Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.
V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.
„Who is Cape noire? The question isn‘t who it is, but rather what it is.“
Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.
Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.
Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.
Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…
Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.
Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.
Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.
Datum: 18.3.2015 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Archive
Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.
Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.
Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.
Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.
Setlist Archive:
00. Axiom
I. Distorted Angels
II. Axiom
III. Baptism
IV. Transmission Data Terminate
V. The Noise of Flames Crashing
VI. Shiver
VII. Axiom (Reprise)
– – – – –
01. Feel It
02. Kid Corner
03. You Make Me Feel
04. Dangervisit
05. Black and Blue
06. Nothing Else
07. Blood in Numbers
08. Bullets
09. Ruination
10. Crushed
11. Conflict
12. Violently
13. End of Our Days
14. Bridge Scene
15. Ride in Squares
16. Ladders
17. Numb
– – – – –
18. Lights
Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.
Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.
Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.
Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.
Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.
Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.
Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.
Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.
Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.
S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.
Další názory:
Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka. Skvrn
Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…
Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.
Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.
Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.
Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.
Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.
Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.
Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…
Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans-Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!
Další názory:
Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně. Ježura
Lethe je dost zajímavý projekt. Jednak už jen svou sestavou, v níž se potkávají Tor-Helge Skei z Manes a Anna Murphy z Eluveitie, především však svou hudbou. Debutová deska “When Dreams Become Nightmares” totiž nabízí takový koktejl lehčí elektroniky, především trip-hopu a místy ambientu, sem tam lehounce líznutý až nádechem popu a občas se závanem metalu. Jenže ačkoliv sestavu Lethe tvoří hudebníci, kteří se jinak pohybují v metalových vodách, tvrdé kytary hrají na “When Dreams Become Nightmares” spíše minoritní roli.
To mně osobně ale v žádném případě nevadí, svým způsobem vlastně možná naopak, protože díky tomu se může hlavního slova ujmout nádherná a podmanivá atmosféra, v níž metal funguje pouze jako koření a podpora gradace a vývoje skladeb. Největší roli má asi onen trip-hop, což je pro mě super a asi i přesně díky tomu se mi “When Dreams Become Nightmares” tak trefilo do vkusu, protože právě tohle je v současné době styl, který mě ohromně baví. Do toho přidejte ještě výtečně napsané písničky, příjemnou přístupnost, aniž by deska byla vtíravá nebo snad ztrácela na trvanlivosti či hloubce, a je jasné, že tu máme co dělat s úžasnou záležitostí.
Mimoto mají Lethe ještě jedno obrovské eso v rukávu, jímž je Anna Murphy. Její domovská kapela Eluveitie mi nijak zvlášť nevadí, ale ani mě nebaví… tahle holka má ovšem neskutečný talent a díky jejímu naprosto fenomenálnímu zpěvu je jí do takové skupiny snad až škoda. Když se totiž chopí mikrofonu, tak je to prostě paráda… už třeba na nahrávce “The Revolution Is Dead!” od švýcarských Blutmond, kde se svým vokálem dostala relativně dost prostoru, vyloženě excelovala, takže jsem fakt upřímně rád, že se konečně v nějakém projektu chopila hlavního zpěvu – a rozhodně se to vyplatilo, protože právě ona je onou pověstnou třešničkou na dortu už tak skvělé muziky.
Nemůžu si pomoct, ale mně se prostě Lethe naprosto přesně trefili do noty a ohromně si poslech “When Dreams Become Nightmares” užívám… a doufám, že v budoucnu přijdou další desky!
Druhý pohled (Atreides):
Švýcarští Eluveitie jsou všem jistě dobře známi. Norští Manes již tak populární sice nejsou, zejména po poslední desce “How the World Came to an End” jsou právem oceňovanou veličinou avantgardního metalu. Spojit je dohromady? Nu, to je přece jen krapet bizarní. Když ale vyberete ty správné lidi, spojení to může být přinejmenším velmi zajímavé – a za Lethe nestojí nikdo jiný než houslistka a zpěvačka Anna Murphy za Eluveitie a Tor-Helge Skei coby zakládající člen Manes.
Zatímco Anna se vzdala houslí a na debutovku Lethe přispěla především zpěvem, Skei, který má na starosti celou instrumentální složku, posouvá hudbu mnohem více do roviny Manes. Ovšem podstatně odlehčených a méně psychedelických. Rozhodně své hudební kořeny Lethe rozhodně nezapírá a naopak mi přijde, že se k nim hlásí častěji, než by bylo zdrávo. Ono je totiž doopravdy dost těžké říct, v čem jsou Lethe rozdílní oproti jeho domovské kapele, tedy kromě toho faktu, že hlavní slovo za mikrofonem má Anna. Zásadních odlišností ale opravdu není příliš.
V zásadě jsou Lethe na jedné straně metalovější, na straně druhé pak popovější nebo ještě lépe elektroničtější. Nejvhodnější slovo by asi bylo přímočařejší, jakkoliv v porovnání s naprostou většinou hudby, neřkuli domovskou kapelou Anny, je tohle tvrzení přinejmenším zavádějící. Ale třeba taková “Come Look at the Darkness with Me” je dost přístupný metalový song postavený hlavně na kytarách. Pravda, je z celého alba taky jediná, zbylé skladby už jsou laděné buď do trip-hopu (“Love Pass Filter” nebo “Haunted”), nebo více do elektroniky (“Transparent”). Sem tam se objeví i popovější song jako třeba “You”, ve své podstatě ale většina desky víří někde mezi všemi těmito žánry.
“When Dreams Become Nightmares” většinu času příjemně klouže po povrchu. Písně sice mají i hloubku, tohle album ale není o tom, abyste se utápěli v jeho hlubinách. Namísto toho přímo vybízí k tomu, abyste si jej pustili, zavřeli oči a nechali se jím samovolně unášet do neznáma.
Třetí pohled (Zajus):
Na rozdíl od kolegů jsem posluchač tvorbou Manes nedotčený, a byť domovskou kapelu Anny Murphy Eluveitie alespoň částečně znám, na jaký nástroj tam hraje bych vám říct nedokázal. Proto jsem šel do poslechu “When Dreams Becomes Nightmares” s naprostou slepotou a nezaujatostí a byl jsem jí snadno a vcelku silně okouzlen. Pokud mohu udělat odvážnější přirovnání, debutový počin Lethe mi připomíná poslední desku polských Lux Occulta, ovšem v mnohem přístupnější a méně avant-gardní formě. To možná uzavírá cestu k desítkovým hodnocením (protože podle jakéhosi podivného zákona hodnocení klesá spolu s mírou experimentálnosti), i tak ale “When Dreams Becomes Nightmares” zůstává překvapivě silnou deskou.
