Archiv štítku: trip-hop

Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.


Område – Edari

Område - Edari
Země: Francie
Žánr: avantgarde / trip-hop / electronica / post-rock / ambient
Datum vydání: 13.4.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Mótsögn
02. Mann forelder
03. Luxurious Agony
04. Satellite and Narrow
05. Åben dør
06. Friendly Herpes
07. Skam parfyme
08. Ottaa sen

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.

Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…

Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.

O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.

Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.

Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.

Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.

Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.


Archive – Restriction

Archive - Restriction
Země: Velká Británie
Žánr: electronica / trip-hop / rock
Datum vydání: 12.1.2015
Label: PIAS Records

Tracklist:
01. Feel It
02. Restriction
03. Kid Corner
04. End of Our Days
05. Third Quarter Storm
06. Half Built Houses
07. Ride in Squares
08. Ruination
09. Crushed
10. Black and Blue
11. Greater Goodbye
12. Ladders

Odkazy:
web / facebook / twitter

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.

Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?

Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.

Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.

Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.

Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.

Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.


Cape noire – Ad nauseam

Cape noire - Ad nauseam
Země: Francie
Žánr: electro / darkwave / ambient / EBM / trip-hop
Datum vydání: 3.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fire
02. Fifteen
03. Bam Bam
04. That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face
05. Three Feathers
06. Avalanche

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
312 Music

Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.

V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.

„Who is Cape noire?
The question isn‘t who it is, but rather what it is.“

Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.

Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.

Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.

Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…

Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.

Cape noire

Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.


Archive

Archive poster
Datum: 18.3.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Archive

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.

Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.

Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.

Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.

Setlist Archive:
00. Axiom
I. Distorted Angels
II. Axiom
III. Baptism
IV. Transmission Data Terminate
V. The Noise of Flames Crashing
VI. Shiver
VII. Axiom (Reprise)
– – – – –
01. Feel It
02. Kid Corner
03. You Make Me Feel
04. Dangervisit
05. Black and Blue
06. Nothing Else
07. Blood in Numbers
08. Bullets
09. Ruination
10. Crushed
11. Conflict
12. Violently
13. End of Our Days
14. Bridge Scene
15. Ride in Squares
16. Ladders
17. Numb
– – – – –
18. Lights

Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.

Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.


Door into Emptiness – Znaki rabizny płyni lipenia

Door into Emptiness - Znaki rabizny płyni lipenia
Země: Bělorusko
Žánr: trip-hop / ambient / experimental
Datum vydání: 6.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miednaja pieśnia
02. Lipieńskija chvali
03. Ap-pa-ru
04. Bukiet
05. Vakacyji
06. Ra-to
07. Aerobika
08. Kamiennaja pieśnia
09. Plesiosaurus Klingerti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.

Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.

Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.

Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.

Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.

Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.

Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.

S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.


Další názory:

Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka.
Skvrn


Ilya – In Blood

Ilya - In Blood
Země: USA
Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop
Datum vydání: 1.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. In Blood
02. Isabel
03. Another Day
04. Sanctuary
05. Their Intent
06. Storm
07. The Truth
08. Gomez
09. Machine
10. Alone

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Ilya

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!


Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura


Lethe – When Dreams Become Nightmares

Lethe - When Dreams Become Nightmares
Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: trip-hop / electro / metal / pop
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Debemur Morti

Hodnocení:
H. – 9/10
Atreides – 7,5/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Lethe je dost zajímavý projekt. Jednak už jen svou sestavou, v níž se potkávají Tor-Helge SkeiManes a Anna MurphyEluveitie, především však svou hudbou. Debutová deska “When Dreams Become Nightmares” totiž nabízí takový koktejl lehčí elektroniky, především trip-hopu a místy ambientu, sem tam lehounce líznutý až nádechem popu a občas se závanem metalu. Jenže ačkoliv sestavu Lethe tvoří hudebníci, kteří se jinak pohybují v metalových vodách, tvrdé kytary hrají na “When Dreams Become Nightmares” spíše minoritní roli.

