Linkin Park - The Hunting Party

Linkin Park – The Hunting Party

Linkin Park - The Hunting Party
Země: USA
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Keys to the Kingdom
02. All for Nothing
03. Guilty All the Same
04. The Summoning
05. War
06. Wastelands
07. Until It’s Gone
08. Rebellion
09. Mark the Graves
10. Drawbar
11. Final Masquerade
12. A Line in the Sand

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 5/10
Ježura – 6/10
Kaša – 7/10
nK_! – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Linkin Park snad netřeba široce představovat. Tahle americká smečka si své jméno vydobyla už drahně let zpátky s prvními dvěma, dnes již notoricky známými alby “Hybrid Theory” a “Meteora”, na nichž představila chytlavý nu-metal. Od desky “Minutes to Midnight” si však se svým výrazivem jen hraje a zejména po čtvrtém albu “A Thousand Suns”, které osobně považuji za vrchol jejich tvorby vůbec, nad nimi spousta fanoušků suverénně zlomila hůl – a naopak získala zástup nových. Elektronika a experimentální (minimálně na poměry kapely a podobně velkých jmen) přístup ke stavbě alba nezavoněl zdaleka všem, vnímám jej ale jako sebejistý a osobitý kus muziky, která jen tak nezreziví.

Z minulého alba “Living Things” mám ale dodnes rozpačitý pocit – nemůžu se zbavit dojmu, že se Linkin Park rozkročili kamsi mezi elektroniku předchozího alba a tradiční podobu skladeb, přičemž se jim tuto propast nepovedlo překlenout. Výsledek je dost nemastný, neslaný, polovičatý. Proto jsem byl zvědavý, s čím se Linkin Park vytasí na své šesté řadovce “The Hunting Party”. A myslím, že nemusím nijak zatajovat, že jde o další žánrový obrat a Linkin Park opět směřují někam docela jinam, než na předchozí desce.

Podle očekávání jde o další strukturou standardní album, což ostatně potvrdily už tři dříve vypuštěné singly a později i tracklist. Že půjde o mnohem kytarovější materiál, to Linkin Park naznačili již v “Guilty All the Same”, že to ale vezmou až tak od podlahy, to jsem upřímně nečekal. Kapela se oprostila od naprosté většiny elektroniky a v popředí jsou tak opět kytary – dokonce víc než kdy dřív. Šestistrunné krásky přitvrdily a nabrousily zvuk, takže zní podstatně agresivněji a živěji, než jak si je pamatuji z prvních dvou alb. Sám ještě nevím, jak moc se mi tahle změna zamlouvá, kytarová deska mi zprvu přišla jako krok zpět. Linkin Park mě sice postupně přesvědčili o tom, že namísto zpátečky je to opět spíše krok stranou, do trochu odlišných vod, jak si povíme za chvíli. Pořád ve mně ale hlodá stín pochybností. Skoro jako by se Linkin Park báli dalších výraznějších pokusů a proměn s výrazem a konstrukcí alba, namísto toho vsází na jistotu a vděčné přijetí (zejména staršími) fanoušky.

Nemůžu ale říct, že by “The Hunting Party” bylo pouhým recyklátem starších alb, to zdaleka ne. Spíše mi přijde, že Linkin Park jako by trochu upustili od čistě vlastního ksichtu. Vokální projev není třeba nějak hlouběji rozebírat – Chester Bennington a Mike Shinoda opět předvádí perfektní výkony a jsou pro tvorbu kapely mnohem silnějšími stavebními kameny než instrumentální výrazivo. Ve “Wastelands” se dokonce dočkáme Shinodova rapu i ve sloce. Sice to není taková pecka jako “When They Come for Me” ze čtyři roky starého “A Thousand Suns”, ale pořád je to velmi příjemné oživení. Jestli ale někde “The Hunting Party” občas i dost výrazně ztrácí, jsou to právě nástroje a vůbec skladatelská stránka alba. Dokud se Linkin Park drží svého kopyta a sypou ze sebe sobě charakteristické riffy, byť tentokráte mnohem ostřeji, je to zkrátka jízda. Tomu přispívá i výborná produkce a celkově prokreslenější zvuk nahrávky, než tomu bylo na předchozí desce. Když se do toho přimotá i trocha zbylé elektroniky, je to ještě o kus lepší. Již zmíněné “Wastelands”, “Guilty All the Same” nebo mírnější “Until It’s Gone” jednoznačně patří mezi nejlepší kusy alba.

