Archiv štítku: folk

Nytt Land, Nemuer

Nytt Land, Nemuer

Datum: 15.7.2018
Místo: Praha, Vagon
Účinkující: Nemuer, Nytt Land

Dnešní koncertní reportáž přichází s menším zpožděním, poněvadž budeme vzpomínat na akci, jež proběhla už před třemi týdny. Na vině ovšem není má lenost, nýbrž čas, protože je to prašivý hajzl, co ubíhá moc rychle! Sáhodlouhé úvody si však pro dnešek odpustím. Stejně mě to moc nebaví psát a vás to určitě nebaví číst. Jestli jste totiž kliknuli na tenhle odkaz, nejspíš vás bude zajímat, jak 15. července v Praze hráli Nytt Land a Nemuer, nikoliv zbytečné tlachy okolo. Pojďme tedy na věc.

České duo Nemuer mě tedy nijak zvlášť nezaujalo. O téhle skupině sice vím už nějakou dobu, ale doposud jsem jí příliš pozornosti nevěnoval. Koncert mě nepřesvědčil o tom, že to byla chyba, protože živě mi to znělo dost nudně. Takové rádoby atmosférické pidlikání, v jádru ale vcelku o ničem. Většinu muziky i vokálů měl na bedrech frajer s kytarou, zatímco jeho společnice se tam místy mohla s úplným klidem nudit. Sem tam si jen bouchla do bubínku nebo něco kvákla do mikrofonu, ale nešlo o nic moc zásadního. S nadsázkou mi to skoro přišlo, jako kdyby v kapele byla jen proto, že to je jeho holka.

Abych teda nebyl úplná svině, pustil jsem si ke psaní těchto řádků i nějakou ukázku studiové tvorby, kde mi produkce Nemuer zněla o něco záživněji. V živém podání mě to ale úplně minulo, osvětlující proslovy mezi písničkami mi přišly zbytečné, takže v součtu mi vůbec nevadilo, že Nemuer nehráli moc dlouho. Už takhle mě to totiž trochu nudilo.

Nytt Land naštěstí byli docela o něčem jiném! Rusové přijeli jen ve dvou, ale i tak ústřední manželská dvojice dokázala vyprodukovat skvělou atmosféru. I navzdory tomu ohavnému logu klubu Vagon v pozadí a flašce Jacka Danielse v nadživotní velikosti hned vedle. I navzdory tomu, že Anatolymu po pódiu pochodoval nástroj, na nějž hrál nohou, takže si jej musel pořád přitahovat zpátky a občas vypadával z rytmu. I navzdory tomu, že velkou část zvukové palety musela obstarat výpomoc od puštěného záznamu. I navzdory tomu, že v klubu bylo dost blbců, kteří sem nejspíš přišli jen chlastat, takže zplna hrdla kecali i v těch nejtišších momentech.

Podle takového výčtu se může zdát, že okolnosti toho večera nestály na straně Nytt Land, ale i přesto zanechali výborný dojem a dařilo se jim svou muziku přednést s patřičnou přesvědčivostí. K čemuž ostatně napomohly i stylizovaná image, která nevyzněla nepatřičně nebo zbytečně přepáleně. Docela spokojen jsem byl i s výběrem skladem, protože Nytt Land hojně brali ze své letošní povedené desky „Oðal“. Trochu navíc mi přišel pouze úplný závěr, kdy Rusové navrch a vůbec poprvé zahráli ještě jednu píseň (tuším, že šlo o poslední song nového alba, nejsem si však stoprocentně jistý) bez výpomoci předtočeného záznamu, což nevyznělo tak lákavě jako předešlý set.

Celkově to bylo fajn. Což může znít trochu zvláštně, když technicky vzato polovina kapel nebavila, ale já jsem dorazil prakticky jen na Nytt Land a cokoliv navíc by byl jen bonus. Netvrdím, že šlo o životní zážitek, protože rozhodně nešlo, ale líbilo se mi to.


