Archiv štítku: trip-hop

Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Netra – Ingrats

Netra - Ingrats

Země: Francie
Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental
Datum vydání: 9.3.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

Netra - Ingrats


Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Netra

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.


Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Netra

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.


Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.


Archive – Restriction

Archive - Restriction
Země: Velká Británie
Žánr: electronica / trip-hop / rock
Datum vydání: 12.1.2015
Label: PIAS Records

Tracklist:
01. Feel It
02. Restriction
03. Kid Corner
04. End of Our Days
05. Third Quarter Storm
06. Half Built Houses
07. Ride in Squares
08. Ruination
09. Crushed
10. Black and Blue
11. Greater Goodbye
12. Ladders

Odkazy:
web / facebook / twitter

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.

Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?

Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.

Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.

Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.

Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.

Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.


Cape noire – Ad nauseam

Cape noire - Ad nauseam
Země: Francie
Žánr: electro / darkwave / ambient / EBM / trip-hop
Datum vydání: 3.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fire
02. Fifteen
03. Bam Bam
04. That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face
05. Three Feathers
06. Avalanche

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
312 Music

Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.

V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.

„Who is Cape noire?
The question isn‘t who it is, but rather what it is.“

Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.

Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.

Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.

Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…

Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.

Cape noire

Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.


Archive

Archive poster
Datum: 18.3.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Archive

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.

Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.

Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.

Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.

Setlist Archive:
00. Axiom
I. Distorted Angels
II. Axiom
III. Baptism
IV. Transmission Data Terminate
V. The Noise of Flames Crashing
VI. Shiver
VII. Axiom (Reprise)
– – – – –
01. Feel It
02. Kid Corner
03. You Make Me Feel
04. Dangervisit
05. Black and Blue
06. Nothing Else
07. Blood in Numbers
08. Bullets
09. Ruination
10. Crushed
11. Conflict
12. Violently
13. End of Our Days
14. Bridge Scene
15. Ride in Squares
16. Ladders
17. Numb
– – – – –
18. Lights

Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.

Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.


Door into Emptiness – Znaki rabizny płyni lipenia

Door into Emptiness - Znaki rabizny płyni lipenia
Země: Bělorusko
Žánr: trip-hop / ambient / experimental
Datum vydání: 6.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miednaja pieśnia
02. Lipieńskija chvali
03. Ap-pa-ru
04. Bukiet
05. Vakacyji
06. Ra-to
07. Aerobika
08. Kamiennaja pieśnia
09. Plesiosaurus Klingerti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.

Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.

Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.

Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.

Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.

Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.

Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.

S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.


Další názory:

Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka.
Skvrn


Ilya – In Blood

Ilya - In Blood
Země: USA
Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop
Datum vydání: 1.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. In Blood
02. Isabel
03. Another Day
04. Sanctuary
05. Their Intent
06. Storm
07. The Truth
08. Gomez
09. Machine
10. Alone

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Ilya

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!


Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura


Lethe – When Dreams Become Nightmares

Lethe - When Dreams Become Nightmares
Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: trip-hop / electro / metal / pop
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Debemur Morti

Hodnocení:
H. – 9/10
Atreides – 7,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Lethe je dost zajímavý projekt. Jednak už jen svou sestavou, v níž se potkávají Tor-Helge SkeiManes a Anna MurphyEluveitie, především však svou hudbou. Debutová deska “When Dreams Become Nightmares” totiž nabízí takový koktejl lehčí elektroniky, především trip-hopu a místy ambientu, sem tam lehounce líznutý až nádechem popu a občas se závanem metalu. Jenže ačkoliv sestavu Lethe tvoří hudebníci, kteří se jinak pohybují v metalových vodách, tvrdé kytary hrají na “When Dreams Become Nightmares” spíše minoritní roli.

To mně osobně ale v žádném případě nevadí, svým způsobem vlastně možná naopak, protože díky tomu se může hlavního slova ujmout nádherná a podmanivá atmosféra, v níž metal funguje pouze jako koření a podpora gradace a vývoje skladeb. Největší roli má asi onen trip-hop, což je pro mě super a asi i přesně díky tomu se mi “When Dreams Become Nightmares” tak trefilo do vkusu, protože právě tohle je v současné době styl, který mě ohromně baví. Do toho přidejte ještě výtečně napsané písničky, příjemnou přístupnost, aniž by deska byla vtíravá nebo snad ztrácela na trvanlivosti či hloubce, a je jasné, že tu máme co dělat s úžasnou záležitostí.

Mimoto mají Lethe ještě jedno obrovské eso v rukávu, jímž je Anna Murphy. Její domovská kapela Eluveitie mi nijak zvlášť nevadí, ale ani mě nebaví… tahle holka má ovšem neskutečný talent a díky jejímu naprosto fenomenálnímu zpěvu je jí do takové skupiny snad až škoda. Když se totiž chopí mikrofonu, tak je to prostě paráda… už třeba na nahrávce “The Revolution Is Dead!” od švýcarských Blutmond, kde se svým vokálem dostala relativně dost prostoru, vyloženě excelovala, takže jsem fakt upřímně rád, že se konečně v nějakém projektu chopila hlavního zpěvu – a rozhodně se to vyplatilo, protože právě ona je onou pověstnou třešničkou na dortu už tak skvělé muziky.