Ačkoli jde o album velice vyrovnané, o něco více jsem si oblíbil skladby z první poloviny a hned první trojice je podle mě skvělá ilustrace toho, co se mi na Lethe líbí. “In Motion” je se svým ženským křikem v pozadí velice depresivní, Anna Murphy navíc zpívá naprosto úžasně. “Haunted”, skladba více poznamenaná metalem i elektronikou zároveň, je jasná hitovka už od prvního poslechu a “Come Look at the Darkness with Me” (což je mimochodem naprosto skvělý název a balící hláška zároveň) představuje velice přístupný náhled do post-rockové kuchyně a z mého pohledu také nejlepší skladbu alba. Že jsem vybral na vyjmenování první tři skladby je však věc pouhé pohodlnosti a nedostatku prostoru, silné jsou totiž opravdu všechny písně.
Hodnocení obou kolegů dělí rozestup jednoho a půl stupně a mně by vůbec nevadilo zamířit přesně na půl cesty mezi ně, ovšem jelikož nepřipouštíme čtvrtinové hodnocení, musím se přiklonit spíše k vyšším číslům a sáhnout k 8,5/10, které jsou však v tomto případě jasně zasloužené.
Chino Moreno tedy rozhodně nezahálí. Poté, co v roce 2010 příchodem baskytaristy Sergia Vegy tak trochu restartoval se svými kumpány domovské Deftones, vydává v relativně krátkém časovém období další album svého bočního projektu, kterým boří hranice, jež mu udávalo dosavadní působení převážně ve vodách alternativního metalu, protože když už se Chino do něčeho pustí, tak si můžete být jisti, že s Deftones to – krom jeho nezaměnitelného vokálu – mít mnoho společného nebude. Po loňském debutu “Palms” stejnojmenného hvězdného spojení jeho zpěvu a instrumentální složky post-rockových velikánů Isis, jsou tady Crosses, tedy †††, abych byl přesný, protože přesně takhle sebe sama kapela (nebo spíš projekt?) stylizuje.
Pojďme si na úvod říct, kdože za ††† vlastně stojí. Krom China Morena, který je logicky hlavním lákadlem, se na debutovém albu “†††” podílel Shaun Lopez a mně naprosto neznámý Chuck Doom. Odkud se vzal posledně jmenovaný, jsem nevypatrál, ale Shaun Lopez úplně neznámé jméno není. Krom toho, že působí v jistých alternativně rockových Far, se producentsky a skladatelsky spolupodílel na dvou albech Deftones. Kam tím ale mířím… ††† nejsou klasickou superkapelou, jež by měla už předem na růžích ustláno, a přestože ji ústřední persóna zvýhodňuje oproti ostatním začínajícím kapelám, máme v tomto případě co dočinění s mladou formací, která vznikla v roce 2011 a po dvojici krátkohrajících počinů “EP †” a “EP ††”, jež postupně vyšly v roce 2011 a druhé jmenované pak o rok později, nyní přichází s plnohodnotným debutem.
I když, ono označení plnohodnotné bude příznačnější hlavně pro posluchače nového a neznalého, protože na “†††” se nachází celkem desítka již dříve vydaných skladeb s novým zvukem tak, aby bez problémů zapadla mezi pětici nových kousků (nebo, aby pětice novinek zapadla mezi tu destítku starších?). Protože jsem už dávno před vydáním debutu znal obě EP jako své boty, měl jsem v očekáváních od ††† značně ulehčenou práci, ale přeci jen se sluší přiblížit hudební náplň ††† jako takových. Už předem zapomeňte na hutné kytarové plochy Stephena Carpentera, jak je znáte z Deftones, nebo na zasněné kytary Palms. Mnohem blíže mají ††† k ledu uloženému bočáku Team Sleep, s nímž Chino fungoval někdy v polovině minulé dekády. ††† by se tak dali jednoduše popsat jako temně elektronický alternativní rock s prvky trip-hopu a new wave. Možná, že jiný posluchač by tam slyšel něco jiného, ovšem faktem je, že ke klasické rock/metalové formulce má tahle deska jako celek daleko. Záměrně zdůrazňuji “jako celek”, protože dílčí momenty se samozřejmě najdou, ovšem je jich jen takový zlomek, že o vyloženém posunu celkového výraziva do jiných sfér nemůže být řeč.
††† na “†††” střídavě prokládají skladby staré, chronologicky řazené dle vydání, kousky novými, a přestože každá z nich vznikala v jiné době, i když jen s odstupem jednoho roku mezi každým z trojice počinů, zní deska velmi vyrovnaně a semknutě. Právě toho jsem se bál před prvním poslechem. Zaprvé, jak se poperu s tím, že dvě třetiny desky jsem vlastně znal už před samotným poslechem a jestli tím zbylé skladby nebudou tak trochu strádat, a hlavně jak se deska bude poslouchat jako celek, protože je rozdíl se pustit do pětice songů tak, jak to pánové zamýšleli doposud, anebo si dát plnou hodinu elektro-rocku, který vlastně ani běžně neposlouchám. Výsledek sice není tak ohromující, aby se daly do světa hlásat zvěsti o geniálním počinu, ovšem stále se dá o “†††” říct, že přináší neobvyklý hudební zážitek, který těží z charismatu China Morena a spojením s elektronikou provětraným rockem, takže všichni, kdo tuto hudbu mají rádi, by neměli album přejít bez povšimnutí.
Jednotlivé skladby, aniž bych tím chtěl vyvrátit své předchozí tvrzení o celistvosti nahrávky, by se daly bez problému rozdělit do několika skupin. Začněme tou první, kterou bych nazval jako minimalistickou. Kytary aby v nich člověk pohledal lupou a vlastně jsou postaveny “pouze” na vzájemném doplňování Chinova vokálu s rytmickými samply, případně dalšími zvuky, které utváří atmosféru melancholicky temné desky, na níž vyloženě optimistická melodie chybí, ale i přesto se “†††” poslouchá velmi příjemně. Do této kategorie patří teskná “†rophy”, dvojice zasněných číslovek “Nine†een Nine†y Four” a “Nine†een Eigh†y Seven”, instrumentální mezihra “†” a nesmím v žádném případě opomenout závěrečnou emoční bombu “Dea†h Bell”, která je z velké části postavená na piánu, k jehož melancholické melodii a zastřenému vokálu se samply a elektronika přidají až záhy. Právě proto, že těchto skladeb je na albu zastoupeno nejvíc, je asi jasné, že udávají směr celému albu. Ano, správně. Minimalistické. Přesně takové je. Svým způsobem jsou sice skladby proměnlivé a několikrát překvapí nějakým momentem, ale pro posluchače, který se vyžívá v množství zvratů, bude tohle album utrpení, to si přiznejme na rovinu. Ale pojďme dál…
Do další skupiny bychom mohli zařadil klasičtější písně, které svým vyzněním nemají daleko k rockové přímočarosti. “†elepa†hy” se pyšní velmi výraznou baskytarou a hlavně jedním z nejchytlavějších refrénů a patří mezi tu hrstku, jež by se s určitou dávkou nadsázky neztratila ani v rádiovém éteru. Totéž platí o “Bi†ches Brew”, což je první nově prezentovaná skladba, k níž vznikl videoklip, který je stejně temný jako píseň samotná. Kytary (zde doplněné o syntezátory) v refrénu a vyloženě metalový závěr pod tíhou Chinova řevu tuto píseň asi nejvíc přibližují Deftones. Při poslechu “Op†ion” jsem měl vůbec poprvé dojem, že poslouchám opravdové bicí, ovšem věřím tomu, že jde pouze o můj vlastní omyl a stejně jako ve zbylých kouscích se jedná o výsledek práce na počítači. No a konečně poslední kompozice, která padá do stejné škatulky, ovšem vyčnívá snad ještě víc, je předposlední “Prurien†”. I díky étericky teskné kytarové melodii, která se v refrénu krčí v pozadí za Morenovým zpěvem, si mě získala, a pokud k tomu připočtete skoro až zpěvnou strukturu, tak pokud se o nějakém kousku z desky dá hovořit jako o vyložené hitovce, tak je to právě “Prurien†”, a možná právě proto mi už dříve přirostla k srdci tak nějak nejvíc a řadím ji k tomu nejlepšímu, s čím se ††† dosud vytáhli.
