Legendární experimentální formace Current 93 začala natáčet svou další řadovou desku. Jmenovat se bude „Red“.
Archiv štítku: Current 93
Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy
 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 52:02 Odkazy: – K recenzi poskytl:
|
Hypnopazūzu je projekt, při jehož představování prostě nelze vynechat osoby, které stojí v pozadí a z jejichž hlav deska „Create Christ, Sailor Boy“ vzešla. Jedná se totiž o spolupráci Martina „Youtha“ Glovera z Killing Joke a Davida Tibeta z Current 93. To jsou samozřejmě jména, jaká by budí pozornost již sama o sobě, natožpak jejich kombinace.
„Create Christ, Sailor Boy“ ovšem není prvním albem, na němž se cesty Youtha a Tibeta proťaly. K první spolupráci totiž došlo už hluboko v 80. letech na nahrávce „Nature Unveiled“ od Current 93, kam Youth natočil baskytarové party. Poté prý dvojice nebyla v kontaktu celé čtvrtstoletí. Nicméně tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, takže se nakonec pánové opět setkali, slovo dalo slovo a projekt Hypnopazūzu byl na světě. Role jsou rozděleny jasně – Youth složil a natočil veškerou hudbu, David Tibet napsal veškerá slova a nazpíval je. Oba pak vytvořili i obal „Create Christ, Sailor Boy“ – nikoliv společně, ale každý svůj vlastní, tudíž má počin vlastně dva (není ovšem příliš velký problém uhádnout, kdo dělal jaký). Album jde jen tak mimochodem pořídit s jednou i druhou obálkou – verze s Youthovým artworkem vyšla na modrých vinylech a verze s Tibetovým na fialových (plus každá i na černém asfaltu).
Vlastní nahrávka je bezesporu zajímavá a v tom dobrém slova smyslu zvláštní. Ačkoliv muziku skládal Youth, hudebně má „Create Christ, Sailor Boy“ blíže ke Current 93 než ke Killing Joke, nicméně zasvěcení jistě vědí, že má tenhle gentleman v portfoliu také pár „weird shit“ desek s dalšími projekty, takže zas až tak velké překvapení to není. Přesto se mi zdá, že jestli se někdo přizpůsoboval tomu druhému, je to právě Youth. Tím pádem bych řekl, že „Create Christ, Sailor Boy“ potažmo Hypnopazūzu si užijí spíš ti z vás, kdo mají v oblibě Current 93.
Nicméně i navzdory tomu, že je hudba relativně minimalistická a evidentně zcela záměrně nechává obrovský prostor Davidu Tibetu, jenž tak může rozehrát svou pověstnou hru uhrančivě deklamovaných textů, pořád je to i po instrumentální stránce dost vymazlená záležitost. Hudba a vokál a tím pádem i oba přítomní hudebníci jistě hrají zcela vyrovnanou partii a nejen Tibet, nýbrž oba pánové se dokážou postarat o skvělé momenty. Abych ovšem nebyl pochopen špatně, „Create Christ, Sailor Boy“ není soubojem zpěvu a nástrojů. V reálu se mezi sebou obě výrazné osobnosti nepomlátily, takže Tibet i Youth spolu na nahrávce koexistují v jednom vesmíru.
Tím pádem to ani není nutno rozdělovat na instrumentál a vokál, radši rovnou přejdeme ke kompozicím, jež jsou nejpůsobivější – jako celek. Jedním z vrcholů je pro mě určitě „The Crow at Play“, které ohromně sluší ethno prvky i postupná gradace; o tradičně hypnotickém (tentokrát snad dokonce hypnopazūzutickém) Tibetovi ani nemluvě. „Magog at the Maypole“ zase vládne fenomenálním refrénem, jenž se takřka dotýká hudební dokonalosti. Právě tuhle píseň jsem z „Create Christ, Sailor Boy“ slyšel jako první a možná jsem měl díky ní očekávání nastavena až přespříliš vysoko. Ale o tom až za chvíli, protože je tu stále několik dalších skladeb, za něž si dvojice Youth–Tibet zaslouží potlesk. Abychom to zas tak moc nezdržovali, tak už jen heslovitě: „Sweet Sodom Singsongs“ (jedna skoro až folková melodie je regulérně krásná), „The Auras Are Escaping into the Forest“ (temnota), „The Sex of Stars“ (už jen díky Tibetovi).
