Archiv štítku: alternative

Květy – Komik do půl osmé

Květy - Komik do půl osmé

Země: Česká republika
Žánr: alternative / indie pop
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Kouzelník
02. Odpočinout
03. Byt
04. WNS
05. Holka
06. Ptáček
07. Vzhůru
08. Datel
09. Dům zrcadel Scarabeus
10. Socha
11. Indián
12. Komplikovaná růže

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Když jsem tady před několika měsíci reportoval o vystoupení tuzemské kapely Květy na Žižkovské noci, znal jsem jejich tvorbu zběžně a koncert jsem navštívil spíš jako takové zpestření – abych mohl prohlašovat, že jsem byl skutečně na multižánrovém festivalu a nikoliv jen na jeho metalové sekci. Netušil jsem ale, nakolik si mě skupina nakonec získá. Stěžejní zásluhu na tom měla nahrávka „Bílé včely“. Ač se do mého přehrávače drala postupně, o to pravidelněji se mi tam postupně vracela, až bych se to nebál nazývat obsesí. Následující „Miláček slunce“ z roku 2015 byl zprvu poněkud rozpačitý, především pak v kontrastu s přelomovým předchůdcem, přesto nakonec odhalil nejeden vyloženě skvělý moment. Ale to jsem se do něho ještě nestihl ani moc ponořit a už stihla formace vydat svou zbrusu novou kolekci s názvem „Komik do půl osmé“.

Odchod basáka Ondřeje Čecha a houslisty Alberta Nováka a jejich náhrada multiinstrumentalistou Ondřejem Kyasem se na zvuku kapely podepsala v posunu od folkových prvků více směrem k elektronice, střípky bigbítu pak ustoupily vkusnému popu. Civilnější obal s rozmazanou fotkou kapely krásně ilustruje směr desky – je to kolekce písniček, v jádru civilních, ale formou neoposlouchaných. Najdeme zde skladby s až popově přímočarými refrény jako „Socha“, „Holka“, zároveň je tu ale spousta až experimentálních hříček typu „WNS“ či dusavá „Vzhůru“. Především však na nahrávce cítím ještě větší upřímnost, co se týče těch opravdu intimních jemných melancholických písní. „Odpočinout“ či „Ptáček“ mohou sloužit jako exemplární příklad. Texty Martina Kyšperského opět představují sadu střípků příběhů a jejich poetika je tradičně specifická tím, jak dokáže být naivní, ale zároveň znít neskutečně zrale a dospěle. Je tam cítit uvědomění, že i jen náznak dokáže odhalit víc než explicitní a vypiplaná básnička. Co se týče samotného zpěvu, je jako obvykle velmi charismatický s výborným citem pro frázování.

Pokud bylo minulé desce často vytýkáno, že nedisponuje vyloženými hity, pak u novinky mám pocit, že je napůl z takových hitů složena. A z druhé strany je zde ale zase nebývalá hrst vůle experimentovat v detailech. A i přesto na mě nyní Květy působí tak nějak civilněji. Možná mi chybí šperkování folkem a bigbeatem nebo je to samotnými skladbami. To ale neznamená, že by nová deska byla nějaký ordinérní popík, jen se mi zdá poetika Květů až podezřele čitelná, což možná ve zkoušce časem bude znamenat, že se člověk nebude tolik vracet. A takováhle myšlenka by mě například u nesmrtelných „Bílých včel“ ani nenapadla.

Nicméně tím rozhodně nechci říci, že by novinka nebyla pestrá. „Dům zrcadel Scarabeus“ disponuje až industriálními ruchy, otvírák „Kouzelník“„Byt“ vytáhnou špetku rocku a místy na mě působí trochu jako dekonstrukce věcí z „Bílých včel“, „Datel“ pak je zase minimalistický chillout, který beru spíš jako takové intermezzo. Baví mě, jak jsou Květy schopni vystačit si s málem na to, aby jim člověk věřil každé slovo, každý tón, každý sampl. Při opakovaném poslechu se ale dostavuje pocit, že desce chybí koherence a především závěr v podobě „Komplikovaní růže“ mizí tak nějak do ztracena. Předposlední „Indián“ už působí trochu unaveně, ale dobře ho pozvedá precizní dynamika, která především naživo správně vynikne.