No, a na závěr jsem si nechal elektronické, trip-hopem nasáklé kusy, které jsem si spolu s “Prurien†” oblíbil nejvíc. Je jedno jestli se zaměřím na úvodní “†his Is a †rick” se skoro až hip-hopovým beatem jakožto rytmickým podkladem nebo na novinkové “†he Epilogue” a “Bermuda Locke†”. Ve všech případech jsou to písně, které asi nejvíc prezentují vlastní hudební ksicht †††, u něhož lze jen obtížně hledat nějakou asociaci s jinými partami. Jsem si jist, že zběhlejší posluchač podobných hudebních stylů by s tím neměl problém, ale pro mě jsou právě tyto kompozice esencí †††, a přestože zbytek skladeb není o nic méně uvěřitelný, či povedený, tak tato trojice v čele s “†he Epilogue”, která China staví do velmi příjemné pozice melodického pěvce, jemuž tato role prostě a jednoduše sluší, je tím nejlepším, co album nabízí.
Dá se “†††” vůbec něco vytknout? Svým způsobem ne. Je to zvlášní, ale přestože mě nenapadá vyloženě slabá píseň, která by mi poslech činila nepříjemným a žádnou z nich bych neodstřelil, tak je z mého pohledu patnáctka písní prostě moc a nebýt toho, že jsem drtivou většinu měl naposlouchanou z dvojice krátkohrajících počinů, tak bych měl dost velké problémy se albem prokousat. Možná je to dáno tím, že podobně znějící hudbu vlastně ani neposlouchám a nebýt hlavního lákadla v podobě mého oblíbence China Morena, tak bych o ††† vůbec nezavadil. Tak či onak, “†††” je velmi dobré album, jemuž se kvality nedají upřít a tomu taky odpovídá finální hodnocení. Abych to nějak ukončil, tak můžu říct, že “†††” představuje počin, kterým se trojice může konečně naplno prezentovat širokému posluchačskému spektru, což se o dvojici EP doposud říct nedalo, takže přeji mnoho úspěchů a těším se na novou porci muziky, protože tohle mě baví.
Další názory:
Já jsem na tom přesně opačně než kolega v recenzi – ani jedno z předcházejících minialb jsem neslyšel. Ani nevím, proč jsem je neposlouchal, když jsem si od začátku říkal, že ††† bude jistě zajímavá muzika, ale prostě jsem to neudělal, takže “†††” je pro mě premiérovým setkáním s tvorbou skupiny. A aniž bych se chtěl nějak chválit, musím říct, že s tím, že by mohlo jít o zajímavou muziku, jsem se ani v nejmenším nemýlil. ††† se mi se svým dlouhohrajícím albem až nebezpečně přesně strefili do vkusu a hned s prvními tóny “†his Is a †rick” jsem věděl, že mě mají ve své síti. Ve zbylé stopáži “†††” se nenašlo nic, co by mi tento pocit vyvrátilo, ba právě naopak – kapela mě v tom jenom utvrdila. Hudební stránce a její náplni se již dostatečně věnoval Kaša, takže jej nebudu opakovat a radši místo toho řeknu, že mě poslech “†††” neskutečně baví, a i když několik skladeb vyčnívá nad ostatní, samotné desce jako celku to v mých očích nijak neškodí. Mezi těmi vyčnívajícími bych kromě oné úvodní “†his Is a †rick” jmenoval především “Bi†ches Brew”, “†rophy”, “†he Epilogue”, “Fron†iers”, “Nine†een Eigh†y Seven” nebo “Blk S†allion”… jak je vidět už jen z počtu těch vrcholů, poslech je prostě lemován skvělými písničkami na každém kroku. A nutno dodat, že v žádném případě netvrdím, že ten nejmenovaný zbytek by se mi nelíbil… H.
Když jsem od ††† prvně slyšel jejich klipovku “Bi†ches Brew”, měl jsem jasno. Tohle album nejenže je přesně tou zasněnou krevní skupinou, která je mému srdci opravdu velmi blízká, ale k tomu je opravdu zatraceně dobré. Tak dobré, že jej v posledních dnech točím opravdu velmi často a s chutí, která jen tak nevyprchá. Stává se mi to opravdu málokdy, ale v tomhle případě mám z “†††” dojem, že se k desce budu pravidelně vracet i po delší době. Nechtěl jsem k tomu v hodnocení přistupovat až tak nekriticky, ale já si nemůžu pomoct, na poli alternativy jde o jednu z nejlepších desek, jakou jsem za dlouhou dobu slyšel, a že v poslední době jsem toho slyšel docela dost. Na ploše necelé hodiny prostě nepotřebujete víc než vokál China Morena, jemnou, tu post-rockovou, tu shoegazovou kytaru a minimalistický elektronický podmaz. Nevím, jestli tahle nevtíravá a příjemně intimní melancholie bude bavit vás, mě ale baví náramně. Větší počet skladeb nevadí, žádná není do počtu. A sám nevím, jaký song bych vypíchnul. Asi parádní “†he Epilogue” se silným refrénem a pak dvojici “Blk S†allion” a “†”, která na mě působí tak trochu jako oheň a voda. Či ještě lépe jako plamen svíce a jemný déšť, který vám zatahuje oblohu plnou hvězd – ale o takových detailech to vlastně celé tak nějak je. Atreides
Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…
Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.
Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.
Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.
Země: Francie Žánr: rock / trip-hop / electro / pop Datum vydání: 23.11.2013 Label: Dooweet
Tracklist:
01. Straight On
02. Light for People
03. King in Love
04. Neon Life
05. Miracle
06. Keep Silent
07. 80’s Child
08. In the Name of
09. Trying to Fly
Jednou jsi dole, jednou jsi zase nahoře. Jednou tě nějaké album zklame, podruhé tě zase jiné hodně mile překvapí. Jednou recenzuješ sračku, podruhé ti na stole přistane počin, od něhož nečekáš zhola nic, ale vyklube se z něj tak příjemná záležitost, až člověk pomalu nevěří, že měl tak šťastnou ruku a nenechal to některému kolegovi z redakce. A přitom ten důvod, proč jsem si debutovou nahrávku francouzské skupiny Mils nechal pro sebe, je vlastně docela vtipný. Když jsem totiž viděl žánrovou škatulku rock / trip-hop / industrial / new wave, tak jsem si pomyslel něco jako: “Ty vole, tohle stejně nikdo z nich nebude chtít, tak s tím ani nebudu prudit a vezmu si to rovnou.” A tak jsem to vzal, pustil, neskutečně si to užil a řekl si, že jsem udělal fakt dobře. “Man Is a Lonely Soldier”, jak se onen debutový počin jmenuje, je totiž přesně ta záležitost, u níž je člověk “nahoře”.
