Archiv štítku: folk

Aran Epochal & Tahle hudba – Konec srpna

Aran Epochal & Tahle hudba - Konec srpna

Země: Česká republika
Žánr: alternative / folk
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Silver Rocket

Tracklist:
01. Hlídka [feat. Yoz, Záclona]
02. Matriarchát [feat. Palma, Gurun Gurun, Záclona, Yoz]
03. Hnízda [feat. Yoz]
04. Velmoc žehu [feat. Orel, Yoz]
05. Svoboda tyvole [feat. Yoz]
06. Kódy [feat. Yoz]
07. Born Sainted [Time Remis cover]
08. Martin Klein [feat. Bene, Yoz]
09. Kamenný vrch [feat. Yoz]
10. Jizera [feat. Orel, Záclona]
11. Vesnice
12. Den H [feat. James P. Honey, Orel, Yoz]

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
web / bandcamp

Aran Epochal svého času odmítal vydávat desky. Vyznával pouze živé hraní a split počiny jakožto prostředek neustálé spolupráce a kooperace se spřízněnými. Filozofii zdánlivě narušil rok 2015, kdy vyšel první dlouhohrající monument. Ale zdání může klamat. „Doba bronzová“ ve skutečnosti není deska, nýbrž „matka všech splitů“.

Aran Epochal zde svou filozofii studiové hudby jakožto konstantní spolupráce naopak ještě posílil. Ne náhodou totiž nahrávka vyšla pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. V každé písni se tu objevil někdo ze známých, přátel, stájových kolegů, příbuzných kapel a hudebníků. Výsledek byl silný, zvláštní svým přístupem, zvláštní svým střetem různých hudebních přístupů a stylů, které všechny zastřešoval sám Aran Epochal hlubokým hlasem a ještě hlouběji naladěnou akustickou baskytarou a které všechny pracovaly pro vyšší smysl a cíl – manifest jedné specifické nezávislé scény okolo labelu Silver Rocket.

„Poznám tě, nemám strach – na konci světa a v prachu všech pravd
Na JIPce mám svůj trůn a vládnu dnům“
(Velmoc žehu)

Říkává se, že do dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, a mohlo by se zdát, že pokus o zopakování jedinečnosti „Doby bronzové“ by zdaleka nemusel dopadnout tak poutavě (ačkoliv je nutno dodat, že „dvojka“ měla být původem jen desetipalcem, nikoliv dvanáctipalcem). Přesto ohlášení a vydání druhé „desky“ se stejným konceptem potěšilo. Rozkládací gatefold s malým vnitřňákem tentokrát vystřídala klasická kapsa s proříznutým středem a velkým rozkládacím vnitřňákem, namísto majestátního stromu se nyní na obálce skví jen imitace stromové kůry, ale filozofie zůstala.

Nicméně jakkoliv je mi ta myšlenka, kdy se sólový umělec Aran Epochal přetvoří ve větší kolektiv Aran Epochal & Tahle hudba, přijde stále sympatická a přitažlivá, musím říct, že „Konec srpna“ mi připadá o něco slabší než „Doba bronzová“. I zde se jistě najdou skvělé věci a hodně se mi líbí, že novinka dýchá ještě folkovějším duchem než předešlý počin. Na druhou stranu, některé skladby mi na „Konci srpna“ přijdou trochu zbytečné a příliš mě nebaví – ačkoliv neumím posoudit, zdali problém vyvěrá už z jejich původních, čistě baskytarových verzí, jaké Aran Epochal prezentuje v koncertní podobě, anebo ztratily až přerodem a po přidání příspěvků dalších muzikantů. Na koncerty totiž dlabu a skoro na ně nechodím, a když už se někam vydám, beztak je to nějaká blackmetalová sračka.

„Život v dálce tepe, tady dřímá na vlásku
Spočinutí na křídlech žluťásků
Pod strání, pod srázem, poslouchá celá zem“
(Svoboda tyvole)

Abychom si hned odbyli tu méně příjemnou část recenze, začněme tím méně záživným. Zbytečným dojmem na mě působí kraťoučké písničky „Hnízda“, „Kódy“, „Kamenný vrch“ a „Vesnice“. Což může vypadat jako docela zásadní část alba, poněvadž čistě na tracklistové položky to je celá třetina, co do stopáže se však jedná o pouhé tři a půl minuty. Z krátkých věcí (to jest pod dvě minuty hrací doby) mě baví jen baladický „Martin Klein“. Kromě toho mě úplně neoslovuje ani úvodní „Hlídka“, bez jejíž přítomnosti bych se nakonec rovněž obešel.