Nytt Land – Oðal

Nytt Land - Odal

Země: Rusko
Žánr: ritual folk
Datum vydání: 25.3.2018
Label: Cold Spring

Tracklist:
01. Darraðarljóð / The Song of the Valkyries
02. Ragnarök
03. Midsommar
04. Hávamál
05. Norður / Yule Song
06. Tagelharpa Song
07. Deyr Fé / The Heritage
08. Völuspá
09. Sigrdrífumál / The Ballad of The Victory-Bringer

Hrací doba: 54:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Za ty roky, co na Sicmaggot, ze mě stal učiněný odborník na vytváření restů a na pozdní recenzování. Zatímco prakticky všichni okolo se snaží vydávat recenze, dokud je album aktuální, ideálně co nejdříve po vypuštění desky, já na to tak trochu seru. Téměř ve všech případech píšu o tom, co vyšlo před půl rokem, protože před půl rokem jsem psal o tom, co vyšlo před rokem, a za půl roku budu psát o tom, co vychází teď. Jsem prostě o šest měsíců zpomalený.

Že něco píšu za půl roku ovšem neznamená, že to začínám poslouchám až po půl roce. Někdy jsem prostě jenom líný kokot a pak z toho vznikají vtipně bizarní trapasy jako třeba v případě Nytt Land, kdy se k albu dostanu už nějaký ten týden před březnovým vydáním, prakticky ihned jej začnu poslouchat, ale recenzi si jak pán napíšu až v srpnu.

Nicméně zajímavá muzika zůstane zajímavá i po půl roce a psát o ní i s odstupem stále má svou hodnotu. Což o Nytt Land rozhodně platí. Tuhle sibiřskou folkovou formaci jsem poprvé potkal v roce 2015, kdy vyšlo její první album s názvem „Hávamál“. A už tehdy mě Rusové zaujali a měl jsem v plánu je na naše stránky někdy protlačit skrze nějaký článek. Přesto se mi Nytt Land posléze trochu ztratili z dohledu a vydání dalších počinů „Sköpun“ a „Fimbulvinter“ jsem trochu přehlédl. O to příjemnější bylo opětovné shledání v letošním roce, kdy se objevil čtvrtý dlouhohrající počin „Oðal“.

„Oðal“ má možná takový trochu nevýrazný obal, prakticky černý jen s logem skupiny. Jednodušší už to skoro ani nemůže být. O náplni desky to ale naštěstí neplatí. Folk v podání Nytt Land dýchá šamanským primitivismem a jakousi prastarou aurou (ačkoliv přinejmenším do určité míry romantickou, nikoliv autentickou, ale to nakonec nijak nevadí… vždyť jak moc dnešní kapela vůbec může být autentická, věnuje-li se hluboké minulosti?), nechybí jí ani darkambientní plochy, přesto nejde o hudbu, která by nedokázala nabídnout výrazné nápady a zapamatovatelné momenty.

Zatímco většina současných folkových skupin se snaží sázet především na celkovou atmosféru a esence písně jim uniká (řečeno méně diplomaticky: všichni se snaží znít jako Wardruna), Nytt Land takoví nejsou. Jejich skladby jsou nakonec pořád písničky (čemuž silně napomáhá výraznější rytmická složka), ale v tom dobrém slova smyslu, a to vše aniž by Rusové museli cokoliv ubírat z atmosférické složky, která je silná a podmanivá.

Zní to až moc dobře? Možná zní. Jenže „Oðal“ je vážně vysoce povedená deska, jež jde nad rámec kvazi-atmosférického pidlikání a skutečně předkládá skladatelsky propracované kompozice, jimž kupříkladu nechybí výrazná gradace. Nijak nepatřičně nevyzní ani výraznější melodie jako třeba v osmé „Völuspá“. Neberte to ale tak, že zmínka téhle skladby jako jediné naznačuje něco o vrcholu. Tak to není. Kdybych totiž musel vybrat nějaké dvě, tři nejvýraznější položky tracklistu, nevěděl bych si úplně rady, protože jejich jmenováním bych nutně upozadil ostatní, což rozhodně nechci. A to je vždycky dobré znamení.

Žádný zvrat nebo stočení kormidlem v hodnocení na konci nepřijde. „Oðal“ je jednoduše výborné album, dost trvanlivé, poutavé a s fungující atmosférou. Což je ve své podstatě vše, co člověk může od tohoto žánru žádat. Jednoznačná spokojenost.


Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá

Země: Norsko
Žánr: folk
Datum vydání: 20.4.2018
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Hugsjá
02. WulthuR
03. Ni døtre av hav
04. Ni mødre av sol
05. Fornjot
06. Nattseglar
07. Nytt land
08. Nordvegen
09. Utsyn
10. Oska
11. Um heilage fjell

Hrací doba: 62:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou tomu cca dva roky, co mnohými žánrovými stránkami zahýbala formace Skuggsjá respektive její debutové album „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Společný projekt Einara Selvika (Wardruna) a Ivara Bjørnsona (Enslaved) sice vzniknul již o něco dříve a dokonce vystoupil živě, ale až první deska skupině přinesla širokou pozornost. A ne neprávem, protože šlo o vcelku povedenou záležitost.

Jeden by si snad i tipnul, že vzhledem k vytíženosti obou protagonistů v jejich hlavních kapelách (WardrunaEnslaved od vypuštění „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ vydali nová alba a obě skupiny také koncertovaly) bude Skuggsjá – anebo také Ivar Bjørnson & Einar Selvik’s Skuggsjá – pouze jednorázovou záležitostí, ale zdá se, že oběma veličinám severské atmosférické hudby vzájemná spolupráce zachutnala, takže tu máme pokračování. Název projektu byl zpětně nenápadně upraven pouze na Ivar Bjørnson & Einar Selvik a pod touto hlavičkou připlula druhá deska „Hugsjá“.

Je otázka, jak se k „Hugsjá“ postavit. Na jedné straně bychom mohli říct, že druhý počin v jistých ohledech navazuje na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“. Ne však úplně, skončit s tímhle prohlášením by bylo dost zkratkovité. Jedna zásadní změna se totiž udála. Zatímco debut představoval jakýsi střet obou světů, tedy folklórního ze strany Selvika a metalového ze strany Bjørnsona, na „Hugsjá“ jednoznačně převažuje ten první. Kytara i bicí se sice napříč deskou tu a tam ozvou, nicméně ani v jednom případě ne v takové podobě, aby se dalo mluvit o metalových vlivech, a celkově byl jejich zvuk upozaděn.

Ne snad, že by Ivar Bjørnson ještě neměl zkušenosti s hudbou bez metalových riffů. Vzpomeňme třeba na skvělý ambientní projekt BardSpec. Přesto se u poslechu „Hugsjá“ člověk nemůže zbavit pocitu, že Einar Selvik měl při skládání dost navrch. Což samozřejmě nemusí být pravda, nicméně zůstává faktem, že jsem měl dost často dojem, že tu či onu píseň by šlo bez větších obtíží použít i pro album Wardruny. Ponechám vám nyní chvíli, abyste se na základně vlastního subjektivního uvážení rozhodli, zdali se jedná o plus, či mínus…

Doufám, že jste si na rozmyšlení dali menší přestávku, abych nyní mohl odhalit šokující prohlášení, že za mě to až taková pecka není. Nechápejte mě špatně. Mnohé skladby na „Hugsjá“ jsou navzdory podobnosti s Wardrunou dobré. Další k ní zas tak blízko nemají, protože přece jenom obsahují kytary, trochu odlišné využití rytmiky a jsou méně ambientní. Někde vzadu ale hlodá červíček pochybnosti a říká, že se to už začíná trochu opakovat. A také že by se mi více zamlouvalo, kdyby se Einar v rámci druhého projektu od Wardruny víc vzdálil, než se k ní naopak přiblížil. A také že příští album Wardruny už by mělo přinést nějaký nový impuls a úkrok trochu jiným směrem.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik

Asi to začíná vypadat, že Ivar Bjørnson byl na „Hugsjá“ odsunut úplně na druhou kolej. To nedokážu říct, třeba je nahrávka skutečně společným dílem a oba se na jejím skládání podíleli stejnou měrou. Ale ani to by nic nezměnilo na tom, že se druhé album jejich projektu až zbytečně přiblížilo domovské tvorbě jednoho z nich.

