Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…
Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.
Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.
Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.
Datum: 16.12.2013 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: WWW Neurobeat, The.Switch
Koncertů bylo letos požehnaně. Skoro by se chtělo říct, že těch opravdu dobrých koncertů bylo ještě víc, jenže tenhle prostoduchý argument by neobstál jednak prostou matematikou, která říká, že jen těžko může být dobrých koncertů víc, než koncertů vůbec, a jednak před Gaussovou křivkou, která je poměrně neúprosná, co se nadprůměrných skvostů, odpadní mizérie i naprosto průměrné a šedivé nudy týče. Subjektivní pohled ji ovšem posouvá mnohem více do kladných hodnot a říká, že těch zatraceně dobrých akcí bylo letos asi tak tři prdele, a kdyby Sicmaggot byl podobný hate blog jako třeba známých 1000 věcí, z fleku bych si tu napsal stať o tom, jak nesnáším přebírání kam jít a kam nejít, protože není čas/peníze/vhodné počasí/vše dohromady. Člověku tak nezbývá než hodit si kostkou nebo věštit ze včerejšího lógru, který z chtěných koncertů by mohl být echtovní zážitek, na nějž jen tak nezapomenete, a který bude totální otřes. A ani nevíte, jak jsem rád, že zrovna v případě spojení WWW a The.Switch jsem se příliš nespletl.
Jako tradičně jsem dorazil na místo konání o něco později. Vzhledem k tomu, že koncert byl umístěn opět v Akropoli, nepřekvapivě se opět začínalo přesně a program byl vzhledem ke klidové desáté večerní hodně na knop. Přišel jsem tedy o dvě, tři písně první části setu WWW, která se odehrávala ještě na velice skrovném prostoru před zataženou oponou, který dával tušit, že bude následovat něco většího. Padla píseň “Ve stínu lamp” nebo třeba má oblíbená “Lexikon” – nikdy jsem nepochopil, jak Sifon zvládá šílenou kadenci krkolomných slov s tak neskutečnou přesností a efektem a ke všemu stíhá dodržovat robotickou choreografii. Zasloužený aplaus na sebe nenechal dlouho čekat. Na elektrickou perkusi jej během písně doprovodil host Pavel Fajt, který vystřídal Sifonovu ženu Milesu, jež jinak doplňovala většinu písní svým eterickým zjevem a chladým, kovovým hlasem. Pavel svůj post, stejně jako později ve druhé části setu, zastal dobře, tribal rytmus písni docela sednul, původní beat s motivem Kubrickovy“Vesmírné odyssey” mi ale nakonec docela chyběl.
The.Switch, kteří akci organizovali, slibovali “společný songy, vychytanou dramaturgii večera a tak dále”. První důkaz místo slibů přišel s kytaristou Majkláčem, jenž se přidal k Sifonovi s Pavlem a uzavřel první polovinu setu WWW. Nato Sifon provizorně podlezl oponu, která se vzápětí rozhrnula, a nastalo peklo. V tom dobrém slova smyslu. Za oponou čekali připravení a v mlze zahalení The.Switch, kteří okamžitě začali prát do lidí kvanta energie zformované do valivých kytarových stěn. Směsice hardcoru a emocoru, ze které občas vykukovala chapadla post-metalu, jež v tvrdších, atmosféričtějších pasážích místy připomínala i takové velikány jako Cult of Luna, se mi docela trefila do noty. Netrvalo tedy dlouho, než jsem mimoděk donutil osazenstvo přede mnou ustoupit smršti vlasů, která už si o slovo říkala nějaký ten pátek a konečně dostala příležitost se projevit; zkrátka lepší nástup si kapela připravit nemohla. Ačkoliv mi později přišly některé skladby průměrnější a příliš utahané na začátku nastavené tempo, hudební stránka do té doby mně neznámé skupiny jinak obstála na výbornou. Příliš mi nesedlo jen vystupování frontmana Štěpána. Komunikace s publikem nevázla, to by ostatně na takovou koňskou dávku energie bylo snad ještě větší faux pas, na můj vkus však trpěla přemírou hecování té části publika, která zrovna bezuzdně nepařila pod pódiem, případně čekala na WWW. Chápu, že k žánru, jaký The.Switch hrají, to tak nějak patří, i tak mi občas přišlo Štěpánovo vystupování poněkud kontraproduktivní, tím víc, že mířilo do tak nesourodého publika. Mimochodem, když si osazenstvo klubu mělo dřepnout na začátku jednoho z posledních songů, aby následně vyskočilo a spustil se kotel, který prakticky vydržel nezměněn až do konce, velmi mě pobavila slečna, kterou nejspíš nenapadlo, že se něco takového bude dít, a ráčila si do druhé řady kleknout i s kelímky naplněnými až po okraj. Co následovalo, to si jistě domyslíte sami.
