Archiv štítku: pop rock

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Země: Velká Británie / Německo
Žánr: progressive rock / pop rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Do Nothing Till You Hear from Me
02. Praying to a Mute God
03. Nightschool for Idiots
04. Feed the Troll
05. Your Dark Ideas
06. Last Man on Earth [bonus]
07. In The Crosshairs
08. Strange Relationship
09. Swimming Horses
10. Mavro Capelo [bonus]
11. Father Daughter

Hrací doba: 59:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Protože se vznik The Mute Gods datuje teprve k loňskému roku a „Do Nothing Till You Hear from Me“ je jejich debutovým počinem, tak se přímo nabízí asociace s nějakou začínající partou. Skupinou, která toho za sebou moc nemá a jíž tak bude automaticky přisuzována role teprve hledající se kapely, od níž nelze čekat žádné zázraky. V tomto případě je tomu ale přesně naopak, protože od spojení trojice takových jmen, o nichž ještě bude řeč, se nedá čekat nic menšího než velmi kvalitní porce muziky s vyzrálým skladatelským a instrumentálním vkladem.

On totiž za vznikem The Mute Gods stojí Nick Beggs, který vede britské Kajagoogoo a jenž se do mého povědomí dostal teprve s nástupem do doprovodné kapely Stevea Hacketta a zejména Stevena Wilsona. Nick Beggs s druhým jmenovaným spolupracuje již od druhého sólového alba „Grace for Drowning“ a za tu dobu si u Wilsonových fanoušků, jimž Kajagoogoo nic neříká, vydobyl pověst skvělého basáka a nadaného doprovodného vokalisty. Přestože jsou The Mute Gods v podstatě jeho výtvorem, tak vzhledem k tomu, že se hned v začátcích obklopil kytaristou Rogerem Kingem z kapely Stevea Hacketta (ex-Genesis) a bubeníkem Marcem Minnemannem, s nímž se zná díky spolupráci se Steven Wilsonem, nejsou The Mute Gods jeho sólovou vizí, nicméně se tváří jako regulérně fungující skupina.

Jistě uznáte, že už jen díky personálnímu obsazení vzbuzují The Mute Gods nemalé naděje v kvalitní produkci, jejíž jádro bude blízké progresivnímu rocku britského střihu, což se taky stalo. Kdybych měl „Do Nothing Till You Hear from Me“ popsat, tak bych to nejjednodušeji zvládl s přirovnáním k barvitému koktejlu sólových alb pánů Hacketta, Wilsona a navrch řádná špetka popových melodií. To vše protřepat a posypat progmetalovými momenty, které v záplavě kláves a zvonivých kytar nejsou natolik časté, aby se The Mute Gods pouštěli do soubojů s Dream Theater. Naopak, The Mute Gods písničkovým pojetím jako by popírali zázemí, z něhož jednotliví muzikanti vzešli. Jakkoli je totiž ten britský progrockový odér slyšitelný během několika vteřin, tak silné melodické cítění a v podstatě poprockové písničky typu „Praying to a Mute God“, či „Nightschool for Idiots“ desku velmi projasňují.

Upřímně jsem byl nejvíc zvědavý na Nicka Beggse, jehož jsem znal pouze ze studiových a živých počinů Stevena Wilsona na sólové dráze, kde se vokálně představuje spíš v rámci harmonických vokálů ve vyšší poloze, čímž funguje jako doplněk k Wilsonovu zemitému vokálu (v porovnání s Beggsem). A musím říct, že jsem překvapen, jak dobrým zpěvákem se ukázal být, protože aniž bych chtěl srážet přispění zbylé dvojice instrumentálního osazenstva, tak je to Nick Beggs, kdo táhne The Mute Gods kupředu až neskutečným způsobem. Minnemann a King hrají skvěle, ale hlavním lákadlem se pro mě stal právě Beggs. Jen pro úplnost dodám, že při nahrávání „Do Nothing Till You Hear from Me“ se motalo ve studiu hned několik hostů, z nichž nejznámější jsou Adam Holzman a Nick D’Virgilio, ovšem jejich přispění jsem nijak nezaregistroval, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak mě ani nenapadne po nich pátrat.