Květy

Kyšperského elektronická mánie, již plně realizoval už na své poslední sólovce „Vlakem“, se tedy částečně přelila i do Květů, byť zde v duchu různorodosti, intimity, ale zároveň relativní čitelnosti. Existuje-li něco jako user-friendly experiment, pak je to „Kouzelník do půl osmé“. Rozhodně působí svěže a uvolněně, na druhou stranu je otázka, jak obstojí ve zkoušce časem. Personální obměna je na novince až hmatatelná, důležité ale je, kam kapelu nakonec dovede. Zda k nirváně či zapomnění. Zatím mě to však stále baví. Ono čas od času vyrazit na čerstvý vzduch není od věci. Jen tam člověk nesmí zůstat přes celou zimu. Co bude dál, je ve hvězdách. Nyní vládne spokojenost.


Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos, Nesbitts

Datum: 18.7.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).

Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver RocketUnkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.

Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.

Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.

Mueran Humanos

Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.


Euzen – Metamorph

Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…


Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.


Kalle, Květy

Kalle
Datum: 5.9.2015
Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského
Účinkující: Kalle, Květy

Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.

A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.

Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.

Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.

Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.


Dessa, Leto, Aby Wolf

Dessa
Datum: 3.5.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Aby Wolf, Dessa, Leto

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

V loňském roce se v Praze (a vlastně v celé České republice) poprvé představila zámořská zpěvačka a rapperka Dessa, jež patří pod křídla souboru a také labelu Doomtree. V souvislosti s ním se mluví o hip-hopu, přestože je to pojmenování vlastně docela zavádějící, jelikož ta hudba má mnohem větší záběr a výčet vlivů rozhodně nejde stáhnout pod jednu jedinou žánrovou škatulku, což se elegantně řeší tím, že se k onomu hip-hopu lepí takřka nicneříkající přídomky jako indie nebo alternative. To samé však neplatí jen o celém Doomtree, ale i o samotné Desse (a to možná ještě dvojnásobně) a její vlastní tvorbě, již nejaktuálněji stále ještě prezentuje deska „Parts of Speech“ z roku 2013.

Téměř na rok přesně po své české premiéře se Dessa vrátila, tentokrát ovšem v lehce jiném pojetí – ne na jeden koncert, ale rovnou na menší turné, na němž jí dělalo společnost české duo Leto. Kromě toho si ale Dessa s sebou nyní přivezla ještě jednu posilu, jež sice formálně zastávala pozici doprovodné zpěvačky, v reálu však z jistého úhlu pohledu byla pro celý večer ještě více určujícím prvkem než sama Dessa. Aby Wolf totiž měla prsty takřka ve všem, co se v ten den na pódiu v Podniku dělo…

Právě ona celý večer trochu neplánovaně otevřela programem neohlášeným sólovým setem. Nebo možná spíš setíkem, protože tento byl opravdu krátký, víc než slabá půlhodinka to určitě nebyla. Ve vedlejší roli (převážně) reprodukovaná muzika a abstraktní projekce, v roli hlavní samotná Aby Wolf se svým hlasem. Jenže i za tak krátkou dobu (ono se to nezdá, ale i půlhodinka může prosvištět kolem během mrknutí oka) všem neznalým v sále (mezi něž jsem se, přiznám se, řadil i já, protože jsem o téhle holce doposud neměl ponětí) jednoznačně dokázala, že zpívat tedy umí sakra skvěle. Hudebně to bylo možná cosi někde na půl cesty mezi měkkou elektronikou a indie popem, ale popravdě řečeno, ono je to svým způsobem asi trochu jedno, neboť v živém podání (a nejen proto, že byl jediný skutečně živý) na sebe téměř všechnu pozornost strhával právě excelentní vokál samotné Aby Wolf. Na každý pád to ale byl příjemný začátek večera.

Jen pár minut poté, co z pódia odešla Aby Wolf, pokračoval hudební program v podobě české dvoučlenné formace Leto, jež má na kontě doposud jedno album s názvem „Zbytky ozářených ploch“, tudíž není divu, že se z něj zvesela hrálo. Jemná atmosféra v nástrojovém obsazení kytara a klávesy+zpěv fungovala velmi dobře a nijak ji nepokazilo ani krátké intermezzo s upadlým popruhem u kytary. I toto vystoupení tím pádem ubíhalo ve velice příjemném duchu, který navíc neozvláštnil nikdo jiný než Aby Wolf, jež se k Leto přidala jako host na dvě skladby. Jak prozradila zpěvačka Palma, „v autě byla sranda a Aby se naučila pár našich písniček“. Česky zámořská vokalistka samozřejmě nezpívala, ale i tak svůj hlas na pódiu předvedla podruhé (a ne naposled) za celý večer. Přestože jsou Leto hudebně docela jinde než samotná Dessa, v roli předskokana zafungovali parádně, takže před hezky zaplněný Podnik mohla krátce před desátou nastoupit ta hlavní, o kom večer měl být a také byl…