To mně osobně ale v žádném případě nevadí, svým způsobem vlastně možná naopak, protože díky tomu se může hlavního slova ujmout nádherná a podmanivá atmosféra, v níž metal funguje pouze jako koření a podpora gradace a vývoje skladeb. Největší roli má asi onen trip-hop, což je pro mě super a asi i přesně díky tomu se mi “When Dreams Become Nightmares” tak trefilo do vkusu, protože právě tohle je v současné době styl, který mě ohromně baví. Do toho přidejte ještě výtečně napsané písničky, příjemnou přístupnost, aniž by deska byla vtíravá nebo snad ztrácela na trvanlivosti či hloubce, a je jasné, že tu máme co dělat s úžasnou záležitostí.

Mimoto mají Lethe ještě jedno obrovské eso v rukávu, jímž je Anna Murphy. Její domovská kapela Eluveitie mi nijak zvlášť nevadí, ale ani mě nebaví… tahle holka má ovšem neskutečný talent a díky jejímu naprosto fenomenálnímu zpěvu je jí do takové skupiny snad až škoda. Když se totiž chopí mikrofonu, tak je to prostě paráda… už třeba na nahrávce “The Revolution Is Dead!” od švýcarských Blutmond, kde se svým vokálem dostala relativně dost prostoru, vyloženě excelovala, takže jsem fakt upřímně rád, že se konečně v nějakém projektu chopila hlavního zpěvu – a rozhodně se to vyplatilo, protože právě ona je onou pověstnou třešničkou na dortu už tak skvělé muziky.

Nemůžu si pomoct, ale mně se prostě Lethe naprosto přesně trefili do noty a ohromně si poslech “When Dreams Become Nightmares” užívám… a doufám, že v budoucnu přijdou další desky!


Druhý pohled (Atreides):

Švýcarští Eluveitie jsou všem jistě dobře známi. Norští Manes již tak populární sice nejsou, zejména po poslední desce “How the World Came to an End” jsou právem oceňovanou veličinou avantgardního metalu. Spojit je dohromady? Nu, to je přece jen krapet bizarní. Když ale vyberete ty správné lidi, spojení to může být přinejmenším velmi zajímavé – a za Lethe nestojí nikdo jiný než houslistka a zpěvačka Anna Murphy za Eluveitie a Tor-Helge Skei coby zakládající člen Manes.

Zatímco Anna se vzdala houslí a na debutovku Lethe přispěla především zpěvem, Skei, který má na starosti celou instrumentální složku, posouvá hudbu mnohem více do roviny Manes. Ovšem podstatně odlehčených a méně psychedelických. Rozhodně své hudební kořeny Lethe rozhodně nezapírá a naopak mi přijde, že se k nim hlásí častěji, než by bylo zdrávo. Ono je totiž doopravdy dost těžké říct, v čem jsou Lethe rozdílní oproti jeho domovské kapele, tedy kromě toho faktu, že hlavní slovo za mikrofonem má Anna. Zásadních odlišností ale opravdu není příliš.

V zásadě jsou Lethe na jedné straně metalovější, na straně druhé pak popovější nebo ještě lépe elektroničtější. Nejvhodnější slovo by asi bylo přímočařejší, jakkoliv v porovnání s naprostou většinou hudby, neřkuli domovskou kapelou Anny, je tohle tvrzení přinejmenším zavádějící. Ale třeba taková “Come Look at the Darkness with Me” je dost přístupný metalový song postavený hlavně na kytarách. Pravda, je z celého alba taky jediná, zbylé skladby už jsou laděné buď do trip-hopu (“Love Pass Filter” nebo “Haunted”), nebo více do elektroniky (“Transparent”). Sem tam se objeví i popovější song jako třeba “You”, ve své podstatě ale většina desky víří někde mezi všemi těmito žánry.