Dělá to všechno z „Hugsjá“ špatnou desku? Rozhodně ne. Stále se jedná o náladově dobře zhotovenou záležitost, která se může pochlubit hezkou atmosférou. Ta se drží, přestože jsou některé konkrétní skladby trochu slabší a při opakovaných posleších se pomalu začínají zajídat. Jako celek jde nicméně o počin složený s rozvahou i nějakou vizí. Pouze říkám, že tentokrát není na místě nadšení a že, konečně si to přiznejme, člověk asi čekal víc…


Aran Epochal & Tahle hudba – Konec srpna

Aran Epochal & Tahle hudba - Konec srpna

Země: Česká republika
Žánr: alternative / folk
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Silver Rocket

Tracklist:
01. Hlídka [feat. Yoz, Záclona]
02. Matriarchát [feat. Palma, Gurun Gurun, Záclona, Yoz]
03. Hnízda [feat. Yoz]
04. Velmoc žehu [feat. Orel, Yoz]
05. Svoboda tyvole [feat. Yoz]
06. Kódy [feat. Yoz]
07. Born Sainted [Time Remis cover]
08. Martin Klein [feat. Bene, Yoz]
09. Kamenný vrch [feat. Yoz]
10. Jizera [feat. Orel, Záclona]
11. Vesnice
12. Den H [feat. James P. Honey, Orel, Yoz]

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
web / bandcamp

Aran Epochal svého času odmítal vydávat desky. Vyznával pouze živé hraní a split počiny jakožto prostředek neustálé spolupráce a kooperace se spřízněnými. Filozofii zdánlivě narušil rok 2015, kdy vyšel první dlouhohrající monument. Ale zdání může klamat. „Doba bronzová“ ve skutečnosti není deska, nýbrž „matka všech splitů“.

Aran Epochal zde svou filozofii studiové hudby jakožto konstantní spolupráce naopak ještě posílil. Ne náhodou totiž nahrávka vyšla pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. V každé písni se tu objevil někdo ze známých, přátel, stájových kolegů, příbuzných kapel a hudebníků. Výsledek byl silný, zvláštní svým přístupem, zvláštní svým střetem různých hudebních přístupů a stylů, které všechny zastřešoval sám Aran Epochal hlubokým hlasem a ještě hlouběji naladěnou akustickou baskytarou a které všechny pracovaly pro vyšší smysl a cíl – manifest jedné specifické nezávislé scény okolo labelu Silver Rocket.

„Poznám tě, nemám strach – na konci světa a v prachu všech pravd
Na JIPce mám svůj trůn a vládnu dnům“
(Velmoc žehu)

Říkává se, že do dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, a mohlo by se zdát, že pokus o zopakování jedinečnosti „Doby bronzové“ by zdaleka nemusel dopadnout tak poutavě (ačkoliv je nutno dodat, že „dvojka“ měla být původem jen desetipalcem, nikoliv dvanáctipalcem). Přesto ohlášení a vydání druhé „desky“ se stejným konceptem potěšilo. Rozkládací gatefold s malým vnitřňákem tentokrát vystřídala klasická kapsa s proříznutým středem a velkým rozkládacím vnitřňákem, namísto majestátního stromu se nyní na obálce skví jen imitace stromové kůry, ale filozofie zůstala.

Nicméně jakkoliv je mi ta myšlenka, kdy se sólový umělec Aran Epochal přetvoří ve větší kolektiv Aran Epochal & Tahle hudba, přijde stále sympatická a přitažlivá, musím říct, že „Konec srpna“ mi připadá o něco slabší než „Doba bronzová“. I zde se jistě najdou skvělé věci a hodně se mi líbí, že novinka dýchá ještě folkovějším duchem než předešlý počin. Na druhou stranu, některé skladby mi na „Konci srpna“ přijdou trochu zbytečné a příliš mě nebaví – ačkoliv neumím posoudit, zdali problém vyvěrá už z jejich původních, čistě baskytarových verzí, jaké Aran Epochal prezentuje v koncertní podobě, anebo ztratily až přerodem a po přidání příspěvků dalších muzikantů. Na koncerty totiž dlabu a skoro na ně nechodím, a když už se někam vydám, beztak je to nějaká blackmetalová sračka.