Dessu oblečenou v kožené bundě (i když ta letěla pryč hned po prvním songu) a rudém topu samozřejmě nedoplnil nikdo jiný než všudypřítomná Aby Wolf. Ta se vyjma doprovodného vokálu ujala i mlácení paličkami do padů, obsluhy krabiček, notebooku a dalších udělátek, takže samotná Dessa se mohla věnovat pouze zpěvu. Obě někde po půlce setu doplnil s kytarou na dvě písničky i chlápek, který jinak prodával merch Dessy v hale, ale s touto krátkou výjimkou bylo celé vystoupení, které trvalo lehce přes hodinku, čistě v režii dámské dvojice.

Ani tentokrát však nebyl žádný prostor pro nudu, přestože by se nezasvěcenému mohlo zdát, že by to tak skoro i mohlo být, když se vlastně „jenom“ zpívalo. Ale věřte tomu nebo ne, bylo to prostě super. Aby Wolf pokračovala ve vysoké formě, ale Dessa se samozřejmě nenechala nijak zahanbit, a jestli o tom náhodou někdo z přítomných pochyboval, tak suverénně dokazovala, že i ona umí. Zpívala v obrovské pohodě, plynule přecházela od zpívaného vokálu k rapu a zase nazpátek a navíc to doplňovala neustálým pohybem, tancováním a především skvělou komunikací publikem. A nejen z toho důvodu, že měla v sále hned několik známých, s nimiž se z pódia mezi písničkami kolikrát bavila, se jí hned od začátku povedlo navodit hodně přátelskou atmosféru, přestože lidí v Podniku nebylo zrovna málo. Že se svých posluchačů nebojí, mimo jiné dokázala i ve chvíli, kdy zhasla plátno s projekcí za svými zády a ve tmě se vydala přímo do publika, kde si nechala vytvořit prostor a požádala, aby každý, kdo má mobilní telefon s baterkou, přispěl trochou světla – a v téhle podobě odzpívala celou píseň.

Výběr samotných songů nijak zvlášť překvapivý nebyl, takže se hrálo jak z „Parts of Speech“, tak i něco málo ze starších nahrávek, a během setu zazněla většina „důležitých“ klipovek. Vůbec to ale nevadilo, protože i tak to bylo hodně fajn, a kdyby nezazněla třeba taková „Skeleton Key“, jež byla v živém podání prostě výtečná, byla by to rozhodně škoda. Jak již padlo výše, Dessa se na pódiu zdržela něco málo přes hodinku čistého času, po povinném přídavku vyzvala všechny ke konzumaci whiskey a byl konec.

Koncert roku to přece jenom asi nebyl, ale i tak to celé bylo super po celou dobu a s každým následujícím setem šla laťka nahoru. Jestli si ovšem něco zaslouží ještě jednou (už poněkolikáté) vypíchnout, rozhodně jsou to výkony všech zpívajících – to skutečně a beze srandy klobouk dolů, protože z tohohle pohledu to byla nejvyšší liga. Z mého pohledu určitě spokojenost.


Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Lisa Cuthbert
Datum: 30.4.2015
Místo: Praha, Basement
Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.

Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…

Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.

S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.

Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.

Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo­…

Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.


Wovenhand, Marriages

Wovenhand, Marriages
Datum: 20.4.2015
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Marriages, Wovenhand

Můj výlet na Moravu symbolicky začal Wardrunou a skončil – netřeba vás napínat, beztak to máte v nadpisu – u Wovenhand. Co se dělo v několika dnech dělících tyto dva koncerty bych popisoval vpravdě nerad, nicméně pokud bych měl být přece jen obšírnější, původně to byli právě pouze Wovenhand, kvůli kterým jsem chtěl do Brna zavítat. Tahle jedinečná kapela z Colorada poskládaná kolem persony Davida Eugena Edwardse si mě získala právě a především jabloneckým koncertem, kde mě odrovnala jako málokterá jiná. Protože ačkoliv z desky jsou Wovenhand uhrančivý folk (rock) řízlý indiánskou mystikou, živé provedení si v ničem nezadá s noise rockovými bandami a dávkou psychedelie strčí do kapsy kdejaký stoner.