To už se ale pomalu a jistě blížil závěr zhruba hodinového setu The.Switch a já pořád tak nějak čekal na ty společné songy a vychytanou dramaturgii, ze které jsem viděl zatím jen použití kytary v jednom songu WWW, efektní odhrnutí opony a Sifonův příspěvek v písni “Hyena“. The.Switch se sice uklidili do backstage a na pódiu se začalo chystat duo WWW s Pavlem Fajtem tentokráte za plnohodnotnou sestavou škopků, to ale ještě nepřišel vrchol spolupráce těchto dvou těles. Ten na sebe nenechal dlouho čekat, neboť se celá kapela přiřítila v zápětí zpět a začala rozjíždět cover “Žena líže kost“. Nést se víc písní v podobném duchu, zatraceně bych si nestěžoval, protože tahle kombinace byla po instrumentální stránce vskutku luxusní. Štěpánův zpěv sice působil vedle Sifonova flow tak trochu jako páté kolo u vozu, ale rapu podmázlém propracovanou hudební složkou nemám, co bych vytknul. Potom už se však The.Switch uklidili docela a WWW začali druhou část setu, která zahrnovala především tvorbu z letošní “Atomové včely“. Odpočítal jsem si “Pikolu“, vyřval hlasivky na “Stínu“, “Sněhurce“, “Orlovi” nebo na mé další oblíbené “Ne” a docela si je odrovnal v závěrečném songu “Na dostřel“. Znalost textů má i svá úskalí, třeba že druhý den ráno prakticky nemůžete mluvit. Velmi mě potěšilo, že v živém podání dostala většina písní takové koule, že mě to až zarazilo. Tomu určitě napomohla ona znalost textů, ale i mnohem sugestivnější, agresivnější Sifonův projev, nebo poslední příspěvek kytaristy Majkláče právě v závěrečné písni.
WWW dohráli přesně v deset, což je v případě Akropole zkrátka a dobře magická hranice, přes kterou nejede vlak, sebevíc může publikum toužit po přídavku. I bez dalšího pokračování to ale byly velmi solidní dvě hodiny, během kterých obě dvě tělesa vytasila své nejlepší trumfy. Trochu mě mrzí, že vzájemná spolupráce WWW a The.Switch byla vlastně docela úzká, čekal jsem osobně mnohem víc věcí ve stylu “Žena líže kost“, která tak zůstala takřka samojediná skutečně společnou písní. Zlobte se na mě jak chcete, ale vypůjčit si pouze kytaristu, když máte k ruce celou kapelu, to mi přijde na “společný songy a vychytanou dramaturgii” vážně trochu málo. Nic to však nemění na tom, že obě dvě (tři?) vystoupení sama o sobě byla vážně dobrá a kdo v pondělí do Akropole dorazil, těžko může litovat utracených dvou set korun.
Ačkoliv Sicmaggot je blog zaměřený především na hudbu rockovou a metalovou, sem tam není na škodu odbočit a zabrouzdat i mimo vody těchto žánrů – a přesně to je i případ WWW. Jednu z vlajkových lodí tuzemské experimentální scény snad ani není třeba představovat, proto raději přejdu k tomu, jaká “Atomová včela” vlastně je.