Síla té lepší části „Konce srpna“ ovšem misky vah převažuje na stranu pozitivnějších dojmů. Už „Matriarchát“ je po „Hlídce“ v pohodě, ale to první opravdové uspokojení přichází až se zadumanou „Velmocí žehu“, na kterou ihned navazuje „Svoboda tyvole“, v níž se krásně mísí melancholie, smíření a vnitřní klid. Nádherná je taktéž „Born Sainted“ pocházející původně z repertoáru Tima Remise (Sweet Cobra, Auxes). Velké překvapení a určitě jeden z vrcholů si pak Aran Epochal & Tahle hudba nechali na samý závěr v podobě desetiminutové kompozice „Den H“, která svou jednoduchou monotónností spřádá silnou atmosféru.

Aran Epochal

„Dovedu čekat, ale nemám při tom stání
A nevadí mi smrt – jen umírání“
(Jizera)

„Konec srpna“ rozhodně není standardní deska, nepůsobí běžným dojmem a žánrové škatulky jsou na ni trochu krátké. Snad jediným souměřitelným počinem je opravdu jen – „Doba bronzová“. A to jsou všechno věci, které „Konec srpna“ ctí. Mám-li ovšem hodnotit střízlivě, musím říct, že vedle krásných momentů tu jsou i slabší chvilky, že nynější kolekce strádá na určitou nevyrovnanost a že… „Doba bronzová“ prostě byla výš. Tak to je. Ale navzdory tomu – jisté kouzlo to stále má.


ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.


Myrkur – Mareridt

Myrkur - Mareridt

Země: Dánsko
Žánr: black metal / folk
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Mareridt
02. Måneblôt
03. The Serpent
04. Crown
05. Elleskudt
06. De tre piker
07. Funeral
08. Ulvinde
09. Gladiatrix
10. Kætteren
11. Børnehjem

Hrací doba: 38:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Amalie Bruun a.k.a. Myrkur již od svého vstupu na blackmetalové pole vzbuzuje značně protichůdné a vášnivé emoce. Což může být známkou určité specifičnosti, vlastně to z jistého úhlu pohledu může být i klad. Je-li něco vyhraněné, jistě to pak není určeno každému, a právě odsud mohou rozporuplné názory pramenit. Nemyslím si ovšem, že zrovna tohle je ten případ, kdy by se dva nesmiřitelné tábory rozdělovaly právě na základě toho, že daný interpret přichází s něčím zvláštním – ať už je oním zvláštním myšleno cokoliv.

U Myrkur se totiž nepochybně musí pokládat otázky, nakolik je její blackmetalové počínání upřímným výbojem tvůrčích potřeb a nakolik jde o čistou vypočítavost a pózu. Obecně vzato myslím vůbec nevadí, že dříve předváděla pop (rock)… nežiju v přesvědčení, že jeden člověk nemůže poslouchat nebo dokonce i hrát dva (nebo i víc, když na to přijde) zcela odlišné žánry. Jenže není pop jako pop… i ten lze hrát chytře, ale jde jej samozřejmě dělat i takovým způsobem, že je z toho soudnému člověku na blití. A pokud někdo vyrobí písničku do reality show „Paradise Hotel“, jejíž ohavnost dost dobře nelze dostatečně vystihnout ani 358 nejvulgárnějšími nadávky v řadě, pak je jednoduše nutné se ptát, jestli má člověk té samé interpretce věřit, když si hraje na ledovou blackmetalovou královnu. Mimochodem, všem z vás, kdo Myrkur, fandíte, opravdu doporučuji se na tohle podívat.

Hlavní problém nicméně tkví v tom, že Myrkur sice dokáže své sociální sítě zásobovat hromadou fotek a na promo obrázcích vypadat jak panenka, ale nezvládne spekulace o autentičnosti svého počínání rázně utnout v podobě hudebních kvalit. Už její debut s úsporným názvem „M“ byl diplomaticky řečeno rozpačitý. Letošní novinka je taktéž. A byť „Mareridt“ oproti první řadovce formálně vzato kvalitu o kousek zvyšuje, stále se nejedná o natolik dobrou záležitost, aby dávalo smysl ji poslouchat.