Bohužel, ne vše je na „Create Christ, Sailor Boy“ dokonalé. Strašně rád bych napsal, že tomu tak je, protože je mi celý ten počin ohromně sympatický a skutečně se mi jako celek líbí, ale slabší momenty tu prostě jsou. Nachází se tu několik písní, které jsou stále velmi dobré, ale nejsou až tak dobré a oproti těm z předchozího odstavce už trochu zaostávají. Do této sorty bych zařadil „Your Eyes in the Skittle Hills“, „Night Shout, Bird Tongue“ a nakonec vlastně i „Christmas with the Channellers“, byť v té posledně jmenované už mi některé pasáže přijdou zbytečně natažené. Nicméně je to „slabší“ jen v rámci alba, obecně vzato se stále jedná o výtečnou muziku vysoko nad průměrnou hranicí a v každé z těchto tří jmenovaných se ukrývají i skvělé nápady a nuance v instrumentální stránce, již vydatně podporuje také David Tibet, který snad ani neumí být špatný.
Kdyby to tady skončilo, tak bych neměl sebemenší problém těch několik málo mušek velkoryse přehlédnout a hluboce se před „Create Christ, Sailor Boy“ poklonit (i když… ono to je možná na místě i navzdory tomuto odstavci). Jenže… „Pinocchio‘s Handjob“ mě i přes slibný název moc nezaujala a nezdráhal bych se ji označit za hluché místo desky. Jeden motiv je sice pěkný, ale pompéznější finále mě dost ruší a celá skladba trpí na to, co trápí i trojici z minulého odstavce, ale v o poznání větší míře – mezi těmi opravdu kvalitními kusy se ztrácí. Totéž pak platí i o „Incidentally, Shaitan“, jež trvá pouze minutu a půl a snad i díky tomu se mi zpočátku dost často stávalo, že jsem ji vlastně úplně přeslechl.
Ale pozor – i přes několik slabších chvilek je „Create Christ, Sailor Boy“ opravdu skvělá a především vysoce zajímavá deska, již by si neměl nechat uniknout žádný příznivce experimentálnějších záležitostí. Z hlediska celku se stále jedná o velmi poutavou záležitost, v níž je toho hodně co objevovat a po dlouhou dobu. Což je jen tak mimochodem jedna z největších předností počinu – trvanlivost; chuť stále poslouchat a nacházet další detaily; jistota, že deska nezapadne a člověk si ji bude pamatovat. A to rozhodně není málo.
Tak jako tak, jsem zvědav, jak a jestli vůbec bude činnost Hypnopazūzu pokračovat. Pokud by nezůstalo jen u „Create Christ, Sailor Boy“ a pánové někdy dali dohromady i pokračování, rozhodně bych se nezlobil, jelikož jim tato spolupráce svědčí. Jedna věc už ale jistá je – dojde i k převedení Hypnopazūzu do živé podoby. První koncert je již ohlášen na říjen, a jestli se někdy stane, že se tohle objeví i v blízkém okolí nebo snad dokonce přímo u nás, určitě u toho budu chtít být.
Hypnopazūzu: nový projekt Davida Tibeta a Youtha
Martin „Youth“ Glover (Killing Joke) a David Tibet (Current 93), kteří se již kdysi potkali na desce „Nature Unveiled“ (1983) od Current 93, se pustili do nového společného projektu, jehož název zní Hypnopazūzu. První album se jmenuje „Create Christ, Sailor Boy“ a vyjde 19. srpna u House of Mythology.
Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)
Skvrn: |
| Top5 2014: 1. Lux Occulta – Kołysanki 2. Darkspace – Dark Space III I 3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel 4. Triptykon – Melana Chasmata 5. Manes – Be All End All CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.
2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.
5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.
2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!
Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.
Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.
Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.
Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.
Videoklip roku:
Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.
Potěšení roku:
Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.
Zhodnocení roku:
Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.