„Život v dálce tepe, tady dřímá na vlásku
Spočinutí na křídlech žluťásků
Pod strání, pod srázem, poslouchá celá zem“
(Svoboda tyvole)

Abychom si hned odbyli tu méně příjemnou část recenze, začněme tím méně záživným. Zbytečným dojmem na mě působí kraťoučké písničky „Hnízda“, „Kódy“, „Kamenný vrch“ a „Vesnice“. Což může vypadat jako docela zásadní část alba, poněvadž čistě na tracklistové položky to je celá třetina, co do stopáže se však jedná o pouhé tři a půl minuty. Z krátkých věcí (to jest pod dvě minuty hrací doby) mě baví jen baladický „Martin Klein“. Kromě toho mě úplně neoslovuje ani úvodní „Hlídka“, bez jejíž přítomnosti bych se nakonec rovněž obešel.

Síla té lepší části „Konce srpna“ ovšem misky vah převažuje na stranu pozitivnějších dojmů. Už „Matriarchát“ je po „Hlídce“ v pohodě, ale to první opravdové uspokojení přichází až se zadumanou „Velmocí žehu“, na kterou ihned navazuje „Svoboda tyvole“, v níž se krásně mísí melancholie, smíření a vnitřní klid. Nádherná je taktéž „Born Sainted“ pocházející původně z repertoáru Tima Remise (Sweet Cobra, Auxes). Velké překvapení a určitě jeden z vrcholů si pak Aran Epochal & Tahle hudba nechali na samý závěr v podobě desetiminutové kompozice „Den H“, která svou jednoduchou monotónností spřádá silnou atmosféru.

Aran Epochal

„Dovedu čekat, ale nemám při tom stání
A nevadí mi smrt – jen umírání“
(Jizera)

„Konec srpna“ rozhodně není standardní deska, nepůsobí běžným dojmem a žánrové škatulky jsou na ni trochu krátké. Snad jediným souměřitelným počinem je opravdu jen – „Doba bronzová“. A to jsou všechno věci, které „Konec srpna“ ctí. Mám-li ovšem hodnotit střízlivě, musím říct, že vedle krásných momentů tu jsou i slabší chvilky, že nynější kolekce strádá na určitou nevyrovnanost a že… „Doba bronzová“ prostě byla výš. Tak to je. Ale navzdory tomu – jisté kouzlo to stále má.


ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.


Myrkur – Mareridt

Myrkur - Mareridt

Země: Dánsko
Žánr: black metal / folk
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Mareridt
02. Måneblôt
03. The Serpent
04. Crown
05. Elleskudt
06. De tre piker
07. Funeral
08. Ulvinde
09. Gladiatrix
10. Kætteren
11. Børnehjem

Hrací doba: 38:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Amalie Bruun a.k.a. Myrkur již od svého vstupu na blackmetalové pole vzbuzuje značně protichůdné a vášnivé emoce. Což může být známkou určité specifičnosti, vlastně to z jistého úhlu pohledu může být i klad. Je-li něco vyhraněné, jistě to pak není určeno každému, a právě odsud mohou rozporuplné názory pramenit. Nemyslím si ovšem, že zrovna tohle je ten případ, kdy by se dva nesmiřitelné tábory rozdělovaly právě na základě toho, že daný interpret přichází s něčím zvláštním – ať už je oním zvláštním myšleno cokoliv.

U Myrkur se totiž nepochybně musí pokládat otázky, nakolik je její blackmetalové počínání upřímným výbojem tvůrčích potřeb a nakolik jde o čistou vypočítavost a pózu. Obecně vzato myslím vůbec nevadí, že dříve předváděla pop (rock)… nežiju v přesvědčení, že jeden člověk nemůže poslouchat nebo dokonce i hrát dva (nebo i víc, když na to přijde) zcela odlišné žánry. Jenže není pop jako pop… i ten lze hrát chytře, ale jde jej samozřejmě dělat i takovým způsobem, že je z toho soudnému člověku na blití. A pokud někdo vyrobí písničku do reality show „Paradise Hotel“, jejíž ohavnost dost dobře nelze dostatečně vystihnout ani 358 nejvulgárnějšími nadávky v řadě, pak je jednoduše nutné se ptát, jestli má člověk té samé interpretce věřit, když si hraje na ledovou blackmetalovou královnu. Mimochodem, všem z vás, kdo Myrkur, fandíte, opravdu doporučuji se na tohle podívat.