Možná jste se lekli docela šíleného žánrového zařazení… jestli ano, pak bych vám asi neměl říkat, že to ještě ani náhodou úplně přesně nevystihuje to, co Mils hrají. Nebál bych se tam dodat třeba ještě pop rock… a kdybych se hodně snažil (vlastně ani ne tak hodně), ještě bych tam mohl doplácat alespoň dalších pět stylů – pořád si ale nejsem jistý, jestli by to pak vážně odpovídalo tomu, co je na “Man Is a Lonely Soldier” ke slyšení. Ve výsledku je to ovšem úplně šumák, že vám to album nedokážu přesně popsat stylovými škatulkami, jelikož jsem si naprosto jistý jednou věcí, která je ve skutečnosti mnohem podstatnější – ať je to, co je to, je to nádherná muzika.
Nemůžu si pomoct, ale jakmile se rozezněly první vteřiny úvodní skladby “Straight On”, Mils mě okamžitě měli na své straně. Nevím proč, ale najednou jsem z nějakého důvodu ihned věděl, že se mi to strašně líbí a že se strašně těším na to, co bude dál – a Mils vcelku záhy ukázali, že ten můj pocit rozhodně nebyl neopodstatněný. Záhy myšleno ještě v rámci “Straight On”… spousta fantastických nápadů, neskutečně příjemná, ale nevtíravá hudba, pěkné melodie, nádherný zpěv, výborná sloka, výborný refrén, výborné sólo, všechno na svém místě, všechno do sebe zapadá, všechno tam má svůj smysl a všechno funguje.
Dobrá, řeknete si, Mils hned na začátek přišli s příjemnou písničkou, ale co bude dál? Mě napadlo úplně to stejné, už jen proto, že “Straight On” byla pověšena na Soundcloud k poslechu předem, takže jsem si říkal, že možná dali ten nejlepší song na propagaci a zbytek nemusí být tak dobrý. Ale jakmile se rozezní druhá “Light for People”, zjistíte, že je to také moc příjemný kousek… a kdo o tom pochybuje ještě na začátku skladby, nejpozději s nástupem zpěvu už vás Mils zase mají. Ve své podstatě je to vlastně tak jednoduché, ale přitom tak funkční a tak výborné. Dobrá, tak se jim tedy povedlo přijít na začátek se dvěma příjemnými písničkami… ale pak zjistíte, že ta další je taky taková, i ta po ní a ta další jakbysmet… a vlastně úplně všechny až do konce alba. A je úplně jedno, jestli ty songy berete samostatně nebo všechny dohromady jako desku, v obou případech “Man Is a Lonely Soldier” obstojí na jedničku s hvězdičkou. Ta nahrávka je vyloženě písničková, ale přesto má smysl jako celek a neskutečně baví tak jako tak.
Jistě jste si všimli, že jsem už mnohokrát použil slovíčko “příjemný”, ale přesně takhle na mě “Man Is a Lonely Soldier” působí po všech směrech. Všechny ty melodie tam jsou vyloženě krásné, to album je opravdu hodně líbivé, ale v tomhle případě to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň je ovšem nevtíravé… někdy sice Mils přijdou až s doslova popovým motivem, ale nikdy to není něco na způsob věcí, jaké vám pouštějí v rádiu, tedy ten laciný pop, co se vám vetře do hlavy, i když vůbec nechcete, a spíš vás tam obtěžuje. “Man Is a Lonely Soldier” je sice líbivé, ale spíš tím stylem, že vám nabídne ruku, a je jen na vás, jestli za ni vezmete a půjdete se na 37 minut a 28 vteřin projít jednou excelentní nahrávkou.
S tím vším se pojí i několik dalších věcí. Je tam ten rock, je tam i ten trip-hop, je tam ten pop, pop rock, industrial, new wave a kdoví, co všechno ještě, ale dohromady je to celé vyloženě přirozené, provzdušněné, pasuje to k sobě, je to prostě… takové lehké, ale ne v tom smyslu, že je to myšlenkově triviální, protože ve skutečnosti je “Man Is a Lonely Soldier” hodně inteligentní nahrávka. V té muzice je tolik malých, ale extrémně povedených nápadů, nuancí a různých šibalských mrknutí po posluchači, že vás ani náhodou nenapadne, že by u skládání tohohle materiálu někdo nepřemýšlel. Je to lehké v tom smyslu, že… “Man Is a Lonely Soldier” je jako fenomenální zeleninový salát se spoustou jemných a zajímavých chutí, kterého se nikdy nepřejíte. Pořád jíte a pořád vám to neuvěřitelně chutná a pořád nemůžete přestat jíst. A také vás moc nezajímá, co všechno za suroviny (žánry) do toho ten kuchař dal, jen si užíváte ten celkový výsledek.
Tím ovšem výčet toho, co všechno je na “Man Is a Lonely Soldier” parádní, ještě nekončí. Naprosto skvělý je už jen ten zvuk sám o sobě… nemám teď tedy na mysli přímo zvuk alba, i když i ten je samozřejmě velice povedený, ale sound samotných Mils. Všechno ale souvisí se vším, takže tohle už nepřímo plyne z onoho žánrového mišmaše a z tohohle zase nepřímo plyne (vlastně možná i přímo), proč mě osobně Mils dokázali zaujmout hned během prvních vteřin, kdy jsem si jejich muziku pustil poprvé v životě. Sice je to debut, ale ta skupina je prostě vyhraná a dohromady to tvoří album, na něž mohou závistivě koukat i mnohonásobně zavedenější formace. Nádherné jsou vokály, které tvoří jednu z nejúžasnějších věcí na nahrávce, ale instrumentální sekce v ničem nezaostává… klávesy i kytara jsou stejně perfektní jako všechno ostatní a platí to i o rytmice. Každá jedna složka je sama o sobě parádní a všechny dohromady snad ještě víc…
No, a pak je tu ještě jedna věc, která je ve výsledku vlastně to úplně nejdůležitější. Už jsem zmiňoval, že “Man Is a Lonely Soldier” je písničkové album, takže tím mám na mysli samozřejmě samotné písničky. Ačkoliv se může zdát, že už to trochu začínám přehánět, ale opravdu si nemůžu pomoct – všech devět skladeb je naprosto výtečných a drtivá většina z nich obsahuje vysloveně fantastické momenty… no, vlastně všechny. Já osobně jsem si ohromně oblíbil především “Neon Life” s klidnými slokami, jež se následně lámou do chytlavějšího refrénu, nebo po všech stránkách excelentní “Miracle” (ten refrén!), ale to vlastně říkám jen proto, aby tu zazněly nějaké konkrétní názvy, protože se mi líbí všechny songy do jednoho.