Nicméně, to nemůže změnit nic na tom, že z „Do Nothing Till You Hear from Me“ se vyklubala fantastická nahrávky s velmi hezkou atmosférou a silnými skladbami. Úvodní titulní položka je přesně tou písní, již bych od této trojice papírově čekal. Její vzletný refrén, klávesová linka a skvělé bicí ve mně zanechaly na úvod dobrý dojem a od té doby mě The Mute Gods měli v hrsti. Roger King a jeho kytarové sólo spolu s celkovou náladou písně připomenou atmosféru 80. let a drnčivá Beggsova basa ji tvrdí tak akorát, aby se nevytratil příjemný popový odér pramenící z refrénu. V trochu přímočařejším hávu pak pokračuje již zmíněná dvojice „Praying to a Mute God“ a „Nightschool for Idiots“, z nichž hlavně ta druhá je softpopovou baladou, ze které emoce tryskají na všechny strany, a vůbec přitom nezní jako laciný brak pro masy. Beggsův zajímavý a svým způsobem i jedinečný vokál zní v těchto písních, v nichž zpívá spíš ve vyšších polohách, velmi přirozeně a dohromady tak tvoří silnou kombinaci.

Následující „Feed the Troll“ s pevně daným rytmem, jenž je oproti předešlým hladivým kompozicím hutný, brání, aby se „Do Nothing Till You Hear from Me“ ještě před svou polovinou ztratilo v záplavě melancholie předešlých písní. V podstatě stejnou funkci má progově orientovaná „Your Dark Ideas“ a instrumentální „In the Crosshairs“, která je zajímavým kusem, ovšem musím říct, že já bych si ji představil spíš v samém závěru desky, kam by se mezi melodickou trojicí písní („Strange Relationship“, „Swimming Horses“ a „Father Daughter“) dokonale hodila. Tuto funkci plní bonusová „Mavro Capelo“, jež ale není tak kvalitní jako „In the Crosshairs“. Na základní verzi alba podobná píseň v závěru prostě chybí. Ne, že by se ke konci „Do Nothing Till You Hear from Me“ nedalo poslouchat, ale občas jsem měl pocit, že jsou The Mute Gods v závěru už lehce uspávající.

The Mute Gods

Stačilo by jen víc překvapivých instrumentálních pasáží jako klávesové sólo v prostřední části „Strange Relationship“ nebo vklad hosta, jako se tomu děje v závěrečné „Father Daughter“, v níž se představila Lula Beggs, jejíž hřejivý vokál se k tomu otcovu hodí. Takto jednotlivě jsou ty písně super, ale při jednolitém poslechu mi ke konci přeci jen něco scházelo. Hodně povedená je i rozmáchlejší „Swimming Horses“, která si v úvodu dává načas a v níž je výrazně slyšet progresivní rock 70. let díky skvělé klávesové lince a vícehlasům v pozadí. Velmi chytře vystavěná záležitost, jež i přes delší hrací dobu nenudí a do poslední chvíle si při jejím poslechu užívám každou vteřinu.

Není žádné překvapení, že kritika se v závěrečném sumírování konat nebude, protože z předchozích řádků je jasné, že The Mute Gods se mi zalíbili. Vzhledem k tomu, že po celou hodinu (počítám-li i dvojici bonusů) zde není tolik hluchých míst, abych měl chuť album v kterémkoli jeho momentu vypnout, tak jsem spokojený. Hodně spokojený. Tohle je totiž hudba, jíž ve svém volném čase poslouchám velmi rád a fakt, že je za ní podepsaná taková trojice osobností, to je už jenom třešnička na dortu. Pokud pominu svůj názor na dramaturgii desky a rozmístění několika skladeb, tak můžu debut The Mute Gods bez výhrad doporučit.


Kryštof – Srdcebeat

Kryštof - Srdcebeat
Země: Česká republika
Žánr: pop rock
Datum vydání: 1.6.2015
Label: Universal Music

Tracklist:
01. Každé ráno
02. Srdcebeat
03. Tak pojď hledat břeh
04. Přiznání
05. Otázky
06. Vysněnokrajina
07. Toužím
08. Mou vinou
09. Invaze
10. Ty a já

Hrací doba: 41:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Barvitě a světově. Heslo, s nímž Richard Krajčo nastupoval v čele své sedmičlenné kapely Kryštof do studia, aby zvěčnili své sedmé studiové album „Srdcebeat“, jehož úkolem není nic jiného, než předčit skvěle přijatý „Inzerát“, je z výsledku znát. O předchozím albu by se dalo říct, že svým způsobem završilo éru, kterou na dosavadních albech utvářel typický Krajčův poprockový rukopis. „Srdcebeat“ je totiž pro Kryštof z určitého pohledu novým začátkem, respektive krokem do ne úplně probádaných území a jejich snaha otevřít se širšímu publiku (pokud je to v rámci našich končin vůbec možné) je z nového alba znatelná daleko víc, než tomu bylo na dosavadních počinech.

