejmě uznale pokývou, že se konečně našel někdo, kdo se nebojí vytmavit to těm zbohatlickejm šmejdům (jasně, zlatou mládež taky nemusím, ale “Zlatí hoši” je prostě kokotina, že to svět neviděl), nenažranejm politikům (v jádru můžu jen těžko víc souhlasit, ale když protestsongy, tak od Daniela Landy – možná mu hrabe, ale texty fakt umí) nebo rozpínavejm Arabům (dobře, v případě “Arabia II” je to vlastně docela na pohodu) a tak dále. Při způsobu, jakým jsou zde tahle témata podána, je to prostě hudební populismus par excellence…

Texty respektive zpěv jsou u Dymytry rozhodně první na ráně a mně připadá vyloženě smutné, že díky jejich bídné úrovni dost často zaniká o poznání přívětivější fakt, a totiž že jsou Dymytry přese všechno dost dobří hráči, což je na albu znát. Některé instrumentální pasáže jsou vážně podařené a třeba u takové “Přichází noc!” si pokaždé říkám, že kdyby tenhle song měl aspoň vzdáleně normální text, mohla by to být docela pecka a ne totálně retardovaná vyjebanost jako v současné podobě.

Abych byl fér, musím uznat, že tu jsou také songy, které jsou přijatelné nebo rovnou dobré, a to jak hudebně, tak textově, takže ono to jde a ne, že ne. Dvojka “Baskerville” je fakt solidní a nestydím se přiznat, že mě baví. Stejně jako kolegové níže jsem si i já relativně oblíbil už vzpomenutou “Arabia II”, která celkem příjemně vybočuje z pevně nalajnovaných kolejí alba, a koneckonců si vždycky docela užil poslech i takové “Občas pocit mám”, což je sice úplně obyčejná a tisíckrát slyšná ukázka, že i tvrdý chlapi mají srdce, ale v tomhle případě je to provedené vesměs zdařile a kapele to věřím.

Na opačné straně kvalitativního spektra stojí již zmiňovaná dvojice totálních srágor “Zlatí hoši” a “Přichází noc!” (podobnost s kultovní hláškou z modly primitivního humoru – snímku “RRRrrrr!!!” – není náhodná, ale originál byl tak pitomý, až to bylo vtipné, zatímco tohle je spíš k pláči) a dále třeba krapet autoerotická “Čas nezastavíš” nebo otvírák “Plameňáci”, které slouží ke cti maximálně tak to, že to má být pocta hasičům. Rozhodně se nehádám, jen málokdo si zaslouží složit poklonu tolik jako hasiči, ale být na jejich místě, takovou poklonou bych se rozhodně nechlubil. Mezi těmito extrémy se sem tam sice urodí nějaký slušný moment nebo pěkný refrén, ale vzato kolem a kolem je to pořád agro jak bič.

A to je konec pohádky, vážení. Čekali jste šťastný konec? Obávám se, že nemůžu sloužit, protože “Homodlak” prostě není materiál, který by v celkovém hodnocení měl nárok třeba jen na průměr. Určité kvality to má, to ano. Nějaká ta slušná skladba se taky najde, o tom žádná. Obého je ale tak málo, že to skoro hodinovou desku nemá nejmenší šanci vytáhnout nad hladinu. Je mi naprosto jasné, že pokud se tyhle řádky dostanou k očím některého člena DM3 rodiny (neplést prosím s Beliebers, to je něco úplně jiného), asi se jednou místo domů vrátím k doutnajícím troskám, ale za svým hodnocením si naprosto stojím. A když se dívám, jak tomu naložili kolegové níže, říkám si, že jsem vlastně ještě ten hodný…


Další názory:

Jedna věc se Dymytry musí nechat – když si člověk pomalu začne myslet, že hůř už to nejde, oni vydají další album, které tu laťku posune ještě níž. “Homodlak” je totiž tak špatná nahrávka, že i předcházející “Neonarcis” v jejím světle zpětně vypadá jako dost povedená placka. Tady je totiž… tohle je prostě špatně. Na celé desce, která čítá 13 songů o 55 minutách, jsem všehovšudy našel pouze tři poslouchatelné kusy, jmenovitě druhou “Baskerville”, jež snad jako jediná trochu slušněji šlape, titulní “Homodlak”, která je sice sama o sobě blbá, ale zachraňuje ji poměrně povedený refrén, a nakonec “Arabia II”, jež se dá pohodově strávit i přes šestiminutovou délku, některé pásáže poměrně odsýpají a příjemně mě v ní překvapila kraťoučká citace “Territory” od Sepultury, což bych od Dymytry nečekal. Zbytek je ale vážně totální hovadina plná vidláckých halekaček s místy fakt hodně debilními texty. Upřímně musím říct, že některé momenty (“Plameňáci”, “Zlatí hoši”, “Přichází noc!”) mi připadají doslova trapné a sám sebe se u nich ptám, jestli mám vážně potřebu tohle poslouchat i jenom kvůli tomu hodnocení. Je úplně jedno, že instrumentálně je na tom kapela třeba dobře, když na ty instrumenty hraje takové blbosti. Za mě fakt ne…
H.

