Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 28.4.2015 Label: La mesnie herlequin Tracklist: 01. Avant le putsch 02. Le dernier putsch 03. Payés sur la bête 04. Le Diable existe 05. A La Chaise-Dyable 06. Quand je bois du vin 07. Dans ma nuit (2nd version) Odkazy: facebook

První pohled (H.):

Otázka číslo jedna – mohou Peste noire v roce 2015 něčím vyloženě překvapit v tom smyslu, že by snad vydali desku, která zní jinak, než člověk předpokládá? Otázka číslo dvě – chceme to vůbec? Po poslechu aktuálního alba „La Chaise-Dyable“ se chce říct, že odpověď na obě otázky je: ne.

Peste noire jsou bezesporu extrémně zajímavou kapelou s unikátním zvukem a naprosto nezaměnitelnou aurou, která se kolem celého jejího snažení prostírá. Tuhle svou unikátnost dovedlo komando v čele s Faminem k dokonalosti na své čtvrté a dovolím si tvrdit, že snad i bezmála geniální desce „L’ordure à l’état pur“, jež vyšla na jaře roku 2011. Právě zde Peste noire dopilovali ten svůj sound, k němuž, viděno zpětně, postupně směřovali již od svých syrových počátků, a navíc se to potkalo s dechberoucí skladatelskou formou.

Není tedy žádným překvapením, že od té doby pokračují v témže stylu. To se týkalo následného „Peste noire“ z roku 2013 a týká se to právě i letošního počinu „La Chaise-Dyable“ – právě v tomto ohledu jsem myslel ono tvrzení, že se jedná o nepřekvapivou nahrávku. Famine a jeho kumpanie totiž stále pokračují v tom svém jasně rozpoznatelném a charakteristickým rukopisem vybaveném avantgardním black metalu, v němž se mísí dekadence prokletých básníků s francouzským nacionalismem, anarchií, nadsázkou, svojským humorem, jistou zvráceností, kontroverzí i účelně využívaným kýčem.

Přesto to v tomto konkrétním případě není špatně, že Peste noire na „La Chaise-Dyable“ vlastně jen pokračují v tom, co se dělo již na jejich minulých nahrávkách. Ona ta jejich produkce je totiž skutečně svým způsobem skutečně výjimečná, takže by možná bylo trochu škoda se jí zbavovat, ale co je pro posluchače hlavní – stále to nevypadá, že by jí docházel dech. A právě to je ten důvod, proč jsem hned v úvodu naznačil, že tento stav nikterak nevadí a že přinejmenším já vlastně ani nechci, aby se Peste noire nějakým zásadním způsobem měnili – dokud totiž budou vydávat takováhle alba, tak nevím, co by se muselo stát, abych jim to přestal žrát i s navijákem.

Nicméně i přesto se musím přiznat, že zpočátku mi „La Chaise-Dyable“ připadalo v porovnání se svými předchůdci o něco slabší, a to nejen vedle arcidíla „L’ordure à l’état pur“, ale i v konkurenci „Peste noire“ anebo „Ballade cuntre lo Anemi francor“. A je dost dobře možné, že se na tom ve velké míře podílel i nepříliš povedený začátek v podání regulérně příšerného dvouminutového intra „Avant le putsch“, které nejsem schopen strávit ani v kontextu onoho pokleslého humoru a celkové stylizace Peste noire, protože minimálně ta kytara prostě rve uši. Nicméně, zbytku jen stačilo dát odpovídající množství času, aby patřičně rozkvetl a dokázal, že „to“ tam pořád je.

Zbylých šest skladeb, včetně nové verze „Dans ma nuit“ již delší dobu známé z videoklipu, udržuje vysoký standard Peste noire po všech stránkách. Opět nechybí Faminův vokál někde na pomezí black metalového jekotu a opileckého hulákání, které tu a tam jako vždy doplní i Audrey Sylvain, nechybí nezaměnitelné kytarové melodie, využití akordeonu ani ona tolikrát omílaná atmosféra nebo úctyhodné množství skvělých nápadů, které Peste noire už tradičně doslova sypou z rukávu jak nic.