“When Dreams Become Nightmares” většinu času příjemně klouže po povrchu. Písně sice mají i hloubku, tohle album ale není o tom, abyste se utápěli v jeho hlubinách. Namísto toho přímo vybízí k tomu, abyste si jej pustili, zavřeli oči a nechali se jím samovolně unášet do neznáma.


Třetí pohled (Zajus):

Na rozdíl od kolegů jsem posluchač tvorbou Manes nedotčený, a byť domovskou kapelu Anny Murphy Eluveitie alespoň částečně znám, na jaký nástroj tam hraje bych vám říct nedokázal. Proto jsem šel do poslechu “When Dreams Becomes Nightmares” s naprostou slepotou a nezaujatostí a byl jsem jí snadno a vcelku silně okouzlen. Pokud mohu udělat odvážnější přirovnání, debutový počin Lethe mi připomíná poslední desku polských Lux Occulta, ovšem v mnohem přístupnější a méně avant-gardní formě. To možná uzavírá cestu k desítkovým hodnocením (protože podle jakéhosi podivného zákona hodnocení klesá spolu s mírou experimentálnosti), i tak ale “When Dreams Becomes Nightmares” zůstává překvapivě silnou deskou.

Ačkoli jde o album velice vyrovnané, o něco více jsem si oblíbil skladby z první poloviny a hned první trojice je podle mě skvělá ilustrace toho, co se mi na Lethe líbí. “In Motion” je se svým ženským křikem v pozadí velice depresivní, Anna Murphy navíc zpívá naprosto úžasně. “Haunted”, skladba více poznamenaná metalem i elektronikou zároveň, je jasná hitovka už od prvního poslechu a “Come Look at the Darkness with Me” (což je mimochodem naprosto skvělý název a balící hláška zároveň) představuje velice přístupný náhled do post-rockové kuchyně a z mého pohledu také nejlepší skladbu alba. Že jsem vybral na vyjmenování první tři skladby je však věc pouhé pohodlnosti a nedostatku prostoru, silné jsou totiž opravdu všechny písně.

Hodnocení obou kolegů dělí rozestup jednoho a půl stupně a mně by vůbec nevadilo zamířit přesně na půl cesty mezi ně, ovšem jelikož nepřipouštíme čtvrtinové hodnocení, musím se přiklonit spíše k vyšším číslům a sáhnout k 8,5/10, které jsou však v tomto případě jasně zasloužené.


††† – †††

††† - †††
Země: USA
Žánr: alternative rock / electro / trip-hop
Datum vydání: 11.2.2014
Label: Sumerian Records

Tracklist:
01. †his Is a †rick
02. †elepa†hy
03. Bi†ches Brew
04. †hholyghs†
05. †rophy
06. †he Epilogue
07. Bermuda Locke†
08. Fron†iers
09. Nine†een Nine†y Four
10. Op†ion
11. Nine†een Eigh†y Seven
12. Blk S†allion
13. †
14. Prurien†
15. Dea†h Bell

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Chino Moreno tedy rozhodně nezahálí. Poté, co v roce 2010 příchodem baskytaristy Sergia Vegy tak trochu restartoval se svými kumpány domovské Deftones, vydává v relativně krátkém časovém období další album svého bočního projektu, kterým boří hranice, jež mu udávalo dosavadní působení převážně ve vodách alternativního metalu, protože když už se Chino do něčeho pustí, tak si můžete být jisti, že s Deftones to – krom jeho nezaměnitelného vokálu – mít mnoho společného nebude. Po loňském debutu “Palms” stejnojmenného hvězdného spojení jeho zpěvu a instrumentální složky post-rockových velikánů Isis, jsou tady Crosses, tedy †††, abych byl přesný, protože přesně takhle sebe sama kapela (nebo spíš projekt?) stylizuje.