„Mareridt“ se ze všech sil snaží znít mrazivě seversky. Což v překladu znamená přístupný neškodný black metal doplněný o hromadu folkových a rádoby-atmosférických pasáží a skladeb. Druhá jmenovaná poloha dokonce na „Mareridt“ citelně převládá. Blackmetalových písní (kdybych chtěl být zlý, řekl bych: pokusů o blackmetalové písně) je tu vlastně minimum. Ale to je nakonec ještě dobře, stejně jako že Myrkur na novince dává přednost svému čistému zpěvu oproti extrémnímu vokálu. Důvod je prostý. Takzvaný black metal na „Mareridt“ totiž působí vysoce prvoplánově. A co se zpěvu týče, velmi rychle jsem přišel na to, že mě jekot Myrkur neskutečně sere. Něco tak strašně afektovaného a přehrávaného se jen tak neslyší. Velkoryse pak pominu, že se u toho ječení navíc na koncertech tváří jak strašná pizda – pro zasmání viz třeba tady.

Myrkur

Ono ne, že by se na „Mareridt“ neobjevila žádná alespoň trochu poslouchatelná pasáž. Mimo jiné řeba určité dílčí momenty videoklipové „Ulvinde“ jsou poměrně v pohodě. Ty negativní dojmy však výrazně převažují. „Måneblôt“ je se svou kvazi-vichřicí trochu směšná, „Elleskudt“ jakbysmet. „Crown“ zase zní jako levná béčková parodie na Lanu Del Rey. Finální „Børnehjem“ je naprosto exkluzivně trapná. Nijak zásadně mě nevytrhla ani „Funeral“, v níž hostuje Chelsea Wolfe, což sice je cítit (znatelněji v kytarách než ve zpěvu), ale že by se jednalo o nějaký trhák, to vážně ne. A nakonec je vcelku jedno, zdali za to může kontext slabého alba, anebo skutečnost, že ani sama Chelsea aktuálně zjevně nemá zrovna vysokou formu, když ani její nová deska „Hiss Spun“ není žádný zázrak.

Na začátku jsem sice explicitně nezmínil, jestli Myrkur fandím, anebo její kariéru považuji za omyl. Jsem ale přesvědčen, že v téhle fázi recenze už vám to je i tak jasné. Vůbec nejde o to, že bych snad odmítal ženy v metalu nebo konkrétně v black metalu – to je dávno přežitý konzervatismus hodný neandrtálce. Na druhou stranu ale nemyslím, že by přítomnost rodidel mezi nohama měla být důvodem, proč Myrkur tleskat. Když na spoustě míst čtu o tom, jak Myrkur do black metalu přináší ženský element a ženskou sílu, přijde mi to podobně směšné jako sama interpretka a netuším, co si pod tím představit… asi to má znamenat, že člověku při poslechu zalezou koule do podbřišku a na jejich místě mu vyraší vagína. Nebo tak něco.

Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.

Myrkur


The Moon and the Nightspirit – Metanoia

The Moon and the Nightspirit - Metanoia

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Auerbach Tonträger / Prophecy Productions

Tracklist:
01. A hajnal köszöntése
02. Az elsö tündér megidézése
03. Mystérion mega
04. Kilenc hid
05. A fény diadala
06. Metanoia
07. Kristálymezök
08. Hen panta einai (Minden egy)

Hrací doba: 41:14

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co lze vůbec napsat ke skupině jako The Moon and the Nightspirit a konkrétně k jejímu novému albu „Metanoia“? Vždyť je to nahrávka, již by šlo popsat velice stručně, vlastně klidně jednou větou. To neznamená, že by snad tahle hudba byla tak jednoduchá neřkuli dokonce primitivní. Pouze tím naznačuji, že stejně nejspíš nezvládnu vynést tuhle kapelu do nebes dostatečným způsobem, takže by možná bylo lepší ulehčit si práci, rovnou vyhlásit, že jde o fantastickou desku, a tím to uzavřít.