Jakmile se ale začnou do skladeb motat inovace a vlivy zvenčí, je to padesát na padesát. Na jedné straně tu máme výbornou “Rebellion” (zejména její elektronikou sršící druhá polovina) nebo úvodní “Keys to the Kingdom”. Na druhé potom plytké bullshity jako závěrečnou šestiminutovou “A Line in the Sand”, která je zkrátka příliš dlouhá a nudná, nebo punkovou vyřvávačku “War”. Že se dá antimilitarismus vyjádřit i mnohem zajímavěji, to už nám Linkin Park několikrát předvedli, takže vážně netuším, proč jej tentokrát museli vyprofilovat do něčeho tak pitomého a primitivního. Zbylé skladby pak splňují kvalitativní standard, ale v porovnání s výše vyjmenovanými peckami mi přijdou dost nevýrazné, byť samy o sobě nejsou vyloženě špatné. Výjimkou je kratičké elektronické intermezzo “The Summoning” – pokud by se výraznější část alba pohybovala ve zběsilé směsici kytar a drsné elektroniky, jak je naznačeno v závěru tohoto minutového předělu, vůbec bych se nezlobil.

Toliko ke skladbám. Sečteno podtrženo to máme cirka pětadvacet minut prvotřídního materiálu, který mě opravdu baví a nehrozí, že by se mi oposlouchal. To je zhruba polovina desky. Zbývá cirka deset minut dobrých songů, které nejsou vyloženě špatné, a deset minut balastu, který mi nic neříká a “The Hunting Party” by se bez něj klidně obešlo. Nebo bych se bez něj obešel alespoň já. Takže kam desku zařadit? Těžko říct. Linkin Park se posunuli zase o kus vedle a přitvrdili. Poměrně originální elektronice z “A Thousand Suns” však může novinka leda číst zadní stranu přebalu a na úroveň “Meteory” se také nevyhoupla. V mých očích však může směle konkurovat “Hybrid Theory” i minimalistické (a neméně dobré) “Minutes to Midnight”.

Mnohem důležitější je ale fakt, že se Linkin Park vzpamatovali z nijakého “Living Things” a jsou zpět s deskou, která dokáže zabavit i na víc než pět ušmudlaných poslechů. Jasně zasloužený nadprůměr, byť to přece jen mohlo být ještě o kus lepší. Osobně ale doufám, že s příštím albem vystrčí kapela hlavu z ulity a namísto klasického písňového alba vrátí alespoň trochu prostoru pro experimenty. Je sice fajn, že kytarista Brad Delson dostal spoustu prostoru, ale výraznější Mr. Hahn mi na “The Hunting Party” docela chyběl.


Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanoušek Linkin Park a nejspíš už ani nikdy nebudu, protože tahle kapela mi prostě přijde dost nudná a nesmyslně přeceňovaná. Zatímco první dvě nu-metalová alba byly ještě docela pohodové rádiovky, pozdější takzvané experimentování mi přišlo dost nic moc – v čele s totálním blábolem v podobě “Minutes to Midnight”. Ani novinka “The Hunting Party” mi nedala důvod, abych svůj postoj k Linkin Park přehodnotil. Pokud se budeme bavit o povedených písničkách, tak ty jsem tam našel jen dvě, a sice “Wastelands” a “Rebellion”, přičemž v té druhé je to spíš díky hostujícímu Daronu Malakianovi, protože jeho vliv je v tom opravdu cítit a ta písnička zní dost podobně jeho vedlejšímu projektu Scars on Broadway. Strávit bych ještě dokázal třeba “All for Nothing” nebo “Guilty All the Same”, ale songů, které se mi fakt upřímně nelíbí, bych stejně našel ještě víc. Rádoby tvrďácká “War”, teplometská “Until It’s Gone”, otravná “Mark the Graves”, nijaká “Final Masquerade” (ta zní skoro jak HIM) nebo zbytečná “A Line in the Sand” mě prostě nepokrytě nudí. Ve finále se sice “The Hunting Party” tak nějak pořád dá poslouchat a je pravda, že Linkin Park už mají na kontě i o dost horší desky (zdravím “Minutes to Midnight”), ale i tak mě to moc nebaví a na víc než průměrnou známku to pro mě jednoduše není…
H.

V době své největší popularity mě Linkin Park nějak minuli a nijak jsem se jim nevěnoval ani v pozdějších obdobích, nicméně na desky “Hybrid Theory” a “A Thousand Suns” mám přes jejich diametrální odlišnost velice příznivé vzpomínky – první mi hrávala jako podklad k dlouhým hodinám paření “Counter Striku” a druhá mě zase velice příjemně překvapila svým totálním odklonem od všeho, co bývalo pro Linkin Park typické. “The Hunting Party” je tedy třetí deskou Linkin Park, které jsem věnoval relativně soustředěný poslech, ovšem nemyslím si, že by se mohla zařadit po bok obou výše zmíněných, protože na to je až moc neškodná. Není to ani agresivní nu-metal, není to ani elektronický experiment, není to ani nic jiného výrazného, a jestli to lze nějak shrnout, asi nejblíž to má k devadesátkovému punk rocku, ale tak nějak ve stylu Linkin Park a s řadou odboček. To ale neznamená, že by to bylo špatné. Poslouchá se to úplně v pohodě, občas je to i dost dobré (nejvíc mě oslovily skladby “Rebellion”, “Wastelands” a “A Line in the Sand”) a taky se mi na tom líbí, že se Linkin Park pořád snaží a nezabalili to hned, jak trochu opadl boom jejich popularity. Přesto ale když dostanu chuť na něco od nich, sáhnu spíše po “Hybrid Theory” nebo “A Thousand Suns”.
Ježura

