Manes - Slow Motion Death Sequence

Manes – Slow Motion Death Sequence

Manes - Slow Motion Death Sequence

Země: Norsko
Žánr: trip-hop / rock
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Endetidstegn
02. Scion
03. Chemical Heritage
04. Therapism
05. Last Resort
06. Poison Enough for Everyone
07. Building the Ship of Theseus
08. Night Vision
09. Ater

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Mluvit o tom, jak se norští Manes vymanili z metalových okovů a nechali svou muziku rozlétnout do rozličných žánrových směrů, by asi bylo nošením dřívím do lesa. Myslím, že kdokoliv na Manes někdy narazil, o tomhle dávno ví, a jestli mu nějaké stylové zákoutí jejich diskografie zůstává skryto, pravděpodobněji to bude to rané, kdy Norové ještě hrávali black metal. Přece jenom jsou většinu své historie jinde než u metalu, a jestli má někdo přece jenom neodbytnou chuť slyšet, jak Tor-Helge Skei hraje black metal, má k dispozici spřízněné Manii, jimž ostatně loni u Terratur Possessions také vyšlo nové album – „Sinnets irrganger“.

Když ale odhlédneme od žánru i od zábavného paradoxu, že Manes, i přestože hrají hudbu na hony vzdálenou čemukoliv metalovému, stále – snad kvůli oné historické spřízněnosti a aktuálnímu vydávání u Debemur Morti – poutají pozornost posluchačů i médií okolo kytarových riffů, můžeme bezpečně tvrdit, že se tahle kapela stala v průběhu let synonymem pro vysoce kvalitní muziku určenou otevřeným posluchačům. Bez zbytečných průtahů lze říct, že „Slow Motion Death Sequence“ to potvrzuje.

„Slow Motion Death Sequence“ je obecně vzato krásná muzika. Člověk má při jejím poslechu dojem, že vstřebává něco umělecky hodnotného, ale nikoliv uměle uměleckého. Je to skutečně radost poslouchat. Manes umí navodit zvláštní specifickou atmosféru a posluchače unést, umí napsat skvělé skladby, které jsou ve své podstatě „jenom“ písničky, ne nějaké monolitické opusy, ale nechybí jim hloubka. Takové jsou celkové dojmy z „Slow Motion Death Sequence“. Což říkám i s vědomím, že ne všechno na albu je dokonalé a že se tu najdou i slabší momenty.

Jedním z nejslabších momentů je úvodní „Endetidstegn“. Ta mi místy přijde až moc sladká a vůbec mi v ní nesedla hostující zpěvačka Ana Carolina OjedaMourning Sun, byť je to spíš vina samotného songy než přímo její. Ocenit mohu jen několik málo vokálních melodií v mužských linkách, ale jinak jsem si za nějakou dobu zvykl tuhle píseň přeskakovat. Dále mi příliš nesedla ani pátá „Last Resort“, což je se sedmi a půl minutami paradoxně nejdelší stopa na desce. Na ní mě baví jen několik málo kytarových detailů, ale jiné motivy mi zase přijdou malinko líznuté kýčem a rádoby vygradované finále na mě nijak nezapůsobilo.

To jsou vesměs jediné dvě kaňky, jaké jsem na „Slow Motion Death Sequence“ našel. Kromě nich už je to prakticky bez výhrad. Ať už to je trochu nervóznější dvojice „Therapism“ a „Poison Enough for Everyone“, kytarovější „Night Vision“ nebo atmosférický dojezd „Ater“. Zpočátku mi úplně neseděla ještě vzletnější a zpěvnější „Building the Ship of Theseus“, ale po čase jsem se naučil ji tolerovat a nyní mě už při poslechu neruší, rozhodně ne tolik jako třeba „Endetidstegn“. Vrcholem nahrávky jsou pro mě nicméně skladby na druhé a třetí pozici – „Scion“ a „Chemical Heritage“. Zejména ta první jmenovaná je prakticky dokonalá a patří k nejpůsobivějším písničkám loňského roku.

„Slow Motion Death Sequence“ jako celek pak tvoří pestrou mozaiku, která ovšem stále působí soudružně. Pár konkrétních detailů mi sice osobně úplně nesedlo, ale z makro-hlediska se tu bavíme o skvělém albu, jemuž byste svou pozornost věnovat měli, pokud jste tak ještě neudělali.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.