Nicméně se asi všichni shodneme, že nazývat něco takového recenzí by bylo značně drzé, a vlastně to ani sám nechci takhle triviálně odfláknout, tak se tomuhle maďarskému folkovému klenotu budeme věnovat o něco podrobněji. „Metanoia“ je celkem šestou řadovou nahrávkou The Moon and the Nightspirit a stejně jako předcházející „Holdrejtek“ z roku 2014 vychází pod značkou Auerbach Tonträger, což je hodně příjemná firma a zároveň neofolkový sublabel Prophecy Productions. Akorát mi upřímně připadá škoda, že Prophecy vydávají v podstatě všechno ve výpravných edicích a různých variantách, a to včetně hovadin typu Incest Alcest, ale zrovna u The Moon and the Nightspirit se spokojí pouze s jednou ušmudlanou verzí na digipak CD. Zvláštní…

Každopádně, k věci. The Moon and the Nightspirit mají velký dar pro tvorbu čarovné, v tom nejlepším možném slova smyslu „pohádkové“ atmosféry, která z jejich muziky teče v proudech a na všechny světové strany. „Metanoia“ v tomto ohledu není výjimkou, což je jenom dobře. Novince nečiní žádné velké potíže udržet laťku, jež byla staršími počiny nastavena extrémně vysoko. Jakmile se po tichém intru začnou vynořovat první akustické melodie úvodní skladby „A hajnal höszöntése“, okamžitě to člověka vtáhne dovnitř a není pochyb o tom, že „Metanoia“ bude opět nadstandardní zážitek, jak je u The Moon and the Nightspirit ostatně zvykem. Takovou tezi bezvýhradně potvrzuje i následující „Az első tündér megidézése“, možná ten nejkrásnější dílek novinkové kolekce.

Nicméně i vše, co přijde po „Az első tündér megidézése“, je skvělé. Možná, že taková „Kilenc hid“ nezapůsobí tolik jako ostatní kolegyně, ale v případě The Moon and the Nightspirit takzvaně „slabší“ znamená stále výborně, navrch má i tenhle kousek v rámci celku svůj smysl, při poslechu desky nijak neruší a v obecném kontextu v pohodě funguje. Navíc následující písně jsou opětovně bez sebemenších připomínek – zejména trojice „A fény diadala“, „Metanoia“ a „Kristálymezők“ jsou naprosto fantastické. The Moon and the Nightspirit tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou, andělský zpěv Ágnes Tóth je jako vždy bezchybný, nechybí vysoká variabilita folkových a akustických nástrojů. Oproti minulosti snad „Metanoia“ ztratila pouze letmý nádech orientálních motivů, ale to bych nepovažoval za negativum, je to spíš jen jakýsi kosmetický posun a vlastní tvář alba. Důležité je, že „Metanoia“ opětovně nepostrádá hloubku, duši a pohlcující atmosféru – tedy to, co jsme si na téhle skupině tak zamilovali.

The Moon and the Nightspirit je svým způsobem skutečně ojedinělá formace, protože kapel s až takhle kouzelnou a okouzlující hudbou a aurou tady v okolí příliš neběhá. Výše jsem ji nazval maďarským klenotem – „Metanoia“ naprosto suverénně potvrzuje, že si The Moon and the Nightspirit takové pojmenování zaslouží. A už jen tohle samo o sobě je dostatečným důvodem k nadšení. Zatím jeden z nejvážnějších kandidátů na přední příčky, až se budou v zimě sestavovat seznamy nejlepších alb roku 2017. Vpravdě magická hudba.


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Pragnavit – Skarby zmiainaha karala

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Země: Bělorusko
Žánr: folk / dark ambient
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Crivia Records

Tracklist:
01. Suhavieja
02. Zamknjonyja koŭraty Jaryły
03. Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ
04. Visažar zornyh nietraŭ
05. Zmjainy ŭładar
06. U imrasi
07. Dzury
08. Dzjadoŭskaje sonca
09. Zier vjatoha
10. Suła
11. Marmytannie rassohi
12. Skirty hałodnic
13. Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści

Hrací doba: 76:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.

Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…

Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.

Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.

Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.

Pragnavit - Skarby zmiainaha karala

Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).

Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.


The Leaving – Faces

The Leaving - Faces

Země: Švýcarsko
Žánr: folk / acoustic
Datum vydání: 23.2.2016
Label: Czar of Crickets Productions

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

O švýcarských chasnících Zatokrev jste už v našich končinách mohli párkrát slyšet. Doom/sludgová smečka funguje už nějaký ten pátek a na kontě se jí už pár řadovek povaluje. Ptáte se, jak to souvisí s dnešní recenzí? Nu, personálně. The Leaving je totiž projekt kytaristy Frederyka Rottera… nicméně na rozdíl od jeho domovské kapely to na své sólové dráze vzal docela jinou cestou. Agresivní, atmosférické bahno vyměnil za akustiku a elektrickou kytaru bere do ruky jen výjimečně. Pár let nazpět jste o něm mohli zaslechnout, když vydal album „Even If We Sleep“ pod jménem Freddy Rotter, nicméně svůj projekt později přejmenoval a letos vydal album „Faces“.