Abych pravdu řekl, tak Linkin Park už dávno nijak nežeru a dokud se nevytasí s novým albem, tak je mi vlastně úplně jedno, co se kolem této kapely děje. Nehltal jsem informace o chystané novince “The Hunting Party”, ani jsem netušil, jaké jsou záměry s jejím směřováním. Díky tomu jsem byl při prvním poslechu dost překvapený, že se pánové kolem Mikea Shinody vydali cestou zpět k hutnějším kytarám. Tím nechci říct, že jen kvůli tomuto kroku jsou všechny přešlapy z minulosti (“A Thousand Suns”) odčiněny, ale rozhodně jde o posun směrem k lepšímu. Ačkoli jsou některé písně dosti vatovité (zejména natahovaná “A Line in the Sand”, nebo prvoplánová “Until It’s Gone”), tak celkově jde určitě o nadstandard, za který se Linkin Park stydět nemusí. Hodně se mi líbí chytlavé “All for Nothing” a “Guilty All the Same”, nebo pěkně vygradovaná “Mark the Graves”, v níž vládne Bennington. Zejména pak v její první polovině s tím svým zastřeným vokálem. Kdo ví, možná se k “The Hunting Party” budu vracet pravidelně, protože se poslouchá velmi dobře a nenuceným způsobem se mi kombinace příjemných melodií s kytarovými riffy zažírá pod kůži. Velmi milé překvapení.
Kaša

Každé další desky Linkin Park se dopředu děsím více než ranního pohledu do toho odrážecího zařízení, které každému visí v koupelně. Vždy mi na mysli vytanou brutální propadáky a přiblblé změny stylu v podobě alb “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”. Následující “Living Things” se naštěstí jakž takž vrátilo alespoň na úroveň, kdy jsem ochoten tuhle kapelu poslouchat, a nakonec jsem si jej docela oblíbil. Z “The Hunting Party” mám zatím spíše rozporuplný pocit. Na jednu stranu se celkem v pohodě poslouchá a víceméně jde o celkem důstojného nástupce “Living Things”. Horší je, že i po několika posleších si nejsem schopen vybavit jedinou melodii nebo nedejsatan celou písničku. Mám tedy za to, že deska jako celek funguje docela dobře a je konzistentní, ale neobsahuje žádný vyloženě hitový materiál. Prostě taková letní odpočinková jednohubka, na kterou táboráková šestka sedí. Možná po více posleších změním názor, ale momentálně výše prostě nepůjdu. Když si tak “The Hunting Party” procházím, mohu zodpovědně doporučit skladby “All for Nothing” a “Rebellion”. Ale z hlavy bych je nevyždímal.
nK_!

Ačkoli většina metalové komunity nebere Linkin Park nijak zvlášť vážně, sám k nim mám, i díky dlouhé společné historii, vztah velice pozitivní. Jistě, pokud by vás zajímala čistě objektivní kvalita hudby, poohlídněte se jinde. Přesto však mě před každým novým albem této kapely postihne neovladatelná zvědavost, kam se posune tentokrát. A i když jsem se změny z většinově elektronického na rockový zvuk hodně bál, musím uznat, že se změna prostě povedla a “The Hunting Party” nemá daleko k pozici nejlepšího alba kapely. Nejdříve však největší problém alba: některé riffy znějí jako dema z období prvních dvou desek, kapela opisuje jak své starší nápady, tak ty nové. To mě v prvních posleších poněkud rozesmutnilo, ale pokud od této skutečnosti odhlédnu (a pominu i obvykle úděsná několikasekundová intermezza mezi skladbami), zbude mi třičtvrtěhodina obstojného materiálu. Otvírák “Keys to the Kingdom” jednoduše nemá chybu, power metalem zavánějící “Guilty All the Same” je jasná hitovka, překvapivě tvrdý riff sluší jinak měkčí písni “Wastelands”, “Rebellion” se v závěru výborně rozjede a hlavně – a zde se s kolegou recenzentem rozcházím – vše podtrhuje výborná poslední skladba. “A Line in the Sand” v netradičně dlouhé formě spojuje to nejlepší od Linkin Park do ohromně energické písně s excelentním závěrem. Na celé desce mě navíc překvapilo, jak dobrým zpěvákem je dnes Mike Shinoda, a naprosto mi sedla kombinace jeho čistého zpěvu s Benningtonovým řevem. Hodnotím tak stejně jako kolega v recenzi.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.