Nemůžu si pomoct, ale mně se prostě Lethe naprosto přesně trefili do noty a ohromně si poslech “When Dreams Become Nightmares” užívám… a doufám, že v budoucnu přijdou další desky!


Druhý pohled (Atreides):

Švýcarští Eluveitie jsou všem jistě dobře známi. Norští Manes již tak populární sice nejsou, zejména po poslední desce “How the World Came to an End” jsou právem oceňovanou veličinou avantgardního metalu. Spojit je dohromady? Nu, to je přece jen krapet bizarní. Když ale vyberete ty správné lidi, spojení to může být přinejmenším velmi zajímavé – a za Lethe nestojí nikdo jiný než houslistka a zpěvačka Anna Murphy za Eluveitie a Tor-Helge Skei coby zakládající člen Manes.

Zatímco Anna se vzdala houslí a na debutovku Lethe přispěla především zpěvem, Skei, který má na starosti celou instrumentální složku, posouvá hudbu mnohem více do roviny Manes. Ovšem podstatně odlehčených a méně psychedelických. Rozhodně své hudební kořeny Lethe rozhodně nezapírá a naopak mi přijde, že se k nim hlásí častěji, než by bylo zdrávo. Ono je totiž doopravdy dost těžké říct, v čem jsou Lethe rozdílní oproti jeho domovské kapele, tedy kromě toho faktu, že hlavní slovo za mikrofonem má Anna. Zásadních odlišností ale opravdu není příliš.

V zásadě jsou Lethe na jedné straně metalovější, na straně druhé pak popovější nebo ještě lépe elektroničtější. Nejvhodnější slovo by asi bylo přímočařejší, jakkoliv v porovnání s naprostou většinou hudby, neřkuli domovskou kapelou Anny, je tohle tvrzení přinejmenším zavádějící. Ale třeba taková “Come Look at the Darkness with Me” je dost přístupný metalový song postavený hlavně na kytarách. Pravda, je z celého alba taky jediná, zbylé skladby už jsou laděné buď do trip-hopu (“Love Pass Filter” nebo “Haunted”), nebo více do elektroniky (“Transparent”). Sem tam se objeví i popovější song jako třeba “You”, ve své podstatě ale většina desky víří někde mezi všemi těmito žánry.

“When Dreams Become Nightmares” většinu času příjemně klouže po povrchu. Písně sice mají i hloubku, tohle album ale není o tom, abyste se utápěli v jeho hlubinách. Namísto toho přímo vybízí k tomu, abyste si jej pustili, zavřeli oči a nechali se jím samovolně unášet do neznáma.


Třetí pohled (Zajus):

Na rozdíl od kolegů jsem posluchač tvorbou Manes nedotčený, a byť domovskou kapelu Anny Murphy Eluveitie alespoň částečně znám, na jaký nástroj tam hraje bych vám říct nedokázal. Proto jsem šel do poslechu “When Dreams Becomes Nightmares” s naprostou slepotou a nezaujatostí a byl jsem jí snadno a vcelku silně okouzlen. Pokud mohu udělat odvážnější přirovnání, debutový počin Lethe mi připomíná poslední desku polských Lux Occulta, ovšem v mnohem přístupnější a méně avant-gardní formě. To možná uzavírá cestu k desítkovým hodnocením (protože podle jakéhosi podivného zákona hodnocení klesá spolu s mírou experimentálnosti), i tak ale “When Dreams Becomes Nightmares” zůstává překvapivě silnou deskou.

Ačkoli jde o album velice vyrovnané, o něco více jsem si oblíbil skladby z první poloviny a hned první trojice je podle mě skvělá ilustrace toho, co se mi na Lethe líbí. “In Motion” je se svým ženským křikem v pozadí velice depresivní, Anna Murphy navíc zpívá naprosto úžasně. “Haunted”, skladba více poznamenaná metalem i elektronikou zároveň, je jasná hitovka už od prvního poslechu a “Come Look at the Darkness with Me” (což je mimochodem naprosto skvělý název a balící hláška zároveň) představuje velice přístupný náhled do post-rockové kuchyně a z mého pohledu také nejlepší skladbu alba. Že jsem vybral na vyjmenování první tři skladby je však věc pouhé pohodlnosti a nedostatku prostoru, silné jsou totiž opravdu všechny písně.

Hodnocení obou kolegů dělí rozestup jednoho a půl stupně a mně by vůbec nevadilo zamířit přesně na půl cesty mezi ně, ovšem jelikož nepřipouštíme čtvrtinové hodnocení, musím se přiklonit spíše k vyšším číslům a sáhnout k 8,5/10, které jsou však v tomto případě jasně zasloužené.