Necelých padesát minut nabízí desítku baladických písní, které mají s Frederykovou domovskou skupinou vlastně jednu věc společnou: důraz na atmosféru. Pod hlavičkou The Leaving se rozhodně neskrývá bujará halekačka k táboráku, nýbrž hloubavý, melancholický počin; zasněný minimalismus se ve skladbách setkává se zasmušilostí, jež se ve vzduchu povaluje nemlich stejně jako cigaretový kouř. Jemné vybrnkávání úvodních písní navozuje hloubavou, intimní náladu a postupně otevírá cestu dalším nástrojům, jako je klavír či syntezátor, jimiž Frederyk dotváří atmosféru jednotlivých písní. Vyzdvihnout musím perfektní práci s jednotlivými instrumenty – jejich rozvržení a použití ve skladbách lze těžko co vytknout. Jsou slyšet tam, kde mají být slyšet, nikde nepřebývají.

Stejně tak je třeba vyzdvihnout práci s celkovou atmosférou nahrávky a její gradací. Zatímco zpočátku písně vypráví o nepříliš pozitivních tématech, album působí spíše prosvětleně a vytváří na sítnicích vjemy slunečních paprsků prosvítajících podzimním lesem. S „Trails“ se atmosféra láme k temnějším odstínům. Představivost prodchne nejistotou a září vzdálených hvězd, šumem lesa a prázdnotou barů těsně před zavíračkou, v nichž lidské existence dojíždí zbytky alkoholu v lahvích. Frederyk umí skvěle čarovat mnoho z naprostého mála – většinu času si vystačí s vlastním tenorem, kytarou, cellem, tu a tam sáhne po klavíru či syntezátorech, jimiž dobarvuje jednotlivé kompozice. K výraznější rytmice a většího tlaku se uchýlí pouze v samém závěru, když v „Pulse“ užije bicích a hutné gradace post-metalové kytary. Minimalistickým přístupem však dává posluchači do rukou důležitou věc: prostor, na němž může jeho představivost malovat své vlastní obrazy.

„Faces“ tím však chtě nechtě predestinuje coby hudbu určenou spíše k nočnímu poslechu, kdy vše ztichne a nic vás nebude rušit. Je jedno, zda rozvalíte do oblíbeného křesla či někam pod strom, nejvíc si ale desku užijete ve chvílích klidu, ideálně doprovázených vyzrálým alkoholem. V jiných případech jen těžko vynikne osobní, hloubavá nátura alba; v opačném případě totiž přicházíte o většinu zážitku a v podstatě nemá smysl si desku pouštět, neb se u ní budete s největší pravděpodobností nudit. Za vhodných okolností je však „Faces“ velice příjemným společníkem.


Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu

Tomáš Kočko & Orchestr - Velesu

Země: Česká republika
Žánr: world music / ethno / folk
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Do Návu
02. Velesu
03. Jen se rozvzpomenout
04. Jarovít
05. Na mohylách
06. Dokola
07. Chors
08. Vnuk
09. Na konci dní (Do Návu II.)

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Tomáš Kočko je člověk, jehož většina našich čtenářů nejspíš bude znát díky produkci počinů „Relic Dances“ (2004), „Osamělí“ (2006) a částečně i „Návaz“ (2011) od moravských folk/doommetalistů Silent Stream of Godless Elegy. Tenhle muzikant původem z Frýdku-Místku má ovšem na kontě i vlastní a rozhodně ne nezajímavou tvorbu, k níž aktuálně přidal novou desku „Velesu“. A právě o té si nyní na chvíli pohovoříme.

Nebudu vás tahat za fusekli – nejsem žádný vyslovený expert na to, co Tomáš Kočko se svým orchestrem nahrál v minulosti. Několik málo alb jsem však slyšel a ve všech případech se mi to v zásadě líbilo. Akorát se zde vždy vyskytovala nějaká písnička, která mě neoslovila, poněvadž byla na můj vkus až moc veselá. Taková výtka pravidelného čtenáře jistě překvapit nemůže, jelikož jsem se nikdy netajil tím, že veselou muzikou pohrdám víc než Ku-Klux-Klan pohrdá černochy. „Velesu“ v tomto ohledu ale přináší změnu…

Vůbec poprvé se zde totiž nenachází žádná skladba, jejíž přítomnost bych já osobně bez problémů oželel. A něco mi říká, že tato skutečnost bude mít jistě co do činění s tím, že na „Velesu“ si Tomáš Kočko & Orchestr prvně nepůjčovali z lidové tvorby a pustili do světa čistě autorskou desku. Je pravda, že jsem to nikdy podrobně nezkoumal, tudíž toto berte čistě jen jako domněnku, nicméně bych se vůbec nedivil tomu, pokud by ony songy, které mě na starších počinech nebavily, patřily k těm, u nichž se sahalo po folklórních motivech.