Některé věci pochopitelně zůstaly stejné. Existenciální lyrika Lubomíra Typlta je pořád stále stejně a brilantní a neuchopitelná, je tedy na posluchači, jaké obrazy na základě rýmů namaluje. Ani Ondřej Anděra ze svého projevu nijak neslevil a kombinace těchto dvou prvků je stále důležitou částí hudby WWW. Oproti předchozím počinům dostala větší prostor zpěvačka Milesa Zrnić, jejíž chladný, odosobněný hlas dává skladbám místy až nelidský nádech. Až sem je poměrně jasno, ovšem jakmile se přehoupneme k instrumentálnímu výrazivu, pořád jsem v případě “Atomové včely” rozpačitý. Industriální beaty sice nepolevily v tempu, ovšem polevily v náročnosti. Nebojím se tvrdit, že WWW namísto do psychiatrické léčebny míří na taneční parket, takže je asi jasné, že materiál byl značně zjednodušen. A já doteď schopen říct, jestli je to dobře nebo špatně. Zaručeně je to něco jiného, ve výsledku ona přístupnost nabízí velmi pohodový zážitek. Jenže abych byl upřímný, tak jsem od WWW čekal mnohé, ale rozhodně ne něco, co bych nazval pohodovým zážitkem.
Mnohem rozpačitější dojem mám ale z celkového charakteru desky. Skladby jsou sesbírány za delší časové období, třeba taková “Pikola” vyšla už na singlu nějaký ten pátek zpátky, skladby jako “Orel” nebo “Stín” pak na loňském živáku “Live!”. A když k tomu přičtu na poměry WWW nemastné neslané instrumentálky jako “Opera v Sydney”, síla desky, která tentokráte tkví především v kombinaci silných textů a chytlavých beatů, se ještě o něco více rozmělní a ve výsledku ubírá na atraktivitě. I přesto je “Atomová včela” pořád dost silná, aby zůstala nadprůměrným albem. Jen by mohli jejího následovníka vykrmit uranem přeci jen vydatněji.
Země: USA Žánr: alternative / neoclassical / avantgarde / electronica Datum vydání: 24.7.2012 Label: The Asylum Emporium
Tracklist:
01. Fight Like a Girl
02. Time for Tea
03. 4 O’Clock (Reprise)
04. What Will I Remember?
05. Take the Pill
06. Girls! Girls! Girls!
07. I Don’t Understand
08. We Want Them Young
09. If I Burn
10. Scavenger
11. Gaslight
12. The Key
13. Hell Is Empty
14. Gaslight (Reprise)
15. Goodnight, Sweet Ladies
16. Start Another Story
17. One Foot in Front of the Other
Emilie Autumn je opravdu zvláštní persóna, a to ze všech myslitelných úhlů pohledu, kolik jich jen může být. A jak už to tak v podobných případech bývá, pokud se ke všem těm neortodoxním jednotlivinám přidá tvůrčí zápal, dříve nebo později se příslušná osobnost dostane do povědomí těch, kterým nestačí šedivá realita všedního dne a hledají něco, čím si ten všední den trochu zpestřit. Emilie Autumn svůj tvůrčí zápal již dlouho uplatňuje na poli hudebním a za ty roky zvládla uzmout duši spoustě fanoušků po celém světě, protože její hudbě vedle nesporné originality nelze upřít ani tolik potřebná dávka kvality. S pomocí svých houslí, neuvěřitelně variabilního hlasu a vizáže, kterou zástupy slečen a žen uvádí v snění a kterou snad ještě větší zástupy chlapců a mužů nutí lapat po dechu (ano, také jsem z ní dost na větvi), už stihla nahrát dvě řadová alba a po dlouhých šesti letech od vydání velmi příznivě přijaté desky “Opheliac” navázala albem třetím, které nese název “Fight Like a Girl” a které statisíce fanoušků očekávaly snad nedočkavěji než předškolní dítě Ježíška…
Novinka navenek vykazuje všechny typické znaky dosavadní tvorby této umělkyně – je velmi dlouhé, textová stránka vychází z Emiliiných životních zkušeností a ta hudební mixuje ohromné množství stylů a nejrůznějších vlivů, jejichž většinu ani nejsem schopen pojmenovat. Ve srovnání s “Opheliac”, které jediné mám jakž takž naposlouchané, však vykazuje také dost zásadní rozdíly. Tím zcela a na první pohled zřetelným je značná vzájemná odlišnost skladeb, které se na albu nachází. Kdo si na “Fight Like a Girl” vyhradí něco přes hodinku času, se totiž dočká opravdu temných a zvrácených kusů, dokonale něžných pohlazení po duši, dojde i na čistě pozitivní energii a sílu, rádiovou hitovku nebo kabaretní rozpustilost, a to nemluvím o minutových intermezzech, které se už svou podstatou liší od všeho ostatního, co je na desce k nalezení.