Kdo by to byl řekl, že kapela, která začala svou kariéru v 90. letech v Havířově a která prorazila před takřka 15 lety prostřednictvím otřesné „Lolity“, se postupem času stane na jednu stranu zřejmě tím úplně nejukázkovějším případem prázdnoty české mainstreamové hudby, avšak na druhou stranu asi nejlepším úkazem toho, že ten český rádiový pop rock se dá s jistou dávkou rezervy i u nás udělat na takřka světové úrovni.

Odhodím nyní averzi, již chovám k této kapele, protože jejich hudba mi prostě nikdy nepřišla ničím natolik zajímavá, abych se jí musel ve vlastním volném čase nějak obšírněji věnovat, ale soudě na základě nového alba bych se nebál přirovnat Kryštof až někam k britským uplakánkům Coldplay. Křiklavě barvitá nahrávka „Mylo Xyloto“ a poslední „Ghost Stories“ jako by stály Krajčovi modelem a nemůžu se zbavit pocitu, že právě do pozice Coldplay se Kryštof svou novinkou snaží tak trochu stylizovat.

Jestli to vypadá, že přirovnání v předchozím odstavci myslím jako pochvalu, tak opak je pravdou. Novinka je mi svou sluníčkovou náladou a snahou o vměstnání až tanečních rytmů do vcelku obyčejných odrhovaček se stupidními texty proti srsti. Pokud si tak „Srdcebeat“ postavím proti „Inzerátu“, tak dostává novinka slušně nařezáno, protože aniž by výtvor z roku 2012 byl mou srdcovkou, tak se mi líbil ten vývoj kupředu a třeba jen zapojení zahraničního producenta prospělo tvorbě Krajča a spol. ve všech ohledech a některé melodie díky košatým aranžím získaly zajímavý rozměr.

V tomto ohledu „Srdcebeat“ logicky pokračuje tam, kde úspěšný „Inzerát“ skončil. Myšleno tedy v rovině technického zpracování, protože novinku na rozdíl od prvních alb zdobí opravdu povedený zvuk. Oproti minulejšku znatelné upozadění kytar a zapojení většího množství syntezátorů ovšem podtrhuje už tak lacinou hudební náplň. Což o to, nic proti vývoji, ale ať se na mě nikdo nezlobí, že se mi nelíbí na ploše čtyř minut poslouchat pořád dokola jednoduchý beat a syntezátorovou melodii doprovázenou do nekonečna omílaným lyrickým výplodem „…můj srdcebeat jen pro tebe nechám znít…“. Sorry, ale to opravdu ne. Kryštof ty první singlové věci a titulní skladby nikdy moc neuměli a titulní píseň sedmé řadovky je toho zářným důkazem.

Ona takřka celá nahrávka je plytká a násilně líbivá, že opravdu nevím, co tím chtěl autor říci. Tedy, tuším, ale výsledek tohoto záměru je takový prdelně naivní, že opravdu povedených momentů se na „Srdcebeatu“ dávkovalo pomálu. Úvodní „Každé ráno“ je spolu s třetí „Tak pojď hledat břeh“ nejzajímavější asi v množství zapojených synthpopových aranží. Prvně jmenovaná je pomalejší a atmosférou velmi vlažná záležitost, jež mě ani střídáním poklidnějších slok s klenutým refrénem nezaujala. Bezduchý text to nijak nezachrání. To „Tak pojď hledat břeh“ je skočnější, rytmicky velmi výrazná písnička, na níž mě potěšil lehce bluesový kytarový „riff“ ve slokách, ovšem text, který víc než co jiné připomíná využívání programu na generování náhodných slov, tento moment solidně zabíjí.