Hlavní problém nicméně tkví v tom, že Myrkur sice dokáže své sociální sítě zásobovat hromadou fotek a na promo obrázcích vypadat jak panenka, ale nezvládne spekulace o autentičnosti svého počínání rázně utnout v podobě hudebních kvalit. Už její debut s úsporným názvem „M“ byl diplomaticky řečeno rozpačitý. Letošní novinka je taktéž. A byť „Mareridt“ oproti první řadovce formálně vzato kvalitu o kousek zvyšuje, stále se nejedná o natolik dobrou záležitost, aby dávalo smysl ji poslouchat.

„Mareridt“ se ze všech sil snaží znít mrazivě seversky. Což v překladu znamená přístupný neškodný black metal doplněný o hromadu folkových a rádoby-atmosférických pasáží a skladeb. Druhá jmenovaná poloha dokonce na „Mareridt“ citelně převládá. Blackmetalových písní (kdybych chtěl být zlý, řekl bych: pokusů o blackmetalové písně) je tu vlastně minimum. Ale to je nakonec ještě dobře, stejně jako že Myrkur na novince dává přednost svému čistému zpěvu oproti extrémnímu vokálu. Důvod je prostý. Takzvaný black metal na „Mareridt“ totiž působí vysoce prvoplánově. A co se zpěvu týče, velmi rychle jsem přišel na to, že mě jekot Myrkur neskutečně sere. Něco tak strašně afektovaného a přehrávaného se jen tak neslyší. Velkoryse pak pominu, že se u toho ječení navíc na koncertech tváří jak strašná pizda – pro zasmání viz třeba tady.

Myrkur

Ono ne, že by se na „Mareridt“ neobjevila žádná alespoň trochu poslouchatelná pasáž. Mimo jiné řeba určité dílčí momenty videoklipové „Ulvinde“ jsou poměrně v pohodě. Ty negativní dojmy však výrazně převažují. „Måneblôt“ je se svou kvazi-vichřicí trochu směšná, „Elleskudt“ jakbysmet. „Crown“ zase zní jako levná béčková parodie na Lanu Del Rey. Finální „Børnehjem“ je naprosto exkluzivně trapná. Nijak zásadně mě nevytrhla ani „Funeral“, v níž hostuje Chelsea Wolfe, což sice je cítit (znatelněji v kytarách než ve zpěvu), ale že by se jednalo o nějaký trhák, to vážně ne. A nakonec je vcelku jedno, zdali za to může kontext slabého alba, anebo skutečnost, že ani sama Chelsea aktuálně zjevně nemá zrovna vysokou formu, když ani její nová deska „Hiss Spun“ není žádný zázrak.

Na začátku jsem sice explicitně nezmínil, jestli Myrkur fandím, anebo její kariéru považuji za omyl. Jsem ale přesvědčen, že v téhle fázi recenze už vám to je i tak jasné. Vůbec nejde o to, že bych snad odmítal ženy v metalu nebo konkrétně v black metalu – to je dávno přežitý konzervatismus hodný neandrtálce. Na druhou stranu ale nemyslím, že by přítomnost rodidel mezi nohama měla být důvodem, proč Myrkur tleskat. Když na spoustě míst čtu o tom, jak Myrkur do black metalu přináší ženský element a ženskou sílu, přijde mi to podobně směšné jako sama interpretka a netuším, co si pod tím představit… asi to má znamenat, že člověku při poslechu zalezou koule do podbřišku a na jejich místě mu vyraší vagína. Nebo tak něco.

Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.

Myrkur


The Moon and the Nightspirit – Metanoia

The Moon and the Nightspirit - Metanoia

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Auerbach Tonträger / Prophecy Productions

Tracklist:
01. A hajnal köszöntése
02. Az elsö tündér megidézése
03. Mystérion mega
04. Kilenc hid
05. A fény diadala
06. Metanoia
07. Kristálymezök
08. Hen panta einai (Minden egy)

Hrací doba: 41:14

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co lze vůbec napsat ke skupině jako The Moon and the Nightspirit a konkrétně k jejímu novému albu „Metanoia“? Vždyť je to nahrávka, již by šlo popsat velice stručně, vlastně klidně jednou větou. To neznamená, že by snad tahle hudba byla tak jednoduchá neřkuli dokonce primitivní. Pouze tím naznačuji, že stejně nejspíš nezvládnu vynést tuhle kapelu do nebes dostatečným způsobem, takže by možná bylo lepší ulehčit si práci, rovnou vyhlásit, že jde o fantastickou desku, a tím to uzavřít.