„Velesu“ ovšem nabízí kolekci velmi silných a vyrovnaných písní, mezi nimiž se nenachází jediná, již bych si s klidem odpustil. Už videoklipová a zároveň úvodní „Do Návu“ je natolik dobrá, že nezasvěcený člověk dostane zájem slyšet celou nahrávku. Popravdě řečeno, zrovna tahle skladba – jen tak mimochodem dost vhodně zvolená k propagaci desky – je natolik povedená, až jsem se trochu bál, zdali Tomáš Kočko & Orchestr dokážou udržet takhle vysokou laťku po celou dobu. Povedené folkové melodie se šlapající rockovou rytmikou, jakou jistě ocení všichni příznivci skupin jako Fejd, tenhle kousek jednoznačně předurčují k roli jakési vlajkové lodě „Velesu“ a ten danou úlohu plní na jedničku.

Naštěstí ale ani zbytek nepolevuje v kvalitě, byť se nejedná o tak jednoznačně „hitové“ věci – snad s výjimkou „Dokola“, pro někoho možná i s výjimkou „Jarovítu“. Vlastně bych i řekl, že ty nejvyšší vrcholy „Velesu“ se nacházejí až ke konci v podobě atmosférické „Chors“ a procítěného „Vnuka“. Skvěle však fungují i baladičtější a rozvážnější věci jako „Jen se rozvzpomenout“ a „Na konci dní (Do Návu II.)“. Druhá jmenovaná se ve své druhé půli jen tak mimochodem blýskne i zapojením elektrické kytary a kapela vlastně docela plynule přejde od world music / folku až někam na hranici folkem nasládlého doom metalu. Inu, při produkování Silent Stream of Godless Elegy inspirace zjevně proudila obousměrně. Každopádně jde o velmi příjemné zpestření, jež i díky svému postavení v samém finále nijak nenarušuje celkový ráz desky.

Velmi zajímavé jsou rovněž „Jarovít“ a „Na mohylách“, které obě začínají takovým trochu divným motivem, který se nejdříve netváří úplně poutavě, ale následně jej Tomáš Kočko & Orchestr výborně rozvedou. Zejména refrén druhé jmenované je úžasný a jedná se o jeden z těch momentů, na něž jsem se brzy začal během poslechu těšit. Naproti tomu v titulní „Velesu“ je přímo ukázkově slyšet jedna z největších zbraní nahrávky – zpěvy. Sám Tomáš Kočko má charisma na rozdávání a ani zbylí vokalisté, ať jde o sólové hlasy nebo sbory, za ním nijak nezaostávají (ostatně – proč myslíte, že je ten refrén „Na mohylách“ tak dobrý?), což v kombinaci s kvalitními texty (!) obzvlášť potěší.

„Velesu“ je přesně ten druh alba, při němž se člověk při poslechu jednoduše musí usmívat. Ani ne tak z toho důvodu, že by to bylo nějak veselé, protože to až na skočnější (není myšleno pejorativně) „Dokola“ nějak jednoznačně veselé není a hraje se spíše na serióznější notu, jako spíš kvůli tomu, že máte radost z toho, jak pěkná muzika to prostě je. A to je, řekl bych, dost velká pochvala.

Tomáš Kocko & Orchestr

Vlastně asi jediné, co mi i po mnoha posleších stále neleze do ucha, je jeden motiv v titulní písničce. Nicméně to je v konečném důsledku jen marginální záležitost oproti tomu, co Tomáš Kočko & Orchestr nabízejí všude okolo. Sázka čistě na vlastní materiál vyšla v případě „Velesu“ na jedničku a osobně bych se přimlouval za to, aby to tak bylo i do budoucna, protože skladatelská úroveň na to, aby šlo utáhnout celou dlouhohrající desku jen na autorských skladbách, tu bezesporu je. Jednoznačně stojí za slyšení.


Kalle, Květy

Kalle
Datum: 5.9.2015
Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského
Účinkující: Kalle, Květy

Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.

A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.

Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.

Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.

Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.