Vzhledem k tomu, že už mi pomalinku začíná docházet zásoba superlativů a opakovat pořád to samé dokola se mi už nechce, nemám toho moc, co bych ještě dodal. Jednoduše řečeno, Mils natočili po všech stránkách krásné album, které si mě doslova podmanilo a postaralo se o jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení loňského roku. Super, super, super a budu se těšit na pokračování!
Další názory:
Přiznám se, že bych o Mils nezavadil, nebýt této recenze, kterou jsem dostal za úkol zbavit případných chyb. A jakkoli se mi většinou nestává, že by mě nějaká recenze navnadila tolik, abych si dotyčnou desku prakticky okamžitě sehnal, v tomto případě se tak stalo a já vůbec nelituji. Mils totiž skutečně nahráli takřka fenomenální album, které je zářným příkladem toho, že i formálně mainstreamová hudba může zprostředkovat bez přehánění skvostné posluchačské zážitky. “Man Is a Lonely Soldier” je velice propracovaná, ale přitom přívětivá a na poslech jednoduchá deska, nechybí jí opravdová síla, ale přitom hladí, snoubí v sobě optimismus s melancholií tak nenuceným způsobem, s jakým se ztotožní snad každý, protože to sám dobře zná z vlastní zkušenosti… Nemá smysl zde opakovat, jaké žánry Mils na své desce obratně kombinují, že je “Man Is a Lonely Soldier” skvostná i po vokální stránce, že doslova přetéká výtečnými nápady a že z ní vyloženě sálá zkušeně uchopená a precizně zpracovaná hudební vize. Postačí, když řeknu, že tohle je jedna z mála desek, která si člověka podmaní s prvním poslechem, ale přitom je natolik zdařilá a přes svou lehkost závažná, že když po sedmatřiceti minutách dohraje, jste nadšeni a chcete si ji pustit znova, aniž by s dalšími a dalšími poslechy ztrácela cokoli ze své nevtíravé, avšak silné přitažlivosti. Mám rád odlehčenou, leč stále inteligentní hudbu, a co jsem objevil “Man Is a Lonely Soldier”, nemohu se zbavit dojmu, že právě tohle je ideální průsečík všeho, co si od podobné hudby žádám. A k tomu už asi není třeba nic dodávat… Ježura
No, tak tomu říkám překvapení. Debutové album “Man Is a Lonely Soldier” je přesně jeden z těch bezejmených počinů, od kterého se předem snad ani nedá nic čekat, a přesto se z Mils vyklubala parta, která umí nenásilně spojit všechny styly, jež už v hlavní recenzi byly vyřčeny, takže je nebudu opakovat. Je to příjemné, melodické, uvolněné, ale přesto chytré a zábavné. Přiznávám, že na první poslech mi Mils přišli až příliš jednotvátní a že ke konci jsem se už začínal mírně nudit, ale jakmile se mi podařilo proniknout do jejich tvorby a přistoupit na jejich hru atmosfericky dokonalého pop rocku (tohle mi přijde jako nejjednodušší škatulka, přestože plně nevystihuje hudební obsah “Man Is a Lonely Soldier”), tak jsem si začal desku velmi užívat. Ze subjektivního pohledu bych samozřejmě mohl vypíchnout nějaké ty nejoblíbenější, nebo naopak ty nejslabší skladby, ale nevidím v tom důvod, když album jako dokonale vyvážený celek s podmanivou atmosférou funguje velmi dobře. Příjemná oddychovka s nápadem, jak ji předkládají Mils, se nerodí každý den, takže s chutí do toho! Kaša
“Man Is a Lonely Soldier” je jedno z těch alb, od kterých nečekáte prakticky nic, a o to více jste pak potěšeni skutečností. Kdesi na pomezí chytlavého rocku a popu je možné nalézt místečko, v němž je hudba energická, nápaditá a zároveň od prvního poslechu chytlavá. Právě tam se svým debutem trefili Mils, a výsledek jejich snažení tak rozhodně stojí za poslech. Ať už mluvíme o skladbách zaměřených zejména na kytaru (úvodní “Straight On” s excelentním sólem) či posluchačsky nejpřívětivějších písních (“Neon Life” s nezapomenutelným refrénem), kvalita všech skladeb víceméně vyrovnaná. Míchání klasické rockové sestavy s elektronikou a občas i orchestrem je výjimečně povedené, vše navíc podbarvuje bezvadná kytara, ve které lze snadno identifikovat vliv tak rozdílných kytaristů, jakými jsou David Gilmour či Matthew Bellamy. “Man Is a Lonely Soldier” je asi nejlepší popové album, jaké jsem v poslední době slyšel. Zajus
Hello Steven! The very first question will be a little bit unsual – where are you at the moment? I know that you moved to Norway before creating “Sørbyen”… do you still live in Norway or have you moved anywhere else since then?
I left Norway about a year ago and I currently live in Darmstadt, Germany.
I’ve read that Norway was the main source of inspiration for “Sørbyen”, is that right? Why did you decide to move there? Do you think that the second album of Netra would be completely different if you didn’t move to Norway, or do you think there would be some similarities?
I moved to Norway for professional reasons and indeed, “Sørbyen” is some kind of a diary of my time there. The place where I lived was incredibly peaceful, quiet and particularly appealing to my creativity. I would certainly have come up with something very different had I been in another country.
Since “Sørbyen” was inspired with Norway, it just suggets itself to ask – did you think about singing at least a part of the album in Norwegian language? If I am not mistaken, only the titles of the record and the title track (which is, however, instrumental) are Norwegian… And what about possibility of using French language?
English has become my everyday’s language since a few years now. At work, but also at home with my girlfriend. I suppose that I could have written lyrics in French, but that would have been maybe too personal. It’s sometimes easier to find the right words in another language than your own. As for Norwegian, I got to learn it during my stay but I was not able to express as much as I wanted and I was also afraid of the underlying affiliation with the black metal genre. English seemed like the natural choice at that time.
I hope that I am not mistaken but I guess the person on the cover of “Sørbyen” is you and the area around is probably the Norwegian town you (have) live(d) in… is that right? Why did you decide to put yourself on the album cover?
That is absolutely right! I wanted something simple, raw, somewhat transparent and anchored in everyday’s life.
I have to say that every time I listen to “Sørbyen”, it gives me a little bit different set of emotions, it’s almost like the album is never the same, one day it’s more melancholic and the other day it feels like claustrophobic record. What feelings did you intend to create with the music?
I have to say that I appreciate that kind of comment! I intended to depict a wide variety of feelings with this album, which is why it is so long and heterogenous. Looking back at it after a couple of years, maybe it is a little too confused, but so is life sometimes.
Who do you think your music is made for? I think it might be too much experimental for a fan of one genre. We’re a website mostly about metal music but I am not sure if most of the metal fans would appreciate Netra. So who do you think are listeners of Netra? Perhaps open-minded people? Especially after “Dreading Consciousness” it feels like that probably no one else than open-minded person could enjoy the music.