Nicméně se asi všichni shodneme, že nazývat něco takového recenzí by bylo značně drzé, a vlastně to ani sám nechci takhle triviálně odfláknout, tak se tomuhle maďarskému folkovému klenotu budeme věnovat o něco podrobněji. „Metanoia“ je celkem šestou řadovou nahrávkou The Moon and the Nightspirit a stejně jako předcházející „Holdrejtek“ z roku 2014 vychází pod značkou Auerbach Tonträger, což je hodně příjemná firma a zároveň neofolkový sublabel Prophecy Productions. Akorát mi upřímně připadá škoda, že Prophecy vydávají v podstatě všechno ve výpravných edicích a různých variantách, a to včetně hovadin typu Incest Alcest, ale zrovna u The Moon and the Nightspirit se spokojí pouze s jednou ušmudlanou verzí na digipak CD. Zvláštní…

Každopádně, k věci. The Moon and the Nightspirit mají velký dar pro tvorbu čarovné, v tom nejlepším možném slova smyslu „pohádkové“ atmosféry, která z jejich muziky teče v proudech a na všechny světové strany. „Metanoia“ v tomto ohledu není výjimkou, což je jenom dobře. Novince nečiní žádné velké potíže udržet laťku, jež byla staršími počiny nastavena extrémně vysoko. Jakmile se po tichém intru začnou vynořovat první akustické melodie úvodní skladby „A hajnal höszöntése“, okamžitě to člověka vtáhne dovnitř a není pochyb o tom, že „Metanoia“ bude opět nadstandardní zážitek, jak je u The Moon and the Nightspirit ostatně zvykem. Takovou tezi bezvýhradně potvrzuje i následující „Az első tündér megidézése“, možná ten nejkrásnější dílek novinkové kolekce.

Nicméně i vše, co přijde po „Az első tündér megidézése“, je skvělé. Možná, že taková „Kilenc hid“ nezapůsobí tolik jako ostatní kolegyně, ale v případě The Moon and the Nightspirit takzvaně „slabší“ znamená stále výborně, navrch má i tenhle kousek v rámci celku svůj smysl, při poslechu desky nijak neruší a v obecném kontextu v pohodě funguje. Navíc následující písně jsou opětovně bez sebemenších připomínek – zejména trojice „A fény diadala“, „Metanoia“ a „Kristálymezők“ jsou naprosto fantastické. The Moon and the Nightspirit tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou, andělský zpěv Ágnes Tóth je jako vždy bezchybný, nechybí vysoká variabilita folkových a akustických nástrojů. Oproti minulosti snad „Metanoia“ ztratila pouze letmý nádech orientálních motivů, ale to bych nepovažoval za negativum, je to spíš jen jakýsi kosmetický posun a vlastní tvář alba. Důležité je, že „Metanoia“ opětovně nepostrádá hloubku, duši a pohlcující atmosféru – tedy to, co jsme si na téhle skupině tak zamilovali.

The Moon and the Nightspirit je svým způsobem skutečně ojedinělá formace, protože kapel s až takhle kouzelnou a okouzlující hudbou a aurou tady v okolí příliš neběhá. Výše jsem ji nazval maďarským klenotem – „Metanoia“ naprosto suverénně potvrzuje, že si The Moon and the Nightspirit takové pojmenování zaslouží. A už jen tohle samo o sobě je dostatečným důvodem k nadšení. Zatím jeden z nejvážnějších kandidátů na přední příčky, až se budou v zimě sestavovat seznamy nejlepších alb roku 2017. Vpravdě magická hudba.


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Pragnavit – Skarby zmiainaha karala

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Země: Bělorusko
Žánr: folk / dark ambient
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Crivia Records

Tracklist:
01. Suhavieja
02. Zamknjonyja koŭraty Jaryły
03. Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ
04. Visažar zornyh nietraŭ
05. Zmjainy ŭładar
06. U imrasi
07. Dzury
08. Dzjadoŭskaje sonca
09. Zier vjatoha
10. Suła
11. Marmytannie rassohi
12. Skirty hałodnic
13. Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści

Hrací doba: 76:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.

Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…

Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.

Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.

Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).

Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.