Novinkou je také koncept, který celou nahrávku zastřešuje. A je to koncept, který není neznámý pro nikoho, kdo se o dění okolo Emilie Autumn alespoň trochu zajímá. Základním námětem je totiž osobní zkušenost s internací v psychiatrické léčebně, ke které došlo poté, co se Emilie v důsledku kombinace traumatizujících okolností a vlivu diagnostikované bipolární afektivní poruchy pokusila o sebevraždu. Vzpomínky na toto období následně shrnula v částečně autobiografickém románu “The Asylum for Wayward Victorian Girls”. Právě osobní zkušenosti upravené pro účely románu tvoří hlavní náplň textů, které posluchači novinka předkládá.
V dokonalém kontrastu se zdánlivě jednotícím konceptem však vystupuje skutečnost, která na 64 minut jinak vynikající muziky vrhá stín. Celá deska působí značně nekompaktně a spíše než organický celek je to sbírka jednotlivých skladeb, které skvěle fungují každá sama za sebe. Pokud tedy posluchač touží po uceleném zážitku, bez nastudování textů se asi neobejde. Naštěstí je Emiliině zpěvu opravdu perfektně rozumět a k jisté soudržnosti drobně přispívá také několik melodických motivů, které se tu a tam nenápadně vynoří a připomenou, že máme co dělat s příběhem. I tak se ale o žádně vzájemné provázanosti skladeb na jiné než příběhové úrovni hovořit opravdu nedá a ve srovnání s “Opheliac”, která drží pohromadě i bez konceptu, to vychází najevo dost zřetelně. To je však jediný problém, který jsem na “Fight Like a Girl” zpozoroval, a na zbytku neshledávám zhola nic, co by mi bylo jakkoli proti mysli.
Jak už jsem totiž naznačil, samotná hudba je opravdu skvělá. Na chuť jsem zcela nepřišel snad jedině úvodní titulce, ale jinak co skladba – to přinejmenším velmi dobrá záležitost, většinou pak skvost. Skrývá se v nich ohromné množství nejrůznějších emocí, jsou (a to ani v nejmenším nepřeháním) naprosto fantasticky nazpívané a v neposlední řadě napsané s ohromným citem pro kombinaci všech hudebních výrazů, kolik jich tu jen je. Výsledkem jsou pak tak luxusní skladby jako “Time for Tea”, “Take the Pill”, “Goodnight, Sweet Ladies”, “One Foot in Front of the Other” a dalších. Nebudu tu přeci přepisovat většinu tracklistu…
Jak vidno, Emilie Autumn na novince potvrzuje, že si pozornost nevysloužila ani zdaleka jen půvabem a výstřední image. “Fight Like a Girl” je čistě po hudební stránce opravdu výborné album, a kdybych mě hodnotit číselně, ani za nic bych nešel pod 8,5. Jenže pak je tu ten problém s neuceleností, která ten vynikající dojem trochu kazí. Nemám však to srdce kvůli tomu srážet hodnocení nahrávce, která se mi opravdu na každý pád líbí a která se při dostatku času a výhradní pozornosti musí zákonitě zalíbit každému, kdo je naladěn na stejnou vlnovou délku, na které Emilie Autumn vysílá. Trochu alibisticky si tak protentokrát odpustím číselné hodnocení, i když jsem přesvědčen o vysokých kvalitách desky, a nechám verdikt na každém z posluchačů. Obzvlášť v tomto případě je totiž hodně spekulativní, nakolik a pro koho jsou negativa negativy…
Další názory:
“Fight Like a Girl” ve své podstatě není vyloženě zlé, naopak, pokud bychom brali čistě jenom jednotlivé písničky, jak jsou samy o sobě, musel bych hodnotit rozhodně výš, ale jako celek má album jeden obrovský zásadní problém – absolutně nedrží pohromadě. Víc než jako deska “Fight Like a Girl” působí jako pouhá kompilace nápadů a písniček, které Emilii Autumn za posledních šest let od minulé nahrávky “Opheliac” napadly. Považte sami – první titulka je nefalšovaná popová písnička, “Time for Tea” je na poměry zbytku alba opravdu temná, “4 O’Clock (Reprise)” je jak z nějakého soundtracku, “What Will I Remember?” je relaxační klídek, “Take the Pill” je nasáklá industrialem, “Girls! Girls! Girls!” by se neztratila v žádném kabaretu, “I Don’t Understand” je opět odpočinková, následuje nervní “We Want Them Young”… atd. atd. Každý pes, jiná ves, každý song, bez přehánění jiný styl, jiná nálada, sám o sobě je v podstatě každý dobrý, ale dohromady to moc nemá hlavu ani patu. Velká škoda… H.
Někteří z vás to možná znají. Ač metal milujete a ctíte, čas od času vás popadne touha po něčem trochu odlišném. Anebo spíš diametrálně odlišném, abych byl přesný. Já k podobně postiženým rozhodně patřím a tyto stavy mě v posledních letech zavály k, věřte nebo ne, hip-hopu a elektronické hudbě. Jenže poslouchat si svoje oblíbence pouze v teple domova jsem po nějaké době shledal ne úplně dostačujícím, a proto jsem začal spřádat plány na návštěvu nějakého toho koncertu. Vedle hudby samotné mě však k účasti na koncertu, který je všechno jen ne metalový motivovala čistá zvědavost, jak se může taková akce ve všech možných směrech od metalového koncertu lišit. Když se mi tedy naskytla možnost zúčastnit se výročního koncertu při příležitosti šestých narozenin Radia Wave, bylo rozhodnuto.
Když o tom tak přemýšlím, Radio Wave Stimul Festival byl pro mě premiérou ze všech myslitelných stran. Pořadatelé si totiž k jeho uspořádání vybrali smíchovský klub MeetFactory, kterému jsem se doposud úspěšně vyhýbal, a jeho prostředí mé dojmy z celé akce jenom umocnilo. Pro ty, kteří zatím neměli tu čest – lépe než “klub” vystihuje MeetFactory pojem “prostor”, protože slouží kultuře v co možná nejširším slova smyslu. I při příležitosti koncertu tak měli návštěvníci vyslechnout živé interview s vybranými interprety anebo trochu vypustit při návštěvě galerie v druhém křídle budovy. Pro všechny byl rovněž připraven skutečně dlouhý a vkusně osvětlený bar se širokou nabídkou míchaných nápojů, a pivní labužníci určitě nepohrdli nabídkou vícestupňových piv (13°, 17° a 19°) z produkce pivovaru Matuška.
Příchod někdy okolo osmé večerní (tedy půl hodiny před oficiálním začátkem hudební produkce) se ukázal jako vhodně zvolený. Nejen že tou dobou byl vstup ještě zdarma, ale jak se ukázalo později, fronta na pásky byla ještě velice snesitelná. Okolo deváté totiž nápor návštěvníků dosáhl takové míry, že byla ochranka nucena nesmlouvavě zavřít vstupní dveře a ponechat ty méně šťastné na mrazu. Inu, kdo dřív přijde…
Na programu večera figurovala čtyři jména. Nebudu si ale na nic hrát a na férovku přiznám, že jsem tu byl kvůli jednomu jedinému. Této výsady se dostalo pražské kultovní formaci WWW, která svým mixem elektroniky, hip-hopu a dost sugestivní poezie sbírá fanoušky napříč žánry, rasami a vyznáními. A byli to právě WWW, jejichž vystoupení jsem jako jediné zhlédl celé. Tvorba prvních Fiordmoss sice nezněla vůbec špatně, ale na můj vkus moc uspávajícně, a spánek byl přesně tím, čemu jsem se chtěl vyhnout. Jim svěřený čas jsem tak věnoval poctivé přípravě pomocí Matuškovy 17° (doporučuji), družbě s nově nabytými známými (význam pojem MeetFactory došel naplnění) a stoupajícímu těšení na moje favority. A jak už to tak bývá, nakonec jsem se dočkal.