Opáčko je tak jasnou povinností, tím spíš, že se ve Flédě po boku indiánského šamana ukázálo jméno hodné jeho umu: Marriages. Tahle tří členná bokovka Red Sparrowes mne doposud míjela, jakkoliv mám „Vrabčáky“ opravdu rád, a pondělní večer se zdál být výbornou příležitostí k nápravě. Bohům žel, prvním vjemem, jímž mě Marriages vítají, je naprosto přehulený zvuk, v němž se naprosto ztrácí kytara i Emmin vokál. Nezkoumám, na čí straně je chyba, raději bezprostředně poté intuitivně mířím směrem doprava před pohlednou zpěvačku/kytaristku, kde je zvuk k mému štěstí podstatně srozumitelnější a čistší. Jestli se během setu ve zbytku sálu lepší, netuším, nemám potřebu se hnout z místa, neboť i tak chvíli trvá, než se zvuk srovná úplně.

Začátek setu díky tomu není z nejsilnějších a chvíli trvá, než se do toho Marriages trochu obují. Jak se jim to ale podaří, atmosféra postupně houstne jako mlha v údolí, chlupy na zátylku se samovolně ježí a člověk při pohledu na perfektně fungující těleso raději mlčí, pohroužen do dění na pódiu. Čarovný post-rock nasáklý svébytnou intimitou je naprosto pohlcující a sám o sobě spotřebovává většinu smyslů. Raději ani nemluvím o Emmině nádherně zabarveném vokálu, s nímž jeho majitelka umně zachází – dokáže jemně česat vzduch, stejně jako jej rázně proříznout a zarýt se hluboko do sluchového ústrojí. Neřeknu vám, jaké písně během čtyřiceti minut poslali Marriages kolovat publikem, bylo to však famózní, už jen svým naprostým kontrastem k tomu, co mělo přijít o pár desítek minut později. Zasněné, přívětivé, lidské.

Nicméně sebelépe mohlo trio z Los Angeles zahrát, měřit se s Wovenhand zkrátka nemohou. Sebevědomí velikáni zatraceně dobře vědí, jak svoji muziku podat tak, aby neztratila nic ze své podstaty a přesto skalpovala všechny přítomné a navrch je připravila o rozum. Ruchový mikrofon, vazbení, hutný kytarový zvuk a riffy kopající jako splašený kůň mění čarovný folk v očistný rituál, nejhlubší katarzi a nedobrovolné pohroužení do sebe sama. Eugene čaruje emoce z masivního zvuku, zhmotňuje je skrze struny svých nástrojů a posílá ve vlnách energie do publika. V botách z hadí kůže doslova klouže po pódiu a mezi zpěvem po indiánsku gestikuluje: zaklání hlavu při vytí na měsíc, střílí z luku, mění se v lesní zvěř.

Setlist Wovenhand:
01. In the Temple
02. Hiss
03. Closer
04. Maize
05. Masonic Youth
06. King o King
07. El-Bow
08. Corsicana Clip
09. King David
10. The Refractory
11. Obdurate Obscura
12. Long Horn
13. Field of Hedon
– – – – –
14. Glistening Black
15. Salome
16. Good Shepherd

Výběr z posledních dvou alb „Refractory Obdurate“ a „The Laughing Stalk“ tentokrát není doplněný o žádný exkurs do starší, jemnější tvorby, první půle proto uhání zběsile vpřed na hřbetech stáda mustangů. „Hiss“, „Masonic Youth“ a paradoxně i „Closer“. Nakonec se konečně láme s „El-Bow“ do očekávaných hypnotických vod. Šamanský rituál postavený na pohlcující nesrozumitelnosti ruchů pak znovu funguje až s navazující trojicí „King David“, „The Refractory“ a „Obdurate Obscura“. V opačném případě se vás Wovenhand pokouší roztančit v tanci svatého Víta kolem ohně, spíše však oddělit duši od tělesné schránky prostřednictvím ostře nabroušených strun. Hořící „Field of Hedon“ nakonec pálí vše doposud vybudované a vytváří prostor pro mohutný aplaus, zatímco se kapela poprvé loučí s publikem. Nakonec jí nezbývá, než se vrátit a přidat ještě závěrečnou trojici písní, žádost pětistovky krků a dvojnásobného počtu rukou je zkrátka příliš silná.