Vrcholy lze volit jen těžko, jelikož všech těch šest písniček je jednoduše excelentních. Když ale pominu již dříve známou a skvělou „Dans ma nuit“, pak jsem se možná o chloupek víc zamiloval do čtvrté „Le Diable existe“, která na své devítiminutové stopáži nabídne nejen bombastický rozjezd, ale i spoustu dalších úžasných pasáží, a do šesté „Quand je bois du vin“, v níž dostane velký prostor Audrey a také Ardraosův akordeon. Ale jak říkám, s výjimkou již zdissovaného intra „Avant le putsch“, které jsem hodně rychle začal na férovku přeskakovat, mě „La Chaise-Dyable“ baví celé a čím déle to poslouchám, tím spíš si to užívám – o nějakém docházení dechu prozatím nemůže být řeč.

Asi nemá smysl se tajit tím, že to, co Peste noire produkují, mě vždy oslovovalo, což se na mém vnímání „La Chaise-Dyable“ bezesporu projevuje. Na druhou stranu věřím, že mám pořád tolik soudnosti, že bych to nezbaštil, kdyby to byla debilita. V případě „La Chaise-Dyable“ ale takový pocit nemám ani náhodou, a i když nepopírám, že mi to tentokrát nevím proč chvilku trvalo, než jsem to schroupal, jsem nakonec jako vždy spokojen, protože je to prostě pořád super.

Druhý pohled (Skvrn):

Pomyslím-li na francouzský black metal, představím si komplikované disonantní riffy, rytmickou divočinu a hektolitry dekadentní atmosféry. Deathspell Omega, Blut aus Nord, Aosoth, víc asi netřeba dodávat. Faminovo komando Peste noire je naproti tomu jiné. Rozhodně však neméně francouzské. Zatímco výše zmínění k hudbě přidávají temnou eleganci, Famine je ta správná vesnická potrhlost. Potrhlost, co pro peprnější slůvko nezachází daleko, potrhlost, která do sebe mimo hektolitrů dekadence vyklápí ještě nezměrné množství Sauvignonu. Toho prvotřídního, samozřejmě, na krabicák z pražského Hlavního prosím zapomenout. Všechno se pak odráží v hudbě samotné. I když je to neučesané a atmosférou věrně evokující alkoholové opojení, je to stále francouzsky šarmantní, byť mnohem zvrácenějším způsobem než v případě rafinovaně budovaného chaotična.

A já? Mně je tahle kombinace neskutečně pochuti. Ten nezaměnitelný ksicht a autentičnost, nad tím si tuze pomlaskávám. No, a být tu pečlivé ohlašování současného alba, „La Chaise-Dyable“ bych netrpělivě vyhlížel. Ale jelikož si Peste noire na nějaké rafinované propagaci nepotrpí a aktuální desku vyplivli takřka bez jediného hlesu, těšit jsem se holt nemohl. Nu, co už, aspoň že jdou ty desky ven a Famine si je nepouští jen jako privátní soundtrack do opiční nepohody.

Již loňské splitko s Diapsiquir předznamenalo, že Peste noire hodlají nadále pokračovat v nastolené poloze. Muzika je nadále plná spontánnosti, uvolněné nálady i Faminových hlasivkových projevů – nezaměnitelných a snad ještě vychlastanějších než kdy dřív. Zůstávají i klasické black metalové sypačky v kombinaci s všudypřítomnou punkovou neurvalostí. Vše tedy při starém, nového je toho pomálu. A nesl jsem to nelibě. Co vám budu povídat, vše mi znělo až příliš povědomě, prostě nebylo moc co objevovat. Nakonec jsem se však s tímhle problémem popasoval a „La Chaise-Dyable“ překvapivě začalo růst. K prvním čtyřem skladbám ani není moc co říct, s odstupem času vážně extratřída. Vyzdvihnu snad jen skvělý tah na branku, který však rozhodně neznamená kompoziční triviálnost. Songy jsou velmi dobře vystavěné a skvěle gradují. Tohle Francouzi opravdu umí, ostatně přesvědčte se sami.