I don’t really know. People like me I suppose, but that is not even easy to define. For sure, in order to enjoy Netra’s music one must be used to the harsh production inherent to the black metal genre, that is a prerequisite.
Now I would like to ask something about the creating process of “Sørbyen”, mainly because there are almost no information in the booklet… How much time did it take to create the whole album? When was the very first song finished? For how long did the recording process itself last? And also – where did you record the album? I couldn’t find any information about a studio or anything else…
It took about over a year to produce this album. It’s hard to give you more details, the whole process was a bit unorganized, the different steps (composition, recording, mixing) were somewhat overlapping each other. Everything was recorded at home, no studio, no one else involved. I wanted it that way.
“Sørbyen” is divided into two parts, “Différends” and “When the Time Is Right”. Why so? Is that meant as two individual halfs, or are they somehow connected, something like two parts of one story? Is there any global concept across the album?
Yes, there is a reason behind this. The first part is intended to depict something light, hopeful and melancholic whereas the second part leans more towards something dark and hateful.
If I am not mistaken, some parts of “Sørbyen” contain samples from four movies… If so, could you please which ones and also why did you decide to use samples from them?
I used indeed samples from the following movies:
– “Louise-Michel”, directed by GustavedeKervern and BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, directed by ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, directed by MarcForster
– “Ond tro”, directed by KristianPetri
I cannot explain why I chose these movies exactly. It’s about an ambiance, a feeling that would fit a song.
Not so long ago, the music video for “Crawling” was made available. Why did it take so long to create the videoclip… a year after the release of “Sørbyen” itself? If I understood it correctly, the whole video is a work of one single person, Jason Caridi, is that right? How did you participate in the creation of “Crawling” videoclip? And why did you decide to create a video for this song?
We expected the video to be ready way earlier, but the production got delayed several times, I won’t go too much into details. It is indeed the work of a single person, he took care of absolutely everything, I just contributed with minor comments. As for why this song in particular, I just had some graphic ideas around it at the first place, it turned out that we did not use any of that at the end, but that’s what got it all started I believe.
This might be a little bit cliché question but… as an author of the music, what differences do you see between “Sørbyen” and “Mélancolie urbaine”? I would say that the debut feels more like metal and “Sørbyen” is even more experimental and avantgarde, despite the first is very unusual music as well… What do you think? I could ask also about the differences between the albums and “Dreading Consciousness” but I guess that the differences are quite obvious in this case (laughs)…
I might not be the best person to answer that as I very much lack of perspective.
There is a song called “Emlazh” on “Sørbyen” album. What does the word “emlazh” mean?
It’s a breton word for “suicide”.
Another track from “Sørbyen” is entitled “I Shall Slay the Monkeys”. Why would you want to slay the monkeys (laughs)? Or is it a methaphor? Could you please explain what is this song about?
There is an extremely simple message conveyed by the lyrics of this song: I hate people. It’s an antisocial anthem.
When I mentioned the meaning of the songs… in the booklets of both “Mélancolie urbaine” and “Sørbyen”, there are only small fragments of the lyrics and I couldn’t find them anywhere else as well. Are the lyrics available anywhere? If not, do you plan to publish them?
I intend to keep the lyrics unreleased until further notice. I don’t really feel like sharing the whole message, there is a part of my music that I need to keep to myself.
As far as I know, Netra released two demos in the years before the first full-length record “Mélancolie urbaine”, is that right? I noticed that some songs from the demos appeared on the following albums… do you plan to use (in reworked versions?) some other tracks from the old era of the band?
I have not given it much thoughts yet but that is possible, yes.
Anyway, when we mention the demos… is there any posibility to get them anyhow (at least as a download)? Do they exist in any physical format?
There is nothing interesting on these demos, you are not missing much.
The second demo and the first album share the same title “Mélancolie urbaine” but the names of the songs are different except of “Blasé”. Does it mean that the full-length album contain songs from the demo but in reworked versions and with different names? If not so, why are the titles of both records the same?
Yes indeed, the album contained re-arranged versions of the songs from the demo.
Let’s talk about “Dreading Consciousness” a little bit now… the record is a collaboration between you and We’rewolves. For a start, could you introduce us your colleagues from the EP? I hope I am right but… it should be a hip-hop project from California, is that right? How did you get in touch with them and why did you decide to cooperate with them?
They were actually the ones who made the first step. I liked their music and suggested this collaboration, everything went pretty well and we are all very enthusiastic about the result!
“Dreading Consciousness” feels to me like you took care about the music and We’rewolves about the rap vocals… was it like that?
Absolutely!
I was asking above if there is a concept on “Sørbyen” but I guess it is quite apparent that “Dreading Consciousness” contains concept… the record has its developement and it slowly grows to the impressive finale in the last part of “Enter the Void”. Also the parts of the lyrics I was able to catch up and the woman screaming indicates there could be some story behind “Dreading Consciousness”. Can you tell us what is the EP about?
The title is actually self-explanatory. It is all about refusing to open oneself to this world that leaves us with so much frustration. Getting high represents a very good alternative in times of despair.
As of now, “Dreading Consciousness” is a digital release only. Do you think it is possible that it will be released also in physical form one day?
It is not planned for the moment, but I am open to suggestions from labels.
Which instrument is, let’s say, the “main” for you? Since you play everything in Netra, it might be interesting to know if you consider yourself to be mainly a vocalist, guitarist, bassguitarist or anything else… When you compose the music, which instrument do you start with? Anyway, how many instrument are you able to play?
Initially, I am a bass player. This is my instrument. Now, when it comes to composing music, I use alternatively my electric guitar, but also my voice, when a melody pops up in my mind for example. As for the instruments that I can play besides bass and electric guitar, I did a little bit of drums in the past, also some keyboards, but I don’t really practice anymore.
Your music contains a great scale of different influences and styles… black metal, jazz, electronics and many more. It suggets itself to ask – what kind music do you like as a fan? Do you listen to all the genres whose influences are notable in Netra’s music? Could you name a few of your favourite interprets of all time? Are there any interesting albums you’ve listened to recently?
I can appreciate basically any kind of music. Some of my very favourite artists in different genres: JoyDivision, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. But I can spend months without listening to any of them, it’s just that they produced some of the most touching pieces of music that I ever heard. No particular recent discovery.
I guess that this question might be meaningless in a way but… do you think it is possible that netra will ever perform live?
I honestly don’t think so.
I know that “Sørbyen” is out for about a year and “Dreading Consciousness” was just released but have you already started thinking about another album? I guess the new EP was just an experiment so you will continue the path taken with “Sørbyen”? Or you don’t plan anything and just wait where the inspiration brings you?
I don’t plan anything and just wait, like you say!
One very simple question for the end… what does the word “netra” mean? Thank you very much for the interview and for your time!
Usually that is the very first question of the interview, not the last! It actually means “nothing” in breton. Díky moc za tvůj čas a zájem!