Definitivní konec tak přichází až po vyčerpávající hodině a půl, po níž nezbývá než uklidnit třes rukou, udržet se na nohou, s hrdostí přeživších dokráčet do šatny a následně z klubu pryč do tmy. Pohroužení do sebe sama a divoký, opojný stav mysli však stále trvá až do následujícího dne, jakkoliv se mu tělo snaží ubránit. Jediný (zato pořádný) rýpanec opět směřuje do řad fotografů, z nichž někteří dost bezohledně fotili i po upozornění ostrahy, že po třetí písni mají své hračky schovat – přinejmenším slečna nalevo ode mě svoji hipsterskou retro napodobeninu starých fotoaparátů ne a ne schovat. Příště sekat pracky. Dost však zlé krve – pokud se Wovenhand za nějaký čas objeví v naší republice znovu, neváhám. Opět mě totiž přesvědčili, že jejich vystoupení jsou jedinečná, charismatická a v jistém ohledu bezkonkurenční.


Calvera – Calvera

Calvera - Calvera
Země: Česká republika
Žánr: alternative
Datum vydání: 4.2.2015
Label: Silver Rocket

Tracklist:
01. BBBBlues
02. Noční běžec
03. Hlína
04. Mapy Evropy
05. Kafe
06. 70
07. Sakury
08. Karlovka
09. Se Satanem

Odkazy:
bandcamp

Zakládání vedlejších projektů je věc naprosto běžná a lze na ni narazit jak mezi velkými kapelami, tak i v tom nejhlubším undergroundu. Takřka ve všech případech ovšem platí, že tyto vedlejší projekty získávají pozornost právě díky zavedenosti těch hlavních skupin “projektujících” muzikantů. Ne vždy je to ale nutným pravidlem a občas se prostě stane, že se člověk nějakou náhodou dostane nejdříve právě k tomu vedlejšímu projektu. Co nás čeká v dnešní recenzi, to je myslím zřejmé – pohádka o tom, jak byl jednou nejdřív vedlejšák.

Projekt Calvera má na svědomí Michal T. z kapely Fetch!, o jejíž existenci jsem až do nedávné vlastně vůbec netušil. Právě ona je tím hlavním Michalovým působištěm, nicméně jsem se k ní dostal právě skrze Calveru. V rámci Fetch! Michal zpívá a hraje na kytaru, v rámci Calvera však počet strun snížil z šesti na čtyři a chopil se baskytary. Možná vás napadne otázka, kdo má na svědomí ostatní nástroje, nicméně odpověď je velice prostá – nikdo. Calvera je totiž baskytara. Jenom. Tyhle dvě slova (Calvera-baskytara) jsou vlastně synonyma.

“Moje blues nemá žádnej cíl”
(BBBBlues)

Nějak se mi zdá, že je v posledních letech (no, ono už je to vlastně docela dlouho) takovým nepsaným pravidlem, že má každý plnou hubu keců o tom, jak je jeho muzika novátorská, originální, jak posunuje hranice a jak tady nic takového ještě nebylo, a realita má podobu průměrné nudy, která zní skoro stejně jako všichni okolo (přičemž ti všichni samozřejmě kecají nemlich to samé). A pak se tu objeví projekt, jenž sice není úplně první na světě, kdo přišel s čistě baskytarovým konceptem, přesto lze jeho přístup bez sebemenších obav označit jako neotřelý či nevšední – a ten má na svém Bandcampu napsáno: “Onemanpičus s basou, nic novýho, všechno už tu bylo. Ukradený riffy, melodie, slova, náměty, kdo ví?” A to je docela paradoxní… možná, že už tu všechno bylo, ale zrovna tohohle tu zatím bylo tak málo, že z eponymní debutové desky Calvery rozhodně nebudete mít ten pocit, jako kdybyste poslouchali “ukradený riffy”.