Nejhloupější písní, již jsem při poslechu opravdu nemohl vystát, je „Vysněnokrajina“ s debilním textem. Já samozřejmě chápu, že cílem bylo vytvořit skoro až taneční píseň s ve všech ohledech pozitivní atmosférou, ale výsledek je k zblití. Dvojice „Otázky“ a „Mou vinou“ spolu s baladickou „Toužím“ jsou takové nenápadné songy, že kdyby měl „Srdcebeat“ víc položek na finálním seznamu skladeb, tak velmi snadno zapadnou. Při počtu deseti kusů se to říct nedá, ale pořád se nejedná o písně, u nichž bych byl odvařený. Na „Mou vinou“ se mi líbí příjemně zvonivá kytara a věřím, že tohle bude jeden z příštích hitůvek kapely, protože zpěvná vokální melodie bez textu v samém úvodu, jež mi připomíná zmíněné Coldplay a která se bude na koncertech halekat ve velkém, je rozhodně jedním z nejsnáze zapamatovatelných motivů nahrávky.

Kryštof

Výčtem skladeb se pomalu a jistě přesouvám k tomu opravdu pozitivnímu, co lze na „Srdcebeat“ najít. Upřímně přiznávám, že mě překvapila závěrečná „Ty a já“, která se spolu s „Přiznáním“ a „Invazí“ stala asi nejposlouchatelnější písní alba, což je věta, jež by mě při prvním vyslechnutí závěrečné balady z rádiového éteru v životě nenapadla. Melancholická nálada, piáno a letmé smyčcové aranže v pozadí spolu s klasicky neměnným Krajčovým výrazivem není na první poslech žádná výhra, ale slušný text a opravdu povedená atmosféra dělají z této písně můj personální vrchol „Srdcebeatu“. „Přiznání“ je jediná píseň, kde k sobě Krajčo pustil nějakého vokálního hosta, jímž se stala talentovaná zpěvačka Lenny, jež v pro ní netypické češtině a se svým charakteristickým nakřáplým hlasem nechala Krajča daleko za sebou. Povedený duet. Je sice zachraňován charismatem hostující zpěvačky, ale proč ne.

Nejzajímavější kompozice se skrývá v závěru desky a nese název „Invaze“. Rytmicky opět výrazná věc v takřka tanečním rytmu s velkým množstvím dechových nástrojů je správně bláznivá a energická. Navíc, letmý nádech ska nálady v refrénu je překvapením, které se Kryštofům opravdu povedlo, až je škoda, že takových momentů není na desce více.

Víte, už dlouho se mi recenze nepsala tak těžko. Tohle je vlastně její druhá verze, protože ta první vypadala spíš než alespoň vzdáleně seriózní text jako snůška nenávistných hesel směrem ke kapele a jejímu frontmanovi v tom stylu, že album jako takové je prostě sračka jen proto, že jsou to Kryštof. A přestože se předchozí text značně změnil, tak si i nadále stojím za tím, že „Srdcebeat“ je špatné album, kterému chybí ucelenost a jasná myšlenka.

Takhle je to prostě a jednoduše za profesionálním obalem skrytý blábol, jenž těch několik povedených momentů nemůže zachránit. Samotnou formou, jakou se Kryštof na novince vydali, mají možná nakročeno k tomu, aby si jich všiml nějaký zahraniční vizionář a ukecal je třeba i do té angličtiny, jež by vzhledem k lyrickému střevu zpěváka, kytaristy a hlavní persóny nemusela být krokem špatným směrem, ovšem jestli je tato snaha otevřenosti širším masám správná, to si doplňte sami. Já osobně si myslím, že forma, kterou předvedli Kryštof na „Inzerátu“, kde byly kytary stále ještě jedním z hlavních instrumentů a povedlo se jim složit několik velmi dobrých hitů bez takového množství lacině diskotékových nálad, jim slušela více.


Zavřít – Promo 2014

Zavřít - Promo 2014
Země: Česká republika
Žánr: pop rock
Datum vydání: 16.duben 2014
Label: Avik

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
ExAvik

Když jsem dvouskladbové promo dobřanské skupiny Zavřít dával poprvé do přehrávače, tak nějak jsem si myslel, že jde o sotva začínající formaci. Když pak na mě tohle trio vybalilo naprosto neobjevný, neoriginální a zaměnitelný pop rock, tak jsem neměl sebemenší důvod, abych si začal myslet opak. O to víc mě pak překvapilo, když jsem posléze zjistil, že tahle parta funguje už od roku 2002. Sice je pravda, že se kapela žánrově delší dobu hledala od punku přes crossover až k současné podobě (nebo tak to alespoň sama o sobě tvrdí), ale i tak bych se po víc jak dekádě fungování nebál čekat trochu víc…