V recenzích se snažíme velkými čísly moc neplýtvat, ale když už 10/10 dáváme, myslíme to vážně. A když jsem letos v červnu dával 10/10 loňské desce “Sørbyen” od (původem) francouzského jednočlenného projektu Netra, také jsem byl zcela přesvědčen, že to bylo zaslouženě… a stále jsem. Ta nahrávka je totiž… jednoduše dokonalá. I proto jsem upřímně rád, že bylo možné uskutečnit rozhovor se Stevenem Le Moanem, člověkem stojícím za Netra. Bavili jsme se nejen o “Sørbyen”, ale i o čerstvém EP “Dreading Consciousness”, na němž se Steven podílel s hip-hopovou kapelou We’rewolves, a samozřejmě i dalších tématech…
Ahoj, Stevene! Úplně první otázka bude trochu neobvyklá – kde se teď nacházíš? Vím, že ses přestěhoval do Norska před tvorbou “Sørbyen”… žiješ stále v Norsku, nebo ses od té doby přestěhoval zase někam jinam?
Opustil jsem Norsko asi před rokem a nyní žiju v Darmstadtu v Německu.
Četl jsem, že Norsko bylo hlavním zdrojem inspirace pro “Sørbyen”, je to tak? Proč ses rozhodnul se sem přestěhovat? Myslíš, že by druhá deska Netra byla úplně jiná, kdyby ses do Norska nepřestěhoval, nebo jsi přesvědčen, že by tam nějaká podobnost byla?
Odstěhoval jsem se do Norska z profesních důvodů a opravdu, “Sørbyen” je něco jako deník mého pobytu zde. Místo, kde jsem žil, je neuvěřitelně mírumilovné, klidné a mimořádně zajímavé pro mojí kreativitu. Zcela jistě bych přišel s něčím úplně jiným, kdybych žil v jiné zemi.
Vzhledem k tomu, že “Sørbyen” bylo inspirováno Norskem, přímo se nabízí se zeptat – přemýšlel jsi o tom, že bys aspoň část alba nazpíval v norském jazyce? Pokud se nemýlím, jenom názvy samotné nahrávky a titulní skladby (která je ovšem instrumentální) jsou norsky… A co takhle možnost využití francouzštiny?
Angličtina se stala mým každodenním jazykem už před pár lety. Jak v práci, tak i doma s mojí přítelkyní. Myslím, že bych mohl psát texty ve francouzštině, ale to by možná bylo až moc osobní. Někdy je lehčí najít ta správná slova v jiném jazyce, než je tvůj vlastní. Co se norštiny týče, musel jsem se ji naučit během mého pobytu, ale nebyl jsem schopen se v ní vyjádřit tak, jak bych chtěl, a také jsem se obával automatického přiřazení k black metalovému žánru. Angličtina pro mě v té době byla přirozenou volbou.
Doufám, že se nemýlím, ale ta osoba na obálce “Sørbyen” jsi ty a to okolí je nejspíš ono norské město, v němž žiješ (jsi žil)… je to tak? Proč ses rozhodnul dát sám sebe na přebal desky?
Naprosto správně! Chtěl jsem něco jednoduchého, syrového, něco docela zřejmého a ukotveného v každodenním životě.
Musím říct, že pokaždé, když poslouchám “Sørbyen”, působí na mě trochu jinou řádkou emocí, jako by ta deska byla pokaždé jiná, jeden den melancholičtější a další den zase spíš působila spíš jako klaustrofobická nahrávka. Jaké pocity jsi s hudbou chtěl vytvořit ty sám?
Musím říct, že si téhle poznámky cením! Měl jsem v úmyslu s tímto albem zobrazit širokou škálu pocitů, což je důvod, proč je tak dlouhé a různorodé. Když se na to zpětně podívám po pár letech, možná to bude trochu zmatené, ale takový je občas i život.
Pro koho myslíš, že je tvá muzika určena? Řekl bych, že pro fanouška jednoho žánru to nejspíš bude až moc experimentální. My jsme stránka především o metalové hudbě, ale nejsem si jistý, jestli by většina metalových fandů Netra ocenila. Kdo myslíš, že jsou posluchači Netra? Možná lidé s otevřenou myslí? Zejména po “Dreading Consciousness” to vypadá, že asi nikdo kromě otevřených lidí si tu muziku neužije.
Opravdu nevím. Nejspíš lidi jako já, ale ani to není lehké popsat. Zcela jistě však musí být člověk zvyklý na surovou produkci spojenou s black metalovým žánrem, aby si užil hudbu Netra, to je předpoklad.
Nyní bych se rád zeptal na něco ohledně procesu tvorby “Sørbyen”, především kvůli tomu, že v bookletu nejsou téměř žádné informace… Kolik času ti tvorba celé desky zabrala? Kdy byla dokončena první skladba? Jak dlouho trvalo samotné nahrávání? A také – kde jsi album natočil? Nemohl jsem nikde najít jakékoliv informace o studiu nebo čemkoliv dalším…
Vyprodukovat tohle album trvalo něco přes rok. Těžké ti říct víc detailů, celý proces byl totiž trochu neorganizovaný, různé kroky (skládání, nahrávání, mixování) se vzájemně poněkud překrývaly. Všechno bylo natočeno doma, žádné studio, nikdo další se na tom nepodílel. Přesně tak jsem to chtěl.
“Sørbyen” je také rozděleno do dvou částí, “Différends” a “When the Time Is Right”. Proč? Mají to být dvě oddělené poloviny, nebo jsou nějak spojeny, něco jako dvě kapitoly jednoho příběhu? Je na desce nějaký komplexní koncept?
Ano, tohle má svůj důvod. První část je zamýšlena jako vyobrazení něčeho světlého, nadějného a melancholického, zatímco druhá část sklouzává k čemusi temnému a nenávistnému.
Pokud se nemýlím, některé části “Sørbyen” obsahují výňatky ze čtyř filmů… mohl bys prosím říct, jaké to jsou a také proč ses rozhodl použít samply právě z nich?
Ano, skutečně jsem použil samply z těchto snímků:
– “Louise-Michel”, režie GustavedeKervern a BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, režie ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, režie MarcForster
– “Ond tro”, režie KristianPetri
Nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem použil právě tyhle filmy. Je to o atmosféře, o pocitu, že budou ke skladbě pasovat.
[Třetí zmiňovaný film je v české distribuci pod názvem “Hranice života”, první a poslední jsou u nás k sehnání pod původními názvy a druhý jmenovaný se v české distribuci neobjevil – pozn. redakce]
Nedávno bylo zveřejněno video ke “Crawling”. Proč to trvalo tak dlouho, než byl videoklip vypuštěn… rok po vydání samotného “Sørbyen”? Pokud jsem to správně pochopil, celé video je vlastně dílem jednoho jediného člověka, Jasona Caridiho, je to tak? Jak ses na výrobě videoklipu “Crawling” podílel ty sám? A proč ses rozhodl vytvořit video pro tenhle song?