Nakonec až do poslední třetiny alba všechno v pořádku. „A La Chaise-Dyable“ i „Quand je bois du vin“ spád bohužel výrazně klidní. I když se ve druhé jmenované dočkávám hlasu femme fatale slyšící na jméno Audrey Sylvain, nemůžu si pomoct, obě skladby patří s odstupem k tomu nejslabšímu. Desku poté uzavírá již na splitko zařazená „Dans ma nuit“, kterou Peste noire teď využili i pro účely dlouhohrající. Přestože se vyskytly drobné úpravy a jen se sprostě nedubluje, není to pro mě nejsympatičtější přístup. A vůbec, nejde jen o přístup. Je vážně rušivé, když se vám do nového materiálu drze vetře stará známá.

S „La Chaise-Dyable“ jsem vedl věru zajímavý boj. Zpočátku to vypadalo na neblahé zklamání, z něhož Peste noire nakonec vybruslili a ukázali, že mimo originality i nyní přišli s kvalitním materiálem. Slabší konec desky však „La Chaise-Dyable“ oddaluje od špičky kapelní diskografie a brání mi v tom, abych s deskou seriózně počítal i pro budoucí poslechy. Ty totiž budou nadále patřit především předloňskému eponymnímu nadělení a o dva roky staršímu „L’ordure à l’état pur“. No, a jak dál? Přeji si posun, alespoň mírný. A klíčová slova? Byla by snad jen dvě: Audrey Sylvain. Dejte té holce víc prostoru, má to v sobě.

Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 20.6.2013 Label: La mesnie herlequin Tracklist: 01. La retour de la peste 02. Démonarque 03. La bêche et l’épée contre l’usurier 04. Niquez vos villes 05. Le clebs noir de Pontgibaud 06. Ode 07. La blonde 08. Moins trente degrés Celsius Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: bandcamp

Je to už sice trochu klišé, vlastně je to klišé jak prase to pořád dokola opakovat, ale co se hudební produkce týče, Francie je do jisté míry opravdu výlučná země a její kapely prostě mají specifický a ojedinělý zvuk. A do čím hlubšího undergroundu se člověk svým sluchem noří, tím je to markantnější, až se dostane někam do avantgardních vod, kde Francouzi už vážně tvoří muziku, u níž se prostě nejde splést, odkud že to pochází. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž šílenci Peste noire, jejichž do jisté míry unikátní produkce se už doopravdy vymyká všemu okolo. Ne nadarmo se tato kapela v jistých kruzích stala doslova kultovní a záležitostí uctívanou jako cosi naprosto neotřelého, protože v tomto případě je to zcela právem.

Mohlo by se zdát, že jakýkoliv počin od podobné skupiny bude mít u příznivců black metalové alternativy už předem na růžích ustláno, nicméně není tomu tak. Aktuální eponymní deska “Peste noire” totiž přece jenom měla neuvěřitelně těžkou pozici – z velmi jednoduchého důvodu. Tím bylo předcházející album “L’ordure à l’état pur”, s nímž již Peste noire vystoupali takřka k naprosté dokonalosti. Ten počin byl prostě fenomenální, míchal black metal se vším od punkového nádechu přes dech beroucí atmosféru až po elektronický podmaz; šlo o naprostý vodopád neskutečně oslnivých nápadů, které většina skupin nemá za celou svou kariéru, ale Peste noire je dokázali vměstnat do jedné jediné hodiny a ještě z toho nesourodého koktejlu vytvořit naprosto přirozenou a uhrančivou avantgardní mozaiku, jež si jen stěží hledá nějaké obdoby. A je asi vcelku jasné, že na veledílo s takovýmto portfoliem se asi bude navazovat setsakra těžce…

Přesto snad můžeme hned zkraje prohlásit, že je “Peste noire” pokračováním přinejmenším důstojným, byť hudební orgie “L’ordure à l’état pur” nebyla překonána ani náhodou. Kapela zcela znatelně kráčí po obdobné cestě jako minule, přesto vlastně jinak. Co je tím myšleno? Na jednu stranu je “Peste noire” opět pološílenou směsicí všeho možného a v porovnání s většinou okolní produkce je nová deska taková avantgarda, že ostatní můžou jen závidět. Na druhou stranu je však “Peste noire” ve světle “L’ordure à l’état pur” přece jenom tím konvenčnějším albem, jakkoliv to někomu, pro nějž bude aktuální počin prvním setkáním s kapelou, může znít spíš jako vtip, když se u téhle muziky zmiňují nějaké konvence. Zároveň s tím také Peste noire jednotlivé songy znatelně zkrátili do té míry, že “La bêche et l’épée contre l’usurier”, která je nejdelším kusem novinky, je pořád kratší než nejkratší song “Cochon carotte et les sœurs crotte” z předchozí nahrávky. Žádné více jak dvacetiminutové vypalováky jako “J’avais rêvé du nord” se již tentokrát nekonají. S tím se trochu pojí i to, že byla rovněž zkrácena délka samotné desky.