Nebudu chodit kolem horké kaše, protože “Homodlak” se s tím taky nemaže a od první minuty hrdě do světa křičí, jaký podprůměr že to je. Nečekal jsem samozřejmě žádnou osvětu a myslel jsem si, že po minulém “Neonarcis”, které bylo už tak dost špatné, to horší být nemůže, ale “Homodlakem”Dymytry velmi rychle vyvedli z omylu. Začnu texty, které jsou přehlídkou toho, proč nemám rád českou rockovou scénu. Kapela může znít nabroušeně jako prase, ale dokud budou texty podávány formou bezduchých hlášek, jež jsou poskládané tak, aby se to aspoň trochu rýmovalo (titulní “Homodlak” je píčovina jak mraky), tak si radši pustím partu Maďarů, kterým nerozumím ani slovo. Když si tak procházím tracklist, tak ať počítám, jak počítám, tak jsem si našel celé tři skladby, které se mi líbí, což je na třináctku kousků sakramentsky málo. Jmenovitě mám na mysli “Plameňáky”, kteří dobře šlapou a melodicky na tom taky nejsou špatně, dále “Arabia II”, jež má snahu posunout Dymytry od zajetého stereotypu krátkých odrhovaček, a “Ztracená generace” vyčnívající svým hitovým potenciálem. Ten zbytek prostě není nic jiného než klasická hospodská vidlácká zábavovka, která se snaží tvářít moderně a světácky, ale v jádru je to úplně stejné hovno, jaké dnes produkují tucty domácích kapel. Dymytry měli akorát to “štěstí”, že to dělají veřejně. Říkal jsme si to už po “Neonarcis”, ale tentotkrát to myslím vážně – Dymytry už nikdy více, protože “Homodlak” je velká nafouknutá bublina ničeho.
Kaša

Nutně očekávané se stalo skutečností a “Homodlak” je první, ale o to více výrazný přešlap pražských Dymytry. Upřímně, po velmi povedeném předchůdci jsem takový průser doopravdy nečekal. Snad jediné, co se mi na tomhle albu líbí, je hudba, která je zahrána s precizností Dymytry vlastní a jíž vévodí bicí Miloše Meiera. Ale písničky jako takové jsem si oblíbil tak dvě nebo tři. A pouze proto, že jsou jen menším zlem oproti pitomému zbytku. Proč? Protože otextování většího procenta nového materiálu stojí (a teď sahám po hodně velkém eufemismu) za vysušený exkrement, o který by neměl zájem ani hovnivál-bezdomovec. Jako nezlobte se na mě, ale co to má všechno znamenat? Vždyť ty texty často vůbec nedávají absolutně žádný smysl! Vrcholem všeho je parodická “Přichází noc!”, která neobstojí ani jako vtipné odlehčení, a to jednoduše kvůli tomu, že z ní mám pocit, jako by se někdo brutálně nafetoval a snažil se napodobit Vypsanou fixu, které však podobné úlety zcela nepochopitelně procházejí. Průvodní text je prostě zcela mimo a hlášky z jinak poměrně vtipného filmu “RRRrrrr!!!” jsou zde úplně náhodně pospojovány do souvislého projevu. Titulní “Homodlak” je také šílenost. Někde na internetech jsem se dočetl, že má ten song text tak imbecilní, až je geniální. Osobně bych se přiklonil k tomu hezkému výrazu “imbecilní” a zbytek odpískal. Vůbec nechápu to absurdní haló na sociálních sítích, kde o “Homodlakovi” (albu) mluví všichni v superlativech. Buď je každý hluchý nebo minimálně dost nadržuje své oblíbené skupině, protože tahle deska je prachsprostý shit, který svým předchůdcům nesahá ani po chlupatá kolena. Celkem se bojím, že budou už všechny následující fošny Dymytry vypadat takto. V tom případě pá-pá, panáčci. Stojí trochu za poslech: “Čas nezastavíš”, “Ztracená generace”, “Arabia II” a maximálně ještě fajn oddychovka “Eurokozomut”.
nK_!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.