Očekávali jsme, že bude video hotové mnohem dřív, ale produkce byla několikrát odložena, do detailů nebudu moc zabíhat. Opravdu to je práce jednoho člověka, postaral se úplně o všechno, já jsem jenom přispěl několika malými poznámkami. Co se týče toho, proč tenhle song, především jsem pro něj měl několik grafických nápadů; nakonec se sice stalo to, že jsme žádný z nich nepoužili, ale tuším, že takhle to celé začalo.
Tohle možná bude docela klišé dotaz, ale… jaké vidíš rozdíly mezi “Sørbyen” a “Mélancolie urbaine” jako autor muziky? Řekl bych, že debut je jakoby metalovější, zatímco “Sørbyen” je experimentálnější a avantgardnější, ačkoliv první album je také dost neobvyklá hudba… Co myslíš ty? Mohl bych se zeptat také na rozdíly mezi deskami a “Dreading Consciousness”, ale tuším, že v tomhle případě jsou ty rozdíly docela jasné (smích)…
Asi nejsem ta nejlepší osoba na tuhle odpověď, protože nemám vůbec žádný odstup.
Na “Sørbyen” se nachází skladba “Emlazh”. Co slovo “emlazh” znamená?
Je to bretonské slovo pro “sebevraždu”.
Další píseň na “Sørbyen” se jmenuje “I Shall Slay the Monkeys” [“Pozabíjím opice”]. Proč bys měl chtít zabíjet opice (smích)? Nebo jde o metaforu? Mohl bys nám prosím vysvětlit, o čem ten song je?
Text této písně nese extrémně jednoduché poselství: nesnáším lidi. Je to antisociální hymna.
Když už jsem zmínil význam skladeb… v bookletech “Mélancolie urbaine” i “Sørbyen” jsou pouze malé útržky textů a nikde jinde jsem je také nedokázal najít. Jsou texty někde k dispozici? Pokud ne, máš v plánu je zveřejnit?
Mám v úmyslu ponechat texty prozatím nezveřejněné. Necítím se na to, abych se podělil o celé poselství, je tu jistá část mojí hudby, kterou si potřebuji nechat jen pro sebe.
Pokud vím, Netra vydala dvě dema v letech před první dlouhohrající nahrávkou “Mélancolie urbaine”, je to tak? Všiml jsem si, že některé songy z demosnímků se pak objevily i na následujících deskách… máš v plánu použít (v přepracovaných verzích?) některé další písničky ze staré éry kapely?
Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale ano, je to možné.
Mimochodem, když jsme zmínili dema… je nějaká možnost se k nim dostat (alespoň v podobě downloadu)? Existují vůbec ve fyzickém vydání?
Na těch demosnímcích není nic zajímavého, o nic nepřicházíš.
Druhé demo a první album sdílejí stejný název “Mélancolie urbaine”, ale jména písniček jsou odlišná, s výjimkou “Blasé”. Znamená to, že první řadová deska obsahuje songy z dema, ale v přepracovaných verzích a s jinými názvy? Pokud ne, proč jsou jména obou nahrávek stejná?
Ano, album opravdu obsahovalo přearanžované verze skladeb z dema.
Pojďme se teď trochu bavit o “Dreading Consciousness”… nahrávka je kolaborací mezi tebou a We’rewolves. Pro začátek, mohl bys nám své kolegy z EP představit? Doufám, že nekecám, ale… mělo by se jednat o hip-hopový projekt z Kalifornie, je to tak? Jak ses s nimi dostal do kontaktu a proč ses rozhodl s nimi spolupracovat?
Vlastně to byli oni, kdo udělal první krok. Líbila se mi jejich muzika, takže jsem navrhl tuto spolupráci, všechno šlo pěkně hladce a z výsledku jsme všichni velice nadšení!
“Dreading Consciousness” mi připadá, jako kdyby ses ty postaral o hudbu a We’rewolves o rapový vokál… bylo to tak?
Rozhodně!
Výše jsem se ptal, jestli je nějaký koncept na “Sørbyen”, ale tuším, že je docela zřejmé, že “Dreading Consciousness” koncept obsahuje… nahrávka má svůj vývoj a pomalu roste k impozantnímu finále v závěrečné části “Enter the Void”. Také část textu, kterou jsem dokázal pochytit, a ženský křik naznačují, že nějaký příběh za “Dreading Consciousness” bude. Mohl bys nám povědět, o čem EP je?
Název to vlastně sám vysvětluje. Je to celé o odmítání se otevřít tomuto světu, který nás zanechává v takové frustraci. Zkouřit se reprezentuje velmi dobrou alternativu v beznaději.
“Dreading Consciousness” je prozatím k dispozici jen jako digitální vydání. Myslíš, že je možné, aby někdy vyšlo i ve fyzickém formátu?
Momentálně není nic v plánu, ale jsem otevřený nabídkám od labelů.
Jaký nástroj je pro tebe řekněme ten “hlavní”? Vzhledem k tomu, že v Netra hraješ na všechno, může být zajímavé se dozvědět, jestli sám sebe považuješ především za zpěváka, kytaristu, baskytaristu nebo něco jiného… Když skládáš muziku, se kterým nástrojem začínáš? Mimochodem, na kolik nástrojů jsi schopný hrát?
Původně jsem baskytarový hráč. Tohle je můj nástroj. Když dojde na skládání hudby, střídavě používám elektrickou kytaru, ale také svůj hlas, například když se mi v hlavě objeví melodie. Co se týče nástrojů, na které umím hrát kromě baskytary a elektrické kytary, dříve jsem zkoušel trochu bicí, také nějaké klávesy, ale moc už na ně necvičím.
Tvoje hudba obsahuje velkou škálu různých vlivů a stylů… black metal, jazz, elektronika a mnohem víc. Přímo se nabízí se zeptat – jakou hudbu máš rád jako fanoušek? Posloucháš všechny žánry, jejichž vlivy jsou znatelné v hudbě Netra? Mohl bys vyjmenovat pár tvých nejoblíbenějších interpretů vůbec? Poslouchal jsi v nedávné době nějaké zajímavé desky?
V základě dokážu ocenit jakýkoliv druh hudby. Někteří z mých nejoblíbenějších umělců z různých žánrů jsou: Joy Division, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. Ale někdy neposlouchám nikoho z nich celé měsíce, jde jen o to, že vyprodukovali jedny z nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Nedávný zajímavý objev není.
Hádám, že tohle může být svým způsobem zbytečná otázka, ale… myslíš, že je možné, aby Netra někdy vystoupila živě?
Upřímně si myslím, že ne.
Je mi jasné, že “Sørbyen” je venku přibližně rok a “Dreading Consciousness” právě vyšlo, ale začal jsi už přemýšlet o další desce? Předpokládám, že nové EP byl jen experiment, takže hodláš pokračovat cestou nastolenou “Sørbyen”? Nebo nic neplánuješ a jen počkáš, kam tě zanese inspirace?
Nic neplánuji, budu jen čekat, přesně jak říkáš!
Jedna hodně lehká otázka na závěr… co znamená slovo “netra”? Díky moc za rozhovor a za tvůj čas!
Obvykle je tohle první otázka rozhovoru, ne poslední! Ve skutečnosti to znamená “nic” v bretonštině. Díky moc za tvůj čas a zájem!