Sifon s Milesou spustili něco po půl desáté a bylo to dobré, dost dobré. Sice ne úplně geniální, jak se prý většinou děje, ale já jsem byl spokojený. A to i přes to, že byla drtivá většina hracího času věnována novým skladbám, které by se měly objevit na příštím albu a se kterými není publikum zákonitě sžité. Těžko říct jak nakonec dopadne studiová verze, ale naživo jsem si novinky užil i přes tu více, tu méně zřetelný příklon k ještě experimentálnějším podobám elektroniky až techna, než jak tomu bylo na uplynulých dvou nahrávkách. Z časem prověřené klasiky tak zazněl jen z gruntu předělaný “Lexikon”, soundtracková “Pikola” a podle mého názoru i “Tikající muž”, i když se mě parťák snaží přesvědčit, že na “Tikajícího muže” nedošlo. Těžko říct – on byl opilý a zhulený, já jen opilý, ale zato mám v živé paměti, jak jsem si se Sifonem prozpěvoval dobře polovinu skladby. Že by halucinace? Možná. Ať tak či onak jsem se přesvědčil, že hluboká, emotivní a imaginaci jitřící hudba, jakou tvoří WWW, dovede strhnout nejen z desky, ale také naživo. A jestli mám věřit hlasům, které tvrdí, že šlo na poměry WWW o značně chabý výkon, příště se rád přesvědčím, že to umí lépe.
Jak už jsem předesílal, byl jsem moc zvědavý, jak se bude lišit atmosféra mezi publikem a jeho mentalita vůbec. Popravdě, nijak zvlášť výrazně. Sice se místo moshování a tleskání/skandování do rytmu (bezpředmětné) spíše tancovalo na místě, ale odezva po většině skladeb by se neztratila na jakémkoli jiném koncertě. Takže poučení – nehledat záhady tam, kde nejsou :-)
Poté, co WWW skončili, jsem se rozhodl na úkor Machine Druma upřednostnit dříve nabytou příjemnou společnost a Američanovu tvorbu sledovat jen na půl ucha ze zadních částí sálu. A z toho mála, co se ke mně doneslo, svého rozhodnutí v žádném případě nelituji. Ať si mě žánroví znalci třeba ukamenují, ale k mým uším dolehlo pouze plytké techno s několika neidentifikovatelný vlivy, které celku nijak zvlášť nepomohly. A v družné debatě jsem to doklepal až někdy do půl jedné, kdy mě pokročilá hodina a nebezpečně vysoká hladina alkoholu v krvi přinutily k ústupu. S sebou jsem si odnesl krom příjemného hudebního zážitku také jedno neméně příjemné zjištění. Čekal jsem, že budu s tričkem Silent Stream of Godless Elegy mezi většinou návštěvníků působit jako zjevení z jiné planety. Z omylu mě vyvedl překvapivě velký počet ukázkových metalistů, kteří představovali jen další odstín na pestré paletě stylů a filozofií, které byly toho večera skrze návštěvníky přítomny. Ono to nakonec s tou intolerancí metalové obce nebude až tak hrozné, jak jsem se domníval. A jestli vám přijde nepatřičné, aby se člověk v křiváku a mikině Satyricon královsky bavil na podobné akci, zkuste na chvíli odhodit předsudky a dát třeba právě WWW šanci. Třeba pak zjistíte, že kvalita může mít nejrůznější podoby…
