Revenge - Strike.Smother.Dehumanize

Redakční eintopf – květen 2020

Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

H.:
1. Triptykon – Requiem (Live at Roadburn 2019)
2. Biesy – Transsatanizm
3. Kły – Wyrzyny

Metacyclosynchrotron:
1. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
2. Hexenbrett – Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten
3. Odraza – Rzeczom

Cnuk:
1. Hexenbrett – Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten
2. ACxDC – Satan Is King
3. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

Dantez:
1. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
2. Elysian Fields – Transience of Life
3. Odraza – Rzeczom

H.

H.:

Live alba mě obecně vzato nezajímají, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Za prvé, Triptykon je výjimečná formace. Kdo si myslí opak, ví akorát tak piču. Za druhé, „Requiem (Live at Roadburn 2019)“ není standardní live album, kde prostě kapela přehraje svoje normální songy, pak to nějak zmixuje a s velkou slávou mrdne na trh. Jedná se o záznam legendárního triptychu „Requiem“, jehož první část vyšla už v roce 1987 na desce „Into the Pandemonium“ od Celtic Frost a jehož finální třetina se objevila na nahrávce „Monotheist“ z roku 2006. Loni se „Requiem“ konečně dočkalo i své prostřední, více jak půlhodinové části a celé dílo pak bylo zahráno živě za doprovodu orchestru.

Květen nicméně nabízí i další hodně zajímavé věci. Další pozice věnuji, jak to nazval jeden z kolegů, polským hipsteřinám. Všechny už pomalu začínám valit, takže je seřadím dle toho, jak mě na první poslechy zaujaly.

Jako první zmíním určitě Biesy. „Transsatanizm“ má cool název, vyfetované fotky, ujetý obal a vlastní obsah tomu všemu odpovídá. Druhé album zní dost jinak než debut „Noc lekkich obyczajów“, o poznání avantgardněji, ale zajímavé je to fest. Jsem hodně zvědavý na další poslechy.

Poslední flek věnuji Kły. Jejich předešlá řadovka „Szczerzenie“ byla výtečná a nevšední. „Wyrzyny“ se prozatím tváří, že svému předchůdci nezůstane nic dlužna. A to myslím hovoří samo za sebe.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Revenge uctívám se vším všudy, ale pět roků staré „Behold.Total.Rejection“ ve mně po vydání zanechalo rozporuplný dojem, až jsem si říkal, zda to příští album bude stát skutečně za poslech. Ale dvě vypuštěné skladby jsou podle mě skvělé, naživo slyšená „Oath Violator“ se mi taky líbila, produkce vraždí neskutečně, takže mám důvod se na „Strike.Smother.Dehumanize“ opravdu těšit.

Určitě si rád poslechnu i Hexenbrett, bo to je Metal a taky potřebuju slyšet song „Spalovač mrtvol“. No, a šanci dám i nějaké zpikované hipsterjackovině jako třeba Odraza, ale u Pagan Records, Godz ov War a spol. toho v následujících týdnech vychází víc, co stojí za pozornost.

Cnuk

Cnuk:

Květen je v porovnání s dubnem slabota, ale něco se tam vyštrachat dá taky. Asi nepřekvapí zařazení Revenge. „Strike.Smother.Dehumanize“ bude stejně nemilosrdné jako všechny jejich předchozí placky, to je snad každému jasné. A jestli náhodou ne, tak to bude průser roku. Není to však nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, zas tak je nežeru. Pár poslechů s tím ale strávím rád. Podobný výplach si slibuji také od „Satan Is King“, což je název nové desky ACxDC. K těm jsem se dosud nikdy pořádně nedostal, takže tohle beru jako skvělou příležitost na bližší seznámení. Singlovky mě baví, ale už teď mě trochu sere jejich plochý zvuk. Jsem zvědavý, jak si to sedne jako celek.

Vsadím boty, že nic z toho mě ale nebude bavit tak moc, jako „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ od Hexenbrett. To už mám naposlouchané, a je to opravdu parádní věc. Od loňského épéčka udělali znatelný krok kupředu, přičemž neztratili na zajímavosti ani autentičnosti. Pro heavy / black staromilce absolutní povinnost.

Revenge

Dantez

Dantez:

Revenge je jistota. První zveřejněné kusy to potvrzují. Zvukově velmi podobné předchozímu „Behold.Total.Rejection“. Hudebně pořád na vytyčené trajektorii. Nic víc, nic míň. Přesně tak, jak to všichni chceme.

Elysian Fields je jedním z nejpřehlíženějších hudebních těles vůbec. Je to zarážející hlavně s ohledem na styl muziky, který Elysian Fields hrají – snadno poslouchatelný hybrid downtempa a dream popu s noirovým vibem. Navíc s jedním z nejsvůdnějších ženských vokálů vůbec. „Transience of Life“ se zřejmě od tohoto receptu moc nevzdálí. Proto jej klidně využijte pro seznámení, a pak se nechte poslat do slastné letargie staršími deskami.

„Rzeczom“ polských Odraza sice neznechucuje naturalistickým výjevem jako debut. Po zběžném poslechu lze ale potvrdit, že po hudební stránce se nic nekrotí. Borci navazují na k trademarky z „Esperalem tkane“ a kvalitativně se taky nic moc nemění.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.