Pojďme si na úvod říct, kdože za ††† vlastně stojí. Krom China Morena, který je logicky hlavním lákadlem, se na debutovém albu “†††” podílel Shaun Lopez a mně naprosto neznámý Chuck Doom. Odkud se vzal posledně jmenovaný, jsem nevypatrál, ale Shaun Lopez úplně neznámé jméno není. Krom toho, že působí v jistých alternativně rockových Far, se producentsky a skladatelsky spolupodílel na dvou albech Deftones. Kam tím ale mířím… ††† nejsou klasickou superkapelou, jež by měla už předem na růžích ustláno, a přestože ji ústřední persóna zvýhodňuje oproti ostatním začínajícím kapelám, máme v tomto případě co dočinění s mladou formací, která vznikla v roce 2011 a po dvojici krátkohrajících počinů “EP †” a “EP ††”, jež postupně vyšly v roce 2011 a druhé jmenované pak o rok později, nyní přichází s plnohodnotným debutem.

I když, ono označení plnohodnotné bude příznačnější hlavně pro posluchače nového a neznalého, protože na “†††” se nachází celkem desítka již dříve vydaných skladeb s novým zvukem tak, aby bez problémů zapadla mezi pětici nových kousků (nebo, aby pětice novinek zapadla mezi tu destítku starších?). Protože jsem už dávno před vydáním debutu znal obě EP jako své boty, měl jsem v očekáváních od ††† značně ulehčenou práci, ale přeci jen se sluší přiblížit hudební náplň ††† jako takových. Už předem zapomeňte na hutné kytarové plochy Stephena Carpentera, jak je znáte z Deftones, nebo na zasněné kytary Palms. Mnohem blíže mají ††† k ledu uloženému bočáku Team Sleep, s nímž Chino fungoval někdy v polovině minulé dekády. ††† by se tak dali jednoduše popsat jako temně elektronický alternativní rock s prvky trip-hopu a new wave. Možná, že jiný posluchač by tam slyšel něco jiného, ovšem faktem je, že ke klasické rock/metalové formulce má tahle deska jako celek daleko. Záměrně zdůrazňuji “jako celek”, protože dílčí momenty se samozřejmě najdou, ovšem je jich jen takový zlomek, že o vyloženém posunu celkového výraziva do jiných sfér nemůže být řeč.

††† na “†††” střídavě prokládají skladby staré, chronologicky řazené dle vydání, kousky novými, a přestože každá z nich vznikala v jiné době, i když jen s odstupem jednoho roku mezi každým z trojice počinů, zní deska velmi vyrovnaně a semknutě. Právě toho jsem se bál před prvním poslechem. Zaprvé, jak se poperu s tím, že dvě třetiny desky jsem vlastně znal už před samotným poslechem a jestli tím zbylé skladby nebudou tak trochu strádat, a hlavně jak se deska bude poslouchat jako celek, protože je rozdíl se pustit do pětice songů tak, jak to pánové zamýšleli doposud, anebo si dát plnou hodinu elektro-rocku, který vlastně ani běžně neposlouchám. Výsledek sice není tak ohromující, aby se daly do světa hlásat zvěsti o geniálním počinu, ovšem stále se dá o “†††” říct, že přináší neobvyklý hudební zážitek, který těží z charismatu China Morena a spojením s elektronikou provětraným rockem, takže všichni, kdo tuto hudbu mají rádi, by neměli album přejít bez povšimnutí.

Jednotlivé skladby, aniž bych tím chtěl vyvrátit své předchozí tvrzení o celistvosti nahrávky, by se daly bez problému rozdělit do několika skupin. Začněme tou první, kterou bych nazval jako minimalistickou. Kytary aby v nich člověk pohledal lupou a vlastně jsou postaveny “pouze” na vzájemném doplňování Chinova vokálu s rytmickými samply, případně dalšími zvuky, které utváří atmosféru melancholicky temné desky, na níž vyloženě optimistická melodie chybí, ale i přesto se “†††” poslouchá velmi příjemně. Do této kategorie patří teskná “†rophy”, dvojice zasněných číslovek “Nine†een Nine†y Four” a “Nine†een Eigh†y Seven”, instrumentální mezihra “†” a nesmím v žádném případě opomenout závěrečnou emoční bombu “Dea†h Bell”, která je z velké části postavená na piánu, k jehož melancholické melodii a zastřenému vokálu se samply a elektronika přidají až záhy. Právě proto, že těchto skladeb je na albu zastoupeno nejvíc, je asi jasné, že udávají směr celému albu. Ano, správně. Minimalistické. Přesně takové je. Svým způsobem jsou sice skladby proměnlivé a několikrát překvapí nějakým momentem, ale pro posluchače, který se vyžívá v množství zvratů, bude tohle album utrpení, to si přiznejme na rovinu. Ale pojďme dál…