Calvera je vlastně sólový projekt v úplně doslovném významu, protože celá desky stojí a padá právě na Michalově baskytaře a vokálu – což by nemělo být nic překvapujícího vzhledem k faktu, že zde vlastně nic jiného není. Pouze v “Hlíně” a “Karlovce” se ozvou bicí a v “70” a “Sakurách” zase “zvuky a pazvuky”. Jinak je celé album složeno z vrstvených baskytarových linek, čtyři struny v roli rytmiky i melodie, čtyři struny vždy a všude. Navrch zalít zajímavými texty, které možná na první pohled mohou budit dojem jednoduchosti, ale hned na ten druhý v sobě nějakou myšlenku rozhodně mají (což dnes bohužel není pravidlem), a výsledkem je nahrávka, o níž se vlastně nedá říct, že s něčím stojí a padá, protože vůbec nepadá.

“Jsem osamělej běžec na noční trati,
detaily se ve tmě ztratí
jako suchej strom ve zdravým lese,
kdo ti tvojí lásku dneska nese?”
(Noční běžec)

I přes poměrně neobvyklý hudební koncept je ale “Calvera” především písničkovou deskou, jakkoliv to může znít trochu prapodivně u alba, na němž nenajdete nic jiného než baskytaru, nicméně je to tak – a funguje to naprosto parádně! Já jsem se s tou nahrávkou poprvé setkal prostřednictvím skladeb “Hlína” a “Kafe”, které se objevily k poslechu těsně před vydáním, a na první poslech jsem si říkal, že to zní docela zajímavě, ale není to nic zvláštního, prostě takové normální písničky, abych se za víc jak hodinu přistihl, že ty dva songy už vlastně jedu podesáté za sebou a pořád chci víc. Právě v tomhle vidím tu největší sílu alba – i přes neobvyklé nástrojové obsazení je vlastně takové nenápadné a i přes svou nenápadnost je vlastně neskutečně zajímavé a ohromně trvanlivé. Zbylých sedm tracků totiž není o nic horších než “Hlína” a “Kafe” a všechny dohromady jsou tak zábavné, že i po měsíci velmi intenzivního poslechu je stále chuť poslouchat dál (experimentálně ověřeno na sobě samém). To je na vlastně nenápadné album sakra dobrý výsledek – zvláště v době, kdy se všichni bijí do prsou, jak je jejich muzika skvělá, a těm albům dochází dech někdo po dvou, třech posleších.

“Vezmi si kousek země,
vezmi si kousek nebe,
vezmi si kousek ze mě
a pojď blíž a nestůj vzadu v rohu,
ať víš, jaký to je”
(Mapy Evropy)

Dobře, je pravda, že po takové době se mi už malinko oposlouchala první a poslední písnička “BBBBlues” a “Se Satanem”, nicméně i tak jsou pořád dobré a hlavně je to v době, kdy mám za sebou několik desítek poslechů. Jenže ten zbytek je pořád neuvěřitelně zábavný a samotnému se mi nechce věřit, že třeba “Nočního běžce”, “Karlovku” nebo “Mapy Evropy” si stále ohromně užívám, i když ty skladby znám vlastně úplně nazpaměť. Jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, ono to je skutečně až takhle super a třeba působivý nástup bicích v “Karlovce” mě prostě dostane úplně vždycky… stejně jako hutná “Hlína”, zadumanější kousky jako “Kafe” a “Sakury” nebo “70” o dobách, kdy Michal nosil knír za světovej mír, kdy holky byly vlasatý a trochu chlupatý a kdy jsme ještě netušili, jak můžeme bejt mnohem víc v prdeli. Jedním slovem – všechny tracky jsou obrovská paráda.

Když jsme před nedávnem psali shrnutí loňského roku, prohlásil jsem ve svém okénku něco v tom smyslu, že s výjimkou uhrančivé ostravské diskotéky v podání Schwarzprior jsem si loni z žádného alba na československé scéně na prdel nesednul. Letos je to ale jiné – rok 2015 sotva začal a já už na prdeli sedím. A to k tomu stačila vlastně jen jedna baskytara. Žádná sranda, dámy a pánové… musíte slyšet!

“Kdo nepoznal, tak chce taky,
kdo to poznal, klečí strachy”
(Karlovka)


Euzen, Dora Bondy

Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.


Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…


Closed Room / Lunacy / La ville des rêves – Triangular Cinema

Closed Room / Lunacy / La ville des rêves - Triangular Cinema
Země: Bělorusko
Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Valse Sinistre

Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]

Odkazy Closed Room:
web / facebook / bandcamp

Odkazy La ville des rêves:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.

Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.

A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.

Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.

Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.

Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.

Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.