Co si však “Peste noire” od své starší sestřičky půjčuje zodpovědně, to je obrovská hravost té hudby. Že se vám to zdá jako divná vlastnost zrovna u black metalu? Ale právě o tom současná tvorba Peste noire je! U téhle kapely je naprosto normální, když se black metal začne proplétat s rozverným akordeonem, vlastně to člověku ani nepřijde divné, spíš naopak. Jednou z největších devíz Peste noire je ovšem to, že za veškerých okolností znějí neskutečně francouzsky a jakási francouzská nacionální atmosféra doslova stříká z téměř každého tónu, který kapela na “Peste noire” zahraje. V jistých momentech to Peste noire ženou do takové míry, že místy pracují až s kýčem a lacinými popěvky. Ale samozřejmě je v tom háček, protože Peste noire jsou skupinou, u níž nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Kýč je opravdu věc, kterou já osobně v hudbě doslova nenávidím, že tihle Francouzi jsou snad jediným případem, kdy si to zaslouží obrovský potlesk, protože Peste noire s ním pracují citlivě a pro potřeby celku, slouží jim k tomu, aby celou tu atmosféru podtrhl a nasadil jí korunu. Navíc jej kapela podává takovým způsobem, že v podstatě vyznívá ironicky.

Nicméně nejen na black metalu a střídmě využívaném kýči “Peste noire” stojí. Francouzi toho mají v rukávech mnohem více a postupně ukazují, že je to jedno eso vedle druhého. V podstatě v každé skladbě čeká nějaké opravdu nečekané překvapení a vlastně se nestává, že by v nějakém songu to překvapení bylo jenom jedno. Řečeno jinými slovy, “Peste noire” patří k těm albům, u nichž si minimálně na první poslech opravdu nemůžete být jisti, co bude hrát za pár vteřin, jelikož téhle skupině není svaté vlastně nic. A i když to na první pohled může z dálky ještě před poslechem vypadat jako něco ortodoxního, při samotné muzice člověk ne zrovna malou část desky přemýšlí, jestli to označení black metal není náhodou vtip…

Konkrétní skladby vezmeme spíše heslovitě, protože popisovat, co všechno se tam děje, vážně nemá cenu a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to dokázal. Původně jsem tedy chtěl pouze zmínit názvy tří songů, které mě osobně zaujaly nejvíce, jenže když jsem začal s výběrem, zjistil jsem, že nezvládnu ani to. Celý střed nahrávky – tedy “La bêche et l’épée contre l’usurier”, “Niquez vos villes”, “Le clebs noir de Pontgibaud”, “Ode” a “La blonde” – je totiž naprosto výborný a každý song je absolutně skvělý, nabízí extrémně silné momenty, netradiční nápady a nechybí mu nemalý moment překvapení. Ovšem zbývající “La retour de la peste” (která plní spíše funkci vygradovaného intra), “Démonarque” a “Moins trente degrés Celsius” jsou také výtečné, jen o kousek méně dobré než zbytek a minimálně “Moins trente degrés Celsius” rovněž nabízí pár úžasných motivů.

Co dodat víc? “L’ordure à l’état pur” sice překonáno nebylo, ale i tak je “Peste noire” deskou, jakou může Frantíkům drtivá většina jakýchkoliv jiných kapel jen tiše závidět, protože se jedná o ojedinělé dílko, které fantastickým způsobem balancuje kdesi na hranici ironie a vážnosti. Ve výsledku se tak jedná o parádní avantgardní kus, který musí položit na lopatky kohokoliv, kdo k hudbě přistupuje s otevřenou myslí. Přesně tak totiž podle všeho smýšlejí i samotní Peste noire nad svou tvorbou a i díky tomu ukazují, že i dnes lze stále tvořit muziku, jaká se hned tak neslyší…