Do další skupiny bychom mohli zařadil klasičtější písně, které svým vyzněním nemají daleko k rockové přímočarosti. “†elepa†hy” se pyšní velmi výraznou baskytarou a hlavně jedním z nejchytlavějších refrénů a patří mezi tu hrstku, jež by se s určitou dávkou nadsázky neztratila ani v rádiovém éteru. Totéž platí o “Bi†ches Brew”, což je první nově prezentovaná skladba, k níž vznikl videoklip, který je stejně temný jako píseň samotná. Kytary (zde doplněné o syntezátory) v refrénu a vyloženě metalový závěr pod tíhou Chinova řevu tuto píseň asi nejvíc přibližují Deftones. Při poslechu “Op†ion” jsem měl vůbec poprvé dojem, že poslouchám opravdové bicí, ovšem věřím tomu, že jde pouze o můj vlastní omyl a stejně jako ve zbylých kouscích se jedná o výsledek práce na počítači. No a konečně poslední kompozice, která padá do stejné škatulky, ovšem vyčnívá snad ještě víc, je předposlední “Prurien†”. I díky étericky teskné kytarové melodii, která se v refrénu krčí v pozadí za Morenovým zpěvem, si mě získala, a pokud k tomu připočtete skoro až zpěvnou strukturu, tak pokud se o nějakém kousku z desky dá hovořit jako o vyložené hitovce, tak je to právě “Prurien†”, a možná právě proto mi už dříve přirostla k srdci tak nějak nejvíc a řadím ji k tomu nejlepšímu, s čím se ††† dosud vytáhli.

No, a na závěr jsem si nechal elektronické, trip-hopem nasáklé kusy, které jsem si spolu s “Prurien†” oblíbil nejvíc. Je jedno jestli se zaměřím na úvodní “†his Is a †rick” se skoro až hip-hopovým beatem jakožto rytmickým podkladem nebo na novinkové “†he Epilogue” a “Bermuda Locke†”. Ve všech případech jsou to písně, které asi nejvíc prezentují vlastní hudební ksicht †††, u něhož lze jen obtížně hledat nějakou asociaci s jinými partami. Jsem si jist, že zběhlejší posluchač podobných hudebních stylů by s tím neměl problém, ale pro mě jsou právě tyto kompozice esencí †††, a přestože zbytek skladeb není o nic méně uvěřitelný, či povedený, tak tato trojice v čele s “†he Epilogue”, která China staví do velmi příjemné pozice melodického pěvce, jemuž tato role prostě a jednoduše sluší, je tím nejlepším, co album nabízí.

Dá se “†††” vůbec něco vytknout? Svým způsobem ne. Je to zvlášní, ale přestože mě nenapadá vyloženě slabá píseň, která by mi poslech činila nepříjemným a žádnou z nich bych neodstřelil, tak je z mého pohledu patnáctka písní prostě moc a nebýt toho, že jsem drtivou většinu měl naposlouchanou z dvojice krátkohrajících počinů, tak bych měl dost velké problémy se albem prokousat. Možná je to dáno tím, že podobně znějící hudbu vlastně ani neposlouchám a nebýt hlavního lákadla v podobě mého oblíbence China Morena, tak bych o ††† vůbec nezavadil. Tak či onak, “†††” je velmi dobré album, jemuž se kvality nedají upřít a tomu taky odpovídá finální hodnocení. Abych to nějak ukončil, tak můžu říct, že “†††” představuje počin, kterým se trojice může konečně naplno prezentovat širokému posluchačskému spektru, což se o dvojici EP doposud říct nedalo, takže přeji mnoho úspěchů a těším se na novou porci muziky, protože tohle mě baví.