Problém je v tom, že všechny tyhle české poprockové kapely znějí úplně, ale úplně, naprosto a dočista stejně, takové uniformní rádiovky, které jednu od druhé podle hudby nerozeznáte – a je úplně jedno, jestli jde o ne moc známou věc jako Zavřít nebo něco většího. Totožný sound, stejně znějící zpěvák, neškodná kytara… jak přes kopírák. Zavřít se sice snaží (nebo to přinejmenším o sobě říkají) svojí tvorbu “okořenit elektronickými prvky”, což je sice formálně možná pravda, ale ta “elektronika”, co tam je, snad ani nestojí za zmínku… jednak je jí tam tak málo, že s výjimkou prvních deseti vteřin songu “Vokýnko” (ty vole, už jen ten název) si jí snad ani nevšimnete, jednak je stejně jako kytara tak hodňoučká, že by se nic nestalo, kdyby tam nebyla. Řemeslnou zručnost Zavřít úplně nepostrádají, ale to je prostě zatraceně málo…

Jasně, třeba se někomu podobná muzika líbí, já to nikomu neberu. Jestli chtěli Zavřít natočit neškodnou rádiovku, která může v pohodě rotovat éterem, aniž by to vylekalo posluchače komerčních stanic, tak dejme tomu, to se asi povedlo. Pro mě osobně ovšem něco takového absolutně postrádá smysl… a zároveň s tím ani nevidím důvod, proč by rádia a pořadatelé letních fesťáků měli chtít vyměnit už zavedená jména třeba právě za Zavřít… Klika, že sedmiminutové počiny číselně fakt nehodnotím, jinak by to bylo tak za 3,5…


Avril Lavigne – Avril Lavigne

Avril Lavigne - Avril Lavigne
Země: USA
Žánr: pop rock
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Epic Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Avril Lavigne se vynořila před nějakými 11 lety, kdy přišla se svým debutem “Let Go”, s nímž slavila dost velký úspěch a tehdejší singlovky “Complicated” a “Sk8er Boi” se hrály úplně všude až do zblbnutí, až je člověk prostě musel nesnášet, i když nechtěl. Zpočátku to vypadalo, že půjde o další rychlokvašnou hvězdičku, po níž za dva, tři roky neštěkne ani prašivý pes, jenže Avril se docela chytila, vydávala další desky, které zdobí hodně pěkná prodejní čísla a první místa v žebříčcích, ale hudebně nikdy nešlo o nic převratného. Když zrovna frčelo emo, Avril nahodila stylovou image, ale co do muziky pořád ta stejně nekonfliktní písnička a pseudo-rocková pseudo-rebelie. A co na to novinka, kterou Avril Lavigne pojmenovala po sobě samé?

Pokud někdo čekal, že se Avril pustí do trochu něčeho jiného, asi byl hodně naivní. Hned první singl a úvodní song desky byl pojmenován hrdě “Rock n Roll”, do nějakého opravdového rocku to však má fakt daleko. Ale v cokoliv jiného než rádiový pop rock snad nemohl doufat nikdo, když jí se skládáním podstatné části desky pomáhal někdo jako Chad Kroeger, vrchní kápo titánů žumpovitého patetického rádoby rocku Nickelback, jehož Avril letos v červenci pojala i za manžela (to je ale náhodička, že jí skládá polovinu alba). Když už tu ovšem máme takový kalibr jako Kroeger, pak s ním samozřejmě nesmí chybět sladkobolný duet v uchcané baladě “Let Me Go”. Ach jo…

Pokud se budeme bavit o tom, co jde na albu trochu poslouchat, skončíme u třech kousků. “Bad Girl” zní jako hodně light míchačka dvou songů od Marilyna Mansona, což asi taky nebude náhoda, když v songu hostuje Manson osobně, ale oproti všemu okolo to zní fakt skoro i tvrdě. Nejvíce mě baví “Hello Kitty”, která je alespoň trochu ujetá a proti bezpohlavnímu zbytku zní docela osvěživě. Poslední poslouchatelná věc pak je “Hello Heartache” s pár příjemnými motivy.

Jako celek ale “Avril Lavigne” není nic jiného než mainstreamová nuda, kterou zbaští jen ten, kdo zná pouze věci, co mu předhodí komerční média…