Další názory:

Já jsem na tom přesně opačně než kolega v recenzi – ani jedno z předcházejících minialb jsem neslyšel. Ani nevím, proč jsem je neposlouchal, když jsem si od začátku říkal, že ††† bude jistě zajímavá muzika, ale prostě jsem to neudělal, takže “†††” je pro mě premiérovým setkáním s tvorbou skupiny. A aniž bych se chtěl nějak chválit, musím říct, že s tím, že by mohlo jít o zajímavou muziku, jsem se ani v nejmenším nemýlil. ††† se mi se svým dlouhohrajícím albem až nebezpečně přesně strefili do vkusu a hned s prvními tóny “†his Is a †rick” jsem věděl, že mě mají ve své síti. Ve zbylé stopáži “†††” se nenašlo nic, co by mi tento pocit vyvrátilo, ba právě naopak – kapela mě v tom jenom utvrdila. Hudební stránce a její náplni se již dostatečně věnoval Kaša, takže jej nebudu opakovat a radši místo toho řeknu, že mě poslech “†††” neskutečně baví, a i když několik skladeb vyčnívá nad ostatní, samotné desce jako celku to v mých očích nijak neškodí. Mezi těmi vyčnívajícími bych kromě oné úvodní “†his Is a †rick” jmenoval především “Bi†ches Brew”, “†rophy”, “†he Epilogue”, “Fron†iers”, “Nine†een Eigh†y Seven” nebo “Blk S†allion”… jak je vidět už jen z počtu těch vrcholů, poslech je prostě lemován skvělými písničkami na každém kroku. A nutno dodat, že v žádném případě netvrdím, že ten nejmenovaný zbytek by se mi nelíbil…
H.

Když jsem od ††† prvně slyšel jejich klipovku “Bi†ches Brew”, měl jsem jasno. Tohle album nejenže je přesně tou zasněnou krevní skupinou, která je mému srdci opravdu velmi blízká, ale k tomu je opravdu zatraceně dobré. Tak dobré, že jej v posledních dnech točím opravdu velmi často a s chutí, která jen tak nevyprchá. Stává se mi to opravdu málokdy, ale v tomhle případě mám z “†††” dojem, že se k desce budu pravidelně vracet i po delší době. Nechtěl jsem k tomu v hodnocení přistupovat až tak nekriticky, ale já si nemůžu pomoct, na poli alternativy jde o jednu z nejlepších desek, jakou jsem za dlouhou dobu slyšel, a že v poslední době jsem toho slyšel docela dost. Na ploše necelé hodiny prostě nepotřebujete víc než vokál China Morena, jemnou, tu post-rockovou, tu shoegazovou kytaru a minimalistický elektronický podmaz. Nevím, jestli tahle nevtíravá a příjemně intimní melancholie bude bavit vás, mě ale baví náramně. Větší počet skladeb nevadí, žádná není do počtu. A sám nevím, jaký song bych vypíchnul. Asi parádní “†he Epilogue” se silným refrénem a pak dvojici “Blk S†allion” a “†”, která na mě působí tak trochu jako oheň a voda. Či ještě lépe jako plamen svíce a jemný déšť, který vám zatahuje oblohu plnou hvězd – ale o takových detailech to vlastně celé tak nějak je.
Atreides


Johnny Hollow – A Collection of Creatures

Johnny Hollow - A Collection of Creatures
Země: Kanada
Žánr: alternative / electronica / ambient / gothic / trip-hop / experimental
Datum vydání: 21.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…

Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.

Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.

Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.